ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.1157.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 1157/2021-628
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 11. 2021 o dovolání, které podal obviněný R. H. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 16. 6. 2021, č. j. 14 To 132/2021-560, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 7 T 26/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 4. 2. 2021, č. j. 7 T 26/2020-390 , byl obviněný R. H. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
dne 9. 9. 2018 v době od 11:20 hod. do 11:35 hod. jako řidič osobního vozidla tov. zn. Opel Combo, rz. XY, jedoucího ze XY do XY, v tu dobu se nacházejícím u XY u motorestu XY, po předchozí verbální rozepři, fyzicky napadl svou manželku V. H, nar. XY, sedící uprostřed na zadní sedačce vozidla, a to tak, že nejprve poškozenou udeřil opakovaně rukou do oblasti nohou a rukou, následně si poškozenou přitáhl k sobě a udeřil ji pěti až šesti ranami pěstí do obličeje, v důsledku tohoto útoku V. H. utrpěla zlomeninu nosních kůstek s posunem úlomků, lehké podvrtnutí krční páteře a další podlitiny a tržné rány v obličeji, šest krevních výronů v podkoží na přední zevní straně levého stehna, dva krevní výrony v podkoží na vnitřní straně pravé paže a dva krevní výrony v podkoží na vnitřní straně levé paže, což si vyžádalo ošetření v Nemocnici XY s následnou operací dne 10. 9. 2018 a reoperací dne 11. 9. 2018 a přiložením sádrové dlahy do 17. 9. 2018, přičemž vzniklými zraněními byla poškozená po dobu třech až čtyřech týdnů omezena na běžném způsobu života bolestivostí poraněných míst, ztížením průchodu vzduchu nosními průduchy, omezením hybnosti krční páteře do krajních poloh pro bolest a přiloženou sádrovou dlahou na nos, což znemožňovalo smrkání a obvyklé udržování hygieny obličeje.
2. Obviněný byl za tento přečin odsouzen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené zdravotní pojišťovně částku 20 783 Kč a poškozené V. H. na náhradě nemajetkové újmy částku 28 610 Kč, přičemž se zbytkem svého nároku byla tato poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvoláních obviněného a poškozené V. H. proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 16. 6. 2021, č. j. 14 To 132/2021-560, jímž napadený rozsudek z podnětu odvolání poškozené V. H. podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o náhradě nemajetkové újmy této poškozené a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost zaplatit jí na náhradě nemajetkové újmy částku 28 619 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. poškozenou odkázal se zbytkem nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému rozsudku krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Martina Pavliše dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř.
5. Obviněný připomenul, že prvním rozsudkem nalézacího soudu byl zproštěn obžaloby. Tento rozsudek zrušil odvolací soud, jenž podle dovolatele porušil §263 tr. ř., když hodnotil důkazy, aniž by je sám provedl a jednal tak v rozporu se zásadou bezprostřednosti a volného hodnocení důkazů. V rámci svého zrušovacího usnesení v zásadě soudu prvního stupně uložil, jak má důkazy hodnotit. Ten se cítil vázán právním názorem odvolacího soudu a rozhodl v rozporu se svým prvním a bezprostředním dojmem z provedených důkazů. Své hodnocení změnil jedině a výlučně z popudu soudu odvolacího, neboť dokazování podstatně nedoplnil. O hodnocení důkazů a vině dovolatele tak rozhodl de facto odvolací soud, aniž by sám provedl jakýkoli důkaz. Jediným důkazem provedeným odvolacím soudem byl výslech znalkyně, která vypracovala znalecký posudek předložený obhajobou. Senát jí však pokládal takové otázky, že tato své závěry marginalizovala a relativizovala. Obviněný namítl, že se stejnou kritičností nebylo přistupováno k jiným důkazům. Krom zmíněných zásad tak byla porušena také zásada in dubio pro reo a právo na spravedlivý proces a zákonného soudce.
6. Dále obviněný namítl, že výrok napadeného rozhodnutí je ve smyslu §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. neúplný a nejasný, neboť není zřejmé, kterého rozhodnutí se týká. Ve výroku napadeného rozhodnutí je totiž uvedeno „proti rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 4. 3. 2021, č. j. 7 T 26/2020-390.“ Takové rozhodnutí neexistuje, neboť pod uvedeným číslem jednacím byl rozsudek vynesen dne 4. 2. 2021 a na druhé straně dne 4. 3. 2021 žádný rozsudek uvedeného čísla jednacího vydán nebyl. Podle jeho mínění tudíž nebylo řízení pravomocně skončeno.
7. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud všechna tři na sebe navazující napadená rozhodnutí, tj. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 16. 6. 2021, č. j. 14 To 132/2021-560, rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze dne 4. 2. 2021, č. j. 7 T 26/2020-390, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 16. 6. 2021, č. j. 14 To 411/2020-348, zrušil a vrátil věc soudu odvolacímu k opětovnému rozhodnutí s tím, že soudu odvolacímu uloží, aby o věci nově rozhodl v jiném složení senátu, neboť z dosavadního postupu odvolacího soudu je patrné, že ve věci nepostupoval nestranně a je zde důvodná pochybnost, že je nestranné rozhodnutí schopen učinit, eventuálně aby uvedená rozhodnutí zrušil a sám rozhodl tak, že obviněného obžaloby zprošťuje.
8. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který předně upozornil, že námitky dovolatele v té podobě, v jaké je uplatnil, pod vytýkané dovolací důvody podřadit nelze.
9. Obsahem projednávaného mimořádného opravného prostředku jsou výlučně námitky, v jejichž rámci dovolatel nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů soudy a zpochybňuje jejich skutková zjištění vymezená ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku a konkretizovaná v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Pro podporu údajné opodstatněnosti podaného dovolání si přitom účelově vypomáhá akcentem na některá domnělá – fakticky však neexistující – pochybení soudů. Takto koncipované námitky stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nelze je podřadit ani pod dovolací důvod jiný. V tomto ohledu je totiž očividné, že dovolatel se nepatřičně staví do pozice toho, kdo je oprávněn jednak hodnotit důkazy a jednak předložit právě takové skutkové závěry, které jako jediné jsou správné. Odlišná zjištění soudů, která se míjí s představami obviněného, nemohou být ani důsledkem nerespektování zásady presumpce neviny a principu in dubio pro reo ze strany soudů.
10. V návaznosti na argumentaci dovolatele stran údajného nerespektování pravidla vyplývajícího pro odvolací soud z ustanovení §263 odst. 7 tr. ř. je zapotřebí zmínit, že faktická existence namítaného pochybení by za splnění zákonných podmínek skutečně mohla být důvodem pro intervenci Nejvyššího soudu v rámci dovolacího řízení. V aktuálně posuzované trestní věci dovolatele se však podle názoru státního zástupce odvolací soud takového (ani žádného jiného) pochybení nedopustil. Přesvědčení obviněného je zjevně živeno právě jeho odlišným náhledem na způsob hodnocení důkazů soudy, stejně jako nesouhlasem s jejich skutkovými závěry.
11. Z odůvodnění původního usnesení odvolacího soudu jednoznačně vyplývá, že tento nalézacímu soudu po právu vytkl především nedostatečně podložené a nepřesvědčivé zdůvodnění prvotního zprošťujícího rozsudku, a ve vazbě na uvedené i tu stěžejní okolnost, že se nevypořádal se všemi významnými skutečnostmi, důkazy hodnotil selektivně a nikoli komplexně a ve vzájemných souvislostech, v některých případech dokonce zjištění z důkazu plynoucí pominul či mu přiřadil opačný význam, a přehlížel také zřejmé nesrovnalosti ve výpovědích obviněného. Takový postup byl správný, důvodný a především zákonný, a respektoval také pravidla, jimiž byla jeho přezkumná činnost ovládána. Odvolací soud přitom nalézacímu soudu neuložil, k jakým skutkovým zjištěním má posléze dojít a jakým způsobem má rozhodnout. Pokud obviněný dovozuje opak, jde o tvrzení účelové a nepravdivé, které je důsledkem jeho nesouhlasu s odsuzujícím rozsudkem.
12. Státní zástupce pouze na okraj doplnil, že mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. stojí i obecně koncipovaná námitka dovolatele postavená na zpochybnění nestrannosti senátu odvolacího soudu, či jeho tvrzení v tom smyslu, že mu mělo být dokonce upřeno právo na zákonného soudce. Tato jeho obhajoba je totiž, shodně jako zbývající námitky, budována výlučně na nesouhlasu se způsobem rozhodování Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích.
13. Obviněný uplatnil taktéž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Uplatněnou námitku pod tento dovolací důvod podřadit nelze. Obviněný totiž ve svém mimořádném opravném prostředku fakticky neoznačuje žádnou okolnost, ze které by byť jen vzdáleně vyplývalo, že v rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo mj. zamítnuto jeho odvolání, je některý výrok neúplný (či dokonce chybí). Vadu spatřuje pouze ve formálním pochybení, kdy odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 16. 6. 2021 namísto správného data vyhlášení rozsudku Okresního soudu v Chrudimi „4. 2. 2021“ uvedl chybně datum „4. 3. 2021“. Z logiky věci však takto koncipovaná výtka nemůže znamenat, že výrok rozsudku je neúplný, a tedy pod uvedený dovolací důvod ji podřadit nelze. Státní zástupce pouze na okraj doplnil, že uvedená formální nepřesnost podle jeho názoru žádným způsobem neovlivňuje ani faktickou správnost rozsudku odvolacího soudu. Rozsudek Okresního soudu v Chrudimi, který byl předmětem přezkumu v rámci odvolacího řízení, je totiž dostatečně konkretizován jak v samotném výroku rozsudku odvolacího soudu, kde je specifikován soud prvého stupně a číslo jednací jeho rozhodnutí, tak i v jeho odůvodnění.
14. Státní zástupce své vyjádření uzavřel konstatováním, že soudy učinily správná skutková zjištění a jednání dovolatele přisoudily také odpovídající právní kvalifikaci. Vzhledem ke zjištění, že uplatněné námitky se s vytýkanými dovolacími důvody rozcházejí a nelze je podřadit ani pod žádný jiný dovolací důvod, by mělo být dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
15. K vyjádření státního zástupce zaslal obviněný repliku, v níž rozporoval, že se nedomáhá jiného hodnocení důkazů, nýbrž jejich hodnocení v souladu s pravidly, na nichž je postaveno trestní řízení. Zopakoval, že důkazy byly hodnoceny soudem, který je neprovedl, tudíž v rozporu s těmito pravidly. Na základě toho má za to, že na základě takto nesprávného procesního postupu došlo k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení v otázce viny.
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
17. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.
18. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
19. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
20. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
21. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jedná se o případy, kdy buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, anebo v rozhodnutí určitý výrok sice učiněn byl, ale není úplný. Za neúplný se považuje takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. pokud v případě výroku o vině není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu podle §120 odst. 1 písm. c) tr. ř. K naplnění tohoto dovolacího důvodu však nepostačuje skutečnost, že jeden z výroků rozhodnutí ve věci samé je vadný, např. pokud je ve výroku o vině uvedena nesprávná doba spáchání skutku.
22. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
23. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
IV.
Důvodnost dovolání
24. Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítané pochybení obviněný shledává v procesním pochybení odvolacího soudu, který měl ve svém zrušovacím usnesení porušit procesní pravidla, konkrétně §263 odst. 7 tr. ř. a hodnotit důkazy, aniž by je sám provedl. Následně měl nalézacímu soudu uložit, jak důkazy hodnotit. Na základě uvedeného mělo dojít k porušení základních zásad trestního řízení a práva obviněného na spravedlivý proces. Obviněný tak vznesl výhradně procesní námitky, čímž nevyhověl požadavkům na hmotně právní argumentaci zvoleného dovolacího důvodu. Jím vznesené námitky neodpovídají ani žádnému jinému dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 tr. ř.
25. Nejvyšší soud je vázán platnou a účinnou právní úpravou, a tudíž i taxativním výčtem dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až l) a §265b odst. 2 tr. ř., od kterého není možné se odchýlit. Je si však vědom toho, že Ústavní soud již judikoval, že dovolací důvody uvedené v §265b tr. ř. nemohou být vykládány restriktivně způsobem, který by směřoval k odmítnutí zabývat se námitkou porušení některé z esenciálních zásad spravedlivého procesu. Dané ustanovení, stejně jako všechny ostatní normy jednoduchého procesního práva, musí být vykládáno souladně s čl. 6 odst. 1 Úmluvy, když závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4 a čl. 95 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv. Ústavní soud dále upozornil, že ne každé pochybení v postupu obecných soudů otevírá v řízení o mimořádném opravném prostředku cestu k přezkumu, neboť musí jít o takové pochybení, kde by odepření přezkumu vyvolalo zásah do základního práva, který naopak měl být odčiněn (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04). Následující reakce dovolacího soudu je vhodná jen z toho důvodu, aby bylo zcela najisto a transparentně vyloženo, že namítané procesní nedostatky a vady nenabyly rozměrů, které by zasáhly do práva obviněného na spravedlivý proces, jehož porušení by bylo třeba v rozhodnutí dovolacího soudu (v podobě kasace napadených rozhodnutí) zohlednit.
26. Obviněný namítl, že odvolací soud překročil ve svém zrušovacím usnesení hranice dané mu procesními předpisy. K takové vadě se vyjádřil Nejvyšší soud již v rozhodnutí publikovaném pod č. 57/1984 Sb. rozh. tr. Podle něj může odvolací soud vytknout chyby při hodnocení důkazů, kterých se podle jeho názoru dopustil soud prvního stupně (nelogičnost závěrů, opomenutí některých skutečností, atp.), není však oprávněný ukládat mu závazné pokyny, k jakým závěrům má dospět při hodnocení jednotlivých důkazů, ani k jakým má dospět celkovým skutkovým zjištěním. Oprávněn je pouze uložit závazný pokyn znovu provést důkazy nebo provést důkazy nové. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 13. 11. 1996, sp. zn. 2 Tzn 187/96, uvedl, „ pokud se odvolací soud neztotožní se skutkovými zjištěními rozsudku soudu prvního stupně, není oprávněn sám vytvářet závěry o skutkovém stavu věci a nahrazovat tak hlavní líčení... přitom by však mohl soud prvního stupně jen upozornit, čím se znovu zabývat, nesmí mu však ke způsobu hodnocení důkazů udělovat závazné pokyny .“
27. Obdobně Nejvyšší soud upozornil na omezení odvolacího soudu v rozsudku ze dne 15. 8. 1991, sp. zn. 11 Tz 53/91 [„ Jestliže soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn., že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění, nemůže odvolací soud podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. V takovém případě totiž nelze napadenému rozsudku vytknout žádnou vadu ve smyslu uvedeného ustanovení .“].
28. Judikatura Ústavního soudu k uvedenému sděluje následující. „ Oprávnění soudu vyššího stupně dávat soudu nižšího stupně závazné pokyny vyplývá z instanční koncepce soudního řízení, která sama o sobě neodporuje zásadám ústavnosti “ (srov. nález sp. zn. I. ÚS 615/01 ze dne 20. 3. 2002). „ Z hlediska ústavních záruk nesmí uplatnění instanční pravomoci kolidovat s žádnou ze zásad spravedlivého procesu “ (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 ze dne 2. 3. 2004 a přiměřeně i nález sp. zn. II. ÚS 282/97 ze dne 13. 1. 1999). „ Nařizovací oprávnění soudu vyššího stupně má stanoveno jasné meze… Soud vyššího stupně může vyslovit právní názor, který je pro nižší soud závazný, avšak nesmí jej zavazovat k určitému hodnocení důkazů “ (viz nálezu sp. zn. I. ÚS 608/06 ze dne 29. 4. 2008). „ Instanční cestou nelze vnutit nižšímu soudu vlastní hodnocení důkazů “ (nález sp. zn. I. ÚS 608/06 ze dne 29. 4. 2008).
29. Ve světle výše zmíněného je třeba posoudit usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 22. 12. 2020, č. j. 14 To 411/2020 – 348, jímž označený soud z podnětu odvolání státního zástupce a poškozené zrušil napadený zprošťující rozsudek nalézacího soudu. V předmětném usnesení odvolací soud nalézacímu soudu vytkl, že jeho rozsudek nemůže obstát, neboť je nedostatečně podložený a nepřesvědčivě zdůvodněný. Nalézací soud se podle něj nevypořádal se všemi významnými skutečnosti, které vyplynuly z dokazování, hodnocení dokazování nebylo komplexní, ale místy selektivní a některé významné skutečnosti pozornosti nalézacího soudu unikly nebo byly přehlíženy. Okresní soud byl jednostranně kritický k výpovědi poškozené. Nekriticky naopak přistoupil k hodnocení výslechu znalce PhDr. Mgr. Libora Pytla, kdy namísto vlastní úvahy ohledně věrohodnosti poškozené svědkyně podložené o tradiční postupy vyhodnocování jednotlivých důkazů převzal závěr znalce o neshledání její věrohodnosti (viz str. 3 usnesení).
30. Odvolací soud sice upozornil na problémy, které shledal v souvislosti se znaleckým posudkem tohoto znalce, nestanovil však, jakým způsobem má být jeho znalecký posudek či výslech v hlavním líčení hodnocen. Stejně tak poukázal na okolnosti stran podání výpovědí poškozené a obviněného a jejich verzí či dalších podpůrných důkazů. Neuváděl však, jak mají být hodnoceny. Podrobněji se dále věnoval dalším důkazům, jimiž se nalézací soud opomenul zabývat, a kterým by proto měl při novém projednání věnovat pozornost. Z obsahu odůvodnění zrušovacího usnesení odvolacího soudu však nevyplývá, že by se dopustil hodnocení důkazů, či že by ukládal nalézacímu soudu, jak by měl důkazy při novém projednání věci hodnotit. Odvolací soud pouze upozornil na logické nedostatky a opomenutí v hodnocení důkazů, jichž se nalézací soud dopustil v předcházejícím řízení, přičemž se pohyboval zcela v rámci své pravomoci. K opačnému závěru nelze dospět pouze na základě skutečnosti, že nalézací soud nedoplnil dokazování (což ostatně ani není pravdou, neboť doplnění dokazování provedeno bylo – viz č. l. 381) a přesto dospěl k opačnému rozhodnutí o vině obviněného. Změna názoru nalézacího soudu, aniž by bylo provedeno nové dokazování, nemusí nastat pod váhou závazných pokynů odvolacího soudu, ale nastává v důsledku nového a komplexního hodnocení provedeného dokazování po získání nového impulsu daného zásahem odvolacího soudu a je zcela běžným jevem vyplývajícím z dvojinstančnosti trestního řízení.
31. Pouze nad rámec lze k námitce obviněného, že odvolací soud kladl znalkyni obhajoby nevhodné otázky, které ji nutily relativizovat její závěry, uvést, že z rozsudku odvolacího soudu zcela jednoznačně vyplývá, že tímto způsobem se musel vypořádat se skutečností, že znalkyni byly v zadání znaleckého posudku položeny návodné otázky a otázky na hranici její odbornosti. Pokud obviněný soudu také vyčítá, že nebyl stejně kritický k jiným důkazům, pak lze upozornit, že výslech znalkyně byl jediný prováděný odvolacím soudem. Zároveň je třeba upozornit, že znalkyně je odborníkem ve svém oboru s patřičným vzděláním, odborností, zkušenostmi a praxí a jistě si za svými závěry stojí natolik, aby obstála i před otázkami soudu.
32. Obviněný dále vznesl námitku pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., když upozornil na skutečnost, že v napadeném rozsudku odvolacího soudu byl rozsudek nalézacího soudu označen jako vyhlášený dne 4. 3. 2021, zatímco ve skutečnosti byl tento rozsudek vyhlášen dne 4. 2. 2021. Obviněný proto považuje výrok napadeného rozsudku odvolacího soudu za „neúplný a nejasný, ba zmatečný“. Předně je třeba zmínit, že jak již bylo upozorněno výše (bod 20.), pod zvolený dovolací důvod nespadají námitky týkající se skutečnosti, že jeden z výroků rozhodnutí ve věci samé je vadný. Krom samotného faktu, že se zřejmě jednalo o chybu v psaní, která je formálního charakteru a nemá nijaký vliv na právní moc a vykonatelnost předmětného rozhodnutí, neboť je rozsudek nalézacího soudu dostatečně specifikován a nemůže dojít k záměně, je třeba upozornit, že se ani nejedná o vadu výroku. Uvedené označení rozsudku nalézacího soudu se nachází v tzv. úvodní části rozsudku odvolacího soudu (v jeho záhlaví), která obsahuje označení soudu, o jehož rozsudek jde, jména a příjmení soudců, kteří se na rozhodnutí zúčastnili, den a místo vyhlášení rozsudku atd. (§120 odst. 1 tr. ř.) Samotný výrok odvolacího soudu počíná až za slovem „takto“, přičemž jednotlivé výroky jsou označeny římskými číslicemi. Je tudíž zřejmé, že obviněným namítaná vada se ani netýká výroku a zvolenému dovolacímu důvodu tudíž nemůže odpovídat.
33. Závěrem nutno dodat, že obviněný ve svém petitu žádal, aby Nejvyšší soud uložil odvolacímu soudu rozhodovat v novém složení senátu, neboť z dosavadního postupu odvolacího soudu je patrné, že ve věci nepostupoval nestranně a je zde důvodná pochybnost, že je nestranné rozhodnutí schopen učinit. Obviněný nejenže ve svém dovolání nevznesl příslušný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., ale nesplnil ani příslušné podmínky. Pro jeho úspěšné uplatnění je nutné kumulativní splnění dvou podmínek, a to že ve věci rozhodl vyloučený orgán, a že tato okolnost nebyla dovolateli známa již v původním řízení, anebo pokud mu byla známa, byla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Obviněný nevznesl účinně ani základní námitku stran vyloučeného orgánu, neboť označil celý senát odvolacího soudu. Z důvodů uvedených v §30 odst. 1 tr. ř. lze rozhodnout jen o vyloučení soudce jako konkrétní osoby nebo o vyloučení soudců jako konkrétních osob (viz rozsudek Nejvyššího soudu publikovaný pod č. 34/1997 Sb. rozh. tr.). Pouze pro úplnost lze dodat, že splněna by nebyla ani podmínka druhá, neboť obviněný, byť si byl dané skutečnosti vědom, tuto nenamítal ani v písemném vyhotovení svého odvolání, ani v rámci jeho přednesu ve veřejném zasedání.
34. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ten ve svém dovolání uplatnil námitky, které se s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. věcně rozešly. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o celém dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b.
35. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 11. 2021
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu