ECLI:CZ:NS:2021:5.TDO.732.2021.1
sp. zn. 5 Tdo 732/2021-1134
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 7. 2021 o dovolání, které podal obviněný I. K. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 8 To 95/2020, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 2 T 18/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného I. K. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 9. 2020, sp. zn. 2 T 18/2020, byl obviněný I. K. uznán vinným jednak zločinem vraždy podle §140 odst. 2, 3 písm. i) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), jednak přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za něž mu byl podle §140 odst. 3 a §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 18 roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. řádu bylo rozhodnuto o nárocích na náhradu škody a nemajetkové újmy.
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný, státní zástupce a poškození, o nichž rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 8 To 95/2020, tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně z podnětu podaného odvolání poškozených ve výroku o nemajetkové újmě a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu o tomto nároku rozhodl, týmž rozsudkem podle §256 tr. řádu zamítl odvolání jak obviněného, tak i státního zástupce.
3. Uvedené trestné činnosti se obviněný (zjednodušeně uvedeno) dopustil podle zjištění soudu prvního stupně následovně. Obviněný dne 21. 3. 2020 v době mezi 05:15 a 05:25 hod. vnikl do domu č. p. XY ve XY, okres XY, užívaném jeho bývalou družkou P. L., se záměrem ji usmrtit, protože si našla novou známost a nechtěla s ním obnovit soužití. Do domu vnikl tak, že rezervním kolem osobního automobilu rozbil skleněnou výplň zadních prosklených balkonových dveří vedoucích ze zahrady do kuchyně domu, prošel kuchyní, kde si z kuchyňské linky vzal kuchyňský nůž se záměrem použít jej k útoku na poškozenou, vstoupil do ložnice, kde na manželské posteli spala poškozená P. L. a jejich společný syn M. K., a po rozsvícení světla na poškozenou P. L. zaútočil nožem a nejméně 36 bodnými, řeznými a bodnořeznými ranami do obličeje, trupu, rukou a nohou vedenými po dobu asi 7 minut jí se slovy „ty svině, ty si to zasloužíš“ způsobil mnohačetná vážná zranění (podrobně popsaná ve výroku rozsudku) neslučitelná se životem, v důsledku nichž poškozená zemřela.
II. Dovolání obviněného
4. Proti uvedenému rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný I. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve spojitosti s §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, neboť napadené rozhodnutí podle něj spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Dovolatel brojil především proti tomu, že nebyl uznán vinným tzv. prostou vraždou podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, ale kvalifikovanou vraždou podle §140 odst. 2, 3 písm. i) tr. zákoníku.
5. Podle obviněného ve výrokové části odsuzujícího rozsudku zcela chybí zjištění, z nichž by vyplývalo naplnění znaku „po předchozím uvážení“ ve smyslu §140 odst. 2 tr. zákoníku. Z popisu skutku podle něj nelze dovodit premeditaci, ať už v podobě rozmyslu nebo předchozího uvážení. Na to nelze usuzovat ani z popsaného zjištění, že neúspěšně usiloval o obnovení soužití s poškozenou, kterou se rozhodl usmrtit, jakmile se dozvěděl, že má novou známost. Z toho však podle obviněného nelze dovodit plánovitost jeho jednání, ale jen jeho možný motiv.
6. Dovolatel považoval argumentaci soudu prvního stupně v bodech 23. a 24. odůvodnění jeho rozsudku (spíše snad 82. - 84. - pozn. Nejvyššího soudu) za zcela nedostatečnou. Podle něj totiž de facto jediným přímým důkazem, ze kterého lze mapovat okamžiky předcházející smrti poškozené, je jeho výpověď. Další svědek, matka poškozené, událost viděla až v jejím průběhu, navíc obviněný jí měl připadat „úplně nepříčetný“, tedy jednající v afektu. Obviněný spatřoval vnitřní rozpornost odůvodnění soudu prvního stupně v tom, že v bodě 65. na jednu stranu připustil, že jednal v afektu, přesto v dalších částech uzavřel, že skutek plánoval a přistoupil k němu po předchozím uvážení. V tom dovolatel spatřoval také extrémní nesoulad popisu skutku s odůvodněním rozsudku. Člověk jednající v afektu totiž podle něj nemůže současně jednat s předchozím uvážením. Soud prvního stupně podle něj také chybně dovodil z dlouhodobého vyhrožování poškozené, že obviněný o vraždě uvažoval delší dobu. Předchozí partnerské spory ale nemohou naplnit znak premeditace, vyjadřují spíše motivaci. Nelze z nich ani bez dalšího usuzovat na „předchozí uvážení“ obviněného. Upozornil na zjištění vyplývající ze znaleckých posudků, že obviněný v době posuzovaného skutku trpěl smíšenou poruchou osobnosti vyznačující se epizodickým impulsivním jednáním. Jeho dřívější výhružky vůči poškozené byly jeho pouhou impulsivní reakcí na vyhrocenou aktuální situaci.
7. Dovolatel proto shrnul, že v jeho jednání nelze spatřovat prvky naplánování trestného činu, naopak některé okolnosti provedení činu svědčí o opaku. Obviněný věděl, že na místě činu se nachází matka poškozené, rovněž i nezletilý syn. Také volba prostředků ke spáchání činu podle něj nesvědčí o naplánování - nůž potřebný ke spáchání činu si opatřil až v kuchyni domu, v němž obviněná bydlela. Obviněný uzavřel, že v době činu jednal pod vlivem afektu, byl zaměřen jen na danou situaci, nevnímal okolí. Také podle znalce se v době spáchání činu projevovala akutní reakce na stres vyplývající z výjimečně zatěžující životní události. Volba místa, času i vražedné zbraně svědčí o tom, že čin neplánoval. Závěry soudů nižších stupňů jsou proto podle obviněného spekulativní a nemají oporu ve zjištěném skutkovém stavu. Jeho čin tak měl být v souladu se zásadou in dubio pro reo správně právně kvalifikován jen podle §140 odst. 1 tr. zákoníku (a nikoli podle jeho druhého odstavce).
8. Obviněný dále vyjádřil svůj nesouhlas s právní kvalifikací skutku jako zločinu vraždy spáchané „zvlášť surovým způsobem“ ve smyslu §140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku. Dovolatel zdůraznil, že každý trestný čin vraždy v sobě obsahuje prvek násilí a určité surovosti, aby jej bylo možno posoudit jako kvalifikovaný znak skutkové podstaty, musí se jednat o surovost vymykající se obvyklé surovosti. Pouze z četnosti zasazených ran nelze usuzovat, zda byl skutek spáchán zvlášť surovým způsobem. Obviněný také poukázal na znalecký posudek, podle nějž poškozená ztratila v průběhu útoku obviněného vědomí v rozmezí 3-5 minut od způsobení bodnořezných ran v obou plicích a ke smrti došlo zhruba 7-8 minut po zahájení útoku. Připomněl jednotlivé případy z judikatury, kdy byl naplněn uvedený znak, podle něj však jeho čin jim neodpovídá.
9. S ohledem na výše uvedené obviněný konstatoval, že měl být odsouzen pouze pro trestný čin vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil oba rozsudky soudů nižších stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
III. Vyjádření k dovolání
10. K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Z pohledu uplatněných dovolacích důvodů námitky obviněného prohlásil sice za relevantní, avšak neshledal je důvodnými.
11. Obviněnému státní zástupce nedal za pravdu v tom, že by z popisu skutku výroku o vině nebylo možno dospět k závěru, že se zločinu vraždy dopustil po předchozím uvážení. Ze skutkové věty totiž podle státního zástupce lze dovodit nejen motivaci jednání obviněného, který se obviněnou rozhodl usmrtit v podstatě ze msty za to, že se jej rozhodla definitivně opustit, a své jednání pojal jako odplatu za její rozhodnutí sdílet život nadále s někým jiným, nýbrž i to, že určil čas, místo a alespoň v hrubých rysech i způsob, včetně použité zbraně, a průběh usmrcení poškozené. Státní zástupce nepřisvědčil ani výhradě, že je vyloučeno spáchání skutku současně v afektu a po předchozím uvážení. Nezpochybňoval závěry soudu prvního stupně, jež vycházejí ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, že se obviněný (vzhledem ke své osobnostní struktuře) mohl během napadení poškozené po určitou dobu nacházet v afektu. To však i s přihlédnutím k dalším rozhodným skutečnostem posuzovaného případu nemůže nic změnit na tom, že šlo o jednání po předchozím uvážení. Státní zástupce zdůraznil, že v době, kdy obviněný přistoupil k realizaci svého záměru, k jehož naplnění se dopředu rozhodl, se nenacházel v patickém afektu. Jeho jednání bylo jinak racionální a do afektivního stavu se mohl dostat jen na přechodnou dobu. Státní zástupce k tomu doplnil, že zjištěný prostý afekt pachatele bez forenzního významu nemá vliv na právní posouzení skutku jako zločinu vraždy podle §140 odst. 2 tr. zákoníku (k tomu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2018, sp. zn. 8 Tdo 913/2018).
12. Otázce naplnění znaku „po předchozím uvážení“ se podle státního zástupce soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích pečlivě věnovaly. Soud prvního stupně v bodech 82. až 91. odůvodnění svého rozsudku zevrubně rozvedl všechny okolnosti, na jejichž podkladě dospěl k závěru o spáchání činu po předchozím uvážení. S nimi souhlasil i odvolací soud, který se blíže zabýval i skutkově založenou obhajobou, jež vycházela z pozměněného průběhu skutkového děje (srov. body 22. až 28. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Z těchto úvah soudů nižších stupňů si obviněný v dovolání vybral jen některé, především předchozí výhružky vůči poškozené a trestní řízení vedené proti obviněnému, avšak důvodů pro závěr o předchozím uvážení bylo více, zařadit mezi ně bylo třeba i přípravu podmínek pro spáchání vraždy, postup po činu, volbu místa, které dobře znal, doby útoku v brzkých ranních hodinách, kdy byl předpoklad, že poškozená bude mít sníženou možnost se bránit, v hrubých rysech i způsob útoku, včetně volby zbraně, kterou si opatřil při cestě od rozbitých balkonových dveří do ložnice přes kuchyni. Státní zástupce poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1440/2017, podle nějž u předchozího uvážení jde o situaci, kdy si pachatel před spácháním činu zváží rozhodující okolnosti provedení činu, včetně zvolení místa a doby spáchání, použití zbraně či jiného prostředku vhodného pro usmrcení jiného s cílem, aby došlo k jeho úspěšnému provedení, tedy jinými slovy si čin z hlediska jeho provedení tzv. naplánuje. Nevyžaduje se však, aby byl plán pachatele detailní, stačí plán „primitivní“. Státní zástupce vyjádřil své přesvědčení, že tyto obecné předpoklady pro naplnění kvalifikovaného znaku „po předchozím uvážení“ byly v případě obviněného nepochybně naplněny.
13. K další námitce obviněného státní zástupce uvedl, že i znaku „zvlášť surovým způsobem“ uvedenému v §140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku soudy nižších stupňů věnovaly dostatečnou pozornost, když zároveň provedly korekci stanoviska státního zástupce a neshledaly za naplněný znak spáchání činu „trýznivým způsobem“, který je uveden v tomtéž ustanovení. Proto státní zástupce odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na straně 12 a 13 založeném na závěrech soudního znalce o mechanizmu, jímž bylo proti tělu poškozené ze strany obviněného útočeno. Již z výstupů znalce lze dospět k závěru o surovějším způsobu provedení činu, než je tomu obvyklé v obdobných případech. Prvoinstanční soud ve svých úvahách o naplnění předmětného znaku navázal v bodě 92. odůvodnění svého rozsudku. Opětovně zdůraznil vysoký počet ran, které obviněný poškozené zasadil. V rozporu s argumentací dovolatele, jednostranně zaměřenou pouze na kvantitu útoku, ovšem také blíže popsal vysokou intenzitu vedeného útoku, kdy osm ran nožem proniklo až do dutiny hrudní, došlo při útoku k přetnutí či natnutí žeber, propíchnutí obou polovin plic, k natnutí srdce z obou stran, a dokonce v případě jedné z ran se jednalo o tak hlubokou ránu, že došlo k zasažení jater. O brutalitě útoku svědčí i to, že rány byly vedeny tak, aby došlo i k zohavení poškozené. Obviněný poškozené totiž téměř odťal nos a její levou ruku. Nalézací soud si tak svůj závěr o obzvlášť surovém způsobu útoku při tak extrémně vysoké zaznamenané intenzitě obhájil. Státní zástupce zmínil v podstatě shodné závěry odvolacího soudu na straně 9 přezkoumávaného rozsudku. I tento soud se pozastavil nad zuřivým počínáním obviněného a počtem způsobených ran, které zasáhly tělo poškozené. Ani odvolací soud se ovšem neomezil jen na otázku kvantity útoku, když i on si povšiml vesměs maximální síly, se kterou obviněný coby dospělý zdravý muž přes aktivní obranu poškozené rány zasadil. Do svých úvah zakomponoval i faktické oddělení nosu a levé ruky v zápěstí, vytvoření zejících ran na končetinách.
14. Státní zástupce k tomu pouze doplnil, že otázku, zda vražda byla spáchána způsobem zvlášť surovým, je nutno zkoumat nejen z hlediska postižené osoby, nýbrž vzhledem k celkovému způsobu, jakým byl čin proveden (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1098/2016). Citoval rovněž i další rozhodnutí Nejvyššího soudu věnující se tomuto kvalifikačnímu znaku (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 7 Tdo 970/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 3 Tdo 253/2016).
15. Státní zástupce vyjádřil své přesvědčení, že v posuzovaném případě soudy nevycházely jen z kvantity útoků, jak dovolatel tvrdí. Zdůraznil, že usmrcení jiného obviněný zapříčinil provedením velkého počtu ran nožem, které byly velmi intenzivní, o čemž svědčí devastující účinek na těle poškozené, bez jakéhokoli náznaku slitování a pochyb, jež by se projevily v nižší míře zasažení tkání těla poškozené, nadto útokem provázeným zohavením oběti již v jeho průběhu a při vedení útoku na obličej, hruď a horní končetiny překvapené a v podstatě bezbranné oběti. Obviněný si počínal nanejvýš surově a brutálně a takovým činem nepochybně naplnil okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby obsaženou v §140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku a spočívající ve spáchání zločinu vraždy zvlášť surovým způsobem.
16. K výběru judikátu, jímž obviněný demonstroval odlišný způsob provedení skutku při právním posouzení podle §140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku od skutku spáchaného obviněným, pak státní zástupce uvedl, že vynalézavost pachatelů v podstatě nejzávažnějšího trestného činu vraždy nezná hranic, a to ani co se týče surovosti provedení činu. Zdůraznil, že závěr o zvlášť surovém způsobu spáchání činu může za splnění rozhodovací praxí dovozených podmínek připadat v úvahu při různých způsobech provedení vraždy, které se vzájemně mohou i značně odlišovat. Zločin vraždy spáchaný zvlášť surovým způsobem připadá do úvahy také v případech brutálního útoku za použití nože, který spočívá v mnohačetném zasazení ran do horní poloviny těla a míst, v nichž jsou obsaženy životně důležité orgány oběti. K tomu poukázal např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1025/2011, ze dne 4. 6. 2014, sp. zn. 8 Tdo 462/2014 či ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 6 Tdo 176/2019.
17. Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, neboť se podle něj jedná o dovolání zjevně neopodstatněné. Zároveň vyjádřil souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
18. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno k případné replice dovolateli, který však tohoto práva nevyužil.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska a vlastní dovolací námitky
19. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
20. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání či některých jiných opravných prostředků není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. podle §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele svým obsahem takovému důvodu odpovídaly. Dovolatel své námitky opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu ve druhé alternativě, ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a z větší části jimi správně obsahově naplnil deklarovaný dovolací důvod, resp. dovolací důvody.
21. Obecně lze uvést, že dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
22. Obviněný v dovolání napadl nesprávné právní hodnocení skutku, jímž byl uznán vinným jednak zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 2, 3 písm. i) tr. zákoníku, jednak přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Konkrétně brojil proti posouzení popsaného skutku jako trestného činu vraždy v jeho kvalifikované podobě, zpochybňoval přitom obě užité kvalifikační okolnosti, a sice že se jednalo o úmyslné usmrcení „po předchozím uvážení“ a provedené „zvlášť surovým způsobem“. Jak bylo již uvedeno, v zásadě jeho námitky naplnily shora deklarovaný dovolací důvod, i když částečně obviněný vycházel z jiného skutkového stavu, než který byl zjištěn soudy nižších stupňů, přičemž namítal tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry. Nejvyšší soud však jeho argumentaci nepřisvědčil, jak bude vysvětleno níže.
23. Na tomto místě Nejvyšší soud rovněž upozorňuje, že zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval (v tomto případě se odvolací soud zabýval všemi námitkami, jež uplatnil obviněný poté i v dovolání, neboť na nich založil také své odvolání) a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (v této věci viz zejména body 22. – 31. odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně). K tomu lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002.
b) K úmyslu usmrtit po předchozím uvážení podle §140 odst. 2 tr. zákoníku
24. Dovolatel vyjádřil svůj názor, že ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku není popsáno též jeho předchozí uvážení usmrtit poškozenou, že svůj čin nijak neplánoval, naopak jednal v afektu, což připustily i soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozsudků, a proto neměl být shledán vinným podle §140 odst. 2 tr. zákoníku.
25. Nejvyšší soud připomíná, že zločinu vraždy podle §140 odst. 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí s rozmyslem nebo po předchozím uvážení. Z uvedených dvou alternativně stanovených fakultativních znaků subjektivní stránky byl shledán soudy nižších stupňů za naplněný ten druhý, tj. předchozí uvážení.
26. Nejvyšší soud k tomu ve shodě s odbornou literaturou (viz např. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1466) uvádí, že v případech usmrcení jiného s rozmyslem nebo po předchozím uvážení pachatele (tzv. premeditace v širším smyslu) nejde o specifické druhy úmyslu, ale jen o pojmy vymezující zvláštní kvalifikační okolnost v případech úmyslného usmrcení jiné osoby. Pojem tzv. premeditace vychází z poznatků psychologie, podle nichž volní jednání člověka (volní regulace) probíhá ve dvou rozdílných etapách – rozhodovací a realizační. Pojem premeditace se primárně vztahuje k rozhodovací fázi volního jednání, v níž dochází k volbě mezi dvěma nebo více pohnutkami (motivy) jako podněty působícími na psychiku člověka, které ovlivňují směr a intenzitu jeho chování. Premeditaci lze tedy charakterizovat jako uvážený myšlenkový proces pachatele. Trestní zákoník upravuje v ustanovení §140 odst. 2 tzv. premeditaci v širším smyslu (lat. praemeditatio) ve dvou formách, a to ve formě tzv. rozmyslu (reflexe) a ve formě předchozího uvážení (premeditace v užším smyslu). V obou případech úmyslného usmrcení, tj. s rozmyslem nebo po předchozím uvážení, však musí pachatel vědět, že svým jednáním směřuje k usmrcení jiného, a musí být přinejmenším srozuměn s takovým následkem (nepřímý, resp. eventuální úmysl). Rozmyšlení nebo předchozí uvážení bude zpravidla předcházet přímému úmyslu, pokud pachatel chce způsobit smrtelný následek [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Premeditace je tedy okolností, která přistupuje k úmyslu a činí tento druh zavinění závažnějším, neboť pachatel zločinu vraždy má vyšší míru racionální kontroly nad svým jednáním a setrvává na svém záměru usmrtit jiného. Čin takového pachatele je závažnější (společensky škodlivější), neboť jeho rozhodnutí k úmyslnému usmrcení jiného vzniklo na základě zralejší rozumové úvahy. V tom se tedy odlišuje premeditace od (patického) afektu, který je naopak charakterizován jako emocionální prudké hnutí mysli člověka na základě určitého podnětu, kterým dochází k porušení duševní rovnováhy (proto se někdy v literatuře odlišuje též tzv. dolus praemeditatus jako předem uvážený, rozmyšlený úmysl a dolus repentinus, impetus či affectus jako úmysl neuvážený, náhle pojatý, vášnivý – viz Říha, J. Tabulky a schémata z obecné části trestního práva hmotného. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 54). Předchozí uvážení v sobě obsahuje předchozí plán, tedy alespoň jakousi předem promyšlenou rámcovou představu pachatele o postupu při spáchání činu (výběr prostředku, místa a doby realizace, což by mělo potencionálně zaručit úspěšnost provedení činu). Jinak k rozlišování premeditativní vraždy a vraždy v afektu lze odkázat též na řadu dalších odborných pojednání, zejména pak od J. Hořáka [např. Hořák, J. Předem uvážená vražda a vražda spáchaná s rozmyslem. Trestní právo, 2009, č. 9., s. 16-36, a č. 10, s. 11- 29].
27. V posuzovaném případě soud prvního stupně zcela důvodně dovodil, že vzhledem ke zjištěným skutkovým okolnostem bylo zřejmé, že obviněný svůj čin usmrtit poškozenou předem plánoval, s tímto závěrem souhlasil též soud odvolací a nemá proti němu námitek ani soud dovolací. Na logické závěry soudů nižších stupňů lze proto pouze odkázat (srov. zejména pečlivé odůvodnění soudu prvního stupně na str. 18 - 21 a body 82. - 91. jeho rozsudku; resp. na str. 7 - 8 a body 23. – 28. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Oba soudy nižších stupňů se touto otázkou důkladně zabývaly a logicky ve svých rozhodnutích vysvětlily, z čeho konkrétně dovodily předchozí uvážení obviněného čin spáchat, což také soud prvního stupně náležitě vyjádřil ve skutkové větě. Plánování usmrcení poškozené obviněným soudy nižších stupňů totiž nedovodily pouze z předchozích výhružek a fyzických napadení poškozené obviněným, i když i ty dokreslují celkové poměry mezi obviněným a poškozenou, ale rovněž z dalších skutečností popsaných též ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně (viz důvody rozhodnutí spočívající v odmítání obnovení soužití a msty za soužití v jiném vztahu, rozhodnutí ji usmrtit, volba času v brzkých ranních hodinách, jakož i promyšlení způsobu provedení činu, vstup do domu přes balkonové dveře za užití doneseného náhradního kola k automobilu, tj. řada parametrů zcela zřetelně vykazujících znaky naplánování usmrtit poškozenou). Znovu je třeba upozornit, že na subjektivní stránku je možno usuzovat i z popisu stránky objektivní, posloupnosti jednotlivých dílčích aktů obviněného, které ve svém sledu jednoznačně vykazují prvky promyšlenosti a plánovitosti, na cíl (finis) zaměřené činnosti (a to i ve smyslu tzv. finální nauky o jednání). Obviněný v místě plánované vraždy nebydlel, přijel do místa osobním automobilem, vyčkal do brzkých ranních hodin, přitom automobil zaparkoval dál od domu, aby jej poškozená případně jiná osoba nemohla přímo z domu vidět a zavolat ihned policii (a tím mu překazit jeho plán). Pro vniknutí do domu si donesl z vozidla náhradní dojezdové kolo, které užil k rozbití okna balkonových dveří, aby se dostal do domu. V kuchyni, kterou pak procházel a jejíž uspořádání velmi dobře znal, si vzal nůž a vešel do ložnice, kde spala poškozená, na kterou pak zaútočil s úmyslem ji usmrtit. Musel přitom jednat rychle, neboť tříštění skla balkonových dveří způsobilo hluk, navíc si obviněný na čin rozsvítil. Musel tak jednat rychle. Čin spáchal v brzkých ranních hodinách, kdy předpokládal, že bude poškozená a ostatní v domě spát. Obviněný měl také v autě sbalené všechny své věci (včetně výučního listu, peněz, cenností), což svědčí o jeho plánu po cestě utéct. Soudy nižších stupňů rovněž logicky vysvětlily, proč neuvěřily obhajobě obviněného, že si chtěl s poškozenou pouze promluvit. Kdyby tomu tak skutečně bylo, zvolil by jistě jinou hodinu a nikoli čas, kdy bylo zřejmé, že budou všechny osoby v domě spát. Všechna tato skutková zjištění umožňují zcela nepochybně učinit závěr o jednání s předem předchozím uvážení, tedy předem plánovaném jednání obviněnou usmrtit.
28. Jak bylo shora uvedeno premeditace se v obecné rovině liší od afektu, resp. činu v něm spáchaném. To ovšem neznamená, že by premeditace zcela vylučovala afektivní stav v průběhu činu, jak tvrdil ve svém dovolání obviněný. To jednoznačně připouští judikatura (viz např. státním zástupcem zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2018, sp. zn. 8 Tdo 913/2018) i odborná literatura (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1468). Je totiž vcelku dobře možné, aby pachatel spáchal trestný čin vraždy po předchozím uvážení a při jeho přímé realizaci se nacházel v afektu tzv. prostém bez forenzního významu. Je rozhodující, že rozmyšlené nebo předem uvážené jednání bylo podstatnou příčinou následku, resp. účinku významného z hlediska trestního práva. Afekt u pachatele, který nastal v průběhu usmrcování poškozené, proto nemůže přerušit příčinnou souvislost premeditativního jednání s úmyslným usmrcením poškozené. Tak tomu bylo i v případě tohoto dovolatele. Jak dovodili znalci, obviněný se vzhledem ke své osobnostní struktuře nacházel v určitém afektu, který na něj působil z dlouhodobého hlediska a jeho příčinou byl rozchod s poškozenou. V průběhu usmrcování se nahromaděná agrese projevila v intenzivním útoku na poškozenou. Jak dovodilo znalecké zkoumání, došlo k nepodstatnému snížení ovládacích schopností, schopnost rozpoznat protiprávnost jednání zůstala plně zachována (srov. bod 65. str. 14 rozsudku soudu prvního stupně). Tato skutečnost však neměla na provedení činu zásadní vliv, nemohla ani tzv. přetrhnout příčinnou souvislost předem plánovaného jednání usmrtit poškozenou, projevila se jen do určité míry v enormní intenzitě útoku. Dodat lze také, že v kritický okamžik, kdy obviněný poškozenou spící napadl, tak k tomuto útoku nijak nezavdala svým momentálním chováním bezprostřední příčinu, nešlo tak na samém počátku u obviněného o afektivní stav, který by měl zevní příčinu, na kterou by obviněný reagoval.
29. Kdyby platila teze obviněného, že jistý afektivní stav v průběhu činu zcela vylučuje předchozí uvážení, byl by zcela zbytečný a nepoužitelný institut actio libera in causa dolosa (viz k tomu §360 odst. 2 tr. zákoníku), neboť ten je postaven dokonce na tom, že pachatel odpovídá za předchozí úmysl provést trestný čin, za tím účelem se přivede dokonce do stavu nepříčetnosti, aby v něm takový čin spáchal. V této spojitosti lze připomenout i v odborné literatuře popsané případy tzv. opojení krví („ Blutrausch “), které spočívají v tom, že pachatel se při předem plánované vraždě dostane dokonce do takového psychického stavu z důvodu opojení prolitou krví, že nadále není schopen své jednání ovládat [např. v sousedním Německu k tomu srov. rozhodnutí německého Spolkového soudního dvora BGHSt 7, 235 a BGHSt 23, 133 – spor se pak v odborné literatuře vedl, zda takto vyvolanou nepříčetnost lze posuzovat jako actio libera in causa dolosa , jak uznává zmíněná judikatura německých soudů, anebo jako tzv. dolus generalis , popř. zdali by vůbec v této části měl být pachatel trestně odpovědný – viz k tomu Říha, J. Actio libera in causa (s přihlédnutím k německé nauce a praxi) - 1. část. Trestněprávní revue, č. 2/2006, s. 33 a násl.]. O takový afekt, který by vedl až k nepříčetnosti ve smyslu §26 tr. zákoníku, ovšem v daném případě vůbec nešlo, jak na základě znaleckého posudku uzavřely soudy nižších stupňů, proto lze takové úvahy jen stručně načrtnuté zcela opustit. Nejvyšší soud tím jen chtěl doložit, že předchozí uvážení rozhodně není vyloučeno, pokud v průběhu činu se pachatel dostane do afektivního stavu.
30. K dokreslení vztahů je třeba také uvést, že za předchozí útoky, při nichž obviněný poškozené fyzicky ubližoval, vyhrožoval jí smrtí, jestliže jej opustí, byl obviněný jednou pravomocně odsouzen, v dalších trestních řízeních vedených pro takové útoky však poškozená nedala souhlas k trestnímu stíhání obviněného, popř. jej vzala zpět, neboť podlehla nátlaku obviněného. K poslednímu útoku na ni došlo ještě v podvečer cca 12 hodin před vraždou. Také proto tu noc u ní přespávala její matka. Poškozená se obviněného, který jí dlouhodobě vyhrožoval smrtí a skutečně vážně se zabýval myšlenkou, že ji usmrtí, bála. Obviněný své dřívější výhružky také nakonec zmíněného rána uskutečnil a na základě předchozího plánu (v hrubých obrysech) poškozenou usmrtil.
31. Z uvedených důvodů považuje Nejvyšší soud závěr soudů nižších stupňů o předchozím uvážení obviněným za správný. Zároveň Nejvyšší soud neshledal ani dovolatelem tvrzený extrémní nesoulad mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými závěry (zejména pokud jde o obviněným uváděný rozpor mezi současně konstatovaným předchozím uvážením a afektivním stavem v průběhu činu). Z důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků byl důvodně vyvozen skutkový stav, jenž našel svůj odraz ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, který byl též správně právně posouzen podle §140 odst. 2 tr. zákoníku.
c) Ke spáchání činu zvlášť surovým způsobem podle §140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku.
32. Dále dovolatel brojil proti použité právní kvalifikaci také proto, že nejednal „zvlášť surovým způsobem“ ve smyslu §140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku. Na podporu svého názoru porovnal svůj čin s útoky podle něj brutálnějšími popsanými v jiných soudních rozhodnutích. Pouze z počtu zasazených ran podle něj totiž nelze dovodit naplnění i uvedeného znaku.
33. Nejvyšší soud k tomu nejprve obecně uvádí, že při posouzení naplnění uvedeného znaku se vychází z hodnocení kritérií charakterizujících brutalitu činu. Při hodnocení míry surovosti přitom bude třeba mít na zřeteli, že každý útok na lidský život je ve své podstatě surový. Pro naplnění znaku zvlášť surového způsobu spáchání činu se proto vyžaduje vyšší míra brutality, než je typická pro běžné trestné činy vraždy. Takový závěr je možné učinit například u útoků s užitím zvlášť razantního násilí vedoucích k nápadnější devastaci těla oběti (podříznutí hrdla, deformace lebky), u útoků déletrvajících, zahrnujících větší počet střelných, sečných či bodných ran, jakož i u útoků charakterizovaných užitím většího počtu násilných mechanismů postupně působících na tělo oběti (viz Draštík, A., Fremr, R., Durdík, T., Růžička, M., Sotolář, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 855)
34. I s touto dovolatelovou námitkou se dostatečně a beze zbytku vypořádal jak soud prvního stupně (viz body 92. – 94. na str. 21 odůvodnění jeho rozsudku), tak i soud odvolací, neboť shodné námitky byly předmětem podaného odvolání jako řádného opravného prostředku (viz bod 31. na str. 9 napadeného rozsudku). Obviněný tak vlastně jen opakuje svou dřívější obhajobu, která byla zcela vyvrácena soudy nižších stupňů, které obviněnému poskytly správnou a zcela dostatečnou, tedy i vyčerpávající odpověď, proto na odůvodnění jejich rozhodnutí lze beze zbytku odkázat.
35. Nejvyšší soud tak k této námitce obviněného může jen připomenout, že při posuzování tohoto kvalifikačního znaku soudy nižších stupňů důvodně vycházely ze znaleckého posudku soudního lékařství posuzujícího mechanismus útoků, směry, intenzitu, rozsah zranění. Na tomto základě vycházely soudy nižších stupňů z toho, že obviněný zasáhl tělo poškozené celkem 36 bodnými a bodnořeznými ranami, z toho 25 bodnořezných ran a jeden nábod bylo vedeno samostatným pohybem nože a zbytek byl způsobem obranou poškozené sáhnutím po noži. Rány byly vedeny velkou silou, a to zejména ty, které přetínaly nebo natínaly žebra, ostatní rány byly vedeny střední silou. Do dutiny hrudní proniklo celkem 8 ran, které zanechaly odezvu v nábodech a průbodech plic, došlo k tečnému poranění srdce z levé i pravé strany, k poranění jater nebo jen k poranění pohrudnice. Pořadí ran přitom nelze stanovit, nicméně všechny zasazené rány měly vitální reakci. Poškozená v průběhu útoku obžalovaného ztratila vědomí, interval ztráty vědomí odhadl znalec na 3-5 minut od doby vzniku bodnořezných ran v obou plicích. Ke ztrátě vědomí došlo poté, co poškozená pociťovala příznaky dušení, neboť tím, jak narůstal objem krve v dutině hrudní, nebylo možné rozepnutí plic a tím dostatečné nadechnutí se. Souběžně s tím však poškozená masivně krvácela a vlivem ztráty krve docházelo k postupné ztrátě vědomí, kterou lze přirovnat ke kolapsovému stavu. Pocit nedostatku dechu znalec stanovil na desítky vteřin, zhruba jednu až dvě minuty. Ke smrti poškozené došlo zhruba 7 až 8 minut po zahájení útoku. Útok byl veden plnou silou, jakou je schopen vyvinout dospělý muž, zepředu a z pravé strany na hrudník, a to přes zpočátku aktivní obranu poškozené. Došlo také k faktickému oddělení nosu a levé ruky v zápěstí, vytvoření otevřených ran na končetinách.
36. Z výše uvedeného popisu všech utrpěných zranění, je zřejmé, že obviněný zasadil poškozené velké množství bodnořezných ran (přesahující dvě desítky), z nichž většina byla výrazně závažná, a pronikajících hluboko do těla. Útoky nožem byly vedeny proti tělesným krajinám, kde jsou uloženy životně důležité orgány, přičemž se konkrétně jednalo o hrudník a břicho. Veškeré rány, které obviněný poškozené zasahoval, měly vitální reakci. Z hlediska počtu a extrémní intenzity ran byl útok proveden surovějším způsobem, než je pro daný trestný čin v základní skutkové podstatě obvyklé, a proto také byla zcela správně zvolena právní kvalifikace podle §140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, neboť shora obecně vymezená hlediska usmrcení zvlášť surovým způsobem byla v plné míře naplněna.
37. I v tomto směru tak Nejvyšší soud zcela souhlasí s právním posouzením užitým soudy nižších stupňů, výhrady obviněného proti takovému posouzení pak považuje za zjevně neopodstatněné.
V. Závěrečné shrnutí
38. Lze tak uzavřít, že ty námitky obviněného I. K., které bylo možno označit za námitky nesprávného právního posouzení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, Nejvyšší soud shledal ze shora rozvedených důvodů zjevně neopodstatněnými. Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, aniž by podle §265i odst. 3 tr. řádu přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení.
39. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. řádu, mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 7. 2021
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
předseda senátu