ECLI:CZ:NS:2021:5.TDO.637.2021.1
sp. zn. 5 Tdo 637/2021-2270
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 6. 2021 o dovolání, které podala obviněná O. M., roz. H., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 10. 2018, sp. zn. 9 To 156/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 3 T 14/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněné O. M. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 19. 1. 2018, sp. zn. 3 T 14/2015, byla obviněná O. M. uznána vinnou v bodech I. 1. až 5. výroku o vině pokračujícím přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“) a v bodech II. A) až C) pokračujícím zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Obviněné byl uložen podle §206 odst. 4 a §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 36 měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněné uložena povinnost během zkušební doby podle svých sil nahradit způsobenou škodu. Dále soud obviněné uložil podle §67 odst. 1 tr. zákoníku (bez citace ustanovení §68 odst. 1 a 2 tr. zákoníku) peněžitý trest ve výměře 150 denních sazeb při výši denní sazby 400 Kč, tedy v celkové výši 60 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku soud pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců. Tímto rozsudkem soud prvního stupně rovněž rozhodl podle §228 odst. 1 tr. řádu o povinnosti obviněné zaplatit poškozené Základní umělecké škole v XY, IČ: XY, se sídlem XY, na náhradu škody částku 727 008 Kč. Se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody byla poškozená podle §229 odst. 2 tr. řádu odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Skutková zjištění, která se stala podkladem odsuzující části rozsudku, jsou podrobně popsána v tzv. skutkové větě a jsou stranám známa. Tímtéž rozsudkem byla obviněná podle §226 písm. a) tr. řádu zproštěna části obžaloby státního zástupce okresního státního zastupitelství v Sokolově pro skutek kvalifikovaný jako dílčí útok pokračujícího zločinu dotačního podvodu podle §212 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku.
2. Rozsudek Okresního soudu v Sokolově napadli odvoláním obviněná O. M. a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Sokolově a proti výroku o náhradě škody podala odvolání poškozená Základní umělecká škola v XY.
3. Krajský soud v Plzni o těchto odvoláních rozhodl rozsudkem ze dne 26. 10. 2018, sp. zn. 9 To 156/2018, tak, že z podnětu odvolání obviněné i státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Sokolově podle §258 odst. 1 písm. b), e), f), odst. 2 tr. řádu zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celé odsuzující části a podle §259 odst. 3 tr. řádu sám znovu rozhodl o vině obviněné v podstatě zcela shodně jako soud prvního stupně, ze skutkových zjištění popsaných ve výroku o vině pod body I. 1. až 5. vypustil část věty: „ který by následně mohla využít pro svoji potřebu “, ponechal právní kvalifikaci tohoto skutku jako pokračující přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, a skutek pod body II. A), B), C) rovněž právně kvalifikoval jako pokračující zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Za to soud uložil obviněné podle §206 odst. 4 a §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců, pro jehož výkon obviněnou zařadil podle §56 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. řádu soud rozhodl o povinnosti obviněné zaplatit poškozené Základní umělecké škole v XY na náhradu škody částku 107 360 Kč, přičemž se zbytkem jejího nároku soud odkázal poškozenou podle §229 odst. 2 tr. řádu na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání poškozené bylo podle §256 tr. řádu zamítnuto jako nedůvodné.
II. Dovolání obviněné
4. Obviněná O. M. podala prostřednictvím svého obhájce proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které opřela o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
5. Obviněná v podaném dovolání především zpochybnila zákonnost opatření důkazů v přípravném řízení, vytkla policejnímu orgánu, že neprovedl ohledání místa činu, nezajistil písemnou dokumentaci školy a počítač sloužící ke zpracování agendy školy i datové soubory v něm. Podle obviněné nebyly jako důkazy použitelné listiny, které vydala svědkyně Z. Č. kontrolorce zřizovatele školy svědkyni F. H., neboť originály dokladů nebyly dohledány, vydány byly jen pozměněné a neúplné dokumenty. Znovu zopakovala svoji obhajobu uplatněnou již v předchozím řízení o odcizení originálů dokladů školy a flash disku při vloupání do její kanceláře v době její nemoci, tvrzení o účelové a křivé výpovědi svědka J. Z. ve vztahu k jeho účasti při vyplňování statistického výkazu S24-01, který byl podkladem pro Ministerstvo školství pro financování výdajů na vzdělávání žáků školy. Obviněná namítla, že předchozí pravidelné kontroly hospodaření školy ze strany zřizovatele i dalších kontrolních orgánů (České školní inspekce, České správy sociálního zabezpečení, zdravotních pojišťoven, atd.) nezjistily žádné pochybení, přitom tyto kontrolní orgány měly k dispozici originály dokumentů z archivu školy. V této souvislosti obviněná poukázala na výpověď svědkyně L. S. Dále obviněná vyslovila pochybnosti o výpovědi svědkyně M. Š. G., která u hlavního líčení uvedla, že protokol o své výpovědi podepsala bez přečtení, přinesl jej manžel, který pracuje na policejním oddělení v XY. Svědek J. Z. podle obviněné manipuloval s důkazy proto, že se obával svého propuštění z pracovního poměru ve škole, tento svědek také zneužil její nemoci a svého postavení založeného na protiprávním jmenování do funkce ředitele školy, což potvrdilo správní rozhodnutí Ministerstva vnitra o neplatnosti rozhodnutí rady města XY ze dne 23. 5. 2013. Obviněná zopakovala svou výhradu, podle níž tento svědek nepředal kontrolním orgánům originální doklady, ji jako ředitelku školy neinformoval o závěrech kontroly tak, aby mohla proti nim vznést námitky, přičemž jí také znemožnil vyjádřit se k protokolu, který obsahoval požadavek inspekce objasnit zjištěné nesrovnalosti, stejně tak jí bylo znemožněno dohledat a předložit originály dokumentů z archivu školy včetně závěrů přijímací komise potvrzujících zařazení talentovaných žáků bez ohledu na jejich věk pro nárok na finanční prostředky ze státního rozpočtu.
6. Podle obviněné manipulace s dokumenty, nahrazení originálních dokladů kopiemi, nedohledání originálů relevantních listinných důkazů byly důvodem nesprávného právního posouzení skutku ze strany soudu prvního stupně i soudu odvolacího. Obviněná požadovala, aby protokol České školní inspekce z roku 2013 nebyl brán při posuzování její viny v úvahu a bylo vycházeno z protokolu této instituce zpracovaného dne 24. 2. 2012 pod č. ČŠIK-41/12K.
7. Ve vztahu ke statistickým výkazům S24-01 obviněná namítla, že byly vedeny pouze v číselné podobě, ze které nelze dovodit identitu konkrétních osob. V řízení nebylo vysvětleno, jak došlo k určení žáků školy v rámci jednotlivých oborů, kteří měli být zahrnuti do tohoto statistického výkazu neoprávněně. Znovu obviněná tvrdila, že zápis všech žáků do výkazů prováděla vždy na podkladě celé řady dokumentů, přihlášky žáka, kterou vyplnili a podepsali jeho rodiče, protokolu o závěru přijímacího řízení, katalogového listu a seznamu žáků, který vyplnili jednotliví učitelé.
8. Obviněná rovněž namítla, že svědkyně I. K. a E. H. byly vyslechnuty v její nepřítomnosti, u hlavního líčení sice souhlasila se čtením jejich výpovědí, tyto výpovědi však přečteny nebyly. V řízení tedy podle obviněné docházelo k nerespektování ustanovení trestního řádu a přetrvávají i pochybnosti o věrohodnosti listinných důkazů, na jejichž podkladě bylo ve věci rozhodnuto. Odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu neobsahuje podle obviněné věcný rozbor jí uplatněných odvolacích námitek. Současně obviněná poukázala na svůj přínos k rozvoji školy, na skutečnost, že celé její trestní stíhání odstartoval anonymní dopis zřizovateli školy i skutečnost, že se stala obětí manipulace ze strany svědků J. Z. a Z. Č.
