Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27.10.2021, sp. zn. 6 Tdo 1072/2021 [ usnesení / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.1072.2021.1

sp. zn. 6 Tdo 1072/2021-352 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 10. 2021 o dovolání, které podal obviněný M. K., nar. XY ve XY, v trvale bytem XY, okr. XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 4. 2021, č. j. 6 To 295/2020-302, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 9 To 10/2020, takto: I. Podle 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 4. 2021, č. j. 6 To 295/2020-302, jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 24. 9. 2020, č. j. 9 T 10/2020-278, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. II. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Karviné přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 24. 9. 2020, č. j. 9 T 10/2020 -278 byl obviněný M. K. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl podle 148 odst. 1 tr. zákoníku za použití §67 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, §68 odst. 1, 2, 5 tr. zákoníku odsouzen k samostatnému peněžitému trestu, jehož výměra byla stanovena v počtu 35 denních sazeb ve výši 1 200 Kč, tedy celkem 42 000 Kč. Pokud by nebyl tento trest vykonán, byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 70 dní. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán nahradit poškozenému J. P. škodu ve výši 1 600,80 Kč a České průmyslové zdravotní pojišťovně ve výši 6 939,58 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli oba poškození odkázáni se zbytky nároků na řízení ve věcech občanskoprávních. 2. O odvolání státního zástupce proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. 4. 2021, č. j. 6 To 295/2020-302, tak, že z jeho podnětu podle §258 odstavec 1 písm. b), e) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným skutkem spočívajícím v tom, že ,, v době kolem 11:00 hodin v XY, okres XY, po sjezdu z dálnice D1, ve směru od XY řídil osobní automobil tovární značky Škoda Superb, RZ XY, a při nájezdu na kruhový objezd napojující silnici II. třídy č. XY nerespektoval dopravní značení přednosti v jízdě, kdy vjel na kruhový objezd a levou přední stranou jim řízeného vozidla narazil do pravé strany motocyklu tovární značky Maxon, RZ XY, řízeného J. P., jedoucího po kruhovém objezdu, přičemž v důsledku porušení ustanovení §22 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, došlo ke ztrátě stability motocyklisty a jeho pádu na vozovku, čímž J. P. přivodil poranění v podobě těžkého zhmoždění v oblasti ramene a lokte vpravo a v oblasti pravé kyčle, což si vyžádalo lékařské ošetření, hospitalizaci na chirurgickém oddělení XY nemocnice do 2. 10. 2019, úrazový děj a vzniklá poranění iniciovaly obtíže vyplývající ze zvláštního osobního stavu spočívajícího v degenerativních změnách kyčelních kloubů, degenerativních změnách páteře projevující se obtížemi charakteru vertebrogenního algického syndromu, přičemž tento byl omezen v obvyklém způsobu života minimálně do počátku března roku 2020, tj. o dobu nejméně 6 týdnů ", který kvalifikoval jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. 3. Obviněného odsoudil podle §147 odst. 2 tr. zákoníku, §67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a §68 odst. l, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu, jehož výměra byla stanovena v počtu 100 denních sazeb ve výši 420 Kč, tedy celkem 42 000 Kč. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 2 let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu uložil povinnost nahradit škodu poškozeným J. P. ve výši 1 600,80 Kč a České průmyslové zdravotní pojišťovně ve výši 6 939,58 Kč. Oba poškozené podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal se zbytky nároků na řízení ve věcech občanskoprávních. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti citovanému rozsudku krajského soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Jarmily Širilové dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 5. Obviněný, vyjma (body 1. a 2.) poukazu na zjevné nesprávnosti označení jeho osoby a poškozeného, namítl (bod 3.), že odvolací soud „ zcela nepředvídatelně změnil rozsudek … nalézacího soudu “, uložil mu „ za nezměněné důkazní situace výrazně horší a jiný druh trestu“ , čímž mu „ bylo … upřeno v podstatě právo na odvolání “. V tomto spatřuje nezákonnost postupu odvolacího soudu. Nesprávnost právního posouzení skutku a vadu v podobě extrémního nesouladu ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech (bod 4.) spatřuje ve vyhodnocení zmíněných odborných závěrů znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, podle níž právě zvláštní stav poškozeného byl rozhodný pro obtíže charakteru vertebrogenního algického syndromu a pro dlouhodobou pracovní neschopnost poškozeného. Tuto nesprávnost a rozpor shledává (bod 5.) v závěru odvolacího soudu o existenci příčinné souvislosti. Tím současně podle dovolatele došlo k porušení jeho ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces. Podle něj zůstávají pochybnosti o tom, zda vůbec došlo k dopravní nehodě způsobem soudy zjištěným. 6. Uložený druh trestu (bod 6.) – trest zákazu činnosti řízení motorových vozidel – pokládá obviněný za extrémně přísný, zjevně nespravedlivý a nepřiměřený. Odvolacímu soudu vytýká, že je takto potrestal za jeho výrazný způsob obhajoby. 7. Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že při dovození závěru o existenci příčinného vztahu mezi jeho jednáním a zjištěným následkem, nepřípadně argumentoval jím odkazovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu, a namítá, že vůbec nebylo prokázáno, že „ by pád obviněného z motocyklu (pozn. zjevně míněn poškozený) inicioval jeho obtíže“. Mimo toho podle obviněného „ jak vyplývá z lékařských zpráv, jednalo se … o subjektivní stezky poškozeného “ . 8. Dovoláním napadený rozsudek vydal odvolací soud bez ohledu na jeho vyjádření k odvolání státního zástupce a bez ohledu na závěry znaleckého posudku MUDr. Margity Smatanové, Ph.D. Protože při objektivním a nestranném posouzení věci není možno dospět k praktické jistotě, že provedenými důkazy bylo spolehlivě prokázáno spáchání skutku obsaženého ve výroku odsuzujícího rozsudku, navrhl obviněný, aby Nejvyšší soud na podkladě jeho dovolání zrušil napadené rozhodnutí v celém jeho rozsahu. 9. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který po shrnutí dovolací argumentace a připomenutí obsahového zaměření obviněným uplatněného důvodu dovolání uvedl, že část dovolání obsahuje námitky, které pod vytýkaný ani žádný jiný dovolací důvod podřadit nelze. Týká se to v prvé řadě problematiky příčin pádu motocyklu řízeného poškozeným J. P. Dovolatel totiž tvrdí, že nadále existují pochybnosti o tom, zda vůbec ke střetu jeho vozidla s motocyklem poškozeného došlo, a nelze tudíž podle jeho názoru vyloučit, že poškozený upadl sám, bez jeho viny, z úleku, pod tíhou nákladu, či v důsledku závanu větru. V tomto ohledu nicméně obviněný pouze zpochybňuje skutkové závěry nalézacího soudu, který přesvědčivě rozvedl důvody, pro které shledává jednoznačným a neoddiskutovatelným zjištěním, že k pádu poškozeného z motocyklu došlo právě v důsledku nedbalostního jednání dovolatele, který nerespektoval důležité povinnosti vyplývající z §5 odst. 1 písm. b) a §22 odst. 5 zákona o silničním provozu, poškozenému nedal přednost, vjel na kruhový objezd, a tam ho srazil. Soud prvého stupně v těchto pasážích rozsudku také výstižně akcentoval, proč považuje výpovědi obviněného a svědka M. za účelové a vědomě lživé. 10. Obdobně mimo vytýkaný i jakýkoli další dovolací důvod stojí i úvodní námitka, v jejímž rámci obviněný poukazuje na nesprávné označení sebe a poškozeného. V tomto ohledu jde pouze o formální, písařskou nepřesnost, která sama o sobě nemůže mít žádný vliv na faktickou správnost rozhodnutí soudu. 11. S vytýkaným dovolacím důvodem se stejně tak rozchází i výhrada, v jejímž rámci je odvolacímu soudu vytýkána nepřiměřená přísnost trestu, konkrétně tedy trestu zákazu činnosti. K samotné problematice trestu státní zástupce připomíná, že – až na zcela výjimečné případy – námitka vystavěná na údajné nepřiměřenosti uloženého trestu v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů relevantně uplatněna být nemůže, a to ani v případě, pokud je dovolatel subjektivně přesvědčen o vadném postupu soudů při hodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku. Konkrétní druh a výše uloženého trestu jsou totiž věcí volné úvahy soudu, do níž zásadně cestou dovolání zasahovat nelze. Oněmi zcela výjimečnými případy by byly toliko situace trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného. To však trest uložený dovolateli rozhodně není, neboť výměra peněžitého trestu, jakož i trvání trestu zákazu činnosti, byly odvolacím soudem odůvodněny řádně, s přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem, a rovněž způsobem ústavně konformním. V této souvislosti nelze přehlížet absenci náhledu dovolatele na spáchanou trestnou činnost a jeho postoj, kdy se v průběhu trestního řízení, veden snahou dosáhnout pokud možno zproštění obžaloby, nerozpakoval zneužít „pomoci“ další osoby, která posléze jako údajný svědek dopravní nehody vypovídala lživě v jeho prospěch. Státní zástupce pouze doplňuje, že uložení trestu zákazu činnosti ve smyslu zákazu řízení motorových vozidel nemohlo být z pohledu dovolatele nepředvídatelné či překvapivé, neboť požadavek na uložení tohoto trestu, stejně jako výhrady proti původní kvalifikaci stíhaného jednání, byly obsahem odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného. 12. Pokud státní zástupce ohlédne od některých pasáží dovolání, jejichž obsahem je účelová interpretace jen části závěrů znalkyně MUDr. Margity Smatanové, Ph.D., pak může konstatovat, že pod vytýkaný dovolací důvod lze s jistou dávkou tolerance podřadit stěžejní dovolatelovu výhradu, v jejímž rámci zpochybňuje podíl na vzniku dalších zranění (nad rámec těžkého zhmoždění v oblasti ramene, lokte vpravo a pravé kyčle), rozporuje příčinou souvislost mezi tímto dalším následkem, s nímž bylo spojeno omezení v obvyklém způsobu života v rozsahu přesahujícím 6 týdnů, a svým jednáním, a odvolacímu soudu tak vytýká vadnou právní kvalifikaci. Státní zástupce však tuto námitku považuje za neopodstatněnou. Podle skutkových zjištění došlo u poškozeného J. P. v důsledku kolize zaviněné obviněným jednak k těžkému zhmoždění v oblasti ramene, lokte vpravo a pravé kyčle, které si vyžádalo ošetření a krátkodobou hospitalizaci, a jehož léčba trvala jen cca 2 týdny, avšak současně u něj úrazový děj a vzniklá poranění iniciovaly další obtíže plynoucí ze zvláštního osobního stavu spočívajícího v degenerativních změnách kyčelních kloubů a degenerativních změnách páteře, jež se projevovaly obtížemi charakteru vertebrogenního algického syndromu. V jejich důsledku byl přitom poškozený omezen v obvyklém způsobu života po dobu přesahující 6 týdnů. Znalkyně MUDr. Margita Smatanová, Ph.D., k uvedenému mj. sdělila, že nebýt vzniklého zranění, obtíže by se v dané době nemusely projevit, resp. mohly by se projevit až následně. Kdyby tedy nebylo úrazu, tak by pravděpodobně došlo ke zhojení a normalizaci stavu během 14 dní a poškozený by byl bez obtíží. Doplnila také, že pokud by k úrazu nedošlo, uvedené potíže by poškozený neměl, kdy sice nelze vyloučit, že by je mohl posléze vyvolat jiný iniciující faktor, ten však v této věci zjištěn nebyl. 13. Z uvedeného lze podle názoru státního zástupce spolehlivě dovodit, že okolností, která u obviněného vyvolala následek v podobě vertebrogenního algického syndromu, bylo právě jednání dovolatele, resp. jím zaviněná kolize, následný pád a úraz poškozeného. Obviněný – zpochybňuje-li příčinnou souvislost mezi svým jednáním a tímto těžším následkem – opomíjí skutečnost, že nebýt jeho jednání, nebyl by poškozený zraněn a nedošlo by k onomu těžšímu následku. Bez něj by tedy daná komplikace nevznikla, z čehož vyplývá, že příčinná souvislost mezi jednáním a následkem je dána. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se totiž nepřerušuje tím, že k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, která spolupůsobí při vzniku následku, pokud jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez které by k následku nebylo došlo. Příčinná souvislost by byla přerušena jen tehdy, jestliže by nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která způsobila následek bez ohledu na jednání pachatele. Žádná taková další skutečnost – kromě dopravní nehody jím zaviněné – však v trestní věci dovolatele zjištěna nebyla. Samotná skutečnost, že následek, který vyplynul z jeho jednání, byl jiný, než si představoval, mu přitom neprospívá a nevylučuje jeho zavinění. Státní zástupce v uvedeném směru odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu zmiňovaná v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, která se problematikou příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem podrobně zabývají a jejichž závěry jsou – přes jisté odlišnosti v průběhu skutkového děje, následcích a zavinění – přiléhavé a v aktuálně projednávané trestní věci taktéž využitelné. 14. Státní zástupce, jenž dospěl k závěru, že dovolací námitky obviněného dílem pod žádný dovolací důvod podřadit nelze a dílem jsou zjevně neopodstatněné, navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby takto Nejvyšší soud rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S rozhodováním v neveřejném zasedání pak státní zástupce ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí rovněž pro případ, pokud by Nejvyšší soud o dovolání rozhodoval jiným než výše navrženým způsobem. III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování 15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.). 16. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až l) tr. ř., resp. v §265b odst. 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto nejprve posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod. 17. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho pod statou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je tak dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. 18. O takto vymezený důvod dovolání však nelze opírat tvrzení o případných procesních pochybeních soudů nižších stupňů a nelze na jeho podkladě namítat vadné použití norem hmotného práva vztažené na takový skutek, k němuž dovolatel dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od jeho názoru. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. 19. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví). IV. Důvodnost dovolání K námitkám nepodřaditelným pod vznesený důvod dovolání 20. Za námitky odpovídající obsahovému vymezení uplatněného důvodu dovolání nelze – ve shodě s jejich posouzením státním zástupcem – pokládat ty výhrady, které obviněný vznesl vůči nesprávnosti svého označení či označení poškozeného (u něj toliko v odůvodnění rozsudku), ani ty, jimiž brojil vůči procesnímu postupu odvolacího soudu. Jak již bylo uvedeno výše, dovolací důvod uplatněný obviněný je určen k nápravě vad při hmotně právním posouzení skutku, či nápravě vad jiného nesprávného hmotněprávní posouzení, jež je rozhodné pro meritorní rozhodnutí. Vadné označení obviněného, je vadou, k níž došlo při vyhotovení rozsudku (viz protokol o veřejném zasedání a zde obsažený údaj – „K.“), jejíž nápravy lze dosáhnout způsobem v trestním řádu upraveným (§131). Stejné se vztahuje i k osobě poškozeného. 21. Námitka obviněného o nepředvídatelnosti rozhodnutí vydaného odvolacím soudem nemůže obstát při zohlednění odvolání státního zástupce (č. l. 284), jímž se domáhal jak jiné právní kvalifikace skutku (§147 odst. 1, 2 tr. zákoníku), tak i uložení přísnějšího trestu (navíc trestu zákazu činnosti řízení motorových vozidel). Možnosti provedení požadované změny napadeného rozsudku v jeho neprospěch, k níž odvolací soud přistoupil, si tudíž obviněný musel být vědom, a to již proto, že na tento opravný prostředek reagoval písemným vyjádřením zpracovaným jeho obhájkyní (č. l. 288 a 289). Navíc na možnost změny rozsudku v neprospěch obviněného bylo lze usuzovat i z toho, že odvolací soud ve veřejném zasedání provedl dokazování výslechem znalkyně (č. l. 297 verte). Ostatně možnost přísnějšího posouzení skutku byla zvažována již v řízení před soudem nalézacím (viz aplikace §225 odst. 2 tr. ř. spočívající v upozornění obviněného na možnost právní kvalifikace skutku podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku – viz č. l. 172). 22. Skutečnost, že obviněný sám proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání nepodal, ani skutečnost, že v dřívějších stadiích trestního řízení se nabízela otázka vyřešení věci pro dovolatele příznivějším způsobem, nemá žádný vliv na posuzování zákonnosti postupu odvolacího soudu. Ten si opětovným, resp. i novým (v řízení před soudem prvního stupně došlo za souhlasu stran k přečtení posudku postupem podle §211 odst. 5 tr. ř. – viz č. l. 270 verte, odvolací soud znalkyni vyslechl) provedením důkazu, který měl význam pro posouzení následku z činu obviněného vzešlého, vytvořil zákonné podmínky [§259 odst. 3 písm. b) tr. ř.] pro to, aby trestní stíhání obviněného ukončil vynesením vlastního rozsudku. Nářky obviněného, že mu tímto postupem bylo odňato právo na odvolání, jsou liché, neboť odvolací řízení je upraveno jako řízení dvoustupňové, přičemž vůči rozhodnutí odvolacího soudu vydanému v meritu věci není žádný další řádný opravný prostředek připuštěn. Taková právní úprava, resp. ani rozhodnutí na jejím podkladě vydané, nikterak neporušují práva obviněného, neboť jemu je (viz Právo na odvolání v trestních věcech – čl. 2 Protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání) garantován pouze přístup k nadřízenému (v daném případě krajskému) odvolacímu soudu. 23. Zcela mimo vznesený dovolací důvod jsou námitky obviněného, jimiž se snaží zpochybnit ta skutková zjištění, že to byl on, kdo zavinil dopravní nehodu. Zcela nepřípadně se v tomto směru dovolává odborného závěru znalkyně MUDr. Margity Smatanové, Ph.D., podle níž – jak uvádí ve svém dovolání „ nebyla zjištěna zranění, která vídáme v důsledku nárazu motorového vozidla do těla motocyklisty “ – neboť tento odborný závěr nikterak skutková zjištění soudů o příčině dopravní nehody nezpochybňuje. Uvedený sdělením je třeba chápat pouze to, že na tělo poškozeného (přímo) nepůsobila fyzická energie jedoucího vozidla, která by vedla k příslušným zranění. Dovolatel opomíjí to, že co znalkyně uvedla (viz již odborné závěry obsažené v písemně zpracovaném posudku – č. l. 231 až 255: „ Mechanismus úrazového děje … následný pád poškozeného na vozovku, není v rozporu se zraněními zjištěnými ošetřujícími lékaři … Ze soudně lékařského hlediska jde o poranění typická pro pádový mechanismus a náraz těmito částmi těla na pevnou podložku či pevnou překážku. “), a rovněž to, že skutkový závěr o sražení poškozeného obviněným je budován na dalších soudem provedených důkazech (mj. na odborných závěrech znalce z oboru doprava Ing. Miroslava Škandery). 24. Ohledně příčin vzniku dopravní nehody tak pochybnosti nevznikají. Skutková zjištění soudů ohledně příčin úrazového děje rozhodně nejsou v rozporu, natož extrémním, s provedenými důkazy. I stran této otázky se tak Nejvyšší soud shoduje s posouzení dovoláním napadených rozhodnutí státním zástupcem. Na tomto místě lze připomenout, že rozhodnutí trpící vadou extrémního nesouladu jsou taková, jež obsahují skutková zjištění, která nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo jsou dokonce s nimi přímo v rozporu, ať již se tak stalo v důsledku toho, že obsah důkazů byl zkreslen, dezinterpretován, pominut, či v důsledku jiných hrubých vad nastalých v procesu dokazování a jeho hodnocení. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňují požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. ř., přičemž ústí do skutkových a právních závěrů, jež jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, avšak jsou odlišné od pohledu obviněného. V celé řadě rozhodnutí, ať již Ústavního či Nejvyššího soudu, lze nalézt shrnutí vyznívající tak, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07). 25. V návaznosti na vyjádření státního zástupce Nejvyšší soud konstatuje, že mimo uplatněný dovolací důvod se nachází i námitka dovolatele vůči uloženému trestu, jež je založena na jeho údajné nepřiměřenosti. V zásadě dostačuje odkázat na to, co k této problematice uvedl státní zástupce a co má svůj podklad v rozhodnutí publikovaném pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr. Trest uložený dovolateli nelze hodnotit (v jeho komplexnosti) jako extrémně přísný, zjevně nespravedlivý a nepřiměřený, což platí i ohledně trestu zákazu činnosti. Není totiž nijakým (zejména excesivním) vybočením z rozhodovací praxe soudů uložení tohoto druhu trestu v případech, kdy pachatele spáchá trestný čin tím, že poruší důležitou povinnost a současně poškozenému způsobí těžkou újmu na zdraví. Pokud k takovému závěru odvolací soud dospěl, není možno uložení tohoto druhu trestu, reagujícího na věcnou souvislost spáchaného činu s výkonem zakazované činnosti, pokládat za zákonu odporující. V tomto směru jde zdůvodnění dovolacího soudu poněkud nad rámec dovolací námitky obviněného, neboť ten nedůvodnost, resp. nezákonnost uložení tohoto trestu pro chybějící souvislost se spáchaným činem [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] nenamítl. Tato stručná zmínka je nicméně vhodná pro to, aby nevznikl mylný dojem, že uložení tohoto druhu trestu je výsledkem reakce orgánů činných v trestním řízení (konkrétně státního zástupce a odvolacího soudu) na způsob obhajoby obviněného, což by se mohlo podávat z obsahu řádného opravného prostředku státního zástupce („ Aniž by bylo upíráno obžalovanému právo na účinnou obhajobu, lze považovat zvolenou formu obhajoby, kdy zejména zjednal další osobu, aby v jeho prospěch křivě svědčila, za způsob hodný reakce v podobě uložení citelného trestu .“). 26. Z dosud uvedeného je zřejmé, že pokud by se dovolací argumentace omezila na dosud zmíněné námitky, bylo by třeba o dovolání obviněného rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., tj. formou jeho odmítnutí proto, že bylo podáno z jiného důvodu, než je upraven v §265b tr. ř., tedy tak, jak navrhl ve svém vyjádření státní zástupce. K námitkám obsahově vyhovujícím uplatněnému důvodu dovolání 27. Za námitku, kterou lze podřadit pod obsahové zaměření obviněným zvoleného důvodu dovolání, je třeba označit tu, jíž vytýká odvolacímu soudu nesprávnost jeho závěru, že mezi poruchou zdraví poškozeného, kterou posoudil jako těžkou újmu na zdraví podle §122 odst. 1 písm. i) tr. zákoníku, a jeho jednáním popsaným v tzv. skutkové větě výroku o vině není dána příčinná souvislost. Z toho, co obviněný uvedl v bodech 3. a 4. jeho dovolání, je seznatelné, že brojí a) proti rozsahu újmy na zdraví poškozeného, jež má mít původ v jeho jednání, tj. proti následku činu (v podobě těžké újmy na zdraví), b) proti závěru o existenci příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a jemu vytýkanému rozsahu omezení poškozeného v obvyklém způsobu života, tj. kauzálnímu nexu a v důsledku obojího proti posouzení skutku popsaného v rozsudku odvolacího soudu jako přečinu těžkého ublížení na zdraví podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. 28. V uvedeném směru totiž poukazuje na vyjádření znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, slyšené odvolacím soudem, jež podle dovolatele uvedla (mimo již výše zmíněného charakteru poranění neodpovídajícího nárazu motorového vozidla do těla motocyklisty), že - průměrná délka léčení (jaké poškozený utrpěl) je 2 týdny, jde o poranění středně těžké, - pokud by nedošlo ke znovuobnovení potíží, nebyla by doba léčení poškozeného zjištěné délky, - pokud ze zdravotnické dokumentace poškozeného, kterou měla k dispozici, nevyplynulo, že v minulosti těmito obtížemi trpěl, neznamená to, že je nemohl mít, pouze nedocházel k lékaři, - kdyby nebylo úrazu, tak by obtíže pravděpodobně neměl, ale vyloučit nelze, že by tu byl jiný iniciující faktor. V návaznosti na uvedené obviněný tvrdí, že (bod 6.) nebylo prokázáno, že pád poškozeného z motocyklu inicioval jeho obtíže (a navíc se jednalo o subjektivní stesky poškozeného). 29. Byť tyto námitky jsou do značné míry skutkového charakteru, nelze konstatovat, že by jejich podstatou byla toliko snaha o prosazení příznivější varianty skutkových zjištění odlišných od těch, k nimž dospěly soudy, resp. soud odvolací, neboť v sobě obsahují i výtku, kterou lze posoudit jako nesouhlas s právním závěrem odvolacího soudu ohledně výsledné právní kvalifikace skutku vztažené k jeho popisu, tj. skutkovým zjištěním ve výroku odsuzujícího rozsudku vyjádřeným. 30. V uvedené souvislosti se připomíná, že soud prvního stupně, který posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství nechal zpracovat, následek způsobený obviněným poškozenému popsal tak, že mu dovolatel (tzv. skutková věta) „ přivodil poranění v podobě těžkého zhmoždění v oblasti ramene a lokte vpravo a v oblasti pravé kyčle, což si vyžádalo lékařské ošetření, hospitalizaci na chirurgickém oddělení XY nemocnice do 2. 10. 2019, přičemž průměrná doba léčení utrpěných poranění je 2 týdny, avšak v důsledku zvláštního osobního stavu J. P. byl tento omezen v obvyklém způsobu života minimálně do počátku března roku 2020 a v pracovní neschopnosti byl minimálně do 27. 5. 2020. Uvedený soud učinil závěr (bod 8. odůvodnění jeho rozsudku), že obviněný „ v přímé příčinné souvislosti s tímto porušením způsobil poškozenému ublížení na zdraví ve smyslu §122 odstavec 1 trestního zákoníku, čímž se rozumí způsobení takového stavu, záležejícího v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu obvyklý způsob života poškozeného a vyžaduje lékařské ošetření. Pokud z výpovědi poškozeného vyplynulo, že … byl v obvyklém způsobu života omezen po dobu téměř 6 měsíců a jeho pracovní neschopnost po dopravní nehodě trvala ještě další dva měsíce, pak bylo znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví prokázáno, že k prodloužení doby léčení a omezení poškozeného v obvyklém způsobu života došlo výhradně z důvodu zvláštního stavu poškozeného, což je evidentně okolnost, kterou obžalovaný nemohl předvídat a kterou mu nelze přičítat k tíži. Pro právní kvalifikaci pak byl podstatný závěr znaleckého posudku, že obvyklá doba léčení utrpěných poranění je v širším rozsahu dva týdny a obžalovaný je tak trestně odpovědný za způsobení ublížení na zdraví.“ 31 . Z uvedené citace je zřejmé, že nalézací soud, který skutek kvalifikoval v souladu s podanou obžalobou i návrhem státního zástupce v rámci jeho závěrečné řeči jako ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku, se k otázce toho, zda v důsledku jednání obviněného u poškozeného došlo k poruše zdraví naplňující kritéria těžké újmy na zdraví v některé z jejích variant upravených v §122 odst. 2 tr. zákoníku explicitně nevyjádřil. Plyne z ní, že zjištění výše uvedená („… avšak v důsledku zvláštního osobního stavu J. P. byl tento omezen v obvyklém způsobu života minimálně do počátku března roku 2020 a v pracovní neschopnosti byl minimálně do 27. 5. 2020 “) nepromítl do právní kvalifikace skutku vzhledem k chybějícímu zavinění obviněného („ … nemohl předvídat … “). Podle úsudku Nejvyššího soudu je třeba argumentaci nalézacího soudu vyložit tak, že ve vztahu k těmto omezením poškozeného (a s nimi souvisejícím léčením) neshledal u obviněného jeho zavinění ani ve formě nevědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm . b) tr. zákoníku, která se podle něj vztahuje toliko k části následku (omezujícího poškozeného v obvyklém způsobu života po dobu dvou týdnů). 32. Na tomto místě se jeví vhodné přičinit poznámku, že za tohoto stavu, tj. pokud nalézací soud neshledal důvod k tomu, aby obviněného činil trestně právně odpovědným i za další zdravotní komplikace, k nimž u poškozeného mělo dojít (z důvodu nedostatku zavinění, příp. i příčinného vztahu mezi jeho jednáním a následkem, jak si jeho rozhodnutí vyložil státní zástupce podávající odvolání i vůči výroku o vině a soud odvolací), se nejeví příhodným to, co soud učinil, tj. že do popisu skutku zahrnul i tyto údaje (a to oproti popisu skutku v žalobním návrhu). Při řešení, které nalézací soud zvolil, tj. kvalifikaci skutku podle §148 odst. 1 tr. zákoníku, měl ve výrokové části svého rozsudku uvést toliko ty skutečnosti, které jsou významné pro subsumpci skutku pod zákonného znaky jím označeného přečinu a další skutková zjištění, která z provedeného dokazování nabyl, jež však podle jeho mínění obviněnému „ nelze přičítat k tíži “ , měl zmínit v odůvodnění rozsudku s rozvedením toho, proč jsou pro závěr o vině obviněného irelevantní. 33. Oproti výše uvedenému popisu odvolací soud následek jednání obviněného vymezil tak, že tento poškozenému „ přivodil poranění v podobě těžkého zhmoždění v oblasti ramene a lokte vpravo a v oblasti pravé kyčle, což si vyžádalo lékařské ošetření, hospitalizaci na chirurgickém oddělení XY nemocnice do 2. 10. 2019, úrazový děj a vzniklá poranění iniciovaly obtíže vyplývající ze zvláštního osobního stavu spočívajícího v degenerativních změnách kyčelních kloubů, degenerativních změnách páteře projevující se obtížemi charakteru vertebrogenního algického syndromu, přičemž tento byl omezen v obvyklém způsobu života minimálně do počátku března roku 2020, tj. o dobu nejméně 6 týdnů “. Již na tomto místě se jeví vhodné poukázat na fakt, že z uvedené citace je zřejmé, že konkrétní způsob omezení poškozeného v obvyklém způsobu života odvolací soud ve výroku svého rozsudku neuvedl, a jak plyne z dále zmíněného, nic bližšího k tomu nevyložil ani v jeho odůvodnění. 34. Odvolací soud (bod 9. odůvodnění jeho rozsudku) okresnímu soudu vytkl, že „ pochybil, když nedospěl k závěru, že iniciace obtíží vyplývajících ze zvláštního osobního stavu a s tím související prodloužení omezení v obvyklém způsobu života, je v přímé příčinné souvislosti s dopravní nehodou, resp. úrazovým dějem a poraněními, která přímo vznikla při dopravní nehodě. “ Z hlediska existence příčinného vztahu zdůraznil, že „ [p]říčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se totiž nepřerušuje tím, že k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, která spolupůsobí při vzniku následku, pokud jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez které by k následku nikdy nedošlo. … mezi jednáním obžalovaného a zraněním poškozeného existuje příčinný vztah a k jeho přerušení nedošlo. Je evidentní, že ač by samotný střet vozidla s poškozeným nevedl k tak dlouhodobé léčbě (cca 2 týdny), bez tohoto střetu by nedošlo k iniciaci obtíží zvláštního osobního stavu poškozeného spočívajících v degenerativních změnách kyčelních kloubů, degenerativních změnách páteře projevujících se obtížemi charakteru vertebrogenního algického syndromu, přičemž v důsledku toho byl poškozený omezen v obvyklém způsobu života minimálně do počátku března roku 2020. tj. po dobu nejméně 6 týdnů. … zmíněný závažnější následek spočívající v prodloužení léčení poškozeného vlivem dalších komplikací, které se při léčbě objevily, je v příčinné souvislosti s posuzovaným jednáním obžalovaného. “ 35 . K otázce zavinění odvolací soud zmínil, že „ [k] trestní odpovědnosti za tento těžší následek se vyžaduje zavinění alespoň ve formě nevědomé nedbalosti, tj. že pachatel sice nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ale vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům o tom vědět měl a mohl “, na což navázal sdělením, že prokázaný následek „ je pokryt zaviněním obžalovaného z nevědomé nedbalosti [§16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku], neboť si mohl a měl alespoň v hrubých rysech představit, že příčinný vztah mezi jeho jednáním a následkem se může rozvinout tak, jak se rozvinul (viz přiměřeně č. 21/1981 Sb. rozh. tr.). Je běžnou zkušeností, že způsob jednání obžalovaného a daný mechanismus úrazu mohou vést a ve skutečnosti vedou i k těžkým zraněním. Přitom zejména u starších osob jako je poškozený, se následky úrazu mohou zhoršit a zkomplikovat v důsledku celkově zhoršeného zdravotního stavu, který se do té doby neprojevoval. Takový průběh poúrazových procesů je častý a pro průměrného pachatele předvídatelný. Postačuje, že si pachatel mohl a měl takový průběh poúrazového procesu představit aspoň v hrubých rysech. Není třeba, aby mu byl znám konkrétní zdravotní stav poškozeného, který jako jedna z příčin vedl nakonec spolu se samotným úrazovým dějem ke vzniku následku, tj. těžké újmě na zdraví dle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. “ 36. Z dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu lze vyvodit, že podstata zakládající trestní odpovědnost obviněného za způsobení těžké újmy na zdraví spočívá v iniciaci negativních projevů degenerativních změn organismu poškozeného (kyčelních kloubů a páteře), které měly vést k jeho omezení v obvyklém způsobu života po dobu delší šesti týdnů. V dané souvislosti však zůstává nezodpovězeno, zda takové vymezení, může odůvodňovat podřazení skutku popsaného ve výroku odsuzujícího rozsudku pod zákonný znak objektivní stránky přečinu, jímž byl dovolatel uznán vinným, a který spočívá v následku majícím povahu těžké újmy na zdraví . To zvláště za situace, že vyznění odborných závěrů znaleckého posudku není zcela jednoznačné, neboť znalkyně současně zmínila i znovuobnovení obtíží poškozeného („… iniciovaly, resp. znovuobnovily obtíže s bederní páteří, pro které však byly rozhodné neúrazové degenerativní změny skeletu …“). Není třeba dodávat, že takový (poruchový) následek ( těžká újma na zdraví ) může nastat jen za situace, že jej odůvodňuje konkrétně zjištěný účinek na předmětu útoku, tj. v případě trestných činů proti zdraví (Hlava I, Díl druhý zvláštní části trestního zákoníku) příslušná změna zdravotního stavu poškozeného, vyvolaná jednáním pachatele, která má podobu vážné poruchy zdraví nebo jiného vážného onemocnění (§122 odst. 2 věta první tr. zákoníku) . Teprve za splnění této podmínky může být těžkou újmou na zdraví podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku delší dobu trvající porucha zdraví. 37. Z tohoto pohledu však nebyla věc odvolacím soudem vůbec hodnocena, neboť ten nikde ve svém rozsudku neuvedl, a) co a proč pokládá za vážnou poruchu zdraví či jiné vážné onemocnění nastalé u poškozeného, tj. co (jaká změna jeho zdravotního stavu) tento obligatorní znak těžké újmy zakládá (a současně má svůj původ v jednání obviněného, jehož podstatou je jím zaviněné sražení poškozeného z jím řízeného motocyklu na vozovku), resp. b) zda jím zvažovaná (resp. podle něj i důkazním řízením prokázaná) iniciace obtíží poškozeného mající svůj původ v označených degenerativních změnách může označený zákonný znak naplnit. 38. V uvedeném směru se připomíná, že znalkyně MUDr. Margita Smatanová, Ph.D. hodnotila závažnost zranění poškozeného nastalých v bezprostřední souvislosti s jeho pádem na vozovku (zhmožděniny v oblasti ramene, lokte a kyčle), která označila za poranění středně těžké, jehož průměrná doba léčení je delší než 7 dnů, avšak nepřekročí hranici 6 týdnů (u obviněného průměrnou dobu léčení určila 2 týdny), a výslovně zmínila, že tato poranění nenaplňují kritéria déle trvající poruchy zdraví, při které by byl poškozený významně omezen na běžném způsobu života po dobu delší než 6 týdnů. K prokázaným degenerativním změnám v organismu poškozeného se z tohoto hlediska nijak nevyjádřila. V kontextu jednání, pro které byl obviněný stíhán, v písemně vyhotoveném posudku uvedla (jak již částečně citováno výše), že „ [ú]razový děj ze dne 1. 10. 2019 a vzniklá poranění iniciovaly, resp. znovuobnovily potíže s bederní páteří, pro které však byly rozhodné neúrazové degenerativní změny skeletu, existující již před předmětným úrazem .“ 39. Jak již bylo zmíněno, těžkou újmou na zdraví se rozumí jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění , z čehož plyne, že na rozdíl od prostého ublížení na zdraví podle §122 odst. 1 tr. zákoníku se v tomto případě musí jednat o velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života. Současně je nutno zdůraznit, že „[u] jednotlivých druhů těžké újmy na zdraví bude třeba někdy zjišťovat, do jaké míry byly následky způsobeny vývojovou vadou nebo nemocí anebo defektem, trvajícími i před poškozením, aniž si poškozený musel uvědomit jejich přítomnost.“ (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012. str. 1318). Tím spíše by této otázce měla být věnována pozornost za situace, kdy provedené důkazy naznačují, že k omezení poškozeného v obvyklém způsobu života mohlo docházet již před úrazovým dějem, který je předmětem pozornosti orgánů činných v trestním řízení. 40. Nelze sice tvrdit, že by pozornost soudů na tyto otázky nebyla upřena, výsledek jejich činnosti, zejm. jak se posléze projevil v rozhodnutí odvolacího soudu, je však třeba pokládat spíše za pouhé nakročení k vyřešení nastoleného problému. 41. Soud prvního stupně – za situace, kdy dospěl k závěru o přerušení příčinné souvislosti („ … bylo znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví prokázáno, že k prodloužení doby léčení a omezení poškozeného v obvyklém způsobu života došlo výhradně z důvodu zvláštního stavu poškozeného“ ) a nedostatku zavinění obviněného („ což je evidentně okolnost, kterou nemohl obžalovaný předvídat “) – neměl důvod podrobněji objasňovat otázky nezbytné pro vytvoření skutkového základu věci umožňujícího právní závěr, že poškozenému byla způsobena těžká újma na zdraví. Pro úplnost je vhodné zopakovat, že poněkud redundantně pak při tomto zhodnocení do skutkové věty včlenil i informaci, že „… v důsledku zvláštního osobního stavu J. P. byl tento omezen v obvyklém způsobu života minimálně do počátku března roku 2020 a v pracovní neschopnosti byl minimálně do 27. 5. 2020.“ 42. Oproti nalézacímu soudu se však v odlišné situaci ocitl soud odvolací, pokud se rozhodl skutek obviněného překvalifikovat, neboť poté bylo jeho povinností, resp. i povinností státního zástupce, který o takové odlišné právní posouzení skutku (jako přečinu podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku) svým odvoláním usiloval, příslušným dokazováním existenci poruchy zdraví v tomto rozsahu u poškozeného prokázat a následně je příslušným popisem vyjádřit i v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku. Nic takového se však nestalo. Dokazování provedené odvolacím soudem se omezilo na provedení výslechu znalkyně, který podle názoru Nejvyššího soud nepřinesl objasnění posuzované otázky způsobem umožňující mu přistoupit ke změně právní kvalifikace skutku (viz dále), v rozsudku, který odvolací soud poté vydal, není povaha obtíží znesnadňujících poškozenému vést obvyklý způsob života (potíží v podobě velmi citelné újmy v obvyklém způsobu života) popsána. Odvolací soud při popisu skutku totiž pouze uvedl, že pro potíže spočívající v degenerativních změnách kyčelních kloubů, degenerativních změnách páteře projevujících se obtížemi charakteru vertebrogenního algického syndromu, iniciované úrazovým dějem a z něj vyplývajícími zraněními způsobily, že poškozený byl „… omezen v obvyklém způsobu života minimálně do počátku března roku 2020, tj. po dobu nejméně 6 týdnů.“ Takto popsané zdravotní potíže ovšem jasně nedokládají (resp. nedostatečně specifikují), že se jednalo o velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života, zvlášť když odvolací soud doslova užije termínu prostého „omezení v obvyklém způsobu života“. Jinak vyjádřeno, ani z popisu skutku ani z odůvodnění rozsudku neplyne, jakým konkrétním způsobem byl poškozený omezen ve svém životě, tak aby bylo možné naplnit kritéria pro konstatování existence těžkého ublížení na zdraví. 43. Napadený rozsudek ovšem trpí i další rovinou pochybení spočívající v nedostatečné realizaci důkazního řízení. Právní závěr o naplnění příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a následkem ve formě těžkého ublížení na zdraví poškozeného založil odvolací soud v podstatě výhradně na znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. V tomto posudku znalkyně MUDr. Margita Smatanová, Ph.D. dospěla k závěru, že rentgenovým vyšetřením ze dne 25. 11. 2019 (tedy skoro 2 měsíce po dopravní nehodě) byly zjištěny degenerativní změny páteře poškozeného (viz bod 7. rozsudku nalézacího soudu, resp. č. l. 250, 255). Nezabývala se však tím (a soudy se v tomto směru nedotazovaly), jak přesně skrze daný úraz spočívající ze zhmoždění pravého lokte, pravé kyčle a ramene došlo k projevům preexistujícího onemocnění poškozeného, a to až po dvou měsících od úrazu, kdy délka léčby bezprostředních zranění z dopravní nehody pramenících měla činit pouze dva týdny. V uvedeném ohledu je poté otázkou, do jaké míry byl podložen její zcela obecný závěr, že by k projevům degenerativního onemocnění pohybového aparátu u poškozeného pravděpodobně nedošlo, nebýt dopravní nehody (resp. k nim došlo z jiné příčiny) a tento by se uzdravil právě během dvou týdnů. Mimo chybějící hlubší popis metod a úvah, kterými k tomuto závěru znalkyně dospěla, totiž sama podala poměrně vágní vyjádření, kdy uvedla, že podstatou prodloužení doby léčení poškozeného „… byl zvláštní osobní stav poškozeného, nikoliv samotný charakter utrpěných zranění.“ Na druhou stranu ihned uvádí, že „… poranění iniciovaly, resp. znovuobnovily obtíže s bederní páteří, pro které však byly rozhodné neúrazové degenerativní změny skeletu, existující již před předmětným úrazem.“ Následně uzavřela, že uvedený zvláštní osobní stav bude rozhodný i pro případné obtíže s páteří v budoucnu. V rámci jejího výslechu ve veřejném zasedání dne 27. 4. 2021 (č. l. 287 a násl.) však hovořila o tom, že zdravotní potíže poškozeného pramenící z jeho degenerativního onemocnění byly pravděpodobně iniciovány úrazem, ačkoliv k této iniciaci mohlo dojít i kdyby k dopravní nehodě nedošlo v důsledku působení jiných faktorů. Způsob či povahu této iniciace však v písemně vypracovaném znaleckém posudku ani skrze svoji výpověď nespecifikovala. 44. I v situaci, kdy by v obecné rovině bylo možné přijmout závěr o příčinné souvislosti mezi dopravní nehodou způsobenou obviněným a projevy již dříve existujícího onemocnění poškozeného, je třeba poukázat na skutečnost, že nebylo dostatečně zjištěno, v jaké míře (ve vztahu ke zdravotním potížím poškozeného) je tato příčinná souvislost dána. Jinak vyjádřeno, ze znaleckého posudku není zřejmý nejen charakter iniciace zdravotních komplikací poškozeného, nýbrž ani porovnání jeho stavu před dopravní nehodou a po ní. Není tak vůbec zohledňováno, kolik těchto obtíží a v jaké intenzitě mohlo existovat již před danou dopravní nehodou a jaký jejich poměr až v jejím důsledku. Sama znalkyně, slyšená ve veřejném zasedání dne 27. 4. 2021, uvedla, že neměla dokumentaci, ze které by vyplývaly zdravotní potíže spojené s degenerativním onemocněním poškozeného již před úrazem, ačkoliv tímto onemocněním měl trpět již dříve. To podle ní však neznamená, že potížemi netrpěl, neboť akorát nemusel docházet k lékaři (viz bod 6. rozsudku odvolacího soudu). Výše zmíněnou otázkou, zda byl poškozený z důvodu svého zdravotního stavu omezen ve způsobu života již před úrazem, případně v jaké míře ve srovnání s takovýmto omezením po dopravní nehodě (úrazu), se znalkyně ani soudy hlouběji nezabývaly. Nebyly tedy zjištěny poznatky, ze kterých by bylo následně možné dovodit míru příčinné souvislosti (pakliže vůbec nějakou) mezi jednáním obviněného a vzniklým následkem. Znalkyně se pouze vyjádřila v tom obecném smyslu, že zdravotní problémy poškozeného byly pravděpodobně iniciovány či dokonce znovuobnoveny (tedy, že již potenciálně existovaly dříve) předmětným úrazem. Jak již bylo uvedeno, neposkytuje však žádný hlubší rozbor pro tento svůj závěr. V. Způsob rozhodnutí 45. Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je stižen vadou zakládající důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pro nesprávnost právního posouzení skutku [nedostatečnost skutkového vyjádření újmy na zdraví vzniklé u poškozeného pro její podřazení pod znak objektivní stránky (následku) přečinu, jímž byl dovolatel uznán vinným]. Na jeho podkladě proto podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil jak rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 4. 2021, č. j. 6 To 295/2020-302, tak jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 24. 9. 2020, č. j. 9 T 10/2020-278, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Zrušení rozsudku soudu nalézacího je odůvodněno tím, že ani ten dosud nelze pokládat (viz část o nesouladu popisu skutku s právními vývody obsaženými v odůvodnění) za nezpochybnitelný, a to i proto, že ani uvedený soud se dosud zcela důsledně nevypořádal s otázkami souvisejícími se zdravotním stavem poškozeného. 46. Nejvyšší soud podle §265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí tomuto (okresnímu) soudu, neboť rozhodnutí o tom, zda je skutek, který je obviněnému kladem za vinu, třeba kvalifikovat jako přečin ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku, jak učinil označený soud, nebo naopak jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jak jej kvalifikoval soud odvolací, nebude možno učinit bez dalšího doplnění dokazování. 47. Toto dokazování by mělo být zaměřeno na objasnění otázek, které nebyly dosud náležitě zodpovězeny, tedy a) zda lze mít za nesporné, že obtíže, jimiž poškozený trpěl po delší dobu, mají bezprostřední příčinnou souvislost s jeho pádem na vozovku, k němuž došlo v důsledku jednání obviněného, b) jak tyto (zejména v jaké intenzitě) omezovaly poškozeného v obvyklém způsobu života, c) zda lze určit, jestli (a v jakém rozsahu) byl poškozený limitován, příp. omezen v obvyklém způsobu života, v důsledku degenerativních změn jeho organismu v období předcházejícím úrazovému ději, d) zda obtíže, jimiž trpěl v období po úrazu, byly podstatně výraznějšího rázu než omezení, která se u něj (pokud tomu tak bylo) projevovala před úrazem, nebo došlo „toliko“ k jejich opětovné iniciaci v nezměněném rozsahu, e) zda stav, který u něj byl v období po úrazu, lze označit za vážnou poruchu zdraví nebo jiné vážné onemocnění, která/é by nastalo v důsledku úrazového děje (pádu poškozeného). 48. Zodpovězení těchto, svou povahou odborných otázek, vyžaduje odborné posouzení příslušného odborníka. Na posouzení soudu je, aby zvážil, zda vystačí s tím, že je (případně po přibrání konzultanta) zodpoví jím již přibraná znalkyně oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, nebo zda za účelem jejich zodpovězení přibere znalce příslušné odbornosti, u něhož je předpoklad, že na podkladě posouzení lékařských zpráv dokumentujících degenerativní změny nastalé u poškozeného v oblasti kyčle a páteře přinese odborné závěry, které umožní soudu zodpovědět primárně to, zda u poškozeného nastala změna zdravotního stavu, která vykazuje charakteristiky těžké újmy na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 tr. zákoníku. Z povahy věci plyne, že až po případném kladeném zodpovězení této otázky přichází v úvahu řešení otázek dalších, tj. příčinné souvislosti a zavinění poškozeného. Soudu, resp. procesním stranám, se pochopitelně nabízí možnost, aby případně provedly i další důkazy, které by mohly přispět k vyřešení nastoleného problému. 49. Připomíná se, že ke zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu došlo výlučně z podnětu opravného prostředku podaného ve prospěch dovolatele, v důsledku čehož se uplatňuje režim upraveným §265s odst. 2 tr. ř., a že ve smyslu §265s odst. 1 tr. ř. je nalézací soud vázán právním názorem vysloveným v tomto rozhodnutí a je povinen provést dokazování, které mu bylo uloženo. 50. Zbývá dodat, že za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.). V Brně dne 27. 10. 2021 JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu