ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.488.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 488/2021-760
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 6. 2021 o dovolání, které podala obviněná M. Š. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 12. 2020, č. j. 6 To 298/2020-708, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 1 T 99/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 2. 9. 2020, č. j. 1 T 99/2019-661 , byla obviněná M. Š. (dále „obviněná“, příp. „dovolatelka“) uznána vinnou přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku [ad 1)] a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 4 alinea první tr. zákoníku [ad 2)], jichž se podle jeho skutkových zjištění dopustila tím, že
1) ve Zlíně, na ul. XY, okres Kroměříž, případně na jiných místech, od přesně nezjištěné doby, nejméně od měsíce října 2015 do 3. 3. 2019, účelově negativně ovlivňovala vztah svého syna, nezletilého poškozeného AAAAA (pseudonym), nar. XY, který byl na základě rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 25. 1. 2012, č. j. 14 Nc 79/2011-58, svěřen do její péče, a to vůči jeho otci L. B., nar. XY, zejména tím způsobem, že mluvila před synem o otci zaujatě, své negativní emoce vyplývající z nenávistného vztahu vůči otci před synem nijak netajila, naopak ho vystavovala sporům a konfliktním situacím, události, které se týkaly otce, před synem interpretovala neadekvátně jako ubližující, syna stresovala svým vystupováním a vyjadřováním v jeho a otcově přítomnosti, nechávala na synovi rozhodnutí, které on jako nezletilý nemusí respektovat, ale ona jako dospělá osoba musí (např. rozhodnutí soudu), pěstovala u syna patogenní vztahy a interakci v rodině, podporovala u syna závislost na její osobě tak, že u něj na jedné stravě vytvářela strach z otce a budila u něj dojem, že mu otec chce ublížit, kdy působila jako jeho ochranitel, na druhé straně se před synem chovala slabě a vzbuzovala v něm soucit, u syna tak podporovala úzkost a psychosomatické poruchy jako důsledek psychického přetížení, nedbala na potřebný vývoj synova charakteru, nepůsobila na něj výchovně, když se choval k otci neslušně, syna na styk s otcem duševně nepřipravila, namísto toho jej informovala o nebezpečích sporu, a to tím způsobem, že v něm nadbytečně vyvolávala strach, kdy vše zlé přisuzovala otci, přičemž již v říjnu 2015 byl Mgr. Vlastou Kulíškovou, soudní znalkyní z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, specializace dětská, u nezletilého poškozeného v rámci opatrovnického řízení konstatován rozvíjející se syndrom zavrženého rodiče a nepřímé ovlivňování nezletilého matkou, kdy syndrom zavrženého rodiče ve středním stupni s tím, že žalovaná je programujícím rodičem, rovněž potvrdil znalecký posudek soudní znalkyně PhDr. Marie Vignatiové, znalkyně z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, specializace psychologie dospělých a pedopsychologie, ze dne 23. 11. 2018, kdy v důsledku tohoto protiprávního jednání obžalované nezletilý poškozený navzdory rozhodnutí soudu zcela odmítá jakýkoli styk s otcem, přičemž obžalovaná tímto jednáním porušila povinnost rodiče vyplývající z rodičovské odpovědnosti ve smyslu ustanovení §858 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, a to konkrétně povinnost rodiče pečovat o citový a mravní vývoj dítěte,
2) v XY, okres Kroměříž, ani na jiném místě, v období od 7. 9. 2018 do 3. 3. 2019 vždy od pátku 17:00 hod. do neděle 18:00 hod. každý sudý kalendářní týden a v době vánočních prázdnin každý sudý rok od 26. 12. od 10:00 hod. do 29. 12. 17:00 hod. neumožnila styk otce L. B., nar. XY, s jejich společným nezletilým synem AAAAA, nar. XY, neboť syna na schůzky s otcem v uvedené dny nepřipravila a otci ho nepředala, ačkoliv byla povinna nezletilého ke styku řádně připravit a v určenou dobu ho otci předat, jak bylo stanoveno rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 12. 1. 2016, č. j. P 129/2012-208, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 26. 10. 2016, č. j. 59 Co 149/2016-273, který nabyl právní moci dne 12. 12. 2016, a takto jednala, přestože byla výzvou Okresního soudu ve Zlíně ze dne 1. 2. 2017, č. j. P 129/2012-320, která jí byla doručena dne 8. 2. 2017, vyzvána k plnění výše uvedeného rozhodnutí upravujícího styk otce s nezletilým, a přestože jí byla usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 19. 4. 2017, č. j. P 129/2012-338, které nabylo právní moci dne 23. 5. 2017, uložena za zmařený styk otce s nezletilým ve dnech 4. 2. 2017 a 18. 2. 2017 pokuta ve výši 2 000 Kč, a přestože jí byla usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 3. 10. 2018, č. j. P 129/2012-546, které ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 29. 1. 2019, č. j. 60 Co 429/2018-565, nabylo právní moci dne 28. 2. 2019, uložena pokuta ve výši 25 200 Kč za bezdůvodné neumožnění styku otce se synem, v období specifikovaném ve výroku rozsudku.
2. Obviněná byla za tyto přečiny odsouzena podle §201 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 22 měsíců, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let.
3. O odvolání obviněné proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 1. 12. 2020, č. j. 6 To 298/2020-708 , jímž ho podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení krajského soudu podala obviněná prostřednictvím své obhájkyně dovolání, jež opřela o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Namítla předně, že soudy nerespektovaly základní zásady trestního řízení, a to zásadu materiální pravdy (§2 odst. 5 věta první tr. ř.) a zásadu volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.). Má za to, že nalézací soud dospěl k nesprávným skutkovým závěrům. Neprovedl všechny obhajobou navrhované důkazy a s jejich neprovedením se nevypořádal. Důkazy, které provedl a které měly sloužit v její prospěch, vždy vyložil tak, aby jich bylo možno proti ní použít. Veškeré provedené důkazy tak vykládal v její neprospěch a s její související námitkou v odvolacím řízení se odvolací soud nevypořádal.
6. Z provedených důkazů vyplývá pouze to, že v jednotkách případů mluvila před nezletilým s otcem vulgárně a většina kontaktů probíhala bez konfliktů. Z jednání obsaženého ve skutkové větě se nepodařilo prokázat fakticky ničeho. Z odůvodnění není zřejmé, jakým způsobem programovala syna proti otci, neboť uvedené není podloženo jediným důkazem. Z provedeného dokazování naopak vyplynulo, že se před nezletilým o otci fakticky nevyjadřuje. Není zřejmé, jak měla před synem vystupovat jako ochranitel a současně také jako oběť chování otce. OSPOD ani opatrovnický soud jí nesdělil, jak má nezletilého ke styku s otcem řádně připravit. Nezletilý při výslechu potvrdil, že se ho snažila ke styku s otcem pozitivně motivovat. Snažila se obnovit jejich vztah, ale otec nebyl v dané oblasti trpělivý a nedal synovi prostor, aby se ujistil, že mu od otce nic nehrozí. Navrhovala, že by mohli prozatím trávit čas ve třech, ale otec chtěl se synem trávit čas samostatně, což bylo i v rozporu s tvrzením odborníků. Soud sice podrobil nevhodné chování nezletilého kritice, vždy ale bezdůvodně dospěl k závěru, že se nestalo nebo nemůže mít za následek současný vztah mezi otcem a synem. Posuzoval také jednání samostatně, a nikoli jako jejich komplex.
7. Soudy jí vyčetly, že se o bití tyčí zmínila až po vypracování znaleckého posudku, ale ve skutečnosti se to sama od nezletilého dozvěděla až v tu chvíli. Na základě této skutečnosti pak došlo k omezení styku otce s nezletilým. Soud se nevypořádal se zprávou z Centra poradenství pro rodinné vztahy, která nevhodné chování otce zmiňovala. Ten olizování cukru z koblih sám přiznal, naopak nepravdivě uvedl, že na přání syna skončil s jeho doprovázením do školy. Nalézací soud z důkazních prostředků vyvozoval hypotézy, které z nich nevyplývají. Ze zprávy OSPOD z 16. 8. 2012 vyplývala její stížnost, že otec trávil s nezletilým méně času, než by měl. Také je z ní patrné, že u otce nechtěl být. Nesprávně nalézací soud vyhodnotil také úřední záznam týkající se útěku nezletilého od otce, kde policisté popsali důvěryhodné obavy nezletilého z otce. Na nahrávce otec přiznal, že nezletilého mlátil a drhnul mu zuby. Z nahrávky je patrné, že to byl právě otec, kdo nezletilému hrozil, že zavolá policii a nikoli ona. Právě toto mohlo mít vliv na jejich vztah, když byl nezletilý neustále navštěvován pracovnicemi OSPOD a musel chodit k psychologům a jiným odborníkům.
8. Obviněná dále jmenovala listiny, které byly navrženy jako důkazy, nalézací soud se k nim však nijak nevyjádřil, a není zřejmé, jestli byly provedeny. Soudy neprovedly ani navrhované výslechy svědků. Dovolatelka nesouhlasí s hodnocením incidentu ze dne 20. 6. 2014 soudem, který ho bagatelizuje. Z výpovědi nezletilého je však zřejmé, že měl podstatný vliv na jeho vztah s otcem a z předložených dokumentů vyplývá jeho obava z otce. Sama žádala otce, aby dal nezletilému čas, namísto toho ho silou nutil ke kontaktu. Nesrovnalosti shledala také ohledně obvazu na ruce. Obhajoba navrhovala, aby byl vypracován nový znalecký posudek, neboť si znalkyně nedokázala získat důvěry nezletilého. Znalkyně potvrdila nevhodné chování ze strany otce. Nalézací soud přihlédl k vyšetření jejímu a otce nezletilého znalkyní, přestože tato proběhla bez zadání orgány činnými v trestním řízení a bez souhlasu vyšetřovaných. Poukázala dále, že k jednání neměla motiv, když po ukončení vztahu ústní dohoda ohledně styku fungovalo.
9. Soud nesprávně vyhodnotil výpověď nezletilého jako nevěrohodnou. Nezletilý na nevhodné jednání otce naznačoval již dříve, soud je však bagatelizoval nebo poukazoval na jejich vhodnost. Obdobně postupoval soud ve věci tvrzeného pronásledování ze strany otce, k tomu uvedla citaci §354 tr. zákoníku. Dále zmínila, že otec navzdory přání syna ho doprovázel do školy, vyhazoval mu svačinu a chodil za ním do družiny, do třídy i na tréninky. Vystavoval ho dlouhodobě hrubému a ponižujícímu jednání. Při hodnocení výpovědi nezletilého soud nedostatečně přihlédl k jeho rozumovým a paměťovým schopnostem a přecitlivělé osobnosti. Z jeho výpovědi je zřejmé, že se většinu nepříjemných zkušeností s otcem pokusil vytěsnit jako přirozený obranný mechanismus. Rozdílné chování při asistovaných stycích není naprogramované od ní, ale jedná se o osobnost a povahu nezletilého.
10. Obviněná poukázala na incident, kdy byl nezletilý při zápase střelen míčem do hlavy, otec ho však vysadil před domem a bez zájmu odjel. Znalkyně nezaznamenala u nezletilého sklony ke lhaní a potvrdila, že jednání otce se skutečně stalo. Jeho sklon ke zveličování traumat nemusel být ovlivněn jí, ale motivací vyhnout se styku s otcem. Poukázala dále na to, že soud užívá termín syndrom zavrženého dítěte, přestože není tento pojem uznáván Ministerstvem práce a sociálních věcí ani Ministerstvem zdravotnictví. Soud opomenul, že podle znalkyně se otec s provokacemi méně ovládá, což by nasvědčovalo zkratkovité reakce a bití syna. Nelogické jsou podle ní závěry strany zamykání v pokoji. Znalkyni Mgr. Kulíškové nevhodné chování nezletilého nepopsala, protože doufala, že ho znalkyně odhalí a nechtěla mít problém s tím, že by se pokusila znalkyni ovlivnit. Znalkyně si nezískala důvěru nezletilého a ten se jí nesvěřil, proto to uvedla až následně. Celou situaci se snažila řešit s OSPOD i jinými odborníky. Několik let musí z popudu otce procházet soudními řízeními, nezletilý je neustále pod dohledem OSPOD, musí na posudky a k psychologům.
11. Na základě uvedeného má za to, že soudy pochybily, když její jednání kvalifikovaly jako přečin ohrožení výchovy podle §201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, neboť trestní právo má sloužit jako ultima ratio . Vztahy mezi ní, otcem a nezletilým nejsou ideální, ale to patří do kompetence civilních soudů. Z provedených důkazů bylo zjištěno, že vztah nezletilého s otcem je špatný. Nezletilý byl terčem bití ze strany otce, otec ho zamykal v pokoji, nutil ho k jídlu, ponižoval a ubližoval mu. Soudy neuvedly, jakým konkrétním jednáním měla nezletilého proti otci navádět. Soudy přecenily škodlivost jejího jednání. Jeden soud ho považuje za trestný čin, druhý ani za přestupek.
12. K věci maření výkonu úředního rozhodnutí uvedla, že měla být zproštěna obžaloby, neboť podle nálezů Ústavního soudu nelze rodiče postihnout výkonem rozhodnutí, když dítě z objektivních důvodů odmítá styk. V projednávaném případě došlo k extrémnímu nesouladu mezi fakticky provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními soudů, pročež navrhla přezkoumání skutkových zjištění soudů obou stupňů.
13. Závěrem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 12. 2020, č. j. 6 To 298/2020-708, zrušil, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
14. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněné vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která po shrnutí obsahu dovolání obviněné poukázala na teoretická východiska uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V návaznosti na to uzavřela, že obviněná v dovolání vznesla převážně námitky, které uplatněnému dovolacímu důvodu, avšak ani žádnému jinému dovolacímu důvodu, neodpovídají, neboť se týkají procesního postupu při provádění důkazů a utváření skutkových závěrů. Zpochybněním důkazního stavu, tak jak jej zjistily soudy, se obviněná snaží přesvědčit Nejvyšší soud, že odmítavý postoj dítěte vůči otci byl způsoben vlastní negativní zkušeností syna s otcem na základě osobních prožitků, kdy se k němu otec špatně choval. Obviněná tedy předkládá vlastní verzi událostí a její námitky tak směřují k revizi skutkových zjištění. V tomto směru obviněná nezaložila své námitky na hmotně právních, byť takto deklarovaných, důvodech, ale na ryze procesním základě.
15. S ohledem na velmi podrobné dovolací námitky obviněné, jimž se snaží rozvrátit ucelený systém hodnocení důkazů soudy, uvedla státní zástupkyně, že je možné pouze poznamenat, že účelem dovolacího řízení není věnovat se podrobné oponentuře jednotlivě dovolatelkou vznesených námitek, zvláště v situaci, pokud soudy ve svých rozhodnutích vybudovaly vlastní ucelený argumentační systém, který logicky věcně i právně vyložily tak, že správnost jejich závěrů je sama o sobě dostatečná. Oproti tomu dovolací námitky obviněné jsou vystavěny na zcela izolovaném předkládání těch skutečností, které by měly svědčit v její prospěch.
16. V posuzované trestní věci pak nelze identifikovat ani kategorii tzv. opomenutých důkazů, a to i přesto, že obviněná namítla, že nebylo vyhověno jejím důkazním návrhům. Je třeba zdůraznit, že pouze soud posuzuje, které důkazy je třeba provést a nakolik je nezbytné dokazování doplnit. V procesu dokazování tedy soud přihlíží k již provedeným důkazům a zvažuje, nakolik jsou návrhy stran na doplnění dokazování důvodné. Je pouze věcí soudu, zda bude řízení doplňovat o další stranami navržené důkazy, nebo zda skutkový stav věci byl již před soudem objasněn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí o podané obžalobě. Soud není povinen vyhovět všem návrhům stran na doplnění dokazování, pokud takový postup odůvodní. Právě k tomu došlo i v posuzované trestní věci. Navíc odvolací soud provedl dokazování nad rámec dokazování provedeného v řízení před soudem prvého stupně, dospěl však k názoru, že ani skutečnosti, které z nově pořízených důkazů vyplynuly, nenarušují koncept úvah soudu prvého stupně o vině obviněné. S ohledem na to, že ve věci nebylo možné zaznamenat kategorii opomenutých důkazů, je možné konstatovat, že v uvedeném ohledu nedošlo ani k porušení pravidel spravedlivého procesu.
17. Státní zástupkyně s dovolatelkou nesouhlasí ani v tom případě, pokud namítá, že soudy hodnotily důkazy libovolně a spíše tendenčně v její neprospěch. Soudům se podařilo definovat povahu vztahů mezi obviněnou, jejím bývalým manželem L. B. a společným synem AAAAA, a to v době po rozvodu, který proběhl v roce 2011. Byli vyslechnuti rodinní příslušníci, dále byl pořízen znalecký posudek znalkyně PhDr. Marie Vignatiové, znalkyně z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, specializace psychologie dospělých a pedopsychologie a především byly pořízeny rozsáhlé důkazy listinné z opatrovnických řízení, z působení orgánů sociálně právní ochrany dětí, zprávy z mediace, která probíhala v Centru poradenství pro rodinné a partnerské vztahy. Předmětné důkazy byly soudy odpovídajícím způsobem zhodnoceny, a to v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy postupovaly důsledně v souladu s metodou podle §2 odst. 6 tr. ř. a žádné deformace důkazů se nedopustily. Nepochybily ani v závěru, že obhajoba obviněné byla vyvrácena. Soud rozvedl, na podkladě jakých skutečností dospěl k závěru, že obviněná úmyslně bránila otci ve styku se synem. Je tedy zřejmé, že soudy hodnotily provedené důkazy odlišně, než obviněná, z čehož však nevyplývá porušení zásady volného hodnocení důkazů, případně dalších zásad spojených se spravedlivým procesem.
18. Pod obviněnou uplatněný dovolací důvod lze podřadit námitku, kdy namítla, že jejím jednáním nebyla naplněna skutková podstata přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, zejména pak písm. d), odst. 1, tedy že závažným způsobem porušila svou povinnost o ně pečovat, a to z toho důvodu, že syndrom zavrženého rodiče není oficiální uznávanou medicínskou diagnózou a rovněž z toho důvodu, pokud zpochybnila společenskou škodlivost svého jednání s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio z ní vyplývající. Státní zástupkyně poskytla teoretický výklad k předmětnému ustanovení trestního zákoníku stejně jako pojmu rodičovské odpovědnosti. Upozornila pak, že obviněná byla odsouzena za to, že nedostála své povinnosti vyplývající z rodičovské odpovědnosti a bránila tak ve styku dítěte s otcem, nikoliv proto, že by v daných souvislostech byl diagnostikován syndrom zavrženého rodiče, i když s uvedeným pojmem skutková věta výroku o vině pracuje. Obviněné je třeba přisvědčit v tom, že syndrom zavrženého rodiče není mnoha odborníky uznáván jako diagnóza.
19. Pro posuzovanou trestní věc je však důležité, že obviněná programováním nezletilého způsobila jeho zamítavý postoj k otci. Svým chováním přitom negativně ovlivňovala i své blízké okolí, které informovala o tom, jak je otec dítěte L. B. špatný. Své zaujetí vůči otci dítěte ventilovala před dítětem, dokud je samo nepřijalo za své. Tím v něm vyvolala pocit, že druhý rodič je škodlivý a svou přítomností může způsobit něco nežádoucího. Toto jednání přitom trvale narušuje vývoj dítěte, který tak nemůže čerpat z otcovského rodičovského zdroje. Nezletilý tedy byl cíleně ze strany matky programován k potlačení pozitivních emocí, které mohl pociťovat vůči otci. Naopak byl vůči němu podporován v negativních emocích, které však nebyly podloženy opodstatněnými argumenty. Právě uvedený škodlivý následek posouvá jednání obviněné do trestně právní roviny. Obviněná svého bývalého manžela ventilovala jako despotickou narušenou osobnost, jíž není možné svěřit dítě. Pokud jde o přípravu ke styku, chápala ji tak, že dítěti má nachystat oblečení, osobní věci, případně sportovní potřeby. Je však třeba zdůraznit, že dítě je především na styk s druhým rodičem připravit v rovině emoční, a to tím, že nebudou ventilovány negativní emoce vzhledem k otci. Soudy zcela správně dovodily, že i z malicherných záležitostí byla schopna vytvořit problém. Vliv matky je zjevný již z toho, že sám syn vyzýval otce k tomu, aby si založil jinou rodinu a hovořil o něm jako o cizím člověku, neboť je zřejmé, že uvedené myšlenky byly implantovány ze strany matky, což ostatně vyplývá i ze znaleckého posudku. Veškeré tyto skutečnosti svědčí o tom, že obviněná porušovala rodičovská práva a z toho vyplývající rodičovskou odpovědnost otce a nevzala v úvahu, že jak rodičovská práva, tak i odpovědnost z toho vyplývající, náleží oběma rodičům.
20. Odsouzení obviněné nebrání ani zásada subsidiarity trestné represe vyjádřená v §12 odst. 2 tr. zákoníku. V předmětné trestní věci zasahoval mediátor, orgán pro sociálně právní ochranu dětí i soud, avšak narovnat vztahy mezi dítětem a otcem se nepodařilo. Odvolací soud doplnil dokazování, ze kterého vyplynulo, že obviněná setrvává v odmítavém postoji ke kontaktům otce se synem AAAAA. Ani po terapeutické intervenci psychologa nedošlo ke zlepšení vztahu nezletilého s otcem. Terapeut tedy uzavřel, že za daného nastavení ze strany obviněné nemohou terapie vést k nalezení optimálního řešení rodinných poměrů nezletilého, přičemž právě proto byla terapeutická intervence ukončena. Vztahy mezi synem a otcem tedy v důsledku jednání matky zůstaly rozvráceny. Jejich vztah byl přerušen, což narušuje vývoj dítěte, jemuž matka deformuje realitu se záměrem vypěstovat v něm negativní postoj vůči otci. Jednání obviněné, která v nezletilém synovi vytvořila pocit odcizení ve vztahu k jeho vlastnímu otci, pak ve spojení s dalšími okolnostmi bezpochyby zakládá její trestní odpovědnost za přečin ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d) a s ohledem na délku doby i odst. 3 písm. b) tr. zákoníku.
21. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Zároveň vyjádřila souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jí navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
22. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněné je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
23. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný dovolací důvod.
24. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
25. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
26. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
27. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
28. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněné.
IV.
Důvodnost dovolání
29. Obviněná svůj mimořádný opravný prostředek založila na dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V něm formulované námitky však z velké většiny neodpovídají jeho požadavkům na hmotně právní argumentaci, neboť zpochybňují rozsah dokazování, hodnocení důkazní situace a skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů. Je navíc zřejmé, že tyto námitky primárně nezpochybňují právní posouzení skutku, nýbrž se domáhají převzetí obviněnou nabízené verze skutkových zjištění. Nejvyšší soud není v rámci dovolacího řízení oprávněn přezkoumávat skutková zjištění nalézacího soudu a s výjimkou tzv. extrémního nesouladu musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak jej popsal soud prvního stupně ve výroku odsuzujícího rozsudku. Zvolenému dovolacímu důvodu tudíž odpovídají pouze dvě obviněnou vznesené námitky, a to
a) ve vztahu ke skutku pod bodem 1) výroku o vině jí tvrzené porušení zásady, že trestní právo má sloužit jako ultima ratio a
b) v případě skutku pod bodem 2) výroku o vině údajné nesprávné právní posouzení možnosti výkonu rozhodnutí o úpravě styku.
Ani tyto námitky však nebyly shledány opodstatněnými, jak je vyloženo níže.
30. Přestože dovolatelka namítla, že napadená rozhodnutí jsou zatížena vadou tzv. extrémního nesouladu, dovolací soud tento její závěr nesdílí. Rozhodnutí trpící vadou extrémního nesouladu by obsahovalo taková skutková zjištění, která nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo jsou dokonce s nimi přímo v rozporu. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňují požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. ř., ústí do skutkových a právních závěrů, jež jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, avšak jsou odlišné od pohledu obviněného.
31. Obviněná své skutkové námitky, a tedy převážnou část dovolání, založila na své dosavadní obhajobě známé z předcházejícího řízení. Vychází při ní plně ze své verze skutkových zjištění, k níž dospěla na základě selektivního a deformujícího vlastního hodnocení provedených důkazů. Obviněná tak z provedeného dokazování vyjímá pouze takové důkazy, které svědčí ve prospěch jí propagované verze a zcela pomíjí podstatnou masu zbývajících provedených důkazů, z nichž vyplývají závěry odlišné. Buduje tak verzi událostí, podle níž sama jednala v nejlepším zájmu nezletilého a napomáhala k napravení špatného vztahu otce s nezletilým, k jehož zhoršení však nepřispěla. Byl to naopak on, kdo svým nevhodným jednáním způsobil, že nezletilý styk s ním odmítá. Na podporu svých tvrzení využívá událostí mezi otcem a synem, které dezinterpretuje či zveličuje tak, aby z nich vyplývaly závěry v její prospěch. Neustále se tak vrací k těmto, podle ní zásadním incidentům, které měly zapříčinit rozvrat vztahu mezi otcem a synem. Soudům naopak vyčítá, že tyto incidenty pomíjí či bagatelizují, pročež opakovaně odkazuje na výběr důkazů svědčící v její prospěch. Znevažuje naopak ty důkazy, které by její verzi nepodporovaly a ostře se proti závěrům z nich plynoucím vymezuje.
32. K jednotlivým incidentům opakovaně odkazovaným obviněnou se velmi podrobně vyjádřil nalézací soud, kdy se soustředil zvláště na dva z nich, o nichž by v případě jejich průběhu tak, jak jsou popisovány obviněnou, mohlo být uvažováno jako příčině zhoršení vztahu syna k otci. Dospěl k závěru, že nejenže se tyto incidenty nestaly tak, jak bylo popisováno obviněnou či nezletilým (často vzájemně rozporně), či se dokonce nestaly vůbec, ale především nemohly dosahovat takové závažnosti, aby zapříčinily nastalou situaci. Míněny jsou samozřejmě incidenty, kdy mělo dojít k údajnému bití nezletilého železnou tyčí (bod 18. rozsudku) a poranění ruky nezletilého (bod 22. rozsudku). V případě prvního z nich dospěl nalézací soud k závěru, že byl incident účelově vykonstruován obviněnou k opodstatnění nepředávání syna otci, a v případě druhého soud uzavřel, že se incident sice stal, nikoli tak jak byl popsán a opakovaně zveličován obviněnou. Ke zranění nezletilého sice došlo, stalo se tak však nešťastnou náhodou a v důsledku nedbalosti otce, nikoli tedy úmyslně (že by nezletilému „překroutil ruku“) či zákeřně a především s nepatrnými následky, což bylo zjištěno z objektivních listinných důkazů. Dalšími incidenty od zamykání nezletilého v bytě či pokoji a údajného pronásledování (bod 20. rozsudku) po ponechání nezletilého samotného v kině (bod 24. rozsudku) se také nalézací soud podrobně zabýval.
33. Nalézacímu soudu přitom nelze oprávněně vyčíst, že by je neopodstatněně bagatelizoval, jak namítá obviněná. Své závěry stran skutkového děje podložil provedenými důkazy, řadou z nich objektivní povahy (listinných či znaleckých), přičemž v jejich vzájemném vztahu nelze seznat žádný rozpor, natož pak rozpor extrémní, který by odpovídal tomu, jak byl judikaturně vyložen a popsán výše. Rozpory bylo lze naopak seznat, jak na mnoha místech upozornil již nalézací soud, mezi verzí předkládanou obviněnou a ve věci provedenými důkazy. Nejednalo se přitom pouze o rozpor s výpovědí otce nezletilého, ale často s výpovědí samotného nezletilého či svědků vypovídajících jinak ve prospěch obviněné (např. svědkyně A. Š.). Především pak byla verze obviněné v rozporu také s listinnými důkazy, a to znaleckými důkazy vypracovanými jak v samotné trestní věci, tak v rámci opatrovnického řízení, ale také se zprávami odborníků a pracovníků OSPOD.
34. Na místě je proto připomenout, že proces hodnocení důkazů je doménou nalézacího soudu a již odvolací soud do něj může zasáhnout zcela výjimečně (jak ten ostatně ve svém usnesení upozornil), a to v případech, kdy soud prvního stupně nepostupoval v souladu s trestním řádem, zejména pak zásadou volného hodnocení důkazů. Tím spíš je omezená pozice Nejvyššího soudu, který rozhoduje o mimořádném opravném prostředku (v tomto směru se jeho postavení blíží soudu Ústavnímu), neboť ten při svém rozhodování (i vzhledem k zákonné úpravě – viz §265o odst. 2 tr. ř.) žádné dokazování a tím ani vlastní hodnocení důkazů zpravidla neprovádí. Do hodnocení důkazů provedených obecnými soudy není zásadně oprávněn zasahovat. Důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. K takovému zjevnému pochybní soudů nižších stupňů ve věci posuzované zjevně nedošlo.
35. Z výše uvedených důvodů se proto nebude tento soud jednotlivými skutkovými námitkami obviněné podrobněji zabývat, neboť na ně lze jednak nalézt reakci již v rozhodnutích soudů nižších stupňů a jednak nemohou vyvolat přezkum Nejvyššího soudu, neboť neodpovídají obsahově zvolenému ani žádnému jinému z dovolacích důvodů v §265b tr. ř. Důvod pro zásah Nejvyššího soudu do rozhodnutí soudů nižších stupňů nebyl shledán ani pro existenci vady tzv. extrémního nesouladu, kterou dovoláním napadená rozhodnutí nejsou zatížena.
36. Kromě zmiňovaných skutkových námitek obviněná opětovně vznesla i námitku neprovedení jí navrhovaných důkazů. Zmiňovala přitom opatrovnický spis, dále listiny, u nichž podle ní není zřejmé, zda byly provedeny či nikoli, a výslechy svědků. Krom toho, že se s uvedenou námitkou taktéž vypořádal již odvolací soud ve svém usnesení, je na místě poukázat na judikaturu Ústavního soudu a z ní vyplývající závěr, že není procesní povinností obecných sudů vyhovět každému důkaznímu návrhu účastníka, neboť neprovedení navrhovaného důkazu ještě neznamená, že je řízení jako celek nespravedlivé (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 234/04 a sp. zn. I. ÚS 972/09).
37. Co se týče samotné otázky tzv. opomenutých důkazů, Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02) podrobně tento pojem vyložil ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. V nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01 je konstatován závěr, že „neakceptování důkazního návrhu obviněného lze dle ustálené judikatury Ústavního soudu založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého navržený důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje potřebnou vypovídací potencí. Konečně třetím je nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.“
38. Pokud jde o jednotlivé důkazy označené obviněnou, pak v případě opatrovnického spisu odvolací soud ve svém usnesení uvedl, že tento byl v rámci odvolacího řízení k trestnímu spisu připojen a odvolací soud se s jeho obsahem seznámil, seznal poté, že není třeba provádět další jeho obsah nad rámec toho, co již bylo provedeno jednak nalézacím soudem a jednak jím samotným v rámci zjišťování aktuální situace nezletilého (viz bod 8. usnesení). K listinám, u nichž podle obviněné nemělo být zřejmé, zda byly jako důkaz provedeny, lze zmínit, že dokazování jimi se uskutečnilo v rámci hlavního líčení dne 14. 8. 2020 (č. l. 652, str. 44 p. v. protokolu). Jestliže obviněná namítala, že nebyly dostatečně zmíněny nalézacím soudem, odvolací soud zcela správně reagoval tak, že úkolem soudu není, aby podrobně popisoval obsah všech důkazů, které provedl. Na stejném místě svého usnesení se pak odvolací soud vyjádřil také k zamítnutí provedení důkazu navrhovanými svědeckými výpověďmi, které považoval za nadbytečné. Vzhledem k tomu lze uzavřít, že v dosavadním řízení nebyly shledány opomenuté důkazy.
39. Jedinou námitkou odpovídající povaze zvoleného dovolacího důvodu, kterou obviněnou vznesla ve vztahu k bodu 1) výroku o vině, bylo tvrzené porušení zásady subsidiarity trestní represe. Nejenže nelze tuto námitku shledat opodstatněnou, ale především se jedná opět o námitku opakovanou, kdy k problematice použití uvedené zásady se vyjádřil jak nalézací soud (bod 35. rozsudku), tak soud odvolací (bod 14. usnesení). Oba soudy přitom vhodně poukázaly na závěry stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. a s touto otázkou se vypořádaly. Na jejich závěry lze tudíž zcela odkázat, přičemž zvláštní pozornost je na místě věnovat bodu 41. rozsudku nalézacího soudu, kde vyložil své závěry stran společenské škodlivosti jednání obviněné. Krom zmiňované vysoké škodlivosti jejího jednání lze dodat, že řešení jinými prostředky, než těmi trestního práva, je v projednávané věci zjevně vyloučeno s ohledem na dlouhé a složité peripetie, jimiž již řešení vztahů mezi obviněnou, nezletilým a jeho otcem prošlo bez jakéhokoli kladného výsledku. Odkázat lze přitom na neradostné zprávy o současném vývoji vztahu nezletilého s otcem vyplývající ze zpráv z opatrovnického řízení (viz bod 7. usnesení odvolacího soudu). Proto lze mít za to, že v dané věci i z pohledu konkrétní míry společenské škodlivosti nepřichází v úvahu použití §12 odst. 2 tr. zákoníku.
40. Ke skutku pod bodem 2) výroku o vině nalézacího soudu obviněná vznesla jedinou námitku, a to že měla být s ohledem na závěry nálezů Ústavního soudu zproštěna obžaloby, neboť podle nich nelze rodiče postihnout výkonem rozhodnutí, když dítě z objektivních příčin odmítá styk. Uvedenou námitku lze označit za odpovídající zvolenému dovolacímu důvodu, nikoli však za opodstatněnou. Obviněná odkazovala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3462/14 a III. ÚS 3573/18. Pod druhou z citovaných spisových značek Ústavní soud žádný nález nevydal, zřejmě se však jednalo o chybu v psaní, neboť se mohlo jednat o nález sp. zn. II. ÚS 3573/18. Závěry ani jednoho z těchto nálezů však nejsou na projednávanou věc použitelné a nelze na základě nich dospět k závěru, že by došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci.
41. V případě nálezu ze dne 13. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 3462/14, dospěl Ústavní soud k závěru, že „ obvodní soud přistoupil k uložení pokuty i přesto, že v odůvodnění svého usnesení uvádí, že nejít k otci bylo samostatným rozhodnutím syna (viz str. 3 usnesení obvodního soudu). Lze předpokládat, že nezletilé dítě ve svých třinácti letech již dokáže o následcích svého jednání uvažovat, a lze tedy přijmout tezi, že je schopno samo posoudit povinnost uloženou soudem matce, jakož i charakterizovat svůj vztah k otci, byť s přihlédnutím k jeho věku. To vše za podmínek, že matka (stěžovatelka) skutečně nijak negativně neovlivňuje vztah syna a otce, a naopak působí tak, aby ke splnění povinnosti došlo“ . V odkazované věci tudíž Ústavní soud sice skutečně uzavřel, že uložením pokuty stěžovatelce došlo k zásahu do práva na spravedlivý proces, neboť to byl nezletilý, kdo styk s otcem odmítl, podstatná pro projednávanou věc je však poslední citovaná věta, tedy že uvedené platí pouze a jedině za předpokladu, že matka nijak negativně neovlivňuje vztah otce a syna a naopak působí tak, aby ke splnění povinnosti, tj. umožnění styku, došlo. V projednávané věci přitom nalézací soud jednoznačně dospěl k závěru, že matka negativně vztah nezletilého k otci ovlivňovala a přímo jeho odmítavý postoj k němu způsobila.
42. V případě nálezu ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. II. ÚS 3573/18, Ústavní soud shledal v uložení pokuty neoprávněný zásah do práva stěžovatele na ochranu rodinného života (čl. 10 odst. 2 Listiny, čl. 8 Úmluvy). Uvedený případ byl poměrně obdobný výše citovanému a Ústavní soud z něho také při formulování svých závěrů podstatně vycházel. Uvedl přitom, že soudy při uložení pokuty postupovaly „ bez ohledu na vůli (přání) nezletilého dítěte, které lze pro jeho věk již považovat za natolik rozumově a emocionálně vyspělé, že je schopno uvědomit si dosah těchto svých rozhodnutí, přičemž nebylo v daném případě nijak prokázáno, že by tomu tak být nemohlo, resp. že by jeho vůle byla účelově a systematicky formována ze strany třetí osoby (zde stěžovatele)“ . Z citovaného výňatku je zřejmé, že ani závěry tohoto nálezu nelze na projednávanou věc použít, neboť také v tomto případě Ústavní soud vycházel z premisy, že nezletilé dítě nebylo při formulování svého postoje k osobě, s níž měl být uskutečňován styk (v citovaném případě prarodiče), ovlivňováno třetí osobou.
V.
Způsob rozhodnutí
43. Z výše uvedeného vyplývá, že nálezy Ústavního soudu, na základě nichž obviněná shledávala vadu v posouzení věci soudy nižších stupňů a důvod pro její zproštění obžaloby pro skutek pod bodem 2) výroku o vině, vycházejí z natolik odlišných skutkových základů, že nelze jejich závěry na projednávanou věc použít. V citovaných věcech bylo civilním soudům Ústavním soudem vyčteno vynucování výkonu rozhodnutí i přes jasně vyjádřený odmítavý postoj nezletilého, který již byl natolik rozumově vyspělý, aby jej mohl formulovat a chápat jeho následky, přičemž tento jeho postoj nebyl ovlivněn jednáním další osoby. V projednávaném případě však soudy nižších stupňů dospěly k odlišným závěrům, a to že obviněná systematicky jednala tak, aby v nezletilém odmítavý postoj vůči otci vyvolala. Nelze proto uzavřít, že by výkonu rozhodnutí bránilo rozhodnutí dítěte, zatímco sama působila tak, aby ke splnění povinnosti došlo. Právní posouzení nalézacího soudu tudíž bylo správné. Ostatně i s totožnou námitkou obviněné se správně vypořádal již nalézací soud (bod 31. rozsudku).
44. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněné plyne, že obviněná ve svém dovolání v rozhodující míře uplatnila námitky, které se s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. věcně rozešly. Jediné dvě námitky hmotně právního charakteru, které byly způsobilé obsahově dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit, nebyly shledány opodstatněnými. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o celém dovolání obviněné rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
45. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 6. 2021
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu