ECLI:CZ:NS:2021:5.TDO.491.2021.1
sp. zn. 5 Tdo 491/2021-286
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 7. 2021 o dovolání, které podal obviněný V. P. , nar. XY ve XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 12. 2020, sp. zn. 9 To 400/2020, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 2 T 14/2020, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. řádu se zrušuje v celém rozsahu ohledně obviněného V. P. a za použití §265k odst. 2 a §261 tr. řádu i ohledně obviněné právnické osoby P., rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. 12. 2020, sp. zn. 9 To 400/2020.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se Krajskému soudu v Brně přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. 2 T 14/2020, byl obviněný V. P. uznán vinným v bodě 1. přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea první a alinea třetí zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), a v bodě 2. přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 2 alinea třetí trestního zákoníku. Za tyto přečiny byl obviněnému podle §254 odst. 2 tr. zákoníku uložen za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1,5 roku. Dále byl obviněnému podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti v trvání 1,5 roku. Pro stejnou trestnou činnost byla tímto rozsudkem uznána vinnou i právnická osoba obchodní společnost P., IČ: XY, se sídlem XY, které byl uložen podle §16 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZTOPO“), za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest zrušení právnické osoby. Poškozený R. H. byl s nárokem na náhradu škody ve výši 70 000 Kč odkázán podle §229 odst. 1 tr. řádu na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Předmětné trestné činnosti se měl obviněný V. P. v bodě 1. rozsudku dopustit tím, že jako tehdejší jediný jednatel obchodní společnosti P., IČ: XY, se sídlem XY, „ ztratil či nenávratně zničil “, z výroku rozsudku ani z jeho odůvodnění nelze zjistit, zda došlo jednáním obviněného ke ztrátě či ke zničení účetních dokladů za zdaňovací období roku 2015, a následně již tyto účetní doklady vůbec nevedl, za zdaňovací období od roku 2016 minimálně do zahájení jeho trestního stíhání dne 23. 9. 2019, sloužící k přehledu o stavu a pohybu majetku, závazků, nákladech a především o výsledku hospodaření, ačkoli mu tuto povinnost ukládalo ustanovení §2 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, v tehdy platném znění, s přihlédnutím k ustanovení §1 odst. 2 písm. a) a §6 odst. 4 a §18 uvedeného zákona, přičemž za předmětná zdaňovací období nepodal daňová přiznání k dani z příjmu právnických osob, a to ani přes opakované výzvy správce daně. V bodě 2. se trestné činnosti měl dopustit tím, že jako tehdejší jediný jednatel obchodní společnosti P., nevložil za tuto společnost za období let 2014, 2015, 2016, 2017 a 2018 do sbírky listin obchodního rejstříku příslušnou účetní závěrku, ačkoli mu tuto povinnost ukládalo ustanovení §66 písm. c) zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřeneckých fondů, v tehdy platném znění, a §6 odst. 4, §18 a §21a odst. 1 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, v tehdy platném znění, přičemž v postavení společníka, mimo jiné s právem na podíl na případném zisku podle §161 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech, v tehdy platném znění, byl R. H., nar. XY. Obviněné právnické osobě P., bylo kladeno za vinu v zásadě totéž, když za tuto právnickou osobu jednal právě obviněný V. P. jako její jediný tehdejší jednatel.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání obviněný V. P. a státní zástupce Okresního státního zastupitelství ve Vyškově. O těchto odvoláních rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. 12. 2020, sp. zn. 9 To 400/2020, kterým podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu z podnětu odvolání státního zástupce zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu uloženém právnické osobě P., a podle §259 odst. 3 tr. řádu rozhodl tak, že podle §20 odst. 1 ZTOPO a podle §43 odst. 1 tr. zákoníku této obviněné právnické osobě uložil úhrnný trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti podnikatelských, finančních, organizačních a ekonomických poradců na dobu 2 let. Odvolání obviněného V. P. bylo podle §256 tr. řádu zamítnuto.
II. Dovolání obviněného
4. Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný V. P. dovolání, a to z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, ačkoli byl již v předchozím řízení dán důvod dovolání předpokládaný v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, přičemž odvolací soud pochybení soudu prvního stupně spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení nenapravil, když se nevypořádal s hmotněprávními námitkami, které v průběhu řízení uplatňoval.
5. Obviněný předně poukázal na to, že se soud prvního stupně ani soud odvolací nevypořádaly s jeho obhajobou, že nedošlo k ohrožení majetkových práv společníka R. H. Nebyla tedy naplněna skutková podstata přečinu podle §254 odst. 2 alinea třetí tr. zákoníku, neboť tento přečin může být spáchán jen za předpokladu, že neuložením listin do sbírky listin pachatel ohrozí nebo omezí na majetkových právech věřitele společnosti (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, pod č. TR NS 22/2006-T 855). Přitom právo věřitele může být ohroženo nebo omezeno pouze za předpokladu, že takové právo existuje. Majetková práva společníka R. H. nemohla být ohrožena, neboť právo na výplatu zisku vzniká rozhodnutím valné hromady o rozdělení zisku obchodní společnosti, nevzniká tedy pouhým vytvořením zisku nebo uplynutím účetního období. Bez rozhodnutí valné hromady o rozdělení zisku společníkům žádné právo na výplatu zisku neexistuje. Ostatně i soud prvního stupně ve svém rozsudku hovořil o případném právu na podíl na zisku, tedy nároku budoucím, hypotetickém, nikoli o nároku, který by již existoval a který by mohl být spáchaným skutkem ohrožen. V této souvislosti obviněný poukázal i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1367/2005, v němž bylo konstatováno, že pohledávka nebyla a nemohla být v rozhodné době vymáhána, protože poškozený nepodal občanskoprávní žalobu, tudíž neexistoval jakýkoli exekuční titul, nemohlo proto dojít ani k ohrožení práv poškozeného spočívajících ve znemožnění včasného vymezení pohledávky v důsledku nepodání návrhu na zápis změny osoby jednatele obchodní společnosti. Ani pohledávka poškozeného R. H. vůči obchodní společnosti P., reálně nevznikla a nemohla tudíž být ani vymáhána a nejsou tak splněny podmínky trestnosti jednání, předpokládané v ustanovení §254 odst. 2 alinea třetí tr. zákoníku. Odvolací soud přitom k těmto námitkám pouze konstatoval, že při neposkytnutí součinnosti ze strany obviněného neměl poškozený R. H. reálnou možnost získat poznatky o chodu společnosti, případně se na něm podílet. Tímto ovšem bylo poškozeno nemajetkové právo společníka obchodní společnosti na informace, nikoli nějaké jeho konkrétní majetkové právo a ohrožením nemajetkového práva nelze stíhaný trestný čin spáchat. Obviněný v této souvislosti dále namítl, že poškozený jako společník ani neměl právo se na chodu obchodní společnosti podílet, vedení i chod obchodní společnosti totiž zajišťuje statutární orgán.
6. Dále obviněný poukázal i na skutečnost, že ustanovení §254 tr. zákoníku je typickým ohrožovacím deliktem, který chrání konkrétní majetková práva jiné osoby, takové majetkové právo přitom musí existovat, aby k jeho ohrožení mohlo dojít (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1367/2005, ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 5 Tdo 845/2008, z nichž plyne, že zákonným znakem přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku není způsobení škody na cizím majetku, ale z popisu skutku, jímž byl spáchán tento trestný čin musí být patrné, v jakém alespoň minimálním rozsahu pachatel ohrozil majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně, např. poukazem na výši pohledávek věřitelů, na výši daně). Z popisu skutku v rozsudku nalézacího soudu není patrný ani minimální rozsah ohrožení řádného a včasného vyměření daně. Obviněný poukázal i na nález Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. IV. ÚS 451/05, podle něhož nevypořádání se s argumentací obviněného oslabuje přesvědčivost rozhodnutí. Bezdůvodné opomenutí judikatury Nejvyššího soudu může mít rysy jurisdikční libovůle i porušení práva na spravedlivý proces a soudní ochranu (např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2007, sp. zn. IV. ÚS 613/06, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 45, nález č. 68, dále nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 1999, sp. zn. III. ÚS 470/97, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 16, nález č. 163). Způsob jakým se odvolací soud vypořádal s obhajobou obviněného i námitkami uplatněnými v podaném odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, když jen konstatoval, že projednává konkrétní věc a namítaná judikatura se týká věcí jiných, je v rozporu s touto judikaturou Ústavního soudu i Nejvyššího soudu.
7. Obviněný V. P. dále v dovolání poukázal i na skutečnost, že mu rozsudek soudu prvního stupně kladl za vinu nezaložení listin do sbírky listin, ale v právní kvalifikaci (právní větě) je uvedeno, že „ nepodal návrh na zápis zákonem stanoveného údaje do obchodního rejstříku, ač k tomu byl podle zákona povinen “. Nelze směšovat zápis do obchodního rejstříku a vložení listin do sbírky listin. Právní věta neodpovídá skutkové větě ani použité právní kvalifikaci podle §254 odst. 2 alinea třetí tr. zákoníku. Ani na toto pochybení odvolací soud nijak nereagoval ve svém rozsudku.
8. Dále obviněný uplatnil i námitku subsidiarity trestní represe, nesouhlasí se závěrem soudů nižších stupňů, že v jeho případě bylo použití norem trestního práva nezbytné a nepostačilo rozhodnutí v řízení daňovém, případně občanskoprávním, z podnětu žaloby R. H. V této souvislosti se odvolal na argumentaci Nejvyššího soudu v usnesení ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1367/2005, podle něhož je zásadně nepřípustné uplatňovat prostředky trestní represe k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní osoby, pokud nejsou splněny, resp. nezpochybnitelně zjištěny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti. Rovněž v této souvislosti poukázal na skutečnost, že v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe je použití prostředků trestního práva v souladu se zásadou ultima ratio posledním prostředkem v případě, že nepostačily prostředky jiných právních odvětví. Obviněný namítl, že společník obchodní společnosti P., R. H. měl dostatek možností, jak si údaje z účetních závěrek zjistit, mohl využít práva na informace podle §155 zákona o obchodních korporacích, případně i žaloby na poskytnutí informací do jednoho měsíce po odmítnutí předání informace podle §156 odst. 2 zákona o obchodních korporacích. Tyto právní prostředky nevyužil a následky své nečinnosti se snaží odstranit v trestním řízení. Ani touto jeho námitkou se odvolací soud důsledně nezabýval, opět jen namítl, že rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterého se dovolával, řešilo specifický konkrétní případ. Přitom se shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu týkalo druhově shodné trestné činnosti.
9. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Vyjádření k dovolání a replika obviněného
10. K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Státní zástupce vyjádřil nesouhlas s obhajobou obviněného, že v rozhodném období obchodní společnost P., nepodnikala, nedosáhla zisku, měla nulovou daňovou povinnost, nebyl proto způsoben ani trestněprávní následek jako obligatorní znak objektivní stránky trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nedošlo k ohrožení řádného a včasného vyměření daně. V této souvislosti namítl, že bylo opakovaně judikováno, že tohoto přečinu se dopustí i pachatel v postavení statutárního orgánu subjektu daně, který nevede účetnictví tohoto subjektu a nepodá daňové přiznání k dani z příjmů právnických osob, i pokud v rozhodném období nedošlo k faktickému výkonu činnosti (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 5 Tdo 710/2015, dále i rozhodnutí publikované pod č. 15/2009 Sb. rozh. tr.). K ohrožení včasného a řádného vyměření daně zásadně objektivně dochází samotným nevedením účetnictví ve smyslu §254 odst. 1 alinea první tr. zákoníku, byť by v části rozhodného období nedocházelo k faktickému výkonu činnosti, jež je předmětem příslušné daně, pokud je pak správce daně nucen v daňovém řízení stanovovat výši daňové povinnosti za použití daňových pomůcek (viz i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 5 Tdo 1160/2019). Státní zástupce poukázal na skutečnost, že minimálně do srpna 2016 byla obchodní společnost P., ekonomicky aktivní, což je patrno i z pohybů na bankovních účtech, výpisy z účtů byly v řízení provedeny jako listinný důkaz.
11. K uplatněné námitce subsidiarity trestní represe ve vztahu ke skutku pod bodem 1. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, státní zástupce namítl, že při naplnění formálních znaků skutkové podstaty přečinu, kterým byl uznán v tomto bodě obviněný vinným, nejsou dány zvláštní, výjimečné okolnosti, pro které by nebylo namístě jednání obviněného trestněprávně postihovat. Jednání obviněného ani nevykazovalo výrazně nižší stupeň společenské škodlivosti než obdobné případy tohoto typu. Naopak nelze pominout délku doby páchání této trestné činnosti, četnost výzev správce daně k nápravě protiprávního stavu, nelze ani přisvědčit názoru obviněného o dostatečnosti postihu prostředky mimotrestních norem. V tomto směru hodnotil námitky obviněného jako zjevně neopodstatněné.
12. Ve vztahu k námitkám obviněného ke skutku pod bodem 2. rozsudku soudu prvního stupně, státní zástupce uvedl, že skutečně právní věta ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně neodpovídá skutku, jak je popsán v odsuzujícím rozsudku, přičemž správně měla tato právní věta znít „ jiného ohrozil na právech tím, že neuložil listinu do sbírky listin, ač k tomu byl podle zákona povinen “. Odvolací soud se s touto námitkou obviněného přesvědčivě nevypořádal, z odůvodnění jeho rozsudku lze dovodit, že si byl této nepřesnosti vědom, ale nepovažoval ji za podstatnou. Zjištěná vada by v dovolacím řízení nemusela být podle státního zástupce důvodem zrušení rozsudku odvolacího soudu, neboť k uznání obviněného vinným došlo podle správného ustanovení zákona, nedošlo ani ke zhoršení postavení obviněného. Nicméně výrok o vině pod bodem 2. rozsudku soudu prvního stupně vykazuje i další nesrovnalosti, pro které nemůže obstát.
13. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1138/2017, státní zástupce poukázal na to, že k trestní odpovědnosti za přečin podle §254 odst. 2 alinea třetí tr. zákoníku je nezbytné, aby jednáním pachatele došlo k ohrožení nebo omezení jiného na právech, přitom je nutné, aby ve skutkové větě výroku o vině bylo výslovně vyjádřeno, práva kterých osob byla ohrožena a jakým způsobem se tak stalo. Z popisu skutku ve výroku o vině v bodě 2. rozsudku soudu prvního stupně vůbec nevyplývá, v čem konkrétně a zda vůbec byla ohrožena práva jiného, o jaká práva se mělo jednat a komu svědčila. Popis skutku uvádí, že nedošlo k uložení listin, účetních závěrek za účetní období 2014 až 2018, do sbírky listin obchodního rejstříku, je uvedeno, z jakých ustanovení kterého zákona tato povinnost vyplývá, ale již není uvedeno, že by touto nečinností mělo dojít k ohrožení či omezení práv a jaké konkrétní osoby. Nalézací soud pouze konstatoval existenci společníka obchodní společnosti P., s tím spojenou existenci jeho práva na podíl ze zisku, z toho ale nelze dospět k závěru, že obviněný svým jednáním popsaným ve výroku o vině v bodě 2. rozsudku soudu prvního stupně naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu podle §254 odst. 2 alinea třetí tr. zákoníku, neboť k trestní odpovědnosti nepostačuje pouze nesplnění povinnosti jednatele uložit do sbírky listin obchodního rejstříku zákonem požadované listiny. Současně je nezbytné, aby tím došlo k ohrožení přesně pojmenovaných práv konkrétních osob (věřitelů, společníků apod.). Přitom ani z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nevyplývá, k ohrožení jakých práv mělo dojít, zcela chybí označení jakéhokoli zákonného ustanovení, v němž by bylo stanoveno nějaké ohrožované či omezované právo, rovněž chybí uvedení, v čem konkrétně toto právo mělo být ohroženo, a to v příčinné souvislosti s nevložením požadovaných listin do sbírky listin obchodního rejstříku. Tvrzení soudů nižších stupňů o neposkytnutí součinnosti ze strany obviněného, ani obecné tvrzení o poškození společníka R. H., které se blíže nezabývalo jeho právy a případným jejich ohrožením v důsledku neuložení účetních závěrek do sbírky listin obchodního rejstříku, není pro závěr o trestnosti jednání obviněného dostačující. Přitom je zřejmé, že těmito skutečnostmi se tyto soudy nezabývaly v rámci prováděného dokazování, svědek R. H. ani nebyl dotázán, zda do sbírky listin obchodního rejstříku vůbec nahlížel, co z něj zjistil, jaké závěry z těchto zjištění učinil, jaké kroky k ochraně a uplatnění svých práv podnikl. Z trestního oznámení svědka přitom vyplynulo, že pouze dne 26. 10. 2018 a 5. 12. 2018 vyzval obviněného k umožnění nahlédnutí do účetnictví obchodní společnosti P. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů lze pak dovodit, že poškození společníka R. H. spatřovaly v neposkytnutí mu součinnosti na základě jeho výzev, nikoli v nezaložení listin do sbírky listin obchodního rejstříku. V tomto směru nedostatečná zjištění soudu prvního stupně odvolací soud převzal a nijak je nedoplnil.
14. Státní zástupce však současně upozornil, že dovolatel se mýlí, pokud dovozuje, že pokud nedojde k ohrožení nebo omezení jiného na jeho majetkových právech, nemůže být skutek posouzen jako přečin podle §254 odst. 2 alinea třetí tr. zákoníku, neboť na rozdíl od alternativ protiprávního jednání vymezených v odstavci 1 §254 tr. zákoníku, není u odstavce 2 tohoto zákonného ustanovení vyžadováno, aby došlo k ohrožení výlučně majetkových práv. Skutková podstata trestného činu podle §254 odst. 2 alinea třetí tr. zákoníku bude naplněna i v případě ohrožení či omezení i jiných než majetkových práv.
15. S ohledem na skutečnost, že nebyla ve věci dostatečně zodpovězena otázka ohrožení práv jiného v důsledku nevložení účetních závěrek obchodní společnosti P., do sbírky listin obchodního rejstříku, nelze se ani podle státního zástupce vyjádřit k otázce použití zásady subsidiarity trestní represe ve vztahu ke skutku pod bodem 2. rozsudku soudu prvního stupně.
16. Státní zástupce rovněž poukázal na skutečnost, že nevložení zákonem požadovaných listin do sbírky listin obchodního rejstříku (skutek pod bodem 2. výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně) je navázán na nevedení účetních knih, zápisů a jiných dokladů sloužících k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, za které byl obviněný odsouzen ve skutku pod bodem 1. tohoto rozsudku. Přitom pokud obviněný nevedl tyto účetní doklady, stěží mohl nechat vyhotovit účetní závěrky a tyto nechat vložit do sbírky listin obchodního rejstříku. Podle státního zástupce v této souvislosti bude nezbytné se zabývat i tím, zda není vyloučen souběh těchto přečinů, jimiž byl obviněný uznán vinným, když oba skutky mají svůj původ v jedné nečinnosti obviněného.
17. Za této situace státní zástupce navrhl Nejvyššímu soudu z podnětu dovolání obviněného podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušit rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu a částečně zrušit i rozsudek soudu prvního stupně, a to ve výroku o vině v bodě 2. a v celém výroku o trestu ohledně obviněného V. P. a přiměřeně za použití §261 tr. řádu i ohledně obviněné právnické osoby P., dále zrušit i další rozhodnutí na zrušené výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265l odst. 1 tr. řádu Okresnímu soudu ve Vyškově přikázat, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
18. Obviněný V. P. ve své replice k vyjádření státního zástupce znovu poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 5 Tdo 845/2008, které stanovilo další kritéria nad rámec těch, na které poukázal státní zástupce, která musí rozsudek soudu u přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 tr. zákoníku splňovat, a to vyjádření rozsahu, v němž došlo k ohrožení řádného a včasného vyměření daně, případně pohledávek dalších osob (v jaké výši byly ohroženy pohledávky nebo v jaké výši došlo k ohrožení daně). Bez vyjádření těchto okolností v popisu skutku a jejich podrobného rozvedení v odůvodnění rozsudku totiž zůstává závěr o vině obviněného nedostatečný a právní posouzení skutku je nesprávné, neboť nelze dospět k jednoznačnému zjištění, zda obviněný naplnil všechny znaky objektivní stránky tohoto přečinu. I pokud by bylo možné při nevyjádření rozsahu možného ohrožení dospět k závěru o vině, nebylo by možné kvalifikovaně dospět k závěru o trestu, neboť by nebylo zřejmé, jakou nebezpečnost daný skutek vyjadřuje. Obviněný upozornil, že tímto citovaným usnesením Nejvyšší soud zavázal soud prvního stupně, aby zjistil, u které konkrétní daně došlo k ohrožení jejího vyměření a v jaké alespoň minimální výši. Obdobně ve smyslu tohoto rozhodnutí je tedy nutno konkretizovat, jaká majetková práva a kterých osob byla ohrožena, pokud půjde o věřitele obchodní společnosti, jaké měli pohledávky a v jaké výši. Jím uplatněná obhajoba není tedy založena na tvrzení o jeho beztrestnosti z důvodu nulové ekonomické aktivity obchodní společnosti a neexistenci reálné daňové povinnosti, jak se domníval státní zástupce ve svém vyjádření. Obviněný pouze ve svém dovolání namítl, že byla pominuta soudy nižších stupňů významná skutečnost pro závěr o naplnění všech znaků objektivní stránky stíhaného přečinu podle §254 tr. zákoníku. Závěrem vyjádření obviněný navrhl, aby byl zrušeny v celém rozsahu jak rozsudek soudu odvolacího, tak i rozsudek soudu prvního stupně.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
19. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
20. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly.
21. Obviněný V. P. opřel své dovolání o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který může být naplněn ve dvou variantách. Podle první z nich jde o případy, v nichž bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Druhá varianta je určena k nápravě vady spočívající v tom, že v řízení předcházejícím rozhodnutí soudu druhého stupně byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu, přesto soud rozhodl o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku. Obviněný uplatnil druhou z uvedených variant, když podle jeho názoru napadeným usnesením odvolacího soudu bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, který trpí vadou odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
22. Podle názoru obviněného tedy již rozsudek soudu prvního stupně spočíval na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, protože došlo k nesprávnému výkladu a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotně právních norem jiných právních odvětví. Podstatou tohoto dovolacího důvodu je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně, zejména pak to, že skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí i o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
23. Vada odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu však nemůže spočívat v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů, pokud v jeho důsledku nedošlo k nesprávnému použití hmotně právních norem, případně nejde o pochybení, k jehož nápravě jsou určeny jiné dovolací důvody [např. podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e) a f) tr. řádu]. Nejvyšší soud je v dovolacím řízení zásadně vázán skutkovým zjištěním, k němuž dospěly soudy prvního a druhého stupně a které vyplývá z výsledků provedeného dokazování. Provádění důkazů, jejich hodnocení a vyvozování skutkových zjištění z nich neupravují ustanovení hmotného práva, nýbrž procesní předpisy, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu.
b) Ke konkrétním dovolacím námitkám a k důvodům zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu
24. Nejvyšší soud shledal opodstatněnými a odpovídajícími uplatněnému dovolacímu důvodu námitky obviněného, jimiž soudům nižších stupňů vytýkal nesprávné právní posouzení spočívající v nenaplnění znaků především objektivní stránky skutkové podstaty trestných činů, pro které byl stíhán a odsouzen. Především obviněný zpochybnil, že by právní věty odpovídaly skutkovému popisu, zpochybnil naplnění ohrožovacího následku zmíněných trestných činů, možnost jejich současného naplnění, zpochybnil též řádné posouzení povahy a závažnosti činů a odpovídající uplatnění principu subsidiarity trestní represe. K tomu napadal též správnost učiněných skutkových zjištění, takové námitky by ale samy o sobě nemohly naplnit uplatněné ani jiné dovolací důvody.
25. Jak vyplývá z výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obviněný V. P. se v bodě 1. výroku o vině měl dopustit přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea třetí tr. zákoníku tím, že za zdaňovací období roku 2015 ztratil či nenávratně zničil účetní doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku a k jejich kontrole, následně se měl dopustit přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea první tr. zákoníku tím, že od roku 2016 do zahájení trestního stíhání dne 23. 9. 2019 tyto účetní doklady sloužící k přehledu o hospodaření a majetku a k jejich kontrole vůbec nevedl, a to přes skutečnost, že mu tuto povinnost ukládala výše citovaná ustanovení zákona o účetnictví. K tomu ze skutkové věty vyplývá, že za uvedená období nebyla podána daňová přiznání k dani z příjmu právnických osob za obchodní společnost P., a to ani přes opakované výzvy správce daně, což je jediné vyjádření týkající se daňového řízení, tedy zároveň jediné vyjádření ohledně ohrožovacího následku, který v tom byl soudy nižších stupňů shledán, a sice ohrožení včasného a řádného vyměření daně. Obviněný přitom byl v uvedeném období jediným jednatelem této obchodní společnosti, tedy jedinou osobou oprávněnou za obchodní společnost jednat a zodpovědnou za řádné vedení účetnictví. Kromě toho byl obviněný pod bodem 2. uznán vinným též tím, že za obchodní společnost P., nevložil do sbírky listin obchodního rejstříku příslušnou účetní závěrku, jak bylo jeho povinností podle citovaných ustanovení právních předpisů. K tomu soud prvního stupně jen doplnil, že v uvedené obchodní společnosti držel obchodní podíl také R. H., který proto měl právo na podíl na případném zisku. Tím zřejmě měl být vyjádřen ohrožovací následek spočívající v ohrožení jeho práv. Kromě toho soud prvního stupně uvedl v právní větě, že obviněný ohrozil jiného na právech tím, že …“nepodal návrh na zápis zákonem stanoveného údaje“, přestože mu podle skutkové věty vytýkal, že neuložil listinu do sbírky listin, ač je k tomu podle zákona povinen.
26. Jde-li o skutek popsaný pod bodem 1. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, vyplývá z výrokové části i z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jemuž přisvědčil i soud odvolací, že závěr o vině postavily soudy nižších stupňů na přesvědčení, že obviněný ohrozil včasné i řádné vyměření daně, a to konkrétně daně z příjmů právnických osob. Ohrožovací následek v jeho druhé alternativě se musí týkat vyměření konkrétní daně, nikoli jejího zaplacení či vymáhání. Zákonným znakem tohoto trestného činu není způsobení škody na cizím majetku, ale z popisu skutku, kterým byl tento trestný čin spáchán, musí být patrné, čím konkrétně byl ohrožovací následek naplněn, přičemž právě i míra a závažnost ohrožení je významná pro posouzení principu subsidiarity při uplatňování trestní odpovědnosti a důsledků s ní spojených (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2008 sp. zn. 5 Tdo 845/2008, publikované pod č. T 1135. v sešitě 50 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, které vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2008, které se však týkalo spíše ohrožení majetkových práv, která je třeba ve výroku rozsudku ve skutkové větě identifikovat, označit věřitele a minimální rozsah jejich práv, k jejichž ohrožení došlo). Prosté skutkové zjištění uvedené v popisu skutku, že daňový subjekt nepodal daňová přiznání, není samo o sobě způsobilé naplnit uvedený ohrožovací následek spočívající v ohrožení včasného a řádného vyměření daně (např. pokud správce daně měl i přesto snadnou možnost provedeným dokazováním příslušnou daň vyměřit). I do popisu skutku je tak třeba náležitě promítnout příslušná skutková zjištění tak, aby i z popisu skutku bylo zřejmé, že uvedený znak objektivní stránky – ohrožovací následek byl naplněn. Tato skutková zjištění zřejmě učinily i soudy nižších stupňů v této věci, neboť tomu nasvědčují některé formulace z odůvodnění jejich rozhodnutí, jakož i listiny založené v trestním spisu, které byly prováděny k důkazu, avšak (ve spolupráci se státním zástupcem) tyto závěry nepromítly do skutkové věty, jež tak v současné době neodpovídá veškerým zákonným znakům skutkové podstaty trestného činu, jenž byl v popsaném jednání spatřován. Pokud by taková zjištění na základě provedených důkazů učinit nemohly, je třeba v tomto směru dokazování doplnit.
27. Jak totiž vyplývá z výpovědi obviněného v hlavním líčení, správcem daně měla být vyměřena obchodní společnosti P., daň ve výši 250 000 Kč podle pomůcek. Soudy nižších stupňů však neuvedly jednoznačná skutková zjištění, za jaké zdaňovací období to bylo a o jakou daň se jedná, zda o daň z příjmů právnických osob či o daň z přidané hodnoty, nebo o kombinaci obou těchto daní. Ve spisovém materiálu jsou přitom na č. l. 77 až 97 trestního spisu založena i podaná daňová přiznání obchodní společností P., k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období od ledna do března 2016, z nichž je výše této daně či uplatněný nadměrný odpočet zjistitelný. Zjištění, v jaké výši, za jaké zdaňovací období a jakým způsobem (podle pomůcek) byla správcem daně doměřena daň z příjmů právnických osob obchodní společnosti P., soudy nižších stupňů nevěnovaly žádnou pozornost. V této spojitosti se měly soudy nižších stupňů také lépe vypořádat s obhajobu obviněného, že v rozhodné době tato obchodní společnost vykonávala podnikatelskou činnost minimálně, případně jen v části tohoto stíhaného období, a proto se uvedeného trestného činu nemohla dopustit. Z ustálené judikatury obecných soudů však vyplývá, že k ohrožení včasného a řádného vyměření daně zásadně objektivně dochází samotným nevedením účetnictví ve smyslu §254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, byť by v části rozhodného období nedocházelo k faktickému výkonu činnosti, jež je předmětem příslušné daně, pokud je pak správce daně nucen v daňovém řízení stanovovat výši daňové povinnosti za použití daňových pomůcek (viz k tomu především rozhodnutí č. 48/2020-II. Sb. rozh. tr.). Navíc Nejvyšší soud může na základě pouhé znalosti spisového materiálu konstatovat, že skutková verze uplatňovaná obviněným se nyní nejeví jako věrohodná, protože obchodní společnost P., zřejmě nejméně po určitou dobu obchodní činnost skutečně realizovala, jak vyplývá i z výpisu z běžného účtu této obchodní společnosti č. XY, vedeného Českou spořitelnou, a. s. (viz č. l. 108 až 127 spisu). Zohlednit při dalším utváření náležitých skutkových zjištění budou muset soudy nižších stupňů i další listiny, které provedly k důkazu, případně potřebné důkazy za účelem utvoření náležitých skutkových zjištění, jak bylo ohroženo vyměření příslušné daně.
28. Lze tak jen na základě znalosti spisového materiálu uvést, že vše nasvědčuje tomu, že k zákonem předpokládanému ohrožovacímu následku došlo, avšak tato odpovídající skutková zjištění musí učinit soud prvního stupně (případně je měl doplnit soud druhého stupně) a musí je též promítnout do popisu skutku, který doposud byl v tomto ohledu nedostatečný.
29. Problematické se však jeví i obviněným zpochybňované jeho odsouzení pro jednání popsané pod bodem 2. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, v němž soudy nižších stupňů spatřovaly přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 2 alinea třetí tr. zákoníku. Skutek přitom měl spočívat v tom, že obviněný v období od roku 2014 do roku 2018 jako jediný jednatel obchodní společnosti P., neuložil do sbírky listin obchodního rejstříku příslušné listiny, zejména účetní závěrku, a to v rozporu s povinností vyplývající z ustanovení §66 písm. c) zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřeneckých fondů, v tehdy účinném znění, i z ustanovení §6 odst. 4, §18 a §21a odst. 1 zákona o účetnictví. Jak již bylo shora naznačeno, ani v tomto případě soudy nižších stupňů vůbec nevyjádřily, jak tím mělo dojít k ohrožení jiného na jeho právech. Soud prvního stupně naplnění tohoto znaku spatřoval zřejmě v pouhém konstatování, že společníkem této obchodní společnosti byl R. H., který mimo jiné má právo na podíl na případném zisku podle §161 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), v tehdy účinném znění. Z tohoto vyjádření ovšem vůbec nevyplývá, že by nějaké konkrétní právo nějaké konkrétní osoby bylo jakkoliv ohroženo.
30. K tomu je možno jen připomenout, že podle §161 odst. 1 až 3 zákona o obchodních korporacích „Společníci se podílejí na zisku a na jiných vlastních zdrojích určených valnou hromadou k rozdělení mezi společníky v poměru svých podílů, ledaže společenská smlouva určí jinak. Neurčí-li společenská smlouva jinak, vyplácí se podíl na zisku a na jiných vlastních zdrojích v penězích. Společnost vyplatí podíl na zisku a na jiných vlastních zdrojích na své náklady a nebezpečí na adresu společníka nebo bezhotovostním převodem na jeho účet, ledaže společenská smlouva nebo usnesení valné hromady určí jinak. U podílů, se kterými je spojen pevný podíl na zisku, se usnesení valné hromady o rozdělení podílu na zisku nevyžaduje. Nestanoví-li společenská smlouva jinak, pevný podíl na zisku je splatný do 3 měsíců od schválení účetní závěrky, z níž právo na podíl na zisku vyplývá.“
31. Předmětem ochrany (objektem trestného činu) u §254 odst. 1 tr. zákoníku je zájem na řádném vedení a uchovávání účetnictví a dalších dokladů, které slouží k přehledu o stavu hospodaření a majetku a ke kontrole těchto účetních dokladů. U přečinu podle §254 odst. 2 tr. zákoníku je předmětem ochrany zájem na pravdivosti zápisů v obchodním rejstříku a dalších rejstřících (nadačního, obecně prospěšných společností, společenství vlastníků jednotek), pravdivosti i úplnosti podkladů sloužících k vypracování znaleckého posudku, tvořícího přílohu návrhu na zápis do takového rejstříku a konečně v alinea třetí tohoto ustanovení §254 odst. 2 tr. zákoníku je objektem trestného činu zájem jednak na včasném podání návrhu na zápis zákonem stanoveného údaje do takovéhoto rejstříku a jednak zájem na uložení listin do sbírky listin, u nichž povinnost jejich uložení do této sbírky vyplývá ze zákona nebo smlouvy. Pro trestnost tohoto jednání ve smyslu alinea třetí §254 odst. 2 tr. zákoníku musí být splněna i podmínka, že tímto jednáním či nesplněním této povinnosti dojde k ohrožení nebo omezení na právech jiného. Oproti ustanovení §254 odst. 1 tr. zákoníku přitom může jít i o jiná než jen majetková práva. Předmětem ochrany je tedy správnost údajů uvedených v obchodním rejstříku a dalších výše uvedených rejstřících i úplnost a správnost údajů ve sbírce listin, která je součástí obchodního rejstříku. Současně je požadován i vklad listin do sbírky listin bez zbytečného odkladu po vzniku rozhodné skutečnosti zakládající důvod pro vklad těchto listin do sbírky listin obchodního rejstříku. Pro trestnost tohoto jednání, je nutno splnit i druhou podmínku zakládající trestnost, kterou je skutečnost, že nevložením těchto listin do sbírky listin dojde k ohrožení nebo omezení jiného na právech, jak je již vyloženo výše.
32. Soud prvního stupně a následně ani soud odvolací se nezabývaly zjištěním, zda skutečně došlo k reálnému ohrožení konkrétních práv společníka obchodní společnosti P., svědka R. H., případně jakých. V daném případě však nejen, že nebyla příslušná skutková zjištění popsána ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně, zřejmě však ani nebyla učiněna a nevyplývají ani z důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků. Není tak doposud vůbec vyjasněno, jaká práva uvedeného svědka měla být reálně ohrožena. Nepostačuje konstatování pouhé abstraktní možnosti vyplývající ze zákona, že by společníkovi mohl být vyplacen zisk, není-li vůbec patrné, že obchodní společnost skutečně nějaký zisk, který by následně mohl být rozdělován, měla a že by společníkovi posléze v důsledku korporátního rozhodnutí nebo ze zákona takové právo vůbec vzniklo. V tomto směru je tak nutno přisvědčit i státnímu zástupci, že z popisu skutku pod bodem 2. výroku o vině nevyplývá, v čem a zda vůbec byla ohrožena práva jiného, a to ani společníka obchodní společnosti P. Tato skutečnost nevyplynula ani z výpovědi svědka R. H. v rámci vedeného trestního řízení. Bylo povinností soudů nižších stupňů ujasnit si odpovědi na tyto otázky, aby mohly posoudit trestní odpovědnost obviněného podle tohoto zákonného ustanovení §254 odst. 2 alinea třetí tr. zákoníku, a to přes skutečnost, že ochrana podle tohoto ustanovení je poskytována nejenom majetkovým, ale i dalším právům jiného.
33. Při uplatňování trestní odpovědnosti podle §254 odst. 2 alinea třetí tr. zákoníku je nezbytné konkretizovat ohrožení práva jiného příslušným jednáním, které mělo spočívat v tom, že do sbírky listiny nebyly v rozporu s povinnostmi vloženy účetní závěrky (srovnej přiměřeně rozhodnutí pod č. 50/2006 Sb. rozh. tr., dále i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 5 Tdo 845/2008, publikované pod č. T 1135. v sešitě 50 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, které vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2008, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 5 Tdo 381/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1138/2017).
34. O tom, že této trestní věci nebyla z hlediska zkoumání trestní odpovědnosti obviněného věnovaná dostatečná pozornost, svědčí i to, že zvolená alternativa jednání obsažená v právní větě rozsudku soudu prvního stupně (nepodání návrhu na zápis zákonem stanoveného údaje do obchodního rejstříku) vůbec neodpovídá jednání popsanému ve skutkové větě téhož rozsudku (neuložení listin do sbírky listin). I v tomto směru jsou tak námitky obviněného obsažené v jeho dovolání, s nimiž souhlasil i státní zástupce, důvodné.
35. Dále lze připomenout, že pro naplnění skutkové podstaty uvedeného přečinu je zapotřebí úmyslného zavinění, které se musí vztahovat na všechny objektivně-deskriptivní i normativní znaky téže skutkové podstaty (u normativních znaků však postačí tzv. laická představa). Skutkové předpoklady, na nichž je úmyslné zavinění založeno (složka vědomostní i volní) musí být dokazování zjištěny. Je tedy nutno prokázat nejen to, že obviněný příslušné listiny do sbírky listin nevložil úmyslně, ale i to, že věděl a byl nejméně srozuměn, že v důsledku této jeho nečinnosti dojde k omezení nebo k ohrožení jiného na jeho právech. Ani zavinění coby znaku subjektivní stránky příslušné skutkové podstaty nevěnovaly soudy nižších stupňů dostatečnou pozornost, zejména pokud jde o prokázání vědomí obviněného, že nevložením listin do sbírky listin obchodního rejstříku může dojít k ohrožení nějakých konkrétních práv společníka obchodní společnosti P.
36. Za situace, kdy vůbec není zjištěno, zda a případně jaké konkrétní znaky příslušné skutkové podstaty trestného činu byly naplněny, nelze relevantně posoudit ani námitku obviněného, že nebyla respektována zásada subsidiarity trestní represe, kterou obviněný rovněž v dovolání uplatnil.
37. Soudy nižších stupňů ovšem vůbec nevěnovaly pozornost ani tomu, nakolik je vůbec možný souběh dvou přečinů zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění, a to jednak podle §254 odst. 1 alinea první případně alinea třetí tr. zákoníku a podle §254 odst. 2 alinea třetí tr. zákoníku, jak na to upozornil ve svém vyjádření i státní zástupce. Zjednodušeně uvedeno totiž bylo obviněnému kladeno za vinu, že jednak nevedl účetnictví a nevytvořil proto ani účetní závěrky (příp. že je zničil) a jednak že tyto účetní závěrky neuložil do sbírky listin obchodního rejstříku. První jednání obviněného však fakticky znemožňuje, aby následně obviněný za příslušný účetní rok vložil požadované listiny, zejména účetní závěrku, do sbírky listin, neboť nevedení účetnictví nebo jeho záměrné zničení či ztráta musí nutně mít důsledek spočívající v nemožnosti následně vložit pravdivé a úplné účetní závěrky do sbírky listin obchodního rejstříku. Pokud by tomu tak mělo být, znamenalo by to, že by v takovém specifickém případě pachatel prvně uvedeného trestného činu vždy musel nutně být postižen i pro trestný čin druhý (není možno uložit něco, co předtím pachatel zničil či nevytvořil). Byť by v takovém případě nešlo o týž skutek, ale o skutky dva různé, jejichž jednání ani následky se ani zčásti nepřekrývají (viz obdobnou argumentaci v rozhodnutí publikovaném pod č. 47/2019 Sb. rozh. tr.), nezdá se být důvodné, aby za oba skutky právně kvalifikované, jak bylo uvedeno shora, byl jejich pachatel postihován. Musí se v takovém případě uplatnit poměr podobný, jaký se uplatňuje v případě jednočinného souběhu, který je též vyloučen z důvodu přednosti primárního ustanovení před subsidiárním. V zahraničí i v některých českých pramenech (srov. Říha, J. Tabulky a schémata z obecné části trestního práva hmotného. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 70-71; shodně i druhé vydání) se lze shledat s názorem, že vyloučen může být i vícečinný souběh z důvodu tzv. společně potrestaného předchozího nebo následného činu, přičemž tyto důvody vycházejí z principu subsidiarity nebo případně konzumpce (určité skutkové podstaty trestných činů totiž předpokládají spáchání i předchozích méně závažných deliktů, popř. obráceně určité skutkové podstaty předpokládají spáchání i následných méně závažných deliktů, a to zpravidla, případně někdy i nutně). Takové situace se objevují běžně v praxi i v literatuře, byť třeba se takto pregnantně neoznačují, někdy se opírají též o princip nemo tenetur se ipsum accusare (zákaz nucení k sebeobvinění). Jako příklad by bylo možno uvést judikaturu v daňové oblasti – např. zapovězení postihu zkrácení daně z příjmu vyplývajícího z předchozí trestné činnosti – viz například rozhodnutí pod č. 85/1953, č. 53/1974, č. 30/2006 Sb. rozh. tr. Situace je ale v daném případě obdobná, protože i v tomto případě je příkazem vyplývajícím z dispozice ustanovení §254 odst. 2 alinea třetí tr. zákoníku pachatel ze zákona nucen přiznat, že účetní závěrku neopatřil či ji zničil, a proto ji nemůže do sbírky listin založit. Obviněný by takto byl ve svém důsledku trestán za totožné jednání opakovaně. Je proto nutno dovodit vztah subsidiarity ustanovení §254 odst. 2 alinea třetí tr. zákoníku, pokud jde o neuložení listin do sbírky listin, ve vztahu k ustanovení §254 odst. 1 alinea první nebo alinea třetí tr. zákoníku, které je ustanovením primárním. Souběh těchto přečinů je proto vyloučen, a to na rozdíl od jiných možných vícečinných souběhů přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 (alinea první až třetí) tr. zákoníku a stejného přečinu podle §254 odst. 2 (alinea první či druhá), ale dokonce i přečinu podle §254 odst. 2 alinea třetí tr. zákoníku, pokud ale naplnění jeho skutkové podstaty spočívá v některé z dalších alternativ jednání.
38. Dovolací námitky obviněného tedy nejenom odpovídají jím uplatněnému dovolacímu důvodu, ale jsou i důvodné ve výše konstatovaném rozsahu. V dalším řízení bude povinností odvolacího soudu zabývat se s ohledem na skutečnosti výše uvedené nejenom trestní odpovědností obviněného V. P, ale i obviněné právnické osoby obchodní společnosti P., v jejíž prospěch rovněž svědčí všechny výše uvedené námitky obviněného, které Nejvyšší soud shledal důvodnými.
39. V dalším řízení proto bude na odvolacím soudu, aby (ve spolupráci se státním zástupcem) konkretizoval, v čem spočíval ohrožovací následek spočívající v ohrožení včasného a řádného vyměření daně (např. uvést, které daně a jakého zdaňovacího období se týká, jakým způsobem došlo k ohrožení vyměření této daně – např. že správce daně musel přistoupit k vyměření daně za užití pomůcek a stanovil ji v určité výši apod.). Takto doplněná skutková zjištění, která učiní na základě již provedeného dokazování, nebo za tím účelem rozhodující důkazní prostředky provede znovu, případně získá důkazy vyplývající z dodatečně opatřených a nově provedených důkazních prostředků (např. ze zprávy příslušného finančního úřadu), bude nezbytné zahrnout do skutkových zjištění popsaných ve skutkové větě výrokové části rozsudku. Teprve po učinění těchto skutkových zjištění je možno přistoupit k provedení právní kvalifikace jednání, a to včetně posouzení principu subsidiarity trestní represe. Pokud jde o druhý skutek kvalifikovaný jako přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 2 alinea třetí tr. zákoníku, je odvolací soud vázán výše vysloveným právním názorem Nejvyššího soudu, že souběh tohoto přečinu a přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea první nebo třetí tr. zákoníku není možný. Stejný závěr platí i ve vztahu k trestní odpovědnosti právnické osoby, obchodní společnosti P., za kterou obviněný jednal jako jediný jednatel.
V. Závěrečné shrnutí
40. Vzhledem k výše uvedenému shledal Nejvyšší soud důvodnými obviněným uplatněné dovolací námitky, které prospívají i obviněné právnické osobě obchodní společnosti P., jež dovolání nepodala.
41. Z výše uvedených důvodů byl proto podle §265k odst. 1 tr. řádu rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. 12. 2020, sp. zn. 9 To 400/2020, zrušen v celém rozsahu nejen ohledně obviněného V. P., ale za použití §265k odst. 2 a §261 tr. řádu i ohledně obviněné právnické osoby P. Současně byla zrušena podle §265k odst. 2 tr. řádu také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265l odst. 1 tr. řádu bylo Krajskému soudu v Brně přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud je přesvědčen, že výše konstatovaná pochybení a zjištěné nedostatky může odvolací soud v dalším řízení sám napravit a není nutno věc vracet až soudu prvního stupně, byť k pochybením došlo již v řízení před tímto soudem. Přitom bude na odvolacím soudu, aby ve spolupráci se státním zástupcem, jehož úkolem je péče o dokonalost popisu skutku, v tzv. skutkové větě po případném doplnění dokazování, jak bylo výše naznačeno, upřesnil ohrožovací následek, který v důsledku jednání obviněného hrozil.
42. Bude na odvolacím soudu, aby se v navazujícím řízení znovu důsledně zabýval předmětnou věcí. Bude-li se chtít odchýlit od skutkových závěrů soudu prvního stupně, nebo tyto skutkové závěry doplnit, musí postupovat v souladu s ustanoveními trestního řádu, zejména §259 odst. 3 a §263 odst. 7 tr. řádu, zároveň musí respektovat shora uvedenou judikaturu. Uzná-li to za potřebné, provede (a to případně i za součinnosti stran trestního řízení) v potřebném rozsahu dokazování, náležitě pak vyhodnotí důkazy vyplývající z jím provedených důkazních prostředků a na tomto základě zváží, nakolik je důvodné a nezbytné měnit nebo doplnit skutkové závěry soudu prvního stupně, aby odpovídaly shora uvedené judikatuře i právním závěrům, které Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí učinil. Takové nové skutkové závěry pak případně promítne do výrokové části svého rozhodnutí. Své rozhodnutí pak odvolací soud také náležitě odůvodní.
43. Nejvyšší soud současně upozorňuje, že rozsudek odvolacího soudu byl zrušen výlučně z podnětu dovolání obviněného, proto v dalším řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného ani v neprospěch obviněné právnické osoby, ohledně níž byl rozsudek rovněž zrušen (§265s odst. 2 tr. řádu). Při novém projednání a rozhodnutí věci je pak odvolací soud vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto usnesení (§265s odst. 1 tr. řádu).
44. Protože zjištěné vady napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení nemohl Nejvyšší soud odstranit v případném veřejném zasedání, rozhodl podle §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu o podaném dovolání v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 7. 2021
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Bohuslav Horký