ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.285.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 285/2021-784
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 4. 2021 o dovolání, které podal obviněný D. S. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody v jiné trestí věci ve Věznici Jiřice, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2020, č. j. 67 To 180/2020-613, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 6 T 2/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 4. 2020, č. j. 6 T 2/2020-467 , byl obviněný D. S. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) spolu s obviněným R. D. a M. H. uznán vinným zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustili způsobem specifikovaným ve výroku rozsudku.
2. Obviněný byl za tento zločin odsouzen podle §205 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. O odvolání obviněného a obviněné M. H. proti tomuto rozsudku rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 8. 2020, č. j. 67 To 180/2020-613 , jímž napadený rozsudek ohledně odvolatelů podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněné uznal vinnými pokusem zločinu krádeže dle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §205 odst. 1 písm. d), odst. 2, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustili tím, že
dne 4. 11. 2019, kolem 15:10 hodin, v XY, v ulici XY, po předchozí vzájemné domluvě a rozdělení rolí, se dnes již odsouzený R. D. společně s obžalovanými M. H. a D. S. přiblížili zezadu do těsné blízkosti poškozeného W. J., narozeného XY, který nesl na zádech batoh, kdy odsouzený R. D. poškozenému nejprve pravou rukou otevřel zip kapsy batohu, kde měl uložený mobilní telefon, rukou prohledal kapsu, ale nepodařilo se mu nic vytáhnout, následně rukou otevřel poškozenému zadní kapsu kalhot, kde měl poškozený uloženou peněženku obsahující kartičku zdravotní pojišťovny, platební kartu, vydanou společností Fio banka, a.s., občanský průkaz SRN č. XY, vše na jméno poškozeného a finanční hotovost ve výši 1 400 Kč, kdy se však odsouzenému ani opakovaně nepodařilo z batohu nic vytáhnout, obžalovaní M. H. a D. S. současně v těsné blízkosti odsouzeného D. a poškozeného svými těly kryli protiprávní jednání odsouzeného D. v úmyslu ztížit jeho případné odhalení, čímž se všichni obžalovaní pokusili odcizením věcí náležejících poškozenému W. J. způsobit škodu ve výši 1 400 Kč, přičemž po celou dobu byli sledováni příslušníky Policie ČR, a spáchali uvedené jednání jako členové organizované skupiny,
a tohoto jednání se obžalovaná M. H. dopustila přesto, že byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 1T 89/2014 ze dne 22. 9. 2014, v právní moci dne 22. 9. 2014, potrestána pro přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku trestem odnětí svobody v trvání 9 měsíců, se zařazením pro výkon tohoto trestu do věznice s ostrahou, který vykonala dne 10. 7. 2019,
a obžalovaný D. S. přesto, že byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 6. 2017, sp. zn. 44T 121/2016, v právní moci dne 23. 8. 2017, potrestán mj. pokusem přečinu krádeže dle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §205 odst. 2 tr. zákoníku trestem odnětí svobody v trvání 8 měsíců, se zařazením pro výkon tohoto trestu do věznice s ostrahou, který vykonal dne 3. 7. 2019.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Moniky Jiráskové dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Obviněný namítl, že jeho jednání bylo nesprávně právně hodnoceno jako zločin krádeže, přestože vůbec nebylo trestným činem. Soudy nesprávně vyhodnotily jak subjektivní, tak objektivní stránku skutku, který spáchal. Soud druhého stupně se dopustil obdobného chybného postupu při zjišťování skutku jako prvoinstanční soud, kdy neúměrně vycházel z výpovědí osob ve služebním poměru u Policie ČR, jejich výpověď byla zákonitě ovlivněna snahou o jednotnou verzi zajišťující postih všech zadržených osob. Existovalo přitom několik výpovědí, které se různily, a nelze proto automaticky vycházet z výpovědí pro něj nejvíce přitěžujících. Všichni obvinění přitom vypovídali naprosto shodně.
6. Veškeré provedené důkazy (mimo výpovědi příslušníků PČR) prokazují, že mezi spoluobviněnými neexistovala jakákoli dohoda o páchání trestné činnosti. Nelze totiž nade vši pochybnost dovozovat existenci plánovitosti ani koordinovanosti. Nelze mít za prokázané, že skutečně věděl o činnosti spoluobviněného D., natož že byl dokonce nápomocen v kvalitě účasti na organizované skupině. Jeho prokázaný psychický stav osvětlil jasnou psychickou nepohodu, která ho vylučovala z jakéhokoli normálního životního rytmu. Jeho pestrobarevné oblečení rovněž ukazuje, že nebyl „nenápadný tipovač“ nebo člověk kryjící protiprávní jednání jiného.
7. Bylo prokázáno, že se pohyboval ve společnosti spoluobviněných naprosto volně, nekoordinovaně a bez jakéhokoli pohybového klíče, což může být typické nejen pro kapesní krádeže, ale také pro celou řadu činností, včetně shánění distributora omamných látek. O neexistenci organizované skupiny svědčí i svědectví poškozeného, který ho vůbec nezaznamenal. Účelem jeho cesty po Praze 1 bylo získání drog, což potvrdili svědci T. V. a Z. Š. Sám prokázal, že se v inkriminovaný moment věnoval kouření cigaret a nebyl schopen sledovat jednání pana D.
8. Obviněný je přesvědčen, že nebylo spolehlivě prokázáno jeho jednání, jak je uvedeno ve výroku rozsudku a došlo k chybnému právnímu posouzení jednání. Soud vycházel z důkazů, které nebyly k prokázání viny dostatečné, špatně hodnotil ostatní důkazy a neprovedl navrhovaný důkaz ze strany obžalovaného. Došlo tak k porušení základní zásady trestního řízení in dubio pro reo a presumpce neviny.
9. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud ČR podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil ve vztahu k němu rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 67 To 180/2020, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodl věci, případně aby sám podle §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že ho zprostí obžaloby v plném rozsahu.
10. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který upozornil, že dovolatel nevznáší žádné konkrétní námitky, kterými by vytýkal nesoulad skutkových zjištění vymezených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí a zákonných znaků pokusu zločinu krádeže podle §21 odst. 1 k §205 odst. 1 písm. d), odst. 2, 4 písm. a) tr. zákoníku. Cituje sice v obecné rovině správnou definici organizované skupiny, neuvádí, však žádné kvalifikované námitky, kterými by vytýkal, že ve výroku o vině vymezená součinnost obviněných nedosahovala kvality, která by odpovídala znaku spáchání činu organizovanou skupinou ve smyslu §205 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. V podstatě na základě vlastního hodnocení důkazů prosazuje vlastní skutkovou verzi uplatňovanou již v poněkud rozvláčné a neuspořádané výpovědi v původním řízení (bod 7. rozhodnutí nalézacího soudu).
11. Dovolatel tedy nevytýká nesoulad soudy učiněných skutkových zjištění a soudy zvolené právní kvalifikace, ale na podkladě vlastního hodnocení důkazů se domáhá zásadní změny skutkových zjištění. Takovéto námitky směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění a neodpovídají formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Totéž platí o odkazech na porušení procesních, nikoli hmotněprávních zásad presumpce neviny a in dubio pro reo . Dovolatel navíc neučinil, a to ani formálně, součástí dovolání námitku týkající se tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními, který by mohl odůvodnit výjimečný zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění.
12. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
14. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
15. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
16. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
17. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
18. Přestože obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl nesprávné posouzení skutku a nesprávné vyhodnocení subjektivní a objektivní stránky trestného činu, nepřipojil v tomto smyslu žádnou hmotně právní argumentaci, kterou by byl schopen zvolený dovolací důvod naplnit. Namísto toho vznesl především námitky skutkového a procesního charakteru založené na vlastní verzi událostí, hodnocení důkazů a výsledných skutkových zjištění. Povaha této argumentace však neodpovídá nejen zvolenému, ale ani žádnému jinému dovolacímu důvodu a nemůže tak vyvolat přezkumnou pravomoc Nejvyššího soudu. Ten není v rámci dovolacího řízení oprávněn přezkoumávat skutková zjištění nalézacího soudu a s výjimkou tzv. extrémního nesouladu, který však nebyl obviněným namítnut, musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak jej popsal soud prvního stupně ve výroku odsuzujícího rozsudku.
19. Krom toho námitky obviněného spočívají na jeho obhajobě známé již z předcházejícího řízení, s níž se soudy nižších stupňů již dostatečně vypořádaly. Na tento případ pamatuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“, což ovšem platí (z hlediska důvodu odmítnutí dovolání) jen v případě, že jde o námitky podřaditelné pod zvolený dovolací důvod.
20. Námitky dovolatele směřují převážně proti hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Ze zásady bezprostřednosti a volného hodnocení důkazů však vyplývá, že hodnocení důkazů náleží výhradně tomu soudu, který předmětný důkaz provedl. Do hodnocení důkazů provedených obecnými soudy není Nejvyšší soud zásadně oprávněn zasahovat. Důvodem k zásahu je až stav, kdy jsou hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. K takovému zjevnému pochybení soudů nižších stupňů ve věci posuzované zjevně nedošlo.
21. Dovolatel namítl, že obvinění vypovídali shodně, a přesto soudy nižších stupňů vycházely (podle jeho mínění neúměrně) z výpovědí příslušníků PČR. Nalézací soud hodnocení výpovědí slyšených svědků přiblížil v bodě 23. svého rozsudku, kde vyvrátil obhajovací verzi obviněných, kterou považoval za nevěrohodnou. Naopak v případě zbývajících svědků nenašel ničeho, co by jejich věrohodnost snižovalo. Krom toho jejich výpovědi odpovídaly i dalším ve věci provedeným důkazům, např. kamerovému záznamu. V rozporu s tímto záznamem, podle něhož byli obvinění při zadržení spolu, jsou naopak výpovědi obviněných, kteří tvrdili, že se před skutkem rozešli – slovy obviněné M. H.: „ řekli si čau a šli s přítelem pryč “ (viz str. 5 rozsudku nalézacího soudu). Pokud nalézací soud neshledal ničeho, co by zpochybňovalo výpovědi příslušníků PČR, jejichž výpovědi byly souladné a odpovídaly také dalším provedeným důkazům, a naopak uvedl, proč má obhajobu obviněných za vyvrácenou, pak nepřichází v úvahu (není-li hodnocení důkazů soudem zjevně vadné), aby skutkové závěry vzešlé z řádně procesním způsobem provedených a následně správně zhodnocených důkazů byly v dovolacím řízení zvráceny.
22. Obviněný své další námitky spojil s údajným nenaplněním znaku organizované skupiny. Nezaložil je však na argumentaci právní, při níž by vycházel ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů, ale na vlastním hodnocení důkazů. Především uvedl, že mezi obviněnými neexistovala dohoda, jejich jednání nemělo znaky koordinovanosti ani plánovitosti, a rovněž nevěděl, co dělá obviněný R. D. Všichni ve věci slyšení příslušníci PČR, z nichž V. W. a M. Č. obviněné sledovali hodinu a ostatní alespoň půl hodiny, shodně vypověděli, že po celou dobu obvinění udržovali jednotné postavení (s výjimkou okamžiku zadržení), kdy obviněný R. D. a obviněná M. H. byli vedle sebe a dovolatel několik kroků za nimi. Svědek V. W. dokonce uvedl, že z tohoto důvodu si prve mysleli, že dovolatel k obviněným nepatří. Protože však chodili pořád spolu, vyhodnotili, že jsou skupina (viz str. 10 rozsudku nalézacího soudu). Svědek T. V. k tomu uvedl, že obviněný R. D. se vždy zařadil za možného poškozeného jako první, kdy zřejmě to byl on, kdo měl krást, z bezprostřední blízkosti se jej snažila krýt obviněná M. H. a dovolatel si držel odstup a sledoval okolí, kdy se často otáčel (viz str. 13 rozsudku nalézacího soudu).
23. Policisté dále shodně vypověděli, že obvinění se na jednotlivých místech pohybovali opakovaně tam a zpět a vybírali si skupinky turistů, pozorovali jejich zavazadla a nesené věci a pokoušeli se mezi ně vmísit a na vybrané turisty se natlačovat. Svědkyně M. Č. vypověděla, že se takového postupu dopouštěli opakovaně, za dobu jejich pozorování alespoň desetkrát (viz str. 16 rozsudku nalézacího soudu). Chování obviněných popsané policisty, kdy obvinění postupovali po dobu více než hodiny ve stejném postavení s jasným rozdělením rolí stejným způsobem za účelem páchání trestné činnosti tak jednoznačně vypovídá o naplnění znaků organizované skupiny, tedy plánovitosti a koordinovanosti. Pouze nad rámec je vhodné připomenout, že dohoda mezi pachateli nemusí být výslovná a postačí, pokud je konkludentní. Její přítomnost mezi obviněnými je však z jejich popsaného jednání naprosto zřejmá.
24. Na uvedeném nemění nic to, jak byl obviněný oblečen. Pestrobarevné oblečení nevylučuje, aby působil v postavení „tipaře“ či mapoval okolí. Může mít vliv pouze na úspěšnost jednání (která nebyla vysoká) nebo na jejich rozeznatelnost, když svědkyně M. Č. vypověděla, že právě výrazná bunda dovolatele na skupinu upozornila (viz str. 15 rozsudku nalézacího soudu). Pokud jde o údajný psychický stav dovolatele, který ho vylučoval z „jakéhokoliv normálního životního rytmu“, postačí poukázat na závěry znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, podle nichž nebyla zjištěna žádná duševní choroba, ani porucha forenzní závažnosti, přičemž rozpoznávací schopnosti byly zachovány a ovládací schopnosti byly pouze mírně, forenzně nevýznamně sníženy pro zneužívání návykových látek (viz bod 19. rozsudku nalézacího soudu).
25. Pokud dovolatel namítl, že byl ve skutečnosti motivován sháněním drog, což měli potvrdit také svědci, na místě je poukázat, že samotná skutečnost, že se obvinění mezi sebou bavili (či dokonce hádali) o drogách nebo si drogy chtěli sehnat, nevylučuje, že měli zároveň v úmyslu si prostřednictvím kapesní krádeže opatřit finanční prostředky pro jejich nákup. Ovšem námitka dovolatele, že jejich pohyb po XY byl motivován výhradně hledáním dealera, neobstojí při srovnání s výše popsaným jednáním obviněných, tedy především jejich proaktivního vyhledávání skupinek turistů. Hledáním drogového dealera by jistě mohl opodstatnit návštěvu frekventovaných míst na XY, nikoli však opakované přecházení XY a dalších ulic tam a zpět a vmíšení se do skupinek turistů, mezi nimiž těžko mohli doufat, že na poskytovatele drog narazí.
26. Dovolatel dále namítá porušení zásady in dubio pro reo . Uvedené pravidlo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny) a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tedy zřejmé, že zmíněná zásada má procesní charakter, týká se jen skutkových námitek a jako taková není způsobilá naplnit zvolený (ale ani žádný jiný) dovolací důvod. Současně lze s odkazem na rozhodovací praxi Ústavního soudu dodat, že Úmluva ani Listina neupravuje úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy neměly žádné pochybnosti. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17. Především pak dovolatel nepřipojil k této námitce žádnou konkrétní argumentaci s výjimkou „upřednostnění“ výpovědí příslušníků PČR, k čemuž se již tento soud vyjádřil výše.
27. Absence konkrétní argumentace pak stíhá také námitku dovolatele stran neprovedení jím navrhovaného důkazu. Dovolatel krom tohoto obecného konstatování nejenže neuvedl, jakého důkazu se jeho námitka týká, ale ani v čem konkrétně měla vada spočívat či jak se měla projevit. Samotné neprovedení důkazu navrhovaného obhajobou totiž nepředstavuje vadu řízení ani zásah do práva obviněného na obhajobu. Lze proto pouze dodat, že není procesní povinností obecných soudů vyhovět každému důkaznímu návrhu účastníka, a neprovedení navrhovaného důkazu proto ještě neznamená, že je řízení jako celek nespravedlivé (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 234/04 a sp. zn. I. ÚS 972/09).
28. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ten ve svém dovolání uplatnil výhradně námitky, které se s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. věcně rozešly. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o celém dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b.
29. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. 4. 2021
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu