ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.49.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 49/2021-183
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 2. 2021 o dovolání, které podal obviněný B. M., nar. XY v XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 3 To 460/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 4 T 10/2020, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 3 To 460/2020, a rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 4 T 10/2020.
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Prachaticích přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 4 T 10/2020, byl obviněný B. M. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku.
2. Uvedených trestných činů se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 7. 12. 2019 okolo 15:00 hodin v blízkosti silnice č. III/14136, která spojuje osady XY a XY, nedaleko XY, na veřejně přístupných pozemcích parc. č. XY a XY v k. ú. XY, okres Prachatice, nejprve vulgárně nadával I. V., narozené XY, slovy ,hajzle, svině‘, poté jí vzal z ruky klíče od jejího osobního automobilu a šermoval jí rukou sevřenou v pěst před obličejem, následně jí tyto klíče vrátil, avšak stoupl si před dveře automobilu a znemožňoval I. V., aby do něj nastoupila a odjela, poté jí chytil za šálu, strhl ji na zem, načež I. V. sdělil, že jestli bude něco hlásit, tak jí ,rozbije hubu‘, přičemž jí držel ruku sevřenou v pěst u obličeje, a tímto jednáním způsobil I. V. zhmoždění pravého stehna - hematom a otok podkoží o velikosti 10 x 8 cm, zhmoždění zadní části zad a pánve - blok obou sakroiliakálních skloubení (křížokyčelních kloubů) a blok lumbosakrální (bederní a křížové) části páteře v rozsahu obratlů L2 až S, přičemž tato zranění si vyžádala lékařské ošetření a I. V. po dobu přibližně 3 týdnů podstatným způsobem omezovala v obvyklém způsobu života zejména bolestivostí poraněných míst, omezením hybnosti bederní páteře a nutností klidového režimu, který jí znemožňoval pracovat a běžným způsobem pečovat o domácnost“.
3. Za uvedené trestné činy byl obviněný odsouzen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k úhrnnému peněžitému trestu ve výměře 30 denních sazeb po 400 Kč, celkem 12.000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl pro případ, že by výkon tohoto trestu mařil, uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně částku 845 Kč.
4. Odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, bylo usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 3 To 460/2020, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II.
5. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích podal obviněný B. M. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
6. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že v řízení nebylo jednoznačně prokázáno, že by napadl poškozenou. Soud prvního (i druhého) stupně vycházel pouze z tvrzení poškozené, jejíž výpovědi se lišily v přípravném řízení a v řízení před soudem. Ve věci nebyly zajištěny žádné jiné důkazy a stopy, nebyli zde žádní očití svědci, poškozená poukazovala pouze na osoby, kterým se po události měla telefonicky svěřit a jejichž výpovědi se rovněž rozcházely.
7. Proti výpovědi poškozené stála v řízení výpověď do věku 57 let soudně netrestaného obviněného, která byla koherentní od samého počátku řízení v tom, že k jednání popisovanému poškozenou ve skutečnosti nikdy nedošlo. V daném případě soudy pochybily, když nedodržely judikaturu Ústavního soudu k zásadě in dubio pro reo . Soudy vycházely pouze z výpovědi poškozené a osob, kterým se měla poškozená po incidentu údajně telefonicky svěřit. Na dané dopadá nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16. Věrohodnost svědka J. F. byla obviněným rozporována u nalézacího i odvolacího soudu, kdy k tvrzení, že svědek obviněnému velmi škodí a je přikloněn na stranu poškozené, nebylo žádným způsobem přihlédnuto. Soudy nenaplnily své povinnosti, „když se nedostatečně nevypořádaly s odůvodněním svých rozhodnutí“ , a postupovaly tak v rozporu s rozhodnutím Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2004, sp. zn. III. ÚS 224/04. Také neřešily existující rozpor mezi důkazy, přiklonily se pouze k tvrzení poškozené. Obhajoba má v řízení za zcela nedostatečně prokázanou věrohodnost poškozené, navíc za předpokladu, kdy je rozsudek postaven pouze na jejím tvrzení. Soudy opomněly zkoumat její věrohodnost formou znaleckého posudku. Jedinou cestou, jakou nalézací soud zkoumal věrohodnost poškozené, bylo konstatování, že její opis z rejstříku trestů je čistý, zatímco pominul fakt, že trestní rejstřík a evidence přestupků obviněného jsou rovněž čisté, včetně jeho kladného hodnocení ze zaměstnání. Odvolací soud konstatoval, že není třeba doplňovat dokazování ohledně věrohodnosti poškozené, další důkazy považoval za nadbytečné. Takové závěry jsou vzhledem k zásadě presumpce neviny zcela nedostačující.
8. K věrohodnosti poškozené je znepokojujícím faktem to, že se v rámci jejích výpovědí objevují rozpory. Soud neodůvodnil skutečnost rozporných výpovědí, kdy se obhajoba domnívá, že se nejedná o nepodstatné odchylky, ale o podstatu celého řízení. Dalším znepokojujícím faktem ohledně věrohodnosti poškozené je to, že incident nenahlásila okamžitě, ale až 5 dní po údajném napadení, což se jeví jako uměle vykonstruované a vymyšlené. Obhajoba dokládala motivy poškozené. Soudy pouze uzavřely, že se to jeví jako nepravděpodobné, ačkoliv to nikdy nebylo vyvráceno, naopak ze spisu vyplývala konfliktnost vztahu poškozené a obviněného. V rámci trestního řízení ovšem musí být dané prokázáno na jisto, soud nesmí vycházet pouze ze své domněnky.
9. Dále obviněný namítl, že v řízení nebyla věnována dostatečná pozornost zkoumání újmy na zdraví, která měla vzniknout poškozené, ačkoliv to může mít zásadní vliv na právní kvalifikaci skutku. Zranění zachycená v lékařské zprávě a zranění, která popsala obviněná u soudu, nemohou být shodná. V lékařské zprávě jsou popsána zranění způsobená pádem ze stoje, oproti tomu soud vycházel z výpovědi poškozené, která tvrdí, že spadla pouze z podřepu. Nehledě na to soudy ve svém rozhodnutí pouze konstatovaly, že poškozená byla 8 dní v pracovní neschopnosti a že byla omezena v běžném způsobu života v délce 3 týdnů. Není ovšem jasné, jak k tomuto závěru dospěly. Poškozená vyhledala lékařské ošetření až po 5 dnech od tvrzeného útoku a na nemocenskou nastoupila až 6. den poté, co byla vyslechnuta na Policii České republiky. Toto její počínání nevzbuzuje důvěru ohledně skutečného vzniku zranění i tvrzené bolestivosti. Ve spise je založena pouze jediná lékařská zpráva praktického lékaře ze dne 12. 12. 2019. Orgány činné v trestním řízení se jí nijak blíže nezabývaly, nebyl přibrán soudní znalec, policejní orgán se spokojil s vyjádřením téhož praktického lékaře, který zprávu vystavil, že způsob zranění odpovídá tomu, co uvedla poškozená. Takový postup je za situace, kdy výpověď poškozené má být jediným důkazem, nezákonný.
10. Podle obviněného byly orgány činné v trestním řízení povinny přibrat k vyhodnocení zranění a mechanismu jeho vzniku soudního znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství a úrazová chirurgie. Bylo totiž třeba zvláště pečlivě zkoumat, zda zranění, která poškozená demonstrovala, skutečně mohla vzniknout napadením ze strany obviněného způsobem, který popsala. Bylo by vhodné získat souhlas poškozené s kompletním vyžádáním její lékařské dokumentace, neboť v řízení vyšlo najevo, že poškozená se léčila dlouhodobě se zády, a to u specialistů – konkrétně MUDr. S., který ve věci nebyl vůbec osloven.
11. Následně dovolatel připomněl, že byl shledán vinným též přečinem výtržnictví, což nalézací soud odůvodnil pouze tím, že je nepochybné, že k jednání došlo na místě veřejnosti přístupném, byť je nutno přihlédnout k tomu, že v uvedeném místě je minimální provoz a občané se zde téměř nepohybují (jedná se o samotu u lesa). Podle názoru obhajoby je však takový závěr zcela vágní a směřuje proti výkladu zákonného znaku místa veřejnosti přístupného, jak byl vyložen v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. 8 Tdo 838/2019. Soud se dále nevypořádal s podmínkami, za jakých lze obviněného uznat vinným trestným činem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, a zcela rezignoval na odůvodnění závěru, že se obviněný dopustil tohoto trestného činu. V té souvislosti dovolatel připomněl rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21. 7. 1975, sp. zn. 11 Tz 31/75, a ze dne 17. 12. 1976, sp. zn. 8 Tz 30/76, a vyjádřil přesvědčení, že jednání, kterého se měl dopustit, nenaplňuje znaky přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku.
12. Z uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a buďto sám ve věci rozhodl tak, že jej v celém rozsahu zprostí obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který je stíhán, nebo přikázal příslušnému soudu, aby věc v potřebném rozsahu a s ohledem na výše zmíněné okolnosti znovu projednal.
13. Následně dovolatel předložil znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, ze dne 30. 11. 2020, zpracovaný znalcem MUDr. Michalem Zeleným, Ph.D., týkající se otázky zranění poškozené I. V.
14. K tomuto dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že o jednání obviněného svědčí pouze nepřímé důkazy, kdy jediným přímým důkazem je výpověď poškozené. Soud nijak neprověřil námitku obviněného ohledně předchozího požívání alkoholických nápojů poškozenou, dále nezohlednil její zdravotní stav a vliv jejích předchozích zdravotních potíží na dobu omezení v obvyklém způsobu života v důsledku zranění způsobeného obviněným. Rovněž se výrazně rozchází doba pracovní neschopnosti a doba omezení v obvyklém způsobu života poškozené. Za dané situace má státní zástupkyně za to, že ve věci měl být přibrán znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, jednak k posouzení mechanismu vzniku zranění poškozené a zejména pak k délce doby, po kterou zranění způsobené obviněným omezovalo poškozenou v obvyklém způsobu života.
15. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Navrhla dále, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné, než navrhované rozhodnutí, vyjádřila ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
16. Státní zástupkyně se vyjádřila i k doplnění – doložení důkazu – učiněnému dovolatelem, přičemž setrvala na svém předchozím stanovisku a odkázala na něj. Dodala, že nyní předložený znalecký posudek je sice důkazem opatřeným až po pravomocném skončení věci, i jeho závěr však nasvědčuje nutnosti dalšího zkoumání mechanismu vzniku zranění poškozené. Setrvala rovněž na svém původním závěrečném návrhu.
III.
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
18. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 3 To 460/2020, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
19. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
20. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí (s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu) vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení, a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
21. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
22. Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) §265b odst. 1 tr. ř. (druhá alternativa) . Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
23. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
24. V posuzované věci směřuje většina uplatněných námitek do oblasti skutkové, resp. procesní. Obviněný totiž soudům nižších stupňů vytýká (stručně shrnuto) především neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadná skutková zjištění (stran otázky napadení poškozené z jeho strany a otázky újmy na zdraví, kterou měla v důsledku toho utrpět), přičemž prosazuje vlastní náhled na způsob, jakým by měly být provedené důkazy zhodnoceny (de facto se závěrem, že nebylo prokázáno, že by poškozenou napadl a způsobil jí zranění; k tomu viz i závěrečný návrh jeho dovolání, aby byl zproštěn obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který je stíhán). Převážně z těchto námitek vyvozuje existenci hmotně právního důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jím uplatněného prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
25. Obviněný tedy v uvedeném směru nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení provedených důkazů) a právním posouzením věci. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [potažmo podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky zásadně nezakládají důvod pro přezkumnou činnost dovolacího soudu, neboť se s obsahovým vymezením uplatněných (i jiných) důvodů dovolání věcně rozcházejí (míjejí). Dlužno dodat, že obviněný neuplatnil námitku extrémního nesouladu, jež by založila přezkumnou činnost Nejvyššího soudu a v případě její odůvodněnosti podmínila jeho kasační zásah.
26. Nejvyšší soud však shledal, že obviněný uplatnil též argumentaci, jež pro svou hmotně právní povahu odpovídala uplatněným dovolacím důvodům. Šlo o námitky směřující proti závěru soudů nižších stupňů o jeho vině přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku (namítl, že nenaplnil znaky daného trestného činu a v té souvislosti připomněl řadu judikaturních rozhodnutí).
27. Nejvyšší soud v daných souvislostech prvně konstatuje (a v tomto smyslu přisvědčuje obviněnému), že se soudy nižších stupňů právní kvalifikací jimi zjištěného skutku, a to i z hlediska jimi užité právní kvalifikace podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, zabývaly zcela nedostatečně, resp. prakticky vůbec. Soud prvního stupně se v odůvodnění svého rozhodnutí omezil na konstatování, že s ohledem na jím zhodnocené (usvědčující) důkazy uznal obviněného vinným jak přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, tak i přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, „když je nepochybné, že k jednání obžalovaného došlo na místě veřejnosti přístupném, byť je nutno v tomto směru přihlédnout k tomu, že v uvedeném místě je minimální provoz či se zde pohybuje málo osob“. Odvolací soud se pak k otázce právní kvalifikace nevyjádřil vůbec, a to přesto, že obviněný ve svém odvolání, byť stručně, namítl, že věc měla být posouzena maximálně jako přestupek proti občanskému soužití.
28. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že imanentní součástí práva na spravedlivý proces je i náležité odůvodnění odsuzujícího rozhodnutí, a to včetně užité právní kvalifikace (viz přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2014, sp. zn. II. ÚS 658/14). Tomuto požadavku však soudy nižších stupňů nedostály.
29. Dále považoval Nejvyšší soud za potřebné upozornit na judikaturní východiska stran posuzování skutku z hlediska ustanovení §358 tr. zákoníku. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1976, sp. zn. 8 Tz 30/76 (publikovaného pod č. 40/1977 Sb. rozh. tr.), „každé fyzické napadení občana, i když se jej pachatel dopustil veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, nemusí vždy naplňovat skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví podle §202 tr. zák.“.
30. V usnesení ze dne 7. 12. 1989, sp. zn. 6 Tz 37/89 (publikovaném pod č. 44/1990 Sb. rozh. tr.), Nejvyšší soud konstatoval, že „výtržností ve smyslu ustanovení §202 tr. zák. je jednání, které závažným způsobem narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Jde zpravidla o násilný nebo slovní projev takového charakteru, že hrubě uráží, vzbuzuje obavy o bezpečnost zdraví, majetku nebo výrazně snižuje vážnost většího počtu osob současně přítomných“.
31. V rozsudku ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 7 Tdo 224/2002, Nejvyšší soud vyslovil, že „předmětem chráněným ustanovením §202 tr. zák. nejsou primárně individuální zájmy jednotlivých občanů, jakými jsou např. jejich zdraví, majetek, čest apod., ale šířeji pojatý komplex vztahů, jimiž je uspořádána koexistence větší pospolitosti lidí v nějakém místě, okruhu apod. a má-li být tedy nějaké jednání pokládáno za výtržnost, musí se určitým výraznějším způsobem dotýkat veřejného pořádku jako hodnoty, která přesahuje individuální zájmy jednotlivců. Proto ne každé napadení, byť k němu dojde veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, je nutně výtržností ve smyslu §202 odst. 1 tr. zák.“.
32. V usnesení ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1232/2015, Nejvyšší soud uvedl, že „trestný čin výtržnictví podle §358 tr. zákoníku patří mezi trestné činy hrubě narušující občanské soužití. Ustanovení o trestném činu výtržnictví chrání klidné soužití občanů proti závažnějším útokům narušujícím veřejný klid a pořádek. Jde tedy o ochranu veřejného statku jako skupinového zájmu, a nikoli o postih jednání, která směřují proti individuálním zájmům (ty jsou tu dotčeny jen sekundárně). Jednání, které naplňuje zákonný znak ,výtržnost‘, musí být takové povahy, že se dotýká širšího okruhu občanů potud, že proti takovému okruhu osob přímo směřuje, nebo potud, že sice bezprostředně směřuje proti jednotlivci, avšak vzhledem ke způsobu provedení a dalším okolnostem se širšího okruhu osob dotýká např. tím, že ohrožuje i je, ruší jejich klid, vyvolává u nich obavy apod. Výtržnické jednání je tedy projevem záporného vztahu pachatele ke společnosti jako celku, ke spoluobčanům vůbec nebo k hodnotám, na nichž je založeno uspořádání pospolitosti určitého širšího okruhu lidí“.
33. V neposlední řadě je namístě výslovně zmínit usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 5 Tdo 159/2012, podle něhož „přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku spočívá mimo jiné v tom, že pachatel ,se dopustí … výtržnosti … tím, že napadne jiného‘. Proto je třeba dovodit, proč napadení jiného mělo povahu výtržnosti. Kdyby tento požadavek neplatil, zákonodárce by formuloval znaky přečinu výtržnictví jen tak, že pachatel ,… napadne jiného‘. K tomu, aby byl spáchán trestný čin výtržnictví v uvedené podobě, tedy musí mít napadení jiného skutečně povahu výtržnosti, tj. jednání narušujícího závažným způsobem veřejný klid a pořádek. Navíc, jak vyplývá z druhového (resp. skupinového) objektu trestných činů jinak narušujících veřejný pořádek (díl 6 hlavy X zvláštní části trestního zákoníku), předmětem ochrany zde primárně nejsou individuální zájmy jednotlivých občanů, nýbrž veřejný pořádek jako hodnota, která přesahuje individuální zájmy jednotlivců. Přitom všechny shora uvedené podmínky, za jejichž splnění lze považovat napadení jiného za výtržnost ve smyslu §358 odst. 1 tr. zákoníku, jsou zároveň těmi znaky, které jednak charakterizují trestný čin výtržnictví podle citovaného ustanovení a jednak ho odlišují od některých přestupků obdobné povahy, zejména od přestupků proti veřejnému pořádku podle §47 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, a proti občanskému soužití podle §49 odst. 1 písm. a) a c) téhož zákona. V tom je rovněž vyjádřena zásada subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, jež zavazuje nejen zákonodárce při vymezování znaků trestných činů a hranic trestní represe, ale též orgány činné v trestním řízení při dodržování těchto limitů“.
34. V návaznosti na to je třeba znovu zdůraznit, že soudy nižších stupňů se posouzením konkrétních okolností charakterizujících zjištěný skutek v mezích shora rozvedených východisek prakticky vůbec nezabývaly.
35. Podle názoru Nejvyššího soudu však na základě těchto východisek nelze závěr o naplnění zákonných znaků přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku se zřetelem ke konkrétním okolnostem daného skutku učinit. Nutno konstatovat, že jednání obviněného nebylo výrazem jeho neuctivého nebo neukázněného postoje k veřejnosti, není možno dovodit, že by se výraznějším způsobem dotýkalo veřejného pořádku jako hodnoty, která přesahuje individuální zájmy jednotlivců. Bylo výsledkem negativního vztahu mezi obviněným a poškozenou. Nešlo o jednání, které by bylo možno hodnotit jako projev celkově záporného vztahu obviněného obecně ke spoluobčanům či k veřejnému pořádku, nebylo motivováno porušením zájmu chráněného ustanovením §358 tr. zákoníku (srov. shora citované rozhodnutí publikované pod č. 40/1977 Sb. rozh. tr., či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1254/2016).
36. Uvedené závěry korespondují i s pojetím trestního práva jako ultima ratio , přičemž je třeba zdůraznit, že z něho vyplývající zásadu subsidiarity trestní represe nutno chápat ve smyslu stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012 (publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.) i jako interpretační pravidlo tam, „kde je třeba vyložit některé neurčité pojmy či pojmy poskytující určitý prostor k výkladu (např. u výtržnictví) nebo kde je nezbytné z jiných důvodů, např. z hlediska intenzity naplnění některých znaků trestného činu, dovodit, že nebyl spáchán trestný čin, tedy nebyly naplněny jeho zákonné (formální) znaky (v těchto případech jde v podstatě o to, že se výkladem za použití zásady subsidiarity trestní represe stanoví hranice mezi trestným činem a činem beztrestným (přestupkem, jiným deliktem)“.
37. Se zřetelem k uvedeným skutečnostem nemohl závěr soudů nižších stupňů, podle něhož obviněný naplnil znaky přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, obstát, čímž byl dán důvod ke kasaci jejich rozhodnutí.
38. Nejvyšší soud proto v neveřejném zasedání konaném podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 3 To 460/2020, a rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 4 T 10/2020, podle §265k odst. 2 tr. ř. také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Prachaticích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
39. V dalším řízení bude nalézací soud povinen znovu rozhodnout o skutku, který je předmětem obžaloby. Vzhledem k tomu, že obhajoba předložila znalecký posudek týkající se zranění poškozené, v důsledku něhož vyvstává potřeba důslednějšího prověření správnosti a úplnosti dosavadních skutkových zjištění stran této otázky, bude nezbytné doplnit dokazování uvedeným znaleckým posudkem, případně výslechem znalce zpracovatele, jakož i lékařskou zprávou MUDr. S. o ošetření poškozené po předmětném skutku a případně též lékařskou dokumentací nebo výpisem z ní o léčbě, kterou u něj v předchozí době se zády podstupovala. Nelze pochopitelně vyloučit, že může vyvstat potřeba provedení i důkazů dalších, zde výslovně neuvedených. Pak bude na soudu prvního stupně, aby i tyto důkazy se zřetelem k ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. provedl. Stručně shrnuto, jeho úkolem bude učinit spolehlivá (důvodně nezpochybnitelná) zjištění v otázce zranění poškozené (včetně mechanismu jeho vzniku) a ta pak náležitě právně posoudit. Své úvahy jak skutkové, tak právní, musí patřičně vyjádřit v odůvodnění svého rozhodnutí (nelze totiž přehlédnout, že v odůvodnění původního odsuzujícího rozsudku především právní úvahy vztahující se k posouzení zjišťovaného zranění poškozené v podstatě chybí).
40. Obecným vodítkem pro postup nalézacího soudu by měla být následující východiska.
41. Ublížením na zdraví podle §122 odst. 1 tr. zákoníku se rozumí takový stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a který vyžaduje lékařského ošetření. Stav ublížení na zdraví je tak charakterizován popsanými znaky, které spolu úzce souvisí a nelze je od sebe oddělovat.
42. Porucha zdraví (onemocnění) znamená, že u poškozeného dochází ke změně jeho zdravotního stavu, a to ve smyslu zhoršení jeho tělesných nebo duševních funkcí. Porucha na zdraví musí poškozenému znesnadňovat jeho obvyklý způsob života, nevyžaduje se však, aby mu jej znesnadňovala nějakým podstatným způsobem, a to na rozdíl od případů těžké újmy na zdraví. Ne každá porucha zdraví je však ublížením na zdraví ve smyslu trestního zákoníku. Nestačí např. jen přechodné a krátkodobé bolesti, nevolnost, malé oděrky, modřiny apod. Nestačí ani jen subjektivní pocity poškozeného bez jejich objektivizace např. zprávou ošetřujícího lékaře či znaleckým posudkem.
43. Musí jít o změněný zdravotní stav vyznačující se např. déle trvajícími bolestmi, horečkami, nespavostí, nechutenstvím, omezením pohyblivosti, upoutáním na lůžko apod. Důležitým kritériem pro závěr, že jde o ublížení na zdraví, je i pracovní neschopnost poškozeného. Nejde však o jediné kritérium, když pracovní neschopnost sama o sobě nemusí vždy správně odrážet povahu, intenzitu a závažnost způsobené poruchy zdraví. Je třeba vycházet ze zhodnocení všech okolností případu, zejména z povahy poruchy, jakými příznaky se projevovala, který tělesný orgán nebo která funkce byly narušeny, jaká byla bolestivost poranění a její intenzita, jaké lékařské ošetření si poranění vyžádalo a do jaké míry porucha zdraví narušila obvyklý způsob života poškozeného včetně toho, zda a na jakou dobu jej vyřadila z pracovního procesu (srov. stanovisko pléna NS sp. zn. Pls 5/65 publ. pod č. II/1965 Sb. rozh. tr., stanovisko NS sp. zn. Tpjf 24/85 publ. pod č. 16/1986 Sb. Sb. rozh. tr.). Dále je nutno zdůraznit, že při řešení otázky, zda jde o ublížení na zdraví, či nikoliv, musí být každý jednotlivý případ posuzován komplexně a přísně individuálně. Takové znesnadnění obvyklého způsobu života poškozeného nesmí trvat jen zcela krátkou dobu, tzn. že ve světle již ustálené judikatury musí trvat zpravidla alespoň sedm kalendářních dnů, byť není vyloučeno, aby v případě, že jde o výraznou poruchu zdraví, byla za újmu na zdraví považována i taková porucha, která netrvala obvykle požadovanou minimální dobu sedmi dnů (stanovisko NS Tpjf 24/85 publ. pod č. 16/1986 Sb. rozh. tr.).
44. Nejvyšší soud pouze pro úplnost připomíná, že soud prvního stupně je při novém projednání a rozhodnutí věci vázán jeho právním názorem vysloveným v tomto usnesení a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil (§265s odst. 1 tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 2. 2021
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu