ECLI:CZ:NS:2021:5.TDO.848.2021.1
sp. zn. 5 Tdo 848/2021-1189
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 8. 2021 o dovolání, které podal obviněný P. K. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Nové Sedlo, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 2. 2021, sp. zn. 3 To 60/2020, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 T 14/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného P. K. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2020, sp. zn. 41 T 14/2019, byl obviněný P. K. uznán vinným pod bodem I./1)-6) zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), a pod bodem II./1)-3) pokusem zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §21 odst. 1, §240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, za které mu byl podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
2. Uvedené trestné činnosti se obviněný dopustil podle zjištění soudu prvního stupně zjednodušeně uvedeno tím, že pod bodem I. výroku o vině jako jednatel obchodní společnosti E., IČ: XY, se sídlem XY (dále ve zkratce jen „E.“), v úmyslu zkrátit daň z přidané hodnoty za zdaňovací období července až září 2016 a února až dubna 2017, podal v září 2017 a poté v únoru 2018 u Finančního úřadu pro hl. město Prahu, Územního pracoviště pro Prahu 5, se sídlem Peroutkova 263/61, Praha 5 (dále jen jako „FÚ“), daňová přidání k dani z přidané hodnoty, v nichž vykazoval plnění poskytnutá v režimu přenesené daňové působnosti obchodní společnosti S., IČ: XY, se sídlem XY, nyní v likvidaci (dále ve zkratce jen „S.), ačkoliv z poskytnutých plnění měla být přiznána a odvedena daň z přidané hodnoty, neboť veškeré faktury za poskytnutá plnění vystavoval, či dal pokyn k jejich vystavení, jménem obchodní společnosti E. s daní z přidané hodnoty a tuto daň inkasoval od odběratele obchodní společnosti S., aniž ji odvedl, a to jednáním podrobně rozvedeným pod body I./1)-6), přičemž tímto jednáním zkrátil daň z přidané hodnoty celkem ve výši 4 394 488 Kč, čímž ve stejné výši způsobil škodu České republice zastoupené správcem daně FÚ.
3. Jednání uvedené pod bodem II. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně spočívalo v tom, že obviněný jako jednatel obchodní společnosti E. v úmyslu vylákat nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty za zdaňovací období duben až červen 2016, podal v září 2017 u FÚ daňová přiznání k dani z přidané hodnoty, v nichž vykázal plnění, která měla obchodní společnosti E. údajně poskytnout obchodní společnost N. G. (dále ve zkratce jen „N. G.“), aniž je doložil daňovými doklady, a to přesto, že ve skutečnosti byla tato plnění poskytnuta obchodní společností N. G. obchodní společnosti S., nikoliv obchodní společnosti E., přičemž toto jednání bylo konkretizováno pod body II./1)-3), obviněným uplatněné nároky v celkové výši 5 792 934 Kč však správcem daně nebyly uznány.
4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 2. 2021, sp. zn. 3 To 60/2020, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině pod bodem II./1)-3) a ve výroku o uloženém trestu. Podle §259 odst. 3 písm. b) tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněného uznal i pod bodem II. vinným, nicméně vzhledem k novelizaci trestního zákoníku zákonem č. 333/2020 Sb. změnil právní kvalifikaci a v tomto jednání spatřoval toliko pokus zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §21 odst. 1, §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku (a to při vědomí, že v řízení před soudem prvního stupně došlo nesprávně k rozdělení jednání obviněného tak, že v něm byly spatřovány 2 skutky, ač mělo jít o pokračování v trestném činu, tedy o jediný skutek, což však při respektu k principu zákazu reformationis in peius nemohl napravit – viz bod 16. odůvodnění jeho rozsudku). Za tento trestný čin a za sbíhající se zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku pod bodem I./1)-6) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, který zůstal rozsudkem odvolacího soudu nedotčen, mu byl podle §240 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek beze změn.
II. Dovolání obviněného
5. Proti uvedenému rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný P. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, protože napadené rozhodnutí soudu podle něj spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
6. Obviněný nejprve uvedl, že si je vědom, že úkolem dovolacího soudu není přezkoumávat skutková zjištění soudů nižších stupňů, nicméně měl za to, že v jeho případě je k tomu oprávněn. S poukazem na konstantní judikaturu Ústavního soudu shledal extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními, čímž došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces. Obviněný v odůvodnění dovolání uvedl, že se odvolací soud s jeho konkrétními výhradami uvedenými v odvolání, respektive s extrémním rozporem skutkových zjištění s učiněnými právními závěry, vůbec nevypořádal, a ačkoliv obviněný učinil návrhy na doplnění dokazování, které by mohlo vzhledem k §2 odst. 5 tr. řádu objasnit skutkový stav v potřebném rozsahu, odvolací soud se věnoval jen edukaci obviněného ohledně možností revize napadeného rozhodnutí. Obviněný považoval navrhované důkazy za klíčové k objasnění skutku, avšak odvolací soud bez bližšího zkoumání režimu opravy DPH učinil závěry o krácení daně obviněným, aniž by své tvrzení opřel o pravidla zákona o dani z přidané hodnoty, či o svědeckou výpověď nebo znalecký posudek. Extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními spatřoval obviněný též v nedostatečném odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně a ani v řízení před odvolacím soudem nedošlo k odstranění těchto nedostatků, neboť odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil. Soudy nižších stupňů nevyhověly mnohým návrhům obviněného na doplnění dokazování a jejich neprovedení odůvodnily vágně. Odůvodnění odvolacího soudu rovněž podle obviněného nesplňovalo nároky na určitost odůvodnění rozhodnutí. Obviněný vytkl odvolacímu soudu, že se řádně nevypořádal s jeho námitkami uvedenými v odvolání. V tomto směru odkázal na judikaturu Ústavního soudu týkající se postupu soudů v rozporu se zásadami §2 odst. 5 tr. řádu a namítl porušení zásady in dubio pro reo . Vyjádřil své přesvědčení, že soudy dostatečně nevyhodnotily časový odstup od spáchání trestné činnosti, ke které došlo v roce 2010 a 2011 a délka trestního řízení nemohla být přičítána k tíži obviněného, který se soudy komunikoval a z jednání se omlouval. S ohledem na výše uvedené obviněný závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí soudu druhého stupně.
III. Vyjádření k dovolání
7. K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Státní zástupce uvedl, že obviněný vznesl převážně ve svém dovolání pouze námitky, které nebyly způsobilé dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu věcně naplnit. Jednalo se zejména o námitky založené výhradně na nesouhlasu se skutkovými závěry, kterými obviněný prosazoval vlastní skutková zjištění na podkladě odlišného vyhodnocení ve věci provedených důkazů. Odmítl také námitku extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, neboť obviněný s odkazem na judikaturu Ústavního soudu tak učinil pouze v obecné poloze, aniž by přesně označil důkazy a vady z nich vyplývající pro konečné posouzení. Soudy nižších stupňů zcela logicky vysvětlily, proč a na základě jakých důkazů přijaly závěr o vině obviněného a kvalifikaci skutku jako zločinů zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku. Pouhý nesouhlas obviněného s hodnocením provedených důkazů, který nekoresponduje s představami obviněného, nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Státní zástupce nepovažoval za relevantní ani námitku porušení zásady presumpce neviny, resp. zásady in dubio pro reo, neboť se jedná o námitku procesní. Přisvědčit nebylo možné ani námitce obviněného týkající se neakceptování návrhů na doplnění dokazování a tzv. opomenutých důkazů, neboť obviněný tuto námitku formuloval všeobecně a neoznačil, jaké důkazní návrhy a v jaké souvislosti měly být brány v potaz. Vytkl, že nelze za obviněného uvedené výhrady doplňovat nebo domýšlet. Dále státní zástupce konstatoval, že se soudy nižších stupňů důkazními návrhy obviněného dostatečně zabývaly a jejich nevyhovění náležitě zdůvodnily. V této souvislosti odkázal zejména na body 14. a 15. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a uvedl, že popsané neakceptování důkazního návrhu nevykazovalo znaky libovůle.
8. Jako nepřípustné označil námitky obviněného směřující proti kvalitě odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů. Odvolací soud se odvolacími námitkami obviněného v rámci přezkumné činnosti zabýval a dostatečně se s nimi vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí, a to zejména v bodě 10. a násl. K námitce časového odstupu od spáchání trestné činnosti připomenul, že doba uplynulá od spáchání činu a případná nepřiměřená délka trestního řízení byly hledisky, ke kterým bylo nutno ve smyslu §39 odst. 3 tr. zákoníku přihlédnout při ukládání trestu, avšak nemohl být důvodem pro neuplatnění viny. Trestní odpovědnost zde byla vztahována vůči zdaňovacímu období od roku 2016, které není dobo dávnou minulou. Samotná námitka nepřiměřenosti uloženého trestu, resp. námitky proti druhu trestu a výměře trestu z důvodu jeho přísnosti, nebyla relevantní z hlediska žádného dovolacího důvodu. Ze shora uvedených důvodů proto nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání P. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu. Zároveň vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
9. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno k případné replice dovolateli, který však tohoto práva nevyužil.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
10. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
11. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání či některých jiných opravných prostředků není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. podle §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele svým obsahem takovému důvodu odpovídaly.
12. Na úvod bylo třeba zmínit, že obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obecně lze uvést, že dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
13. Nejvyšší soud dále obecně připomíná, že zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
b) K uplatněným námitkám obviněného
14. Na úvod lze ve stručnosti uvést, že obviněný prakticky výlučně vytýkal rozhodnutím soudů nižších stupňů nesprávné zjištění skutkového stavu, k němuž tyto soudy dospěly údajným nesprávným způsobem hodnocení důkazů, případně též provedením neúplného dokazování a opomenutí některých důkazů . Takové námitky však neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, jak byl vymezen shora, ani jinému dovolacímu důvodu, jak již ostatně též správně konstatoval státní zástupce ve svém vyjádření. Obviněný vycházel ze zcela jiných skutkových závěrů, než jaké na základě provedeného dokazování a zhodnocení důkazů učinily soudy nižších stupňů. Nejvyšší soud nezjistil ani porušení práva na obhajobu a na spravedlivý proces, jak obviněný namítal, stejně tak nezjistil žádný, natožpak extrémní rozpor mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými závěry na jejich základě učiněnými, nedošlo ani k vytýkanému opomenutí důkazů. Ani námitka časového odstupu rozhodnutí ve věci samé od spáchání činu jednak nemá opodstatnění (naopak k meritornímu rozhodnutí soudu prvního stupně došlo necelé tři roky po ukončení rozsáhlé trestné činnosti, stejně tak velmi rychle následovalo i rozhodnutí soudu odvolacího), jednak není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu relevantní (ani velký časový odstup by nic nemohl změnit na právní kvalifikaci). Dokonce by taková námitka nebyla relevantní ani z hlediska jiných dovolacích důvodů (obviněný se zřejmě domáhal mírnějšího potrestání, avšak námitky proti výběru druhu trestu a jeho výměry, nejde-li o nezákonný druh trestu či jeho uložení mimo zákonnou trestní sazbu, neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu). Podobně je to i s výhradami obviněného proti míře odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, obecně je dovolání směřované jen proti důvodů rozhodnutí nepřípustné (§265a odst. 4 tr. řádu). Nejvyšší soud má ale především za to, že soudy nižších stupňů se věcí obviněného náležitě zabývaly, odvolací soud se vypořádal s námitkami obviněného, což také náležitě a dostatečně odůvodnil v písemném vyhotovení svého rozsudku. Ani v tomto směru tak nedošlo k porušení práva obviněného na obhajobu a na spravedlivý proces.
15. Dokonce Nejvyšší soud může ve stručnosti na odůvodnění soudů nižších stupňů zcela odkázat, protože ty se obhajobou obviněného, který ji znovu zopakoval i v podaném dovolání, zevrubně zabývaly a podaly obviněnému zcela dostačující odpovědi na jeho argumentaci (soudy se mají zabývat podáními stran, jejich argumentací a navrženými důkazy, s nimiž se též musí přesvědčivě vypořádat, což ale na druhou stranu nelze chápat jako právo takové strany obdržet podrobnou odpověď na každý vlastní argument). V tomto směru lze odkázat na ustálenou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (např. rozsudek z 19. 4. 1994 ve věci Van de Hurk proti Nizozemsku, č. 16034/90, rozsudek z 28. 1. 2003 ve věci Burg a ostatní proti Francii, č. 34763/02, rozsudek z 9. 12. 1994 ve věci Ruiz Torija proti Španělsku, č. 18390/91, rozsudek z 19. 12. 1997 ve věci Helle proti Finsku, č. 20772/92, rozsudek z 15. 2. 2007 ve věci Boldea proti Rumunsku, č. 19997/02), judikaturu Ústavního soudu [např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2766/15, publikovaný ve svazku 81 pod č. 84/2016 na str. 413 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále ve zkratce jen „SbNU“); nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17, publikovaný ve svazku 86 pod č. 137/2017 na str. 315 SbNU; nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. I. ÚS 4093/17, publikovaného ve svazku 88 pod č. 63/2018 na str. 865 SbNU], jakož i vlastní judikaturu Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020). Nadto ze samotného trestního řádu (viz §265i odst. 2 tr. řádu) vyplývá, že Nejvyšší soud v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání jako mimořádného opravného prostředku jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
16. Přesto nad rámec uvedeného k rozvedení Nejvyšší soud doplní níže několik poznámek k důvodům odmítnutí dovolání obviněného.
17. Obviněný se v daném případě předně domáhal aplikace norem hmotného práva na jiný než soudy prvního a druhého stupně zjištěný skutek, přičemž poukázal na svou obhajobu uplatněnou v průběhu celého dosavadního řízení, zejména pak na obsah odvolání. Takový odkaz dovolatele na argumentaci použitou v předchozím průběhu trestního řízení a v řádném opravném prostředku (či v jiných podáních) je nepřípustný, neboť Nejvyšší soud jako soud dovolací se může zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou konkrétně přímo v textu dovolání tvrzeny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle §265f odst. 1 tr. řádu a dovolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 46/2013-I. Sb. rozh. tr.).
18. Obviněný ve svém dovolání opětovně uváděl argumenty, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a které byly součástí jeho obhajoby v hlavním líčení i základem jeho odvolací argumentace v odvolání podaném proti rozsudku soudu prvního stupně, přičemž odvolací soud je posoudil a náležitě se s nimi vypořádal (viz odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně zejména v bodech 23. až 29. a odůvodnění rozsudku odvolacího soudu zejména v bodech str. 9 až 19). Na tyto pasáže lze odkázat.
19. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na jehož podkladě nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obviněný domáhá. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (publikovaném pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
20. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.
21. Nejvyšší soud nezjistil porušení základních práv obviněného, a to ani porušení práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu (resp. ve spojitosti s tím porušením principu in dubio pro reo , jak obviněný též namítal). Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, Listinou základních práv a svobod, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sb. n. a u.). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, resp. §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janyr a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu]. V daném případě dovolací soud takový nesoulad, natožpak extrémní, neshledal. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu obsáhlé dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Samotná skutečnost, že se soudy nižších stupňů z různých verzí skutkového děje přiklonily k verzi uvedené v obžalobě a podpořené jednou skupinou důkazů, které nebyly nijak deformovány, přičemž tento svůj postup přesvědčivě zdůvodnily, tzv. extrémní nesoulad založit nemůže .
22. Bez možnosti přezkumu na podkladě takto formulovaného dovolání (jako obiter dictum ) může Nejvyšší soud pouze na základě znalosti trestního spisu dodat, že předložené výhrady obviněného proti postupu soudů nižších stupňů nemají žádné opodstatnění. Není pravdou, že by tyto soudy vycházely z velmi omezeného penza důkazních prostředků a vůbec důkazy nehodnotily, jak uváděl obviněný, naopak především soud prvního stupně provedl poměrně rozsáhlé dokazování, aby si učinil plastický obraz o jednání obviněného, které pak náležitě popsal ve výroku svého rozsudku. Nespokojil se přitom s převzetím popisu skutku z obžaloby, k němuž přistupoval kriticky a upravil jej podle skutkových zjištění učiněných na základě vlastního hodnocení důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků. V tomto směru s ním souhlasil i soud odvolací, který učinil k postupu soudu prvního stupně vlastně jedinou výtku, že nesprávně a nedůvodně rozdělil jednání obviněného do dvou skutků, které samostatně právně kvalifikoval, což však s ohledem na podání odvolání toliko obviněným a vázanost principem zákazu změny k horšímu ( reformationis in peius ) nemohl změnit. Vzhledem ke změně právní úpravy ohledně výše škody a tím i rozsahu činu zákonem č. 333/2020 Sb., který nabyl účinnosti dříve, než odvolací soud ve věci rozhodl, musel pak upravit právní kvalifikaci druhého skutku. V tomto směru lze s odvolacím soudem souhlasit, ostatně obviněný proti takovému postupu svými dovolacími námitkami ani nebrojil.
23. Obviněný tak podle závěrů soudů nižších stupňů, které byly v jejich rozhodnutích přesvědčivě zdůvodněny, pod bodem I. výroku rozsudku jako jednatel obchodní společnosti E. vystavoval faktury včetně DPH na základě fakticky poskytnutého plnění, přijímal na ně úhrady včetně DPH, přesto pak DPH neodvedl s vlastním tvrzením, že se jednalo o přenesenou daňovou povinnost. Nešlo přitom o ojedinělé pochybení, čemuž by nasvědčovala obhajoba obviněného, které by mohlo a mělo být napraveno řádným zákonným postupem, ale o dlouhodobě počínání obviněného činěné se zločinným záměrem podvodně zkrátit daň na úkor státu, které navíc je třeba dát i do spojitosti s jednáním popsaným pod bodem II., které bylo obviněnému též kladeno za vinu a pro které byl odsouzen (podvodné uplatnění nadměrného odpočtu DPH za neprovedená plnění, které ale nebylo úspěšné). Soudy nižších stupňů pak správně dovodily, že tímto jednáním způsobil značnou škodu, neboť zkrátil daň z přidané hodnoty celkem ve výši 4 394 488 Kč, čímž způsobil České republice škodu ve stejné výši. V případě jednání pod bodem II. výroku rozsudku zahrnul do daňového přiznání faktury, jimiž deklaroval údajně přijatá zdanitelná plnění s nárokem na odpočet DPH, aniž by takto deklarovaná plnění vůbec byla příslušnému subjektu daně, za nějž obviněný vystupoval, poskytnuta. Protože obviněným uplatněné nároky v celkové výši 5 792 934 Kč správcem daně FÚ nebyly uznány, jeho čin nebyl v tomto směru dokonán. Soudy nižších stupňů se dostatečně zabývaly naplněním všech znaků trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku a důvodně posoudily jednání obviněného, jak bylo popsáno shora (s tou výhradou, jak ji zmínil odvolací soud, že ve skutečnosti mělo jít o pokračování v trestném činu).
24. Pokud jde o námitku časového odstupu od spáchání trestné činnosti a nepřiměřené délky trestního řízení, Nejvyšší soud ji nepovažuje za opodstatněnou, protože trestní řízení proběhlo s ohledem na závažnost a rozsah činu obviněného ve zcela přiměřené lhůtě po jeho spáchání, nedošlo ani k žádným závažným průtahům v trestním řízení. Lze upozornit, že ukončení trestné činnosti je datováno do února 2018, kdy podle zjištění soudů nižších stupňů obviněný podal poslední inkriminované daňové přiznání, rozsudek soudu prvního stupně pak byl vyhlášen již v červnu 2020 a rozsudek odvolacího soudu byl vynesen v únoru 2021, tzn. obviněný byl tři roky po ukončení své trestné činnosti pravomocně odsouzen pro poměrně závažnou hospodářskou trestnou činnost projednávanou u krajského soudu jako soudu prvního stupně. Z toho lze v porovnání s jinými věcmi téhož druhu dokonce naopak dovodit, že šlo o velmi rychlé trestní řízení (věc byla rychle odhalena, jakož i následně projednána). Proto lze konstatovat, že trestní řízení v daném případě netrvalo „nepřiměřeně dlouhou dobu“, jak tuto okolnost mající význam pro výběr druhu trestu a jeho výměru zmiňuje §39 odst. 3 tr. zákoníku. Kromě toho je možno uvést, že námitka přílišné délky trestního řízení či časového odstupu trestné činnosti od rozhodnutí ve věci samé vůbec neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak správně uváděl ve svém vyjádření i státní zástupce. Nejde-li totiž o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o trestu z hmotně právních pozic napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Obviněný, vědom si toho, že toho, že takové námitky by nebyly opodstatněné, je proto ani neuplatnil, neboť mu byl uložen takový druh trestu, který zákon připouští, a to v rámci zákonné trestní sazby stanovené v §240 odst. 2 tr. zákoníku. Pokud byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby, jako tomu bylo v předmětné věci, nelze cestou dovolání namítat nepřiměřenost trestu, a to ani s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (k tomu viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Nejvyššímu soudu zásadně nepřísluší dále posuzovat, zda byl uložen trest mírný nebo naopak příliš přísný. Opačný názor by byl v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku a činil by z dovolání v podstatě jen další odvolání. Nadto výroku o trestu věnoval soud prvního stupně i odvolací soud patřičnou pozornost (viz zejména body 18.-19. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
V. Závěrečné shrnutí
25. Ze všech shora uvedených důvodů lze shrnout, že dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu byl obviněným uplatněn jen formálně, ve skutečnosti jeho dovolací námitky neodpovídají uplatněnému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu. Obviněný totiž napadal především způsob hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, jejich skutkové závěry na základě takového hodnocení učiněné, resp. nepřiměřenost uloženého trestu. Takové námitky ale zmíněnému důvodu neodpovídají. Nedošlo ani k tvrzenému porušení práva na obhajobu a na spravedlivý proces, jak obviněný též zmiňoval. Lze také souhlasit se státním zástupcem, že obviněný většinu svých námitek uváděl jen paušálně, nekonkretizoval své námitky tak, aby bylo možno i potřeba se s nimi podrobněji vypořádat.
26. Vzhledem ke všem shora zmíněným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného P. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. řádu, mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 8. 2021
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
předseda senátu