ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.232.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 232/2021-2055
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 3. 2021 o dovolání, které podali obvinění J. P. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Břeclav, a P. B. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Příbram, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 7. 2020, č. j. 2 To 3/2020-1923, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod č. j. 48 T 6/2018-1813, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. P. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. B. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 8. 8. 2019, č. j. 48 T 6/2018-1813 , byl obviněný J. P. (dále jen „obviněný“, „dovolatel“, příp. „obvinění“) uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2, písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, obviněný P. B. (dále jen „obviněný“, „dovolatel“, příp. „obvinění“) byl uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, jichž se podle jeho skutkového zjištění dopustili způsobem specifikovaným ve výroku rozsudku.
2. Obviněný J. P. byl za tento trestný čin odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ve znění zákona č. 58/2017 Sb., zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný P. B. byl za tento trestný čin odsouzen podle §240 odst. 2 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trávní čtyř roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ve znění zákona č. 58/2017 Sb., zařazen do věznice s ostrahou.
3. O odvoláních obviněných (a spoluobviněného J. T.) a státního zástupce proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 14. 7. 2020, č. j. 2 To 3/2020-1923 , jímž je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci podal dovolání obviněný J. P. prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jana Žižlavského a obviněný P. B. prostřednictvím svého obhájce JUDr. Radka Forala, kdy oba obvinění shledávají ve své věci dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle nich rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
5. Obviněný J. P. uvádí, že soud druhého stupně rezignoval na svoji povinnost seznámit se s obsahem spisu a vyrovnat se s předloženou odvolací argumentací, čímž bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, přičemž obdobně lze poukázat na chybný postup soudu nalézacího. Dále konkrétněji zmiňuje pochybení spočívající v tom, že skutková věta dostatečně nekoresponduje s uplatněnou právní kvalifikací a tudíž neodpovídá kvalifikaci podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, nýbrž §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.
6. Za zásadní dovolatel označuje chybné vyčíslení škody, jež mělo vliv na právní kvalifikaci činu. Soud nevzal v úvahu rozdílné sazby v předmětném období a rovněž nezohlednil přepočet litrů minerálního oleje na kilogramy. Obviněný oslovil i odborníky, podle kterých celní úřad JmK užil nesprávný sazebník pro výpočet daně k jejich škodě. Toto namítl již v odvolacím řízení, soud druhého stupně se tímto argumentem řádně nezabýval a jen odkázal na rozhodnutí soudu nalézacího. Podle dovolatele bylo na místě opatřit znalecký posudek namísto pouhého „vyjádření“ znalce. Jeho právo na obhajobu nebylo respektováno, neboť osoby zpracovávající zmíněné vyjádření, nebyly, přes učiněný návrh, předvolány k hlavnímu líčení, a tudíž jim nemohly být obhajobou kladeny dotazy. Nadto celní úřad není nestranným subjektem, jelikož hájí zájmy poškozeného.
7. Nalézací soud pochybil i nezohledněním skutečnosti, že obviněný byl pouze řidičem převážejícím daný minerální olej z Polska do České republiky. Soud argumentuje tím, že „měl jako řidič vědět, co vozí“, což nepopírá. Věděl, že převáží minerální olej. Samotné trestní jednání však spočívá v jeho nezdanění, což je nesplnění povinnosti jeho zaměstnavatele a spoluobviněného J. T., nikoliv jeho. Zavádějící je i tvrzení nalézacího soudu, že jednal na pokyn tohoto spoluobviněného. Jako zaměstnanec totiž samozřejmě jednal na příkaz svého zaměstnavatele, když zcela transparentně převážel předmětný minerální olej mezi Polskem a Českou republikou. Není pravdivé tvrzení, že měl minerální oleje rozvážet. V drtivé většině případů totiž dovezl náklad na firmu, kde bylo vozidlo odstaveno a po několika dnech vyloženo. Pouze ve dvou případech na příkaz zaměstnavatele složil zboží na jiném místě, jednou v zemědělské hale v XY a podruhé v XY. Ani v jednom případě nebylo možné poznat účel takto složené komodity.
8. Ze skutečnosti, že na příkaz zaměstnavatele byly obviněným před nákladnou umístěny na návěs jiné registrační značky, taktéž nevypovídá o tom, že by si měl být vědom, jakým způsobem zaměstnavatel po převezení minerálního oleje s tímto naloží. Registrační značky byly měněny proto, že polský obchodní partner naložil předem zaplacenou komoditu pouze vozidlu s již dříve nahlášenou registrační značkou. Zaměstnavatel disponoval více vozidly a mnohdy nemohl předem vědět, které z nich přepravu provede. Veškeré smlouvy, platby i doprava však proběhla pod názvem zaměstnavatele a jeho IČ. On sám nemohl získat podezření na jeho následnou trestnou činnost.
9. Dovolatel poukazuje na to, že on jako pouhý řidič je osobou trestně stíhanou a odsouzenou, zatímco jediná společnice a jednatelka společnosti T. T., A. T. ani zmíněná právnická osoba nenesou trestní odpovědnost.
10. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 7. 2020, č. j. 2 To 3/2020-1923, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
11. Obviněný P. B. soudům obou stupňů vytýká, že se nevypořádaly s otázkou subjektivní stránky, ani s tím, zda byl pachatelem, přičemž došlo k tzv. extrémnímu nesouladu. Z provedených odposlechů i dokladů o platbách za minerální oleje vyplývá, že vždy jen domlouval dodávky za částky odpovídající v průměru částkám od ostatních dodavatelů. Pokud tedy zaplatil spoluobviněnému T. za 1 litr nafty 26 Kč, odpovídá tato částka i uhrazení odpovídající spotřební dani. Vzhledem k tomu, že uhradil i tuto částku, neměl žádný důvod se domnívat, že tento spoluobviněný neuhradí předmětnou daň. Z uvedeného plyne, že neměl žádný důvod podílet se na neplacení spotřební daně ani toto umožňovat obviněnému T. Jeho jediným ziskem mohla být přibližně částka 2 Kč/1 litr, jelikož tímto způsobem nakupoval jen nepatrně levněji než od ostatních dodavatelů.
12. Ve vztahu k subjektivní stránce poukázal dovolatel na to, že úmysl obviněného je nutné prokázat i k tomu, že nedojde k uhrazení spotřební daně. Tento úmysl u něj chyběl. Soud prvního stupně a potažmo i soud odvolací tedy subjektivní stránku nesprávně právně posoudily. V řízení nebylo prokázáno ani tvrzeno, že by od obviněného T. obdržel zpět část zaplacené kupní ceny za minerální oleje. Pakliže tedy zaplatil za minerální oleje částku odpovídající i zahrnuté spotřební dani a následně nic neobdržel zpět, není vhodné uzavřít, že měl jakýkoliv úmysl zkrátit daň. Bez důvodných pochybností tedy nelze dojít k závěru, že věděl, že jsou dodávány minerální oleje, či že obviněný T. nezaplatí spotřební daň.
13. Pokud by snad soud měl za to, že věděl o nelegálnosti dodávek minerálních olejů, pak by bylo třeba uzavřít, že se nejedná o žalovaný trestný čin, nýbrž o trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti, neboť by pouze nakupoval zboží pocházející z trestné činnosti.
14. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 7. 2020, č. j. 2 To 3/2020-1923, jakož i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, a podle §265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
15. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněných vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
16. Ten k dovolání obviněného J. P. uvedl, že jím vznesené námitky se ve značné části vymykají jím deklarovanému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Za irelevantní považuje námitky, kterými dovolatel zpochybňuje kvalitu přezkumné činnosti odvolacího soudu, neboť takto pouze navazuje na své odvolací námitky nezahrnující výhrady pochybení v hmotně právním posouzení. Námitky proti kvalitě odůvodnění jsou nepřípustné již s ohledem na §265a odst. 4 tr. ř. Primárně skutkové jsou i námitky stran výše způsobené škody. Jejich jádrem je kritika obsahu odborného vyjádření s odkazem na blíže nekonkretizované „skutečné odborníky“ a nespokojenost obviněného s tím, že osoby zpracovávající odborné vyjádření nebyly vyslechnuty v hlavním líčení. Dovolatel ignoruje bod 23. usnesení odvolacího soudu, ve kterém tento pouze neodkazuje na rozhodnutí soudu prvního stupně, nýbrž popisuje, jakým způsobem bylo dospěno k předmětné částce.
17. Za ryze skutkové označuje státní zástupce rovněž námitky o tom, že obviněný byl jen řidičem spoluobviněného T. (jeho zaměstnavatele) a o podstatě trestné činnosti se dozvěděl až z odsuzujícího rozsudku. Zcela tak pomíjí značnou část skutkových zjištění, podle kterých, mimo manipulaci s registračními značkami, rovněž věděl, že minerální oleje zůstávají na území České republiky a nejsou dopravovány do místa určení v XY ve Slovinsku. Sám dokonce ve svém dovolání hovoří o složení zboží v České republice. Minerální oleje dovážel odběratelům a věděl, že při tomto dovozu bývá odstraněna plomba na nákladu. Zároveň si uvědomoval, že jsou minerální oleje míchány s motorovou naftou, aby mohly být použity jako pohonné hmoty. Z těchto okolností plyne, že dovolatel musel být alespoň srozuměn s tím, že se nejedná o standardní dopravu minerálních olejů, které by měly být řádně zdaněny jeho zaměstnavatelem. Skutečnost, že přepravu minerálních olejů vykonával na pokyn svého zaměstnavatele přitom může mít význam nanejvýše jako polehčující okolnost podle §41 písm. c) tr. zákoníku.
18. Jedinou námitkou vyhovující uplatněnému důvodu dovolání je ta, že skutek měl být kvalifikován podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Ustanovení §240 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku však bylo zavedeno až novelizací účinnou ode dne 1. 7. 2016 zákonem č. 163/2016 Sb. Dovolatelem zmiňovaná právní kvalifikace podle novelizovaného ustanovení §240 tr. zákoníku pro něj přitom není příznivější, neboť trestní sazba činí v obou případech pět až deset let. Vzhledem k tomu, že čin byl spáchán v letech 2014-15, je tedy zcela na místě užití tehdejší právní úpravy předmětného trestného činu.
19. K dovolání obviněného P. B. státní zástupce uvádí, že jeho dovolací námitky je možné podřadit pod deklarovaný dovolací důvod pouze s jistou mírou tolerance. Obviněný totiž v rámci výhrad týkajících se posouzení subjektivní stránky trestného činu ignoruje řadu skutkových zjištění. Jeho vědomí o nakupování minerálních olejů distribuovaných bez odvádění spotřební daně nebylo dovozeno jen z toho, že tuto komoditu nakupoval levněji než naftu od jiných dodavatelů. Pomíjí, že soud své závěry založil na skutečnosti, že si byl vědom dovážení zboží přímo po převzetí od dodavatelů z Polska, stejně tak i odstranění zaplombování nákladu při přečerpávání minerálních olejů do jeho podzemní nádrže. Rovněž zcela pomíjí chybějící účetní doklady. Poznatek o jeho vědění a srozumění s následkem spočívajícím v neuhrazení spotřební daně tedy byl založen na podstatně širším podkladě, než jak se dovolatel snaží uvádět.
20. K jeho tvrzení, že se sám nijak neobohatil, státní zástupce zmiňuje, že toto není podmínkou pro právní kvalifikaci činu podle §240 tr. zákoníku. Pachatelem totiž může být každý, kdo svým úmyslným jednáním způsobí, že zákonná daň nebyla jemu nebo jinému vyměřena vůbec či ne v zákonné míře.
21. Bezpředmětné jsou též úvahy obviněného o právní kvalifikaci skutku jako legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 tr. zákoníku platného v době spáchání činu. Úmysl dovolatele nesměřoval k zastření původu motorových olejů, nýbrž k jejich prodeji na území České republiky za účelem jejich užití pro pohon motorových vozidel s tím, že z nich nebude odvedena spotřební daň.
22. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud obě podaná dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., protože jde o dovolání zjevně neopodstatněná. Současně navrhl, aby v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání, s čímž souhlasí i pro případ jiného než výše navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska
23. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze taková podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněných jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
24. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný dovolací důvod.
25. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
26. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
27. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
K dovolání obviněného J. P.
28. Z podstatné části spočívá argumentace dovolatele primárně na skutkových (resp. procesních) námitkách proti hodnocení důkazů soudy prvního i druhého stupně a proti jejich skutkovým zjištěním. Jde o námitky, které stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a které neodpovídají ani žádnému z dalších dovolacích důvodů ve smyslu ustanovení §265b tr. ř.
29. Nejvyšší soud připomíná, že z pozice dovolacího soudu nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, ledaže by tato zjištění byla v tak extrémním rozporu s důkazy, že by tím bylo dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces. V takovém případě by měl zásah Nejvyššího soudu podklad v ustanoveních čl. 4 a čl. 90 Ústavy.
30. Rozhodnutí trpící vadou extrémního nesouladu jsou taková, jež obsahují skutková zjištění, která nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo jsou dokonce s nimi přímo v rozporu, ať již se tak stalo v důsledku toho, že obsah důkazů byl zkreslen, dezinterpretován, pominut, či v důsledku jiných hrubých vad nastalých v procesu dokazování a jeho hodnocení. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňují požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. ř., přičemž ústí do skutkových a právních závěrů, jež jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, avšak jsou odlišné od pohledu obviněného. V celé řadě rozhodnutí, ať již Ústavního či Nejvyššího soudu, lze nalézt shrnutí vyznívající tak, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07). Prvotním předpokladem pro možnost přezkumu rozhodnutí stran tzv. extrémního nesouladu přitom je, že dovolatel tento nesoulad explicitně namítne, což se v posuzované věci nestalo.
31. Nejvyšší soud však přesto podotýká, že popisovaným extrémním rozporem napadené rozhodnutí zatíženo není. Skutkový stav soudy zjištěný má (i přes námitky dovolatele) dostatečné ukotvení v jimi provedených důkazech a jejich zhodnocení, které splňuje podmínky stanovené v §2 odst. 6 tr. ř. V uvedeném směru jsou nepřípadné námitky dovolatele o tom, že byl pouze řidičem plnícím pokyny svého zaměstnavatele, přičemž nemohl tušit, že zaměstnavatel neodvádí spotřební daně. Ve světle zjištění nalézacího soudu (resp. i odvolacího) se obhajoba obviněného spočívající v tvrzení, že pouze „plnil rozkazy“ svého zaměstnavatele, bez jakéhokoliv povědomí o zkracování spotřební daně z jeho strany, jeví jako zcela bezpředmětná. Nadto soudy se touto argumentací již zabývaly. Je tak možno odkázat zejména na body 49. až 52., 76. a 79. rozsudku nalézacího soudu, kde jsou obsaženy úvahy a zjištění soudu stran zapojení dovolatele do předmětné trestné činnosti. Nejvyšší soud nevidí důvod, proč poměrně rozsáhlé a důkladné odůvodnění soudu prvního stupně opakovat. Připomene tedy pouze, že zjištění o trestné činnosti obviněného vyplynulo z řady důkazů, zejména pak z obsahu odposlechů telefonních hovorů či i jeho vlastní výpovědi. Konkrétněji je možné citovat bod 52. rozsudku nalézacího soudu, kde tento shrnuje, že obviněný „… věděl, jakým způsobem jsou minerální oleje dováženy, tedy s využitím neplatných registračních značek, kdy na nebezpečnost tohoto i upozorňoval obžalovaného K., věděl o zabezpečování bezproblémového průjezdu Slovenskou republikou ze strany obžalovaného J. T., věděl, že minerální oleje jsou distribuovány dalším odběratelům neoprávněně po odstranění plomby, čehož byl účasten minimálně ve XY … … věděl, že minerální oleje nejsou z XY odváženy někým jiným do XY, když se … … podílel na jejich skutečné distribuci minimálně po České republice.“ , kdy takto zjištěné vědomosti podle nalézacího soudu podkládají závěr, že si uvědomoval, že z předmětného zboží není řádně odváděna spotřební daň.
32. Dílčí námitka, že soud nesprávně dospěl k závěru, že obviněný rozvážel minerální oleje po České republice, čímž se měl podílet na jejich distribuci, je zcela bez podkladu. Tato skutečnost vyplynula zejména z obsahu telefonních hovorů se spoluobviněným J. K. (bod 45. rozsudku nalézacího soudu), přičemž i obviněný sám uvádí, že ve dvou případech tomu tak bylo (dovoz do XY a XY).
33. Obviněný dále vytrhává z kontextu zjištění o umisťování neplatných registrační značek na vozidlo, kterým minerální oleje dovážel do České republiky, a snaží se vzbudit dojem, že se jedná o stěžejní důkaz, na kterém byl postaven závěr o jeho vině. Dodává, že zaměstnavatelem mu bylo věrohodně vysvětleno, proč musí registrační značky na vozidle vyměnit. I v tomto případě je možné odkázat na rozsudek nalézacího soudu, který se vysvětlením dovolatele ohledně manipulace s registračními značkami zabývá v bodě 69., přičemž zjištění o umisťování neplatných registračních značek hraje zjevně dokreslující roli v rámci všech dalších provedených důkazů. Ostatně i v tomto směru se obviněný v konečném důsledku snaží hájit opětovným tvrzením, že pouze plnil pokyny zaměstnavatele, což ho však v žádném případě nezbavuje trestní odpovědnosti.
34. Za procesně laděnou je třeba označit i námitku týkající se údajné nutnosti opatření znaleckého posudku k vyčíslení škody. Skrze tuto je opět napadána realizace důkazního řízení, což v rámci dovolací argumentace není přípustné, s výjimkou porušení některého z ústavně zaručených práv dovolatele. Při zjišťování škody soud prvního stupně vyšel z poměrně rozsáhlé důkazní materie, kterou shrnuje zejména v bodech 39. a 40. svého rozsudku. Ve vztahu k množství a druhu zboží tak vyšel z CMR listů, faktur, vážících lístků k dodávkám a výpovědi samotného dovolatele. Návazné konkrétní vyčíslení vyplývající z aplikace ustanovení daňových předpisů je přitom obsaženo v bodě 90. rozsudku nalézacího soudu, kde rovněž uvádí, že při posouzení aplikované daňové sazby nevycházel z odborného vyjádření, kterým vyčísloval škodu Celní úřad. Pokud se snad ve vztahu k zmíněnému odbornému vyjádření obviněný snaží tvrdit, že měly být předvolány k hlavnímu líčení osoby, které ho vypracovaly, aby bylo možné provést jejich výslech, pak je na místě zmínit, že odborné vyjádření je důkazem listinným, přičemž není nutné, aby byla osoba ho zpracovávající vyslýchána. Podle §213 odst. 1, 2 tr. ř. jsou tyto typy důkazů při hlavním líčení předloženy stranám k nahlédnutí, kdy dochází i k jejich přečtení, pokud to některá ze stran navrhne. Soud tedy v žádném případě neměl povinnost vyslýchat osoby zpracovávající odborné vyjádření, a tudíž není možné mluvit o porušení práva na obhajobu obviněného.
35. Pokud se snad ve vztahu k namítané absenci výslechu zpracovatelů odborného vyjádření snaží obviněný tvrdit, že se jedná o opomenutý důkaz, když uvádí, že nebyl přes návrh proveden, pak Nejvyšší soud sděluje následující. V první řadě z obsahu spisu nevyplývá, že by toto obviněný navrhoval. Bylo pouze zjištěno, že obhájce obviněného T. JUDr. Kryštof navrhoval provedení výslechu pracovníků Celního úřadu stran prováděného monitoringu zájmových míst. Tento důkazní návrh byl zamítnut z důvodu nadbytečnosti (blíže viz bod 31. rozsudku nalézacího soudu). Nalézací soud totiž shledal rozsah provedeného dokazování (a to i k otázce rozsahu zkrácení daně) dostatečným, skýtajícím spolehlivý základ pro meritorní rozhodnutí (viz body 30. a 31. jeho rozsudku). K porušení zmíněného práva na spravedlivý proces nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného, nýbrž pouze za situace, že by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska splnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti. Takový stav ve věci posuzované nenastal. Nejvyšší soud pouze okrajově podotýká, že ostatně i obhájce obviněného ve své závěrečné řeči při hlavním líčení dne 7. 8. 2019 uvedl, že „… soud provedl všechny dostupné důkazy, kterými bylo možnosti zjistit a objasnit ten skutkový děj, jak se skutečně odehrál.“ (č. l. 1789). Dílčí námitka či nespokojenost obviněného s tím, že tyto výslechy nebyly provedeny se tedy zdá býti spíše účelovou výhradou nemající žádný vliv na narušení spravedlivosti řízení v jeho celku.
36. Jak již dovolací soud uvedl, ve shora naznačených směrech rozhodně nelze shledávat tzv. extrémní nesoulad, přičemž je třeba znovu poukázat na skutečnost, že jej obviněný ani výslovně nenamítá. Je tedy zjevné, že se pouze snaží modifikovat skutková zjištění soudů a poté až sekundárně provést odlišné právní hodnocení věci. Pro to ovšem neposkytuje žádný hlubší podklad, když jeho výhrady nejsou ničím jiným, než běžnými námitkami odvolací povahy, nezpůsobilými vyvolat nutnost kasačního zásahu Nejvyššího soudu.
37. Konečně musí dovolací soud za nepřípadný označit poukaz obviněného na to, že jednatelka společnosti T. T., A. T. nenesla trestní odpovědnost, zatímco on, jakožto pouhý řidič, této odpovědnosti podléhal. V tomto ohledu je vhodné připomenout, že soudy rozhodují o vině osob, proti nimž byla podána obžaloba. I kdyby snad existovala další osoba potenciálně nesoucí trestní odpovědnost za daný skutek, pak není možné vyčítat soudům, že dovolatel, proti němuž stojí řada usvědčujících důkazů, odsouzen byl, zatímco osoba nežalovaná nikoliv. Jinak vyjádřeno, na prokázanou vinu dovolatele tato námitka nemůže mít žádný vliv.
38. Na shora uvedenou obhajobu, že dovolatel byl pouze řidičem a nemohl tušit, že jeho zaměstnavatel neodvádí spotřební daň, je navázána i námitka podřaditelná pod deklarovaný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný totiž uvádí, že není jeho povinností vědět o zatížení minerálních olejů spotřební daní ani nemůže nést trestní odpovědnost za svého zaměstnavatele, když příslušnou daňovou povinnost nesplní. Z tohoto vyjádření je za jisté míry tolerance možné extrahovat námitku, podle které mělo dojít k nesprávné právní kvalifikaci skutku stran toho, zda mohl být subjektem předmětné skutkové podstaty. Opět se jedná o část obhajoby, se kterou se vyrovnal již soud prvního stupně v bodě 65., když správně uvedl, že pachatelem předmětného daňového deliktu „… může být kdokoliv, kdo svým úmyslným jednáním způsobí, že zákonná daň nebyla jemu nebo i jinému subjektu vyměřena vůbec, anebo ne v zákonné míře. Subjekt daně a subjekt trestného činu zde nemusí být totožný a nelze zaměňovat daňovou povinnost a trestní odpovědnost za zkrácení daně“. Dále poukazuje na rozsáhlou judikaturu, ze které rovněž vyplývá, že „… zkrácením daně, poplatku a podobné povinné platby se rozumí každé jednání, jehož následkem je nevyměřená daň či vyměřená v nižší částce a pachatelem může být kdokoliv bez ohledu, zda je osobou, která má povinnost daň přiznat a zaplatit“ . Nejvyšší soud tedy ani v tomto ohledu nemá čeho vytknout rozsudku soudu prvního stupně, potažmo i usnesení soudu odvolacího, neboť musí konstatovat, že trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby není vymezen skutkovou podstatou s omezeným okruhem pachatelů (subjekt konkrétní či speciální). Kritéria obecného subjektu (věk a příčetnost) přitom obviněný nepochybně splňuje.
39. Další námitkou vyhovující obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu je ta, podle které popis skutku neodpovídá užité právní kvalifikaci, neboť ta měla být v soudem užité nejzávažnější kvalifikované podstatě posouzena podle §240 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, nikoliv jen podle odst. 3 citovaného ustanovení. K tomuto je třeba poukázat na skutečnost, že právní úprava obsažená v trestním zákoníku účinná v době spáchání činu dovolatelem nevymezovala zákonné znaky popsané v odstavci 3 §240 v alternativách pod písmeny a) a b). Zákonné znaky – totožného vymezení jaké nyní obsahuje znění po novele provedené zákonem č. 163/2016 Sb. – byly uvedeny v (dále nečleněném) odstavci 3 §240 tr. zákoníku. Při právní kvalifikaci zjištěného skutku byla soudem v souladu s §2 odst. 1 tr. zákoníku užita úprava účinná v době spáchání činu, neboť pozdější modifikace daného ustanovení nebyla pro obviněného příznivější.
40. Dovolatel uplatnil taktéž výhrady stran aplikace hmotněprávních předpisů týkajících se posouzení výše zkrácené daňové povinnosti, když mělo být údajně užito nesprávných daňových sazeb ve vztahu k daným obdobím. K tomuto připojuje námitku, podle které se tímto problémem nezabýval ani odvolací soud, resp. jen odkázal na posouzení soudu prvního stupně. Poslední zmíněné tvrzení je zjevně nepravdivé, neboť odvolací soud se zabýval správností výpočtu výše škody v bodě 23. jeho usnesení, a to nejen odkazem na relevantní část odůvodnění rozsudku nalézacího soudu. Vlastními slovy tak rekapituluje výpočet spotřební daně v závislosti na množství litrů minerálního oleje, jež nebyl zdaněn, přičemž v období, kdy byla trestná činnost páchána, nedocházelo ke změnám sazby daně, která po celou dobu činila 10.950 Kč/1000 l podle §48 odst. 1 zákona č. 353/2003 Sb. o spotřebních daních (srov. též bod 90. rozsudku nalézacího soudu). Vycházel přitom z přepočtu kilogramů minerálního oleje na litry, jak je ostatně nutné pro výpočet daně podle výše zmíněné sazby. Nejvyššímu soudu tudíž není zřejmé, co obviněný mínil tím, když ve svém dovolání uvedl, že soud „… nezohlednil nutný přepočet litrů na kilogramy“ . Stejně tak není jasné, z čeho obviněný dovozuje chybné užití sazebníku při výpočtu škody, když zmiňuje, že oslovil tzv. „skutečné odborníky“, kteří jeho domněnku v tomto směru potvrdili. Tuto zmínku nijak dále nepodkládá ani argumentačně nerozvíjí, přičemž není úkolem Nejvyššího soudu, aby argumentaci dovolatele jakkoliv dotvářel či domýšlel. Tuto námitku je tedy na místě označit za zjevně neopodstatněnou, stejně jako další námitky formálně vyhovující obviněným uplatněnému důvodu dovolání.
K dovolání obviněného P. B.
41. Dovolatel sice úvodem svojí argumentace zmiňuje, že podle něj nebyla správně právně posouzena subjektivní stránka žalovaného činu či otázka jeho pachatele, v obou dvou případech se však spoléhá (primárně) pouze na námitky skutkové povahy. Problematika hmotně právní kvalifikace je jím pojímána až jako sekundární, na tyto skutkové námitky navazující. V rámci výhrad stran chybného zhodnocení „pachatele“ daného trestného činu v podstatě jen rozporuje, zda na podkladě provedeného dokazování mohl být pachatelem on, přičemž v této oblasti svá tvrzení nekoncipuje jako námitky právního charakteru, a to ani na úrovni otázky naplnění subjektu, jako znaku předmětné skutkové podstaty. Na rozdíl od obviněného J. P. připojuje námitku tzv. extrémního nesouladu, ovšem v kontextu kritérií tohoto nesouladu, předestřených výše, je třeba uvést, že tato naplněna nejsou. Soudy obou stupňů postupovaly v souladu se zásadami obsaženými v §2 odst. 5, 6 tr. ř. a jejich hodnocení důkazní situace nelze ničeho vytknout jak stran dovozených skutkových zjištění, tak i ohledně navazujícího právního posouzení. Nadto je třeba podotknout, že dovolatel pouze opakuje svoji dříve užitou obhajobu, která byla vyvrácena již v rámci nalézacího řízení.
42. Ve shora naznačeném směru je možné odkázat zejména na bod 84. rozsudku nalézacího soudu, ve kterém tento rozvádí své úvahy dopadající i na dovolací argumentaci obviněného. Uvádí tak, že společně se spoluobviněným J. B. objednávali „… u obžalovaného J. T. minerální oleje, které on získával v Polské republice a nelegálně zde distribuoval, platili za ně, odebírali je, a to vše s vědomím nelegálností, neboť to vyplývalo z absence dokladů k prodejům, způsobu prodeje s odstraňováním plomb většinou mimo denní dobu … … obžalovaní J. B. a P. B. jednoznačně věděli, že tyto prodeje jsou nelegální, a tudíž z nich není odváděna žádná daň a na tomto jednání participovali právě tím, že takto získané minerální oleje dále prodávali za účelem pohonu motorů, či je tak sami využívali …“ . Soud se zabýval i otázkou ceny, kterou obviněný uhrazoval za minerální oleje, jež zároveň zmiňuje ve své dovolací argumentaci. Soud příhodně uvádí, že „… ani oni, ani nikdo jiný z těchto minerálních olejů spotřební daň neodváděl, o čemž svědčí i nižší cena, která nemohla zahrnovat spotřební daň, kdy navíc ani neexistovaly řádné faktury, ze kterých by mohlo vyplývat zahrnutí spotřební daně do kupní ceny.“. V této souvislosti je vhodné odkázat i na bod 86. rozsudku, podle kterého „Tvrzení, že minerální oleje byly řádně zaplaceny, obžalovaného … … nevyviňuje, neboť tím není prokázáno, že obžalovaní splnili daňovou povinnost, naopak je tím toliko prokázáno, že ji nesplnili, když si kupovali minerální oleje bez dokladů, což je dalším důvodem svědčícím pro znalost nelegálnosti obchodování s minerálními oleji.“ . Všechny své úvahy soud prvního stupně podpořil i tím, že obviněný podnikal v daném oboru a muselo mu být známo, kdy vzniká daňová povinnost, přičemž mu stejně tak musela být zřejmá nepatřičnost celého způsobu prodeje a z ní vyplývající poznatek o neplnění daňové povinnosti (viz bod 84. rozsudku). Je zřejmé, že soud prvního stupně hodnotil situaci značně komplexněji, než jak se o tom nyní snaží přesvědčit dovolací soud obviněný, který akcentuje pouze to, že chtěl nakoupit levnější minerální oleje a v podstatě o žádných dalších souvislostech daného nákupu neměl informace. Ohledně jeho dílčího tvrzení, že ani nedosáhl žádného prospěchu z neodvádění spotřební daně obviněným T., je třeba zmínit, že prokázání finančního profitu není nutnou podmínkou pro naplnění skutkové podstaty podle §240 tr. zákoníku. Nadto výrok o prokazatelném nedosažení zisku na předmětném obchodu je znovu snahou vsunout dovolatelova vlastní tvrzení mezi již dosažená skutková zjištění
43. Na svoji shora řešenou argumentaci dovolatel navazuje i námitkou zdánlivě hmotně právní povahy, že kdyby věděl o nelegálnosti původu daného zboží, pak by mohl být postižen pouze pro trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 tr. zákoníku platného v době spáchání činu. Ve skutečnosti se však opět jedná o námitku skutkovou, neboť se snaží dovolacímu soudu podsunout poznatek o tom, že byl ve skutečnosti odsouzen pro nákup minerálních olejů pocházejících z trestné činnosti spáchané jinými osobami, teda za nakládání s výnosem trestného činu spáchaného osobami od něj odlišnými. Nalézací soud ovšem k takovému zjištění nedospěl.
44. Dovolací argumentace obviněného spočívá primárně v prosazování jeho verze skutkového děje. Jeho výhrady se vyznačují snahou modifikovat skutková zjištění soudů nižších stupňů, přičemž neposkytuje pro svá tvrzení žádné jasné podklady. Jeho dovolací námitky jsou pojaty ve své podstatě velmi stručně, kdy se v konečném důsledku omezuje na tvrzení, že se ničeho nedopustil, což však – ve světle zcela přijatelných závěrů nalézacího soudu – neupozorňuje na existenci tzv. extrémního nesouladu, na jehož podkladě by bylo možné domoci se kasace napadeného rozhodnutí.
45. Na tomto místě Nejvyšší soud považuje za potřebné k námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání a kterými se již jako obsahově shodnými soudy nižších stupňů zabývaly, odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
V.
Způsob rozhodnutí
46. Z důvodů vyložených výše dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný P. uplatnil v podstatné části námitky nepodřaditelné pod jím deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nevyhovující ani žádnému jinému z taxativně vyjádřených důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř. Jeho námitky formálně podřaditelné pod citovaný důvod dovolání jsou zjevně neopodstatněné. Proto o jeho dovolání rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, je-li zjevně neopodstatněné.
47. Obviněný B. uplatnil výhradně námitky nepodřaditelné pod jím deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nevyhovující ani žádnému jinému z taxativně vyjádřených důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř. Proto o jeho dovolání rozhodl Nejvyšší soud způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., podle něhož dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
48. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 3. 2021
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu