ECLI:CZ:NS:2018:5.TDO.1138.2017.1
sp. zn. 5 Tdo 1138/2017-50
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 3. 2018 o dovolání obviněné M. H. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 8 To 47/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 2 T 48/2016, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 8 To 47/2017, a rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 9. 12. 2016, sp. zn. 2 T 48/2016.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Břeclavi přikazuje , aby věc obviněné M. H. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi (dále jen „nalézací soud“) ze dne 9. 12. 2016, sp. zn. 2 T 48/2016, byla obviněná M. H. uznána vinnou tím, že jako jediná jednatelka společnosti AUTOHANDL, s. r. o., IČ 25556517, se sídlem Praha 1 – Nové Město, Jungmannova 733/6, která reálně svoji činnost, jejímž předmětem byla výroba motorových vozidel, vykonávala v obci H., okres B.,
1) od roku 2010 do března 2012, kdy se jednatelem společnosti AUTOHANDL, s. r. o., stal občan Slovenské republiky R. R., trvale bytem D. S., R. h., neuložila do sbírky listin obchodního rejstříku vedeného Městským soudem v Praze ke sp. zn. C 158500 výkazy o výsledku hospodaření společnosti AUTOHANDL, s. r. o., za kalendářní roky 2009 a 2010 – tj. rozvahu, výsledovku a povinné přílohy, ač k tomu byla jako jednatelka povinna podle §38k tehdy účinného obchodního zákoníku a §21a odst. 4 zákona o účetnictví, v důsledku čehož věřitelé společnosti AUTOHANDL, s. r. o., mezi jinými společnost TOP – Šohaj, s. r. o., IČ 49436619, se sídlem Břeclav, která měla vůči společnosti AUTOHANDL, s. r. o., pohledávku ve výši 80 785 Kč s příslušenstvím z titulu dlužného nájemného za nájem nebytových prostor, která byla následně přiznána rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. 43 C 11/2008, který nabyl právní moci dne 16. 8. 2011, neměli potřebné informace o ekonomické situaci společnosti AUTOHANDL, s. r. o., která se v tomto období zhoršovala, a byli tím omezeni zejména při rozhodování o dalším postupu při vymáhání svých pohledávek a tím realizaci svých práv vůči společnosti AUTOHANDL, s. r. o.;
2) v měsíci březnu 2012 nechala připravit smlouvu o převodu obchodního podílu a listinu rozhodnutí jediného společníka, obě datované se zpětným datem 4. 7. 2011, na základě kterých došlo k převodu obchodního podílu ve společnosti AUTOHANDL, s. r. o., ze společnosti H.R.S., a. s., za kterou jednala obžalovaná jako předsedkyně představenstva, na občana Slovenské republiky maďarské národnosti R. R., trvale bytem D. S., R. h., fakticky však bezdomovce, a ke změně jednatelství ve společnosti AUTOHANDL, s. r. o., když jednatelem se stal na místo obžalované R. R., kdy obě listiny podepsal R. R. dne 28. 3. 2012 v B., obžalovaná listiny podepsala v přesně nezjištěný den od 28. 3. 2012 do 2. 4. 2012, s vědomím, že tyto budou následně s návrhem na zápis změny údajů předloženy obchodnímu rejstříku, přičemž dne 2. 4. 2012 v B. podpisy na listinách uznala za vlastní, listiny byly následně dne 8. 6. 2012 předloženy Městskému soudu v Praze jako rejstříkovému soudu a na jejich podkladu byla dne 12. 6. 2012 provedena změna v osobě jediného společníka a jednatele ve společnosti AUTOHANDL, s. r. o., na R. R. s účinky ke dni 4. 7. 2011, přestože k tomuto dni fakticky k převodu obchodního podílu ani změně jednatelství ve společnosti nedošlo.
2. Jednáním ad 1) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu spáchala přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 2 alinea třetí zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), jednáním ad 2) přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 2 alinea první tr. zákoníku. Za jednání pod body 1) a 2) byl obviněné uložen podle §254 odst. 2 a §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Obviněné byl dále uložen podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1 a 2 tr. zákoníku peněžitý trest, a to ve výši 100 denních sazeb s denní sazbou 600 Kč, tedy v celkové výši 60 000 Kč, a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, jí byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Dále byl obviněné uložen podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech v trvání dvou let. Současně nalézací soud postupem podle §229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. ř.“), odkázal poškozenou obchodní společnosti TOP – Šohaj, s. r. o., IČ: 49436619, se sídlem Břeclav, Sady 28. října 592/15, s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Uvedeným rozsudkem rozhodl nalézací soud poté, co jeho trestní příkaz ze dne 26. 4. 2016, č. j. 2 T 48/2016-1463 (č. l. 1463 – 1465), vydaný v téže věci, byl zrušen na základě odporu podaného prostřednictvím obhájce obviněné ze dne 5. 5. 2016 (č. l. 1467 – 1468 spisu).
3. Proti rozsudku nalézacího soudu podala obviněná odvolání, o němž Krajský soud v Brně, jako soud odvolací, usnesením ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 8 To 47/2017, rozhodl tak, že jej podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 8 To 47/2017, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 9. 12. 2016, sp. zn. 2 T 48/2016, podala obviněná M. H. dovolání prostřednictvím obhájce Mgr. Martina Horáka z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a), g) a l) tr. ř.
5. Dovolatelka ve vztahu ke skutku ad 1) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu v prvé řadě namítala, že uvedený skutek nevykazuje všechny zákonné znaky trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 2 alinea třetí tr. zákoníku. Upozornila na skutečnost, že soud v rozporu s popisem skutku v obžalobě a v usnesení o zahájení trestního řízení (správně trestního stíhání) vypustil část poukazující na vstup osoby odlišné od obviněné do funkce jednatele, čímž napomohl odsouzení obviněné a nepřípustným způsobem se podílel na prokazování viny obviněného (dovolatelka v této souvislosti odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 670/05, uveřejněný ve svazku č. 41 pod č. 88 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Pokud by v popisu skutku byla uvedena skutečnost, že v období července 2011 došlo ke změně jednatele, nemohl by odvolací soud klást obviněné za vinu, že se vytýkaného jednání dopouštěla po dobu více než dvou let a že potřebné listiny nebyly do sbírky listin založeny ani dodatečně. Zároveň tím pádem nelze dovodit vinu obviněné ve vztahu k povinnosti založení listin do obchodního rejstříku za rok 2010. Dovolatelka dále s odkazem na §38k zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, namítala, že soudy se nezabývaly otázkou lhůty k založení listin a podmínek jejího naplnění, když zákon stanovil povinnost založení bez zbytečného odkladu. Je proto třeba vždy zkoumat okolnosti a možnosti splnění této povinnosti (upozorňovala na komplikaci s převodem obchodního podílu a na skutečnost, že účetnictví a daňové přiznání zpracovávala řada i externích osob), s tím, že je nutné respektovat i lhůtu v délce několika málo měsíců. Samotná skutečnost, že nedošlo k založení příslušných listin do sbírky listin obchodního rejstříku, nemůže vést s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe k trestní odpovědnosti obviněné. Dovolatelka poukázala na statistické údaje týkající se nezakládání účetních uzávěrek obchodních společností do sbírky listin, které mají dokládat, že k zakládání listin do sbírky listin obchodního rejstříku ze strany obchodních společností v České republice ve většině případů nedochází. Zároveň doplnila, že obchodní rejstřík nevyzýval ke splnění této povinnosti. Ačkoliv správní i civilní právo obsahuje sankce, kterými je možné uvedené opomenutí postihnout, nebyl tento postih vykonán, a to ani vůči společnosti AUTOHANDL, s. r. o. Pokud proto orgány veřejné správy nesplnění povinnosti založení listin mlčky tolerovaly, není možné vůči obviněné následně uplatňovat trestní represi (k trestní represi jako prostředku ultima ratio odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 631/05, uveřejněný ve sv. 43 pod č. 205 Sb. nál. a usn. ÚS ČR,usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 8 Tdo 397/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. 7 Tdo 486/2010).
6. Podle názoru obviněné nebyla prokázána subjektivní stránka ve vztahu k přečinu, kterého se měla dopustit skutkem ad 1). Závěr soudu, že obviněná jednala ve formě přímého úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku nemá oporu v provedeném dokazování. Jednání obviněné je nutné posoudit jako jednání nedbalostní, kdy měla za to, že předmětné listiny byly rejstříkovému soudu odeslány a fakticky pouze tuto skutečnost nezkontrolovala. Zpochybňovala i následek v podobě újmy na straně společnosti TOP – Šohaj, s. r. o., s tím, že pohledávka, kterou poškozená vymáhá, má původ v nájemním vztahu z roku 2006. Společnosti AUTOHANDL, s. r. o., byla rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. 43 C 11/2008, uložena povinnost uhradit 80 000 Kč, tj. 44 % jistiny pohledávky. Podle dovolatelky je proto spornost pohledávky zjevná. Společnost TOP – Šohaj, s. r. o., nepodnikla žádné kroky k zajištění svých budoucích práv (platba předem, kauce…), ačkoliv měla indicie o zhoršujícím se hospodaření společnosti AUTOHANDL, s. r. o., nevymáhala své pohledávky prostředky soukromého práva, ačkoliv disponovala exekučním titulem. Dovolatelka dále poukazuje na fakt, že ostatní věřitelé své pohledávky vůči společnosti AUTOHANDL, s. r. o., vymáhají, a to bez ohledu na založení předmětných listin do sbírky listin obchodního rejstříku. Nelze proto dovozovat, že by společnost TOP – Šohaj, s. r. o., byla omezena při svém rozhodování o postupu při vymáhání svých pohledávek. Dovolatelka zároveň odmítla závěr odvolacího soudu o tom, že se pro sebe snažila získat majetkový prospěch. Uvedený závěr neodpovídá provedenému dokazování a nemůže se proto jednat o skutečnost, která by odůvodňovala uložení peněžitého trestu. Obviněná odmítla i paralelu odvolacího soudu, podle níž je třeba na její jednání pohlížet v kontextu s její trestnou činností popsanou bod bodem 2) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu. Takovýto přístup považuje za rozporný s principem presumpce neviny. Pokud je třeba její jednání považovat za jediný skutek, nelze obviněné přičítat přitěžující okolnost spáchání dvou přečinů.
7. Ve vztahu ke skutku pod bodem 2) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu dovolatelka s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 2014/07, uveřejněný ve sv. 49 pod č. 86 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, namítla, že obecné soudy se nemohou stavět do role pomocníka veřejné žaloby. Státní zástupce v závěrečné řeči uvedl, že obžalobou je pouze předpokládáno, že k převodům obchodních podílů i změně jednatele na osobu R. R. ve společnosti AUTOHANDL, s. r. o., došlo až v březnu roku 2012. Dále doplnil, že tyto informace lze mít za prokázané, ačkoliv tato osoba v hlavním líčení nevypovídala a nebyl proveden důkaz, který by uvedené podezření potvrzoval. Podle dovolatelky neexistuje pro tyto domněnky obžaloby, zejména ohledně antedatování předmětných dokumentů, žádný důkaz. Soud v otázce viny přijal nepodložená podezření obžaloby, ačkoliv tato podezření vyvrátil svou výpovědí svědek J. V. Soud také nepřípustným způsobem dovodil vinu obviněné ze skutečnosti, že svědek R. R. využil svého zákonného práva nevypovídat a z faktu, že obviněná, která po celou dobu hlavního líčení a ve značné části řízení přípravného taktéž využila svého práva nevypovídat, nezmínila nutnost tlumočení do maďarského jazyka při obchodních jednáních s R. R. Dovolatelka dále nesouhlasí se způsobem, jakým soud dospěl k závěru o antedatování návrhu na zápis změny zapsaných údajů do obchodního rejstříku. Soud totiž odkázal na listiny týkající se zdravotního stavu a majetkových poměrů svědka R. R. a dále konstatoval, že obviněná reálně zastávala funkci jednatelky až do 28. 3. 2012, protože svědek R. R. se mohl na území České republiky nacházet pouze v tento den. Není však jasné, na základě jakých důkazů k závěru o nepřítomnosti svědka na území České republiky dospěl. Provedené důkazy byly oběma soudy selektovány a jejich rozhodnutí jsou založena na nepodložených úvahách. Dovolatelka poukázala i na rozpornost závěrů soudu, když na jedné straně je tvrzeno, že podklady k převodu obchodního podílu i změně jednatele měly být údajně vyhotoveny v březnu 2012, na druhou stranu je uváděno, že obviněná v období do provedení zápisu změn jednala jménem společnosti, aniž by byla k takovému jednání zmocněna novým jednatelem R. R. I kdyby však jednání obviněné bylo posouzeno jako jednatelství bez příkazu, nelze je postihovat prostředky trestního práva.
8. Dovolatelka dále ve svém dovolání upozorňovala na podstatné vady řízení. V řízení činila úkony Policie ČR – Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje, územní odbor Břeclav, ačkoliv společnost AUTOHANDL, s. r. o., měla sídlo v Praze a k založení listin do sbírky listin obchodního rejstříku byl příslušný jako rejstříkový soud Městský soud v Praze. Pokud je skutek vymezen jednáním spočívajícím v nedoložení listin do sbírky listin u příslušného rejstříkového soudu, nemohlo ke spáchání vytýkaného jednání dojít nikde jinde než na adrese Městského soudu v Praze (Slezská 9, Praha 2). Úkony Policie ČR Břeclav, jakožto úkony orgánu věcně a místně nepříslušného, je třeba proto považovat za úkony nezákonné, čímž došlo k porušení ustanovení §18 tr. ř. a k zásahu do ústavně zaručeného práva obviněné na spravedlivý proces. Dovolatelka také namítala nedostatečné odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání proti její osobě, které neobsahuje žádné skutkové okolnosti subjektivní stránky, z čehož s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 4 Tz 13/2006, dovozuje, že nemohly nastat následky sdělení obvinění. Závěrem svého dovolání pak opakovaně zdůraznila, že soudy postupovaly v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe a zásadou in dubio pro reo. Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ve výroku o vině a navazujícím výroku o trestu, a přikázal soudu odvolacímu, eventuálně soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněné M. H. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., ve vyjádření k jejímu dovolání uvedl, že se nelze ztotožnit s ani jednou z jí uváděných námitek. Pokud jde o uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., státní zástupce uvedl, že příslušnost policejního orgánu nemůže být předmětem soudního přezkumu Nejvyšším soudem v rámci dovolacího řízení. Pravidla pro určení místní příslušnosti policejního orgánu při plnění úkolů v trestním řízení nejsou upravena trestním řádem, ale závazným pokynem policejního prezidenta. V projednávané věci navíc byla námitka místní nepříslušnosti policejního orgánu řešena již v přípravném řízení. Jestliže chtěla obviněná namítnout místní nepříslušnost Okresního soudu v Břeclavi, ač to v dovolání výslovně neuvedla, nemohla by být její námitka ani tak úspěšná. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. slouží k nápravě vad týkající se věcné příslušnosti, nikoli příslušnosti místní, kterou má nadto obviněný možnost namítnout jen do doby, než se soud odebere k závěrečné poradě v průběhu hlavního líčení (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 8 Tdo 109/2009). Nad rámec uvedeného státní zástupce doplnil, že podle výroku o vině nalézacího soudu se část činu, pro který je obviněná trestně stíhána, udála v obvodu Okresního soudu v Břeclavi, a proto byla v souladu s §18 tr. ř. založena příslušnost tohoto soudu; na uvedeném nic nemění, pokud k naplnění některých znaků trestného činu došlo na jiných místech (např. ohledně nečinnosti ve vztahu k rejstříkovému soudu). Podle §22 tr. ř. navíc platí, že je-li dána příslušnost několika soudů, koná řízení ten, u něhož podal státní zástupce obžalobu, k čemuž došlo u Okresního soudu v Břeclavi.
10. Ani dalším námitkám uplatněným obviněnou prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podle státního zástupce přisvědčit. Absolutně je třeba odmítnout tvrzení, že soud suploval činnost státního zástupce. Pokud jde o namítanou změnu popisu skutku, nalézací soud podle písemného vyhotovení rozsudku i protokolu o hlavním líčení ze dne 9. 12. 2016 popsal skutek shodně se zněním obžaloby ze dne 8. 4. 2016. V rozsudku nalézacího soudu je skutek sice popsán částečně odlišně než v usnesení o zahájení trestního stíhání, provedené úpravy však jsou čistě formulačního rázu bez zásahu do věcných náležitostí popisu skutku. Není pravda, že z popisu skutku byla odstraněna formulace o změně osoby na pozici statutárního orgánu v červenci 2011. Obžaloba i napadený rozsudek naopak vycházejí ze skutečnosti, že v červenci 2011 stále působila jako jednatelka obviněná, přičemž k rozhodnutí o jmenování nového jednatele došlo až v březnu 2012, neboť listina osvědčující tento úkon byla antedatována. Odkaz na nález Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 670/05 považuje státní zástupce za nepřípadný, jelikož v odkazované věci Ústavní soud řešil věcně i procesně odlišnou problematiku. Odmítnout je třeba i argumentaci napadající nepřípustnou paralelu soudu o kontextu jednání obviněné pod bodem 1) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu s jednáním pod bodem 2). Souvislost mezi oběma jednáními obviněné, resp. oběma přečiny, je naopak zřejmá, přičemž při vedení společného řízení ve smyslu §20 odst. 1 tr. ř. ohledně dvou skutků mohou skutková zjištění učiněná ve vztahu k jednomu skutku mít význam při posouzení skutku druhého. Nalézací soud oba skutky, které odlišuje způsob, časové vymezení a zčásti též následek, správně posoudil jako vícečinný souběh dvou přečinů zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění (§254 odst. 2 alinea třetí tr. zákoníku a §254 odst. 2 alinea první tr. zákoníku). Námitky obviněné, na základě kterých argumentovala, že nebyly naplněny všechny zákonné znaky trestných činů, včetně subjektivní stránky, se fakticky týkají skutkových zjištění učiněných nalézacím a odvolacím soudem a hodnocení důkazů. Takovéto námitky nicméně nemohou být předmětem přezkumu dovolacím soudem a nespadají pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
11. Z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podle státního zástupce za relevantní označit pouze námitky dovolatelky týkající se jejího postavení jako osoby odpovědné za vložení předmětných listin do sbírky listin obchodního rejstříku, vyhodnocení lhůty bez zbytečného odkladu pro vložení těchto listin a případně i nedbalostní povahy jejího jednání, s tím, že trestný čin podle §254 odst. 2 tr. zákoníku nelze spáchat ve formě nedbalosti. Nalézací soud se nicméně s touto argumentací dostatečně vypořádal, když na podkladě příslušných důkazů dovodil, že obviněná fakticky působila jako jednatelka společnosti AUTOHANDL, s. r. o., až do března 2012, měla odpovídající zkušenosti ve vedení obchodních společností zahrnující i povinnosti ve vztahu k obchodnímu rejstříku a sbírce listin (v této souvislosti lze odkázat zejména na svědecké výpovědi týkající se nakládání s účetnictvím společnosti AUTOHANDL, s. r. o., jednání obviněné vůči správci daně apod.). Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 5 Tdo 574/2014, navíc vyplývá, že pokud jednatel nezajistí ani základní kontrolu toho, zda třetí osoba se kterou sjednal smlouvu o ekonomickém nebo účetním poradenství, plní v zastoupení právnické osoby zákonem předepsané povinnosti vůči obchodnímu rejstříku, jeho jednání ve vztahu k nesplnění těchto povinností svědčí o existenci zavinění nejméně ve formě nepřímého úmyslu. V projednávané věci však ani nebyla prokázána existence jakékoli dohody o delegaci předmětných povinností na třetí osobu. Obviněná z pozice jednatelky znala špatný stav hospodaření společnosti AUTOHANDL, s. r. o., včetně nesplaceného závazku vůči společnosti TOP – Šohaj, s. r. o., a musela být proto nejméně srozuměna s tím, že v důsledku neuložení příslušných listin do sbírky listin ohrozí nebo omezí práva jiného. Pokud jde o posouzení lhůty „bez zbytečného odkladu“ pro založení účetních uzávěrek do sbírky listin obchodního rejstříku, státní zástupce odkázal na §6 odst. 4, §7 odst. 1 a §19 odst. 1 zákona o účetnictví a §38k odst. 1 a §38i odst. 1 písm. c) obchodního zákoníku, s tím, že za lhůtu bez zbytečného odkladu lze považovat dobu několika málo dní, popř. týdnů od vyhotovení účetních uzávěrek. Obviněná jako jednatelka obchodní společnosti AUTOHANDL, s. r. o., nicméně účetní uzávěrky za rok 2009 a 2010 do sbírky listin obchodního rejstříku nezaložila, a to ani v rámci jí uplatňované doby několika měsíců, přičemž stav nezaložení listin trvá objektivně dosud.
12. Co se týče námitky dovolatelky ohledně porušení zásady subsidiarity trestní represe, zejména ve vztahu k závěru o omezení práv věřitele TOP – Šohaj, s. r. o., ani tato není podle státního zástupce důvodná. Jednání dovolatelky bylo nepochybně způsobilé vyvolat omezení jiného na právech ve smyslu §254 odst. 2 alinea třetí tr. zákoníku, podle nějž k naplnění objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění postačí ohrožení nebo omezení jiného na právech (nemusí dojít přímo k jejich porušení). Společnost TOP – Šohaj, s. r. o., se svých práv domáhala prostřednictvím civilního řízení, které skončilo pravomocným a vykonatelným rozsudkem. Nelze proto uvedenému věřiteli vytýkat, jak činí dovolatelka, že při ochraně svých práv nevystupoval aktivně a s náležitou opatrností. V projednávané věci byla navíc prokázána snaha věřitele seznámit se s účetnictvím dlužníka (společnosti AUTOHANDL, s. r. o.), které však bylo zatajováno, neboť úmyslně nedošlo ke vložení účetních výkazů do sbírky listin. Pokud pak jde o přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 2 alinea první tr. zákoníku, argumentace zásadou subsidiarity trestního práva nemá význam, protože u této skutkové podstaty není zákonným znakem ohrožení či omezení práv jiného.
13. Závěrem proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. státní zástupce souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
14. Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněné k replice vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Dovolatelka se k němu do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu v projednávané věci ani sama, ani prostřednictvím svého obhájce nevyjádřila.
III.
Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací podle §265c tr. ř. nejprve shledal, že dovolání obviněné M. H. je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou v souladu s ustanovením §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě, a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.). Dovolací soud dále dospěl k závěru, že dovolatelkou uplatněné námitky zčásti naplňují uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
16. První z uplatněných důvodů dovolání, tedy podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Věcně nepříslušným soudem je soud, který rozhodl v rozporu s pravidly upravujícími v trestním řízení věcnou příslušnost soudů (§16 a §17 tr. ř.). Jednalo by se o případy, kdy by ve věci rozhodl v prvním stupni okresní soud nebo soud jemu na roveň postavený, ačkoliv by soudem příslušným konat řízení byl krajský soud podle ustanovení §17 tr. ř. Pokud by naopak namísto věcně příslušného okresního soudu rozhodoval krajský soud, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. nebude dán, neboť se uplatní výjimka ve smyslu citovaného ustanovení, že rozhodl soud vyššího stupně. Uvedený dovolací důvod zároveň nenaplňuje porušení pravidel určujících místní příslušnost soudů v §18 tr. ř. Pokud jde o nesprávnost v obsazení soudu, ta může spočívat ve skutečnosti, že projednávanou věc v rozporu s §27, §31 a §35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, rozhodoval samosoudce, ačkoliv ji měl rozhodovat senát. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. naopak nebude naplněn, jestliže místo samosoudce rozhodoval senát (viz dovětek citovaného ustanovení).
17. Dovolatelka dále uplatnila dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly náležitě právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotněprávní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod, neboť je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatelky, a to včetně jejího práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněné M. H. jako přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 2 alinea třetí tr. zákoníku a přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 2 alinea první tr. zákoníku. V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně v uvedeném stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. 10. 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášeného jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR].
18. Dovolatelka také uplatnila dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Dovolacím důvodem zde je rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Z podaného dovolání vyplývá, že obviněná uplatnila uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, protože je názoru, že vada zakládající některý z důvodů dovolání zatěžovala řízení před nalézacím soudem.
19. Dovolatelka vznesla námitku i proti výroku o trestu. Nejvyšší soud připomíná, že k nápravě vad výroku o trestu je určen primárně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je však dán v případě nejzávažnějších pochybení soudu, a to byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení, spočívající zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak nepřiměřeně mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1286/2015). Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku, záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1068/2012).
IV.
Důvodnost dovolání
A) K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř.
20. Obviněná s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. namítala, že v případě úkonů Policie ČR, Územního odboru Břeclav, se jednalo o úkony věcně a místně nepříslušného orgánu, čímž došlo k porušení ustanovení §18 tr. ř. a práva obviněné na spravedlivý proces. Společnost AUTOHANDL, s. r. o., měla v rozhodném období sídlo v Praze, ve vztahu k založení listin do sbírky listin obchodního rejstříku tak byl proto příslušným rejstříkovým soudem Městský soud v Praze. Na jiném místě nemohlo ke spáchání namítaného jednání dojít.
21. Dovolatelka již v doplnění své stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 12. 6. 2015 (č. l. 9) namítala, že z usnesení o zahájení trestního stíhání neplyne, z čeho policejní orgán dovozuje svou místní a věcnou příslušnost k provádění úkonů v přípravném řízení, když v rozhodném období měla společnost AUTOHANDL, s. r. o., sídlo v Praze a věcně příslušný soud k založení listin do sbírky listin obchodního rejstříku byl Městský soud v Praze. Státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Břeclavi, který usnesením ze dne 3. 7. 2015 stížnost obviněné zamítl (č. l. 23 – 25), k této námitce uvedl, že místní příslušnost policejního orgánu Policie ČR, Územního odboru Břeclav, a současně tamního státního zastupitelství, je založena z několika důvodů. Společnost AUTOHANDL, s. r. o., fakticky provozovala svou činnost v obvodu působnosti uvedeného policejního orgánu, obviněná v tomto obvodu bydlí, došlo zde k podpisu smlouvy o převodu obchodního podílu a rozhodnutí jediného společníka, na základě kterých mělo dojít k převodu obchodního podílu společnosti AUTOHANDL, s. r. o., na osobu R. R. a ke vzniku jednatelského oprávnění u této osoby. V uvedeném obvodu měla obviněná splnit svou povinnost vůči obchodnímu rejstříku, resp. neuvádět v podkladech pro zápis do obchodního rejstříku nepravdivé údaje. Sídlí zde i poškozená společnost a došlo zde k omezení jejích práv. Státní zástupce proto dovodil, že místem činu je i místo v obvodu působnosti Policie ČR, Územního odboru Břeclav. Podle státního zástupce lze akceptovat, že místně příslušným by byl i policejní orgán podle sídla obchodního rejstříku, kam nebyly listiny v rozporu se zákonem doručeny, resp. kam byly předloženy podklady s nepravdivými údaji. Pokud je však dána příslušnost více policejních orgánů, konat řízení musí policejní orgán, u něhož došlo k zahájení řízení. Dalším orgánem činným v trestním řízení, který se uvedenou námitkou dovolatelky zabýval, byl odvolací soud. Ten uvedl, že podle provedeného dokazování byla obviněná jedinou jednatelkou společnosti AUTOHANDL, s. r. o., která navzdory formálnímu sídlu v Praze vykonává fakticky veškerou svou činnosti v obci H. v okrese B. Jestliže je obviněné kladeno za vinu, že se trestné činnosti dopustila v souvislosti s výkonem funkce jednatelky společnosti AUTOHANDL, s. r. o., která působila v okrese B., pak je v souladu s §18 odst. 1 tr. ř. místně příslušným soudem Okresní soud v Břeclavi, jehož věcná příslušnost vyplývá z ustanovení §16, resp. §17 tr. ř.
22. Nejvyšší soud znovu zdůrazňuje, tak jak již učinil výše v části věnované přípustnosti dovolání, že prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. lze namítat pouze věcnou nepříslušnost soudu. Pokud proto dovolatelka rozporuje příslušnost policejního orgánu, a navíc příslušnost místní, nelze takovouto námitku podřadit dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Nad rámec dovolacího řízení Nejvyšší soud nicméně dodává, že Okresní soud v Břeclavi byl věcně příslušným k řízení v projednávané věci. Podle §16 tr. ř. řízení v prvním stupni koná, jestliže trestní řád nestanoví něco jiného, okresní soud. Podle §17 odst. 1 tr. ř. koná krajský soud v prvním stupni řízení o trestných činech, pokud za ně zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož dolní hranice činí nejméně pět let, nebo pokud za ně lze uložit výjimečný trest. Krajský soud dále koná řízení v prvním stupni o trestných činech uvedených v ustanoveních §17 odst. 1 písm. a) až d) tr. ř., za zákonem vymezených podmínek v případě trestného činu opilství (§17 odst. 2 tr. ř.) a též o dílčích útocích pokračujícího trestného činu, jestliže postupem podle §45 tr. zákoníku přichází v úvahu rozhodnutí o vině některého z trestných činů uvedených v §17 odst. 1 nebo 2 tr. ř. (§17 odst. 3 tr. ř.). V projednávané věci se konalo řízení pro přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 2 alinea třetí tr. zákoníku a pro přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 2 alinea první tr. zákoníku, tj. pro trestné činy, u nichž sazba trestu odnětí svobody činí až dvě léta. Protože se dále nejedná o žádný z případů předvídaných ustanovením §17 tr. ř., uplatní se §16 tr. ř., podle nějž koná řízení v prvním stupni okresní soud. Nejvyšší soud proto uzavírá, že pravidla o věcné příslušnosti soudu byla v projednávané věci respektována a Okresní soud v Břeclavi byl věcně příslušným soudem k řízení v prvním stupni.
23. Pokud jde o příslušnost místní, Nejvyšší soud připomíná, že v souladu s §18 odst. 1 tr. ř. je základní příslušnost určená podle místa spáchání činu, která má přednost před příslušností určenou podle dalších hledisek uvedených v §18 odst. 2 tr. ř. Místem, kde byl trestný čin spáchán, se rozumí místo, kde byl vykonán trestný čin, tj. především místo, kde došlo k jednání pachatele, jež naplňuje objektivní stránku trestného činu, avšak i místo, kde nastal nebo měl nastat následek trestného činu (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I, §1 až 156, 7. vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, komentář k §18, zejména str. 298 – 309). Podle výroku o vině pod bodem 2) rozsudku nalézacího soudu jednání obviněné, kterým podle nalézacího soudu spáchala přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 2 alinea první tr. zákoníku, mělo spočívat mimo jiné v tom, že v měsíci březnu 2012 nechala připravit smlouvu o převodu obchodního podílu a listinu rozhodnutí jediného společníka, s tím, že obě listiny podepsala v přesně nezjištěný den od 28. 3. 2012 do 2. 4. 2012, přičemž dne 2. 4. 2012 v B. podpisy na listinách uznala za vlastní, a tyto listiny byly následně předloženy rejstříkovému soudu. Obviněná se uvedeného jednání dopustila z pozice jednatelky společnosti AUTOHANDL, s. r. o., která podle zjištění orgánů činných v trestním řízení fakticky vykonávala svou činnost v obci H. u B. Nejvyšší soud proto uzavírá, že Okresní soud v Břeclavi byl v souladu s §18 odst. 1 tr. ř. místně příslušným soudem, neboť v jeho obvodu mělo dojít k jednání obviněné. Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že ve vztahu k jednání uvedeném pod bodem 1) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu by místní příslušnost soudu mohla být určena i sídlem rejstříkového soudu, neboť podle §22 tr. ř. platí, že pokud je dána příslušnost několika soudů, koná řízení z těchto soudů ten, u něhož podal státní zástupce obžalobu, tj. v projednávané věci Okresní soud v Břeclavi.
24. S ohledem na námitku obviněné týkající se věcné a místní nepříslušnosti policejního orgánu si Nejvyšší soud nad rámec dovolacího řízení vyžádal od Policejního prezidia České republiky závazný pokyn policejního prezidenta ze dne 21. 4. 2009, o plnění úkolů v trestním řízení, ve znění pozdějších novelizací („pokyn ze dne 21. 4. 2009“), i závazný pokyn policejního prezidenta ze dne 28. 5. 2013 („pokyn ze dne 28. 5. 2013“), o plnění některých úkolů policejních orgánů Policie České republiky v trestním řízení. Ze spisového materiálu vyplývá, že trestní oznámení podal J. O. za poškozenou společnost TOP – Šohaj, s. r. o., dne 21. 12. 2012 (č. l. 30). Na základě uvedeného trestního oznámení byly Policií České republiky, Krajským ředitelstvím policie Jihomoravského kraje, Územním odborem Břeclav, oddělením hospodářské kriminality, dne 28. 5. 2013 zahájeny úkony trestního řízení (viz záznam o zahájení úkonů trestního řízení na č. l. 29). Tentýž orgán pak vydal dne 2. 6. 2015 usnesení o zahájení trestního stíhání (č. l. 1 – 2). Pokud jde o věcnou příslušnost policejního orgánu, podle §4 odst. 1 písm. c) pokynu ze dne 21. 4. 2009 plní úkoly policejních orgánů v rámci územních odborů krajských ředitelství, obvodních a místních ředitelství policisté zařazení u … oddělení (odborů) hospodářské kriminality, … vyšetřováním trestných činů, o kterých v prvním stupni koná řízení okresní soud. Co se týče příslušnosti místní, podle §11 odst. 1 předmětného pokynu představovalo základní hledisko pro určení místní příslušnosti policejního orgánu místo spáchání trestného činu, s tím, že o trestném činu, který byl spáchán v územních obvodech dvou nebo více policejních orgánů, koná řízení policejní orgán, jemuž byl trestný čin oznámen, nebo mu byl doručen podnět k zahájení trestního stíhání anebo který takový trestný čin nebo jeho pachatele zjistil (§11 odst. 4 pokynu). Obdobně pokyn stanovuje pravidla pro věcnou příslušnost policejního orgánu v §4 i pokyn ze dne 28. 5. 2013, který ve vztahu k příslušnosti místní v §11 odst. 1 uvádí, že příslušnost policejního orgánu k šetření, prověřování a vyšetřování se prioritně stanovuje analogicky k příslušnosti upravené v trestněprávních předpisech pro soudy, stejně tak v případech, kdy jsou splněny zákonné důvody vedení společného řízení. Také podle §11 odst. 4 pokynu ze dne 28. 5. 2013 pak platí, že v situaci, kdy je podle kritérií stanovených v předchozích ustanoveních dána příslušnost k prověřování a vyšetřování několika policejních orgánů, koná řízení policejní orgán, který se jako první dověděl o skutečnostech důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, tedy že jsou splněny podmínky k zahájení úkonů trestního řízení. Nejvyšší soud proto nemůže přisvědčit námitce obviněné, podle níž v přípravném řízení činil úkony policejní orgán, který nebyl věcně a místně příslušný. Obviněná svou námitku věcné nepříslušnosti nijak nezdůvodnila a ze spisového materiálu ani z interních předpisů Policie České republiky nevyplývá, že by došlo k porušení pravidel o věcné příslušnosti. Z hlediska posouzení příslušnosti místní pak lze odkázat na odůvodnění k místní příslušnosti nalézacího soudu, neboť interní policejní předpisy obsahují obdobná kritéria, kdy základní kritérium představuje místo spáchání trestného činu.
B) K námitkám týkajícím se obou skutků
25. Podle dovolatelky soud v rozporu s vymezením skutku v obžalobě a usnesením o zahájení trestního stíhání vypustil část poukazující na vstup osoby odlišné od obviněné do funkce jednatele v červenci 2011. Odvolací soud se navíc dopustil nepřípustné paralely, když v rozporu s principem presumpce neviny uvedl, že na jednání obviněné je třeba nahlížet v kontextu s její další trestnou činností popsanou pod bodem 2) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu. Ve vymezení skutků nelze nalézt jakoukoli spojitost, v opačném případě by se muselo jednat o jeden skutek, a nemohly by tak obstát úvahy soudů z hlediska výše trestu a přitěžující okolnosti spočívající v údajném spáchání dvou přečinů.
26. Nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že dokazováním provedeným u hlavního líčení byl prokázán skutkový stav popsaný ve výroku rozsudku. Ke změně na pozici jednatele společnosti AUTOHANDL, s. r. o., konkrétně uvedl, že obviněná v této funkci působila ve skutečnosti až do března 2012 (podepisovala daňová přiznání, udělovala plné moci apod.). Rozhodnutí jediného společníka o odvolání původního jednatele z funkce a o následném jmenování nového jednatele bylo připraveno v březnu 2012 a v rozporu se skutečností datováno ke dni 4. 7. 2011. Rejstříkový soud dne 12. 6. 2012 provedl změnu v osobě jednatele společnosti AUTOHANDL, s. r. o., s účinky ke dni 4. 7. 2011, přestože k tomuto dni fakticky ke změně v osobě jednatele nedošlo. Ke vztahu mezi skutky pod bodem 1) a 2) výroku o vině nalézací soud uvedl, že tyto skutky spolu úzce souvisí (str. 3 – 4 rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud k uvedenému doplnil, že na jednání obviněné popsané pod bodem 1) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu je nutno nahlížet v kontextu s její další protiprávní činností popsanou pod bodem 2) výroku o vině (str. 3 usnesení odvolacího soudu).
27. Nejvyšší soud přezkoumal skutkové věty obsažené v usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 2. 6. 2015, č. j. KRPB-321829-160/TČ-2012-060481 (č. l. 1 – 2 spisu), a v obžalobě ze dne 8. 4. 2016, č. j. ZT 141/2015-58 (č. l. 1458 – 1461 spisu), a porovnal je se skutkovými větami ve výroku o vině rozsudku nalézacího soudu. Pokud jde o popis skutku v obžalobě a v rozsudku nalézacího soudu, liší se pouze v drobnostech převážně terminologického charakteru [nalézací soud oproti obžalobě v popisu skutku pod bodem 1) před slova „obchodního zákoníku“ doplnil „tehdy účinného“, u identifikace rozsudku Městského soudu v Brně použil spisovou značku místo čísla jednacího, v popisu skutku pod bodem 2) pak k osobě R. R. uvedl, že se jedná o občana maďarské národnosti a bezdomovce]. Popis skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání je pak formulován částečně odlišně oproti popisu skutku obsaženému ve výroku rozsudku nalézacího soudu. Nejvyšší soud nicméně v této souvislosti připomíná, že je nutno od sebe rozlišovat pojmy „skutek“ a „popis skutku“. Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 179/2010; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 3 Tdo 644/2017). Soud si musí vždy ujasnit, co tvoří samotný skutek, a v návaznosti na to musí skutek být předmětem jeho dalšího postupu, přičemž se nesmí omezit jen na to, že vezme na vědomí popis skutku uvedený v obžalobě, resp. že ztotožní popis skutku se skutkem samotným. Z ustanovení §220 odst. 1, 3 tr. ř. vyplývá, že vázanost soudu obžalobou se týká pouze toho, o jakém skutku soud rozhoduje. Popisem skutku ve smyslu slovního vyjádření ani právní kvalifikací skutku v obžalobě soud není vázán; povinnost soudu rozhodnout o žalovaném skutku neznamená povinnost převzít z obžaloby popis skutku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 1999, sp. zn. 7 Tz 179/99, uveřejněný pod č. 1/2000 Sb. rozh. tr.). Na zachování totožnosti skutku přitom nemají vliv změny v okolnostech, které individualizují žalovaný skutek z hlediska času, místa spáchání činu, míry a formy zavinění obviněných, popř. rozsahu následku, když jinak shoda v následku či jednání není dotčena. Uvedené znamená, že některé skutkové okolnosti uvedené v žalovaném skutku mohou odpadnout a nové mohou být teprve zjištěny (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 3 Tz 168/2001). V každém případě Nejvyšší soud zdůrazňuje, že námitka obviněné, podle níž soud z popisu skutku vypustil část poukazující na vstup osoby odlišné od obviněné do funkce jednatele v červenci 2011, se nezakládá na pravdě. Z popisu skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání, obžalobě i rozsudku nalézacího soudu naopak vyplývá, že ke změně na pozici jednatele společnosti AUTOHANDL, s. r. o., nedošlo v červenci 2011, neboť k rozhodnutí o změně jednatele došlo až v březnu 2012, s tím, že příslušná listina (rozhodnutí jediného společníka o odvolání původního jednatele z funkce a o následném jmenování nového jednatele) byla antedatována. Z těchto důvodů nejsou tyto dovolací námitky obviněné M. H. důvodné.
28. Obviněná dále namítala, že odvolací soud nepřípustně dovozoval spojitost mezi jednáním obviněné popsaným pod body 1) a 2) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu. Nejvyšší soud připomíná, že jednání obviněné pod bodem 1) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu kvalifikoval nalézací i odvolací soud jako přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 2 alinea třetí tr. zákoníku, a jednání obviněné pod bodem 2) jako přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 2 alinea první tr. zákoníku. Ustanovení §254 odst. 2 tr. zákoníku chrání správnost údajů uváděných v obchodním rejstříku a úplnost sbírky listin, která je jeho součástí (obdobně nadačního rejstříku, rejstříku obecně prospěšných společností nebo rejstříků společenství vlastníků jednotek). Skutková podstata trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 2 tr. zákoníku přitom vymezuje celkem tři typy jednání, uvedené v alinea 1 až 3 (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2580 a násl.). Podle §254 odst. 2 alinea první tr. zákoníku je trestné jednání pachatele, který uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje v podkladech sloužících pro zápis do obchodního rejstříku, nadačního rejstříku, rejstříku obecně prospěšných společností nebo rejstříku společenství vlastníků jednotek anebo v takových podkladech zamlčí podstatné údaje. Podle závěrů nalézacího soudu obviněná naplnila svým jednáním pod bodem 2) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu zákonné znaky této skutkové podstaty, konkrétně uvedení nepravdivých údajů v podkladech sloužících pro zápis do obchodního rejstříku. K naplnění znaků této skutkové podstaty mělo dojít zkráceně tím, že obviněná nechala připravit smlouvu o převodu obchodního podílu a listinu rozhodnutí jediného společníka o změně jednatelství, tyto listiny byly antedatovány, následně předloženy rejstříkovému soudu a na jejich základě došlo k v rozporu se skutečností ke zpětnému převodu obchodního podílu a změně jednatelství ve společnosti AUTOHANDL, s. r. o., na R. R. Podle §254 odst. 2 alinea třetí tr. zákoníku je trestné jednání pachatele, který jiného ohrozí nebo omezí na právech tím, že bez zbytečného odkladu nepodá návrh na zápis zákonem stanoveného údaje do obchodního rejstříku, nadačního rejstříku, rejstříku obecně prospěšných společností nebo rejstříku společenství vlastníků jednotek nebo neuloží listinu do sbírky listin, ač je k tomu podle zákona nebo smlouvy povinen. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu obviněná v pozici jednatelky společnosti AUTOHANDL, s. r. o., neuložila do sbírky listin obchodního rejstříku výkazy o hospodaření této společnosti, ač k tomu byla podle zákona povinna, takže věřitelé společnosti AUTOHANDL, s. r. o., konkrétně společnosti TOP – Šohaj, s. r. o., byli omezeni při rozhodování o dalším postupu při vymáhání svých pohledávek a realizaci svých práv. Nalézací soud dovodil, že obviněná tímto svým jednáním popsaným pod bodem 1) výroku o vině jiného omezila na právech tím, že bez zbytečného odkladu neuložila listinu do sbírky listin, ač k tomu byla podle zákona povinna, tj. naplnila zákonné znaky skutkové podstaty podle §254 odst. 2 alinea třetí tr. zákoníku.
29. Z uvedeného přehledu vyplývá, že oba skutky obsažené ve výroku o vině rozsudku nalézacího soudu nelze považovat za skutek jediný, který by mohl být kvalifikovaný jako jediný trestný čin. V případě skutku popsaného pod bodem 1) je obviněné kladeno za vinu omisivní jednání, spočívající v nečinnosti ve vztahu ke sbírce listin obchodního rejstříku, které mělo za následek omezení jiného na právech. Naproti tomu u skutku pod bodem 2) je obviněné vytýkáno jednání komisivní, kdy obviněná měla uvést nepravdivé údaje v podkladech sloužících pro zápis do obchodního rejstříku. Jak Nejvyšší soud poukázal výše, skutková podstata trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 2 tr. zákoníku obsahuje tři typy jednání, v závislosti na těchto jednotlivých typech podřadil nalézací soud jednání obviněné pod §254 odst. 2 alinea první, resp. alinea třetí tr. zákoníku. Pokud pak nalézací i odvolací soud uvedly, že oba skutky spolu úzce souvisí, podle Nejvyššího soudu nelze v tomto ohledu oběma soudům nic vytknout. Spojitost mezi oběma skutky je dána již tím, že se jich obviněná měla dopustit v souvislosti s výkonem funkce jednatelky společnosti AUTOHANDL, s. r. o. Nalézací soud proto nepochybil, pokud oba skutky kvalifikoval jako dva samostatné trestné činy, resp. vícečinný souběh trestných činů zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 2 alinea třetí a podle §254 odst. 2 alinea první tr. zákoníku.
C) K námitkám ve vztahu ke skutku pod bodem 1) výroku o vině
30. Ve vztahu ke skutku pod bodem 1) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu dovolatelka namítala, že ustanovení §38k zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, stanovovalo povinnost podnikatele předložit rejstříkovému soudu listiny zakládané do sbírky listin bez zbytečného odkladu od vzniku rozhodné skutečnosti. Soudy se nicméně touto lhůtou a podmínkami jejího naplnění nijak nezabývaly a nevzaly ani v potaz komplikace s převodem obchodního podílu, které popsal ve své výpovědi svědek J. V. Dovolatelka dále argumentovala, že reálný stav zakládání listin do sbírky listin obchodního rejstříku je obecně velmi nízký a státní orgány porušování této povinnosti nepostihují. Uplatnění trestní odpovědnosti vůči dovolatelce za uvedené jednání je proto v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe. Ve vztahu k tomuto skutku navíc nedošlo k prokázání subjektivní stránky uvedeného přečinu. Účetnictví a daňové přiznání zpracovávala řada osob, rejstříkový soud na pochybení spočívající v nezaložení listin nijak neupozornil. Jednání obviněné je proto nutné posoudit jako nedbalostní, závěr o zavinění ve formě přímého úmyslu nemá oporu v provedeném dokazování.
31. Dovolatelce lze přisvědčit, že nalézací i odvolací soud se zabývaly posouzením lhůty „bez zbytečného odkladu“ ve smyslu ustanovení §38k zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, pouze v hrubých rysech a jejich odůvodnění mohlo být v tomto směru podrobnější, a to i ve vazbě na zvláštní předpisy, zejména zákon č. 563/1991 Sb., o účetnictví („zákon o účetnictví“). Při posuzování podmínky spočívající v předložení listin rejstříkovému soudu k založení do sbírky listin bez zbytečného odkladu od vzniku rozhodné skutečnosti budou obvykle rozhodné okolnosti konkrétního případu, zejména zda vůbec a s jakým časovým odstupem došlo k předložení dané listiny, zda byl odpovědný subjekt vyzýván k splnění dané povinnosti, co zapříčinilo daný průtah apod. (DRAŠTÍK, A., FREMR, R., DURDÍK, T., RŮŽIČKA, M., SOTOLÁŘ, A. a kol. Trestní zákoník: Komentář, II. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2015, komentář k §254, str. 1922). Nejvyšší soud se nicméně ztotožňuje se závěrem soudů nižších stupňů, že s ohledem na okolnosti projednávané věci lhůta „bez zbytečného odkladu“ nebyla dovolatelkou dodržena. Obviněné se klade za vinu nezaložení výkazů o výsledku hospodaření společnosti AUTOHANDL, s. r. o., za roky 2009 a 2010, do sbírky listin obchodního rejstříku. Tyto výkazy nicméně nebyly do sbírky listin založeny ani dodatečně a ve sbírce listin absentují i v době dovolacího řízení, tj. v současné době již osm, resp. sedm let. Nejvyšší soud navíc připomíná, že povinnost založení příslušných listin do sbírky listin obchodního rejstříku vyplývala obviněné také z §21a odst. 4 zákona o účetnictví (str. 4 a 12 rozsudku nalézacího soudu). Nesplnění této povinnosti mohlo být pak sankcionováno mimo jiné pokutou podle §37 odst. 1 písm. g) zákona o účetnictví, s tím, že ustanovení §37ab odst. 3 zákona o účetnictví stanovovalo pro projednání těchto případů protiprávního jednání subjektivní promlčecí (či správněji prekluzivní) lhůtu v trvání 1 roku (v této lhůtě, počínaje okamžikem, kdy se orgán příslušný k uložení pokuty o protiprávním jednání dozvěděl, o něm musí zahájit řízení) a lhůtu objektivní v trvání 3 let, počínaje okamžikem spáchání činu (do 31. 12. 2010 bylo uvedené pravidlo zakotveno v §37 odst. 5 zákona o účetnictví). Z uvedeného vyplývá, že povinný subjekt musí své zákonné povinnosti splnit v relativně krátkých lhůtách, když zákonodárce i správnímu orgánu stanovuje poměrně krátké lhůty k postihu porušení těchto povinností (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1226/2015). Za této situace, kdy příslušné listiny nebyly do sbírky listin obchodního rejstříku založeny ani v objektivní tříleté lhůtě stanovené pro sankcionování nesplnění této povinnosti, Nejvyšší soud nemá pochybnosti o správnosti závěru nalézacího soudu, podle nějž obviněná nedostála své povinnosti založit výkazy o výsledku hospodaření společnosti AUTOHANDL, s. r. o., za roky 2009 a 2010 do sbírky listin obchodního rejstříku bez zbytečného odkladu.
32. Pokud pak dovolatelka dále upozorňovala na skutečnost, že reálný stav zakládání listin do sbírky listin obchodního rejstříku je v České republice velmi nízký a argumentovala zásadou subsidiarity trestní represe, Nejvyšší soud považuje za potřebné uvést, že samotné neuložení listiny do sbírky listin v rozporu se zákonem nezakládá trestní odpovědnost osoby, která tuto povinnost nesplnila. Trestní odpovědnost pachatele nastupuje až v případě, kdy k tomuto znaku skutkové podstaty trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 2 alinea třetí tr. zákoníku přistoupí další zákonný znak, a sice ohrožení nebo omezení jiného na právech. Jestliže důsledkem neuložení listiny do sbírky listin není ohrožení nebo omezení práv jiného, nelze pachatele stíhat pro přečin podle §254 odst. 2 alinea třetí tr. zákoníku. Ačkoliv proto Nejvyšší soud nezpochybňuje argument dovolatelky, že naplněnost sbírky listin obchodního rejstříku je, resp. v rozhodném období byla, obecně nízká (viz např. Zpráva o šetření veřejného ochránce práv – výzkum naplněnosti sbírky listin ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 64/2012/VOP/VBG, podle níž zjištěná míra naplněnosti sbírky listin představovala 28 %), nepovažuje jej v projednávané věci z výše popsaného důvodu za rozhodující.
33. Ohledně subsidiarity trestní represe pak Nejvyšší soud připomíná, že trestní represe je krajním prostředkem sloužícím k ochraně právních statků, která má být v prvé řadě uplatňována prostředky práva civilního a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných zájmů naplňuje všechny znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu, je na místě uplatňovat trestní odpovědnost (srov. zásadu subsidiarity trestní represe vymezenou v §12 odst. 2 tr. zákoníku). Zásadně však platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Zásada subsidiarity trestní represe nepředstavuje samostatný znak trestného činu, který by se hodnotil mimo formální znaky trestného činu, ale jde o zásadu, která musí být zvažována a případně použita v průběhu celé interpretace a aplikace konkrétní trestněprávní normy na posuzovaný případ, a to jednak při výkladu jednotlivých znaků skutkové podstaty, ale i při celkové úvaze, zda jde o případ natolik společenský škodlivý, že nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu a je nutné uplatnění trestní odpovědnosti. Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je proto třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti případu z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, se zřetelem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip „ultima ratio“, trestní odpovědnost pachatele (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Z uvedeného vyplývá, že pokud v projednávané věci nebylo ve vztahu ke skutku pod bodem 1) výroku o vině prokázáno naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 2 alinea třetí tr. zákoníku (k tomu viz dále k posouzení naplnění znaku ohrožení nebo omezení práv jiného), je předčasné zabývat se aplikací zásady subsidiarity trestní represe, neboť zvážení aplikace této zásady je namístě až v případě, kdy zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky uvedeného trestného činu.
34. Co se týče námitky obviněné, že účetnictví zpracovávala řada osob a její jednání spočívající v nezakládání příslušných listin do sbírky listin je proto nutné posoudit jako nedbalostní, Nejvyšší soud na základě spisového materiálu neshledal, že by povinnost předložení výkazů o výsledku hospodaření společnosti AUTOHANDL, s. r. o., rejstříkovému soudu k založení do sbírky listin obchodního rejstříku byla delegována na třetí osobu. Svědek V. M. v hlavním líčení konaném dne 9. 6. 2016 uvedl, že na základě plné moci zpracovával pro společnost AUTOHANDL, s. r. o., daňové přiznání, účetní doklady mu předávaly účetní, které zpracovávaly účetní výkazy, sám účetnictví nezpracovával (č. l. 1485 – 1486). Těmto informacím odpovídá i plná moc ke zpracování a předložení daňového přiznání správci daně za zdaňovací období roku 2011 na č. l. 294 spisu. Svědkyně M. P. v hlavním líčení vypověděla, že pro společnost AUTOHANDL, s. r. o., zpracovávala účetní doklady, které následně po zaúčtování posílala zpět do H., kde byla obviněná k zastižení (č. l. 1483 – 1485 spisu). Aniž by tedy bylo v řízení zjištěno, že by povinnost předložení výkazů o výsledku hospodaření rejstříkovému soudu byla delegována na třetí osobu, Nejvyšší soud upozorňuje na svou ustálenou judikaturu, podle níž platí, že pokud pachatel jako statutární orgán právnické osoby rezignuje na kontrolu a ověřování toho, zda třetí osoba (ekonomický nebo daňový či účetní poradce), se kterou uzavřel smlouvu o ekonomickém nebo účetním poradenství, plní v zastoupení právnické osoby zákonem předepsané povinnosti ve vztahu k obchodnímu rejstříku, svědčí jeho jednání ve vztahu k nesplnění těchto povinností přinejmenším o existenci zavinění ve formě nepřímého úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, pokud zde nejsou výjimečné okolnosti, svědčící o opaku (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 5 Tdo 574/2014). Obdobný závěr platí i za situace, kdy pachatel v pozici statutárního orgánu neposkytuje třetí osobě, s níž uzavřel smlouvu o ekonomickém nebo účetním poradenství, potřebnou součinnost (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 5 Tdo 166/2009; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 5 Tdo 239/2012). Nejvyšší soud dále připomíná, že okruh osob, které mohou naplnit znaky trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 2 tr. zákoníku zákon sice nijak neomezuje, musí se však jednat o osobu odpovědnou za provedení příslušného úkonu, v daném případě uložení listiny do sbírky listin. Primárně odpovědnými osobami jsou pak podnikající fyzické osoby a statutární orgány právnických osob, v případě společností s ručením omezeným se jedná o jednatele v souladu s §133 obchodního zákoníku, resp. §194 zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících (DRAŠTÍK, A., FREMR, R., DURDÍK, T., RŮŽIČKA, M., SOTOLÁŘ, A. a kol. Trestní zákoník: Komentář, II. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2015, komentář k §254, str. 1923). V projednávané věci s přihlédnutím ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a k uvedené ustálené judikatuře Nejvyššího soudu nelze dospět k závěru, že by zavinění obviněné ve vztahu k nezakládání příslušných listin do sbírky listin obchodního rejstříku bylo třeba posoudit pouze jako nedbalostní.
35. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatelka ve vztahu ke skutku pod bodem 1) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu dále namítala, že tento skutek nevykazuje všechny znaky trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 2 alinea třetí tr. zákoníku. Podle obviněné nalézací soud v rozporu s provedeným dokazováním dospěl k závěru, že v důsledku jednání obviněné došlo k omezení společnosti TOP – Šohaj, s. r. o., při rozhodování o dalším postupu při vymáhání svých pohledávek. Pohledávka společnosti TOP – Šohaj, s. r. o., byla od počátku sporná, Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 43 C 11/2008, uložil společnosti AUTOHANDL, s. r. o., uhradit 80 000 Kč, tj. 44 % jistiny. Společnost TOP – Šohaj, s. r. o., navíc rezignovala na zajištění svých budoucích práv, přestože měla indicie o zhoršujícím se stavu hospodaření společnosti AUTOHANDL, s. r. o. Zároveň nepřistoupila k vymáhání své pohledávky formou výkonu rozhodnutí, ačkoliv disponovala vykonatelným exekučním titulem. Ostatní věřitelé přitom po společnosti AUTOHANDL, s. r. o., své pohledávky vymáhají bez ohledu na založení předmětných listin do sbírky listin obchodního rejstříku. Obviněná nadto zdůraznila, že jednání, které jí je vytýkáno, má soukromoprávní základ a s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2006, sp. zn. I ÚS 631/05, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 8 Tdo 397/2006, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010, poukázala na zásadu ultima ratio v oblasti závazkových vztahů.
36. Nalézací soud s odkazem na exekuční příkazy založené ve spise uvedl, že ještě před rokem 2010 existovali četní neuspokojení věřitelé společnosti AUTOHANDL, s. r. o. Pohledávku společnosti TOP – Šohaj, s. r. o., s ohledem na rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. 43 C 11/2008, konkretizovaný v bodu 1) výroku o vině, nelze považovat za spornou. Trestním oznámením společnosti TOP – Šohaj, s. r. o., a výpovědí svědka J. O. bylo podle nalézacího soudu prokázáno, že společnost TOP – Šohaj, s. r. o., aktivně pátrala po listinách, které měly být založeny do sbírky listin obchodního rejstříku, a na jejich základě chtěla zvažovat svůj další postup při vymáhání pohledávky (str. 11 rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud konstatoval, že podle provedeného dokazování měla společnost AUTOHANDL, s. r. o., mnoho věřitelů (str. 3 usnesení odvolacího soudu).
37. Nejvyšší soud připomíná, že trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 2 alinea třetí tr. zákoníku spáchá ten, kdo jiného ohrozí nebo omezí na právech tím, že bez zbytečného odkladu nepodal návrh na zápis zákonem stanoveného údaje do obchodního rejstříku, případně do jiných v tomto ustanovení vyjmenovaných veřejných rejstříků, nebo neuložil listinu do sbírky listin, ač k tomu byl podle zákona povinen. Nesplnění povinností založit příslušné listiny do sbírky listin vedené obchodním rejstříkem je tedy sankcionováno jen za podmínky, že tím dojde k ohrožení nebo omezení jiného na právech. Právo věřitele na to, aby dosáhl uspokojení své splatné pohledávky, však může být ohroženo, např. když věřitel skutečně vymáhá plnění z této pohledávky v exekučním řízení. Nejvyšší soud již v této souvislosti judikoval, že k trestní odpovědnosti za uvedený trestný čin nepostačuje, pokud např. pachatel sice nepodal návrh na zápis změny sídla obchodní společnosti, za kterou jednal, aniž to ovšem mělo vliv na postup jejích věřitelů při vymáhání pohledávek vůči této společnosti (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1367/2005, publikované pod č. 50/2006 Sb. tr. rozh.).
38. V projednávané věci Nejvyšší soud z rozsudku nalézacího soudu a ze spisu zjistil, že proti společnosti AUTOHANDL, s. r. o., byla vedena jednotlivými věřiteli řada soudních i exekučních řízení. Na č. l. 525 – 527 spisu je založen seznam řízení vedených se společností AUTOHANDL, s. r. o., u Městského soudu v Brně ke dni 25. 2. 2013, na č. l. 528 – 529 a č. l. 531 spisu pak obdobný seznam řízení vedených u Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 1. 2014, resp. 17. 3. 2015. Na č. l. 532 – 593 spisu jsou pak založeny listiny vztahující se k řízením u Obvodního soudu pro Prahu 1, včetně rozsudků ukládajících společnosti AUTOHANDL, s. r. o., peněžité plnění (č. l. 538 – 541, 580 – 581, 591 spisu), či usnesení o nařízení exekuce proti společnosti AUTOHANDL, s. r. o., jako povinné (např. č. l. 546, 549, 557 spisu). Na č. l. 595 a násl. spisu se nacházejí desítky exekučních příkazů vydaných proti společnosti AUTOHANDL, s. r. o., jako povinné. Mezi věřiteli, které exekuční řízení proti společnosti AUTOHANDL, s. r. o., vedli, lze uvést např. Všeobecnou zdravotní pojišťovnu (exekuční příkaz na č. l. 604 ve věci pohledávky v základní výši 509 383 Kč), společnost PROFI am BAU CM, spol. s. r. o. (exekuční příkaz na č. l. 606 ve věci pohledávky v základní výši 238 696 Kč), společnost REALTY Management, a. s. (exekuční příkaz na č. l. 614 ve věci pohledávky v základní výši 399 610 Kč), Pražská správa sociálního zabezpečení (usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí na č. l. 620 ve věci pohledávky ve výši 471 436 Kč), nebo společnost Gealan Fenster-Systeme GmbH (exekuční příkaz na č. l. 670 ve věci pohledávky v základní výši 226 284,43 Kč). Nalézací soud provedl uvedenými listinami důkaz v hlavním líčení konaném dne 9. 12. 2016 (viz č. l. 1524 spisu). Naproti tomu ze spisu neplyne, že by orgány činné v trestním řízení u těchto věřitelů (případně u dalších věřitelů společnosti AUTOHANDL, s. r. o., kteří aktivně své pohledávky vymáhali v exekučním řízení), resp. u členů jejich statutárních orgánů nebo jejich zástupců, zjišťovaly, jaký dopad měla absence založení listin specifikovaných v bodě 1) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu do sbírky listin obchodního rejstříku, na vymáhání jejich pohledávek. Pokud pak jde o postup poškozené společnosti TOP – Šohaj, s. r. o., ze spisového materiálu nevyplývá, že by plnění ze své pohledávky vymáhala v exekučním řízení. Bývalý jednatel poškozené společnosti, J. O., který byl v hlavním líčení před nalézacím soudem vyslýchán jako svědek, k dotazu obhájce obviněné uvedl, že návrh na nařízení výkonu rozhodnutí nebo nařízení exekuce zřejmě nepodal, s tím, že si to nepamatuje (viz protokol o hlavním líčení ze dne 9. 6. 2016, č. l. 1475 spisu).
39. Nejvyšší soud proto konstatuje, že nalézací soud se naplněním znaku skutkové podstaty trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 2 alinea třetí tr. zákoníku, spočívajícího v ohrožení nebo omezení práv, nezabýval dostatečným způsobem ve smyslu odkazované judikatury (viz zejména citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1367/2005, publikované pod č. 50/2006 Sb. tr. rozh.). Svůj závěr neodůvodnil konkrétními skutkovými okolnostmi a neupřesnil, jakým konkrétním způsobem byli věřitelé společnosti AUTOHANDL, s. r. o., ohroženi nebo omezeni na svých právech. Spokojil se fakticky pouze se zjištěním, že společnost AUTOHANDL, s. r. o., měla četné věřitele, kteří neměli potřebné informace o její ekonomické situaci, čímž byli omezeni zejména při rozhodování o dalším postupu při vymáhání svých pohledávek a realizaci svých práv, čemuž však obecně nesvědčí důkazy uvedené v bodě 38, když přinejmenším většina věřitelů řádně na rozdíl od společnosti TOP – Šohaj, s. r. o., své nároky vymáhala. Ve skutkové větě pod bodem 1) výroku o vině nicméně nalézací soud z těchto věřitelů uvedl pouze společnost TOP – Šohaj, s. r. o., která však svou pohledávku dále nevymáhala prostřednictvím exekučního řízení, ani se blíže nezabýval otázkou, jakým konkrétním způsobem došlo k omezení práv tohoto věřitele. V rámci odůvodnění výroku o náhradě škody nalézací soud dokonce sám uvedl, že dokazováním v trestním řízení nebylo mimo jiné prokázáno, v jakém rozsahu byla práva společnosti TOP – Šohaj, s. r. o., omezena a v jakém rozsahu by její postavení bylo lepší, pokud by veškeré listiny byly do obchodního rejstříku založeny. Odvolací soud uvedené pochybení nalézacího soudu svým rozhodnutím nenapravil.
40. Nejvyšší soud dále připomíná, že k trestní odpovědnosti za trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 2 tr. zákoníku je nezbytné, aby bylo ve skutkové větě ve výroku o vině v odsuzujícím rozsudku výslovně vyjádřeno, práva kterých osob (např. věřitelů) tím byla ohrožena a jakým způsobem se tak stalo. Jak je dále patrné z formulace citovaného ustanovení, ohrožení majetkových práv jiného se musí týkat konkrétních práv určitých osob (např. právě věřitelů), které je třeba výslovně uvést v popisu skutku, v němž je spatřován trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 2 tr. zákoníku. Zákonným znakem tohoto trestného činu sice není způsobení škody na cizím majetku, ale z rozhodných skutkových zjištění musí být zřejmé, v jakém alespoň minimálním rozsahu pachatel ohrozil majetková práva jiného (nebo včasné a řádné vyměření daně), a to např. s poukazem na výši pohledávek věřitelů (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 5 Tdo 845/2008, publikované pod č. T 1135. v sešitě 50 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2008; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 5 Tdo 381/2012).
41. Jestliže z rozsudku nalézacího soudu jednoznačně neplyne, a to ani z popisu skutku ve výroku o vině, ani z odůvodnění rozsudku, v čem konkrétně a zda vůbec byla ohrožena práva věřitelů, a to zejména jediné konkrétně ve výroku o vině pod bodem 1) rozsudku nalézacího soudu uvedené společnosti TOP – Šohaj, s. r. o., nelze podle Nejvyššího soudu dospět k závěru, že obviněná svým jednáním uvedeným ve výroku o vině pod bodem 1) rozsudku nalézacího soudu naplnila všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 2 alinea třetí tr. zákoníku. K trestní odpovědnosti obviněné nepostačuje pouze nesplnění její povinnosti jednatelky uložit do sbírky listin obchodního rejstříku zákonem požadované listiny, v projednávané věci výkazy o výsledku hospodaření podle §38k zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, pokud její jednání nemělo zároveň vliv na postup věřitelů společnosti AUTOHANDL, s. r. o., při vymáhání jejich pohledávek. Aby se však nalézací soud mohl vůbec zabývat posouzením, zda a jak došlo k omezení či ohrožení práv věřitelů společnosti AUTOHANDL, s. r. o., bude nezbytné, aby doplnil dokazování a náležitě zjistil (viz §2 odst. 5 tr. ř.), zda věřitelé byli úspěšní při vymáhání svých pohledávek v exekučním řízení, co případně způsobilo, že jejich pohledávka nebyla vymožena, jakým způsobem zjišťovali majetek společnosti AUTOHANDL, s. r. o., zda nahlíželi do sbírky listin, a v souvislosti s tím je povinen objasnit i další související otázky, tak, aby bylo zřejmé, zda nezaložením předmětných listin do sbírky listin obchodního rejstříku byla ohrožena nebo omezena jejich práva, a tím pádem byl ovlivněn i jejich postup při vymáhání pohledávek. Tyto konkrétní okolnosti pak musí nalézací soud, pokud po uvedeném doplnění dokazování dospěje opět k závěru, že obviněná M. H. naplnila uvedený znak přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 2 alinea třetí „jiného ohrozí nebo omezí na právech“, uvést i v popisu skutku, když dosavadní vyjádření slovy „…neměli potřebné informace o ekonomické situaci společnosti AUTOHANDL, s. r. o., která se v tomto období zhoršovala, a byli tím omezeni zejména při rozhodování o dalším postupu při vymáhání svých pohledávek a tím realizaci svých práv vůči společnosti AUTOHANDL, s. r. o.,“ je pro svou nekonkrétnost, když z něj ani není zřejmé, ke kterým věřitelům se vztahuje (mimo společnosti TOP – Šohaj, s. r. o., ohledně níž ovšem platí to co bylo uvedeno v bodech 37. a 38.), zcela nedostatečné.
D) K námitkám ve vztahu ke skutku pod bodem 2) výroku o vině
42. Ve vztahu ke skutku pod bodem 2) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu obviněná s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II ÚS 2014/07, namítala, že soud v rozporu s touto judikaturou aktivně prokazoval vinu obviněné bez náležité aktivity státního zástupce. Státní zástupce v závěrečné řeči uvedl, že obžaloba předpokládá, že k převodu obchodního podílu a převedení jednatelského oprávnění na osobu R. R. došlo až v březnu 2012. Doplnil, že tyto informace lze mít za prokázané, třebaže R. R. v hlavním líčení nevypovídal a nebyl proveden ani jiný důkaz, který by uvedené podezření potvrzoval. Ačkoliv pro domněnky obžaloby neexistoval žádný důkaz, soud v rozporu se zásadou in dubio pro reo a navzdory výpovědi svědka J. V. dovodil vinu obviněné. Své závěry o vině obviněné přitom opřel o listinné důkazy k osobě svědka R. R., z využití jeho zákonného práva nevypovídat a ze skutečnosti, že obviněná, která v hlavním líčení a ve značné části přípravného řízení nevypovídala, nezmínila, že by při obchodních jednáních se svědkem R. R. bylo nutné tlumočení z maďarského jazyka. Dovolatelka dále napadala způsob hodnocení důkazů nalézacím soudem, na základě kterého nalézací soud dospěl k závěru, že předmětné listiny popsané ve skutkové větě (smlouva o převodu obchodního podílu a rozhodnutí jediného společníka) byly antedatovány. Zároveň upozorňovala na skutečnost, že proces převodu obchodního podílu i změna jednatele byla komplikovaná a zdlouhavá, přičemž obviněná jednala s orgány veřejné moci nadále z pozice jednatelky proto, že tyto orgány se na ni obracely jako na statutární orgán s ohledem na materiální publicitu zápisu v obchodním rejstříku. Závěry soudu jsou rozporné, pokud soud na jednu stranu tvrdí, že k přípravě podkladů pro převod obchodního podílu a změny jednatele došlo údajně v březnu 2012, a na stranu druhou uvádí, že obviněná v období do provedení zápisu změny v obchodním rejstříku jednala jménem společnosti AUTOHANDL, s. r. o., aniž k tomuto jednání byla zmocněna novým jednatelem R. R.
43. Podle nalézacího soudu nebyl svědek R. R. osobou schopnou vést jednání ohledně převodu obchodního podílu ve společnosti AUTOHANDL, s. r. o., a vyvíjet jakékoliv podnikatelské aktivity. V neprospěch obviněné svědčí skutečnost, že odepřel vypovídat z obavy, aby si nepřivodil nebezpečí trestního stíhání. Ačkoliv obviněná nepopisovala, že by obchodní jednání s R. R. musela být tlumočena do maďarského jazyka, při úkonech dožádaného soudu musel být přítomen tlumočník. S odkazem na listinné důkazy nalézací soud dále k osobě R. R. uvedl, že se jedná o svědka léčícího se na psychiatrii, který denně požívá alkohol, pracuje jako pomocná síla (dělník) a žije na ulici (str. 5 rozsudku nalézacího soudu). Nalézací soud poukázal na další důkazy, které podle jeho názoru dokládají, že smlouva o převodu obchodního podílu a rozhodnutí jediného společníka, obě datované dnem 4. 7. 2011, byly ve skutečnosti antedatovány. Mimo jiné poukázal na skutečnost, že obviněná i po dni 4. 7. 2011 byla činná jako jednatelka, udělovala plné moci, disponovala finančními prostředky společnosti AUTOHANDL, s. r. o., podepisovala a opatřovala razítkem listiny týkající se společnosti AUTOHANDL, s. r. o. (daňová přiznání), a to navzdory tomu, že podle předávacího protokolu datovaného 4. 7. 2011 (č. l. 102 – 104 spisu) měla R. R. jakožto novému jednateli předat razítka společnosti a zůstatek na bankovním účtu (str. 9 rozsudku nalézacího soudu). Ačkoliv podle tvrzení obviněné i svědka J. V. nemohl být převod obchodního podílu vůči obchodnímu rejstříku dořešen kvůli nedostupnosti R. R., některé listinné důkazy podepsané R. R. jsou datované v druhé polovině roku 2011 a začátkem roku 2012 (str. 8 rozsudku nalézacího soudu). Návrh na zápis změny zapsaných údajů do obchodního rejstříku byl rejstříkovému soudu doručen až dne 8. 6. 2012. K ověření veškerých podpisů svědka R. R. přitom došlo až dne 28. 3. 2012 u Hospodářské komory ČR – Ověřovatelská kancelář Břeclav. V neprospěch obviněné pak svědčí skutečnost, že i její podpisy na smlouvě o převodu obchodního podílu a na rozhodnutí jediného společníka byly úředně ověřeny až dne 2. 4. 2012, tj. s podobným časovým odstupem jako u svědka R. R., a to navzdory tomu, že obviněná byla k dřívějšímu ověření podpisů dostupná (str. 11 rozsudku nalézacího soudu). Podle nalézacího soudu musela obviněná s ohledem na svoje podnikatelské zkušenosti vědět, že obě tyto listiny s nepravdivým datem budou předloženy obchodnímu rejstříku. Protože byla jedinou jednatelkou společnosti AUTOHANDL, s. r. o., tak také předsedkyní představenstva mateřské společnosti H. R. S., a. s., vlastnící obchodní podíl dceřiné společnosti AUTOHANDL, s. r. o., je zřejmé, že to byla ona, kdo nechal obě tyto listiny v březnu 2012 připravit (str. 13 rozsudku nalézacího soudu).
44. Odvolací soud uvedl, že skutečnosti uváděné obviněnou ve vztahu ke svědku R. R. se nezakládají na pravdě. Tento svědek odmítl vypovídat z důvodu nebezpečí přivodění si trestního stíhání, což samo o sobě vzbuzuje pochybnosti o tvrzení obviněné, podle kterého měl R. R. jako slovenský investor opakovaně jezdit do H. jednat o obchodních záležitostech. Podle sdělení dožádaného soudu je ale svědek R. R. maďarské národnosti, takže jednání musel být přítomen tlumočník, z lékařských zpráv navíc vyplývá, že se jedná o bezdomovce závislého na alkoholu. Svědek R. R. představuje tzv. bílého koně, který nemohl jakýmkoli způsobem, byť i formálně, vykonávat funkci jednatele společnosti AUTOHANDL, s. r. o. (str. 3 – 4 usnesení odvolacího soudu).
45. Nejvyšší soud nejprve považuje za potřebné uvést, že nerozporuje závěr nalézacího soudu, který učinil ve vztahu k antedatování smlouvy o převodu obchodního podílu a rozhodnutí jediného společníka o odvolání původního jednatele z funkce a o následném jmenování nového jednatele. Nalézací soud se ve svém rozsudku posouzení této otázky podrobně věnoval, jeho úvahy jsou shrnuty výše a Nejvyšší soud nepovažuje za nutné je doplňovat. Stejně tak lze nalézacímu soudu přisvědčit, že převod obchodního podílu i změna jednatelství představovalo podle provedeného dokazování účelové kroky, jejichž motivem bylo vyhnout se úhradě nesplacených závazků, které měli vůči společnosti AUTOHANDL, s. r. o., četní věřitelé. Naproti tomu podle Nejvyššího soudu nebylo v řízení dosud prokázáno, že to byla obviněná, kdo nechal smlouvu o převodu obchodního podílu a rozhodnutí jediného společníka připravit. Nalézací soud tento svůj závěr odůvodnil tak, že obviněná byla v rozhodné době jedinou jednatelkou společnosti AUTOHANDL, s. r. o., a také předsedkyní představenstva mateřské společnosti HRS, a. s., a proto je zřejmé, že to musela být ona, kdo nechal obě listiny připravit (str. 13 rozsudku nalézacího soudu). Tento závěr však neodpovídá provedenému dokazování a Nejvyšší soud proto musí konstatovat, že v projednávané věci nedošlo k prokázání části skutku pod bodem 2) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu. Obviněná v hlavním líčení nevypovídala, v přípravném řízení však uvedla, že prodej společnosti AUTOHANDL, s. r. o., měl na starosti svědek J. V., jednání s investory byla přítomna pouze zpočátku, později s nimi jednal jen J. V., který pak i kontaktoval R. R. kvůli ověření podpisů. Obviněná R. R. nikdy nevolala, i podpisy ověřovali každý zvlášť (viz protokol o výslechu obviněné na č. l. 26 – 28 spisu). Svědek J. V. pak v hlavním líčení výslovně uvedl, že převod obchodního podílu společnosti AUTOHANDL, s. r. o., měl na starost on, a to na základě zadání investorů z Ameriky, akcionářů mateřské společnosti H. R. S., a. s., kde působil jako ředitel. S investory ze Slovenska a Maďarska, kteří chtěli společnost AUTOHANDL, s. r. o., koupit, jednal podle svých slov pouze on, obviněná nebyla přítomna u žádného z těchto jednání. Obviněnou J. V. pouze informoval o tom, že došlo k nařízení prodeje obchodního podílu. Smlouvu o převodu obchodního podílu připravovala na základě pokynu advokátní kancelář Mgr. Jana Daniela. S R. R. jednal v roce 2012 ohledně zápisu změn do obchodního rejstříku, pomohl mu doložit výpis z rejstříku trestů (viz protokol o hlavním líčení ze dne 9. 6. 2016, č. l. 1473 – 1487 spisu). Sám nalézací soud ostatně v odůvodnění svého rozsudku dospěl k závěru, že s převážnou částí faktického majetku společnosti AUTOHANDL, s. r. o., bylo disponováno ve prospěch svědka J. V. Nalézací soud v této souvislosti podrobně popsal jednotlivé transakce, včetně převodu motorových vozidel a ochranných známek, mezi společností AUTOHANDL, s. r. o., a dalšími společnostmi, ve kterých figuruje svědek J. V. nebo členové jeho rodiny (str. 7 rozsudku nalézacího soudu). V rámci odůvodnění výroku o trestu pak nalézací soud explicitně přihlédl k tomu, že u bodu 2) výroku o vině nebyla obviněná iniciátorka skutku, protože významný podíl na průběhu skutkového děje měl svědek J. V. (str. 13 rozsudku nalézacího soudu). Tento svůj závěr učiněný ve vztahu k výroku o trestu však nalézací soud nevyjádřil i ve výroku o vině. Nejvyšší soud dále považuje za potřebné poukázat na fakt, že zatímco podpisy R. R. byly ověřeny na předmětných listinách identifikovaných ve výroku pod bodem 2) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu v Břeclavi dne 28. 3. 2012, obviněná nechala své podpisy ověřit tamtéž až dne 2. 4. 2012 (viz ověřovací doložky pro legalizaci na č. l. 176 – 177 spisu), tzn. nebyla to zřejmě obviněná, kdo se svědkem R. R., který podle informací plynoucích ze spisu uměl pouze maďarsky (viz odůvodnění přibrání tlumočníka ze dne 4. 11. 2015 na č. l. 146 spisu), ověřoval jeho podpis u Hospodářské komory ČR v Břeclavi. I tato skutečnost nasvědčuje tomu, že podíl obviněné na skutkovém ději popsaném pod bodem 2) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu byl přinejmenším omezený, když většinu jednání nepochybně provedl svědek J. V., který to dokonce sám ve své výpovědi uvedl.
46. Nejvyšší soud proto s ohledem na výše uvedené konstatuje, že obviněná se nepochybně převodu obchodního podílu ve společnosti AUTOHANDL, s. r. o., ze společnosti H. R. S., a. s., a související změny na pozici jednatele společnosti AUTOHANDL, s. r. o., kdy novým jednatelem se stal v pozici tzv. bílého koně R. R., účastnila. Působila jako jediná jednatelka společnosti AUTOHANDL, s. r. o., a z pozice jednatelky smlouvu o převodu obchodního podílu a rozhodnutí jediného společníka o odvolání původního jednatele z funkce a o následném jmenování nového jednatele podepsala. Závěr nalézacího soudu, že tyto listiny nechala připravit, však neodpovídá žádnému důkazu. Tato část skutku nebyla v dosavadním řízení nijak prokázána. Nalézací soud proto bude muset doplnit dokazování takovým způsobem, aby objasnil skutečný podíl obviněné na převodu obchodního podílu a převedení jednatelského oprávnění na R. R., a pokud dospěje k závěru o její vině, bude muset v tomto smyslu upravit i skutkovou větu, tak aby odpovídala náležitě zjištěnému skutkovému stavu. V této souvislosti se nabízí zejména výslech Mgr. Tomáše Daniela (za splněných zákonných podmínek, tj. zproštění jeho mlčenlivosti ve smyslu §21 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, resp. §99 tr. ř.), který právně zastupoval společnost AUTOHANDL, s. r. o., ověřující osoby p. H., která podle spisového materiálu prováděla ověření podpisů R. R. a obviněné (viz záznamy z ověřovací knihy Hospodářské komory ČR v Břeclavi na č. l. 434 – 455 spisu), zejména i opětovný výslech svědka J. V. Nalézací soud se bude muset zaměřit zvláště na otázky, kdo inicioval přípravu smlouvy o převodu obchodního podílu a rozhodnutí jediného společníka, na základě kterého došlo ke změně na pozici jednatele ve společnosti AUTOHANDL, s. r. o., kdo obě listiny vyhotovil, případně kdo k jejich přípravě vydal pokyn, a dále objasnit roli obviněné při faktické realizaci převodu obchodního podílu a změně jednatele, tj. zejména její součinnost v této věci s novým jednatelem společnosti AUTOHANDL, s. r. o., R. R. Dosavadní provedené důkazy v projednávané věci totiž nasvědčují spíše závěru, že převážný podíl na skutkovém ději má svědek J. V. a nikoli sama obviněná.
47. Nejvyšší soud dále považuje za vhodné ve stručnosti reagovat na námitku obviněné týkající se aktivního prokazování viny soudem bez náležité aktivity státního zástupce. V nálezu ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 2014/07, uveřejněném pod č. 86/2008 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, na který obviněná poukazuje, Ústavní soud připomněl, že odsouzení pachatele trestné činnosti je v souladu s čl. 80 Ústavy České republiky primárně věcí státního zastupitelství. Státní zastupitelství nese odpovědnost za to, aby soudu předložená trestní věc byla podložena procesně použitelnými důkazy potřebnými k rozhodnutí o vině a trestu v souladu s podanou obžalobou. Obecné soudy se proto nikdy nesmějí stavět do pozice pomocníka veřejné žaloby usilujícího rovněž o odsouzení, a nelze k takovému výkladu rolí těchto institucí dospět ani výkladem §2 odst. 5 tr. ř. Posledně uvedené zákonné ustanovení totiž v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a z nich vyplývajícího rozvržení rolí jeho jednotlivých účastníků nutno vykládat tak, že je soud povinen doplňovat dokazování v rozsahu potřebném pro spravedlivé rozhodnutí, které nemusí být nutně odsuzující. V odkazované věci se nicméně jednalo o situaci, kdy při důkazní nouzi obžaloby soudy (slovy Ústavního soudu) „zprocesnily“ jinak procesně nepřípustný důkaz, aby dovodily vinu obžalovaného. V projednávané věci nicméně takovýto stav nenastal. Nejvyšší soud dospěl z výše podrobně rozvedených důvodů k závěru, že skutková zjištění nalézacího soudu zčásti neodpovídají provedeným důkazům. Z rozhodnutí nalézacího či odvolacího soudu ani ze spisového materiálu ale nevyplývá, že by soudy nad rámec činnosti státního zastupitelství jednostranně vyhledávaly důkazy svědčící pouze pro vinu obviněné, anebo že by své rozhodnutí o vině obviněné založily na procesně nepřípustných důkazech. Tuto námitku dovolatelky proto Nejvyšší soud nepovažuje za relevantní.
E) Ke zbývajícím námitkám týkajícím se vad řízení
48. V části dovolání nadepsané „Podstatné vady řízení“ obviněná zopakovala námitky týkající se místní a věcné příslušnosti policejního orgánu, subsidiarity trestní represe a zásady in dubio pro reo. Těmto námitkám se Nejvyšší soud podrobně věnoval výše. V souvislosti se subjektivní stránkou obviněná v uvedené části svého dovolání dále namítla, že v usnesení o zahájení trestního stíhání nebyly uvedeny žádné skutkové okolnosti subjektivní stránky, čímž v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 4 Tz 13/2006, nemohly nastat následky sdělení obvinění.
49. Policejní orgán v usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 2. 6. 2015 (č. l. 1 – 2 spisu) k subjektivní stránce uvedl, že z okolností jednání obviněné je zřejmé, že jednala úmyslně. V této souvislosti odkázal zejména na špatnou finanční situaci společnosti AUTOHANDL, s. r. o., doloženou výkazem o výsledku hospodaření za rok 2008. Podle policejního orgánu měla obviněná převést společnost AUTOHANDL, s. r. o., na nového jednatele, aby zkrátila práva věřitelů. V usnesení ze dne 3. 7. 2015, kterým byla stížnost obviněné proti usnesení o zahájení trestního stíhání zamítnuta (č. l. 23 – 25 spisu), státní zástupce uvedl, že se otázkou zavinění obviněné policejní orgán v odůvodnění usnesení zabýval a dospěl k závěru o jejím úmyslném jednání, přičemž s ohledem na obsah spisového materiálu s tímto závěrem nelze než souhlasit (č. l. 23 – 25 spisu).
50. Nejvyšší soud připomíná, že trestní stíhání lze zahájit jen usnesením, které musí obsahovat kromě povinných náležitostí usnesení ve smyslu §134 odst. 1 tr. ř. také další náležitosti podle §160 odst. 1 tr. ř., mimo jiné i výrok s popisem skutku, který musí být vymezen tak, aby nemohl být zaměněn s jiným, zejména tedy je třeba uvést místo a čas jeho spáchání, způsob jeho provedení charakterizující jednání pachatele a zavinění, popř. i pohnutku, jakož i následek a event. další okolnosti jej charakterizující. Dalším důležitým požadavkem popisu skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání je i uvedení subjektivní stránky jednání (tedy zavinění, popř. i pohnutky) osoby, proti níž se trestní stíhání zahajuje, důležitý je i následek. Všechny tyto okolnosti by v usnesení o zahájení trestního stíhání měly být vyjádřeny popisem skutkových okolností tak, aby nevzbuzovaly pochybnosti o naplnění těchto základních znaků trestného činu v daném konkrétním případě (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. 7. vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, komentář k §160, zejména str. 2054 – 2091). Ačkoliv se policejní orgán v usnesení o zahájení trestního stíhání v projednávané věci zabýval subjektivní stránkou trestné činnosti spíše kusým způsobem, nelze podle názoru Nejvyššího soudu přijmout závěr, že by usnesení neobsahovalo žádné skutkové okolnosti týkající se subjektivní stránky. Policejní orgán v usnesení konstatuje, že obviněná byla jedinou jednatelkou společnosti AUTOHANDL, s. r. o., poukazuje na špatnou finanční situaci této společnosti, i na to, že po údajném převedení jednatelského oprávnění a obchodního podílu nadále obviněná tuto funkci aktivně vykonávala. V případě skutku spočívajícím v nevložení výkazů o výsledku hospodaření do obchodního rejstříku je pak třeba vzít v úvahu, že se jedná o omisivní jednání, kdy usnesení o zahájení trestního stíhání identifikuje zákonná ustanovení, ze kterých pro obviněnou plynula povinnost vložit tyto výkazy do sbírky listin obchodního rejstříku. Opět lze poukázat na (v usnesení uvedenou) skutečnost, že obviněná z pozice jednatelky znala relevantní fakta, tj. musela si být vědoma této své povinnosti i toho, že společnost AUTOHANDL, s. r. o., má neuhrazené závazky vůči věřitelům. Třebaže popis skutkových okolností týkajících se subjektivní stránky mohl být policejním orgánem proveden podrobněji a pečlivěji, nelze uzavřít, že by tyto okolnosti v usnesení o zahájení trestního stíhání absentovaly zcela, jako tomu bylo ve věci projednávané Nejvyšším soudem pod sp. zn. 4 Tz 13/2006. Na okraj Nejvyšší soud podotýká, že tato námitka obviněné, kterou nepodřadila žádnému konkrétnímu dovolacímu důvodu, by zdánlivě mohla odpovídat dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., který se uplatní, bylo-li proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Ustálená judikatura Nejvyššího soudu nicméně spočívá na závěru, že uvedený dovolací důvod se týká jen takové nepřípustnosti trestního stíhání, která je založena na důvodech podle §11 odst. 1, 4 tr. ř. nebo podle §11a tr. ř., neboť výlučně v těchto ustanoveních trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady, byť by se týkaly průběhu trestního stíhání (např. vedení trestního stíhání na základě usnesení o jeho zahájení, které neobsahuje všechny obligatorní náležitosti vyžadované ustanovením §160 odst. 1 tr. ř.), nezakládají uvedený důvod dovolání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 11 Tdo 514/2004, publikované pod č. 38/2005 Sb. rozh. tr.; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. 5 Tdo 462/2016, publikované pod č. 32/2014 Sb. rozh.).
F) K námitkám týkajícím se uloženého peněžitého trestu
51. Pokud jde o výrok o trestu, obviněná namítla, že závěr odvolacího soudu, podle nějž se obviněná snažila získat majetkový prospěch, nemá oporu v dokazování, a nelze proto o něj opřít uložení peněžitého trestu.
52. Nalézací soud ve vztahu k uložení peněžitého trestu uvedl, že obviněná se spácháním trestné činnosti snažila vyhnout případné odpovědnosti za nepříznivý stav společnosti AUTOHANDL, s. r. o. Podle nalézacího soudu uvedené znamená, že se spácháním obou skutků snažila získat pro sebe majetkový prospěch, a proto jí byl ukládán peněžitý trest v celkové výměře 60 000 Kč se stanovením náhradního trestu odnětí svobody v trvání 2 měsíců (str. 13 rozsudku nalézacího soudu). Podle odvolacího soudu je nepochybné, že obžalovaná se pácháním trestné činnosti snažila získat pro sebe majetkový prospěch, takže uložení peněžitého trestu bylo zcela v souladu s ustanovením §67 odst. 1 tr. zákoníku a jeho výše odpovídá výdělkovým schopnostem obviněné (str. 4 usnesení odvolacího soudu).
53. Vzhledem ke skutečnosti, že Nejvyšší soud s ohledem na podrobně výše popsané vady výroku o vině ruší tímto usnesením obě napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů v celém rozsahu, je zrušen i výrok o trestu, který má ve výroku o vině svůj podklad. Nejvyšší soud proto jen ve stručnosti připomíná, že peněžitý trest může být uložen jako trest samostatný nebo vedle jiného druhu trestu za následujících podmínek: a) jestliže pachatel úmyslným trestným činem získal nebo se snažil získat pro sebe nebo pro jiného majetkový prospěch (§67 odst. 1 tr. zákoníku), b) trestní zákoník ve zvláštní části výslovně dovoluje uložení peněžitého trestu za spáchaný trestný čin [§67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku], c) peněžitý trest se ukládá za přečin a vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného přečinu a k osobě a poměrům pachatele se současně neukládá trest odnětí svobody. Splnění podmínek §67 odst. 1 tr. zákoníku se zkoumá přednostně před případným postupem podle §67 odst. 2 tr. zákoníku (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 884 a násl.). Nalézací soud výrok u uložení peněžitého trestu odůvodnil poměrně kusým konstatováním, že obviněná se spácháním trestné činnosti snažila vyhnout případné odpovědnosti za nepříznivý stav společnosti AUTOHANDL, s. r. o., což znamená, že se spácháním obou skutků snažila získat pro sebe majetkový prospěch. V případě, že v novém řízení nalézací soud opět shledá obviněnou vinnou ze spáchání trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odstavec 2 tr. zákoníku, a rozhodne se uložit jí peněžitý trest, bude třeba, aby se otázkou zištné pohnutky obviněné zabýval podrobněji, zejména ve vazbě na její osobní odpovědnost jednatelky za závazky společnosti AUTOHANDL, s. r. o., podle tehdy účinných ustanovení zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, případně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a také na konkrétně zjištěný její podíl na žalované trestné činnosti. Nejvyšší soud nicméně konstatuje, že v projednávané věci byl obviněné uložen peněžitý trest za přečin, resp. dva přečiny, a zároveň jí nebyl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody. I kdyby proto nebyly splněny podmínky §67 odst. 1 tr. zákoníku, peněžitý trest jí mohl být nalézacím soudem uložen podle §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Nelze proto dospět k závěru, že by obviněné byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští.
G) Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
54. Nejvyšší soud z důvodů shora uvedených vyhověl mimořádnému opravnému prostředku obviněné a zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 8 To 47/2017, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 9. 12. 2016, sp. zn. 2 T 48/2016. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil Nejvyšší soud také všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud Okresnímu soudu v Břeclavi přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
55. Při novém projednání věci se nalézací soud bude muset vypořádat se všemi právními závěry, které Nejvyšší soud shora učinil. Ve vztahu ke skutku popsaném pod bodem 1) výroku o vině nalézací soud doplní dokazování výslechem (případně vyžádáním písemných zpráv) věřitelů společnosti AUTOHANDL, s. r. o., kteří svou pohledávku uplatňovali prostřednictvím vykonávacího řízení (viz zejména č. l. 595 a násl. spisu, kde se nacházejí exekuční příkazy vydané proti společnosti AUTOHANDL, s. r. o., jakožto povinné). Nalézací soud musí od těchto věřitelů, případně od jejich zástupců nebo zaměstnanců, kteří podnikali kroky k vymožení pohledávek, zjistit, jak postupovali při zjišťování majetku společnosti AUTOHANDL, s. r. o., zda pátrali ve sbírce listin obchodního rejstříku po výkazech o výsledcích hospodaření, a zda absence výkazů ve sbírce listin negativně ovlivnila jejich možnost úspěšně se domoci úhrady svých pohledávek. V návaznosti na tyto zjištěné informace pak nalézací soud zváží i výslech soudních exekutorů, kteří proti povinné společnosti AUTOHANDL, s. r. o., prováděli exekuci. Jestliže nalézací soud dospěje k závěru, že v případě některých věřitelů došlo k omezení nebo ohrožení jejich práv, upraví v tomto smyslu skutkovou větu, tedy především doplní výčet takových věřitelů a konkrétně uvede, v jakém alespoň minimálním rozsahu obviněná ohrozila nebo omezila jejich práva. Následně se pak bude odpovědně a pečlivě zabývat opakovaně vznášenou námitkou obviněné M. H., že v jejím případě je třeba uplatnit zásadu subsidiarity trestní represe. K tomu Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že zásada subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, poněvadž trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní prostředek. Z uznávaného principu právního státu, jímž je chápání trestní represe jako prostředku ultima ratio, vyplývá, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky práva občanského, obchodního či správního, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost. V tomto směru je třeba, aby byla soudy respektována relevantní judikatura Ústavního soudu, kde je možno např. poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. I. ÚS 541/10, z něhož se podává, že „umožňuje-li trestní právo realizaci veřejného zájmu na stíhání trestné činnosti pomocí robustních a osobní integritu jednotlivce omezujících nástrojů, pak jejich použití musí respektovat ústavněprávní limity, v daném případě princip proporcionality (způsobilost, nezbytnost a adekvátnost užití trestněprávního prostředku ochrany). Ústavní soud k tomu např. v nálezu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 469/04 konstatoval: „Z ústavního hlediska žádný soud nemůže přehlížet zjevnou skutečnost, že nástroje, pomocí nichž se realizuje trestněprávní ochrana, omezují základní práva či svobody, a jen důsledné respektování principu ultima ratio (chápaného z ústavního hlediska) zaručuje, že takové omezení bude možno ještě považovat za proporcionální s účelem sledovaným trestním řízením (ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod).“ Srov. nález č. 116/2005 Sb. nál. a usn. ÚS ČR (C. H. Beck, svazek č. 37). Obdobně již opakovaně judikoval i Nejvyšší soud (srov. např. rozhodnutí pod sp. zn. 7 Tz 230/2000, 5 Tdo 897/2005, 5 Tdo 563/2008, 5 Tdo 1454/2008, 5 Tdo 315/2010 atd.). V daném případě je třeba se především zabývat konkrétním stupněm společenské škodlivosti, kterou nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého méně závažného spáchaného trestného činu, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Navíc Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní ve spojení se zmíněným principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2012, Tpjn 301/2012, k výkladu §12 odst. 2 tr. zákoníku, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Všechny tyto skutečnosti, okolnosti a právní názory musí nalézací soud zvážit a v novém rozhodnutí náležitě posoudit.
56. Ve vztahu ke skutku popsaném pod bodem 2) výroku o vině se pak nalézací soud bude znovu zabývat podílem obviněné na skutkovém ději, a v závislosti na zjištěném skutkovém stavu bude muset (pokud dospěje k závěru o vině obviněné) upravit i skutkovou větu. K náležitému zjištění bude třeba, aby nalézací soud doplnil dokazování, tak jak bylo popsáno shora, tj. především výslechem advokáta Mgr. Tomáše Daniela, p. H., která podle spisového materiálu ověřovala podpisy R. R. a obviněné, a rovněž svědka J. V. Nalézací soud nicméně zváží i provedení dalších důkazů, které by mohly napomoci objasnit skutkový stav. Nalézací soud se musí především pokusit blíže objasnit okolnosti přípravy smlouvy o převodu obchodního podílu a rozhodnutí jediného společníka, na základě kterého došlo ke změně na pozici jednatele ve společnosti AUTOHANDL, s. r. o., a zabývat se rolí obviněné v rámci realizace převodu obchodního podílu a změně jednatele. V neposlední řadě se musí nalézací soud věnovat pečlivě i otázce případného zavinění obviněné, tj. vyhodnotit, zda se zavinění vztahuje na všechny skutečnosti, které jsou znakem skutkové podstaty přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odstavec 2 alinea první tr. zákoníku, jehož spáchání je obviněné kladeno za vinu. Také v tomto případě skutku popsaném pod bodem 2) výroku o vině, se pak bude odpovědně a pečlivě zabývat opakovaně vznášenou námitkou obviněné M. H., že v jejím případě je třeba uplatnit zásadu subsidiarity trestní represe, a to ze všech hledisek, které byly podrobně již rozvedeny v předchozím bodě 55.
57. Nalézací soud tak za součinnosti stran, zejména státního zástupce, vyjasní, jaká jsou skutková tvrzení, jež mají odpovídat znakům žalovaných trestných činů, zda a jakými důkazy jsou prokázána a dokazování ve shora naznačeném smyslu doplní. Projednávanou věc při respektování shora rozvedených právních názorů posoudí a znovu rozhodne. Veškeré své závěry, ke kterým ve svém rozhodnutí dospěje, odůvodní tak, aby splňovaly nároky na odůvodnění rozsudku ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, a to s ohledem na podrobně popsanou důkazní situaci v této trestní věci. Nalézací soud za tímto účelem v odůvodnění svého rozhodnutí řádně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu (§125 odst. 1 tr. ř.). Při novém projednání a rozhodnutí věci je nalézací soud a následně i odvolací soud vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto usnesení (§265s odst. 1 tr. ř.). Dovolací soud zároveň upozorňuje na zákaz změny k horšímu ve vztahu k předchozímu rozhodnutí učiněnému nalézacím soudem (§265s odst. 2 tr. ř.). Protože zjištěné vady napadeného rozhodnutí nemohl Nejvyšší soud v dovolacím řízení odstranit, rozhodl v souladu s §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. o dovolání obviněné v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. března 2018
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.
předseda senátu