9. Závěrem svého dovolání obviněná O. M. navrhla rozhodnout o zproštění obžaloby, aniž by současně navrhla zrušení rozsudků soudu prvního i druhého stupně a zjevně omylem žádala, aby rozhodl vrchní soud bez jeho specifikace, nikoli Nejvyšší soud jako soud dovolací.
10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněné s ohledem na povahu uplatněných námitek věcně nevyjádřil a vyslovil souhlas s tím, aby o podaném dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
11. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu. V této souvislosti je nutno zdůraznit, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale pouze z těch, které jsou taxativně vymezeny v ustanovení §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl v dovolání jen formálně tvrzen, je třeba, aby konkrétní námitky dovolatele takovému dovolacímu důvodu svým obsahem odpovídaly.
12. Obviněná O. M. opřela své dovolání o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy o dovolací důvod, který může být úspěšně uplatněn tehdy, pokud napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví, a to na skutkový stav zjištěný soudy prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je dán tehdy, pokud skutky, pro které byla obviněná stíhána a odsouzena, vykazují znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy prvního a druhého stupně, nebo nenaplňují znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Naopak naplnění tohoto důvodu nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů, jehož se měly dopustit při hodnocení provedených důkazů, pokud učiněná skutková zjištění mají podklad v obsahu důkazních prostředků. Rovněž není přípustné, aby se obviněná sice domáhala použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěla vlastní interpretací provedených důkazů, tedy odlišný od zjištění soudů obou stupňů. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek, proto je určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných soudních rozhodnutí.
b) K námitkám obviněné
13. Jak vyplývá z obsahu podaného dovolání, obviněná v něm v zásadě nevytkla soudům nižších stupňů žádné pochybení při výkladu a použití hmotného práva ve výše vyloženém smyslu. Neuvedla ani podle jakého jiného ustanovení trestního zákoníku měly být posouzeny jí spáchané skutky, ani nijak nekonkretizovala, které zákonné znaky skutkových podstat trestných činů, jimiž byla uznána vinnou, nebyly naplněny. Podle názoru obviněné soudy nižších stupňů zjistily nesprávný skutkový stav po nesprávném, resp. neúplném dokazování a vyhodnocení důkazů. Obviněná se i ve svém závěrečném návrhu domáhá zproštění obžaloby, neboť se necítí být vinnou žalovaným jednáním, přičemž i tento její návrh pramení z jiného hodnocení provedených důkazů, resp. odlišných skutkových zjištění, než k jakým dospěly soudy prvního a druhého stupně.
14. Obviněná ve svém dovolání v zásadě jen zopakovala svoji obranu, jíž reagovala na tvrzení obžaloby jak před soudem prvního stupně, tak ve svém odvolání. Soudy obou stupňů se však důsledně vypořádaly s veškerou obhajobou obviněné, reagovaly na zásadní argumenty, jimiž se snažila vyvrátit své obvinění. Jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací přesvědčivě vyložily důvody, které je vedly k vyslovení viny obviněné i k právním závěrům ve vztahu k právní kvalifikaci žalovaného a zjištěného jednání. Nejvyšší soud připomíná vlastní rozhodovací praxi, podle níž zpravidla dovolání odmítne, pokud se dovolatel v zásadě domáhá pouze toho, aby Nejvyšší soud dal soudům nižších stupňů pokyny, jak mají hodnotit důkazy a k jakým skutkovým závěrům mají po takovém hodnocení důkazů dospět, neboť takovýto požadavek dovolatele je v rozporu s koncepcí dovolání jako mimořádného opravného prostředku určeného k nápravě jen některých procesních a hmotněprávních vad vyjmenovaných v §256b odst. 1, 2 tr. řádu. Institut dovolání tedy není určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně nebo k přezkoumávání jimi provedeného dokazování a hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5 a 6 tr. řádu při dodržení všech zákonných pravidel a norem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod T 420 ve svazku 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2002, dále i např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 68/11).
15. Provádění důkazů včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z provedených důkazů vyplývajících neupravuje trestní právo hmotné, ale předpisy trestního práva procesního, především pak ustanovení §2 odst. 5 a 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Zcela mimo rámec nejen obviněnou uplatněného dovolacího důvodu, ale i ostatních dovolacích důvodů jsou všechny procesní námitky obviněné o nedostatku usvědčujících důkazů, o důkazní nouzi, o potřebě doplnění dokazování, apod.
16. K výhradám obviněné ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud připomíná, že podle §265a odst. 4 tr. řádu není dovolání přípustné jen proti důvodům rozhodnutí ve věci samé. Nejvyšší soud se proto nemohl zabývat přednesenými výtkami směřujícími proti odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně, nicméně přesto je vhodné zdůraznit, že se s nimi ani neztotožnil. Jak vyplývá z obsahu dovolání obviněné, její nespokojenost s odůvodněním rozhodnutí soudů obou stupňů má svůj původ v samotném výsledku trestního řízení, neboť odmítá přijmout jako správné rozhodnutí o vině, trestu a též o povinnosti nahradit způsobenou škodu. Veškeré námitky obviněné fakticky směřují výlučně proti způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů, resp. proti kvalitě některých důkazních prostředků včetně věrohodnosti vypovídajících svědků, nikoli proti vadnému použití ustanovení hmotného práva, jak již bylo uvedeno výše. S obviněnou nelze souhlasit ani v tvrzení o nedostatečném a neúplném dokazování ve věci, neboť oba soudy nižších stupňů se podrobně ve svých rozhodnutích vypořádaly i s námitkami obviněné v tomto směru a vysvětlily důvody, pro které nemohly vycházet z listinných a věcných důkazů včetně výpočetní techniky a dat v ní obsažených poté, co měly být po zahájení kontroly odcizeny při vloupání do kanceláře školy. Bylo totiž zjištěno, že zjevně došlo k výměně pevného disku v počítači, neboť v něm nebyl nainstalován žádný operační program, neobsahoval rovněž žádná data z rozhodného období, tudíž muselo dojít k výměně původního pevného disku, jehož obsah nemohl být použit pro objasnění posuzované trestní věci. Soudy obou stupňů se v tomto směru také spolehlivě vypořádaly s tvrzením obhajoby o záměrném poškození počítače, resp. o zkreslení důležitých listin ze strany spolupracovníků obviněné a logicky vysvětlily, proč neuvěřily této konstrukci vytvořené obviněnou o cíleném jednání směřujícím proti její osobě (srov. bod 16. rozsudku soudu prvního stupně, body 43. a 44. rozsudku odvolacího soudu). Stejně tak soud prvního stupně ve svém rozsudku vysvětlil, proč nemá pochybnosti o vině obviněné na podkladě důkazů, které měl k dispozici, v tomto směru lze odkázat na jeho rozsudek, s jehož téměř všemi závěry se poté ztotožnil i soud odvolací ve svém rozsudku.
17. Správnost skutkového stavu, k němuž dospěly soudy obou stupňů po provedeném dokazování při respektování zásad ústnosti (§2 odst. 11 tr. řádu), bezprostřednosti (§2 odst. 12 tr. řádu) a za dodržení zásady volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. řádu) v trestní věci obviněné O. M. nemůže Nejvyšší soud v zásadě zpochybňovat, v posuzované trestní věci k tomu ostatně ani neshledal žádný důvod.
18. Nejvyšší soud tedy může shrnout, že soudy obou stupňů se pečlivě zabývaly všemi skutečnostmi významnými pro objasnění skutkových zjištění v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí o podané obžalobě, nerozhodovaly za stavu důkazní nouze, provedly v potřebném rozsahu dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu druhého stupně. Svá úplná a správná skutková zjištění poté soudy správně právně posoudily podle příslušných ustanovení trestního zákoníku. Rozhodně nelze v napadeném rozhodnutí spatřovat pochybení jen proto, že neodpovídá přání a představě obviněné o výsledku jejího trestního stíhání.
IV. Závěrečné shrnutí
19. Přestože obviněná O. M. ve svém dovolání formálně uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, její konkrétní námitky mu neodpovídají a nelze je podřadit ani jinému z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1, 2 tr. řádu. Proto Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž byl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl takto Nejvyšší soud rozhodnout v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 30. 6. 2021
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu
Vypracoval:
JUDr. Bohuslav Horký