ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.136.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 136/2021-361
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 3. 2021 o dovolání, které podal obviněný A. L. , nar. XY v XY trvale XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rapotice, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 8. 2020, č. j. 4 To 147/2020-296, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 11 T 72/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. 6. 2020, č. j. 11 T 72/2020-237 , byl obviněný A. L. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
ačkoliv byl
rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 12. 10. 2015, sp. zn. 4 T 139/2015, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 7 To 30/2016, který nabyl právní moci dne 5. 4. 2016, odsouzen mimo jiné pro trestný čin krádeže podle §205 odstavec 1 písmeno b), odstavec 2, odstavec 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 roky a 3 měsíce, který vykonal dne 19. 6. 2018,
a
přes skutečnost, že od 14:00 hodin dne 12. 3. 2020 byl usnesením vlády České republiky ve Sbírce zákonů pod č. 69/2020 v souladu s článkem 5 a 6 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky vyhlášen pro území České republiky z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru (označovaný jako SARS CoV-2) na území České republiky nouzový stav na dobu 30 dnů
přesto
dne 24. 3. 2020 kolem 02:15 hodin v Ostravě-Zábřehu na ulici XY, s dosud neustanoveným pachatelem, po vzájemné domluvě a ve vzájemné součinnosti, v úmyslu zmocnit se cizí věci, po předchozím překonání uzamčení vstupních dveří vnikl do stavební buňky a z této odcizil kufřík s nivelačním přístrojem značky Nedo T-TYPE, výrobního čísla XY se stativem, načež byl bezprostředně po spáchání skutku v Ostravě-Zábřehu u Základní školy XY zadržen strážníky Městské policie Ostrava, přičemž druhý, dosud neustanovený pachatel, který po celou dobu páchání uvedeného jednání zajišťoval okolí, utekl před příjezdem hlídky neznámo kam, a tímto jednáním, odcizením věcí, způsobil společnosti S., IČ: XY, škodu na odcizení ve výši 4.750 Kč.
2. Obviněný byl za tento trestný čin odsouzen podle §205 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 12. 8. 2020, č. j. 4 To 147/2020-296 , jímž ho podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Petra Langera, Ph.D., LL.M., dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. l), g) tr. ř., neboť má za to, že o zamítnutí jeho odvolání bylo rozhodnuto přesto, že rozsudek soudu prvního stupně byl zatížen vadou spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
5. Obviněný se domnívá, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces skrze nesprávnou realizaci důkazního řízení, a tudíž i vzniklý tzv. extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Ve vztahu k naplnění znaku skutkové podstaty trestného činu krádeže, spočívajícího ve spáchání činu vloupáním ve smyslu §121 tr. zákoníku, uvádí, že soud zcela přecenil podaná vysvětlení Z. K. a P. V. Tito uvedli, že při svém odchodu z místa výkonu práce stavební buňku uzamkli a zabezpečili. Výpovědní hodnota tohoto důkazu však není vysoká, neboť se jedná o činnost, kterou zajisté vykonávají každý den a existuje tudíž možnost, že se zmýlili, a to zvlášť za situace, kdy bylo prokázáno, že nedošlo k žádnému poškození dveří buňky. Stejně tak skutečnost, že se zámek ke stavební buňce nacházel opodál, položený na blatníku bagru, nic nedokazuje. Je totiž možné, že zámek nebyl uzamčený a na bagr ho skutečně položil on, případně, že to mohli být právě zaměstnanci poškozené společnosti, kteří ho tam zapomněli. Navíc výpověď na místě zasahujících strážníků ohledně údajného poškození dveří nebyla podpořena žádnými důkazy.
6. Dovolatel rovněž podotýká, že zmínění strážníci nevypovídali pravdu, když svědek M. ho nemohl u stavební buňky vidět a on nemohl jít proti němu s následným útěkem z místa činu. Z kamerového záznamu totiž vyplynulo, že oba strážníci přiběhli ke stavební buňce ve chvíli, kdy již jiná kamera zachycovala dovolatele na místě vzdáleném několik desítek metrů od této stavební buňky. Z kamerového záznamu je také zřejmé, že neutíkal, jak uvedli zasahující strážníci. Rozhodně tedy nelze založit závěr o jeho vině na výpovědi svědka M., která nebyla věrohodná.
7. Jeho vinu nelze dokazovat na základě jeho trestní minulosti, případně toho, že měl u sebe batoh s nářadím, když nebylo jednoznačně prokázáno jeho vniknutí do buňky nedovoleným překonáním uzamčení nebo jiné jistící překážky.
8. Dovolatel následně uvádí, že je bezdomovcem bez přístupu ke sdělovacím prostředkům jako internet či televize. Nebyl tedy informován o tom, že je vyhlášen nouzový stav. Tato obhajoba nebyla vyvrácena ani nepodloženým tvrzením soudu o všeobecné povědomosti o šíření tzv. koronaviru. Stejně tak skutečnost, že měl zakrytý obličej, o ničem nevypovídá, když se mohl snažit pouze se maskovat. Poukaz na to, že „lidé nosili roušky“ není způsobilý prokázat jeho povědomí o nouzovém stavu.
9. Z výše uvedeného obviněný dovozuje, že jeho čin měl být kvalifikován toliko jako přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku., přičemž vzhledem k okolnostem případu (nezpůsobení škody, lítost projevená nad činem, nedopuštění se rabování, atd.), mělo být aplikováno ustanovení §58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody.
10. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 8. 2020, č. j. 4 To 147/2020-296, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu věc k novému projednání a rozhodnutí.
11. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Podle něj námitky obviněného směřující do skutkové, resp. procesní roviny nelze – s výjimkou případů tzv. extrémního nesouladu či opomenutých důkazů – zařadit pod jím deklarovaný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zároveň je třeba zmínit, že se jim věnovaly již soudy obou stupňů a jejich závěrům není čeho vytknout.
12. Svědci K. a V. jednoznačně potvrdili, že stavební buňku uzamkli. Je nelogické, že by zapomněli uzamknout dveře, mříž a přitom ještě zámek odložili venku (viz též bod 11. usnesení odvolacího soudu). Obviněný přitom u sebe měl nástroje uzpůsobené k překonání uzamčení. Jeho obhajoba, že dveře byly pootevřeny, je vyvrácena kamerovým záznamem. Závěr o vniknutí do objektu vloupáním ve smyslu §121 tr. zákoníku je tedy nezpochybnitelný.
13. Obviněný taktéž musel velmi dobře vědět o pandemii koronaviru a vyhlášeném nouzovém stavu. Obličej měl zakrytý šálou, zprávy o pandemické situaci byly k dispozici na rozličných místech typu prodejních stánků, obchodů a prostředků hromadné dopravy. Bylo možné sledovat i chování lidí v okolí dovolatele (nošení roušek ostatními). Samotná existence vyhlášeného nouzového stavu není rozhodující pro naplnění skutkové podstaty §205 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Důležitá je aktuální celosvětová pandemie dopadající mj. na území České republiky, která představuje hrozbu epidemie v celé zemi. Tato okolnost je totiž podřaditelná pod znak jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek. Obviněný však v tomto směru žádnou výhradu nevznesl.
14. K námitce uložení nepřiměřeně přísného trestu a neužití §58 tr. zákoníku státní zástupce uvádí, že ani tuto nelze zařadit pod žádný z dovolacích důvodů. Výhrady vůči druhu a výměře trestu je možné uplatnit pouze v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nicméně to lze jen v situacích, kdy byl uložen druh trestu, jenž není připuštěn zákonem, nebo byl uložen ve výměře mimo zákonem stanovenou trestní sazbu. To však není pro věc dovolatele přiléhavé, když byl uložen trest nejen zákonem nabízený, ale též vyměřený na spodní hranici trestní sazby. Konkrétně stran nepřistoupení soudu k využití jeho moderačního práva podle §58 tr. zákoníku je třeba uvést, že obviněný ani nespecifikoval, na jakou variantu citovaného ustanovení odkazuje. Z logiky věci se zřejmě jedná o jeho podobu obsaženou v §58 odst. 1 tr. zákoníku. V takovém případě (na rozdíl od odst. 4 citovaného ustanovení) se jedná o fakultativní postup soudu, přičemž subjektivní vnímání obviněného ohledně údajného naplnění podmínek vymezených §58 odst. 1 tr. zákoníku nehraje roli (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 422/2020 či jeho usnesení sp. zn. 11 Tdo 1055/2019).
15. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání v souladu s §265r odst. 1 tr. ř.
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., a to v rozsahu níže uvedeném (body 36. a 37.). Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
17. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.
18. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
19. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
20. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz §253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
21. Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle §256 tr. ř. a u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí takovou vadou.
22. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
K výroku o vině
23. První okruh argumentace dovolatele spočívá primárně na skutkových (resp. procesních) námitkách proti hodnocení důkazů soudy prvního i druhého stupně a proti jejich skutkovým zjištěním. Jde o námitky, které stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a které neodpovídají ani žádnému z dalších dovolacích důvodů ve smyslu ustanovení §265b tr. ř.
24. Nejvyšší soud připomíná, že z pozice dovolacího soudu nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, ledaže by tato zjištění byla v tak extrémním rozporu s důkazy, že by tím bylo dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces. V takovém případě by měl zásah Nejvyššího soudu podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy.
25. Rozhodnutí trpící vadou extrémního nesouladu jsou taková, jež obsahují skutková zjištění, která nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo jsou dokonce s nimi přímo v rozporu, ať již se tak stalo v důsledku toho, že obsah důkazů byl zkreslen, dezinterpretován, pominut, či v důsledku jiných hrubých vad nastalých v procesu dokazování a jeho hodnocení. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňují požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. ř., přičemž ústí do skutkových a právních závěrů, jež jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, avšak jsou odlišné od pohledu obviněného. V celé řadě rozhodnutí, ať již Ústavního či Nejvyššího soudu, lze nalézt shrnutí vyznívající tak, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07).
26. Nutno podotknout, že popisovaným extrémním rozporem napadené rozhodnutí zatíženo není. Skutkový stav soudy zjištěný má (i přes námitky dovolatele) dostatečné ukotvení v jimi provedených důkazech a jejich zhodnocení, které splňuje podmínky stanovené v §2 odst. 6 tr. ř. V uvedeném směru jsou nepřípadné námitky dovolatele o nesouladu skutkových zjištění s provedeným dokazováním, což napadá primárně, přičemž jeho námitky stran chybného hmotně právního posouzení jsou až druhotné, na skutkové či procesní námitky navázané. Nadto se v podstatě jedná o opakování již jednou užité obhajoby, se kterou se náležitě vypořádaly soudy obou stupňů.
27. Ve vztahu k jeho tvrzení, že nebyly dostatečně prokázány okolnosti odůvodňující právní kvalifikaci spáchání činu vloupáním, je třeba uvést, že je zcela bez podkladu. Je přitom možné odkázat zejména na bod 7. rozsudku nalézacího soudu a bod 11. usnesení soudu odvolacího, kde se tyto zmíněnou obhajobou obviněného zabývaly. Dovolací soud tedy pouze ve stručnosti rekapituluje, že soudy obou stupňů vyšly v procesu zjišťování skutkových okolností z podaných vysvětlení Z. K. a P. V. (zaměstnanců společnosti S.), kteří shodně vypověděli, že předmětnou stavební buňku před odchodem z pracoviště zabezpečili uzavřením dveří i mříže s visacím zámkem. Z podaného vysvětlení P. V. i výpovědi strážníka městské policie svědka M. vyplynul poznatek o známkách násilného vniknutí na vstupních dveřích, přesto, že toto poškození se podle odvolacího soudu nezdálo zjevné a nebylo provedeno např. mechanoskopické zkoumání. Rozhodně však nelze tvrdit, jak to činí dovolatel, že bylo prokázáno, že vůbec k poškození dveří či zámku nedošlo. Pouze nemělo být „zjevné“. To však rozhodně neznamená, že je třeba přijmout negativní závěr stran otázky vloupání, zvlášť za existence ostatních okolností vyplývajících ze soudy provedených usvědčujících důkazů.
28. Ve stejném směru je taktéž možné odkázat na zhodnocené kamerové záznamy, jejichž obsah odporuje tvrzení dovolatele, že dveře do stavební buňky byly pootevřené. Závěry soudů jsou pak podpořeny i úvahami o průběhu celého incidentu, kdy podle kamerového záznamu obviněný nejdříve přistoupil ke dveřím buňky, přičemž následně odešel a vrátil se s batohem, ve kterém bylo po zásahu strážníků městské policie nalezeno různé nářadí (mj. šroubovák, kladivo, nůž a imbusové i běžné klíče). Kontextem celého, soudy zjištěného skutkového děje pak je to, že ke vstupu do stavební buňky se obviněný přiznal, stejně jako k vynesení nivelačního přístroje z ní. Ve srovnání s úvahami soudů se dovolatel pouze snaží izolovat jednotlivé důkazy a každý zvlášť posoudit jako nevypovídající o způsobu jeho protiprávního jednání. Naproti tomu soudy prvního a druhého stupně hodnotily situaci komplexně, za zohlednění všech relevantních důkazů včetně jejich vzájemných vztahů. Na uvedeném nemohou nic změnit ani poukazy obviněného stran údajné nevěrohodnosti zasahujících strážníků městské policie, konkrétně svědka M. Ostatně i k těmto je možné odkázat např. na bod 12. usnesení odvolacího soudu. Dovolatelovy námitky, budované na zdůrazňování jednotlivostí, jsou bez potenciálu pro zvrácení výsledku trestního řízení. Ve shora uvedené oblasti Nejvyšší soud tedy rozhodně neshledává obviněným tvrzenou vadu tzv. extrémního nesouladu.
29. Pokud se jedná o námitku, jíž se obviněný snaží rozporovat zjištění o tom, že si uvědomoval celospolečenskou situaci ve vztahu k šíření koronaviru SARS-CoV-2, je možné odkázat opět zejména na bod 7. rozsudku nalézacího soudu, případně na body 13. – 15. usnesení soudu druhého stupně. V citovaných částech odůvodnění rozhodnutí soudů je tato obhajoba obviněného již řešena (a vyvrácena) a dovolací soud nepovažuje za nutné, celou argumentaci soudů opakovat. Zmíní tedy jen to, že soudy správně uzavřely, že bezdomovectví obviněného v žádném případě neznamená jeho nemožnost zjistit tak rozsáhle prezentované dění, jako je to, které je spojené s celosvětovou pandemickou situací. Kupř. nalézací soud přiléhavě uvedl, že k „ trestné činnosti došlo dne 24. 4. 2020, v té době již lidé intenzivně, celoplošně nosili roušky, všude bylo vyvěšeno usnesení vlády o nouzovém stavu, na prodejnách, prodejních stáncích, úřadech a těžko věřit obžalovanému, že vycházel pouze v noci, a když šel nakoupit k prodejnímu stánku, že neviděl žádné opatření o nouzovém stavu, a že prodejce neměl roušku …“ , dále pokračoval, že „… soud neuvěřil obžalovanému, že po celou dobu se s nikým nestýkal, nenakupoval, de facto nejedl, s nikým nehovořil, neviděl na ulicích, prodejnách, úřadech osoby mající zakryté ústa a nos rouškou …“ . K tomuto se pak přidává zohlednění skutečnosti ze strany odvolacího soudu, že sám obviněný měl na sobě i při činu zakrytá ústa a nos (bod 15. jeho usnesení).
30. Dovolací soud nadto dodává, že obviněný nepřiléhavým způsobem akcentuje svoji nevědomost o vyhlášení nouzového stavu. Jeho formální vyhlášení totiž není podmínkou pro naplnění kvalifikačního znaku podle §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku spočívajícího v „jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek“. Označený zákonný znak skutkové podstaty je naplněn nikoliv formálním vyhlášením nouzového stavu (ten ostatně není onou „jinou událostí“), ale materiální situací existující ve společnosti v době spáchání činu – v posuzované věci plošným šířením koronaviru, na jehož výskyt (z důvodu ochrany obyvatelstva) stát reagoval vyhlášením nouzového stavu (k uvedené problematice blíže viz rozsudek velkého senátu trestního kolegia ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 15 Tdo 110/2021). Panující nepříznivou zdravotní situaci si dovolatel musel uvědomovat.
31. Z hlediska vlastního posouzení důvodnosti podaného dovolání je potřebné zdůraznit, že z celkového kontextu dovolací argumentace obviněného plyne, že se pouze snažil rozporovat skutková zjištění soudů stran jeho vědomosti o této společenské situaci, nikoliv problematiku samotné právní kvalifikace daných zjištění. I v této části dovolací argumentace je nutné konstatovat, že námitka extrémního nesouladu, vznesená obviněným, je nepřípadná.
K výroku o trestu
32. Ve vztahu k argumentaci vztahující se k neaplikování §58 tr. zákoníku a uložení nepřiměřeného trestu je nezbytné připomenout, že otázkou možnosti uplatnění zmíněné námitky se ve své rozhodovací praxi Nejvyšší soud zabýval již dříve. Opakovaně přitom uvedl, že tato – domáhá-li se jí dovolatel uložení trestu odnětí svobody pod spodní hranicí zákonné trestné sazby na podkladě aplikace takového ustanovení, z něhož takový postup obligatorně neplyne (což je i případ §58 odst. 1 tr. zákoníku, na který se zřejmě snaží odkázat dovolatel) – není s to naplnit obviněným uplatněný dovolací důvod podle písm. g) výše citovaného ustanovení. Užití tohoto důvodu dovolání je ve vztahu k problematice ukládání trestů možné v případech jiných vad výroku o trestu, než jsou otázky druhu a výměry trestu. Například tedy, když soudy chybně zhodnotily, zda uložit úhrnný, nebo souhrnný trest, popřípadě trest společný za pokračování v trestném činu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 530/2002, sp. zn. 5 Tdo 411/2003 či sp. zn. 11 Tdo 422/2012). Z novějších rozhodnutí Nejvyššího soudu, která se problematice ukládání trestu pod spodní hranicí zákonné trestní sazby a možné reakce dovolacího soudu na dovolací námitky směřující do této oblasti, lze zmínit např. usnesení ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 317/2020, na něž lze v daném směru odkázat.
33. Přijetí závěru o možnosti podřazení námitek týkajících se neužití moderace podle §58 odst. 1 tr. zákoníku pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak se o to snaží obviněný, by ve svých důsledcích vedl k popření taxativně stanovených a obsahově vymezených důvodů dovolání a tím k setření rozdílu mezi řízení odvolacím a dovolacím. Pokud by byla připuštěna možnost namítat v dovolacím řízení nepřiměřenost trestu v obecné rovině např. skrze nesouhlas se způsobem aplikace §39, §41 či §42 tr. zákoníku (tedy i mimo otázky spojené s případnou aplikací §58 tr. zákoníku), poté by přes tyto „vady“ spočívající v subjektivním nesouhlasu obviněného s tím, jaký mu byl, byť za respektování nutných zákonných kritérií, uložen trest, došlo by k popření povahy řízení o dovolání, jehož charakter je mimořádný, což je vyjadřováno již i omezením rozsahu přezkumu, a tedy i restriktivně vymezenými možnostmi případné kasace předchozích rozhodnutí.
34. Nutno upozornit, že zákonodárce vyčlenil pro vady týkající se nesprávné aplikace zákonných ustanovení ve vztahu k ukládání trestu i samostatný dovolací důvod obsažený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle něj lze dovolání podat, byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným. V situaci obviněného však jeho uplatnění nepřipadá v úvahu (a obviněný jej ani neuplatňuje), neboť nevyužití moderační možnosti ze strany soudu podle §58 odst. 1 tr. zákoníku, jejíž povaha je fakultativní, nelze považovat za uložení nepřípustného trestu či trestu v nezákonné délce. Obviněnému byl totiž uložen trest odnětí svobody blízko dolní hranici trestní sazby trestného činu podle §205 odst. 4 tr. zákoníku. Opačný stav by nastal, pakliže by soud přistoupil k užití institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici, ačkoli k tomuto podmínky splněny nebyly. V takovém případě je možné mluvit o vystoupení ze zákonem stanovených mantinelů trestních sazeb na základě chybného právního hodnocení, a tedy i o naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v jeho druhé alternativě (uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu). Samotné nepoužití §58 odst. 1 tr. zákoníku a uložení trestu v rámci jeho normální (nesnížené) dolní hranice proto tento dovolací důvod nenaplňuje.
35. Výše uvedené závěry ohledně posuzování námitek směřujících vůči výroku o trestu však Nejvyšší soud uvádí nad rámec nezbytného, neboť k tomuto výroku nebylo třeba zaujímat žádné stanovisko. Dovolací soud totiž z obsahu spisu zjistil (č. l. 333–334), že trest uložený dovolateli rozsudkem soudu prvního stupně ve spojení s dovoláním napadeným usnesením odvolacího soudu byl pravomocně zrušen již rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. 8. 2020, č. j. 71 T 8/2020-171, v důsledku ukládání souhrnného trestu za sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Následně byl (č. l. 336–340) rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 29. 9. 2020, č. j. 39 T 104/2019-447, zrušen i uvedený trest, a to v souvislosti s ukládáním souhrnného trestu za další sbíhající se přečiny. De iure tudíž trest dovolatelem napadený přestal existovat. Tato skutečnost má za následek, že jeho dovolání v části napadající výrok o trestu je nepřípustné.
V.
Způsob rozhodnutí
36. Z důvodů vyložených výše dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný – v části, v níž je jeho dovolání přípustné (tj. stran výroku o vině) – uplatnil toliko námitky nepodřaditelné pod jím deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jeho námitky však současně nevyhovují ani žádnému jinému z taxativně vyjádřených důvodů dovolání upravených v ustanovení §265b tr. ř. Skutkové námitky (společně s námitkami procesními směřujícími ke zpochybnění skutkového stavu) nejsou způsobilé naplnit žádný ze zákonem upravených důvodů dovolání (viz též např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2021, sp. zn. I. ÚS 38/21), z čehož plyne, že nemohou ani vyvolat přezkumnou činnost dovolacího soudu. Jelikož obviněný svou dovolací argumentací vůbec neosvědčil existenci výše uvedeného důvodu dovolání určeného k nápravě vad právního posouzení, nemohlo dojít ani k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Dovolací soud proto o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
37. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 3. 2021
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu