ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.1117.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 1117/2021-578
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 11. 2021 o dovolání, které podal obviněný T. P., nar. XY v XY, okres XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 1. 2021, č. j. 4 To 206/2020-508, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 1 T 185/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. 6. 2020, č. j. 1 T 185/2018-448 byl obviněný T. P. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku (pod bodem 1.) a přečinem krádeže podle §205 odst. 3 tr. zákoníku (pod bodem 2.), jichž se dopustil způsobem specifikovaným ve výroku citovaného rozsudku.
2. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §205 odst. 3 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a tří měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let a šesti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému M. G. částku ve výši 30 620 Kč a poškozené A. D. částku ve výši 79 130 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození M. G. a A. D. odkázáni se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 1. 2021, č. j. 4 To 206/2020-508 tak, že jej podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o vině pod bodem 2), ve výroku o trestu a celém výroku o náhradě škody. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal obviněného vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jehož se dopustil způsobem specifikovaným ve výroku jeho rozsudku.
4. Za tento trestný čin jej, při nezměněném výroku o vině pod bodem 1), odsoudil podle §205 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a tří měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu výkon tohoto trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let a šesti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému M. G. částku ve výši 30 620 Kč a poškozené A. D. částku 79 130 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozené M. G. a A. D. se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti citovanému rozsudku krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Ing. Jiřího Špeldy dovolání, jež opřel (skrze doplnění tohoto dovolání) o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř. Rovněž připojil námitku tzv. extrémního nesouladu.
6. Obviněný namítá, že při soudy konstatovaném „násilném otevření bytu“ nebyl přítomen, nikoho k tomuto nezmocnil a nad žádnými věcmi v něm nezískal faktickou kontrolu. Nebylo vůbec zjišťováno, zda objednal předmětnou stěhovací firmu, což neučinil. Nadto dne 3. 8. 2017 byl poškozený poučen policií, že pokud si nechce z bytu odnést své věci, tak tím ztrácí kontrolu nad tímto majetkem.
7. Soudy nehodnotily ve stejné míře důkazy ve prospěch obviněného jako v jeho neprospěch. Zpochybňování povahy dohody o ukončení nájmu, kterého se soudy dopustily, tyto dostatečně nevysvětlily a pomíjely grafologickou expertízu zadanou OČTŘ. Dále nájemní smlouva mezi obviněným a svědkem K. byla nalézacím soudem nepodloženě hodnocena jako účelová či jako nikoliv skutečná. Odvolací soud ovšem tuto hodnotil tak, že byla skutečně uzavřena. V neprospěch obviněného je vyloženo, že nebylo zjištěno, že by na byt vyvěsil inzerát. To ovšem neznamená, že takový inzerát podán nebyl. Obviněný podal důkaz o tomto inzerátu, který však odvolací soud ignoroval.
8. Pakliže poškozený užíval byt i po konci února 2017, pak tak činil neoprávněně, neboť podepsal dohodu o ukončení nájmu, podle které měl do konce zmíněného měsíce byt vyklidit. Soud prvního stupně bez hlubšího vysvětlení dospěl k závěru o tom, že vůle stran byla jiná, kdy soud odvolací označil předmětnou dohodu o ukončení nájmu za pochybnou, opět bez reflexe grafologického zkoumání PČR. Obviněný se domníval, že poškozený byt nepoužívá. Pokud tomu tak nebylo, tak se jednalo o omyl, který způsobil sám poškozený tím, že byl nekontaktní.
9. Tvrzení nalézacího soudu, že obviněný nepodnikl žádné relevantní kroky ke zjištění, zda poškozený stále v bytě bydlí, je v rozporu s výpovědí svědka V. Podle ní se obviněný v tomto směru informoval u domovníka a snažil se poškozeného v bytě zastihnout. I úvahy nalézacího soudu stran toho, že se obviněný snažil zbavit nepohodlného nájemníka, jsou nepodložené. Odvolací soud hodnotí tuto výseč skutkového stavu zcela opačně, když uvádí, že z listinných důkazů vyplynulo, že se obviněný nedomáhal opuštění a vyklizení bytu poškozeným.
10. Následně obviněný upozorňuje na rozpory mezi výpovědí svědkyně L. a poškozeného ohledně toho, zda v bytě byly jeho věci, i když tam už bydlela či nikoliv. Ke svým výpovědím měli poškození účelové důvody, když měli finanční zájem na výsledku řízení.
11. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení.
12. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že obviněný užívá v případě dovolací argumentace totožné námitky jako v odvolacím řízení. Jeho námitky jsou přitom skutkové povahy.
13. Soudy rozhodně nepochybily, když nepřisvědčily námitce, podle které měl být nájemní vztah mezi obviněným a poškozeným ukončen dohodou ze dne 6. 2. 2017. Důvodně totiž dospěly k závěru, že fakticky byl byt poškozeným i nadále užíván. Na uvedeném přitom nic nezměnila ani výpověď svědka V. či samotná listina obsahující zmíněnou dohodu o ukončení nájmu. Soudy dospěly k reálné existenci a naplňování předmětného nájemního vztahu z toho, že obviněný vůči poškozenému nečinil žádné další kroky, které by byly zřejmé i z navazující elektronické korespondence. Z této vyplývala spíše snaha získat dlužné nájemné od poškozeného. Pakliže by došlo ke skutečnému ukončení nájemního vztahu, pak by byl obviněný určitě ostražitější při uzavírání smlouvy s dalším nájemníkem, vzhledem k prodlevám s placením nájemného ze strany poškozeného. Z nájemní smlouvy ze dne 6. 4. 2017 neobsahující např. ani ustanovení o kauci, však nic takového neplyne.
14. K námitce, že se vniknutí do bytu poškozeného obviněný neúčastnil, státní zástupkyně odkazuje na bod 17. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu. Poukazuje zejména na konstrukci skutkové věty, která obsahuje informaci o tom, že tak učinil ve spolupachatelství s L. K.
15. Ve vztahu k bodu 2) výroku o vině, o kterém bylo znovu rozhodováno odvolacím soudem, státní zástupkyně odkazuje na 21. bod rozsudku soudu nalézacího, s jehož úvahami se ztotožnil i soud druhého stupně (viz body 11. – 16. jeho rozsudku). Státní zástupkyně dále přibližuje úvahy, ze kterých soudy vyšly včetně zmínění relevantní důkazní materie (výpovědi poškozených, svědkyně L., fotodokumentace daných věcí atd.). Vzhledem ke shora uvedenému je nutné uzavřít, že skutkové námitky obviněného neposkytují podklad pro zpochybnění soudy učiněné právní kvalifikace.
16. Ve vztahu k doplnění dovolání obviněného, ke kterému tento přistoupil podáním ze dne 29. 5. 2021, státní zástupkyně uvádí, že bylo učiněno až po uplynutí dovolací lhůty. Odkazuje rovněž na to, že opravné usnesení odvolacího soudu ze dne 21. 4. 2021, č. j. 4 To 206/2020-541, nemá na běh dovolací lhůty vliv.
17. Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., a to i pro případ jiného rozhodnutí, než jsou uvedena v §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.). K poslednímu zmíněnému považuje Nejvyšší soud za vhodné dodat, že dovolání obviněného bylo původně podáno pouze s vymezením dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g). Podáním ze dne 29. 5. 2021 učiněným až po konci dovolací lhůty obviněný doplnil toto dovolání ještě o konstatování důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. k). Vzhledem k tomu, že dané doplnění bylo učiněno až po marném uplynutí dovolací lhůty a tomu, že původní podání ani neobsahovalo žádnou argumentaci vztahující se k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. se Nejvyšší soud obsahem zmíněného doplnění dále nezabýval.
19. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až l) tr. ř., resp. v §265b odst. 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto nejprve posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
20. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho pod statou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je tak dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky.
21. O takto vymezený důvod dovolání však nelze opírat tvrzení o případných procesních pochybeních soudů nižších stupňů a nelze na jeho podkladě namítat vadné použití norem hmotného práva vztažené na takový skutek, k němuž dovolatel dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od jeho názoru. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod.
22. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
23. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
24. Ohledně námitek obviněného, které podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , je nutno konstatovat, že tyto nejsou s to naplnit zmíněný dovolací důvod a ani žádný z dalších taxativně vyjmenovaných důvodů dovolání podle §265b tr. ř. Jedná se totiž o námitky skutkové, resp. procesní povahy, jež jsou navíc odrazem jeho již užité obhajoby, se kterou se soudy vypořádaly.
25. Nejvyšší soud připomíná, že z pozice dovolacího soudu nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, ledaže by tato zjištění byla v tak extrémním rozporu s provedenými důkazy, že by tím bylo dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces. V takovém případě by měl zásah Nejvyššího soudu podklad v ustanoveních čl. 4 a čl. 90 Ústavy.
26. Rozhodnutí trpící vadou extrémního nesouladu jsou taková, jež obsahují skutková zjištění, která nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo jsou dokonce s nimi přímo v rozporu, ať již se tak stalo v důsledku toho, že obsah důkazů byl zkreslen, dezinterpretován, pominut, či v důsledku jiných hrubých vad nastalých v procesu dokazování a jeho hodnocení. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňují požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. ř., přičemž ústí do skutkových a právních závěrů, jež jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, avšak jsou odlišné od pohledu obviněného. V celé řadě rozhodnutí, ať již Ústavního či Nejvyššího soudu, lze nalézt shrnutí vyznívající tak, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07). Prvotním předpokladem pro to, aby se Nejvyšší soud případným extrémním nesouladem zabýval, je, že jej obviněný učiní předmětem svého dovolání.
27. Obviněný pouze trvá na vlastní verzi skutkového děje, když se snaží distancovat od násilného otevření bytu a zmocnění se věcí v něm. Skutečnost, že věci poškozeného nechal obviněný z bytu vystěhovat prostřednictvím jiné osoby, nic nemění na podstatě skutku, pro který byl uznán vinným. Ohledně způsobu vystěhování věcí z bytu obviněným se vyjadřoval i odvolací soud v bodě 12. jeho rozsudku. Mimo jiné tak zmínil, že svědkyně L. uvedla, že vyklizení bytu zajistil obviněný, který „... objednal stěhovací firmu a věci nechal vyvézt.“ Vymezení skutku pod bodem 1) rozsudku nalézacího soudu přitom obsahuje právě tu skutečnost, že obviněný byt násilně otevřel díky domluvě se svědkem K. a skrze jeho jednání. Pokud dovolatel rovněž dodává, že poškozený byl poučen policejním orgánem, že pokud si nechce z bytu věci odvést, ztrácí tím nad nimi kontrolu, pak je nutné tuto námitku označit za zcela irelevantní. Soudy totiž na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru, že poškozený byt fakticky užíval, resp. bydlel v něm (kdy skutečná povaha dohody o ukončení nájmu byla hodnocena jako pochybná), a tudíž v něm logicky měl i vlastní věci, které nemínil nikam odvážet. Ostatně, jak uvedl odvolací soud v bodě 15. jeho rozsudku, tak „[p]oučení policejního orgánu rozhodně není možno vykládat tak, že pokud jej poškozený neuposlechl, věci si neodvezl a byt nevyklidil, pozbyl ke svým věcem vlastnická práva, či se jich dobrovolně vzdal.“
28. Dále dovolatel namítá, že soudy nezohlednily některé důkazy v jeho prospěch a zejména pak grafologickou analýzu dohody o ukončení nájmu. K této dohodě se přitom zcela dostatečně vyjádřil nalézací soud v bodě 19. jeho rozsudku, kde zohlednil jak grafologické zkoumání daného dokumentu (spíše svědčící obviněnému), tak i další důkazy jako užití zfalšovaného notářského razítka, výpověď poškozeného či nevěrohodnou výpověď svědka N. Nejvyšší soud nebude opakovat celou úvahu soudu prvního stupně. Pouze podotkne, že hodnocení dohody o ukončení nájmu a její související grafologické analýzy rozhodně nebylo pomíjeno. Nalézací soud logickým a přijatelným způsobem vyložil důvody, pro které tyto důkazy neměl za zásadní ve vztahu k závěru o vině obviněného. I kdyby však dohoda o ukončení nájmu byla soudy uznána jako nepochybná, nic by to nezměnilo na podstatě skutku dovolatele, neboť existence formální dohody o ukončení nájmu neohrožuje zjištění, že poškozený fakticky užíval předmětný byt a měl v něm věci, když do něj obviněný neoprávněným způsobem vnikl a věci následně nechal vystěhovat. Uživatel bytu je totiž chráněn proti vlastníkovi i v případě, kdy tento má vykonatelné rozhodnutí k vyklizení uživatelova bytu (což se v předmětné věci ani nestalo). Vlastník v takovém případě musí požádat o výkon rozhodnutí podle §340 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. V dané trestní věci se o podobnou situaci ovšem nejednalo.
29. Pakliže se obviněný snaží vyvolat v Nejvyšším soudu představu, že odvolací soud hodnotil existenci nájemní smlouvy uzavřené mezi ním a svědkem K. odlišně, než soud nalézací, aniž by tuto úvahu podložil, pak ani tato argumentace nemá šanci na úspěch. Soud prvního stupně skutečně dospěl k závěru o účelovosti takto uzavřené nájemní smlouvy a v tomto směru poměrně podrobným způsobem vyložil své úvahy v bodě 15. jeho rozsudku, který není třeba reprodukovat. Závěr odvolacího soudu přitom není vůbec v rozporu s výše uvedeným, když tento uznal, že předmětná nájemní smlouva skutečně uzavřena byla, ovšem zcela účelově (viz bod 10. jeho rozsudku). Ostatně i soud prvního stupně zmiňuje formální existenci nájemní smlouvy mezi obviněným a svědkem K. (viz shora uvedený bod jeho rozsudku). Z jeho argumentace je však zjevné, že usuzuje na fiktivnost reálného nájemního vztahu mezi nimi, resp. účelovost jeho formálního vyjádření, obdobně jako to činí soud odvolací.
30. Ve vztahu k účelovosti shora řešené nájemní smlouvy, uzavřené se svědkem K., se pojí i námitka obviněného ohledně toho, že odvolacímu soudu předložil dokumenty, ze kterých je zřejmé, že inzeroval nabídku k pronájmu bytu. Tímto tvrzení dovolatel napadá závěr nalézacího soudu, že jeho původní tvrzení o inzerci přes servery Bazoš, Hyperinzerce a Annonce bylo ověřeno jako nepravdivé (viz bod 15. jeho rozsudku). Dále obviněný takto rozporuje závěr odvolacího soudu, že z listinných důkazů nebylo prokázáno, že by inzeroval na webových stránkách (viz bod 11. jeho rozsudku). Obviněný skutečně v rámci doplnění svého odvolání doložil zprostředkovatelskou smlouvu týkající se zajištění nájemce (č. l. 469). Byť je vyjádření odvolacího soudu v tomto směru poměrně strohé, není nepravdivé, neboť obviněný takto napadal závěr soudu prvního stupně, podle nějž neinzeroval skrze zmíněné servery. Byl to pak právě tento závěr nalézacího soudu, který odvolací soud potvrdil navzdory zmíněné zprostředkovatelské smlouvě. Nadto, jak již bylo předestřeno, závěry rozsudků obou soudů ohledně předmětné inzerce měly význam pouze ve vztahu hodnocení účelovosti nájemní smlouvy uzavřené mezi obviněným a svědkem K. (resp. pochybnosti dohody o ukončení nájmu a reálného ukončení užívání bytu poškozeným). Zmíněný význam však měl ve světle zbylé důkazní materie zřejmě marginální povahu. Stručné hodnocení této zprostředkovatelské smlouvy předložené až v odvolacím řízení a uzavřené jen pár dní před uzavřením nájemní smlouvy se svědkem K. pak nemůže znamenat zásah do práva na spravedlivý proces obviněného, a tedy ani situaci tzv. opomenutí důkazu. Ostatně dovolatel takovou námitku ani zcela explicitně nevznáší.
31. I k námitce o tom, že se obviněný snažil zjistit, zda poškozený v bytě stále bydlí, resp. k nedostatečnosti těchto snah obviněného, se soudy již vyjádřily. Soud prvního stupně tak učinil zejména v bodě 13. jeho rozsudku, když uvedl, že skutečnost, že na poškozeného zkoušel svědek V. zvonit v odpoledních hodinách, má nízkou výpovědní hodnotu ve vztahu ke zjištění, zda poškozený v bytě skutečně bydlel. Poškozený totiž pracoval v době od 7 do 19 hod., případně v době od 19 do 7 hod. Ostatně ohledně svědkem V. poskytnutého údaje, že se v bytě nesvítí a vypadá to, že tam nikdo nebydlí, sám tento svědek uvedl, že z venku se to špatně posuzuje (viz bod 10. rozsudku nalézacího soudu). Obdobně se vyjádřil i soud odvolací v bodě 12. jeho rozsudku. Následně v bodě 14. rozsudku odvolacího soudu tento komentuje i nepřijatelnost tvrzení obviněného, že jej snad poškozený měl uvést v omyl ohledně toho, že v bytě stále bydlí. V této souvislosti soud zmiňuje krom již shora uvedeného i emailovou komunikaci, ze které bylo zřejmé, že poškozený má v úmyslu byt nadále užívat.
32. V rámci svých námitek skutkové povahy vedle sebe obviněný staví tvrzení soudu prvního stupně a tvrzení soudu odvolacího, která mají byt v neodůvodněném rozporu. Nalézací soud totiž uvedl, že obviněný měl činit vědomé kroky k tomu, aby se v rozporu se zákonem zbavil „nepohodlného“ nájemníka (viz bod 14. jeho rozsudku) a odvolací soud uzavřel, že obviněný po dobu dvou měsíců (od uzavření dohody o ukončení nájmu ze dne 6. 2. 2017 do dne uzavření nájemní smlouvy se svědkem K. a počátku souvisejícího protiprávního jednání dne 6. 4. 2017) se nesnažil legálním způsobem poškozeného vystěhovat (viz bod 10. jeho rozsudku). Ve skutečnosti se však o rozporné závěry nejedná. V první řadě je třeba poukázat na to, že odvolací soud ve zmíněné pasáži jeho rozhodnutí hovořil o krocích, jež jsou zákonné a které obviněný mohl podniknout po uzavření jím akcentované dohody o ukončení nájmu, resp. přesněji řečeno o krocích, jež mohl podniknout v časovém rozmezí mezi datem uzavření zmíněné dohody (6. 2. 2017) a datem, kdy násilně vnikl do obydlí poškozeného skrze domluvené jednání svědka K. (6. 4. 2017) a dopustil se krádeže jeho věcí (7. 4. 2017, resp. až 27. 6. 2017). Proto ostatně soud druhého stupně zmiňuje interval dvou měsíců. Nalézací soud přitom o tomto intervalu taktéž mluví, když uvádí, že obviněný po uzavření dohody o ukončení nájmu nečinil žádné právně relevantní kroky k vystěhování poškozeného. V případě tvrzení o snaze zbavit se „nepohodlného“ nájemníka přitom zřejmě mínil až jeho následné jednání realizované ode dne 6. 4. 2017, pro které byl uznán vinným trestnými činy porušování domovní svobody a krádeže. Jinak vyjádřeno, soudy v jednom případě hovořily o možnosti právně přijatelného jednání, které dovolatel nevyužil, a v případě druhém o jeho odlišně časově vymezeném protiprávním (trestném) jednání.
33. Na tomto místě Nejvyšší soud považuje za potřebné k námitkám obviněného, jež uplatnil v dovolání a kterými se již jako obsahově shodnými soudy nižších stupňů zabývaly, uvést, že není jeho úkolem, aby na veškeré výhrady dovolatele opětovně a detailně reagoval. V uvedeném směru lze odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá , že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku) . Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Ohledně rozhodnutí dovolacího soudu, pokud dovolání odmítá, se navíc uplatňuje znění §265i odst. 2 tr. ř. (viz dále).
V.
Způsob rozhodnutí
34. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ten ve svém dovolání uplatnil výhradně námitky, které se s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. věcně rozešly. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o celém dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b.
35. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 11. 2021
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu