ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.1098.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 1098/2016-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 9. 2016 o dovolání obviněného R. T. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 8 To 86/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 48 T 2/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. T. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 5. 2015, sp. zn. 48 T 2/2015, byl obviněný R. T. v bodě 1) uznán vinným zločinem vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě 2) zločinem obecného ohrožení ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1, §272 odst. 1, alinea první, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku, a v bodě 3) přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku.
2. Za tyto trestné činy byl obviněný R. T. odsouzen podle §140 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šestnácti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 2. 2015, sp. zn. 5 T 98/2013, z rozsudku téhož soudu ze dne 26. 4. 2013, sp. zn. 5 T 174/2011, který nabyl právní moci dne 9. 11. 2013, a z trestního příkazu Okresního soudu v Ústí nad Labem, ze dne 7. 11. 2013, sp. zn. 3 T 179/2013, který nabyl právní moci dne 22. 11. 2013, též výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Mostě, ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 1 T 271/2013, jenž nabyl právní moci téhož dne, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
3. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací z podnětu odvolání podaných obviněným a státní zástupkyní Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 8 To 86/2015, podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil ve výroku o vině pod body 1) a 2), ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody, a podle §259 odst. 3. tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným v bodě 1) zločinem vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, a v bodě 2) zločinem obecného ohrožení podle §272 odst. 1 alinea první tr. zákoníku, a to na skutkovém základě, že
1) obviněný dne 28. 2. 2013 v přesně nezjištěné době od 18.00 hodin do 23.30 hodin v sedmém patře domu v ulici R. v Ú. n. L. ˗ D. přišel do bytu poškozeného L. L., kterého po předchozím vzájemném konfliktu fyzicky napadl, a v úmyslu jej usmrtit mu zasadil hliníkovou tyčí nejprve 8 ran směřujících do temene a týlu hlavy pronikajících na kost, a dále kuchyňským nožem délky čepele asi 15 cm nalezeným v bytě 2 bodné rány do horní části zad, jednu pronikající do hrudníku, druhou do hrudní stěny, dále 6 bodných ran do dolní části zad pronikajících do břišní dutiny, 8 bodných ran do přední plochy hrudníku pronikajících jak do hrudníku, tak i do dutiny břišní, a tímto jednáním poškozenému způsobil nábod pravé plíce, 2 průbody levé plíce, nábod jater, nábod žaludku, přetětí břišní srdečnice, přetětí břišní slinivky, 8 tržně zhmožděných ran ve vlasové pokrývce hlavy pronikajících do podkoží a ke kosti bez porušení kosti, krevní výrony v podkoží měkkých lebních pokrývek, drobnou oděrku kůže u zevního koutku levého oka, škrábancovitou oděrku zadní strany krku vlevo, drobný nábod kůže předloktí pravé paže, krevní výrony do podkoží a oděrky kůže pravého lokte, oděrky kůže horní části levého předloktí, krevní výron v podkoží předloktí, oděrky kůže a drobný krevní výron v podkoží levé ruky, oděrky kůže pravého stehna, krevní výron v podkoží stehna, oděrky kůže a krevní výrony v podkoží pravého bérce, kdy tato mnohočetná bodnořezná zranění provázená zevním a vnitřním krvácením rozvinula úrazový šok, jenž byl bezprostřední příčinou smrti poškozeného,
2) bezprostředně poté na stejném místě s úmyslem způsobit výbuch a požár bytu nacházejícího se v 7. podlaží domu, s cílem zahladit všechny stopy vedoucí k jeho odhalení, v prostoru kuchyně přepnul všechny 4 spínače plynového sporáku do polohy plně otevřeno, za účelem zvýšení efektivity svého jednání úmyslně ucpal potrubí odsavače umístěného přímo nad plynovým sporákem dvěma kusy hadrů a následně zapojil elektrickou mikropájku, kterou umístil na kraj desky linky přímo k plynovému sporáku, přičemž pouze z důvodu absence nedostatečného iniciačního zařízení nedošlo k výbuchu či požáru, který mohl svojí intenzitou způsobit těžkou újmu na zdraví nebo smrt více osob a škodu velkého rozsahu na domě a jeho zařízení.
4. Za tyto trestné činy a dále za přečin nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn, obviněného odsoudil podle §140 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmnácti let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně odvolací soud zrušil výroky o trestech uložené obviněnému rozsudky Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 2. 2015, sp. zn. 5 T 98/2013, a ze dne 26. 4. 2013, sp. zn. 5 T 174/2011, trestním příkazem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 11. 2013, sp. zn. 3 T 179/2013, a rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 1 T 271/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Rozhodl též o náhradě škody.
II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu
5. Obviněný R. T. podal proti rozsudku odvolacího soudu prostřednictvím obhájkyně z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání směřující výhradně proti výroku o vině u bodu 1), a rovněž i proti výroku o trestu. Za nesprávné právní posouzení skutku považoval, že jemu za vinu kladený skutek odvolací soud posoudil jako kvalifikovaný zločin vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, přestože uvedené jednání mohlo naplnit znaky skutkové podstaty zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku.
6. Odvolacímu soudu obviněný vytkl, že v činu neshledal nečekanou situaci, která mohla vést k úleku nebo zmatku, a že prvotní útok ze strany poškozeného nepovažoval za útok takové intenzity, aby se jednalo z tohoto důvodu u obviněného o silné rozrušení. Zdůraznil, že to byl poškozený, kdo první tyčí zaútočil nečekaně a nepřiměřeně na obviněného, který upadl na okno. Pokud následně na to obviněný použil nůž, bylo to z úleku, zmatku a strachu o život, protože se poškozený snažil dostat do obývacího pokoje pro nabitou pistoli. U obviněného šlo o předem neplánované jednání v afektu, jehož příčinou bylo s největší pravděpodobností prvotně nepřiměřené a nepřístojné chování ze strany poškozeného.
7. Výhrady obviněný vznesl z uvedených důvodů proti použití kvalifikované skutkové podstaty zločinu vraždy podle §140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, protože nebyl naplněn jeho znak, že byl čin spáchán zvlášť surovým způsobem, protože nešlo o skutek, který by se svou brutalitou vymykal z běžného rámce obvyklého u většiny trestných činů tohoto druhu. V této souvislosti uvedl, že jemu za vinu kladený čin nelze ztotožnit s jinými obdobně kvalifikovanými vraždami, jak např. judikoval Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 17. 9. 2015, sp. zn. 8 Tdo 998/2015, protože v této své věci obviněný jednal za jiných podmínek, především co do počtu užitých vražedných mechanismů, když užil jeden druh útoku, jenž lze označit za vražedný, tzn. směřující proti životu poškozeného. Podle něj rány tyčí poškozeného ohrožovaly pouze na zdraví, a proto je nebylo možné ve vztahu k uvedené okolnosti zvláště přitěžující brát do úvahy. Odlišný byl i charakter útoku, který byl v případě obviněného proveden v afektu a jednorázově bez předchozího úmyslu a v nízké intenzitě ran.
8. Výhradami vůči trestu obviněný vytýkal jeho nezákonnost vycházející z nesprávné právní kvalifikace skutku pod bodem 1), avšak za nepřiměřeně přísný jej považoval i bez této okolnosti, protože soudy řádně při jeho ukládání nezvážily přiměřenost trestních sankcí podle §38 tr. zákoníku, zejména to, že na obviněného není třeba působit výraznějším nepodmíněným trestem. Odvolacímu soudu obviněný vytkl, že při úvaze o trestu nedůvodně bez podkladů považoval za přitěžující okolnost, že nevedl řádný život. Pokud odvolací soud obviněnému uložil přísnější trest bez toho, aby provedl další dokazování, neměl možnost osobu obviněného v průběhu trestního řízení dobře poznat, stejně tak jako jeho povahu a přístup k projednávané věci, a navíc nepřihlédl k lítosti obviněného projevovanou ohledně neodvratných následků, které svým činem způsobil. Naopak tuto možnost měl na zřeteli soud prvního stupně, který také správně v návaznosti na to hodnotil osobnostní aspekty případu a potřebnou míru represe.
9. V závěru dovolání obviněný ze všech uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 8 To 86/2015, zrušil v části výroku o vině skutkem v bodě 1) a ve výroku o trestu, a nově obviněného uznal v tomto bodě vinným zločinem zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku i dalšími trestnými činy, jimiž byl uznán vinným, aby mu uložil souhrnný trestu odnětí svobody v polovině trestní sazby.
10. K podanému dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, který za jedinou námitku podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod považoval výhrady proti právní kvalifikaci podle §140 odst. 1, 3 písm. i) tr. zákoníku. V tomto směru však dovolání nepovažoval za důvodné, protože ze skutkových zjištění soudů prvního i druhého stupně vyplývá, že jednání obviněného nebylo „běžným“ způsobem usmrcení, a to zejména pro mnohost útoků proti tělu poškozeného, když obviněný zaútočil více než dvacetkrát. Za nemístnou označil výhradu, že použití tyče nelze považovat za mechanismus usmrcení, ale směřovalo pouze proti zdraví poškozeného. Naopak státní zástupce zdůraznil, že osm ran kovovou tyčí vedené proti hlavě tak velkou silou, až tyč pronikla ke kosti, bylo způsobilých usmrtit člověka. Poukázal na to, že skutek nelze dále dělit na jednotlivé útočné mechanizmy s cílem, aby takto oddělené dílčí části téhož skutku byly mírněji právně kvalifikovány. Surovost jednání obviněného dokládá i charakter způsobených poranění. Na správnosti právního posouzení skutku ze strany odvolacího soudu nic nemění ani poukaz obviněného na věc Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 998/2015. Při správnosti použité právní kvalifikace se neztotožnil ani s námitkou obviněného, aby jeho čin byl posouzen podle §141 tr. zákoníku, protože ve vztahu k němu se obviněný domáhal změny na podkladě jiných než soudy zjištěných skutkových okolností, zejména proto, že předestíral takový průběh konfliktu obou aktérů, který nemá oporu v provedených důkazech. Nic z toho, co soudy zjistily, nesvědčí o existenci jakékoliv okolnosti, jež by mohla být považována za omluvitelnou pohnutku ve smyslu ustanovení §141 odst. 1 tr. zákoníku. Námitky proti výroku o trestu státní zástupce označil za neodpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002 (uveřejněné pod č. 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
11. Ze všech uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
12. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno právní zástupkyni obviněného, Nejvyšší soud nicméně do konání neveřejného zasedání neobdržel z její strany jakoukoliv reakci.
III. K formálním náležitostem dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací poté, co shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), zkoumal, zda bylo uplatněno v souladu se zákonným vymezením použitého dovolacího důvodu, neboť jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z dovolacích důvodů zakotvených v §265b odst. 1, 2 tr. ř. může být napadené rozhodnutí podrobeno věcnému přezkumu.
14. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávní posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze vytýkat výlučně vady právní, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, tedy že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006. seš. 27, č. T 912).
15. Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Uvedená zásada je spojena s požadavkem na to, aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
16. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Tato zásada je však limitována případy, kdy dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.].
17. Z obsahu přezkoumávaného dovolání však plyne, že obviněný v něm výhrady ve vztahu k porušení práva na spravedlivý proces nevznesl, neboť je soustředil převážně proti nesprávnosti použité právní kvalifikace. Jednak se domáhal, aby jeho jednání bylo posouzeno jako čin v nutné obraně, pro tento svůj požadavek však nerespektoval učiněná skutková zjištění, a domáhal se jej jen na podkladě svých vlastních, ničím neprokázaných tvrzení, a stejně tak na tomto vlastním podkladě tvrzeného průběhu činu se dožadoval, aby jeho jednání bylo kvalifikováno jako zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku. Jednak, a to již v souladu s učiněnými skutkovými zjištěními, tvrdil, že nešlo o vraždu ani v kvalifikované podobě zvlášť surového spáchání. Brojil též proti výroku o trestu.
18. K těmto námitkám považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že na obviněným použitý dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadají jen ty, jimiž požadoval mírnější právní kvalifikaci a jimiž brojil proti spáchání vraždy podle odstavce 3 §140 tr. zákoníku, neboť jen ony splňují shora obecně vymezená kritéria tohoto dovolacího důvodu, zejména nezbytnost směrovat výhrady proti právnímu posouzení založenému na soudy učiněných skutkových zjištěních. Toto hledisko však nesplňují požadavky obviněného, aby jeho čin v bodě 1) byl posouzen jako jednání spáchané za podmínek nutné obrany podle §29 tr. zákoníku, a to, že jednal ve zmatku nebo silném rozrušení ve smyslu §141 odst. 1 tr. zákoníku, protože i když jde obecně o hmotněprávní pojmy, obviněný jejich naplnění odvozoval pouze od své vlastní verze průběhu útoku, a teprve na podkladě zcela jiných skutkových okolnostech se domáhal toho, že jednal v nutné obraně, event. ze strachu o svůj život před útoky poškozeného.
19. Nejvyšší soud k požadavku na nutnou obranu nebo na jiné právní posouzení činu považuje za nutné uvést, že pro tato jiná hmotněprávní vyhodnocení svého činu obviněný vycházel z toho, že „na něj jako první nečekaně a nepřiměřeně tyčí zaútočil poškozený, který do něj vší silou strčil, až obviněný upadl. Další rány poškozenému již obviněný zasadil na základě úleku, zmatku a strachu o život“. Byl to podle této verze obviněného totiž sám poškozený, kdo jej ohrožoval a útočil na něj, a proto se obviněný musel bránit, jelikož toto jednání u něj vyvolalo strach a obavu o svůj život. Z uvedeného je zřejmé, že obviněný se zcela odklonil v uvedené obhajobě od skutkového stavu věci, jež soudy vzaly za prokázaný výsledky provedeného dokazování, neboť, jak odvolací soud v popisu skutkového děje výroku o vině v bodě 1) uvedl, obviněný přišel do „bytu poškozeného L. L., kterého po předchozím vzájemném konfliktu fyzicky napadl, a v úmyslu jej usmrtit“ mu zasadil tam popsané rány nejprve tyčí a pak nožem. Z tohoto popisu, přestože z něj plyne, že mezi sebou obviněný a poškozený měli vzájemný konflikt, nesvědčí nic, co by korespondovalo s verzí obviněného, že na něj poškozený jako první zaútočil tyčí způsobem, který by vedl k důsledkům, na nichž obviněný svou obhajobu postavil. Takový průběh děje nebyl provedeným dokazováním prokázán, a je proto toliko osamoceným tvrzením obviněného bez jakékoli opory v něm.
20. Z uvedených důvodů k zmíněným námitkám obviněného Nejvyšší soud konstatuje, že je nelze podřadit pod právní výhradu, protože jiné právní závěry v podobě nutné obrany nebo jednání za omluvitelné pohnutky, jichž se obviněný domáhá, jsou až druhotnými skutečnostmi založenými na zcela jiných skutkových okolnostech, tzn., že jeho prvořadným požadavkem byly jiné skutkové okolnosti. Nejedná se proto o námitky dotýkající se právní problematiky, ale zásadně výhrady proti procesnímu postupu vycházejícímu z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Uvedené argumenty se neslučují s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť stojí zcela mimo rámec nejen tohoto, avšak i jakéhokoliv jiného důvodu dovolání podle §265b odst. 1, 2 tr. ř.
21. I přes tento závěr Nejvyšší soud považuje za nutné jen pro úplnost připomenout, že obviněný obdobné námitky, jimiž se domáhal jiných skutkových okolností, resp. jinak líčil průběh činu, uplatňoval již v řízení před soudy nižších stupňů, a že soudy na ně již v přezkoumávaných rozhodnutích reagovaly. Lze ve stručnosti připomenout stranu 13 rozsudku soudu prvního stupně, kde soud v souladu s výsledky provedeného dokazování vysvětlil, proč nelze uvěřit obviněným předkládané obhajobě, zejména pak tomu, že by šlo mezi obviněným a poškozeným o takový konflikt, který by odpovídal tvrzením obviněného. Po provedeném dokazování, jemuž zejména soud prvního stupně věnoval potřebnou pozornost a provedl důkazy, které v dané věci byly dostupné, jím učiněné procesní postupy postačují pro vyvození skutkových závěrů o tom, jak se skutečně čin udál. Důkazy, mezi které se řadí výslechy svědků L. T., D. L., M. L., J. S., ohledání místa činu ˗ bytu poškozeného, protokol, fotodokumentace a videozáznam o rekonstrukci, porovnání zajištěných vzorků DNA, znalecké posudky z oboru kriminalistiky, a z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a výslechu znalců, i vyhodnocení zajištěných pachových stop, soud prvního stupně posuzoval a hodnotil v potřebné míře odpovídající požadavkům §2 odst. 5, 6 tr. ř.
22. Vrchní soud v Praze posuzující rozsudek soudu prvního stupně z podnětu podaných odvolání, mimo jiné i z námitek rozvedených v odvolání obviněného, přezkoumal i správnost a zákonnost zjištěných skutkových okolností a na straně 6 svého rozsudku rozvedl důvody, pro které žádné z obviněným namítaných, ale ani jiné vady, neshledal, a konstatoval, že soud prvního stupně dodržel všechna hlediska významná pro správnost a důkladnost posouzení skutkového stavu věci.
23. Z těchto důvodů Nejvyšší soud vyloučil obviněným namítané nedostatky ve vztahu ke skutkových zjištěním a jen pro úplnost konstatuje, že se v projednávané věci soudy nižších stupňů s ohledem na okolnosti, za nichž byl čin spáchán, v potřebné míře zhostily své povinnosti opatřit, provést a vyhodnotit zajištěné a dostupné důkazy ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., takže skutkový stav věci řádně a bez pochybností objasnily, provedené důkazy náležitě v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů hodnotily a závěry, které z nich dovodily, mají v provedeném dokazování podklad. V procesním postupu soudů nedošlo k porušení základního práva být stíhán jen z důvodů a způsobem stanoveným zákonem podle článku 8 odst. 2 Listiny. Zároveň nebylo porušeno ani základní právo na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny, neboť obhajobu obviněného soudy řádně objasňovaly a na podkladě dostupných důkazů zkoumaly, za jakých okolností k následku, jenž nepochybně způsobil obviněný, došlo, a po uvážení všech možných pochybností učinily závěr, že obviněný nejednal ani za podmínek nutné obrany ve smyslu §29 tr. zákoníku, protože pro takový právní závěr ve skutkových zjištěních nezjistily žádné objektivní podklady (kromě zcela ojedinělé obhajoby obviněného). Vyloučily též, že by se mohlo jednat ze strany poškozeného o takové chování, které by splňovalo podmínky zákonem stanovené u §141 odst. 1 tr. zákoníku, tzn. že by obviněný poškozeného usmrtil v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli, anebo z důvodů předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Pro takové právní závěry výsledky provedeného dokazování vůbec nesvědčí.
24. Nejvyšší soud proto v procesním postupu soudů, na jehož základě zjistily skutkový stav věci, který je odvolacím soudem popsán v přezkoumávaném rozsudku, neshledal nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, neboť činnost soudů byla soustředěná a plně zachovávající potřebnou objektivitu, logiku při vzájemném posouzení všech rozhodných okolností bez toho, aby byly některé z nich preferovány nebo jiné nehodnoceny. Nebránilo mu proto, aby na podkladě soudy zjištěných skutkových okolností posuzoval správnost použité právní kvalifikace, kterou obviněný i přes výše rozvedené skutkové výhrady považoval za nenaplněnou na podkladě těch zjištění, jež soudy učinily.
IV. K výhradám proti nesprávnosti použité právní kvalifikace
25. Obviněný vedle vytýkaných procesních vad na podkladě skutkových zjištění, které soudy učinily, brojil proti použité právní kvalifikaci zásadně proto, že v jeho činu nelze spatřovat naplněným zvlášť surový způsob spáchání vraždy ve smyslu §140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, pro který nejsou ve skutkových zjištěních a v průběhu činu, zejména v povaze útoků, takové okolnosti, aby z nich bylo možné dovodit, že jednal zvlášť surovým způsobem. Pro uvedenou výhradu obviněný v zásadě vycházel z toho, že ze všech ran, jež obviněnému zasadil, a jimiž proti jeho tělu útočil, byl jen jeden vražedný mechanizmus, a to rány nožem, kdežto útoky tyčí směřovaly pouze proti zdraví poškozeného.
26. Ve vztahu k námitce o odvolacím soudem použité okolnosti zvlášť přitěžující, je nutné uvést, že pro obviněného uvedený závěr odvolacího soudu nemohl být překvapivým rozhodnutím, protože již podaná obžaloba předmětný skutek posuzovala jako vraždu spáchanou za podmínek §140 odst. 1, 3 písm. i) tr. zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo jiného usmrtí zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem, byť s použitím jiné jeho alternativy, a to trýznivého způsobu provedení.
27. Odvolací soud, který uvedeným způsobem oproti rozsudku soudu prvního stupně, jenž obviněného uznal vinným zločinem vraždy jen v jeho základní skutkové podstatě podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, na stranách 6 a 7 svého rozsudku konstatoval, z jakých důvodů oproti obžalobě v činu obviněného neshledal naplněným druhý alternativní znak kvalifikovaného odstavce 3 §140 tr. zákoníku spočívající ve zvlášť trýznivém způsobu, a vysvětlil, proč dospěl k závěru o činu spáchaného zvlášť surovým způsobem. Vycházel především z vysokého počtu ran, a to jak zasazených tyčí, jichž bylo celkem osm posouzených jako tržnězhmožděné pronikajících až na kost, zejména však následujících šestnácti bodných ran směřujících vesměs do hrudní dutiny těla poškozeného. Takto popsaný útok nepovažoval za „obvyklý“ způsob usmrcení, a zdůraznil, že vykazuje všechny znaky mimořádně surového způsobu fyzického napadení, jehož cílem bylo brutální dosažení smrti jiné osoby.
28. Nejvyšší soud se s tímto právním posouzením ztotožnil a pro úplnost v souladu se závěry odvolacího soudu jen doplňuje, že spácháním činu zvlášť surovým způsobem ve smyslu ustanovení §140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku se rozumí vražedný útok s extrémní mírou brutality, která se podstatně vymyká z rámce běžného u většiny trestných činů tohoto druhu [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2014, sp. zn. 8 Tdo 462/2014 (uveřejněno pod č. 21/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Není však nezbytné, aby tento útok zároveň vyvolával zvýšenou trýzeň poškozeného [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 1992, sp. zn. 7 To 62/91 (uveřejněno pod č. 1/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. O případ znaku způsobu „zvlášť surového“ jde tehdy, když čin svým provedením výraznou měrou přesahuje obvyklou míru surovosti, což je dáno především okolnostmi, které charakterizují použité násilí z hlediska vnějšího dopadu činu na poškozeného. Typicky se za takový způsob útoku, který je spojen s ubíjením oběti, považuje vražda provedená nejprve zasažením většího množství bodných ran a poté škrcením oběti či zasazování dalších ran do různých částí těla, anebo jiné devastující způsoby provedení, apod. Otázku, zda vražda byla spáchána způsobem zvlášť surovým, je nutno zkoumat nejen z hlediska postižené osoby, nýbrž vzhledem k celkovému způsobu, jakým byl čin proveden. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2015, sp. zn. 8 Tdo 998/2015 (uveřejněno pod č. 10/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
29. Naplnění znaku zvlášť surového spáchání činu vyžaduje vyšší míru brutality, než je typická pro běžné trestné činy vraždy. Intenzita prováděných útoků je jedna z okolností spáchání činu, na základě kterých je možné usoudit, že se v konkrétním případě jedná o vyšší míru brutality, než je typická pro běžné činy vraždy. K takovému závěru lze dojít např. v případech, při nichž došlo k užití zvlášť razantního násilí vedoucího k nápadnější devastaci těla, v případech déletrvajících útoků, útoků zahrnujících větší počet střelných, sečných či bodných ran nebo útoků charakterizovaných užitím většího počtu násilných mechanismů postupně působících na tělo oběti. Relevantním faktorem je i povaha užité zbraně [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 3 Tdo 964/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 8 Tdo 813/2009, či již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2015, sp. zn. 8 Tdo 998/2015 (uveřejněno pod č. 10/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
30. Pro přehlednost proto Nejvyšší soud v této nyní posuzované věci se zřetelem na obsah znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, připomíná, že znalci na těle poškozeného nalezli více jak dvacet ran, které měly různou povahu, mnoho z nich však bylo velmi vážných. Znalci popsali: ránu na zadní straně těla vpravo těsně vedle trnu 3. hrudního obratle pronikající doprava do hrudníku, ránu v horní části levé lopatkové krajině délky 1,5 cm a hloubky asi 5 cm, ránu v horní části levé bederní krajiny délky 3,8 cm hlubokou asi 22 cm, ránu v zadní pažní čáře v úrovni asi 9. žebra hlubokou asi 22 cm, ránu v zevní lopatkové linii pronikající do hloubky 15 cm, ránu 15 cm vlevo od střední čáry pronikající 4,5 – 5 cm, ránu při okraji kyčelní kosti hlubokou 9 cm, ránu 8 cm vlevo od střední čáry a možností pootočení bodného nástroje pronikající do hloubky 22 cm, ránu na přední ploše trupu v horních kvadrantech pravé prsní krajiny hlubokou asi 18 cm, ránu ve 3. mezižebří délky 3 cm, ránu ve stejné výši jako dvě předchozí asi 10 cm od střední čáry hluboké 10 cm dosahující k žebru, ránu těsně vpravo u hrudní kosti, které se dotkla, další dvě souběžné rány na úrovni 8. – 9. žebra pronikající 16 cm, resp. 12 cm, ránu pod obloukem žeber 8 cm od střední čáry vlevo hlubokou 13 cm narážející v hloubce na pružný odpor, ránu v úrovni 9. žebra v přední pažní čáře hlubokou 22 cm, a dále osm tržnězhmožděných ran v oblasti hlavy způsobených tupým předmětem pronikajících až na kost o délce mezi 1 až 6 cm. Kromě uvedených ran bylo na těle poškozeného shledáno vícero drobných nábodů, krevních výronů, oděrek kůže a škrábanců. K zasazení ran bodnořezným nástrojem nebyla nutná větší síla, jelikož vražedný nástroj pronikal měkkými tkáněmi poměrně snadno. Údery tupým nástrojem směřované proti hlavě poškozeného byly vedeny se střední intenzitou. Shora rozepsanými ranami obviněný způsobil poškozenému nábod pravé plíce, dva průbody levé plíce, nábod jater, nábod žaludku, přetětí břišní srdečnice, přetětí břišní slinivky a krev v dutině břišní (viz znalecký posudek na listech 1540-1557 trestního spisu).
31. Z uvedeného podrobného rozpisu všech utrpěných zranění, je zřejmé, že obviněný zasadil poškozenému velké množství přesahující dvě desítky ran, z nichž většina byla výrazně závažná, a to jak u bodných ran, pronikajících hluboko do těla, tak u těch, jež byly způsobeny údery tyčí, které byly zásadně vedeny proti hlavě, kde pronikaly až na kost. Význam má i to, že útoky bodnořezným nástrojem byly vedeny proti tělesným krajinám, kde jsou uloženy životně důležité orgány, přičemž se konkrétně jednalo o hrudník a břicho (trestní spis strana 3510). Ze všech uvedených důvodů není pochyb o tom, že šlo o zvlášť surový způsob usmrcení člověka, zcela ve smyslu okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §140 odst. 3 tr. zákoníku, neboť shora obecně vymezená hlediska byla v plné míře naplněna.
32. K námitce obviněného, že ne všechny proti tělu poškozeného vedené rány nebyly těmi, které by měly smrtící účinek, a proto nejde o zvlášť surový způsob provedení vražedného útoku, je třeba zdůraznit, že o ten jde tehdy, jedná-li pachatel zvlášť brutálně a intenzivně, což znamená, jak bylo výše rozvedeno, že takový útok tvoří veškeré násilné jednání směřující proti tělu oběti, která v jeho důsledku zemřela. Není rozhodné, které a kolik z použitých ať nástrojů nebo útoků byly těmi, které vedly přímo ke smrti, neboť obvykle takovým z celkového množství může být i jen jeden, když ostatní by samy o sobě smrt oběti nepřivodily. Pro zvlášť surový způsob provedení vraždy jsou rozhodné brutalita útoků, která u každého z nich může mít jinou povahu a intenzitu, vedoucí však k devastaci těla, četnost jednotlivých útoků, střídání mechanizmů, a jejich stupňování. Významné též je, aby ty útoky, které samy o sobě neměly smrtící účinek, byly vedeny obdobným způsobem. Pro závěr o zvlášť surovém provedení vraždy není zásadně významné zhodnocení konkrétní byť jediného útoku se smrtícím účinkem, ale vždy jej tvoří celý komplex všech užitých mechanizmů a útoků při naplnění hledisek tento znak charakterizujících.
33. Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů shledal použitou právní kvalifikaci po všech stránkách správnou, neboť výše uvedené okolnosti hodnocené v jejich souhrnu a vzájemné propojenosti svědčí o vysoké surovosti útoku, a proto bylo plně v souladu se zákonem na podkladě zjištěných skutkových okolností obviněného uznat vinným zločinem vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. i) tr. zákoníku.
34. Toliko pro úplnost Nejvyšší soud v reakci na požadavky obviněného připomíná, že pokud skutek vykazuje znaky jednoho trestného činu při absenci znaků jiných skutkových podstat, nelze v týchž okolnostech spatřovat naplnění znaků jiného trestného činu (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 8 Tdo 830/2014, či ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1576/2014).
V. Námitky proti výroku o trestu
35. Obviněný v dovolání prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. brojil i proti nepřiměřenosti uloženého souhrnného trestu odnětí svobody, k čemuž je třeba nejprve uvést, že k nápravě vad ve výroku o trestu slouží téměř výlučně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Ten však obviněný neuplatnil, ač podle něj lze vytýkat, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002 (uveřejněné pod č. 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) či ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 11 Tdo 575/2004 (publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2004, seš. 6, č. T 701-1.)].
36. Výhrady proti výroku o trestu opřel obviněný kromě požadavku na mírnější právní kvalifikaci i o nesprávné využití §38 tr. zákoníku, který je sice hmotněprávním ustanovením, ale určuje základní principy přiměřenosti ukládaného trestu, protože stanoví, že „sankce je nutno ukládat s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a poměrům pachatele“ a „tam kde postačí uložení trestní sankce pachatele méně postihující, nesmí být uložena trestní sankce pro pachatele citelnější“. Jde o ustanovení, které vymezuje limity pro určování povahy a závažnosti spáchaného trestného činu stanovené v §39 odst. 2 tr. zákoníku a poměry pachatele, které jsou stanoveny v §39 odst. 1 tr. zákoníku. Jeho praktický význam je při úvahách soudů o uložení trestu podle kritérií §39 tr. zákoníku, tzn. o stanovení druhu a výměry trestu. Je jím konkretizována povaha a závažnost spáchaného činu a poměry pachatele a další hlediska umožňující hlubší individualizaci ukládaného trestu zejména se zřetelem ke zvláštnostem osobnosti pachatele. Uplatňuje se nejen jako určující vodítko při ukládání trestních sankcí, ale i při jejich výkonu (srov. přiměřeně ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1-139. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 503 až 505).
37. Z uvedené povahy ustanovení §38 odst. 1, 2 tr. zákoníku je zřejmé, že nemá ve vztahu k výroku o trestu povahu jiného hmotněprávního posouzení ve smyslu dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť vymezuje pouze obecné principy zastřešující způsob, jak soudy s přihlédnutím k obecným i konkrétním polehčujícím a přitěžujícím okolnostem posuzují přiměřenost zvažované trestní sankce. Zásada přiměřenosti (proporcionality) v širším slova smyslu je obecně uznávaný právní princip, který je podstatnou náležitostí právního státu, a je označována též jako zákaz nadměrnosti zásahů do práv a svobod. Uvedené ustanovení na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadá, neboť má jiný smysl, než je zákonem přikládán, např. u ustanovení podle §43 tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 8 Tdo 433/2016).
38. Obviněný s ohledem na rozvedené závěry nevyhověl zásadám pro uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., protože brojil výhradně proti zhodnocení a posouzení skutečností rozhodných z hlediska obecných zásad určujících přiměřenost výše a druhu trestu (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 3 Tdo 257/2013, ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1580/2010, či ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 7 Tdo 1267/2013), a proto Nejvyšší soud neměl povinnost se námitkami proti výroku o trestu věcně zabývat.
39. Pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že v posuzované věci neshledal žádný exces při ukládání trestu, neboť soudy obou stupňů uvedly veškeré okolnosti, které posuzovaly a zvažovaly. Vysvětlily i úvahy, jimiž se při svém rozhodování řídily a na jejichž základě dospěly k závěru o nutnosti uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody (viz strany 17 až 19 rozsudku soudu prvního stupně a 8 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Tento způsob posouzení všech skutečností podstatných pro uložení trestu odnětí svobody co do jeho výše i nepodmíněnosti lze považovat za dostatečné zhodnocení všech potřebných hledisek [srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06 (N 62/45 SbNU 53)], ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12 (N 119/73 SbNU 827), a další, dostupné v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz ].
VI. Závěr
40. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že dovolání posouzené jako celek bylo nedůvodně, protože napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami. Jelikož tento závěr mohl učinit toliko na podkladě napadeného rozhodnutí a obsahu spisu, dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 9. 2016
JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu