ECLI:CZ:NS:2021:5.TDO.640.2021.1
sp. zn. 5 Tdo 640/2021-1436
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 12. 2021 o dovoláních, která podali jednak obviněný R. M. , nar. XY v XY, okres XY, trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 9 To 30/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 1 T 13/2017, a jednak obviněná M. J. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, a v její prospěch i neprospěch nejvyšší státní zástupce , oba proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 9 To 47/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 1 T 13/2017, takto:
Z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce podaného ve prospěch obviněné M. J. se podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu částečně zrušují ohledně této obviněné:
a) jednak rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 6. 2019, sp. zn. 1 T 13/2017, v části výroku o trestu, kterou byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku obviněné M. J. pro případ, že by jí uložený peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody,
b) jednak usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 9 To 47/2020, ohledně obviněné M. J., jímž bylo zamítnuto její odvolání ve vztahu k části výroku o trestu, kterou jí byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by uložený peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené části rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných R. M. a M. J. odmítají.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 6. 2019, sp. zn. 1 T 13/2017, byli obvinění R. M. a M. J. uznáni vinnými jednak přečinem dotačního podvodu podle §212 odst. 1, 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“), a jednak přečinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Uvedené přečiny byly spatřovány ve stručnosti v tom, že:
oba obvinění společně v úmyslu protiprávně získat finanční prostředky z dotačního titulu „Program rozvoje venkova ČR“ financovaného dílem ze státního rozpočtu České republiky a dílem z Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova,
obviněná M. J. jako starostka obce XY podala dne 29. 11. 2012 na pracovišti Regionálního odboru Státního zemědělského intervenčního fondu v Ústí nad Labem žádost o proplacení výdajů ve výši 5 139 065 Kč včetně povinných příloh, v níž však v rozporu s „Dohodou o poskytnutí dotace z Programu rozvoje venkova ČR“ uzavřené dne 24. 5. 2012 mezi Státním zemědělským intervenčním fondem jako poskytovatelem dotace na straně jedné a obcí XY, zastoupené obviněnou M. J. jako příjemcem dotace na straně druhé, a jednak v rozporu se závaznými „Pravidly, kterými se stanoví podmínky pro poskytnutí dotace na projekty Programu rozvoje venkova ČR“ vyhlášenými Ministerstvem zemědělství České republiky dne 27. 9. 2011 vědomě nepravdivě deklarovala a uplatnila vynaložené náklady související s realizací projektu „XY – obnova a rozvoj občanského vybavení a služeb v roce 2012“, v jejichž rámci v rozporu se skutečností předstírala, že došlo ke zhotovení nového zahradního domku označeného jako „sdružený domeček na nářadí s pergolou 6x4 m“ v areálu Mateřské školy v XY za částku ve výši 192 000 Kč a dále k provedení s tím spojených zemních prací, jako je odstranění a odvoz stařiny, kácení listnatých stromů, odstraňování pařezů a dalších prací v celkové částce ve výši 55 477,90 Kč, jakož i prací spojených se zhotovením základové konstrukce zahradního domku v celkové částce ve výši 56 129,35 Kč, vše specifikované v položce č. 002 soupisu provedených prací podle rozpočtu, jež je součástí předávacího protokolu ze dne 27. 11. 2012 a zjišťovacího protokolu ze dne 27. 11. 2012,
přičemž vlastní žádost o proplacení uvedených neuskutečněných výdajů vyhotovil obviněný R. M., který k žádosti připojil předávací a zjišťovací protokoly ze dne 27. 11. 2012, v nichž obviněná M. J. nepravdivě deklarovala provedení výše uvedených prací specifikovaných v položce č. 002 soupisu provedených prací podle rozpočtu, ačkoli oba obvinění věděli, že zahradní domek s pergolou nebyl zhotoven jako nový, ale že byl rekonstruován původní, na místě již stojící zánovní zahradní domek s pergolou a že zemní práce a práce na základové konstrukci zahradního domku nebyly provedeny v deklarovaném rozsahu,
přitom hodnota skutečně provedených prací a použitého materiálu na „sdruženém domečku na nářadí s pergolou 6x4 m“ nepřevyšovala částku 78 291,95 Kč, hodnota zemních prací částku 177,17 Kč a hodnota prací na základové konstrukci zahradního domku s pergolou částku 1 162,29 Kč,
Státní zemědělský intervenční fond pak na podkladě listin vyhotovených a předložených obviněnými, které obsahovaly nepravdivé rozhodné skutečnosti, proplatil dne 12. 4. 2013 obci XY dotaci v celkové výši 5 139 065 Kč, přičemž příspěvek ze zdrojů Evropské unie činil částku 3 854 298 Kč a příspěvek z národních zdrojů České republiky činil částku 1 284 767 Kč, čímž obvinění způsobili Státnímu zemědělskému intervenčnímu fondu škodu v celkové výši 223 975,84 Kč.
2. Za tuto trestnou činnost byl obviněný R. M. odsouzen podle §212 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 3 roků. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen též peněžitý trest v počtu 50 denních sazeb s výší jedné denní sazby 1 000 Kč, tedy v celkové výměře 50 000 Kč, přičemž podle §68 odst. 5 tr. zákoníku bylo stanoveno, že tento peněžitý trest bude zaplacen v 10 měsíčních splátkách po 5 000 Kč s tím, že v případě, že některá z dílčích splátek nebude zaplacena včas, výhoda splátek odpadá. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku pak byl obviněnému uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán ve stanovené lhůtě. Obviněná M. J. byla odsouzena podle §212 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 3 roků. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku jí byl uložen též peněžitý trest v počtu 100 denních sazeb s výší jedné denní sazby 1 000 Kč, tedy v celkové výměře 100 000 Kč, přičemž podle §68 odst. 5 tr. zákoníku bylo stanoveno, že trest bude zaplacen v 10 měsíčních splátkách po 10 000 Kč s tím, že v případě, že některá z dílčích splátek nebude zaplacena včas, výhoda splátek odpadá. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku pak byl obviněné uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 roku pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán ve stanovené lhůtě.
3. Týmž rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto o spoluobviněném F. H., který byl podle §226 písm. c) tr. řádu zproštěn obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 4. 7. 2017, sp. zn. 1 KZV 23/2016, pro skutek, v němž byl spatřován zločin dotačního podvodu podle §212 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku a zločin poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal uvedený obviněný.
4. Proti shora zmíněnému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání jednak státní zástupce v neprospěch všech tří obviněných a jednak obvinění R. M. a M. J. . Řízení proti obviněné M. J. Vrchní soud v Praze vyloučil podle §23 odst. 1 tr. řádu k samostatnému projednání a rozhodnutí, přičemž následně usnesením ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 9 To 30/2020, podle §256 tr. řádu zamítl odvolání státního zástupce i obviněného R. M. jako nedůvodná a usnesením ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 9 To 47/2020, podle §256 tr. řádu zamítl rovněž odvolání jak státního zástupce, tak obviněné M. J.
II. Dovolání obviněného R. M.
a vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání
5. Obviněný R. M. podal proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 9 To 30/2020, prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
6. Podle obviněného předpokladem trestní odpovědnosti pachatele za trestné činy podle §212 odst. 1 a §260 odst. 1 tr. zákoníku je zvláštní způsobilost, resp. zvláštní postavení pachatele (speciální subjekt), neboť nikoli každý subjekt může být povolán k tomu, aby byl součástí řízení o poskytnutí dotace. Soudy nižších stupňů posuzovaly obviněného z hlediska jeho postavení technického dozoru či stavebně technického dozoru, přičemž tento závěr nebyl podroben právnímu rozboru. Obviněný zdůraznil, že nemohl vystupovat jako speciální subjekt v dotačním řízení ani při činnosti prováděné v rámci zpracování dokladů směřujících k proplacení finančních prostředků poskytnutých na základě dotace, neboť byl odpovědný toliko za administrativní zpracování dokladů poskytnutých žadatelem o dotaci, aniž by mu příslušelo přezkoumávat, zda každá konkrétní položka byla ze strany zhotovitele provedena a zda proplacené faktury odpovídají skutečně provedeným pracím. Podle obviněného jeho trestní odpovědnost nebyla posuzována stejně jako odpovědnost spoluobviněného F. H., který byl podrobně seznámen s rozsahem provedených prací.
7. Obviněný také vytkl, že soud prvního stupně se důsledně nevypořádal s argumenty obhajoby a nevykládal pochybnosti o skutkových okolnostech v jeho prospěch. Také způsob hodnocení důkazů podle něj zcela odporuje základním zásadám trestního řízení, když byly jako přesvědčivé označeny ty důkazy, které svědčí v neprospěch obviněného, přičemž důkazy, které svědčí v jeho prospěch, byly hodnoceny jako nevěrohodné a pro rozhodnutí soudu nepodstatné. Stejným způsobem je odůvodněno i zamítnutí provedení důkazů navržených obviněným i spoluobviněnou M. J., když soud nevyhověl návrhu na vyhotovení revizního znaleckého posudku, aniž by měl bližší povědomí o skutečnostech, ke kterým by se jednotliví obviněným navržení svědci vyjadřovali. Pokud pak odvolací soud nepřihlédl k námitkám obviněného, potvrdil existenci extrémního nesouladu skutkových zjištění soudu a úvah při hodnocení důkazů s právními závěry soudů.
8. Podle názoru obviněného nelze tvrzení uvedené v tzv. skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně o společném jednání s obviněnou M. J. vysledovat ze žádného důkazu ani extenzivním výkladem, stejně jako existenci byť jen konkludentní dohody mezi obviněnými. V této souvislosti pak obviněný zopakoval tvrzení o tom, že pouze metodicky zpracovával údaje poskytnuté mu obcí XY, aniž by jeho činnost zahrnovala kontrolu předložených dokumentů a kontrolu, zda následné kroky při realizaci díla odpovídají prvotním podkladům, které zapracoval do žádosti o poskytnutí dotace. Jak dále obviněný zdůraznil, nenesl odpovědnost za obsahovou správnost jím zpracované žádosti o poskytnutí dotace a za realizaci dotačního programu, sám nedeklaroval v žádných podkladech předkládaných Státnímu zemědělskému intervenčnímu fondu, že dojde ke zhotovení nového zahradního domku, a na zpracování žádosti o proplacení dotace se podílel v přesvědčení, že všechny práce na díle byly ze strany zhotovitele provedeny. Toto jeho přesvědčení přitom vycházelo ze skutečnosti, že dílo bylo řádně provedeno, vyfakturováno a obcí XY proplaceno.
9. Obviněný rovněž zdůraznil, že z hlediska jeho trestní odpovědnosti u trestného činu dotačního podvodu podle §212 odst. 1, 4 tr. zákoníku je významný okamžik dokonání skutku, kterým je podle závěru soudu prvního stupně okamžik vyhotovení žádosti o poskytnutí dotace, která byla podána dne 7. 11. 2011. Obviněný ovšem v době zpracování této žádosti nevěděl, že v areálu mateřské školy již byl vybudován zahradní domek, který bude fakticky využit k prokázání vybudování takového objektu z dotačních prostředků, když stávající domek byl financován z jiných zdrojů. Pokud podle zjištění soudu prvního stupně měl získat povědomí o těchto skutečnostech na základě jednání s dalšími osobami ve dnech 5. 9. 2012 a 16. 9. 2012, nelze toto jednání z hlediska obviněného označit za podvodné. Dotační prostředky byly schváleny na zahradní domek jako takový bez ohledu na to, zda půjde o nový objekt nebo zda bude získán úpravou a přestavbou stávajícího objektu – nebyla tak narušena účelovost dotace. Touto námitkou obviněného se odvolací soud nezabýval, a jeho rozhodnutí je proto ústavně nekonformní pro nejasnou právní argumentaci ohledně toho, kdy vlastně měly být fakticky dokonány trestné činy, jimiž byl uznán vinným.
10. Závěrem svého dovolání obviněný R. M. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 9 To 30/2020, případně i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 6. 2019, sp. zn. 1 T 13/2017, a aby přikázal soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pokud by však Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je možno rozhodnout podle §265m tr. řádu, obviněný navrhl, aby byl zproštěn obžaloby ve smyslu §226 písm. a) nebo písm. c) tr. řádu.
11. Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného R. M. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru se obviněný sice snaží svoje námitky formulovat jako námitky právní, ve skutečnosti však jejich většina směřuje do oblasti skutkových zjištění. Námitkami týkajícími se subjektu trestného činu obviněný v podstatě zpochybňuje skutkové zjištění, podle kterého věděl o tom, že žádost o proplacení dotace obsahuje nepravdivé údaje. Podle obviněného mu jako osobě zajišťující technický dozor nepříslušelo kontrolovat skutečný rozsah provedených prací a svoji úlohu při zpracování žádosti o proplacení dotace prezentuje jako administrativní zpracování předložených dokladů, při kterém nebyl povinen zabývat se jejich věcnou správností. Přitom však obviněný podle státního zástupce ignoruje zjištění uvedené v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, podle kterého se dozvěděl o skutečné situaci ohledně zahradního domku na základě jednání se svědkem R. J. a s původně spoluobviněným F. H. ve dnech 5. 9. 2012 a 16. 9. 2012, přičemž na jiném místě dovolání dokonce připouští, že k těmto jednáním došlo a že mohl zmíněné informace získat. Námitky uplatněné s odkazem na otázku subjektu trestného činu jsou tedy primárně skutkové a formálně neodpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu.
12. Rovněž námitky týkající se součinnosti s obviněnou M. J. shledal státní zástupce jako námitky výlučně skutkové, když obviněný tvrdí, že jeho spolupráce s touto obviněnou a existence dohody mezi nimi nevyplývá z provedených důkazů. V tomto směru obviněný opět ignoruje skutková zjištění soudu prvního stupně o propojenosti jednání obou obviněných a žádné kvalifikované právní námitky týkající se otázek spolupachatelství nebo tzv. souběžného pachatelství nevznáší.
13. Státní zástupce nepřisvědčil ani námitce obviněného ohledně tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními. Podle něj jde o tento rozpor pouze v případě, když skutková zjištění nemají žádnou obsahovou návaznost na provedené důkazy, nevyplývají z nich při žádném logicky přípustném způsobu jejich hodnocení nebo jsou dokonce pravým opakem skutečného obsahu provedených důkazů. Žádné takové vady ovšem obviněný konkrétně nevytkl, protože pouze obecně kritizuje kvalitu učiněných skutkových zjištění a jednostrannost hodnocení důkazů, přičemž důkazní řízení v dané trestní věci netrpí ani vadou spočívající v tzv. opomenutých důkazech.
14. S jistou mírou tolerance lze podle názoru státního zástupce podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu námitky obviněného týkající se momentu dokonání činu, ovšem do značné míry se míjejí s obsahem soudních rozhodnutí. Obviněnému totiž soudy nepřičítaly uvedení nepravdivých údajů v žádosti o dotaci ze dne 7. 11. 2011, ale až v žádosti o proplacení dotace podané dne 29. 11. 2012. Pokud jde o moment dokonání činu, pak oba posuzované trestné činy byly spáchány v kvalifikovaných skutkových podstatách, jejichž znakem je způsobení větší škody. Byly tedy dokonány až momentem, kdy došlo ke vzniku škody jako znaku kvalifikovaných skutkových podstat, tj. dnem proplacení dotace dne 12. 4. 2013. Pokud tedy byl obviněný při výše zmíněných jednáních s dalšími osobami ve dnech 5. 9. 2012 a 16. 9. 2012 informován o skutečné situaci ohledně rozsahu prací provedených na zahradním domku, lze samozřejmě z této skutečnosti činit relevantní závěry o naplnění subjektivní stránky skutkových podstat trestných činů.
15. Státní zástupce shledal bezpředmětnými i výklady obviněného o účelovosti dotace, když spáchání trestného činu dotačního podvodu podle §212 odst. 2 tr. zákoníku, jehož podstata spočívá v použití prostředků získaných účelovou dotací na jiný než určený účel, není obviněnému kladeno za vinu.
16. Závěrem svého vyjádření státní zástupce uvedl, že dovolací námitky obviněného R. M. z velké části neodpovídají formálně uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, zčásti pak jde o námitky nedůvodné. Navrhl tedy, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, protože je zjevně neopodstatněné.
III. Dovolání obviněné M. J. ,
vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání a replika obviněné
17. Obviněná M. J. podala prostřednictvím svého obhájce dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 9 To 47/2020, a také jej opřela o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
18. Podle názoru obviněné se soudy nezabývaly otázkou úmyslu jejího a spoluobviněného R. M. obohatit zhotovitele za práce na díle, které vyfakturoval, ale neprovedl. Nemohlo jít o úmyslné jednání obviněné a zpracovatele dané žádosti o proplacení finančních prostředků, protože ani jeden z nich neměl motiv, aby si takto vědomě počínal.
19. Jak dále obviněná ve svém dovolání zdůraznila, došlo k nesprávnému hmotně právnímu posouzení skutku, neboť podle tzv. skutkové věty ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně neuvedla nepravdivé údaje v žádosti o poskytnutí dotace, jak se vyžaduje ve skutkové podstatě trestného činu dotačního podvodu podle §212 odst. 1 tr. zákoníku, ale až v žádosti o proplacení dotace. Samotná žádost o dotaci byla podána již dříve a na jejím základě byla uzavřena dohoda o jejím poskytnutí. Argument odvolacího soudu, že žádost o poskytnutí dotace nelze posuzovat jako jednorázový akt, ale jako proces na sebe navazujících úkonů včetně konečného proplacení dotace, nelze podle názoru obviněné přijmout s ohledem na příslušnou judikaturu jak Ústavního soudu, tak Evropského soudu pro lidská práva. Odvolací soud nepřípustně extenzivním výkladem pojmu „podání žádosti“ a jeho vztáhnutím i na následné chování žadatele o dotaci sám vytvořil podmínky trestnosti, jejichž konstrukce náleží pouze zákonodárci.
20. Podle obviněné se v případě přečinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 tr. zákoníku, jímž byla shledána vinnou, odvolací soud nezabýval otázkou, zda se úmyslné zavinění obviněné vztahuje k zásahu do finančních zájmů Evropské unie. Jak totiž vyplývá ze skutkových zjištění, zpracovatel žádosti nemusel vědět o proplacení dotace ani o tom, že zhotovitel vykazuje a fakturuje činnosti, jež neprovedl. Tyto skutkové okolnosti svědčí, navíc za situace, kdy se žádná z odsouzených osob prokazatelně neobohatila, nanejvýš o nedbalosti obviněné, ale stěží mohou vést k závěru o úmyslu jednat na úkor finančních zájmů Evropské unie. V této souvislosti obviněná také poukázala na nutnost zvážit hranice společenské škodlivosti potřebné k tomu, aby její jednání mohlo být posouzeno jako trestný čin.
21. Závěrem svého dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze.
22. Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněné M. J. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu neodpovídají námitky, podle nichž obviněná ani zpracovatel žádosti o proplacení dotace nemuseli vědět o nepravdivosti některých údajů obsažených v žádosti. Obviněná touto argumentací fakticky odmítá skutkové zjištění uvedené v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, podle kterého oba obvinění věděli, že v žádosti bylo deklarováno zhotovení nového zahradního domku, ačkoli ve skutečnosti byl pouze renovován stávající domek, a že zemní práce byly provedeny v menším rozsahu. Z toho důvodu jsou irelevantní také námitky týkající se neexistence úmyslného zavinění ve vztahu k trestnému činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 tr. zákoníku. Obviněná sice uvádí některé v obecné rovině správné závěry týkající se posuzování subjektivní stránky zmíněného trestného činu, konkrétní argumentace však spočívá v podstatě jen v tvrzení, že oba obvinění neznali skutečný rozsah provedených prací.
23. Za bezpředmětné označil státní zástupce též námitky obviněné ohledně chybějícího úmyslu k obohacení zhotovitele díla a motivace k tomu směřující. Obohacení pachatele nebo obohacení jiné osoby vůbec není znakem trestného činu dotačního podvodu podle §212 tr. zákoníku ani trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 tr. zákoníku. Nemá tudíž smysl zkoumat existenci úmyslu vztahujícího se k těmto okolnostem. Stejně tak není součástí skutkových podstat obou uvedených trestných činů pohnutka trestného činu. Ze skutkových zjištění, podle kterých obvinění jednali v úmyslu protiprávně získat finanční prostředky z dotačního titulu „Program rozvoje venkova ČR“, nicméně logicky vyplývá úmysl obviněných obohatit příjemce dotace.
24. Pod dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze podle názoru státního zástupce podřadit námitku, podle které obviněná nenaplnila objektivní stránku trestného činu dotačního podvodu podle §212 tr. zákoníku vzhledem k tomu, že dané nepravdivé údaje nebyly uvedeny v žádosti o poskytnutí dotace, ale až v žádosti o proplacení nákladů podané po uzavření smlouvy o poskytnutí dotace. Ve vztahu k právní kvalifikaci podle §212 tr. zákoníku však nelze považovat za uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů jen vlastní sepsání nebo vyplnění žádosti o dotaci, nýbrž i takové úkony, které bezprostředně souvisí s touto činností a směřují k proplacení dotace. Tímto úkonem je pak nepochybně i podání žádosti o proplacení dotačních prostředků, bez které by cíl pachatele spočívající v neoprávněném získání dotace nemohl být nikdy realizován. K trestní odpovědnosti obviněné není nutné, aby znala právní výklad zákonného znaku „uvedení nepravdivých údajů v žádosti o dotaci“, ale postačuje znalost skutkových okolností, které odpovídají tomuto zákonnému znaku. Jak dále státní zástupce zdůraznil, kdyby měl být akceptován výklad zmíněného znaku zastávaný obviněnou, bylo by nutno považovat použití prostředků z dotace k platbě zhotoviteli díla za neprovedené práce nebo k jiným účelům v rámci hospodaření obce XY za použití prostředků získaných účelovou dotací na jiný než určený účel ve smyslu §212 odst. 2 tr. zákoníku.
25. Podle státního zástupce lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu též námitku týkající se nedostatku společenské škodlivosti činu, ani ta ovšem není důvodná. Obecně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje znaky uvedené v trestním zákoníku a který je v něm označen jako trestný, je trestným činem a lze ho považovat vždy za společensky škodlivý. Opačný závěr stran zjištění nedostatečné společenské škodlivosti činu by bylo možné učinit jen zcela výjimečně v případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi. V takovém případě by tedy konkrétní čin z hlediska závažnosti neodpovídal ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům příslušné právní kvalifikace. V posuzované trestní věci nejsou dány žádné konkrétní okolnosti, pro které by společenská škodlivost činu nedosahovala ani škodlivosti nejlehčích, v praxi se vyskytujících trestných činů dotačního podvodu podle §212 tr. zákoníku. U těchto trestných činů je celkem běžné, že dotace se požadují na projekty celospolečensky akceptovatelné, tyto projekty jsou také realizovány a nepravdivé údaje uvedené pachatelem se týkají pouze některých dílčích okolností rozhodných pro poskytnutí dotace.
26. Závěrem svého vyjádření státní zástupce tedy navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněné M. J., protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
27. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno k případné replice obviněné, která tohoto práva využila. Obviněná si je vědoma toho, že zpochybnění skutkových zjištění učiněných ve věci nemůže být dovolacím důvodem, ale Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně interpretoval a aplikoval podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, Listinou základních práv a svobod a rovněž judikaturou Ústavního soudu, přičemž nesprávné skutkové zjištění nelze striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace.
28. Podle názoru obviněné její jednání a další skutkové okolnosti ve věci svědčí o nedbalostní formě zavinění, ale mohou jen stěží vést k závěru o úmyslu jednat na úkor finančních zájmů Evropské unie. Rovněž je nutno zvažovat, zda jednání obviněné dosahuje hranice společenské škodlivosti potřebné k tomu, aby mohlo být hodnoceno jako trestný čin. Jak totiž vyplývá z principu použití trestního práva jako ultima ratio , nikoli každé protiprávní jednání má být postihováno prostředky trestního práva, a obviněná zde poukázala na rozhodovací praxi Ústavního soudu a Nejvyššího soudu.
29. Obviněná setrvala na svém výkladu ustanovení §212 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož je skutková podstata trestného činu dotačního podvodu vázána toliko na žádost o poskytnutí dotace (viz např. Šámal, P. a kol . Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1912), takže obviněná nemohla být uznána vinnou tímto trestným činem. Obviněná proto nesouhlasí s argumentem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že žádost o poskytnutí dotace nelze posuzovat jako jednorázový akt, ale jako proces na sebe navazujících úkonů včetně žádosti o konečné proplacení dotace.
30. Závěrem své repliky obviněná M. J. navrhla, aby Nejvyšší soud vyhověl jejímu dovolání, ale nevyhověl dovolání nejvyššího státního zástupce.
IV. Dovolání nejvyššího státního zástupce
a vyjádření obviněné M. J. k dovolání
31. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 9 To 47/2020, podal dovolání i nejvyšší státní zástupce, a to ve prospěch i v neprospěch obviněné M. J., přičemž tak učinil s odkazem na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. řádu.
32. Nejvyšší státní zástupce se neztotožnil s názorem soudů nižších stupňů, pokud jde o výši škody způsobené jednáním obviněné a s tím související právní kvalifikací skutku, a uplatnil výhrady i k postupu odvolacího soudu ve vztahu k uloženému peněžitému trestu, resp. náhradnímu trestu odnětí svobody.
33. Podle názoru nejvyššího státního zástupce v průběhu řízení nevznikly pochybnosti o tom, že obviněná M. J. svým jednáním naplnila všechny znaky základních skutkových podstat trestných činů dotačního podvodu podle §212 odst. 1 tr. zákoníku a poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1 tr. zákoníku. Co se týká škody jako znaku kvalifikovaných skutkových podstat, pak je nutno vycházet ze skutečnosti, že ve věci šlo o jeden dotační titul na základě jedné smlouvy o poskytnutí dotace ze dne 24. 5. 2012. Obviněná podala jednu žádost o proplacení výdajů ze dne 29. 11. 2012 ve výši 5 139 065 Kč a poskytovatel dne 12. 4. 2013 proplatil tuto částku příjemci dotace. Jako bezpředmětná se proto jeví argumentace odvolacího soudu spočívající v tom, že se dotační projekt skládal ze tří částí, tj. opravy obecního úřadu, kulturního domu a mateřské školy. Šlo totiž o jediný projekt „XY – obnova a rozvoj občanského vybavení a služeb v roce 2012“.
34. Jak dále nejvyšší státní zástupce zdůraznil, podmínkou poskytnutí a proplacení dotace byla úplná pravdivost všech údajů uvedených v žádosti o dotaci a v dalších dokumentech a přílohách s ní souvisejících, byť by šlo o dílčí údaje týkající se méně významné části dotačního projektu. Podle části A bodu 3. písm. k) pravidel, kterými se stanoví podmínky pro poskytnutí dotace na projekty Programu rozvoje venkova České republiky, v případě, kdy bude zjištěno, že podmínky stanovené pro získání dotace byly splněny jen zčásti nebo zdánlivě, anebo byly uměle vytvořeny a žadatel tak získal výhodu, která není v souladu s cíli a podmínkami opatření, pravidel či dohody o poskytnutí dotace, nelze dotaci poskytnout nebo proplatit . Dotaci nelze poskytnout nebo proplatit rovněž v případě, pokud žadatel nebo příjemce dotace či s jeho vědomím třetí osoba úmyslně podali nepravdivé prohlášení nebo nepravdivý důkaz. V kterémkoli z těchto dvou případů bude žadatel nebo příjemce dotace navíc vyloučen z poskytování dotace v rámci téhož opatření během daného a následujícího roku a postižen sankcí pod písmenem C, tedy 100% snížením dotace před proplacením dotace nebo úplným vrácením již vyplacené dotace. Z uvedených pravidel pro poskytnutí dotace lze podle dovolatele dovodit, že za neoprávněně vyplacenou je nutno považovat celou částku ve výši 5 139 065 Kč, kterou poskytovatel dotace dne 12. 4. 2013 vyplatil. Tato částka přitom byla vyplacena v příčinné souvislosti s jednáním obviněné, a to na podkladě jí vědomě deklarovaných nepravdivých údajů uvedených v žádosti o proplacení výdajů v celkové výši 5 139 065 Kč a v přiložených přílohách. Vzhledem k tomu je podle názoru nejvyššího státního zástupce zcela bezpředmětné pro účely stanovení výše škody, že v žádosti o proplacení výdajů byly vedle nepravdivých skutečností deklarovány i pravdivé údaje, které by za jiných okolností poskytovatel dotace akceptoval. Za podstatné pro posouzení věci považuje dovolatel to, že pokud by poskytovatel dotace zjistil před proplacením dotace, že příjemce dotace vědomě požaduje proplacení výdajů i za práce, které nikdy nebyly provedeny (tedy žádá proplacení dotace na základě vědomě deklarovaných nepravdivých údajů), vůbec nic by neproplatil a zastavil by administraci žádosti v souladu s dokumenty závaznými jak pro poskytovatele, tak i příjemce dotace.
35. Pokud jde o subjektivní stránku trestných činů spáchaných obviněnou, odvolací soud zřejmě vycházel z toho, že ke škodě jako ke znaku některých kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů dotačního podvodu podle §212 tr. zákoníku a poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 tr. zákoníku se musí vztahovat úmyslné zavinění. Takový závěr však podle nejvyššího státního zástupce nelze považovat za správný. Úmyslné zavinění se totiž musí vztahovat pouze ke znakům základních skutkových podstat zmíněných trestných činů. Přitom znakem základních skutkových podstat upravených v §212 odst. 1 a §260 odst. 1 tr. zákoníku není způsobení škody, a proto ani úmysl pachatele nemusí směřovat k takové škodě. Skutkové podstaty, jejichž znakem je vznik škody [§212 odst. 4, §212 odst. 5 písm. c), §212 odst. 6 písm. a), §260 odst. 3, §260 odst. 4 písm. c) a §260 odst. 5 tr. zákoníku] jsou skutkovými podstatami kvalifikovanými. Ve vztahu ke škodě jako k tzv. těžšímu následku zakládajícímu znak kvalifikované skutkové podstaty přitom podle §17 písm. a) tr. zákoníku postačuje zavinění z nedbalosti, a to i nedbalosti nevědomé ve smyslu §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Minimálně takovou formu zavinění u obviněné M. J. ohledně výše škody v rozsahu celé vyplacené dotace přitom lze nepochybně dovodit, neboť z titulu zastávané funkce starostky obce XY jako žadatele o dotaci měla za povinnost znát podmínky jejího poskytnutí a přinejmenším měla a mohla vědět, že uvedení byť dílčího nepravdivého údaje má dopad na oprávněnost celé dotace.
36. Vzhledem ke shora uvedenému je podle nejvyššího státního zástupce nepochybné, že postup soudů obou stupňů při stanovení výše škody nebyl správný, jelikož za škodu je nutno považovat celou neoprávněně vyplacenou částku ve výši 5 139 065 Kč. Na základě toho pak nemůže obstát ani právní kvalifikace skutku – uvedená částka nyní odpovídá značné škodě ve smyslu §138 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku po novele provedené zákonem č. 333/2020 Sb., účinným od 1. 10. 2020. Tato výše odůvodňuje posouzení skutku jako zločinu dotačního podvodu podle §212 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 10. 2020. Pro účely posouzení skutku z hlediska §260 tr. zákoníku je pak nutno vyjít z částky ve výši 3 854 298 Kč, která rovněž odpovídá značné škodě ve smyslu §138 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, ve znění účinném od 1. 10. 2020, a to v rozsahu, v jakém byla poskytovatelem dotace vyplacena z prostředků Evropské unie. Tato částka pak zakládá posouzení stíhaného skutku jako zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, ve znění účinném od 1. 10. 2020.
37. Uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu pak shledal nejvyšší státní zástupce ve vadném výroku o uloženém peněžitém trestu. Ten byl obviněné M. J. uložen v počtu 100 denních sazeb s výší jedné denní sazby 1 000 Kč, tedy v celkové výměře 100 000 Kč, a současně bylo stanoveno, že peněžitý trest bude uhrazen v 10 měsíčních splátkách po 10 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku pak byl obviněné stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 roku pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán ve stanovené lhůtě. Odvolací soud však ve věci rozhodoval ve veřejném zasedání dne 2. 12. 2020, tj. již za účinnosti novely trestního zákoníku provedené s účinností od 1. 10. 2020 zákonem č. 333/2020 Sb. Touto novelizací byl přitom zcela zrušen institut náhradního trestu odnětí svobody a pro případ nezaplacení peněžitého trestu byl nově v §69 odst. 2 tr. zákoníku stanoven odlišný postup: pokud pachatel nezaplatí peněžitý trest, je tento trest nebo jeho zbytek přeměněn v trest odnětí svobody s tím, že každá zcela nezaplacená částka odpovídající jedné denní sazbě se počítá za dva dny odnětí svobody. Nemůže tak být pochyb o tom, že jde o změnu významnou, na kterou však odvolací soud adekvátním způsobem nereagoval a nezabýval se správností výroku o peněžitém trestu z hlediska časové působnosti trestních zákonů.
38. Závěrem dovolání nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 9 To 47/2020, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbydou podkladu, a dále aby postupoval podle §265l odst. 1 tr. řádu a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
39. Dovolání nejvyššího státního zástupce bylo zasláno k vyjádření obviněné M. J. Ta tak učinila a k námitkám nejvyššího státního zástupce ohledně vzniklé škody uvedla, že podle §44a odst. 4 písm. c) zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění pozdějších předpisů, se odvod za porušení rozpočtové kázně uloží ve výši, v jaké byla rozpočtová kázeň skutečně porušena. Z toho právní praxe dovodila, že týká-li se porušení rozpočtové kázně oddělitelné části dotace, bude odvod stanoven pouze v té části, která se vztahuje k porušení rozpočtové kázně (jak dovodil i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ve věci vedené pod sp. zn. 1 Afs 291/2017). Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu se následně zabýval tím, jak dostát principu proporcionality v případech porušení rozpočtové kázně, a dovodil, že odvod za porušení rozpočtové kázně lze uložit jen ve výši, v jaké byla rozpočtová kázeň skutečně porušena (viz jeho rozhodnutí ve věci vedené pod sp. zn. 6 Afs 172/2018). Dovolání nejvyššího státního zástupce v zásadě ignoruje princip proporcionality, jímž musí být poměřována každá veřejnoprávní sankce (jak dovodil Ústavní soud např. v rozhodnutí ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 3208/2016). Nejvyšší státní zástupce však nerespektuje zásadu subsidiarity trestní represe (princip ultima ratio ), když ve svém dovolání tvrdí, že je trestné i jednání obviněné, které neporušuje rozpočtovou kázeň a odpovídá rozpočtovým pravidlům.
40. Dále obviněná zopakovala argumentaci uvedenou ve svém dovolání, podle níž svým jednáním popsaným ve skutkové větě v rozsudku soudu prvního stupně nemohla naplnit znaky trestného činu dotačního podvodu podle §212 odst. 1 tr. zákoníku, protože jeho skutková podstata je striktně vázána na žádost o poskytnutí dotace.
41. Závěrem svého vyjádření obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze a aby nebylo vyhověno dovolání nejvyššího státního zástupce.
V. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
42. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
43. Nejvyšší státní zástupce i obvinění M. J. a R. M. uplatnili ve svých dovoláních dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu; nejvyšší státní zástupce navíc dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. h) a l) tr. řádu. Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je naplněn, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení; dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu lze uplatnit tehdy, kdy byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu je pak naplněn, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b písm. a) až k) tr. řádu.
K uplatněným dovolacím důvodům
44. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
45. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu lze uplatnit tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jde tedy o dovolací důvod spočívající v pochybení soudu při stanovení druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, tedy pokud je druh trestu podle zákona nepřípustný či výměra trestu je mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za spáchaný trestný čin. Jiná pochybení soudu, k nimž případně došlo při ukládání trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu nebo naopak mírného trestu nelze namítat prostřednictvím citovaného ani jiného důvodu dovolání (viz rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
46. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu může být naplněn ve dvou alternativách. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. V této variantě jde o procesní dovolací důvod, který spočívá v porušení práva na přístup strany k druhé soudní instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Podle druhé alternativy lze dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu shledat za situace, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán jiný z důvodů dovolání obsažených v ustanoveních §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu.
K přečinu dotačního podvodu podle §212 odst. 1, 4 tr. zákoníku a přečinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, 3 tr. zákoníku
47. Nejvyšší soud připomíná, že přečin dotačního podvodu podle §212 odst. 1, 4 tr. zákoníku spáchá ten, kdo v žádosti o poskytnutí dotace, subvence nebo návratné finanční výpomoci nebo příspěvku uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo zamlčí podstatné údaje a způsobí takovým činem větší škodu. Uvedením nepravdivých údajů jako alternativně vymezeným znakem objektivní stránky skutkové podstaty tohoto trestného činu se rozumí uvedení údajů, jejichž obsah vůbec neodpovídá skutečnému stavu, o němž se podává informace v žádosti o poskytnutí dotace, subvence nebo návratné finanční výpomoci nebo příspěvku, a to byť jen o některé okolnosti důležité pro poskytnutí dotace, subvence nebo návratné finanční výpomoci nebo příspěvku. Z hlediska subjektivní stránky jde ve smyslu §13 odst. 2 tr. zákoníku o úmyslný trestný čin. Pachatelem může být kterákoliv fyzická nebo právnická osoba (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2123 a 2124).
48. Přečin poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, 3 tr. zákoníku spáchá ten, kdo vyhotoví, použije nebo předloží nepravdivé, nesprávné nebo neúplné doklady, uvede nepravdivé, nesprávné nebo neúplné údaje anebo zatají doklady nebo údaje, a tím umožní neoprávněné použití nebo zadržování finančních prostředků pocházejících z rozpočtu Evropské unie nebo rozpočtů spravovaných Evropskou unií nebo jejím jménem anebo zmenšení zdrojů některého takového rozpočtu nebo umožní neoprávněné použití nebo zadržování majetku pořízeného z rozpočtu Evropské unie nebo rozpočtů spravovaných Evropskou unií nebo jejím jménem, způsobí-li tímto činem větší škodu. Dokladem ve smyslu uvedeného přečinu se rozumí jakákoli listina, jejíž předložení je potřebné k získání finančních prostředků z evropských rozpočtů. Může jít např. o žádost o poskytnutí dotace, žádost o platbu, čestné prohlášení (např. o tzv. bezdlužnosti vůči veřejné správě či ve vztahu k veřejné podpoře), podklady k veřejné zakázce nebo o výpis z obchodního rejstříku či z evidence Rejstříku trestů. Trestný čin poškození finančních zájmů Evropské unie je ve smyslu §13 odst. 2 tr. zákoníku úmyslným trestným činem. K naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty tohoto trestného činu se vyžaduje úmyslné zavinění alespoň ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Subjektem trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1 tr. zákoníku bude obecný pachatel, tj. kdokoli trestně odpovědný. Trestní zákoník tu nevyžaduje žádnou z náležitostí konkrétního nebo speciálního pachatele ve smyslu §114 odst. 1 tr. zákoníku (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2651 a 2652).
b) K dovolání obviněného R. M.
49. Obviněný R. M. ve svém dovolání uplatnil jedinou relevantní námitku spadající svým obsahem pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a to tu, kterou zpochybnil svou způsobilost být subjektem přečinů, jimiž byl shledán vinným, neboť podle jeho názoru neměl postavení tzv. speciálního subjektu ve smyslu §114 tr. zákoníku, které se u těchto přečinů údajně vyžaduje. Nejvyšší soud ovšem shledal tuto námitku neopodstatněnou.
50. Jak již bylo uvedeno výše, jak přečin dotačního podvodu podle §212 odst. 1 tr. zákoníku, tak přečin poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl obviněný R. M. shledán vinným, nejsou trestnými činy, u kterých by se k uplatnění trestní odpovědnosti vyžadoval konkrétní nebo speciální subjekt ve smyslu §114 tr. zákoníku. Pokud v případě trestného činu dotačního podvodu podle §212 odst. 1 tr. zákoníku je příjemcem dotace právnická osoba, může být pachatelem každý, resp. každá fyzická osoba, která za ni sepisuje či vyplňuje žádost a při tom v ní úmyslně uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2124). Není tedy rozhodné, zda a jaký formální vztah má osoba pachatele k žadateli o dotaci. Stejně tak pachatelem trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1 tr. zákoníku může být kdokoli, kdo za právnickou osobu vyhotoví, použije nebo předloží nepravdivé, nesprávné nebo neúplné doklady, uvede nepravdivé, nesprávné nebo neúplné údaje anebo zatají doklady nebo údaje, a naplní i zbylé zákonné znaky tohoto trestného činu.
51. Ostatními námitkami však obviněný R. M. nevytkl soudům nižších stupňů žádné pochybení při výkladu a použití hmotného práva ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, protože neuvedl, podle jakého jiného ustanovení trestního zákoníku měl být posouzen jím spáchaný skutek, ani nijak nekonkretizoval, které další zákonné znaky přečinu dotačního podvodu podle §212 odst. 1, 4 tr. zákoníku a přečinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným, nebyly naplněny. Obviněný totiž ve svých ostatních námitkách vyjádřil nesouhlas v podstatě jen s hodnocením provedených důkazů a se skutkovými zjištěními, která byla ve věci učiněna. Tím obviněný zpochybnil výsledky dokazování a shledal existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Námitky uvedeného charakteru se ovšem nijak netýkají právního posouzení skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, za který byl obviněný odsouzen, ani jiného hmotně právního posouzení. To ostatně potvrzuje i skutečnost, že obviněný v této souvislosti nepoukázal na žádné ustanovení hmotného práva, které mělo být porušeno. Přitom soudy nižších stupňů (viz s. 67 až 71 rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem a s. 5 až 10 usnesení Vrchního soudu v Praze, nyní napadeného dovoláním) se podrobně zabývaly hodnocením všech důkazů a těmi skutečnostmi, z nichž dovodily spáchání posuzovaného skutku, takže Nejvyšší soud odkazuje na jejich závěry.
52. Po pečlivém provedení a zhodnocení všech dostupných důkazů soud prvního stupně při respektování zásad ústnosti (§2 odst. 11 tr. řádu) a bezprostřednosti (§2 odst. 12 tr. řádu) a za dodržení zásady volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. řádu) dospěl ke skutkovému stavu, jehož správnost nemůže Nejvyšší soud bez dalšího zpochybňovat. Právní úprava způsobu rozhodování Nejvyššího soudu o dovolání totiž předpokládá, že v tomto řízení se nebude provádět dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to ve značně omezeném rozsahu, přičemž bude zaměřené výlučně k tomu, aby mohlo být rozhodnuto o dovolání (viz §265r odst. 7 tr. řádu). Proto Nejvyšší soud nemůže být oprávněn pouze na podkladě spisu a bez možnosti, aby sám zopakoval provedené důkazy za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a přehodnocovat provedené důkazy a jejich hodnocení provedené soudy nižších stupňů. Navíc je nepřípustné, aby Nejvyšší soud jen na podkladě spisu dával pokyny soudům nižšího stupně, jak mají hodnotit důkazy a k jakým skutkovým závěrům mají dospět po takovém hodnocení důkazů. To ostatně není oprávněn činit ani odvolací soud (§263 odst. 7 tr. řádu), jak již bylo v minulosti opakovaně judikováno (např. v rozhodnutích pod č. 36/1968, č. 57/1984, č. 53/1992-I. a č. 20/1997 Sb. rozh. tr.), tím spíše to nepřísluší Nejvyššímu soudu, který rozhoduje o dovolání jako mimořádném opravném prostředku, jež je určeno k nápravě zákonem vymezených procesních a hmotně právních vad pravomocných rozhodnutí ve věci samé.
53. Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nespadá ani námitka obviněného, jejímž prostřednictvím vytýká porušení pravidla in dubio pro reo , tj. postupu v pochybnostech ve prospěch obviněného, vyplývajícího ze zásady presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, §2 odst. 2 tr. řádu). I v tomto případě jde o institut trestního práva procesního, takže ani případné porušení uvedeného pravidla není způsobilé založit existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Navíc soudy nižších stupňů nemohly mít na podkladě provedených důkazů žádné důvodné pochybnosti o tom, že se posuzovaný skutek stal a že jeho pachatelem je právě obviněný, takže nebylo možné, aby rozhodly jinak, tj. ve prospěch obviněného.
54. Totéž se týká námitky, jejímž prostřednictvím obviněný vytkl existenci tzv. extrémního rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a výsledky provedeného dokazování. Nejvyšší soud zde připomíná shora uvedenou argumentaci k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, přičemž ze zmíněného tvrzení obviněného není zřejmé, jak se měl takový rozpor projevit v nesprávnosti právního posouzení jím spáchaného skutku podle norem hmotného práva nebo na jaké jiné nesprávné hmotně právní posouzení měl vliv. Navíc v uvedené výhradě obviněný nijak nekonkretizuje, mezi kterým skutkovým zjištěním a kterým důkazem existuje rozpor a proč jde o rozpor extrémní povahy. Samotný odlišný názor obviněného na hodnocení jednotlivých důkazů a na to, jaká skutková zjištění z nich vyplývají, nezakládá žádný rozpor v uvedeném smyslu, tím méně pak rozpor extrémní.
55. Relevantní nejsou ani ty námitky obviněného, které se týkají okamžiku dokonání jím spáchaného skutku. Obviněný jimi totiž nerespektuje zjištěný skutkový stav vyjádřený v tzv. skutkové větě v rozsudku soudu prvního stupně, když přehlíží, že mu nebylo kladeno za vinu uvedení nepravdivých údajů v žádosti o dotaci ze dne 7. 11. 2011, ale až v žádosti o proplacení této dotace podané dne 29. 11. 2012, kdy už podle rozhodných skutkových zjištění věděl o okolnostech vylučujících poskytnutí (části) dotace. Ve skutečnosti tedy námitky obviněného svým obsahem zpochybňují ustálený skutkový stav, a míjí se tak s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
56. V případě námitky obviněného, že jeho jednáním nebyla narušena podstata účelovosti poskytnuté dotace, pak obviněný opomněl skutečnost, že použití prostředků získaných účelovou dotací na jiný než určený účel není důvodem k naplnění skutkové podstaty přečinu dotačního podvodu podle §212 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl obviněný shledán vinným, nýbrž skutkové podstaty uvedené v §212 odst. 2 tr. zákoníku. Ani z tohoto důvodu tedy nebylo možné shledat existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
c) K dovolání obviněné M. J.
57. Pokud jde o dovolání obviněné M. J., pod jí deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze podřadit námitku, podle které nebyla naplněna objektivní stránka trestného činu dotačního podvodu podle §212 odst. 1 tr. zákoníku, protože shora zmíněné nepravdivé údaje nebyly uvedeny v žádosti o poskytnutí dotace, ale až v žádosti o proplacení nákladů podané teprve po uzavření smlouvy o poskytnutí dotace. Tato námitka však není opodstatněná.
58. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že pokud jde o zákonný pojem „žádost o poskytnutí dotace“, který obsahuje skutková podstata trestného činu dotačního podvodu podle §212 odst. 1 tr. zákoníku, za takovou žádost je třeba považovat i žádost o vyplacení přidělené dotace, neboť jde o nedílnou a pro příjemce dotace dokonce podstatnou okolnost, kterou se završí proces přidělení a použití finanční podpory vyplývající z rozhodnutí o poskytnutí dotace. Není tedy důvod rozlišovat mezi oběma žádostmi (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1176/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1007/2019). Proto jestliže obviněná uvedla nepravdivé informace toliko v žádosti o proplacení výdajů poskytovatelem dotace a tímto mu způsobila větší škodu, soudy správně právně kvalifikovaly tento skutek jako přečin dotačního podvodu podle §212 odst. 1, 4 tr. zákoníku (vedle přečinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, 3 tr. zákoníku).
59. Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu pak odpovídají i ty námitky obviněné, kterými vytkla porušení zásady spočívající v použití trestní represe jako ultima ratio ve vztahu k jí spáchané trestné činnosti. Tyto námitky ovšem Nejvyšší soud rovněž shledal neopodstatněnými.
60. K výkladu některých pravidel při uplatňování zásady subsidiarity trestní represe, jak je upravena v §12 odst. 2 tr. zákoníku, přijalo trestní kolegium Nejvyššího soudu stanovisko publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Jak vyplývá z tohoto stanoviska i z ustanovení §13 odst. 1 tr. zákoníku, trestným činem podle trestního zákoníku je takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, v nichž nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
61. Jak je tedy patrné z citovaného stanoviska a z další dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, zásadu subsidiarity trestní represe nelze vykládat tak, že – pokud státní moc disponuje i jinými právními prostředky a má možnost za jejich použití vynutit si splnění zákonem uložených povinností – již nepřichází v úvahu uplatnění trestní odpovědnosti proti tomu, kdo úmyslně porušil takové povinnosti (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. 3 Tdo 854/2012, nebo ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011). Ani zásada subsidiarity trestní represe a pojetí trestního práva jako ultima ratio proto nevylučují spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažného porušení určitých povinností, které lze sankcionovat i mimotrestními prostředky, protože trestní zákoník chrání též veřejné zájmy státu a soukromé zájmy fyzických a právnických osob (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010). V nyní posuzované věci rozhodné skutkové okolnosti, které se týkají skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ani další okolnosti případu nejsou nijak výjimečné v tom smyslu, že by nešlo o případ společensky škodlivý a že by nebylo nutné ani vhodné uplatnit vůči obviněné trestní represi, což je dostatečně odůvodněno pod bodem 29. na s. 11 napadeného usnesení odvolacího soudu.
62. Dovolacímu důvodu uvedenému v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu pak neodpovídají tvrzení obviněné zpochybňující naplnění subjektivní stránky jí spáchaných přečinů, neboť touto argumentací ve skutečnosti ignoruje skutkové zjištění uvedené v tzv. skutkové větě ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku. Podle něj obviněná M. J. i obviněný R. M. věděli, že v žádosti bylo deklarováno zhotovení nového zahradního domku, ačkoli ve skutečnosti byl pouze renovován stávající domek, a že zemní práce byly provedeny v menším rozsahu, než bylo tvrzeno. Tento závěr odůvodnil soud prvního stupně na s. 69 a 70 svého rozsudku; odvolací soud jej potvrdil pod bodem 15 na s. 5 svého usnesení a Nejvyšší soud ho rovněž shledal jako správný. Navíc je nutno zdůraznit, že jsou bezpředmětné námitky obviněné týkající se neexistence úmyslu k obohacení zhotovitele díla financovaného z dotačních prostředků a chybějící motivace k tomu směřující. Obohacení pachatele nebo obohacení jiné osoby, resp. úmysl pachatele k tomu směřující, totiž není znakem trestného činu dotačního podvodu podle §212 odst. 1, 4 tr. zákoníku, ani trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
d) K dovolání nejvyššího státního zástupce
K námitce směřující proti uložení náhradního trestu za peněžitý trest
63. Pokud jde o dovolání nejvyššího státního zástupce, námitku týkající se peněžitého trestu, resp. nepřípustnosti uložení náhradního trestu odnětí svobody obviněné M. J., je možné svým obsahem považovat za spadající pod uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. h) a l) tr. řádu. Nejvyšší státní zástupce sice měl správně ve své argumentaci odkázat především na ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku týkající se posouzení trestnosti činu vzhledem k době jeho spáchání (viz přiměřeně rozhodnutí uveřejněné pod č. 5/2011 Sb. rozh. tr.), a nikoliv na ustanovení §3 odst. 1 tr. zákoníku, které představuje výjimku ze zásady vymezené v ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku, protože obviněné byl uložen druh trestu (peněžitý trest), který je stejný podle právní úpravy účinné jak do 30. 9. 2020, tak po tomto datu. Tato nesprávnost však neměla vliv na posouzení uplatněné námitky, neboť nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání, byť jen okrajově, zmiňuje i nesprávné užití ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku a také se touto námitkou v konečném důsledku domáhá téhož jako při odkazu na ustanovení §3 odst. 1 tr. zákoníku, tedy vytýká nesprávné užití trestního zákoníku ve znění účinném do 30. 9. 2020 v souvislosti s ukládáním trestu obviněné. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že uvedená námitka nejvyššího státního zástupce je důvodná.
64. Obviněné M. J. byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 6. 2019, sp. zn. 1 T 13/2017, podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 9. 2020, uložen peněžitý trest v počtu 100 denních sazeb s výší jedné denní sazby 1 000 Kč, tedy v celkové výměře 100 000 Kč, přičemž podle §69 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 9. 2020, byl obviněné stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 roku pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán ve stanovené lhůtě. Proti tomuto rozsudku podala obviněná odvolání, které směřovalo rovněž proti zmíněným částem výroku o trestu a o němž rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 9 To 47/2020, tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl. V době rozhodnutí o odvolání obviněné, tedy dne 2. 12. 2020, však již byla účinná novela trestního zákoníku provedená zákonem č. 333/2020 Sb., účinným od 1. 10. 2020 , kterou byl u peněžitého trestu zrušen institut náhradního trestu odnětí svobody a pro případ nezaplacení peněžitého trestu byl nově v §69 odst. 2 tr. zákoníku, ve znění od 1. 10. 2020, stanoven odlišný postup. Nyní tedy platí, že pokud pachatel nezaplatí peněžitý trest na výzvu soudu nebo do uplynutí doby, na kterou byl výkon trestu odložen anebo na kterou byly povoleny splátky, a jestliže je zřejmé, že by vymáhání peněžitého trestu mohlo být zmařeno nebo by bylo bezvýsledné, přemění soud peněžitý trest nebo jeho zbytek v trest odnětí svobody a rozhodne zároveň o způsobu jeho výkonu; přitom každá zcela nezaplacená částka odpovídající jedné denní sazbě se počítá za dva dny odnětí svobody. Odvolací soud tedy měl v souladu s ustanovením §2 odst. 1 tr. zákoníku posoudit trestnost činu (a v jeho rámci i možnost uložení trestu co do druhu a výměry i všech jeho modalit) podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, a podle pozdějšího zákona tehdy, pokud by to bylo pro obviněnou příznivější. Jestliže ovšem odvolací soud zamítl odvolání obviněné, a potvrdil tak správnost části výroku o trestu, kterou jí byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 9. 2020, uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 roku pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán ve stanovené lhůtě, porušil tím ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku, neboť posouzení právních následků v případě nevykonání uloženého peněžitého trestu je pro obviněnou příznivější podle pozdějšího zákona, tedy trestního zákoníku ve znění účinném od 1. 10. 2020. Podle §69 odst. 2 tr. zákoníku, ve znění účinném od 1. 10. 2020, by totiž v případě, kdyby obviněná nezaplatila peněžitý trest, soud tento trest (nebo jeho zbytek) při výměře 100 denních sazeb s výší jedné denní sazby 1 000 Kč přeměnil na nejvýše 200 dnů odnětí svobody, což je výměra příznivější než v případě náhradního trestu odnětí svobody v trvání 1 roku (365 dnů). Obviněné tak byl fakticky uložen trest (byť jde o trest náhradní) ve výměře mimo sazbu stanovenou trestním zákoníkem (tj. jeho zněním účinným v době rozhodování odvolacího soudu, které je pro obviněnou ve svém celku příznivější), což je taková vada rozhodnutí, která odůvodňuje naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Proto bylo nutné zrušit část výroku o trestu, kterou byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 9. 2020, obviněné M. J. pro případ, že by ve stanovené lhůtě nevykonala uložený peněžitý trest, stanoven náhradní trest odnětí svobody, resp. usnesení odvolacího soudu, jímž bylo zamítnuto její odvolání ve vztahu ke zmíněné části výroku o trestu. Tím byla zcela napravena důvodně vytknutá vada napadeného rozhodnutí i jemu předcházejícího rozsudku, aniž bylo nutné učinit další rozhodnutí v dovolacím řízení.
K námitkám směřujícím proti výši vzniklé škody
65. Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu pak lze podřadit námitky nejvyššího státního zástupce týkající se výše způsobené škody a s tím související otázky právní kvalifikace skutku. Tyto ovšem Nejvyšší soud neshledal důvodnými.
66. Nejvyšší soud připomíná, že škodou se obecně v právní teorii a v soudní praxi rozumí újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a kterou tedy lze nahradit poskytnutím majetkového plnění, především v podobě peněz, nedojde-li k naturální restituci. Přitom se rozlišuje skutečná škoda a ušlý zisk (viz §2952 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů). Za skutečnou škodu se pak považuje újma spočívající ve zmenšení majetkového stavu poškozeného a reprezentující majetkové hodnoty, které bylo nutno vynaložit, aby došlo k uvedení věci do předešlého stavu. Ušlým ziskem je nenastalé zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno důvodně očekávat – kdyby zde nebylo škodné události v podobě trestného činu – s ohledem na pravidelný běh věcí (viz rozhodnutí pod č. 34/2010-II. Sb. rozh. tr.). Škoda se tedy i v trestním právu chápe obdobně jako v těch odvětvích práva, která upravují majetkové a závazkové vztahy včetně povinnosti k náhradě škody, tj. v právu občanském nebo obchodním, protože trestní zákoník, ani trestní řád nijak specificky nedefinují pojem „škoda“ pro účely trestní odpovědnosti a trestního stíhání.
67. Pokud jde o škodu způsobenou Státnímu zemědělskému intervenčnímu fondu jako poskytovateli dotace jednáním obviněné M. J., nelze souhlasit s námitkou nejvyššího státního zástupce uplatněnou v dovolání, podle které je nutno za tuto škodu považovat celou dotační částku ve výši 5 139 065 Kč. Nejvyšší státní zástupce totiž opomněl skutečnost, že souvislost mezi jednáním obviněné a škodou způsobenou ve výši 223 975, 84 Kč (představující poměrně malou část celkové dotace) je dána pouze k jedné ze tří částí dotačního projektu vztahující se k areálu Mateřské školy v XY. Jak totiž bylo v řízení prokázáno, všechny tři části dotačního projektu jsou samostatné, na sobě nezávislé a poskytnutí dotace nebylo podmíněno jejich společnou realizací; tj. projekt zahradního domku v areálu mateřské školy nebyl podmínkou či určujícím hlediskem pro úspěch žádosti o dotaci (viz bod 23. na s. 9 usnesení odvolacího soudu). Navíc ani poskytovatel dotace, tj. Státní zemědělský intervenční fond, nevede vůči příjemci dotace správní řízení (nyní přerušené do rozhodnutí v trestním řízení) ve věci vrácení dotace v celé její výši, ale toliko v její části po provedené korekci (snížení odpovídající části výdajů) a uplatnění sankce (viz č. l. 655 trestního spisu). Vzhledem k těmto skutečnostem lze dovodit, že jednáním obviněné (společně s obviněným R. M.) byla způsobena poskytovateli dotace škoda pouze v rozsahu částky 223 975,84 Kč, a nikoliv v rozsahu celkové výše dotace. Proto Nejvyšší soud shledal právní kvalifikaci skutku, jak ji učinil soud prvního stupně i odvolací soud, jako správnou, přičemž považuje za nerelevantní i námitky nejvyššího státního zástupce stran subjektivní stránky trestných činů spáchaných obviněnou, neboť u ní nelze za zjištěného skutkového stavu dovodit jakoukoliv formu zavinění ve vztahu k výši možné škody v rozsahu celé vyplacené dotace.
68. Nad rámec shora uvedeného je možno přiměřeně poukázat na rozhodování v souvislosti s porušením rozpočtové kázně podle zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších předpisů, kde rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve svém usnesení ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 1 Afs 291/2017, učinil závěr, že v případech, kdy jde o porušení rozpočtové kázně [§3 písm. e) ve spojení s §44 odst. 1 písm. b) zákona o rozpočtových pravidlech] týkající se oddělitelné části dotace, bude odvod stanoven pouze částkou odpovídající této části dotace, a nikoliv celé dotaci.
VI. Závěrečné shrnutí
69. Nejvyšší soud vzhledem ke shora uvedenému uzavírá, že obvinění R. M. a M. J. opřeli svá dovolání zčásti o námitky, které neodpovídají uplatněným dovolacím důvodům, a ve zbytku o takové námitky, které činí jejich dovolání zjevně neopodstatněnými. Za této situace Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obou obviněných, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadených rozhodnutí nebo jim předcházejícího řízení. Co se týče dovolání nejvyššího státního zástupce, to Nejvyšší soud shledal částečně důvodným, a to v části napadající výrok o peněžitém trestu uloženém obviněné M. J., resp. výrok o stanovení náhradního trestu odnětí svobody. Proto podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu částečně zrušil ohledně obviněné M. J. rozhodnutí jak soudu prvního stupně, tak odvolacího soudu v částech uvedených ve výroku tohoto usnesení, aniž by přikázal věc některému ze soudů nižšího stupně k novému projednání a rozhodnutí, neboť tento postup není vzhledem k charakteru nápravy zjištěné vady potřebný. Podle §265k odst. 2 tr. řádu pak Nejvyšší soud zrušil všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené části rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
70. Protože dovolání obviněných byla podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnuta, resp. obviněná M. J. a nejvyšší státní zástupce dali souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání, rozhodl Nejvyšší soud o dovoláních podle §265r odst. 1 písm. a) a c) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 8. 12. 2021
JUDr. František Púry, Ph.D.
předseda senátu