ECLI:CZ:NS:2021:5.TDO.510.2021.1
sp. zn. 5 Tdo 510/2021-2366
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 6. 2021 o dovolání, které podala obviněná M. H. , roz. P., nar. XY ve XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 8 To 47/2017, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 2 T 48/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněné M. H. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 17. 6. 2020, sp. zn. 2 T 48/2016, byla obviněná M. H. uznána vinnou přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 2 alinea 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník), za který jí byl podle §254 odst. 2 tr. zákoníku a §73 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech v trvání 2 let. Dále byla částečně podle §226 písm. b) tr. řádu zproštěna obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 2 alinea 3 tr. zákoníku. Poškozené obchodní společnosti byly podle §229 odst. 3 tr. řádu odkázány s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Uvedené trestné činnosti, jíž byla uznána vinnou, se obviněná podle rozsudku soudu prvního stupně dopustila (zjednodušeně uvedeno) následovně. Obviněná byla předsedkyní představenstva obchodní společnost H.., IČ: XY (nyní se sídlem XY, dále jen „H.“), která byla jediným společníkem dceřiné obchodní společnosti A., IČ: XY (nyní v likvidaci, se sídlem XY, dále jen „A.“), v níž obviněná zároveň figurovala jako jediná jednatelka. Posledně uvedená obchodní společnost svoji činnost, jejímž předmětem byla výroba motorových vozidel, reálně vykonávala v obci XY č. XY, okres XY. Obviněná společně s další osobou, která ve skutečnosti řídila veškeré kroky obchodní společnosti H., a na základě pokynů této další osoby podepsala v přesně nezjištěný den v době od 28. 3. 2012 do 2. 4. 2012 smlouvu o převodu obchodního podílu v obchodní společnosti A. na bezdomovce R. R., státního příslušníka Slovenské republiky, a další listinu – rozhodnutí jediného společníka. Oba dokumenty byly datované zpětně k 4. 7. 2011, ač tehdy k jejich podpisu nedošlo a listiny neexistovaly, neboť byly vytvořeny dodatečně, o čemž obviněná věděla. Datum 4. 7. 2011 tak bylo nepravdivé, přesto obviněná, která jako jediná jednatelka obchodní společnosti A. působila nejméně do 28. 3. 2012, dne 2. 4. 2012 v XY v ověřovatelské kanceláři Hospodářské komory České republiky svůj podpis na smlouvě o převodu obchodního podílu v obchodní společnosti A. uznala za vlastní. Cílem bylo nechat vyznačit v obchodním rejstříku společenstevní změny v obsazení funkce jednatele obchodní společnosti A. z obviněné na R. R. s nepravdivým datem 4. 7. 2011 na základě zmíněných listin, které také ke dni 8. 6. 2012 byly předloženy Městskému soudu v Praze jako rejstříkovému soudu a na jejich podkladě byly dne 12. 6. 2012 společenstevní změny s účinky k 4. 7. 2011 zapsány do obchodního rejstříku.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně v jeho odsuzující části podala obviněná odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Brně svým usnesením ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 8 To 47/2017, tak, že odvolání obviněné podle §256 tr. řádu zamítl.
II. Dovolání obviněné
4. Proti uvedenému usnesení soudu druhého stupně podala obviněná M. H. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřela o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu v jeho druhé variantě, neboť napadeným usnesením byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. řádu, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Již rozhodnutí soudu prvního stupně podle obviněné spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, konkrétně na chybném posouzení zavinění.
5. Obviněná nejprve připomněla, že soud prvního stupně svým rozsudkem v dané věci rozhodoval již potřetí (po dvou kasačních zásazích Nejvyššího soudu), přesto podle obviněné nedošlo k odstranění nedostatků vytýkaných v posledním kasačním usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 5 Tdo 510/2019 (nesprávně v dovolání označeným sp. zn. 5 Tdo 1138/2017, což byla spisová značka, pod níž Nejvyšší soud rozhodoval poprvé).
6. Obviněná v odůvodnění dovolání zcela odkázala na znění svého odvolání s poukazem na to, že se odvolací soud s jejími konkrétními výhradami uvedenými v odvolání vůbec nevypořádal, zejména pokud jde o extrémní rozpor skutkových zjištění s učiněnými právními závěry. Některé aspekty pak zopakovala i v dovolání.
7. Obviněná ve svém dovolání vyjádřila přesvědčení, že nebyla zachována jednota (totožnost) skutku, neboť popis napadených rozhodnutí se zcela odlišoval od „skutku vymezeného sdělením obvinění a podanou obžalobou, a to jak v rozsahu vymezeného jednání, tak popisu subjektivní stránky“. Jednalo se již o třetí změnu vymezení skutku. Sdělením obvinění a obžalobou bylo obviněné vytýkáno zcela odlišné jednání ve vztahu k přípravě podkladových listin pro zápis do obchodního rejstříku a následného provedení vkladu. Podle obviněné bylo porušeno právo na její obhajobu, neboť až z písemného vyhotovení rozsudku se dozvěděla nové vymezení skutku.
8. Podle dovolatelky soud vůči ní postupoval neobjektivně, opětovně nahrazoval činnost veřejného žalobce a snažil se ji odsoudit za každou cenu, což podle obviněné mělo vyplývat i ze závěrečné řeči státního zástupce. Podle jejího názoru soud v odsuzujícím rozsudku setrvával na verzi, která nebyla vůbec předmětem obžaloby a vycházela z hodnocení výpovědi svědka J. V. a jeho činnosti, soud také vytvářel spekulativní konstrukci o údajném poškození věřitelů. Obviněná dále připomněla, že soud nemá napomáhat obžalobě a podílet se tak na prokazování viny obviněné. Přestože obsahem soudního spisu nebyl žádný procesně použitelný důkaz vztahující se k osobě R. R. s výjimkou jeho výpovědi, v jejímž rámci využil svého práva nevypovídat, soud opakovaně předestíral svá neprůkazná tvrzení o tom, že tato osoba nemohla území ČR navštívit v žádném jiném čase, než soudem uváděném. Obžaloba totiž nepředložila žádný důkaz, který by prokazoval antedataci listin k převodům obchodních podílů a ke změně jednatelství. Obhajoba měla za to, že zde jednoznačně došlo k vyvrácení veškerých obžalobou prezentovaných skutečností o údajném organizátorství, úmyslu antedatace předmětných listin, povědomí o antedataci či podílu na vkladu do obchodního rejstříku ze strany obviněné. Za této situace nelze obviněnou na základě zásady in dubio pro reo shledat vinnou. Soud prvního stupně však v otázce viny akceptoval nepodložené podezření obžaloby na úkor svědectví svědka J. V. Soud tedy uznal obviněnou vinou bez relevantních a procesně použitelných důkazů a založil své rozhodnutí na nepodložených úvahách, co obviněná, případně další osoby, zejména svědci R. R., J. V. a T. D., mohly či měly udělat. Provedené svědecké výpovědi byly selektovány a byly použity v neprospěch obviněné a soudy nižších stupňů naopak bagatelizovaly, opomenuly či označily za účelové a nevěrohodné skutečnosti obviněnou vyviňující.
9. Soud prvního stupně zcela nelogicky zaměnil výrobní zařízení společnosti, vztahy k zaměstnancům a korporátní uspořádání, a to bez souvislosti s jednáním, které bylo obviněné kladeno za vinu. Obviněná namítla porušení zásady zákazu reformationis in peius . Pokud Nejvyšší soud vytknul pochybení soudu ve vztahu k jeho závěru, že obviněná listiny podepsala v době od 28. 3. 2012 do 2. 4. 2012, ani toto skutkové zjištění později nebylo nijak prokázáno žádným relevantním důkazem.
10. Soudy nižších stupňů se nevypořádaly ani s eventualitou zmíněnou Nejvyšším soudem, že nebylo vyloučeno podepsání antedatovaných listin obviněnou z pokynu svědka J. V., aniž by o tom ona věděla. Z předložených listin lze vysledovat jediný závěr, že tyto listiny byly podepisujícím se osobám obvykle předloženy ve vyhotovené podobě, byly podepsány a následně byl na nich podpis uznán za vlastní. Šlo o obvyklou praxi, za níž je nyní obviněná kriminalizována. Obviněná nebyla osobou, která by se jakkoli podílela na tvorbě a obsahu listin s uvedením data 4. 7. 2011, stejně jako na tvorbě a předložení návrhu na změnu údajů v obchodním rejstříku, který nepodepsala.
11. O závěrech soudů nižších stupňů, že činila předmětné úkony, jak je popsáno ve výroku napadeného rozsudku s vědomím, že činí vše potřebné, aby v obchodním rejstříku byla vyznačena změna jednatelství s nepravdivým datem, tak z uvedených důvodů podle obviněné panují významné pochybnosti. Soud prvního stupně se nedostatečně nevypořádal se subjektivní stránkou, když své závěry o úmyslu vystavěl na nepřímých důkazech, aniž by tvořily uzavřený ucelený řetězec. Jeho odůvodnění skutkových zjištění obsahuje logické rozpory. Ačkoliv soud prvního stupně bez důkazu uzavřel, že podklady pro převod obchodního podílu a změnu jednatele byly zpracovány v březnu 2012, na druhou stranu měla obviněná v období do provedení zápisu změn ve společnosti jednat jménem obchodní společnosti A., aniž by k tomu byla zmocněna novým jednatelem R. R. K tomu obviněná zdůraznila, že proces převodu obchodního podílu a změny jednatele je procesem dlouhodobějším a značně komplikovaným. Pokud ovšem byly činěny obchodní společností kroky vůči orgánům veřejné moci, tyto orgány se vždy dožadovaly na základě principu materiální publicity udělení zmocnění aktuálně zapsanou osobou statutárního orgánu.
12. V další části dovolání pod bodem III. vytkla podstatné vady řízení, které spatřovala v tom, že v usnesení, kterým bylo zahájeno trestní stíhání proti obviněné, nebyly uvedeny žádné skutkové okolnosti subjektivní stránky. Namítla také porušení zásady subsidiarity trestní represe a zopakovala, že v rámci hodnocení důkazů, zejména výslechu svědků, soud prvního stupně postupoval zcela v rozporu se základní zásadou trestního řízení „ in dubio pro reo “, když veškeré pochybnosti, jimiž bylo celé důkazní řízení protkáno, posoudil výlučně v neprospěch obviněné.
13. S ohledem na výše uvedené obviněná závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil jednak napadené usnesení soudu druhého stupně, jednak rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil odvolacímu soudu, alternativně soudu prvního stupně, k novému projednání a rozhodnutí.
III. Vyjádření k dovolání
14. K dovolání obviněné se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Státní zástupce nejprve poznamenal, že v předmětné věci se jednalo skutečně již o třetí dovolání obviněné. Připomněl, že Nejvyšší soud se jejími dovoláními zabýval v předchozích rozhodnutích (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1138/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 5 Tdo 510/2019).
15. Obviněná opětovně ve svém posledním mimořádném opravném prostředku v jeho podstatných pasážích zopakovala obsah, argumentaci a mnohdy i vlastní formulace z předchozích dvou dovolání. Státní zástupce připomněl, že v kontextu závěrů předchozích dvou rozhodnutí Nejvyššího soudu se nyní při dovolacím přezkumu již nelze věcně zabývat těmi námitkami, které byly posouzeny a co do své podstaty vyřešeny při předchozím přezkumu. S námitkou zachování jednoty (totožnosti) skutku se státní zástupce neztotožnil a odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 5 Tdo 510/2019, zejména jeho odůvodnění (body 32. až 34.). K tomu doplnil, že soud prvního stupně se ve svém rozsudku řídil závěry dovolacího soudu vyslovenými v jeho rozhodnutí, když z popisu skutku vypustil tu část, v níž bylo obviněné kladeno za vinu poskytnutí součinnosti k tomu, aby byl postupně ve prospěch další osoby z obchodní společnosti A. vyváděn veškerý majetek, zejména motorová vozidla a práva k ochranným známkám. Přistoupil-li soud prvního stupně k určité úpravě skutkové věty, šlo o doplnění akceptovatelné a došlo jen k upřesnění okolností věci bez vlivu na podstatu samotného skutku. Ani z ustanovení §220 odst. 1 tr. řádu nevyplývá, že by skutek, jímž je obviněný uznán vinným, musel být v rozhodnutí popsán zcela totožně se skutkem popsaným v obžalobě, příp. též v usnesení, jímž bylo trestní stíhání zahájeno. Vzhledem k přezkumu ze strany dovolacího soudu již při prvním předložení věci v souvislosti s dovoláním proti usnesení odvolacího soudu ze dne 7. 3. 2017 nebyl dán důvod k přezkumu námitky obviněné, že v usnesení o zahájení trestního stíhání nebyly uvedeny skutkové okolnosti ohledně subjektivní stránky trestného činu. Nejvyšší soud totiž ve svých předchozích rozhodnutích nepřisvědčil námitce obviněné, podle níž soudy v řízení nahrazovaly činnost obžaloby, napomáhaly jí, což mělo podkopat důvěru obviněné v jejich nestrannost a nepodjatost a ani v tomto řízení po jeho doplnění podle státního zástupce takový poznatek zaznamenán nebyl.
16. Obviněná ve svém dovolání vznesla převážně námitky, které nebyly způsobilé dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu věcně naplnit. Jednalo se zejména o námitky založené výhradně na nesouhlasu se skutkovými závěry obsaženými zejména v rozsudku soudu prvního stupně, kterými obviněná prosazovala vlastní skutková zjištění na podkladě odlišného vyhodnocení ve věci provedených důkazů. Státní zástupce odmítl také námitku extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Také námitky antedatace listin k převodům obchodních podílů a ke změně jednatelství v obchodní společnosti byly již dříve vyřešeny předchozími rozhodnutími Nejvyššího soudu (srov. bod 45. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 5 Tdo 510/2019, a bod 52. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 5 Tdo 1138/2017). Jestliže obviněná zdůrazňovala, že nebyla osobou, která se podílela na tvorbě a obsahu listin ze dne 4. 7. 2011, je nutno uvést, že takové tvrzení nebylo obviněné v napadených rozhodnutích přičítáno, stejně jako to, že by měla být osobou, která tvořila, podepsala či doložila návrh na změnu údajů v obchodním rejstříku. Právě skutkové tvrzení, že nechala připravit smlouvu o převodu obchodního podílu a listinu rozhodnutí jediného společníka, obě datované dnem 4. 7. 2011, byl ze skutkové věty výroku o vině v průběhu řízení vypuštěn. Soud prvního stupně zcela logicky vysvětlil, proč a na základě jakých důkazů přijal závěr o vědomosti obviněné, že podpisy na rozhodných listinách týkajících se převodů obchodního podílu či zastupování obchodních společností navenek musí být úředně ověřeny a že takové listiny je třeba předkládat na soud, který vede příslušný obchodní rejstřík. Naopak verze obviněné a svědka J. V. zdůvodňující časovou prodlevu byla vyvrácena. Svědek R. R. měl zjevně postavení tzv. bílého koně, který se za účelem podpisu listin o převodu a mnoha dalších listin dostavil do České republiky pouze jednou, a to dne 28. 3. 2012 a bylo tedy logické, že před tímto datem tato osoba nemohla být obviněné známa a tyto listiny opatřené různými daty nemohly existovat. Proto muselo dojít k jejich dodatečnému vyhotovení a antedatování. Za odůvodněný označil státní zástupce také závěr soudu prvního stupně, kterým vyloučil možnost jen nevědomého podepsání listin k pokynu svědka J. V. Soud také objasnil postavení obviněné, která v obchodní společnosti nepůsobila jako neznalá loutka a nevěděla, čeho se její podpisy na listinách týkaly. Vyhodnocení svědecké výpovědi považoval státní zástupce za správné a připomenul, že přehodnocení svědecké výpovědi tak, aby to odpovídalo představám obviněného, není relevantní z hlediska žádného dovolacího důvodu. Soud prvního stupně jasně vysvětlil, proč přijal závěr o době, kdy obviněná obě rozhodné listiny mohla podepsat.
17. Státní zástupce nepovažoval za relevantní ani námitku porušení zásady presumpce neviny, resp. zásady in dubio pro reo . Jako podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod považoval námitku obviněné týkající se postupu soudu v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe. Obviněná však tuto námitku nepodpořila věcnými argumenty, které by měly vést k důvodnosti uplatnění. Státní zástupce odkázal v této otázce na svá předchozí vyjádření k dovoláním obviněné, v nichž se věnoval otázce použití zásady subsidiarity trestní represe. Státní zástupce v tomto směru zcela souhlasil s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně (v jeho bodě 39.), který rozvedl konkrétní okolnosti případu, pro něž považoval uplatnění této zásady za vyloučené.
18. Ze shora uvedených důvodů proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání M. H. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) jako zjevně neopodstatněné. Zároveň vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
19. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno k případné replice dovolatelce, která však tohoto práva nevyužila.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
20. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
21. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání či některých jiných opravných prostředků není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. podle §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele svým obsahem takovému důvodu odpovídaly.
22. O bviněná uplatnila dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Na základě §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě se domáhala přezkumu rozhodnutí soudu odvolacího, který rozhodl o zamítnutí jejího řádného opravného prostředku, odvolání, proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. řádu, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, v němž tak bylo jádro celého dovolání.
23. Obecně lze uvést, že dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
24. Předmětem přezkumu v dovolacím řízení ovšem nemůže být samotné dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu v řízení o dovolání – viz §265n tr. řádu. Není možno ani polemizovat s názory Nejvyššího soudu, které Nejvyšší soud vyjádřil již ve svém předchozím rozhodnutí ve stejné věci a jimiž byly soudy nižších stupňů vázány podle §265s odst. 1 tr. řádu. V takovém rozsahu je dovolání nepřípustné ve smyslu §265i odst. 1 písm. a) tr. řádu, neboť jinak by Nejvyšší soud byl nucen v dalším dovolacím řízení v téže věci přezkoumávat i svůj vlastní dřívější názor.
25. Nejvyšší soud též na úvod připomíná, že zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval (v tomto případě srov. zejména str. 3 - 5 odůvodnění jeho usnesení) a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
b) Námitky nepřípustné a neodpovídající uplatněným dovolacím důvodům
26. Nejvyšší soud v souladu s vyjádřením státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství nejprve považuje za vhodné zopakovat, že se v předmětné trestní věci se jedná již o třetí dovolání obviněné. K prvnímu kasačnímu zásahu došlo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1138/2017, kterým bylo z podnětu prvního dovolání obviněné zrušeno usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 8 To 47/2017, jakož i rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 9. 12. 2016, sp. zn. 2 T 48/2016. Následně bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 5 Tdo 510/2019, zrušeno usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 8 To 47/2017, a rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 7. 6. 2018, sp. zn. 2 T 48/2016.
27. Nejvyšší soud předně zjistil, že většinu námitek deklarovaných v dovolání obviněná uplatnila již v předcházejících stadiích trestního řízení v rámci své obhajoby, a to i v dřívějších dovoláních. V tomto rozsahu tak byly nepřípustné ty dovolací námitky obviněné, které již dříve Nejvyšší soud odmítl ve svých předchozích usneseních ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1138/2017, a ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 5 Tdo 510/2019 (např. otázka zachování totožnosti skutku, možnosti úpravy popisu skutku, vylíčení subjektivní stránky v usnesení o zahájení trestního stíhání, ale i akceptace řady skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, např. o antedataci dokumentů, o převodu obchodního podílu na tzv. bílého koně etc.), neboť obviněná jimi jen polemizovala s názorem Nejvyššího soudu již dříve vyjádřeným v jeho rozhodnutích. Zbývající argumenty uplatnila již v předchozích stadiích trestního řízení, byly součástí její obhajoby v hlavním líčení i základem její odvolací argumentace v odvolání podaném proti rozsudku soudu prvního stupně, soudy nižších stupňů se s nimi vypořádaly a na jejich odůvodnění tak lze odkázat (viz odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně zejména na str. 7 až 21 a odůvodnění usnesení odvolacího soudu na str. 5 a 6).
28. Dalšími námitkami pak obviněná zpochybňovala vlastně výlučně skutková zjištění soudů nižších stupňů a jejich postup v procesu dokazování, zejména pak jimi učiněné hodnocení důkazů. Ve skutečnosti tak ale vůbec obviněná nenamítala chybnou právní kvalifikaci skutku či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak byl rozveden shora. Obviněná se současně domáhala aplikace norem hmotného práva na jiný než soudy prvního a druhého stupně zjištěný skutek. Přitom zároveň poukázala na svou obhajobu uplatněnou v průběhu celého dosavadního řízení, zejména pak na obsah odvolání. Takový odkaz dovolatelky na argumentaci použitou v předchozím průběhu trestního řízení a v řádném opravném prostředku (či v jiných podáních) je však taktéž nepřípustný. Nejvyšší soud jako soud dovolací se totiž může zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou konkrétně přímo v textu dovolání tvrzeny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle §265f odst. 1 tr. řádu a obviněná nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení (srov. rozhodnutí č. 46/2013-I. Sb. rozh. tr.).
29. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na jehož podkladě nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obviněná domáhala. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (publikovaném pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
30. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.
31. Nejvyšší soud nezjistil porušení základních práv obviněné, a to ani porušení práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu, jak obviněná též namítala. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, Listinou základních práv a svobod, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sb. n. a u.). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, resp. §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janyr a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu]. V daném případě dovolací soud takový nesoulad, natožpak extrémní, neshledal. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu obsáhlé dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Samotná skutečnost, že se soudy nižších stupňů z různých verzí skutkového děje přiklonily k verzi uvedené v obžalobě a podpořené jednou skupinou důkazů, které nebyly nijak deformovány, přičemž tento svůj postup přesvědčivě zdůvodnily, tzv. extrémní nesoulad založit nemůže .
32. Nejvyšší soud nezjistil ani porušení principu presumpce neviny a z něj vyplývající zásady in dubio pro reo . K námitce obviněné týkající se porušení zásady in dubio pro reo , Nejvyšší soud podotýká, že je zásadou procesní, nikoli zásadou práva hmotného, a proto z povahy věci ani nemůže naplnit důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
33. Bez možnosti přezkumu na podkladě takto formulovaného dovolání (jako obiter dictum ) může Nejvyšší soud pouze na základě znalosti trestního spisu dodat, že předložené výhrady obviněné proti postupu soudů nižších stupňů nemají žádné opodstatnění. Není pravdou, že by soudy nižších stupňů vycházely z velmi omezeného penza důkazních prostředků a vůbec důkazy nehodnotily, jak uvádí obviněná, naopak především soud prvního stupně provedl poměrně rozsáhlé dokazování, aby si učinil plastický obraz o jednání obviněné, která se podílela na vzniku podkladů obsahujících nepravdivé údaje a sloužících pro zápis do obchodního rejstříku. Obviněná tak podle závěrů soudů nižších stupňů podepsala v přesně nezjištěný den od 28. 3. 2012 do 2. 4. 2012 smlouvu o převodu obchodního podílu v obchodní společnosti A. a listinu rozhodnutí jediného společníka, přičemž oba dokumenty byly datovány záměrně se zpětným datem 4. 7. 2011, aby formálně k tomuto datu mohl být v obchodním rejstříku evidován jako jednatel obchodní společnosti A. R. R. Soudy nižších stupňů správně dovodily, že šlo o převod ryze formální a fakticky R. R. nikdy neměl zájem být společníkem a jednatelem v uvedené obchodní společnosti. Ovšem samotný zápis takového bílého koně do obchodního rejstříku není údajem nepravdivým (viz rozhodnutí č. 47/2019 Sb. rozh. tr.), to ale ostatně ani nebylo obviněné kladeno za vinu. Podstatou jejího odsouzení bylo, že se podílela na vzniku dokumentů obsahujících nepravdivý údaj o datu převodu obchodního podílu a instalaci do funkce jednatele zmíněného R. R. coby bílého koně (osobu slovenské státní příslušnosti, maďarské národnosti, který hovořil jen maďarsky) ke zcela jinému datu, než se tak reálně stalo. V tomto směru byly skutkové závěry soudů nižších stupňů jednoznačné, zmíněné dva dokumenty obviněná podepsala na přelomu března a dubna roku 2012, ač dokumenty obsahovaly zcela jiné datum (4. 7. 2011) a vytvářely nepravdivé zdání, že k uvedeným úkonům (převod obchodního podílu a jmenování do funkce jednatele) došlo ke zmíněnému datu. Je přitom zřejmé, že zápis v obchodním rejstříku má jen deklaratorní charakter. Obviněná byla v tomto ohledu též již zkušenou manažerkou, která figurovala ve více právnických osobách v různých pozicích (nebylo to jen ve zmíněných dvou obchodních společnostech H. R. S. a A., ale i v jiných, jak je patrné i z nahlédnutí do obchodního rejstříku). Důvodně přitom soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že svědek R. R. se do České republiky prokazatelně dostavil pouze 28. 3. 2012. Tomu, že došlo reálně k jednání s tímto svědkem a k převodu obchodního podílu na něj za současného jmenování jednatelem až na přelomu března a dubna roku 2012 odpovídá (tj. cca tři čtvrtě roku po deklarovaném datu 4. 7. 2011), nepřímo dokládá i celá řada listin a posloupnost jednotlivých kroků, jak zdůvodnily soudy nižších stupňů, jejich důvody pro takový závěr se zdají též logické a mají oporu v dokazování (cílem bylo vyhnout se odpovědnosti při neschopnosti obchodní společnosti uhradit neuspokojeným věřitelům jejich pohledávky). Soudy nižších stupňů se též dostatečně zabývaly subjektivní stránkou jednání obviněné a shodně dospěly k závěru, že obviněná jednala nejméně nepřímo úmyslně ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. To ostatně soudy nižších stupňů logicky zdůvodňovaly i zkušeností obviněné při výkonu funkce statutárního orgánu i v jiných obchodních společnostech (mimo jiné též ovládaných svědkem J. V.). Úmysl obviněné plně koresponduje s promyšleným jednáním obviněné, která se i v minulosti opakovaně jako statutární orgán různých dalších obchodních společností účastnila převodů obchodních podílů a úředního ověřování podpisů, a v době podpisu obou listin mezi 28. 3. a 2. 4. 2012 dobře věděla, že na listinách deklarované datum 4. 7. 2011 neodpovídalo skutečnosti. Současně v době, kdy listiny podepisovala a následně své podpisy dne 2. 4. 2012 uznala úředně za vlastní, musela být minimálně srozuměna s tím, že obě listiny budou jako přílohy doručeny rejstříkovému soudu s návrhem na zápis změn. Soudy nižších stupňů se tak dostatečně zabývaly i subjektivní stránkou trestného činu ve vztahu ke všem shora uvedeným skutečnostem podřazovaným pod znaky skutkové podstaty přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odstavec 2 alinea 1 tr. zákoníku, jehož spáchání bylo obviněné kladeno za vinu. V této spojitosti odkazuje Nejvyšší soud na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (v bodě 37. na str. 20), se kterým souhlasil i odvolací soud (bod 11, str. 5 až 6). Pokud jde o zpochybnění antedatace obou listin, lze souhlasit se státním zástupcem, že i tato otázka byla již v předchozích řízeních soudy vyřešena. Nejvyšší soud plně odkazuje na odůvodnění svého usnesení ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1138/2017 (viz zejména bod 45.), a odůvodnění usnesení ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 5 Tdo 510/2019 (body 49. a 52.), v nichž této otázce věnoval pozornost.
V. Závěrečné shrnutí
34. Dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu tak byly obviněnou uplatněny jen formálně. Ve skutečnosti dovolací námitky obviněné údajného nesprávného právního posouzení skutku, kterými se vůbec mohl Nejvyšší soud zabývat a které nebyly nepřípustné, neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu, neboť směřují výlučně proti hodnocení důkazů a z nich vyvozeným skutkovým zjištěním, ale nevytýkají nesprávné právní posouzení skutku zjištěného soudy nižších stupňů ani jiné nesprávné hmotněprávní posouzení.
35. Vzhledem ke shora zmíněným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněné M. H. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. řádu, mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 6. 2021
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
předseda senátu