ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.292.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 292/2021-415
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 4. 2021 o dovoláních, která podali obvinění H. S. , nar. XY ve XY, trvale XY, okr. XY, a M. Z. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, okr. XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 4. 6. 2020, č. j. 55 To 86/2020-339, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 4 T 66/2019, takto:
I. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné H. S. odmítá.
II. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. Z. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 17. 12. 2019, č. j. 4 T 66/2019-292 , byli obvinění H. S. a M. Z. uznání vinnými přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění nalézacího soudu dopustili tím, že
v přesně nezjištěný den koncem června 2018 ve XY, okres Vsetín, H. S. jako jednatelka a účetní společností A. Z., IČ: XY, se sídlem XY, a zároveň jako účetní společnosti J. i., IČ: XY, se sídlem XY po předchozí dohodě s druhým jednatelem společnosti A. Z. M. Z. a na jeho popud vyhotovila fiktivní smlouvu o postoupení pohledávky ze dne 27. 6. 2018 mezi postupitelem společností J. i. a postupníkem společností A. Z. , podle níž společnost J. i. postoupila společnosti A. Z. pohledávku ve výši 250.668 Kč, za společností K. P., IČ: XY, se sídlem XY, plynoucí z faktury č. 10 ze dne 31. 5. 2018, vystavené společností J. i. jako dodavatelem pro společnost K. P. jako odběratelem, načež tuto fiktivní smlouvu, která neodpovídala skutečnosti a společnost J. i. o ní vůbec nevěděla, zaslala spolu s nepravdivým oznámením o postoupení pohledávky jménem společnosti A. Z. společnosti K. P., která na základě těchto fingovaných dokladů převedla dne 16. 7. 2018 na účet společnosti A. Z. částku 250.668 Kč, přičemž H. S. a M. Z. jednali od počátku v úmyslu obohatit o tuto částku neoprávněně společnost A. Z. ke škodě společnosti J. i., XY, IČ: XY, DIČ: XY.
2. Za tento přečin byla obviněná H. S. odsouzena podle §209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněné výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněné uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil uhradila škodu, kterou trestným činem způsobila.
3. Obviněný M. Z. byl podle §209 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil uhradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku, se zřetelem na §209 odst. 3 tr. zákoníku, mu soud dále uložil peněžitý trest ve 40ti denních sazbách, kdy denní sazba činí 1.000 Kč, tedy v celkové výměře 40.000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku soud pro případ, kdy peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebude vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců.
4. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným H. S., M. Z. a společnosti A. Z. uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozené společnosti J. i., XY, IČ: XY, škodu ve výši 250.668 Kč.
5. O odvolání obviněných (včetně spoluobviněné společnosti A. Z. ) proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 4. 6. 2020, č. j. 55 To 86/2020-339 , jímž je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k nim
6. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci podali oba obvinění dovolání.
7. Obviněný M. Z. dovolání podal prostřednictvím svého obhájce JUDr. Josefa Šlerky a opřel je o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném hmotněprávním posouzení.
8. Dovolatel namítá, že v jeho případě nebyl soudy dostatečně zjištěn motiv jeho jednání a z toho důvodu nebylo prokázáno ani naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu. Soudy pouze tvrdí, že motiv byl zištný, přičemž pro takový závěr nemají podklady.
9. Následně dovolatel uvádí, že z odborných zdrojů vyplývá nemožnost spáchání podvodu, pakliže někdo vylákal majetkové plnění, na něž měl právní nárok. Z toho dovozuje, že i trestní právo uznává institut svépomoci podle §14 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále „občanský zákoník“). Právě tento institut užil, když společnosti J. i. „uzurpoval“ částku 250.668 Kč, neboť v trestním řízení bylo zjištěno, že V. R., který fakticky ovládá společnost J. i., mu dlužil přibližně 1 milion Kč. V. R. zmíněný dluh vůči dovolateli v řízení dokonce přiznal, byť pouze v částce asi 50.000 Kč. Soudy s touto informací ovšem vůbec nepracovaly při vyčíslení škody. Soud prvního stupně se obhajobou stran toho, že obviněný použil svépomoci, prakticky nezabýval. Odvolací soud jí sice věnoval pozornost, ale učinil nepřípadné závěry, když uvedl, že měl užít legální cesty uplatnění svých práv. Svépomoc však zjevně takovým zákonným způsobem je a v situaci, kdy měl V. R. na své jméno vedeny četné exekuce, by uplatnění zmiňovaných pohledávek soudní cestou bylo příliš nákladné a z hlediska možnosti vymožení předmětné částky zbytečné.
10. Ve vztahu k námitce svépomoci obviněný taktéž upozorňuje na „precedent“ vyplývající z jednání Policie ČR v Kolíně v jiné trestní věci. Její podstatou byla situace, kdy zařízení „Pizzerie“ pronajaté V. R. dovolatelem, bylo věřitelem V. R. J. B. zabaveno taktéž skrze svépomoc. Podle policie se v takovém případě jednalo o občanskoprávní věc, kdy byl uspokojen věřitel J. B., přičemž V. R. a dovolatel se vyrovnají mezi sebou. Není tedy vhodné, aby ve stejných situacích byla jednou trestní represe uplatňována (nynější věc obviněného) a podruhé ne.
11. Podle dovolatele je chybné tvrdit (jak to činí odvolací soud), že nelze směšovat závazky právnické a fyzické osoby, a to právě s odkazem na výše zmíněný případ, kdy byl i on vnímán jako osoba, která může být postižena na majetku skrze vymáhání dluhů V. R. Skutečnost, že V. R. není vlastníkem ani jednatelem společnosti J. i., není rozhodující, neboť z ní získává majetkový prospěch a fakticky ji ovládá. Vzhledem k tomu, že obdobným způsobem působí ve více společnostech, skrze které získává majetkový prospěch, je jako fyzická osoba z majetkového hlediska prakticky nepostižitelný. V předmětném případě je možno mluvit o tom, že společnost J. i. a V. R. přitom v podstatě splývají. V popsané situaci je tedy pošetilé trvat na čistě formálním rozlišování fyzických a právnických osob. Zároveň nelze přisvědčit soudům, že vztahy mezi obviněným a V. R. nehrají v řešené věci žádnou roli, neboť kdyby nebylo V. R. a jeho dluhů vůči obviněnému, k činu by zřejmě nedošlo.
12. Svoji argumentaci dovolatel dále rozšiřuje o tvrzení, že se v podstatě jen dopustil omylu ohledně povinné osoby, vůči které by bylo případné užít institutu svépomoci. Společnost J. i. a V. R., který mu jako fyzická osoba dlužil peníze, totiž z faktického hlediska považoval za jednu osobu.
13. V souladu s právem na spravedlivý proces by stát měl, za opuštění formálně-právního hlediska věci a soustředění se na samou podstatu skutku, obviněnému přisvědčit v tom, že jeho zásah do integrity právnické osoby J. i. byl legální. Důvodem je to, že i v exekučním řízení, může být do této integrity zasaženo exekucí vůči obchodnímu podílu vlastněného fyzickou osobou. Přesto, že V. R. obchodní podíl na společnosti J. i. formálně nevlastnil, obviněný tvrdí, že ho měl fakticky, přičemž zásah, kterého se dovolatel dopustil, byl jedinou možností řešení.
14. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, č. j. 55 T 86/2020-339, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně, č. j. 4 T 66/2019-292, včetně všech souvisejících rozhodnutí, která po tomto zrušení neobstojí, a rozhodl o jeho zproštění obžaloby.
15. Obviněná H. S. podala dovolání prostřednictvím svého obhájce Mgr. Marka Bukovského a uplatnila v něm rovněž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, přičemž došlo i k porušení jejího práva na spravedlivý proces.
16. V první řadě se obviněná vyjadřuje ke své námitce porušení práva na spravedlivý proces. Pochybení soudů má spočívat v tom, že nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku opomněl hodnotit prakticky všechny důkazy (tyto pouze rekapituloval), zejména pak ty svědčící ve prospěch obviněných. Absentují v něm logické závěry ohledně důvodů, proč se ztotožnil se svědeckými výpověďmi. Soud se omezil pouze na výčet provedených důkazů a strohé konstatování viny. Rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné s odkazem na nedodržení podmínky jeho odůvodnění vyjádřené v §125 odst. 1 tr. ř. Odvolací soud porušil právo obviněné na spravedlivý proces tím, že se na jednu stranu se závěry nalézacího soudu ztotožnil a na stranu druhou ovšem doplňoval jeho skutková zjištění hodnocením důkazů, které před ním nebyly provedeny. Popsaný postup soudů tak je protiústavní s odkazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 50/03 a sp. zn. III. ÚS 3320/09. Konkrétně snaha soudu druhého stupně doplňovat na základě před ním neprovedených důkazů úvahy nalézacího soudu byla podložena rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 88/2019. Tento judikát však byl shledán nepřiléhavým, neboť se týkal řízení, ve kterém vznikly zásadní rozpory stran zjištěného skutkového stavu, kdy bylo vytýkáno neprovedení navrhovaných důkazů. Obviněná však s tímto zhodnocením nesouhlasí. Ad absurdum by totiž důslednou argumentací v tomto směru bylo možné dovodit, že neshledává-li soud zásadní rozpory ohledně skutkového děje, nemusí své rozhodnutí odůvodňovat.
17. Dovolatelka namítá absenci svého zavinění, když tvrdí, že se soudy nevypořádaly s její obhajobou, podle které se skutkový děj měl odehrát jinak, než jak byl zjištěn. Byla pouze účetní obviněné společnosti A. Z. a na pokyn obviněného Z. připravila a zaslala oznámení o postoupení pohledávky společnosti K. P. Měla přitom za to, že postoupení pohledávky bylo smluveno mezi V. R. a obviněným Z., a tudíž ani nemohla mít v úmyslu spáchat jí za vinu kladený přečin. Dále rozporuje spolehlivost výpovědí svědků R. a D., neboť tito jsou na věci osobně (resp. finančně) zainteresováni.
18. Soudy zjištěnému skutkovému ději konkuruje jeho srovnatelně pravděpodobná verze, která je však pro ni příznivější, tedy verze výše popsaná, jež by v souladu se zásadou in dubio pro reo měla být preferována. To se však v nalézacím ani odvolacím řízení nestalo a tato zásada tedy byla porušena (viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 658/14).
19. Závěrem svého dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudu odvolacího i soudu prvního stupně a tomuto přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
20. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněných vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který předně uvádí, že podle dovolacího důvodu jimi uplatněného není možné napadat způsob hodnocení důkazů a skutková zjištění učiněná soudy. Obvinění své námitky skutkové (resp. procesní) povahy uplatnili již v nalézacím a odvolacím řízení, přičemž soudy obou stupňů se v příslušných bodech odůvodnění jejich rozhodnutí s těmito náležitě vypořádaly. Odvolací soud zjevně dostál své přezkumné povinnosti, přičemž činností soudů k porušení práva na spravedlivý proces dovolatelů nedošlo.
21. K argumentaci obviněných, podle něj podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., státní zástupce uvádí, že i na tyto reagovaly soudy dostatečně. Konkrétně k námitkám obviněné S. zmiňuje, že neobstojí její obhajoba stran toho, že jednala pouze na pokyn obviněného Z. Nalézací soud logicky rozvedl, že měla informace o obchodních záležitostech obou společností (A. Z. a J. i.), přičemž z výpovědi svědka R. plyne, že smlouvu o postoupení pohledávky nepodepsal a ani o ní nevěděl. Nemohla tedy od něj obdržet tuto smlouvu, související doklady ani informaci o jejím uzavření. Z toho vyplývá, že obviněná zároveň nemohla vycházet z předpokladu řádného sjednání smlouvy. Z výpovědi svědkyně P. M. navíc bylo zjištěno, že s ní obviněná odmítala komunikaci poté, co došlo k předmětným nejasnostem s platbou. Obviněná se také nesnažila ověřit si u V. R., zda postupovala správně a ve shodě s jeho vůlí. Všechny tyto skutečnosti svědčí ve prospěch závěru soudů o naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu ve formě nepřímého úmyslu.
22. K námitkám obviněného Z. státní zástupce podotýká, že jeho snaha podřadit své podvodné jednání pod institut svépomoci podle §14 občanského zákoníku, je scestná. Soudy výstižně podotkly, že obviněný neměl žádnou pohledávku vůči společnosti J. i. Ohledně jeho tvrzené pohledávky vůči V. R. a pohledávky obviněné společnosti A. Z. vůči společnosti J. i. nutno konstatovat, že tyto nebyly podloženy smlouvou ani specifikovanou částkou.
23. Stejně tak omyl ohledně osoby dlužníka by obviněného nemohl vyvinit. Argument, podle kterého není podvodem, pakliže věřitel vyláká z dlužníka zaplacení splatné pohledávky, není pro danou věc přiléhavý. Soudy vyšly ze skutečnosti, že obviněný pohledávku řádně nedoložil. Navíc v omyl byly uvedeny třetí osoby – zaměstnanci společnosti K. P., kdy i této společnosti byl následně v důsledku podvodu snížen majetek. Splnění dluhu je projevem vůle dlužníka a tento by měl tedy vědět, že poskytuje plnění ke splnění určitého dluhu. O trestný čin podvodu by nešlo v případě, že by podvodné jednání věřitele směřovalo k vylákání konkrétního plnění, na které má právní nárok, a dlužník by vědomě plnil svůj dluh (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 83/2019). To se v předmětné věci však nestalo.
24. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podaná dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněná podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyslovil souhlas, aby tak učinil v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., a to i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
25. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze taková podání učinit, a zda jej podaly osoby oprávněné. Shledal přitom, že dovolání obviněných jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
26. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné dovolací důvody.
27. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
28. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
29. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
K dovolání obviněného M. Z.
30. Dovolací argumentace obviněného M. Z. spočívá zejména v tom, že soud prvního stupně, a potažmo i odvolací soud, chybně hmotněprávně posoudil jeho jednání nikoliv jako svépomoc ve smyslu §14 občanského zákoníku, nýbrž jako trestný čin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Přesto, že tuto námitku lze podřadit pod obviněným uplatněný dovolací důvod, je v posuzované věci zjevně neopodstatněná.
31. K dovolání obviněného je vhodné poznamenat, že tento v něm uplatnil shodnou argumentaci, jakou vznesl v rámci své obhajoby v odvolacím řízení, případně i předtím v řízení před nalézacím soudem. S ní se oba soudy (zejména pak soud druhého stupně) vypořádaly. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu platí, že v situaci, kdy dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku v podstatě toliko opakuje námitky uplatněné již v řízení před soudy nižších stupňů, s nimiž se tyto vypořádaly, je dovolání zpravidla vyhodnoceno jako zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002). Důvod takového posouzení vyvstává i ve věci dovolatele.
32. Jak již bylo uvedeno, Nejvyšší soud nemá čeho vytknout závěru soudu druhého stupně (a v podstatě i soudu nalézacího), že v předmětné věci nelze mluvit o užití institutu svépomoci obviněným. V tomto směru připomíná, že podle §14 odst. 1 občanského zákoníku si každý může přiměřeným způsobem pomoci k svému právu sám, je-li jeho právo ohroženo a je-li zřejmé, že by zásah veřejné moci přišel pozdě. Podle odst. 2 tohoto ustanovení hrozí-li neoprávněný zásah do práva bezprostředně, může jej každý, kdo je takto ohrožen, odvrátit úsilím a prostředky, které se osobě v jeho postavení musí jevit vzhledem k okolnostem jako přiměřené. Směřuje-li však svépomoc jen k zajištění práva, které by bylo jinak zmařeno, musí se ten, kdo k ní přikročil, obrátit bez zbytečného odkladu na příslušný orgán veřejné moci. Svépomoc jako forma ochrany subjektivních práv je však i podle Ústavního soudu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2016, sp. zn. I. ÚS 1957/16), omezena jen na zcela nezbytnou míru. Je dovolena jen v případě bezprostředně hrozícího neoprávněného zásahu do subjektivního práva, nepřipadá však v úvahu při pokojném, byť protiprávním stavu, který již určitou dobu trvá (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 815/2008). Svépomoc musí být přiměřená okolnostem, přičemž zohlednit je třeba především povahu a význam bráněného práva, intenzitu zásahu do něj, následky s porušením práva spojené, jakož i spojené s použitím svépomoci.
33. V nyní řešené trestní věci je však třeba konstatovat, že obviněný vůbec nedodržel podmínky uplatnění institutu svépomoci, a to již z toho důvodu, že svým podvodným jednáním (společně s obviněnou S.) vylákal peněžní prostředky od zcela jiného subjektu (společnost K. P.), než který mu údajně dlužil peníze v nespecifikované výši (V. R.). Tímto jednáním byla přitom poškozena společnost J. i., tedy taktéž od (údajného dlužníka) V. R. odlišný subjekt. Snaha obviněného bránit svá práva skrze podvodnou smlouvu o postoupení pohledávky zcela jasně nebyla přiměřená, když se snažil uspokojit svoje pohledávky na osobách odlišných od dlužníka, aniž by k tomuto měl jakýkoliv právní titul. Dovolací soud se tak musí ztotožnit se závěrem soudu odvolacího, že vztah mezi obviněným a V. R. jako fyzickou osobou ve své podstatě v dané věci nehraje roli. Nářky obviněného stran toho, že nemá jiných způsobů efektivního uspokojení svých pohledávek (přičemž se o to ani nepokusil legálním způsobem), nemění nic na skutečnosti, že nemůže svévolně poškozovat jiné osoby, s nimiž nemá žádný závazkový vztah jen proto, že učinil potenciálně ztrátovou investici. Ostatně i dovolatel sám zmiňuje, že „…nejde o podvod, jestliže někdo vylákal majetkové plnění, na něž měl právní nárok, např. věřitel vyláká zaplacení své splatné pohledávky od dlužníka, který se vyhýbá zaplacení.“ . Právě k tomuto úryvku pojí svůj závěr, že v jeho případě šlo o oprávněný postup užitím svépomoci. Je však zjevné, že zmíněná citace argumentaci obviněného, ve světle shora připomenutých skutkových okolností, podrývá, neboť na plnění ze strany společnosti J. i. a potažmo i K. P. žádný právní nárok neměl.
34. Nejvyšší soud přitom podotýká, že je přinejmenším zvláštní, když sám obviněný uvádí, že se s V. R. dlouhodobě zná a peníze mu půjčoval již dříve, ovšem na druhou stranu uvádí, že je obecně osobou, která ve své výdělečné činnosti funguje způsobem, který znemožňuje její finanční postižitelnost. Jak již však bylo zmíněno, ani tato skutečnost nemá význam, stejně jako všechny další výroky obviněného týkající se exekucí V. R., včetně toho, že v řízení přiznal dluh vůči obviněnému ve výši asi 50.000 Kč či jeho činnosti v dalších společnostech. Stejně tak je ze strany obviněného bezpředmětné odkazovat na situaci, kdy byl v nesouvisející věci i on údajně poškozen svépomocí osoby, které nebyl nic dlužen. Na zbytečnost těchto částí obhajoby dovolatele ve své podstatě již upozornil odvolací soud v bodech 23. – 25. svého usnesení.
35. Co se týká dílčí námitky obviněného, že pokud by soud neakceptoval argumentaci týkající se jeho jednání v rámci svépomoci, pořád je třeba uzavřít, že jednal v omylu ve vztahu k tomu, kdo je vůči němu dlužníkem. Tuto svoji námitku nijak nerozvádí ani nekonkretizuje. Nejvyšší soud připomíná, že není jeho úkolem dovolací argumentaci obviněného, jakkoliv domýšlet. Pouze obecně tedy uvádí, že pokud obviněný touto svojí námitkou chtěl sdělit, že jednal v pozitivním právním omylu ohledně obecné okolnosti vylučující protiprávnost – svépomoci, je takový argument bez významu. V takovém případě totiž tvrdí, že mylně předpokládal naplnění kritérií institutu svépomoci, neboť pokládal poškozenou společnost a V. R. za společně povinné osoby. Zmíněný typ omylu však obviněnému neprospívá, z čehož plyne, že je plně trestně odpovědný za to, co spáchal, bez ohledu na jeho mylné právní představy o beztrestnosti. Nejvyšší soud také v této oblasti uzavírá, že rozhodně nelze mluvit o situaci, kdy by bylo obviněnému upřeno právo na spravedlivý proces skrze příliš formálně vnímanou problematiku oddělení fyzických a právnických osob. Ostatně úloha poskytnutí pravidel pro rozlišování právnických a fyzických osob včetně specifik závazkových vztahů s těmito uzavíranými přísluší moci zákonodárné, nikoliv soudní. Není tedy zcela namístě apelovat na Nejvyšší soud, aby opustil „formálně-právní“ hledisko věci. Takový postup by vedl k soudní svévoli, a tudíž spíše k opaku spravedlnosti, které se dovolává obviněný.
36. Obviněný zároveň uplatňuje námitku, podle které nebyl dostatečně zjištěn motiv jeho činu, což má následně vylučovat i naplnění kritérií subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Tato je ovšem rovněž zjevně neopodstatněná. Motiv (pohnutka) je sice fakultativním znakem subjektivní stránky trestného činu (proto by se mohlo na první pohled jevit, že uvedená námitka byla uplatněna relevantně), ale je zákonným znakem pouze některých (zejména kvalifikovaných) skutkových podstat trestných činů, a to navíc jen v případě, že je jako znak skutkové podstaty v zákoně výslovně uvedena. Skutková podstata trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku k nim však nepatří (tj. motiv, resp. pohnutka pachatele obligatorním formálním znakem základní skutkové podstaty tohoto trestného činu není). Navíc obligatorní znak subjektivní stránky, v tomto konkrétním případě spočívající v úmyslu obviněného, zjištěn, resp. správně posouzen byl (viz bod 22. rozsudku nalézacího soudu), což dovolatel ani nerozporuje.
K dovolání obviněné H. S.
37. Ohledně námitek obviněné H. S. je třeba uvést, že tyto zcela vybočily z jí uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž i v její dovolací argumentaci je možno sledovat opakování již v odvolacím řízení užité obhajoby, která však byla vyvrácena.
38. Ve vztahu k námitkám o nenaplnění subjektivní stránky žalovaného přečinu je nezbytné zdůraznit, že otázky hmotněprávní problematiky týkající se tohoto znaku skutkové podstaty jsou v její argumentaci teprve druhotné povahy. Svými námitkami totiž primárně směřuje do oblasti skutkových zjištění soudů, která zpochybňuje v podstatě tvrzením, že z jejího pohledu měl postoupení pohledávky mezi společnostmi J. i. a obviněné A. Z. mít smluvené V. R. s obviněným Z., který ji měl následně instruovat, aby jako účetní obviněné společnosti A. Z. zaslala společnosti K. P. oznámení o postoupení pohledávky. Dovolatelka si přitom neměla být vůbec vědoma jakéhokoliv podvodného jednání. Až na základě takto zkonstruované skutkové verze rozporuje naplnění subjektivní stránky formou úmyslu. Tento svůj přístup přitom výslovným způsobem sama uznává, neboť v příslušné části svého dovolání zmiňuje, že se soudy „… nevypořádaly ani s obhajobou obžalované, která opakovaně uvádí, že se skutkový děj odehrál jinak, než jak byl zjištěn“ . Na to navazuje výše shrnutou argumentací a uzavírá, že došlo k porušení zásady in dubio pro reo , podle které měly soudy upřednostnit tu verzi skutkového děje, která je pro ni příznivější, pakliže je srovnatelně pravděpodobná s verzí méně příznivou. Jak již bylo uvedeno, všechny zmíněné námitky obviněné nesou ryze skutkovou, resp. procesní povahu, neslučitelnou s taxativním výčtem důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř.
39. Na tomto místě Nejvyšší soud zdůrazňuje (a opakuje – viz body 27. a 28.), že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. může být naplněn jen v případě vznesení námitek hmotněprávní povahy. Tyto poté musí vést k závěru, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku či jinému chybnému hmotněprávnímu posouzení. Uvedený dovolací důvod nemůže být naplněn námitkami skutkového a procesního charakteru, neboť jejich povaha je od obsahového zaměření tohoto důvodu dovolání zcela odlišná. Běžné námitky skutkového charakteru zásadně nemohou být zohledněny v řízení o dovolání, neboť dovolací soud je zpravidla vázán skutkovými zjištěními vyjádřenými v dovoláním napadených rozhodnutích. K jejich zrušení může přistoupit jen tehdy, pokud by zjistil jejich zřejmou neudržitelnost v důsledku tak hrubých vad (nastalých ať již v procesu dokazování či hodnocení jeho výsledků), jež by se projevily v existenci tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem důkazů a skutkovými či právními závěry přijatými v napadených rozhodnutích. Prvotním nutným předpokladem však je, že tento nesoulad obviněná učiní předmětem svého dovolání, což se nestalo (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 849/2006). Pouhá nespokojenost dovolatele s tím, jaké skutkové závěry učinily soudy nižších stupňů, nevyvolává v dovolacím řízení žádné následky. Skutečnost, že obviněná nadále nemíní akceptovat, že výše popsaná část její obhajoby byla již vyvrácena, zejména pak odvolacím soudem v bodě 17. jeho usnesení, případně též soudem prvního stupně – viz např. bod 22 jeho rozsudku, proto nikterak neovlivňuje způsob rozhodnutí dovolacího soudu o jejím dovolání.
40. Obdobně se Nejvyšší soud musí vyjádřit k námitce porušení práva na spravedlivý proces, které obviněná shledává v tom, že nalézací soud nedostatečně odůvodnil svůj rozsudek, nehodnotil prakticky žádné důkazy a soud odvolací pak tuto situaci nejen akceptoval, ale dokonce se ji snažil zhojit hodnocením důkazů před ním neprovedených. Opět se nejedná o námitku podřaditelnou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani žádný další důvod dovolání.
41. Z textu rozhodnutí soudů obou stupňů přitom žádný ze shora zmíněných závěrů neplyne. Soud prvního stupně adekvátním a logickým způsobem rozvedl své úvahy ohledně před ním provedených důkazů v již zmiňovaném bodě 22. jeho rozsudku. Zejména se pak jedná o výpovědi svědků R., D., M. a M., jakož i o listinné důkazy a souvislosti vyplývající mj. z postavení obviněné v rámci společností A. Z. a J. i. Dovolatelka pouze vytrhává krátké pasáže z odůvodnění předmětného rozsudku a snaží se navodit dojem, že se soud prvního stupně dopustil zcela nedostatečného zhodnocení důkazní materie, když uvádí, že tyto úryvky nebyly dále rozvedeny a soud se jen omezil na poskytnutí výčtu provedených důkazů. Zcela tak pomíjí zejména výše citovaný bod odůvodnění prvostupňového rozhodnutí. Ten svým rozsahem dosahuje více než jedné strany a obsahuje zhodnocení provedených důkazů v jejich vzájemných vztazích tak, aby bylo možno konstatovat závěr o její vině. Ostatně je možné citovat, jak se s touto námitkou obviněné vyrovnal i soud druhého stupně v bodě 17. jeho usnesení, když uvedl, že „…úvahy soudu v hodnotící části v souvislosti s částí popisnou, ve které zároveň nalézací soud podrobně popisuje rozdíly a odchylky v různých výpovědích a zaobírá se jimi, dávají jasný obraz o tom, které skutečnosti vzal okresní soud za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů…“ . S tímto hodnocením se Nejvyšší soud zcela ztotožňuje, přičemž výše zmíněné výhrady týkající se údajného porušení zásady in dubio pro reo , musí označit za zcela nepřípadné.
42. Výše zmíněný poukaz obviněné na to, že odvolací soud hodnotil důkazy, které před ním nebyly provedeny, je nevhodný. Soud druhého stupně ve svém usnesení jen shrnuje skutková zjištění vyplývající z důkazů provedených v nalézacím řízení a rozvádí, proč považuje odůvodnění napadeného rozsudku za dostačující. Osamocená námitka, podle které měl soud druhého stupně bez podkladu v rozhodnutí soudu nalézacího dovozovat, že „…jednání obžalované nesvědčilo o počestných úmyslech.“ , je pouhým vytržením jednotlivosti z celku citovaného usnesení, kdy odvolací soud dával za pravdu obsahu rozsudku soudu prvního stupně. Evidentně se tak nesnažil dojít k novým poznatkům, jakkoliv měnícím vyznění již zjištěného skutkového děje. Vzhledem k uvedenému je pak i zcela bez významu nesouhlas obviněné s tím, že odvolacím soudem nebyl akceptován její odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 5 Tdo 88/2019. Podložení dovolací argumentace tímto rozhodnutím by nabylo hodnoty až v případě, kdy by skutečně došlo k vadám v řízení namítaných dovolatelkou v intenzitě zasahující do jejích Ústavou garantovaných práv.
V.
Ke způsobu rozhodnutí
43. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněných plyne, že tito pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnili námitky, které se s jeho obsahovým vymezením zcela (obviněná S.), nebo v převážném rozsahu (obviněný Z.) věcně rozešly. Skutkové a procesní námitky obviněných nepřinesly nic nového, co by odlišilo jejich charakter od běžných výhrad odvolacích a přeneslo tak věc do roviny ústavně právní, na niž by měl dovolací soud reagovat. Námitka hmotněprávního charakteru (obviněného Z.), která byla způsobilá obsahově tento dovolací důvod naplnit, byla shledána zjevně neopodstatněnou.
44. Vzhledem k tomuto posouzení rozhodl Nejvyšší soud o dovoláních obviněných S. i Z. způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Dovolání obviněné H. S. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., dovolání obviněného M. Z. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
45. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o těchto mimořádných opravných prostředích v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. 4. 2021
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu