ECLI:CZ:NS:2021:5.TDO.591.2021.1
sp. zn. 5 Tdo 591/2021-403
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 6. 2021 o dovolání, které podal obviněný D. I. , nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 9. 2020, sp. zn. 4 To 140/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 74 T 165/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného D. I. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 5. 2020, sp. zn. 74 T 165/2019, byl obviněný D. I. uznán vinným zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019, tj. do změny provedené zákonem č. 287/2018 Sb. (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), za který mu byl podle §216 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 2 roků a 6 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků [správně mělo být uvedeno, že jde o trestný čin podle §216 odst. 1 alinea 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku]. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu obviněného J. D.
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali oba zmínění obvinění odvolání, která Krajský soud v Ostravě svým usnesením ze dne 14. 9. 2020, sp. zn. 4 To 140/2020, zamítl.
3. Uvedené trestné činnosti se obviněný D. I. podle rozsudku soudu prvního stupně dopustil (zjednodušeně uvedeno) tím, že v blíže nezjištěnou dobu roku 2017 a na nezjištěném místě v Ostravě po předchozí komunikaci se svým známým J. D. požádal o poskytnutí jeho bankovního účtu se záměrem zastřít původ finančních prostředků, jež byly výnosem z úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, pro který bylo proti D. I. dne 3. 7. 2019 zahájeno trestní stíhání. Následně byly na bankovní účet J. D. převedeny zmíněné finanční prostředky, aby byly následně vybrány v hotovosti. Konkrétně pod bodem 1) dne 8. 6. 2017 z bankovního účtu R. M. byla na účet J. D. převedena částka ve výši 245 000 Kč, ze které podle instrukcí obviněného D. I. obviněný J. D. vybral dne 8. 6. 2017 částku ve výši 200 000 Kč a dne 12. 6. 2017 částku ve výši 34 000 Kč, jež v hotovosti předal v nezjištěnou dobu a na nezjištěném místě obviněnému D. I., zbylou část ve výši 11 000 Kč si obviněný J. D. ponechal na splacení dluhu obviněného D. I.; dne 20. 6. 2017 na bankovní účet obviněného J. D. vložil R. M. hotovost ve výši 255 000 Kč, kterou podle instrukcí obviněného D. I. dne 21. 6. 2017 obviněný J. D. v plné výši vybral a následně ji v hotovosti v nezjištěnou dobu předal obviněnému D. I. v místě jeho bydliště. Dále pak pod bodem 2) z bankovního účtu majitele L. K. dne 21. 7. 2017 byla převedena na účet J. D. částka ve výši 500 000 Kč, kterou poté obviněný J. D. podle instrukcí obviněného D. I. dne 21. 7. 2017 v plné výši vybral a v hotovosti mu ji v nezjištěnou dobu předal v místě jeho bydliště.
II. Dovolání obviněného
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný D. I. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, resp. §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť napadené rozhodnutí podle něj spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
5. Obviněný v dovolání napadl zákonnost svého odsouzení za zločin legalizace výnosů z trestné činnosti jako navazující trestné činnosti na zločin úvěrového podvodu, pro který byl rovněž stíhán v jiném trestním řízení. Prostředky, jejichž původ měl být zakryt, totiž měly být získány právě obviněným D. I. prostřednictvím zločinu úvěrového podvodu, jehož spáchání je mu rovněž kladeno za vinu v jiném trestním řízení vedeném proti němu u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 2 T 10/2019. Dovolatel vyjádřil své přesvědčení, že pachatelem trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 tr. zákoníku nemůže byt pachatel základního (zdrojového) trestného činu, z něhož nelegální výnosy pocházejí. Tento svůj závěr obviněný opřel o dva základní argumenty, jednak by podle něj docházelo k porušení principu zákazu sebeobviňování ( nemo tenetur se ipsum accusare ), jednak by došlo k porušení principu zákazu dvojího přičítání ( ne bis in idem ). Poukázal na podobnou povahu trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti s trestnými činy podílnictví a nadržování.
6. Podle dovolatele je nutné uplatnit zásadu, že nikdo není povinen obviňovat sám sebe. Odkázal při tom na „publikované rozhodnutí Nejvyššího soudu z roku 1974“ (aniž by jej blíže označil), které řešilo zatajení příjmu docíleného trestným činem ve vztahu k trestnému činu zkrácení daně, jehož souběh byl z důvodu principu nemo tenetur se ipsum accusare zapovězen.
7. Možnost postihu za tzv. samopraní podle obviněného zapovídá dále zákaz dvojího přičítání, neboť navazující trestná činnost je tzv. „spolutrestána“ se základním trestným činem. Zdůraznil, že smyslem následného tzv. praní špinavých peněz je pouze snaha o zametení stop po spáchání vlastní předešlé trestné činnosti a zajištění si možnosti dispozice s výnosem z této trestné činnosti. Samotná povaha praní špinavých peněz představuje navazující (následnou) trestnou činnost. Trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti má akcesorní povahu a svou trestnost odvozuje od základního trestného činu. To obviněný dovodil z těchto slov uvedených v §216 odst. 1 tr. zákoníku: „…spáchá-li takový čin ve vztahu k věci …, která pochází z trestného činu, na který zákon stanoví trest mírnější, bude potrestán tímto trestem mírnějším.“
8. Obviněný v tom spatřoval podobnost s trestným činem krádeže, pokud pachatel následně kradenou věc prodá třetí osobě, kterou přitom zároveň uvede v omyl, že věc byla získána legálně. V takovém případě je souběh trestných činů krádeže a podvodu vyloučen. Následné jednání v podobě praní špinavých peněz (byť relativně samostatné) je podobně třeba považovat za součást původní trestné činnosti. Tyto své závěry obviněný opřel rovněž o názory k dané problematice týkající se subjektu trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti publikované v odborné literatuře Eduardem Brunou a Vladimírem Pelcem (opět aniž by konkrétní zdroje identifikoval).
9. Podle dovolatele byla v tomto trestním řízení porušena také jeho základní práva a svobody, konkrétně právo na spravedlivý proces, princip presumpce neviny, zásada in dubio pro reo a rovnost účastníků řízení.
10. Porušení presumpce neviny spatřoval obviněný v tom, že soud prvního stupně si musel jako předběžnou otázku vyřešit, zda prostředky, k jejichž zakrytí trestná činnost směřovala, pocházely z trestné činnosti. Sám tak vlastně vyslovil vinu o trestném činu, o němž se v té době ještě vedlo trestní řízení, které ještě nebylo skončeno a v němž dovolatel za úvěrové podvody nebyl ještě odsouzen. Jeho vinu touto trestnou činností soudy nižších stupňů dovodily pouze z výpovědí svědků L. K. a R. M., kteří jsou zároveň společně s dovolatelem obviněnými v trestním řízení vedeném pro úvěrové podvody a mají tak zájem hájit spíše své zájmy.
11. Dále dovolatel brojil proti důkazům, jež ho měly usvědčit ze spáchané trestné činnosti. Podle jeho názoru nelze vycházet z výpovědi spoluobviněného J. D., který měl také zájem chránit sebe a jako obviněný nemusel vypovídat pravdu. Dovolatel upozornil na řadu nesrovnalostí ve výpovědi uvedeného spoluobviněného, kterými se soudy nižších stupňů nezabývaly. Podle dovolatele nelze vycházet z úředních záznamů o podaných vysvětleních L. K. a R. M., neboť se jedná o spoluobviněné v trestním řízení o úvěrových podvodech, kteří si chránili především své zájmy. Tyto důkazy, jež dovolatele údajně měly usvědčovat, považoval obviněný pouze za nepřímé důkazy, a proto v souladu se zásadou in dubio pro reo měl být obžaloby zproštěn. Porušení zásady rovnosti účastníků řízení pak dovolatel spatřoval v tom, že v řízení o úvěrových podvodech je stíháno 10 osob jako členů organizované skupiny a pouze dovolatel D. I. byl stíhán také pro trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti. Obviněný v takovém postupu orgánů činných v trestním řízení spatřoval pokus předběžně docílit rozhodnutí o vině obviněného D. I. úvěrovými podvody zjednodušenou formou v řízení o legalizaci výnosů z trestné činnosti, a to včetně jeho postavení organizátora úvěrových podvodů.
12. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jednak napadené usnesení soudu druhého stupně, jednak rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
III. Vyjádření k dovolání
13. K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Nesouhlasil s obviněným, že by snad nebylo možno současně postihnout pachatele zdrojového trestného činu úvěrového podvodu (popřípadě účastníka na něm) též jako pachatele následného trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti.
14. Za zcela nepřípadný označil státní zástupce odkaz dovolatele na porušení pravidla nemo tenetur se ipsum accusare („nikdo není povinen sám sebe obviňovat“). Toto pravidlo je vždy třeba vykládat tak, že je zakázáno donucování k aktivnímu jednání obviněného, jímž by obviněný měl osobně přispívat k vlastnímu usvědčení. Podrobný výklad k tomuto pravidlu podal Nejvyšší soud v usnesení ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 8 Tdo 136/2019. Státní zástupce zdůraznil, že se jedná o významnou zásadu, jež tvoří součást práva obviněného na spravedlivý proces, obsahem však nesměřuje proti právnímu posouzení skutku, není sama o sobě ani způsobilá naplnit deklarované hmotněprávní dovolací důvody. Nemožnost postihnout zatajení příjmu docíleného trestným činem jako trestného činu zkrácení daně nemá podle státního zástupce spojitost s nyní posuzovanou věcí, a to ani za využití obviněným blíže nespecifikovaného rozhodnutí, kterým patrně mělo být rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 1974, sp. zn. 3 To 2/74.
15. Zásada „ nemo tenetur “ přichází do úvahy jen v situacích, kdy by hrozilo (např. splněním nějaké povinnosti), že pachatel poskytne důkaz vůči sobě ve vztahu k jiné trestné činnosti. V souvislosti s jednáním obviněného, které naplnilo znaky trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti, nelze podle státního zástupce dovodit žádnou takovou povinnost, k níž by byl obviněný nucen a při jejímž nesplnění by měl naplnit znaky trestného činu. Obviněný nebyl postižen za nečinnost či za pasivní nesplnění nějaké ukládané povinnosti, nýbrž za aktivní jednání, které dokonce z pozice přímého pachatele zorganizoval a řídil. Státní zástupce vyjádřil své přesvědčení, že ustanovení §216 tr. zákoníku v sobě neobsahuje povinnost doznat se ke spáchání předchozí trestné činnosti, ale jeho cílem je postihnout jednání, které navazuje na předchozí trestnou činnost stejné či jiné osoby, přičemž toto (další) jednání spočívá právě v legalizaci věcí (resp. jiného majetkového prospěchu či jiných majetkových hodnot), které byly předtím získány trestným činem. Citované ustanovení tedy v sobě obsahuje pouze zákaz takového jednání (k tomu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2008, sp. zn. 11 Tdo 652/2008).
16. Státní zástupce rovněž odmítl argument obviněného, že by se jednalo o dvojí potrestání v rozporu se zásadou „ ne bis in idem “. Je totiž zájem na trestně právním postihu i jednání následujícího po dokonání trestného činu spáchaného ve spojitosti se sjednáním úvěrové smlouvy, jsou-li jím naplněny zákonné znaky trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti. K tomu státní zástupce odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2017, sp. zn. 4 Tdo 814/2017, a ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 7 Tdo 1506/2017.
17. Státní zástupce dále poukázal na to, že sám dovolatel legalizaci výnosů z trestné činnosti přiznával, byť zjevně neochotně, status relativně samostatné trestné činnosti, a zpochybňoval jen závěr o možném souběhu tohoto trestného činu s trestným činem základním. Státní zástupce také připomněl, že došlo k novelizaci trestního zákoníku. Skutková podstata trestného činu podílnictví podle §214 tr. zákoníku byla touto novelizací z trestního zákoníku vypuštěna, kromě toho se základní skutková podstata trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 1. 2019) odlišovala od skutkové podstaty trestného činu podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 1. 2019). Na rozdíl od podílnictví, jehož pachatelem mohla být jen osoba rozdílná od pachatele, spolupachatele či účastníka základního (hlavního) trestného činu, postih legalizace výnosů z trestné činnosti nestanovil podmínku, aby předmětná věc byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou. Pachatelem zdrojového trestného činu tudíž nemusela být výlučně jiná osoba, čili někdo jiný, než je sám pachatel trestného činu podle §216 odst. 1 tr. zákoníku, který tak může spáchat jak osoba, která sama spáchala hlavní trestný čin, tak i jiná osoba, od pachatele hlavního trestného činu odlišná.
18. Další námitky obviněného, že soudy nižších stupňů nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo , resp. že chybně hodnotily důkazy, považoval státní zástupce za výlučně skutkové či procesní, které neodpovídají uplatněným ani jiným dovolacím důvodům. V posuzované věci podle něj se tři svědčící a na sobě v podstatě nezávislé osoby, které se ani navzájem neznaly, v podstatných bodech shodly takovým způsobem, že jejich výpovědi při posouzení ve vzájemných souvislostech bez důvodných pochybností do sebe zapadaly a obviněného jednoznačně usvědčovaly. Z tohoto důvodu sama okolnost, že tyto osoby byly účastny na trestné činnosti, ať již zdrojové či legalizační, ovšem z popudu samotného dovolatele, nebyla důvodem pro znevěrohodnění obsahu jejich výpovědí s důsledkem jejich absolutního vyloučení z procesu dokazování. Soudy nižších stupňů si přitom byly dobře vědomy role spoluobviněného a svědků v daném případu, což zjevně zohlednily při svých úvahách směřujících ke zjištění skutkového stavu a podrobily pečlivému přezkumu. Pokud obviněný podle §211 odst. 6 tr. řádu při hlavním líčení souhlasil se čtením úředních záznamů o podaných vysvětleních, jak vyplývá z protokolu o hlavním líčení, mohl z nich soud prvního stupně čerpat a na jejich základě dovozovat i skutkové závěry.
19. Státní zástupce nesouhlasil ani s námitkami vztahujícími se k porušení principu presumpce neviny vzhledem k posouzení predikativního trestného činu jako předběžné otázky. Podle státního zástupce se právní teorie i praxe v této spojitosti se situací, kdy dosud nebylo pravomocně rozhodnuto o hlavním trestném činu, již musela vypořádat (zejména z důvodu, že nebyl zjištěn jeho pachatel). Nauka i judikatura se v zásadě ustálila na závěru, že posouzení, zda došlo k získání majetkové hodnoty trestným činem, je předběžnou otázkou podle §9 odst. 1 tr. řádu závisející jen na zhodnocení daných okolností případu, zda byl, či nebyl spáchán trestný čin, z něhož majetková hodnota pochází (k tomu odkázal na komentář Draštík, A., Fremr, R. a kol. Trestní zákoník. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 1314, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 8 Tdo 1570/2019).
20. Podle státního zástupce nebylo porušeno ani ústavně zaručené právo obviněného na rovnost účastníků řízení. Z rovnosti účastníků řízení zakotvené v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod vyplývá právo strany řízení rovnocenně procesně působit na orgán, který věc rozhoduje. Podstatou této zásady jako nedílné součásti práva na spravedlivý proces je, aby každá strana soudního řízení měla přiměřenou možnost hájit svou věc, argumentovat a vznášet důkazní návrhy ve svůj prospěch a za podmínek, které ji nestaví do zjevně nevýhodnější situace v porovnání s protistranou. Každá strana musí mít stejnou šanci ovlivnit úsudek orgánu, který vede řízení. Již z tohoto základního vymezení je zjevné, že v posuzované věci nemůže být do práva na rovnost účastníka trestního řízení zasaženo tím, že ve věci nebyly obviněny další osoby, jež by si zřejmě dovolatel podle svého vlastního úsudku, jakkoli nerozvedeného, za obviněné přál mít. Soud je pochopitelně vázán zásadou obžalovací. Ani postavení obviněného jako procesní strany mu neumožňuje rozhodovat o tom, kdo bude ve věci obviněn a kdo nikoli.
21. Závěrem z důvodů shora uvedených státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, neboť se podle něj jedná o dovolání zjevně neopodstatněné. Zároveň vyjádřil souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
22. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
23. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání či některých jiných opravných prostředků není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. podle §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele svým obsahem takovému důvodu odpovídaly.
24. Obviněný formálně správně uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě, jelikož se domáhal přezkumu rozhodnutí soudu odvolacího, který rozhodl o zamítnutí jeho řádného opravného prostředku, odvolání, proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. řádu, přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který tak zůstává jádrem podaného dovolání.
25. Obecně lze uvést, že dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
b) K námitkám neodpovídajícím dovolacím důvodům
26. Obviněný ve svém dovolání zčásti uplatnil námitky, které vůbec nelze zahrnout pod jím uplatněné ani pod žádné jiné dovolací důvody taxativně uvedené v §265b odst. 1, 2 tr. řádu. Jedná se především o ty ryze procesní a skutkové námitky, jimiž dovolatel brojil proti procesu dokazování, hodnocení některých důkazů (včetně údajného porušení zásady presumpce neviny a principu in dubio pro reo ) a skutkovým závěrům na jejich základě učiněným. Dále jde o výhrady porušení základních práv obviněného a základních zásad trestního řízení, zejména práva na obhajobu a práva na spravedlivý proces. Takové námitky nelze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak byl vymezen shora, avšak ani pod jiné dovolací důvody, jak bude rozvedeno níže v této pasáži odůvodnění. Naproti tomu k tvrzenému porušení byť jinak též procesních principů ne bis in idem a nemo tenetur se ipsum acussare se Nejvyšší soud vyjádří až v další pasáži věnované subjektu trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti, neboť právě ve spojitosti se zmíněnou relevantně uplatněnou hmotněprávní otázkou obviněný takovou argumentaci užil ve svém dovolání.
27. K procesním námitkám je třeba nejprve upozornit, že Nejvyšší soud není obecnou třetí instancí, která by byla zaměřena i na přezkum správnosti a úplnosti skutkových zjištění, příp. hodnocení procesního postupu, takto nebylo postavení Nejvyššího soudu v rámci řízení o dovolání zákonodárcem zamýšleno, ostatně Nejvyšší soud ani dokazování v dovolacím řízení zásadně neprovádí (§265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů, což samo o sobě ospravedlňuje jejich restriktivní výklad Nejvyšším soudem.
28. Nejvyšší soud dále připomíná, že dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na jehož podkladě nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obviněný domáhal. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (publikovaném pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
29. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpce neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazu vyplývajícího z důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.
30. Nejvyšší soud, který na uvedené námitky obviněného ohledně skutkového stavu nahlížel ve světle judikatury Ústavního soudu, nezjistil ani porušení základních práv obviněného, a to ani práva na spravedlivý proces, jak tvrdil dovolatel. Dovolací soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, Listinou základních práv a svobod, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu [srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále ve zkratce jen „SbNU“)]. Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného. V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23. shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu].
31. V daném případě dovolací soud nesoulad, natožpak extrémní, mezi provedenými důkazy a z nich dovozeným skutkovým stavem neshledal. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dostatečné dokazování, aby na jeho základě učinily skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, a následně správně zvolily i právní kvalifikaci (k tomu srov. níže). Skutečnost, že se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě podpořené jednou skupinou důkazů a nikoli k verzi obhajoby podpořené jinou skupinou důkazů, pokud svůj postup řádně zdůvodnily, nemůže tzv. extrémní nesoulad založit. V daném případě navíc obviněný vlastně jen zpochybňoval verzi uvedenou v obžalobě a důkazy ji podporující, aniž by předestřel verzi vlastní a ji podpořil důkazy na svou obranu, a to včetně vlastní výpovědi. Je samozřejmě právem obviněného ve vlastní trestní věci nevypovídat, není ani povinností obviněného prokazovat svou nevinu, nicméně to současně neznamená, že by trestní soudy nemohly vycházet při utváření závěrů o skutkovém ději z důkazů provedených k návrhu státního zástupce jako veřejného žalobce a že by pro takovou verzi nemohl být obviněný nakonec odsouzen.
32. Bez možnosti přezkumu na podkladě takto formulované části dovolání (jako obiter dictum ) může Nejvyšší soud pouze na základě znalosti trestního spisu dodat, že předložené výhrady obviněného proti postupu soudů nižších stupňů nemají žádné opodstatnění. K hodnocení důkazů je na úvod potřeba předeslat, že z podaného dovolání nevyplývá, že by obviněný nesouhlasil se samotným způsobem provedení dokazování v podobě přečtení úředních záznamů o podaném vysvětlení L. K. a R. M., pro které byly splněny všechny zákonné podmínky uvedené v §211 odst. 6 tr. řádu, tedy včetně souhlasu obviněného. Obviněný se teprve následně v rámci svých opravných prostředků snažil zpochybnit věrohodnost a pravdivost podaných svědectví. Těmto otázkám se však soud prvního stupně věnoval v bodě 7. na str. 6 a 7 odůvodnění svého rozsudku. Nadto závěry o uvedeném skutkovém závěru rozhodně nespočívají výlučně na uvedených dvou podaných vysvětleních, ale též na doznání spoluobviněného J. D. Tato vyjádření svědků a spoluobviněného jsou navíc plně v souladu s provedenými listinnými důkazy, zejména výpisy z bankovních účtů. Soud prvního stupně důkazy hodnotil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, neshledal ani vnitřní a ani vzájemnou rozpornost zmíněných důkazů, pochybnosti o věrohodnosti a pravdivosti výpovědi J. D. nevyplývají ani z toho, že si tento obviněný pro časový odstup na podrobnosti nevzpomínal. S hodnocením důkazů soudem prvního stupně a se skutkovými závěry na tom základě učiněnými souhlasil rovněž odvolací soud (viz bod 6. na str. 2 jeho usnesení). Nebylo ani zjištěno (a ostatně obviněný to ani netvrdil), že by došlo k jakékoliv deformaci uvedených důkazů. Na tom nic nemění ani nesouhlas obviněného s uvedenými skutkovými závěry, případně s rozsahem provedeného dokazování. Dovolací soud nezjistil a ani námitky obviněného tomu nenapovídaly, že by skutečně došlo k porušení práva na obhajobu a na spravedlivý proces, byť to obviněný též namítal. O skutkovém ději navíc nebyly žádné pochybnosti, nemohl tak ani nalézt uplatnění ze zásady presumpce neviny vyplývající princip in dubio pro reo , jehož se obviněný též dovolával.
33. K námitce obviněného, že byl porušen princip presumpce neviny, neboť byla nejprve řešena vina navazující trestné činnosti, teprve poté vina primárním úvěrovým podvodem, se dovolací soud vyjádří podrobněji, byť ani tato námitka není způsobilá naplnit uplatněné či jiné dovolací důvody. Je třeba upozornit, že v trestním řádu ani jinde není nikde stanoveno, že by bylo třeba nejprve projednat časově předcházející trestnou činnost kladenou obviněnému za vinu před činností následující. Pořadí projednání jednotlivých kauz jednoho a téhož obviněného závisí na mnoha faktorech. Podle §20 odst. 1 tr. řádu se koná ve všech věcech téhož obviněného společné řízení (tzv. subjektivní souvislost), je-li takový postup vhodný z hlediska rychlosti a hospodárnosti řízení (v případě potřeby urychlení řízení nebo z jiných důležitých důvodů lze řízení o některém z trestných činů podle §23 odst. 1 tr. řádu vyloučit). Ani v případě relativně úžeji provázaných trestných činů, které týž obviněný nespáchal jediným skutkem (jednočinný souběh, ideální konkurence), ale více skutky (vícečinný souběh, reálná konkurence), nemusí být splněny podmínky pro konání společného řízení. Tak tomu zjevně bylo i v daném případě, kdy bylo rychlejší, efektivnější a hospodárnější navazující trestnou činnost projednat zvlášť, neboť se týkala jen úzce omezeného okruhu osob (konkrétně dvou) a nikoli širokého okruhu osob, jako tomu bylo v případě primárního úvěrového podvodu (což bylo též důvodem legitimního očekávání delšího projednávání dané trestní věci, jakkoli posléze i toto projednání v řízení před soudem bylo poměrně rychlé). Pokud v rámci projednávání tvrzené navazující trestné činnosti je třeba vyřešit otázku týkající se viny a spočívající zároveň v posouzení dřívější (primární) trestné činnosti, musí si ji každý orgán činný v trestním řízení posoudit samostatně, není přitom ani vázán případnými závěry obsaženými v jiném rozhodnutí, třebaže by šlo o rozhodnutí soudní a pravomocné. Tento přístup jednoznačně vyplývá z řešení obsaženého v §9 odst. 1 tr. řádu o posuzování předběžných otázek (srov. k tomu výklad v odborné literatuře – například Šámal, P. a kol. Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, s. 170 a násl.). Proto závěr, zda jde o „věc, která byla získána trestným činem spáchaným na území České republiky“, si musí posoudit soud v dané věci rozhodující zcela nezávisle na tom, jak případně tuto otázku posoudil jiný soud, který případně takovou trestnou činnost předtím projednával. Stejně tak obráceně ani soud projednávající primární (tzv. zdrojovou) trestnou činnost není vůbec ve svém rozhodování jakkoliv limitován případným předchozím rozhodnutím jiného soudu, který jako časově první posuzoval vinu trestným činem legalizace výnosů z trestné činnosti. Toto řešení zaručující nezávislost rozhodování o vině se uplatní při posuzování celé řady relativně úžeji spjatých trestných činů, rozhodně nejde o specifikum vztahu obohacovacího majetkového trestného činu (vedle úvěrového podvodu může jít o jiné typy podvodů, krádeže či zpronevěry) nebo jiného trestného činu, kterým pachatel získal prospěch (např. trestné činy hospodářské – viz kupř. §248, 251, 252, 255a, 256 a mnohé další) a navazujícího trestného činu postihujícího kořistění z něj či tzv. praní špinavých peněz (srov. §214 až 217 tr. zákoníku), zmínit můžeme vztah trestných činů z osmého dílu desáté hlavy zvláštní části trestního zákoníku (konkrétně §365 až 368 tr. zákoníku) k dřívějšímu trestnému činu jiné osoby, ale též další případy (např. §347a odst. 2 tr. zákoníku ve vztahu k trestným činům tam uvedeným).
34. Platí tedy, že každý jednotlivý znak projednávaného trestného činu si musí příslušný orgán činný v trestním řízení posoudit sám, třebaže jde o posouzení otázky viny jinou trestnou činností téže či jiné osoby, je-li to podmínkou pro uznání viny projednávaným trestným činem (v daném případě uvedeným v §216 odst. 1 tr. zákoníku). Protože jde o otázku viny (podmínku trestnosti), musel by si ji soud posoudit samostatně i v případě, že by existovalo již pravomocné rozhodnutí příslušného orgánu o takové otázce (tzn. v daném případě rozhodnutí jiného trestního soudu o primárním úvěrovém podvodu). Ať už by tedy rozhodoval soud prvního stupně dříve či později než jiný trestní soud posuzující úvěrový podvod, musel by si vždy posoudit samostatně, zda věc, jež byla předmětem legalizace výnosu z trestné činnosti, byla získána trestným činem či nikoliv. Soudy rozhodující v této věci si tak v souladu se zákonem (§9 odst. 1 tr. řádu) byly povinny toto posoudit samostatně jako předběžnou otázku. Stejný přístup k posuzování uvedeného znaku trestného činu podle §216 odst. 1 tr. zákoníku je obsažen v judikatuře (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2008, sp. zn. 11 Tdo 652/2008) i odborné literatuře (např. Draštík, A., Fremr, R., Durdík, T., Růžička, M., Sotolář, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 1314).
35. Dále mimo rámec uplatněných či jiných zákonných dovolacích důvodů vznesl obviněný námitku, že byl porušen princip rovnosti účastníků řízení, protože on jediný ze širší skupiny osob byl stíhán též pro trestnou činnost navazující na úvěrové podvody. Obviněný se tím vlastně (nikoli však výslovně) domáhal stíhání i dalších (neidentifikovaných) osob pro stejnou navazující trestnou činnost. To však zcela odporuje základním zásadám, na nichž je trestní řízení postaveno, zejména pak zásadě obžalovací upravené zejména v §2 odst. 8 tr. řádu, podle níž je trestní stíhání před soudy možné jen na základě obžaloby (resp. návrhu na potrestání či návrhu na schválení dohody o vině a trestu), kterou v České republice je oprávněn podat výlučně státní zástupce, jenž tak má monopol na podání (veřejné) žaloby v trestní věci (současný právní řád nezná institut tzv. soukromé žaloby v trestní věci). Veřejnou žalobu pak před soudem zastupuje (výlučně) státní zástupce. Je tak zcela na státním zástupci, koho a z jakého důvodu postaví v trestní věci před soud, stát tím jeho prostřednictvím uplatňuje svou trestní politiku. Není na soudu ani jiném subjektu, aby státnímu zástupci určoval, koho má obžalovat a koho nikoli. Soud může rozhodovat jen o skutku, který státní zástupce v řízení proti konkrétní osobě vymezí v žalobním návrhu (viz též §220 odst. 1 tr. řádu). Uplatní se tak princip, že bez žalobce není soudce ( nemo iudex sine actore ). Soudy nemohou ani z důvodu tvrzené potřeby stíhat ve společném řízení i další osoby věc vracet státnímu zástupci k došetření, neboť by to bylo v rozporu s obžalovací zásadou (viz například rozhodnutí č. 53/2017 Sb. rozh. tr.).
36. Jde-li o princip rovnosti všech účastníků řízení, jehož se obviněný dovolával, lze odkázat zejména na čl. 37 odst. 3 usnesení č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb. (dále ve zkratce jen „Listina“), čl. 96 odst. 1 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „Ústava“) a případně v širším smyslu i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5, 8, publikované pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“), z nichž vyplývá, že účastníci jsou si v řízení rovni, resp. mají před soudem rovná práva. Postavení obviněného a státního zástupce jako různých stran trestního řízení je zásadně rovné, což ale neznamená, že mají identická práva a povinnosti (např. ve prospěch obviněného jsou tzv. favor defensionis , obviněný má právo a nikoli povinnost v řízení prokazovat svou nevinu, státní zástupce, jehož úkolem je prokazovat vinu obviněného, je povinen v řízení vystupovat objektivně, nezaujatě a nikoliv jednostranně etc.). V trestním řízení je zásada rovnosti zbraní chápána jako procesní rovnost strany obhajoby (obviněného a jeho obhájce) a strany obžaloby reprezentované státním zástupcem v soudním řízení. Každá strana v procesu musí mít stejnou možnost hájit své zájmy a žádná z nich nesmí mít podstatnou výhodu vůči protistraně, princip „rovnosti zbraní“ (princip rovnosti příležitostí) je jedním z komponentů základního práva na spravedlivý proces, je součástí i celkové koncepce demokratického trestního procesu, jejímž výrazem je zásada kontradiktornosti řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/01, uveřejněný pod č. 164/2001 ve svazku 24 na str. 201 SbNU), a nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 239/04, uveřejněný pod č. 80 ve svazku 33 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). V těchto intencích k narušení principu rovnosti v daném řízení nedošlo, ostatně obviněný to ani nenamítal. Není však porušením uvedeného principu, podá-li státní zástupce obžalobu na obviněného, domnívá-li se obviněný, že obžalováno mělo být více osob. Podle obžalovací zásady (ve smyslu §2 odst. 8 a §220 odst. 1 tr. řádu) záleží pouze na státním zástupci, vůči které osobě veřejnou žalobu vznese.
c) K pachateli trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti
37. Obviněný D. I. svým dovoláním brojil proti svému odsouzení pro zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 (alinea 1) písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, které považoval z více důvodů za nesprávné. Kromě shora zmíněných procesních námitek ovšem obviněný uplatnil také ty výhrady, které odpovídaly jím uplatněným dovolacím důvodům. Obviněný totiž zpochybnil, že by mohl být pachatelem (subjektem) tohoto trestného činu, je-li současně podezříván ze spáchání (resp. je-li současně pachatelem) tzv. zdrojového (původního) trestného činu úvěrového podvodu, z něhož měly pocházet peníze (coby výnos z trestné činnosti), jejichž původ měl obviněný zastírat. Jinými slovy obviněný zpochybnil, zda pachatelem navazujícího trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku může být i pachatel původního (tzv. zdrojového či predikativního) trestného činu, z něhož pochází věc, jež je hmotným předmětem útoku obou trestných činů (výnos z trestné činnosti). Tuto svou námitku opřel zčásti o argumentaci hmotněprávní (že tzv. samopraní peněz u nás není trestné a kořistění z vlastní trestné činnosti je v jejím postihu zahrnuto), zčásti o argumentaci procesní (porušení zásad ne bis in idem a nemo tenetur se ipsum acussare ).
38. Zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 alinea 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 1. 2019) se dopustil, kdo zastíral původ nebo jinak usiloval, aby bylo podstatně ztíženo nebo znemožněno zjištění původu věci, která byla získána trestným činem spáchaným na území České republiky nebo v cizině, nebo jako odměna za něj, a získal takovým činem pro sebe nebo pro jiného značný prospěch. Tato skutková podstata je po novelizaci trestního zákoníku provedené zákonem č. 287/2018 Sb. uvedena (v poněkud pozměněné podobě) v §216 odst. 2 alinea 1 tr. zákoníku (ve znění účinném od 1. 2. 2019). Jde již podle znění o tzv. složitou skutkovou podstatu, která má více znaků uvedeno ve více alternativách.
39. Obviněnému D. I. bylo konkrétně kladeno za vinu, že zastíral původ věci, která byla získána trestným činem spáchaným na území České republiky (zcela nadbytečně a nepřípadně bylo uváděno, že tak činil, „aby bylo podstatně ztíženo nebo znemožněno zjištění jejího původu“, neboť tato vedlejší věta se týká jiné varianty jednání „jinak usiluje“, což ale obviněný ve svém dovolání nezpochybňoval), a tím získal pro sebe značný prospěch. Tuto skutkovou podstatu měl obviněný (zjednodušeně uvedeno) naplnit tím, že v roce 2017 požádal J. D. o poskytnutí jeho účtu, na který nechal R. M. a L. K. převést či vložit finanční prostředky v částkách 245 000 Kč, 255 000 a 500 000 Kč, které pocházely z trestné činnosti spočívající v úvěrových podvodech, a to se záměrem zastřít původ těchto finančních prostředků, J. D. pak tyto peníze (vyjma částky 11 000 Kč) z účtu v hotovosti vybral a předal je obviněnému D. I.. Obviněný D. I. přitom měl být jednak pachatelem (ústřední postavou a organizátorem) úvěrových podvodů, jednak pachatelem navazujícího tzv. praní špinavých peněz, tedy legalizace výnosů z trestné činnosti.
40. Ústřední otázka předložená obviněným v dovolání, zda pachatel původního trestného činu, z něhož vzejde výnos (někdy nazývaného zdrojového či predikativního trestného činu), může být zároveň i pachatelem pozdějšího navazujícího trestného činu, kterým se snaží zastřít původ výnosu z primárního trestného činu, je též předmětem jisté polemiky v odborné literatuře. Legalizace výnosů z trestné činnosti je u nás v odborné literatuře a v zahraničí často i v právních předpisech nazývaná spíše jako „praní peněz“ či „praní špinavých peněz“ (něm. „ Geldwäsche “, „ Geldwäscherei “, angl. „ money-laundering “, v románských jazycích odvozované od slova „bělení“ – fr. „ blanchiment “, šp. „ blanqueo “, případně „recyklování“ – it. „ riciclaggio “), které je snad i pro laickou veřejnost poněkud srozumitelnější. Případy, kdy tak činí sám původce výnosu z trestné činnosti, bývají označovány jako tzv. „samopraní“ špinavých peněz (angl. „ self-money laundering “, něm. „ selbst-Geldwäsche “, fr. „ autoblanchiment “, šp. „ autoblanqueo “, it. „ autoriciclaggio “). Majoritní proud odborné literatury i s ohledem na legislativní zakotvení od samého počátku existence tohoto trestného činu vcelku nepochyboval, že i tzv. samopraní špinavých peněz je trestné, neboli že za trestný čin legalizace výnosu z trestné činnosti může být postižen i pachatel tzv. zdrojového (predikativního) trestného činu, z něhož onen výnos z trestné činnosti (tj. věc či případně dřívější terminologií jiná majetková hodnota, resp. jiný majetkový prospěch) pochází, teprve později se počaly objevovat názory tento přístup zpochybňující (a to především v dílech V. Pelce, který se tématu zevrubně věnoval a k němuž se posléze někteří další autoři připojili, nicméně stále jde o názory minoritní, jak bude ještě níže poukázáno).
41. Trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti byl zařazen do katalogu trestných činů uvedených ve zvláštní části trestního zákona s účinností od 1. 7. 2002 zákonem č. 134/2002 Sb., kterým byl novelizován tehdy platný a účinný zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákona“), od té doby bylo znění skutkové podstaty vícekrát zákonodárcem změněno, naposledy zákonodárce významně zasáhl do tohoto znění již zmíněným zákonem č. 287/2018 Sb., kterým byl zároveň vypuštěn z katalogu trestných činů tradiční trestný čin podílnictví, o jednání tohoto typu ovšem byl rozšířen dosah ustanovení §216 a §217 tr. zákoníku o trestném činu legalizace výnosů z trestné činnosti v jeho úmyslné i nedbalostní verzi. Je též třeba upozornit, že trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti, upravený od 1. 7. 2002 v §252a tr. zákona, resp. posléze od 1. 1. 2010 v §216 tr. zákoníku, zčásti navazoval na ustanovení §251a tr. zákona ve znění účinném od 1. 1. 1992 do 30. 6. 2002, které bylo podřazeno pod trestný čin podílnictví a které ale postihovalo jen určitou formu trestné součinnosti (a proto se opět vztahovalo k trestnému činu jiného – viz slova „umožní zastřít“), tento typ jednání byl posléze zařazen jako druhá alternativa v §252a odst. 1 tr. zákona ve znění účinném od 1. 7. 2002 do 30. 6. 2008, resp. v §252a odst. 2 tr. zákona ve znění od 1. 7. 2008 do 31. 12. 2009, posléze pak v §216 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku ve znění od 1. 1. 2010 do 31. 1. 2019. Této poslední varianty, v níž materiálně forma účastenství na trestném činu jiného byla formálně povýšena na pachatelství, se však další text týkat nebude (neboť tato varianta nebyla obviněnému kladena za vinu; z uvedených důvodů ale nemůže být pádným argumentem ani odkaz na literaturu vykládající §251a tr. zákona s tím, že se tehdy nepřipouštělo, aby pachatel zdrojového trestného činu byl podle uvedeného ustanovení postižen).
42. Právě v porovnání zákonných textů ustanovení o podílnictví a o legalizaci výnosů z trestné činnosti byly hledány argumenty pro posouzení, zda i v případě legalizace výnosů z trestné činnosti platí dříve zaujaté názory, že pachatel tzv. zdrojového (predikativního) trestného činu ani účastník na něm nemůže být pachatelem navazujícího trestného kořistění z této trestné činnosti, jak byly zaujaty v případě trestného činu podílnictví (srov. k tomu zejména rozhodnutí č. 36/1966, č. 16/1971, č. 42/1971 nebo č. 5/1993 Sb. rozh. tr.). V případě podílnictví totiž zákon výslovně vyžadoval, aby jeho pachatel ukryl, převedl, resp. později i užíval věc získanou „trestným činem spáchaným jinou osobou“. Takto to bylo legislativně zakotveno v §252 tr. zákona ve znění účinném od 1. 1. 1962 až do 31. 12. 2010, ač toto ustanovení bylo vícekrát měněno, vždy tento požadavek zůstal zachován, vyžadován byl po celou dobu jeho existence i v §214 odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2010 do 31. 1. 2019. Naproti tomu nebyl tento dříve známý požadavek od samého počátku až dodnes zařazen do koncepce skutkové podstaty legalizace výnosů z trestné činnosti spočívající v zastírání původu věci coby výnosu z trestné činnosti, ať již šlo o různé verze §252a tr. zákona (ve znění účinném od 1. 7. 2002 do 31. 10. 2010) nebo §216 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku (ve znění účinném od 1. 1. 2010 do 31. 1. 2019), resp. §216 odst. 2 alinea 1 tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 2. 2019. U této skutkové podstaty byla uváděna „věc nebo jiný majetkový prospěch získaný trestnou činností“, „věc nebo jiná majetková hodnota získaná trestnou činností“, „věc nebo jiná majetková hodnota získaná trestným činem spáchaným v České republice nebo v cizině“, „věc nebo jiná majetková hodnota, která byla získána trestným činem spáchaným na území České republiky nebo v cizině,“ resp. „věc, která byla získána trestným činem spáchaným na území České republiky nebo v cizině“. Ani v jedné z variant se tak neobjevil požadavek, aby šlo o trestný čin jiné osoby, a to zcela záměrně, aby se právě mohly podle uvedeného ustanovení postihovat i případy tzv. samopraní špinavých peněz, jak byly vymezeny shora. Rozhodně v tomto rozdílu nelze hledat nějaké opomenutí zákonodárce, ale zcela cílené jednoznačné vymezení podmínek trestnosti, které bylo záměrně formulováno odlišně od dříve známé skutkové podstaty tradičního trestného činu podílnictví, kterým se též měly postihovat určité typy jednání navazujících na původní obohacovací trestnou činnost (zdrojový či predikativní delikt), jakkoliv se důvodová zpráva k zákonu č. 134/2002 Sb., kterou byl tento trestný čin zaveden, problému nevěnovala.
43. Přestože to důvodová zpráva k zákonu výslovně neuváděla, tento názor o možnosti spáchání ve vícečinném souběhu trestného činu predikativního (zdrojového) a trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti od samého počátku jeho existence byl (vcelku bez pochybností) zastáván v majoritním proudu odborné literatury – tak jednoznačně a výslovně například Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 1513 a násl. (autor P. Šámal); Novotný, F., Růžička, M. a kol. Trestní kodexy. Trestní zákon, trestní řád a související předpisy (komentář). Praha: Eurounion, 2002, s. 375 (autor F. Novotný); Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 1946 (autor P. Šámal), viz též 2. vydání téhož komentáře na str. 2157; Draštík, A., Fremr, R., Durdík, T., Růžička, M., Sotolář, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 1313 (autor R. Šmerda); Novotný, O., Vokoun, R. a kol. Trestní právo hmotné – II. Zvláštní část. 5. vydání. Praha: ASPI, a. s., 2007, s. 148 (autor F. Púry); Šámal, P. a kol. Trestní právo hmotné. 7. vydání. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, s. 714 (autor J. Krupička); Kuchta, J. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Zvláštní část. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 183 (autor J. Kuchta); Herczeg, J. Legalizace výnosů z trestné činnosti a zdanění zisků z neidentifikovatelných zdrojů. Bulletin advokacie, č. 3/2015, s. 23 a násl.; nejnověji (ovšem k textu §216 odst. 2 tr. zákoníku po novelizaci provedené zákonem č. 287/2018 Sb.) pak Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. Svazek 2. §205 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 1752 (autoři K. Kandová a D. Čep).
44. Shodné stanovisko je dlouhodobě zastáváno i v judikatuře obecných soudů – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2008, sp. zn. 11 Tdo 652/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2017, sp. zn. 4 Tdo 814/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 7 Tdo 1506/2017, srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2020, sp. zn. 6 Tdo 413/2020, a rozhodnutí č. 12/2014 Sb. rozh. tr.
45. Teprve relativně nedávno započal tento vcelku jednoznačný přístup zastávaný v nauce i judikatuře zpochybňovat v řadě svých příspěvků na totožné téma V. Pelc (srov. zejména Pelc, V. Subjekt trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti. Kriminalistika č. 2/2013, s. 114 a násl., zejména s. 117-118; Pelc, V. Trestní odpovědnost právnických osob za praní špinavých peněz. AUC Iuridica, č. 2/2017, s. 41 a násl., zejména s. 45 a 46; Pelc. V. Odpovědnost právnických osob za trestný čin praní peněz. In: Jelínek, J. a kol. Trestní odpovědnost právnických osob v České republice: bilance a perspektivy. Praha: Leges, 2013, s. 201 a násl., zejm. s. 205 a násl.; zčásti též Pelc, V. in Jelínek, J., Ivor, J. et al. Trestní právo Evropské unie a jeho vliv na právní řád České republiky a Slovenské republiky. Praha: Leges, 2015, s. 172 a násl.) . Na něj potom navázali a odkazovali někteří další autoři (E. Bruna a J. Jelínek) a vyjadřovali tomuto zpochybnění podporu, resp. souhlasili s V. Pelcem, že postih tzv. samopraní u nás možný není (srov. Bruna, E. K diskusi o subjektu trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti. Bulletin advokacie, č. 5/2015, s. 25 a násl.; J. Jelínek pak v publikacích např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 3. vydání. Praha: Leges, 2013, s. 682, v posledním 7. vydání z r. 2019 jde o s. 694; Jelínek, J. a kol. Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou. 5. vydání. Praha: Leges, 2014, s. 327, v 7. vydání z r. 2017 na s. 344). Tento minoritní názorový proud, o nějž obviněný opřel též svou argumentaci v dovolání (aniž by uvedenou odbornou literaturu identifikoval), vychází z toho, že takový postih tzv. samopraní by byl v rozporu se zásadou ne bis in idem a zásadou nemo tenetur se ipsum acussare .
46. S takovou argumentací ovšem Nejvyšší soud nesouhlasí, k tvrzenému porušení zmíněných zásad postihem obviněného též pro zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 alinea 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 1. 2019) nedošlo.
47. K porušení zásady nebýt stíhán (a potrestán) dvakrát v téže věci ( ne bis in idem ) nemohlo podle přesvědčení Nejvyššího soudu v této věci dojít, stejně jako k tomu nemůže dojít ani v jiných typově stejných věcech, v nichž je postihováno tzv. samopraní, neboť nebyl a nemůže být vůbec naplněn prvek idem z uvedené zásady (tzn. totéž, týž skutek, týž trestný čin). Jednání spočívající v zastírání původu věci pocházející z trestné činnosti je totiž novým a zcela jiným skutkem, který není totožný s původním trestným činem, z něhož je výnos z trestné činnosti získáván (resp. je získána věc, která se stane posléze předmětem zastírání původu, tedy legalizace výnosu z trestné činnosti). Jde totiž o zcela novou navazující trestnou činnost spáchanou novým skutkem, proto se také postihuje původní trestná činnost, z níž výnos pochází, a navazující trestná činnost spočívající v zastírání původu jako vícečinný, tj. reálný, souběh dvou trestných činů a nikoli jako souběh jednočinný (u něhož by jinak musela být zvažována pravidla o vyloučení jednočinného souběhu z důvodu speciality, subsidiarity či faktické konzumpce; důvody pro vyloučení vícečinného souběhu u nás nejsou zpravidla zmiňovány a uznávány – k výjimce v odborné literatuře srov. Říha, J. Tabulky a schémata z obecné části trestního práva hmotného. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 70-71). Původní skutek (v daném případě šlo o úvěrový podvod jako majetkový obohacovací trestný čin podvodného charakteru) spočívá ve zcela jiném jednání i následku než navazující skutek, který spočívá v zastírání původu výnosu z předchozí trestné činnosti (tj. získaných peněz jako věcí pocházejících z trestného činu úvěrového podvodu). I ve zmíněné odborné literatuře zastávající oponentní minoritní názor je uznáváno, že postihem praní špinavých peněz se především chrání ekonomické (hospodářské) zájmy společnosti před poškozování stability a pověsti finančního sektoru, v němž by docházelo k masivním tokům tzv. špinavých peněz, přičemž tento koncept má mít přednost před tzv. patrimonialistickou koncepcí založenou na ochraně majetku (viz Pelc, V. in Jelínek, J., Ivor, J. et al. Trestní právo Evropské unie a jeho vliv na právní řád České republiky a Slovenské republiky. Praha: Leges, 2015, s. 175). S tím lze souhlasit, neboť výnos může pocházet i z jiné než majetkové obohacovací trestné činnosti (např. nejen z hospodářských trestných činů jako je porušení pravidel hospodářské soutěže, neoprávněné podnikání nebo zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě, ale i z trestných činů obecně nebezpečných, jako je obchod s drogami, z trestných činů proti životnímu prostředí, proti pořádku ve věcech veřejných, např. korupčních, a dalších). Legalizace výnosů z trestné činnosti spočívající v zastírání původu věci tak zřetelně musí časově navazovat na dřívější zdrojovou trestnou činnost (proto se někdy též hovoří o tzv. post factum ), časově tak spadá do jiné doby, může mít i jiné místní určení, je charakterizováno odlišným jednáním spočívajícím v navazujícím konání, kterým má být zastřen původ výnosu z trestné činnosti, i následkem (viz výše), může být spácháno stejnou nebo i odlišnou osobou od pachatele původního trestného činu, z něhož výnos pochází.
48. Zřetelná odlišnost tohoto dalšího navazujícího skutku je dána především novým jednáním zasluhujícím potrestání, jde ve své podstatě o nové aktivní konání, kterým má být zastřen původ věcí jako výnosu z trestné činnosti. Typické je to především (jako v této trestní věci) právě pro tzv. propírání peněz přes další účty (jejich převádění z účtu na účet), aby se posléze vybraly v hotovosti (mnohdy pak ještě v jiném státě) a následně s nimi jako s „čistými“ bylo jinak naloženo. Takováto technika praní je také důvodem pro celou oblast právní regulace v bankovním sektoru, je důvodem existence právní úpravy směřující proti praní špinavých peněz. V České republice je možno připomenout zejména zákon č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, ve znění pozdějších změn. Tento zákon (viz jeho §1) zapracovává příslušné předpisy Evropské unie [Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/849 ze dne 20. května 2015 o předcházení využívání finančního systému k praní peněz a financování terorismu, o změně nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 648/2012 a o zrušení směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/60/ES a směrnice Komise 2006/70/ES; Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/843 ze dne 30. května 2018, kterou se mění směrnice (EU) 2015/849 o předcházení využívání finančního systému k praní peněz nebo financování terorismu a směrnice 2009/138/ES a 2013/36/EU; Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1153 ze dne 20. června 2019 o stanovení pravidel usnadňujících používání finančních a dalších informací k prevenci, odhalování, vyšetřování či stíhání určitých trestných činů a o zrušení rozhodnutí Rady 2000/642/SVV], zároveň navazuje na přímo použitelné předpisy Evropské unie [Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1672 ze dne 23. října 2018 o kontrolách peněžní hotovosti vstupující do Unie nebo ji opouštějící a o zrušení nařízení (ES) č. 1889/2005; Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/847 ze dne 20. května 2015 o informacích doprovázejících převody peněžních prostředků a o zrušení nařízení (ES) č. 1781/2006]. K definici legalizace výnosu z trestné činnosti ve smyslu uvedeného zákona srov. jeho §3 odst. 1 (není přitom rozhodující, zda tím současně došlo ke spáchání trestného činu – viz odst. 4 téhož ustanovení).
49. Lze tak konstatovat, že podle §216 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 1. 2019), resp. posléze podle §216 odst. 2 alinea 1 tr. zákoníku (ve znění účinném od 1. 2. 2019), se má postihovat nový skutek, odlišný od původního predikativního trestného činu, z něhož výnos z trestné činnosti pochází. Jde totiž o zcela nový typ poměrně závažného deliktu, který zasluhuje potrestání, a to i v případě, že se jej dopustí sám pachatel predikativního trestného činu, v němž tato navazující trestná činnost není zahrnuta a tzv. spolupotrestána, není jeho nějakou esenciální či alespoň pravidelnou součástí, nepočítá se automaticky, že by se i jí pachatel následně dopustil (není ani pouhým využitím výnosu z trestné činnosti ku prospěchu svému či další osoby). Jedná se tak o zcela jiný samostatný skutek.
50. V tomto směru je možno vycházet též z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále ve zkratce též jen „ESLP“) k výkladu čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě, v němž je právě upraveno právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát („Nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu.“). Pro potřeby posouzení této věci je možno vycházet především ze sjednocujícího rozsudku ESLP ze dne 10. 2. 2009 ve věci Zolotukhin proti Rusku, č. stížnosti 14939/03, v němž ESLP řešil především otázku, nakolik určitá lidská aktivita ve vymezeném období je týmž trestným činem, pro který může být vedeno jediné řízení a jedinec může být jen jednou odsouzen. Základem všeho je ve své podstatě jediný skutek, čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě musí být podle ESLP vykládán tak, že se (viz bod 82. uvedeného rozsudku) zakazuje stíhání nebo soudní řízení pro druhý „trestný čin“ („ offence “, „ infraction “), jestliže je založen na totožných nebo v podstatě stejných skutečnostech („ facts “, „ faits “), resp. musí jít o totožný skutek, posuzovány mají být (viz bod 84. rozsudku) skutečnosti, které tvoří soubor konkrétních skutkových okolností zahrnujících stejného obviněného a nerozlučně spojených v čase a prostoru, jejichž existence musí být prokázána, aby mohlo dojít k odsouzení nebo k zahájení trestního stíhání. Tento přístup se dále rozvíjel v navazující judikatuře ESLP, ale též tuzemských obecných soudů, jakož i Ústavního soudu, mnohdy byla pozornost zaměřena poněkud jiným směrem, nakolik je přípustné postižení téže osoby v různých typech řízení vycházejících ze stejného či úzce spjatého skutkového základu (z judikatury z poslední doby viz například rozhodnutí č. 15/2017, č. 44/2017, č. 16/2019, č. 17/2019, č. 24/2020 Sb. rozh. tr.), z nichž řada se týká vztahu daňového a trestního řízení. Odkázat je možno v tomto směru též na odbornou literaturu obsahující zevrubný výklad uvedeného principu (srov. zejména Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1407 a násl.).
51. Připomenout je možno základní skutkové okolnosti nyní projednávaného případu obviněného, z nichž jednoznačně vyplývá, že nejsou ani stejné a ani nerozlučně spjaté v čase a prostoru s dřívějším úvěrovým podvodem. V této věci bylo obviněnému kladeno za vinu, že ve spolupráci s dalšími osobami chtěl zastřít původ úvěrovým podvodem vylákaných peněz tak, že je tzv. propere přes účet další na původním zdrojovém činu nezúčastněné osoby (spoluobviněného J. D.). Šlo o to, že další osoby na účet J. D. převedly anebo vložily finanční prostředky, které pak J. .D v hotovosti vybral a předal je obviněnému D. I. Takové jednání mohlo proběhnout v jakémkoliv čase následujícím po spáchání zdrojového trestného činu (úvěrového podvodu), jeho cílem bylo zamést stopy vedoucí k výnosu z tohoto původního trestného činu, je to typické právě pro peníze jako věci sice genericky určené, avšak zároveň identifikovatelné (v případě hotovostních papírových peněz číslem bankovek), popř. zanechávající elektronickou stopu (v případě jejich bezhotovostní podoby). Spojitost obou skutků, resp. trestných činů, o nichž se vedla různá řízení, je dána jen tím, že nezbytnou podmínkou pro následný skutek, resp. trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti, je spáchání jiného dřívějšího trestného činu, z něhož pochází výnos z trestné činnost (zde úvěrový podvod).
52. Není přitom pravidlem, že by jakýkoliv skutek spáchaný pachatelem po vlastním předchozím trestném činu, který je s ním určitým způsobem spjat, neboť pachatel se jen snaží, aby nebyl odhalen, popř. se snaží udržet si výhody získané původním trestným činem, nemohl být samostatně postižen, právě opak je pravdou. Tak by jistě nikdo nezpochybňoval možnost odsoudit pachatele za další skutek navazující po vlastním dřívějším trestném činu, který by spočíval např. ve vydírání svědka, aby věc neoznámil, popř. ve věci nesvědčil, a to podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, v jeho vraždě podle §140 odst. 2, 3 písm. e) tr. zákoníku, v nepřípustném působení na soudce, aby pachatele neodsoudil a tím porušil své povinnosti, podle §335 odst. 1 tr. zákoníku, v podplacení státního zástupce, aby nepodal obžalobu a zároveň tak zneužil svou pravomoc, podle §332 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. b) a podle §24 odst. 1 písm. b), §329 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, již i v pouhé nabídce prospěchu svědkům za křivou výpověď podle §347a odst. 2 tr. zákoníku a podobně.
53. Lze tak uzavřít, že navazující skutek, jehož základem je zastírání původu věci pocházející z jiné předchozí trestné činnosti, není týmž trestným činem a skutkem, z něhož výnos pochází, ani jeho nezbytnou a nedílnou součástí, takové další jednání může proběhnout, ale také nemusí. Nejde tedy o idem ve smyslu čl. 4 Protokolu č. 7 Úmluvy, nemůže tak dojít ani k porušení zásady ne bis in idem , jak obviněný ve svém dovolání zpochybňoval.
54. Zároveň zčásti i z uvedeného vyplývá, že nemohlo dojít ani k porušení principu nemo tenetur se ipsum accusare . Obviněný totiž rozhodně nebyl ničím a nikým k takovému druhému skutku donucován, šlo o jeho zcela svobodné rozhodnutí, k němuž nebyl donucen pravidly obsaženými v českém právním řádu, ani postupem orgánů činných v trestním řízení při stíhání predikativního trestného činu – úvěrového podvodu. Šlo ryze o rozhodnutí obviněného, zda se pokusí dosáhnout toho, aby zametl stopy vedoucí k výnosu z trestné činnosti v podobě úvěrového podvodu, umožnil tak uchovat si výnos z trestné činnosti pro sebe (či jiného) a znemožnil tak dosažení reparace v rámci trestního řízení, a to za cenu spáchání dalšího trestného činu, anebo zda změní svůj postoj, umožní nápravu stavu vyvolaného predikativní činností, tedy zejména náhradu škody způsobené svou trestnou činností. Ani ze samotného odvolání obviněného (a ani ze shora zmíněné odborné literatury zastávající minoritní názor o porušení zmíněné procesní zásady) přitom vůbec nevyplývá, v čem vlastně by takové nezákonné donucení k sebeobvinění mělo spočívat, čím tedy byl obviněný jako pachatel k sebeobvinění, popř. šířeji k přispění ke svému odsouzení, donucován. Není vůbec zřejmé, v čem by měl být základ této nepřípustné procesní techniky, tedy v čem spočívá ono „donucení“, jaká povinnost a kým (popř. čím) a na jakém zákonném základě mu byla uložena, kterou byl nucen aktivně se podílet na svém odsouzení, pod hrozbou jakého následku (sankce) obviněný v tomto druhém případě jednal, že nemohl jednat jinak.
55. K principu nemo tenetur se ipsum acussare lze odkázat především na zevrubné výklady obsažené v odborné literatuře [ze všech pramenů je možno zmínit především vynikající výklady v těchto článcích: Musil, J. Zákaz donucování k sebeobviňování (nemo tenetur se ipsum accusare). Kriminalistika, č. 4/2009, Herczeg, J. Zásada „nemo tenetur“ a práva obviněného v trestním řízení, Bulletin advokacie, č. 1-2/2010, s. 38 a násl.; Holländer, P. Zrod a současnost principu nemo tenetur se ipsum prodere (hypostáze jednoho základního práva). Právník, č. 2/2017, s. 89 a násl.; Púry, F., Mates, P. Zákaz nucení k sebeobviňování. Bulletin advokacie, č. 3/2019, s. 7 a násl.; Bohuslav, L. Zásada nemo tenetur ve vztahu k trestnímu řízení proti právnickým osobám. In: Ústavněprávní limity trestního práva. K odkazu Jiřího Herczega. Praha: Leges, 2019, s. 175 a násl.]. S tímto principem pracuje judikatura obecných soudů (např. rozhodnutí č. 33/2020 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 8 Tdo 136/2019) a zejména Ústavního soudu (z mnohých srov. například jeho nálezy ze dne 11. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 528/06, nebo ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. II. ÚS 2369/08, či stanovisko pléna Ústavního soudu z 30. 11. 2010, sp. zn. Pl. ÚS-st 30/10, kterým se sjednocoval dosavadní rozkolísaný přístup senátů Ústavního soudu; zevrubně k přehledu judikatury Ústavního soudu a jejího vývoje srov. Holländer, P. Op. cit.). V českém právním řádu vyplývá tento princip zejména z čl. 37 odst. 1 a čl. 40 odst. 4 Listiny a §33 odst. 1, §89 odst. 3 a §92 odst. 1 tr. řádu. Připomenout je možno též mezinárodní závazky plynoucí z čl. 14 odst. 3 písm. g) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech uveřejněného pod č. 120/1976 Sb. Zmínit je možno též omezenou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, který bez jasného a jednoznačného zakotvení této zásady v Úmluvě může využít zejména čl. 3 (zákaz mučení a nelidského a ponižujícího zacházení nebo trestu) a čl. 6 (právo na spravedlivý proces) - viz např. rozhodnutí ve věci Jalloh proti Německu z 11. 6. 2006, č. stížnosti 54810/00, rozhodnutí ze dne 25. 2. 1993 ve věci Funke proti Francii, č. stížnosti 10828/84, srov. též rozhodnutí ve věci Gäfgen proti Německu ze dne 1. 6. 2010, č. stížnosti 22978/05.
56. Zmíněný princip se podle odborné literatury i judikatury (zjednodušeně uvedeno) váže především k vynucení výpovědi osoby proti ní samé (jak výslovně zapovídá i náš §33 odst. 1, §89 odst. 3 a §92 odst. 1 tr. řádu, podle nichž obviněný není povinen vypovídat, k výpovědi či k doznání nesmí být žádným způsobem donucován, důkaz získaný nezákonným donucením nebo hrozbou takového donucení zásadně nesmí být v řízení použit, ledaže by šlo o řízení proti osobě, která se donucení dopustila). Má ovšem širší dosah v tom směru, že nikdo nesmí být nucen k tomu, aby aktivně přispěl ke svému odsouzení (viz např. Rezoluce XV. Mezinárodního kongresu trestního práva v Rio de Janeiro, 1994, že „nikdo není povinen přispět aktivním způsobem, přímo či nepřímo, k vlastnímu odsouzení“ – viz Musil, J. Op. cit.). V širším smyslu tak na obviněném v souladu s uvedeným principem nesmí být vynucována aktivní spolupráce na jeho odsouzení (např. v podobě sepsání určitého textu pro porovnání písma, nesmí být ani nucen k tomu, aby určil místo, kde se nacházejí věci důležité pro trestní řízení apod., jak vyplývá z bohaté judikatury soudů), nicméně může být na něm vynucováno strpění určitých úkonů k zajištění důkazů objektivně existujících nezávisle na obviněném (např. sejmutí otisků prstů, pachové stopy, odebrání bukálního stěru apod. – viz zejména stanovisko pléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS-st 30/10).
57. V daném případě ovšem ani sám obviněný v dovolání neuváděl, v čem by porušení principu nemo tenetur se ipsum acussare mělo spočívat, čím měl být nepřípustně nucen k výpovědi, doznání či jiné aktivní spolupráci na svém odsouzení. Z uvedeného je patrné, že jde o princip procesní, který zapovídá nepřípustné procesní techniky vedoucí k usvědčení obviněného, nemá ovšem nic společného s tím, zda určité jednání (v podobě legalizace výnosu z trestné činnosti) může být trestné, tedy zda lze za něj vyvozovat trestní odpovědnost. Nesankcionuje se zde ani určitá pasivita v průběhu trestního řízení o zdrojovém (predikativním) trestném činu, ale naopak určité aktivní jednání ve formě konání provedené po spáchání predikativního trestného činu, a to zcela nezávisle na úkonech orgánů činných v trestním řízení o takovém zdrojovém deliktu. Není ani dána časová spojitost s takovým trestním řízením, ke kriminalizovanému zastírání původu výnosu z trestné činnosti může dojít před zahájením trestního řízení o predikativním trestném činu, v jeho průběhu (např. i v reakci na postup orgánů činných v trestním řízení), ale i po jeho skončení (např. tehdy, pokud se výnos z trestné činnosti orgánům činným v trestním řízení nepodaří v jeho průběhu dohledat).
58. Lze tak uzavřít, že nebylo zjištěno, že by in abstracto (z právní úpravy) či in concreto (konkrétním postupem orgánů činných v trestním řízení) došlo k porušení principu nemo tenetur se ipsum acussare , tedy že by obviněný byl jakkoliv nucen k výpovědi, doznání či jiné aktivní součinnosti na svém usvědčení v tomto řízení. Stejně tak nebylo zjištěno, že by byl nepřípustně nucen ke spáchání trestného činu legalizace výnosu z trestné činnosti.
59. Nemůže se v tomto směru uplatnit ani judikatura vztahující k nepřípustnosti trestní odpovědnosti za zkrácení daně, nepřizná-li pachatel v daňovém přiznání příjmy ze své trestné činnosti, jíž se odkazem na rozhodnutí z roku 1974 zřejmě chtěl obviněný dovolávat. Na mysli měl zřejmě rozhodnutí č. 53/1974 Sb. rozh. tr., podle nějž by bylo v rozporu se zásadou zákazu donucování k doznání, pokud by i pod hrozbou trestní sankce za zkrácení daně byl obviněný nucen přiznat výnos docílený trestným činem. To je ovšem zcela nesrovnatelný případ, protože v něm šlo o nucení k aktivnímu podání daňového přiznání s přiznáním příjmu získaného trestným činem, a to dokonce pod hrozbou trestní sankce za trestný čin zkrácení daně. Stejný závěr vyplývá i z rozhodnutí č. 85/1953 Sb. rozh. tr. a ve vztahu k výnosu z trestného činu lichvy z rozhodnutí č. 30/2006 Sb. rozh. tr. Upozornit je však možno též na rozhodnutí č. 41/1998 Sb. rozh. tr., podle nějž uvedené závěry ale neplatí, dosáhl-li obviněný výnosu jako provozovatel podnikání bez potřebného povolení orgánu státní správy, pokud v době zkrácení daně mu již nehrozilo trestní stíhání pro trestný čin neoprávněného podnikání vzhledem ke změně právního řádu, protože nadále povolení nebylo třeba, což bylo pachateli známo. Tyto případy mají ovšem zcela jinou charakteristiku, protože v nich byl pachatel postihován za opomenutí, že (aktivně) nesplnil svou zákonnou povinnost podat pravdivé daňové přiznání, v němž by se musel doznat ke své trestné činnosti. Jde tak o typově i skutkově o zcela jiné případy nesouměřitelné s postihem dobrovolného aktivního jednání obviněného spočívajícího v navazujícím jednání v podobě zastírání původu věcí získaných trestnou činností. Podobně jsou tyto případy nesrovnatelné i s jinými, v nichž judikatura i nauka dospěly k závěru, že není postih přípustný s odkazem na porušení zákazu nucení k doznání – viz např. rozhodnutí č. 25/1969 Sb. rozh. tr. (neodpovědnost za křivou výpověď osoby vypovídající v postavení svědka, pokud se sama dopustila trestného činu). Lze tak uzavřít, že zmíněná judikatura, kterou navíc obviněný ve svém dovolání ani přesně neidentifikoval, na daný případ nedopadá.
60. Ke stejným závěrům, že k porušení principu nemo tenetur se ipsum acussare při postihu pachatele predikativního trestného činu, z něhož pochází výnos, i za následný trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti (tzv. samopraní), dospěl Nejvyšší soud i ve svém dřívějším usnesení ze dne 8. 7. 2008, sp. zn. 11 Tdo 652/2008. Od tohoto přístupu ani s ohledem na nové kritické názory v odborné literatuře nemá Nejvyšší soud důvod se ani nyní jakkoliv odchylovat, a to i vzhledem ke shora rozvedené argumentaci.
61. Na závěr je též možno připomenout, že stíhání tzv. samopraní špinavých peněz („ self-money laundering “, „ selbst-Geldwäsche “) není v rozporu ani s mezinárodními závazky České republiky, právě naopak k jejímu postihu je Česká republika zavázána. Odkázat lze především na mezinárodní smlouvy Rady Evropy (Evropskou úmluvu o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu ze dne 8. 11. 1990, publikovanou pod č. 33/1997 Sb.), jakož i předpisy Evropské unie [například na rámcové rozhodnutí Rady ze dne 17. října 2000 o způsobech spolupráce mezi finančními zpravodajskými jednotkami členských států při výměně informací (2000/642/SVV), rámcové rozhodnutí Rady ze dne 26. června 2001 o praní špinavých peněz, identifikaci, vysledování, zmrazení, zadržení, zabavení prostředků a výnosů z trestné činnosti (2001/500/SVV), Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 26. října 2005 o předcházení zneužití finančního systému k praní peněz a financování terorismu, ve znění směrnice 2007/64/ES a směrnice 2008/20/ES (2005/60/ES), Rozhodnutí Rady ze dne 6. prosince 2007 o spolupráci mezi úřady pro vyhledávání majetku z trestné činnosti v jednotlivých členských státech v oblasti vysledování a identifikace výnosů z trestné činnosti nebo jiného majetku v souvislosti s trestnou činností (2007/845/SVV)].
62. Lze tak uzavřít, že pachatelem trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 1. 2019, resp. podle §216 odst. 2 alinea 1 tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 2. 2019, může být i pachatel trestného činu, z něhož pochází věc, jež byla tímto trestným činem získána jako výnos z ní a jejíž původ je zastírán.
V. Závěrečné shrnutí
63. Námitky obviněného D. I. uplatněné v dovolání tak zčásti neodpovídaly deklarovanému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu, v tomto směru bylo dovolání podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b. Zčásti sice námitky vznesené obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu odpovídaly, avšak Nejvyšší soud je shledal jako zjevně neopodstatněné, jak bylo rozvedeno shora. Proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné, aniž by podle §265i odst. 3 tr. řádu přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení.
64. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. řádu, mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 6. 2021
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
předseda senátu