ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.430.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 430/2021-543
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 5. 2021 o dovolání, které podal obviněný J. H. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 12. 2020, č. j. 9 To 322/2020-508, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 32 T 25/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 21. 9. 2020, č. j. 32 T 25/2020-466 , byl obviněný J. H. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
v Plzni dne 9. 6. 2017 v 06:25 hodin jako řidič vozidla Volvo, RZ: XY, při vjíždění na kruhový objezd křižovatky ulic U Velkého rybníka X Na Roudné v rozporu s ustanovením §22 odst. 5 zák. č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, nedal přednost v jízdě zleva jedoucímu cyklistovi V. H., narozenému XY, který se v okamžiku rozjezdu vozidla řízeného obžalovaným nacházel na kruhovém objezdu, v důsledku čehož došlo v prostoru kruhového objezdu ke střetu levé přední části vozidla s cyklistou, následným pádem na vozovku poškozený utrpěl zhmoždění levé kyčle projevující se bolestivostí a zevně patrným rozsáhlým krevním výronem vlevo v krajině kyčelní a na zevní ploše horní části levého stehna a oděrku vlevo na lokti o velikosti cca 5x2 cm s otokem přilehlých měkkých tkání, s následným výrazným omezením v konání obvyklých životních úkonů po dobu delší než 7 dnů.
2. Obviněný byl za tento přečin odsouzen podle §148 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho měsíce, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl zavázán nahradit škodu Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky se sídlem Vinohradská 2577/178, Praha 3, IČ 47114304, ve výši 19.606 Kč a V. H., nar. XY, bytem XY, ve výši 66.554 Kč.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 15. 12. 2020, č. j. 9 To 322/2020-508 , jímž ho podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Daniela Horna dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ve spojení s dovolacím důvodem dle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
5. Obviněný úvodem svého dovolání namítá existenci extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy spojenou s tvrzením, že soudy vybudovaly své skutkové závěry na důkazech, jež buď nebyly v řízení před soudy vůbec provedeny, příp. na důkazech, jejichž užití zákon vůbec nepřipouští. Ostatní důkazy pak byly podle jeho názoru ze strany soudů deformovány a hodnoceny toliko v jeho neprospěch. Skutečnosti, které mu prospívají, soudy údajně pominuly. V návaznosti na to obviněný polemizuje s tím, jak soudy provedené důkazy hodnotily, nabízí svůj vlastní rozbor důkazní situace, a to především na podkladě vlastního vyhodnocení znaleckých posudků, resp. výpovědí znalců. Na základě toho dospívá k závěru, že verze skutkového děje zjištěná soudy, která v zásadě odpovídá verzi poškozeného, nebyla prokázána bez důvodných pochybností. Vlastním hodnocením důkazů dospívá k tomu, že jsou zde další verze nehodového děje, neboť poškozený není věrohodný. Soudy tak měly v duchu zásady in dubio pro reo akceptovat verzi nehody příznivou pro něj, podle které nebylo prokázáno, že by se poškozený „ocitl na kruhovém objezdu jako první“. Podle dovolatele je naopak pravděpodobnější, že jako první vjel na kruhový objezd on, eventuálně že vjeli s poškozeným na kruhový objezd současně. Verze vyplývající z výpovědi poškozeného, podle níž byl na kruhovém objezdu poškozený dříve než on, neměla být jako nevěrohodná přijata.
6. Nesprávnost právního posouzení skutku a jiného nesprávného hmotně právního posouzení zakládá obviněný na svém přesvědčení, že neporušil povinnost stanovenou v §22 odst. 5 zákona o provozu na pozemních komunikacích. Toto své stanovisko v dovolání rozvíjí, zdůrazňuje existenci možných různých verzí průběhu skutkového děje a vycházeje z verzí pro něj příznivějších dospívá k závěru, že výše uvedenou povinnost neporušil.
7. Z důvodů podrobně rozvedených ve svém dovolání v jeho závěru proto navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 12. 2020, č. j. 9 To 322/2020-508, i rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 21. 9. 2020, č. j. 32 T 25/2020-466 a věc přikázal Okresnímu soudu Plzeň-město k novému projednání.
8. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který po shrnutí vznesených dovolacích námitek k jejich první skupině (výše bod 5.) sdělil, že je nelze pod uplatněný (ani jiný) dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přiřadit. S ohledem na obsah dotčených rozhodnutí je podle něj totiž patrné, že prostřednictvím této argumentace obviněný primárně nebrojí proti právní kvalifikaci svého činu. Jde mu o prosazení jeho vlastní, pro něj příznivější verze skutkového děje, podle které vjel na kruhový objezd jako první obviněný, případně vjeli obviněný a poškozený na kruhový objezd současně, a tak důležitou povinnost musel porušit poškozený cyklista, nikoliv on. Tato skutková verze, fakticky prosazovaná obviněným i prostřednictvím dovolání, však byla ve věci činnými soudy vyvrácena, viz např. str. 3 – 5 napadeného usnesení, kde se krajský soud důkazy a z nich vyplývajícími skutkovými zjištěními v návaznosti na rozsudek okresního soudu zabývá.
9. Ke snaze obviněného prosadit prostřednictvím dovolání svou vlastní verzi skutkového děje založenou připomíná státní zástupce, že z dikce zákonem stanovených dovolacích důvodů vyplývá, že jejich výchozím předpokladem jsou určitá vymezená pochybení procesně právní či hmotně právní povahy, mezi která však nepatří případné nesprávnosti v provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů. Dovolací soud je proto v zásadě vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Zásah do skutkových zjištění je možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, a to zejména při aplikaci širšího výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak především tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé. Uvedená situace však podle státního zástupce v přezkoumávané věci nenastala. Soudy ve věci činné provedly dokazování v dostatečném rozsahu a po hodnocení důkazů dovodily skutkové závěry, které v nich mají oporu, a které současně svědčí o vině obviněného skutkem popsaným v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku.
10. Na podporu tohoto závěru odkazuje státní zástupce na výpovědi poškozeného a svědkyně T., jakož i na výpovědi znalců a jejich znalecké posudky či na lékařské zprávy, jež verzi obviněného spolehlivě vyvracejí. Závěr o spáchání trestné činnosti obviněným není s provedenými důkazy v žádném, natož extrémním rozporu. Předmětnou argumentaci tak nelze shledat relevantní a přiřaditelnou pod některý dovolací důvod.
11. O věrohodnosti poškozeného svědčí to, že jeho verze průběhu nehodového děje v klíčových bodech v zásadě odpovídá závěrům znaleckých posudků, koresponduje též s výpovědí svědkyně T., a současně, jak správně vyzdvihl i krajský soud, odpovídá též prosté životní zkušenosti. Fakt, že znalci v teoretické rovině připustili, resp. nevyloučili i další hypotetické verze skutkového děje, bez dalšího neznamená existenci extrémních rozporů, ani porušení zásady in dubio pro reo . K jejímu porušení nedochází, pokud se soudy přikloní k verzi nevýhodné pro obviněného, pakliže tato verze netrpí důvodnými pochybnostmi, což se stalo v případě posuzovaném. Přes hypotetickou možnost odlišného průběhu nehody je totiž verze akceptovaná soudy prosta extrémních vnitřních rozporů i důvodných pochybností.
12. K tvrzené vadě důkazního řízení státní zástupce sdělil, že byť okresní soud zmínku o podaných vysvětleních ve svém rozsudku učinil, je z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí a z obsahu protokolu o hlavním líčení patrné, že podkladem pro rozhodnutí ve věci samé jsou zásadně důkazy provedené v řízení před soudem, nikoliv úřední záznamy o podaných vysvětleních, což odpovídá zásadě ústnosti a bezprostřednosti. K tvrzené nepoužitelnosti výpovědi svědkyně T. státní zástupce uvedl, že tato nevystupovala v postavení policejního orgánu ve smyslu trestního řádu a ani nečinila úkony trestního řízení ve smyslu trestního řádu. Může tedy bez pochyby vystupovat jako svědek, a to bez omezení.
13. Námitku nedostatku porušení důležité povinnosti, s ohledem na způsob jejího formulování, neshledává státní zástupce podřaditelnou pod uplatněný, avšak ani jiný dovolací důvod. Jejím prostřednictvím obviněný primárně nebrojí proti právní kvalifikaci svého činu, nýbrž se snaží o prosazení jeho vlastní, pro něj příznivější verze skutkového děje, jež však byla ve věci činnými soudy vyvrácena.
14. Protože námitky uplatněné obviněným nelze podle státního zástupce pod tvrzený dovolací důvod podřadit a tyto nejsou důvodné ani v obecné rovině, navrhl předmětné dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně udělil souhlas k tomu, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
16. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.
17. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
18. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
19. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz §253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
20. Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a tento opravný prostředek zamítl vzhledem k tomu, že jej neshledal důvodným [a to u odvolání podle §256 tr. ř. a u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí takovou vadou.
21. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
22. Přestože obviněný své dovolání opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [a jeho prostřednictvím pak uplatňuje i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.], stěžejní část jeho dovolací argumentace směřuje vůči zpochybnění skutkových zjištění soudů, která se stala předmětem jejich následného právního posouzení. Jak již odeznělo výše, skutková zjištění zásadně nelze prostřednictvím dovolání zpochybňovat, nejde-li o případ, že jsou zatížena vadou spočívající v jejich extrémním nesouladu s provedenými (a soudy hodnocenými) důkazy. Na tvrzení existence takové vady založil (část I.) obviněný svou dovolací argumentaci, neboť i v části II., věnované nesprávnému právnímu posouzení skutku, primárně vychází z námitky o nesprávnosti skutkových zjištění soudů.
23. Závěr o extrémně vadných skutkových zjištěních buduje dovolatel na tvrzeních, že je soudy založily na důkazech, které
· nebyly vůbec provedeny v rámci důkazního řízení před soudy nižších stupňů,
· nebyly pro jejich procesní nepoužitelnost využitelné pro konstrukci skutkových zjištění, či
· byly (resp. jejich obsah) při jejich interpretaci soudy deformovány.
24. Vadu prvního okruhu spatřuje dovolatel v tom, že soud prvního stupně v rozporu s §158 odst. 6 tr. ř. a §211 odst. 6 tr. ř. při hodnocení konzistentnosti výpovědi poškozeného vyšel z úředních záznamů o podání vysvětlení s ním sepsaných dne 15. 6. 2017 a 2. 10. 2018, tj. ještě před sdělením obvinění, které nebyly jako důkaz při hlavní líčení provedeny. V označené okolnosti shledává porušení zásady bezprostřednosti a ústnosti při provádění důkazů a současně nepřezkoumatelnost rozsudku soudu prvního stupně.
25. Druhý okruh je podle dovolatele naplněn tím, že ač soud nijak nehodnotil výpověď svědkyně P. T., je podle obsahu rozsudku zřejmé (zdůraznění jejího tvrzení, že dovolatel na místě uváděl, že cyklistu neviděl), že z ní vycházel. S ohledem na zjištění, že je policistkou dopravního inspektorátu Plzeň-venkov a že podle hodnocení dovolatele jednala jako úřední osoba, neboť mu dala pokyn k odstavení vozidla, nebylo možno vycházet z její výpovědi ohledně toho, co na místě nehody uváděl. Nepoužitelnost její výpovědi buduje dovolatel i na základě zjištění, že poškozenému „ zaslala mimoprocesním způsobem, tedy mimo formální proceduru v trestním řízení část důkazních materiálů k nehodě “. S ohledem na tento způsob nakládání s důkazním materiálem zpochybňuje obviněný procesní použitelnost nejen výpovědi svědkyně, ale i jí pořízené fotodokumentace.
26. Vady třetího okruhu shledává dovolatel ve způsobu interpretace odborných závěrů znalce Ing. Kubeše, z nichž soud – podle dovolatele vadně – dovodil, že technicky přijatelná je pouze jedna varianta příčin dopravní nehody podle skutkového tvrzení poškozeného, ač znalec uvedl, že v úvahu přichází 9 variant skutkového děje, přičemž všechny jsou srovnatelně technicky přijatelné. Podle obviněného soud není na základě svých laických úvah oprávněn korigovat výslovné vyjádření znalce ohledně technické přijatelnosti toho či onoho skutkového tvrzení, a varianty skutkového děje, znalcem výslovně označené jako technicky přijatelné, bez dalšího odmítnout, neboť k tomu nedisponuje patřičnou odbornou způsobilostí. Za deformaci odborného zjištění znalce Ing. Kešnera pokládá dovolatel závěr soudu, že tento znalec jednoznačně uvedl, že v době rozhodování obviněného (vjet na kruhový objezd) byl již cyklista na kruhovém objezdu. S citací výpovědi znalce spojuje dovolatel tvrzení o vybočení nalézacího soudu z mantinelů §2 odst. 6 tr. ř. při hodnocení tohoto posudku, resp. výpovědi znalce, odvolacímu soudu v dané souvislosti vytýká popření zásady dvojinstančnosti řízení. Bez důvodných pochybností pak nebylo podle dovolatele prokázáno, že na kruhovém objezdu byl první cyklista. Z tohoto dovozuje, že i právní závěr o porušení §22 odst. 5 zákona o provozu na pozemních komunikacích je v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
27. V návaznosti na uvedené pak v podrobnostech argumentačně rozvíjí své hodnotící úvahy (k otázkám věrohodnosti údajů vlastních a poškozeného) ústící do závěru, že při žádném přípustném způsobu hodnocení důkazů nelze dospět k závěru, že je bez důvodných pochybností prokázáno, že se cyklista na kruhovém objezdu ocitl jako první.
28. Vady právního posouzení skutku (část II.) spojuje obviněný, jak již zmíněno, s výhradami proti skutkovým zjištěním soudů a v návaznosti na údajně tři technicky možné varianty nehodového děje (z nichž první, z níž vyšly soudy, označuje za dokazováním neprokázanou) pak – ve vztahu ke dvěma zbývajícím variantám – vyvrací důvodnost právního závěru soudů o svém způsobení dopravní nehody v důsledku porušení důležité povinnosti. V případě varianty současného vjezdu obou jejích účastníků na kruhový objezd tak činí s poukazem na nutnost zohlednění spoluzavinění poškozeného, v případě jeho (tj. dovolatelova) prvního vjetí na kruhový objezd z důvodu porušení §22 odst. 5 zákona o provozu na pozemních komunikacích ze strany poškozeného.
29. Jakkoli je podstata dovolací argumentace obviněného skutková, její spojení s tvrzením o existenci vady spočívající v extrémním nesouladu skutkových a právních závěrů soudů s obsahem provedeného dokazování a rovněž tvrzením o závažných defektech důkazního řízení vyvolává potřebu reakce dovolacího soudu na ni. Jelikož s označenými hrubými vadami rozhodnutí či jim předcházející procesní činnosti orgánů činných v trestním řízení by bylo nutno spojovat závěr o porušení práva obviněného na spravedlivý proces, na což by byl nucen dovolací soud reagovat, musel se Nevyšší soud vznesenými námitkami z tohoto úhlu pohledu zabývat.
30. Dovolací soud musel posoudit, zda tvrzení dovolatele zakládají důvod k vyslovení závěru, že vydáním dovoláním napadených rozhodnutí došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces či nikoli, neboť jím označená vada (extrémní nesoulad, deformace důkazního řízení), v případě její skutečné existence, by takový závěr, a tudíž nutnost zrušení jím napadených rozhodnutí, založila.
31. Ve shodě s posouzením první námitky dovolatele státním zástupcem Nejvyšší soud konstatuje, že napadená rozhodnutí nezatěžuje vada spočívající v založení skutkových zjištění na poznatku plynoucím z důkazního prostředku, který nebyl soudem proveden v rámci dokazování. Nelze totiž dojít k závěru, že by soud prvního stupně vyšel z údajů, které sdělil poškozený v rámci šetření věci v období předcházejícím zahájení trestního stíhání dovolatele. Přestože na str. 4 odůvodnění rozsudku nalézací soud zmínil, že veškeré výpovědi poškozeného jsou zcela konzistentní (a v kontextu toho zmínil, že „ v souvislosti s dopravní nehodou vypovídal 15. 6. 2017, poté 2. 10. 2018 a naposledy v řízení před soudem 8. 6. 2020 “), nelze z toho dovodit, že pokladem pro rozhodnutí soudu byly údaje poškozeným sdělené při podání vysvětlení, ať již podle zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (č. l. 36) či podle §158 odst. 6 tr. ř. (č. l. 39-41). Údaje, které soud v souvislosti s výpovědí poškozeného ve svém rozsudku uvedl, totiž mají podklad v jeho procesní výpovědi učiněné u hlavního líčení dne 8. 6. 2020 (č. l. 310-314) a opak netvrdí ani dovolatel. Je to naopak on, kdo – ač soudu při hodnocení věrohodnosti poškozeného vytýká, že přihlíží k údajům neprocesního charakteru (označeným zápisům) – poukazuje na údaje v nich obsažené (odhadovaná rychlost jízdy poškozeného) ve snaze prosadit vlastní hodnocení posuzované věci. Důvodnosti prvního okruhu námitek dovolatele proto nelze přisvědčit.
32. Zcela nepřípadným je závěr dovolatele, že k výpovědi svědkyně P. T. (č. l. 314-315), resp. těm jejím údajům o projevech účastníků dopravní nehody na místě činu, nelze přihlížet proto, že vystupovala jako úřední osoba. Z obsahu dokazování totiž nevyplynulo, že by jako policejní orgán (§12 odst. 1, 2 tr. ř.) činila formální úkony směřující k objasnění věci a zejména že by tak – z pozice orgánu provádějícího šetření – jakkoli autoritativně vystupovala vůči účastníkům dopravní nehody. Pro tvrzení dovolatele v jeho mimořádném opravném prostředku, že mu dala pokyn k odstavení vozidla, není opora v provedeném dokazování. Obviněný ve své procesní výpovědi nic takového netvrdí (viz č. l. 309: „ Jak to policistka nafotila, tak jsem zajel do zálivu… “, č. l. 21- 22 „.. na místo dopravní nehody přijeli tři policisté … Odstavili stranou kolo na chodník, potom mi řekli, abych zajel do zálivu na autobus ...“ ), a takovou informaci stran pokynu ohledně přemístění vozidla neuvedla ani svědkyně při svém výslechu v hlavním líčení (nadto opak plyne z jejího dřívějšího vyjádření – č. l. 85). Samotný fakt, že P. T. je profesí policistka a s využitím svých zkušeností pomohla zraněnému poškozenému a rovněž pořídila fotodokumentaci, kterou posléze poskytla orgánům činným v trestním řízení (a na jeho žádost i poškozenému), ji nediskvalifikuje z toho, aby jako svědkyně vypověděla o tom, co na místě činu svými smysly vnímala (tj. včetně slovního vyjádření účastníků dopravní nehody). Doplnit lze, že dovolacím soudem není shledáván ani žádný důvod k tomu, aby za procesně nevyužitelné byly prohlášeny snímky, které na místě činu pořídila a které se staly součásti spisového materiálu. Ostatně dovolatel žádnou smysluplnou argumentaci, proč by takto postupováno být mělo (tj. proč by se na svědkyní pořízené snímky nemělo vztahovat ustanovení §89 odst. 2 tr. ř.) nevznáší. Proto ani námitky dovolatele stran druhého okruhu tvrzených vad nejsou důvodné.
33. Údajné deformace se podle hodnocení dovolatele měly soudy dopustit při nakládání s odbornými závěry znalců. Obviněný poukazuje zejména na posudek znalce Ing. Kubeše a jím zmiňovaných devět alternativ, tvrdí však, že soud nalézací zkreslil i obsah odborných závěrů znalce Ing. Kešnera. Pokud poukazuje to, že soud není na základě svých laických úvah oprávněn korigovat výslovné vyjádření znalce ohledně technické přijatelnosti toho či onoho skutkového tvrzení, a varianty skutkového děje, znalcem výslovně označené jako technicky přijatelné, bez dalšího odmítnout, neboť k tomu nedisponuje patřičnou odbornou způsobilostí, pak ve své podstatě upírá soudu možnost vlastního posouzení tohoto důkazního prostředku. Tomu se však soud naopak nemůže vyhnout, neboť předmětem jeho zhodnocení musí být i posouzení správnosti a úplnosti, procesní využitelnosti atd. znaleckého posudku, stejně jako každého jiného důkazního prostředku, jehož prostřednictvím objasňuje skutečnosti vymezené v §89 odst. 1 tr. ř.
34. Snaha dovolatele prosadit správnost závěrů prvně jmenovaného znalce (Ing. Kubeše) ve spojitosti s obhajobou jím uplatňovanou, jejímž základem je, že ke kolizi jím řízeného vozidla a kolem poškozeného nedošlo, je zjevná. Soudy obou stupňů však nepochybně vyšly z posudku znalce Ing. Kešnera, byť to takto výslovně nevyjádřily, neboť o tom svědčí obsah odůvodnění obou napadených rozhodnutí. Jeho posudek – s přihlédnutím k nálezovým skutečnostem (částečně svlečená pneumatika zadního kola bicyklu) – dává jasnou odpověď na to, co bylo příčinou ztráty rovnováhy a následného pádu poškozeného. I když oba znalci dospěli k závěru o kolizi vozidla řízeného obviněným a kolem, resp. tělem poškozeného, proti závěru o toliko energeticky nepodstatném působení vozidla dovolatele a závěru o částečném svlečení pneumatiky kola v důsledku jeho smýkání, které prezentuje znalec Ing. Kubeš, vyznívají závěry znalce Ing. Kešnera, který soudy přijaly (viz i hodnocení odvolacího soudu ve vztahu k posuzování věrohodnosti poškozeného), mnohem přesvědčivěji. Zcela zásadním je rovněž i to, že tomuto znalci se jeví jako naprosto nepředstavitelný jiný mechanismus střetu kola o vozidla, než který popsal.
35. Poukaz dovolatele na znalecký posudek Ing. Kubeše, jímž se (z pochopitelných důvodů, vychází-li z nižší rychlosti vozidla a vyšší rychlosti kola) snaží obhajoba operovat, zejména pak při zdůrazňovaných devíti variantách nehodového děje tímto znalcem připuštěných, postrádá věcného opodstatnění, neboť pro účely rozhodování nemá smysl se všemi zaobírat. Podstatou věci, kterou je třeba s využitím znaleckých posudků řešit, je posouzení technické přijatelnosti variant, které vychází z výpovědi obviněného na straně jedné a poškozeného na straně druhé. Ani jeden z nich netvrdil, že by cyklista jel při pravém okraji vozovky. Proto dovolací soud považuje za nepřípadný odlišně vyznívající závěr uvedený dovolatelem v jeho mimořádném opravném prostředku v souvislosti s tím, že nežádal doplnění posudku („ i dle varianty pohybu cyklisty při pravém okraji vozovky dle skutkové verze poškozeného “…). Poškozený se vyjádřil zcela jednoznačně (č. l. 311: „ Já jsem jel tak po středu té vozovky… “, č. l. 313: „ Na objezdu jsem se pohyboval zhruba po středu vozovky, maximálně mírně vpravo. “). Zabývat se proto variantou, že poškozený jel při pravém okraji vozovky, resp. s ní spojenými třemi (pod)variantami podle uvažované rychlosti cyklisty, nemá význam.
36. Za dané situace bylo třeba rozhodnout o technické přijatelnosti verze poškozeného a obviněného. Z posudku Ing. Kešnera, z něhož vyšly soudy, plyne, že přijatelná je verze poškozeného, zatímco opak je nezbytné říci o verzi obviněného. Zde technická přijatelnost závisela na aktivním pohybu poškozeného (odklonění se ve snaze zabránit střetu), který ovšem dokazováním nebyl prokázán. Poškozený se nikterak ohrožen necítil (vycházel z toho, že mu stojící vozidlo dává přednost), podle znaleckého posudku, z něhož vyšly soudy (a opak netvrdí ani znalecký posudek druhý), ke kontaktu s vozidlem obviněného došlo až zadní částí kola (pro poškozeného nečekaně), o úhybném manévru poškozeného se nezmiňoval ani sám dovolatel.
37. Obviněný se vymezuje vůči závěru soudů nižších stupňů o věrohodnosti poškozeného. Vytýká jim, že k tomu závěru dospěly v důsledku deformované interpretace provedených důkazů. Zdůrazňuje, že údaje poškozeného byly odbornými závěry posudků vyvráceny a jeho naopak potvrzeny. Přestože lze přiznat, že ne všechny údaje svědkem sdělené byly soudy shledány odpovídající odborným závěrům plynoucím ze znaleckých posudků, resp. posudku znalce Ing. Kešnera, o nějž se prokazatelně opřely (rychlost, místo střetu, náklon), obdobné lze říci o údajích obviněného, které rovněž odporují poznatkům znalce (vlastní střet, místo střetu, trajektorie jízdy poškozeného a možnost jeho registrace). Úsilí o prokázání vlastní verze, tj. způsob jízdy poškozeného rovně, resp. s minimálním kopírováním oblouku vozovky, co nejblíže vlevo, při co nevyšší rychlosti udržované či navyšované šlapáním (č. l. 310: „ … mu velice intenzivně pracovaly nohy “), bez samotného dotyku s vozidlem obviněného, je zřejmé z obhajoby obviněného v přecházejících stadiích řízení, a ve své podstatě se projevuje i v dovolací argumentaci obviněného.
38. Tvrzení o porušení dvojinstančnosti řízení odvolacím soudem založené na tom, že ten se ztotožnil se skutkovými zjištěními nalézacího soudu a jeho hodnocením důkazů, a bagatelizoval odvolací námitky obviněného, dovolací soud nesdílí.
39. Dovolací soud se v důsledku uvedeného neztotožňuje s hodnocením obviněného, že skutkové závěry soudů jsou výsledkem jejich deformovaného přístupu při interpretaci obsahu provedených důkazů a jednostranného hodnocení důkazů spočívajícího ve výběru skutečností svědčících proti dovolateli a záměrném pomíjení skutečností svědčících o opaku. Tvrdí-li dovolatel, že nalézací soud na str. 5 svého rozsudku zdeformoval odborný závěr znalce Ing. Kešnera („.. a v době, kdy se obžalovaný začal rozjíždět, byl již cyklista na kruhovém objezdu “, který je v rozporu s tím, co znalec uvedl ve svém výslechu při hlavním líčení, pak je jeho tvrzení zavádějící. Ze struktury odůvodnění rozsudku je zřejmé, že na dovolatelem odkazované straně rozsudku nalézací soud uvádí odborné závěry znalce obsažené v jeho posudku zpracovaném již ve stadiu přípravného řízení. Zjevně pomíjí i fakt, že na téže straně rozsudku nalézací soud současně uvedl, že ve vztahu k technickým možnostem odvrácení střetu podle obou znalců byla na straně dovolatele tato přítomna při spatření poškozeného před a při jeho vjíždění na kruhový objezd (… protože v době rozjezdu se cyklista už nacházel na kruhovém objezdu nebo v těsné blízkosti jeho hranice .)“ Dovolateli je sice možno přisvědčit v tom, že znalec u hlavního líčení skutečně uvedl, že „ cyklista v tom čase rozjezdu vozidla se nacházel buď již, nebo v těsné blízkosti toho kruhového objezdu“, avšak takový závěr o přítomnosti poškozeného buď uvnitř či naopak vně kruhového objezdu je závěrem podmíněným, vztaženým k odlišným trajektoriím pohybu cyklisty. Skutkový závěr, jehož se domáhá obviněný, tj. že poškozený byl v době rozjezdu vozidla ještě vně kruhového objezdu, je třeba spojovat s variantou pohybu cyklisty (trajektorií jízdy) podle tvrzení dovolatele, kterou soudy nižších stupňů převzetím závěrů znalce o zachycení pneumatiky vozidlem jím řízeným zjevně vyloučily. S variantou prezentovanou poškozeným, jehož výpovědi přiznaly věrohodnost, je nezbytné spojovat závěr, že v době rozjezdu vozidla se již tento na kruhovém objezdu nacházel.
40. Stejně lze přistupovat k výtce dovolatele, že odvolací soud nepřípustně deformoval výpověď poškozeného, „ když argument obviněného smetl tím, že cyklista mohl prošlapávat proti směru jízdy “, ač podle dovolatele „ nic takového z výpovědi poškozeného nevyplývá “. Opět totiž účelově využívá jen části údaje obsaženého v rozhodnutí (tentokrát odvolacího) soudu, který zmínil, že poškozený ve své výpovědi uvedl, že „ již jel bez šlapání, že maximálně protáčel nohy ve šlapkách tzv. na volno “. Uvedená část výpovědi svědka je obecného rázu (nikoli nutně se vztahující k jízdě posuzované), neboť svědek vypověděl (č. l. 311): „ Já tam přijíždím tak, že jedu z kopce bez šlapání, maximálně protáčím nohy na šlapkách na volno, mám ruce na brzdách, protože vím, že z 80% tam budu muset dát někomu přednost “. Navíc lze podotknout, že obviněný se dovolává tvrzení poškozeného, že měl nastaven „ rychlý převod“, z čehož vyvozuje své závěry, avšak již pomíjí to, co v dané souvislosti poškozený uvedl („ asi tak na středu “). Z toho (při uvážení svažující se vozovky) nelze dovozovat to, co se snaží prosadit obviněný, tj. aktivní šlapání poškozeného, které měl registrovat (ač poškozeného podle svého vyjádření vůbec neviděl a zaregistroval ho periferně až těsně před kolizí).
41. Uvedené příklady svědčí o tom, že se dovolatel ve snaze prosadit svou verzi nehodového děje uchyluje ke způsobům, které vyčítá soudům, tj. vybírá si části odůvodnění jejich rozhodnutí, která si uzpůsobuje svým potřebám. Za takového stavu ovšem nelze přijmout jeho argumentaci o deformaci důkazů soudy.
42. K otázce posuzování věrohodnosti se dovolacímu soudu nepřísluší blíže vyjadřovat, neboť hodnocení důkazů náleží orgánu, který důkaz provádí. Ten k tomu má na základě bezprostředního vjemu nejlepší podmínky (zásada bezprostřednosti a ústnosti). Jakkoli lze dovolateli přisvědčit v tom, že výpověď poškozeného v jím označených pasážích odporuje předpokladům, na nichž je nehodový děj konstruován znaleckým posudkem, nelze nevidět, že stejné lze konstatovat o výpovědi obviněného. Naznačoval-li dovolatel, že k poškozenému mělo být přistupováno obezřetně z toho důvodu, že má na výsledku řízení svůj zájem (vrácené pojistné plnění), to stejné je možno konstatovat v případě dovolatele, neboť i on je v uvedeném směru zainteresován (viz výrok o náhradě škody), otázku vlastního rozhodnutí o vině nevyjímaje. Bez významu je poukazované poskytnutí fotografií pořízených svědkyní T., neboť ty ve své podstatě zobrazily tytéž skutečnosti, které poškozený na místě dopravní nehody svými smysly vnímal. Navíc to prokazatelně jeho výpověď nijak neovlivnilo, neboť vlastní střet popsal způsobem neslučitelným s odbornými závěry znalců.
43. Námitka dovolatele, že jde o situaci tvrzení proti tvrzení, rovněž není zcela případná. Ve vztahu k situaci předcházející vlastní kolizi cyklisty s vozidlem řízeným obviněným jsou totiž k dispozici pouze údaje poškozeného, neboť dovolatel žádné formace o pohybu poškozeného neuvedl, resp. jeho tvrzení, že se v daném prostoru (na kruhovém objezdu a v jeho těsné blízkosti) cyklista nenacházel, je zcela jednoznačně vyvráceno oběma posudky, jichž se jinak dovolává. Nepochybně jedním z rozhodujících důkazů je zpracovaný znalecký posudek, který řeší otázku kauzality jednání účastníků dopravní nehody relativně samostatně, v návaznosti na skutečnosti zjištěné při ohledání místa činu. Pokud pak znalec uzavřel, že z hlediska pohybu cyklisty na kruhovém objezdu je zjištěným stopám odpovídající směr popsaný poškozeným, pak z logiky věci plyne, že soudy mohly přijmout tu část jeho výpovědi, v níž popisuje okolnosti, za nichž na kruhový objezd vjel, včetně toho, kde se v tu dobu nacházelo vozidlo dovolatele, a to i v době jeho pohybu po kruhovém objezdu.
44. Vyšly-li soudy z té varianty, která odpovídá tvrzení poškozeného, jemuž s přihlédnutím k jeho údajům svědčí princip omezené důvěry v dopravě, a nikoli z verze obviněného, který v době svého rozhodování o vjetí na kruhový objezd o obviněném vůbec nevěděl, ač jej spatřit měl a mohl (rozjel se poté, co podle vlastních údajů jednu až dvě vteřiny sledoval situaci napravo a aniž by opět zkontroloval situaci po své levici), nelze jim toto oprávněně vyčítat, zvláště za situace, kdy údaj o způsobu průjezdu křižovatkou poskytnutý poškozeným vysvětluje znalcem dovozenou příčinu jeho pádu.
45. Připočte-li se k tomu svědectví P. T. o projevech obou účastníků ihned po nehodě, pak je nezbytné dojít k závěru, že skutkové závěry soudů nejsou výsledkem deformace důkazů a že napadená rozhodnutí nezatěžuje vada v podobě tzv. extrémního nesouladu.
46. Rozhodnutí trpící vadou extrémního nesouladu jsou taková, jež obsahují skutková zjištění, která nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo jsou dokonce s nimi přímo v rozporu, ať již se tak stalo v důsledku toho, že obsah důkazů byl zkreslen, dezinterpretován, pominut, či v důsledku jiných hrubých vad nastalých v procesu dokazování a jeho hodnocení. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňují požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. ř., přičemž ústí do skutkových a právních závěrů, jež jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, avšak jsou odlišné od pohledu obviněného. V celé řadě rozhodnutí, ať již Ústavního či Nejvyššího soudu, lze nalézt shrnutí vyznívající tak, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07). Dovolací soud takovou vadu ve věci posuzované neshledal.
V.
Způsob rozhodnutí
47. Nejvyšší soud nedospěl k poznatku, že by napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů byla zatížena vadou tzv. extrémního nesouladu. Proto nemohl dojít ani k závěru, že došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces, pro které by měl přistoupit ke kasaci dovoláním napadených rozhodnutí. Protože obviněný vadu nesprávného právního posouzení skutku nespojil se zjištěním, k němuž soudy dospěly (a které je vyjádřeno v tzv. skutkové větě odsuzujícího výroku), neboť svou argumentaci primárně založil na jeho zpochybnění, dospěl dovolací soud k závěru, že ve svém dovolání vznesl námitky, které se s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. věcně rozešly. Za tohoto stavu nemohlo dojít ani k naplnění druhého jím vzneseného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., podle něhož dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu než je uveden v §265b.
48. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 5. 2021
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu