ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.499.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 499/2021-482
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 8. 2021 o dovolání, které podal obviněný R. K., nar. XY v XY, trvale bytem XY, okres XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 5 To 252/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 13 T 123/2017, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 11. 2020, č. j. 5 To 252/2020-437, jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 13. 8. 2020, č. j. 13 T 123/2017-409, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu .
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Uherském Hradišti přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 13. 8. 2020, sp. zn. 13 T 123/2017, byl obviněný R. K. (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
2. Za uvedený přečin byl odsouzen podle §147 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 1 roku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradu škody poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra ČR částku 160.508 Kč a poškozené AAAAA (pseudonym) částku 124.584 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození Zdravotní pojišťovna ministerstva vnitra ČR a AAAAA odkázáni se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podali obviněný a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Uherském Hradišti, bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 5 To 252/2020. Podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), f) tr. ř. byl z podnětu obou odvolání napadený rozsudek zrušen a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 16. 12. 2015 v době kolem 13.54 hodin na místní komunikaci ulici XY u ZŠ a MŠ XY v obci XY, XY, se účastnil silničního provozu jako řidič osobního motorového vozidla zn. Škoda Yeti, r. z. XY, takovým způsobem, že při jízdě po ulici XY ve směru od ulice XY řádně nesledoval situaci v silničním provozu, plně se nevěnoval řízení vozidla, nedbal zvýšené opatrnosti vůči dětem v úseku jejich zvýšeného pohybu označeného svislou dopravní značku A12 „Děti" s omezenou rychlostí na 30 km/h v místě, kde v protisměru zastavil autobus zn. SOR, r. z. XY, se speciálním označením autobusu přepravujícího děti, čímž porušil §5 odst. 1 písm. b), d), §7 odst. 1 písm. c) a §15 odst. 2, §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), v důsledku čehož došlo ke střetu, když nezletilá chodkyně AAAAA, nar. XY, při přebíhání vozovky za stojícím autobusem v blízkosti přechodu pro chodce narazila do levých předních dveří zprava přijíždějícího vozidla, upadla na zem a utrpěla otevřenou zlomeninu obou kostí pravého bérce s posunem úlomků s nutností operativního zákroku a hospitalizace na Klinice dětské chirurgie, ortopedie a traumatologie Fakultní nemocnice XY od 16. 12. 2015 do 29. 12. 2015 s citelným omezením v obvyklém způsobu života po dobu nejméně dvou měsíců spočívajícím v nemožnosti došlapu na pravou dolní končetinu a nutnosti chůze pouze za pomoci berlí.“
4. Za to byl obviněný odsouzen podle §147 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra ČR na náhradě škody částku 100 317,5 Kč a poškozené AAAAA na náhradě škody částku 2 500 Kč a na náhradě nemajetkové újmy částku 77 865 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli jmenovaní poškození odkázáni se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
6. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že v případech tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a jejich právními závěry na straně druhé, resp. v případech, kdy skutková zjištění učiněná soudy z provedených důkazů nevyplývají, je Nejvyšší soud povolán i k revizi skutkových zjištění obsažených v napadeném rozhodnutí. Právě o takový případ se podle dovolatele v posuzované věci jedná.
7. Soudům se totiž nepodařilo vyvrátit jeho obhajobu, a to i přes množství provedených důkazů a pětiletou lhůtu, kterou orgány činné v trestním řízení šetření věnovaly.
8. Ze znaleckého posudku znalce Ing. Františka Kropáče, Ph.D., plyne, že poškozená při pohybu (znalec nevyloučil vběhnutí do vozovky) přes vozovku narazila do levého boku vozidla, na což není možné reagovat, pomineme-li souběh nadlidských schopností, jejichž absence je obviněnému zcela nelogicky vytýkána. Při slyšení soudem jmenovaný znalec zcela legitimizoval způsob reakce na zjevnou nekázeň chodkyně, která, aniž by se jakkoliv přesvědčila o dopravní situaci, vběhla mimo přechod, navíc skrytá za autobusem, do vozovky a bočně narazila do vozidla obviněného. Nebyl to tak obviněný, který srazil chodkyni, nýbrž ona, která vběhla mimo přechod a bočně narazila do jeho vozidla. Znalec při svém výslechu zároveň vyloučil možnost předejití srážky obviněným, přičemž vysvětlil soudu nemožnost řidiče zabránit nehodě tak, že odlišil od přiměřených hodnot, které spojuje s běžnými řidičskými dovednostmi, hodnotu zcela abstraktní a naprosto extrémní, činící 0,7 sekundy, kterou navíc přisoudil několika málo řidičům se zcela mimořádnou a vrozenou (nikoliv soustředěním získanou) schopností extrémní reakce. I tato reakce by sama o sobě nestačila, poněvadž byla vázána na pohled diagonálním směrem, to za situace, kdy se řidič nacházel před přechodem a jeho pozornost musela být věnována případným chodcům, kteří se mohli na přechodu objevit.
9. V souvislosti s tím obviněný zmiňuje, že nejen u nás, ale všude v civilizovaném světě, se uvádí reakce v hodnotě minimálně 1,2 a více sekundy. S naprosto absurdní hodnotou 0,7 sekundy se poprvé setkal až v jeho odsuzujícím rozsudku. Pro zabránění střetu s chodkyní by podle znaleckého posudku Ing. Kropáče, Ph.D. musel jet rychlostí 19 km/hod. anebo v případě druhé varianty rychlostí 20 km/h. Jedině tak by mohl kolem autobusu projet a zabránit střetu tím, že by reagoval až v okamžiku, když by přes levý zadní roh autobusu prvně uviděl poškozenou. Je však otázkou, zda by měl jet tak nízkou rychlostí. Další z možností se jevilo vyhýbání se poškozené vlevo. Nicméně v dané situaci by nešlo o vhodné řešení, protože obviněný neví, zda poškozená příp. nezastaví na středové čáře, kde by opět došlo ke střetu. Jako dominantní bylo shledáno intenzivní brzdění do zastavení. V případě, že by poškozená použila přechod pro chodce, tak by obviněný sledoval vyznačený přechod a ona by mu dala možnost, že by ji viděl dříve, mohl dříve zareagovat a zabrzdit před tímto přechodem pro chodce. Aby obviněný zabránil střetu intenzivním brzděním, tak by musel reagovat v okamžiku, kdy byl vzdálen od místa střetu 10,5 metru. Mohl by reagovat, až by poškozenou viděl, tj. 1,6 sekundy před střetem. Nelze říci, že by obviněný při této reakční době (1,6 sekundy) mohl zastavit před místem střetu. Průměrná reakční doba v úhlu pohledu na 5 stupňů je 1,3 sekundy. V případě průměrné reakční doby 1,3 sekundy za všech okolností ve všech variantách by rovněž k nehodě došlo a obviněný by při průměrné reakční době zastavil za místem střetu.
10. Pokud by poškozená zastavila v úrovni levého boku autobusu, tak by se jí tzv. otevřel výhled do prostoru a měla by dostatek času situaci vyhodnotit a upustit od přecházení vozovky. Jestliže by nezapočala s přecházením, nevytvořila by situaci, aby obviněný musel náhle změnit směr nebo rychlost jízdy, a tím by v podstatě střetu zabránila.
11. K tomu obviněný připomněl závěry Ústavního soudu stran principu omezené důvěry v dopravě a trestní odpovědnosti řidiče za dopravní nehodu. Poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3159/15, z něhož citoval jeho bod 14. Uvedl, že nelze přisvědčit tvrzení obou soudů, že řidič musí vždy předpokládat porušení pravidel silničního provozu ze strany ostatních účastníků. Dále připomněl závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, s. zn. III. ÚS 2065/15. Navázal, že sám nalézací soud v (původním) zprošťujícím rozsudku dovodil, že podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nelze vždy po řidiči motorového vozidla (tedy v tomto případě po něm) spravedlivě požadovat, aby jel jen takovou rychlostí, při které může vždy a za všech okolností zamezit střetu s chodcem (poškozenou), pokud se tedy nejedná o případy překročení maximální povolené rychlosti, což v tomto případě nenastalo. Byla to sama poškozená, která se rozhodla přejít či přeběhnout vozovku mimo vyznačený přechod pro chodce, který se nacházel v těsné blízkosti místa střetu a který nevyužila.
12. Dále obviněný namítl, že skutková zjištění popsaná ve výrokové části rozsudku jsou v extrémním rozporu se skutečností a zejména realitou každodenního provozu. Znovu uvedl, že to byla poškozená, která mu skočila do předních levých dveří, za situace, kdy k nehodě by nedošlo pouze v případě, že by reakční doba činila méně než jednu sekundu a zejména by nesměl sledovat přechod pro chodce, což je v rozporu se zákonem, kdy zásadní povinností řidiče je sledovat situaci před sebou. Ačkoliv průměrná reakční doba přes pedál činí 1,2 s, je po něm soudem vyžadována reakce o 42 % nižší, tj. 0,7 s, kdy jen technický náběh brzd činí 0,2 s. Skutková zjištění učiněná krajským soudem chápe jako extrémní výklad povinností řidiče motorového vozidla, která po něm nemohou být spravedlivě požadována, poněvadž se jedná o vrozené a zcela mimořádné řidičské schopnosti daleko vzdálené od možností běžného řidiče. Vyjádřil pak „bytostné“ přesvědčení, že soudy se dopustily deformace důkazů a necitlivě vybočily z mezí volného hodnocení důkazů. Soud odvolací rezignoval na základní zásady trestního řízení, kdy z moci úřední chrání i postavení obviněného a hledá a nezaujatě hodnotí důkazy svědčící v jeho prospěch.
13. Dovolání obviněný směřoval i proti výroku o trestu s tím, že výše trestu je nepřiměřená jak z pohledu jeho řidičské bezúhonnosti, ochrany zájmů společnosti, škodlivých následků, posuzování obdobných případů, ale i doby, po kterou bylo trestní řízení vedeno.
14. Zdůraznil pak ještě, že v rámci principu omezené důvěry nemohl (dodržující nejvýše povolenou rychlost a sledující řádně situaci na přechodu před sebou) předpokládat, že do jeho levých předních dveří naběhne poškozená (mimo přechod pro chodce) poté, co tuto již minul a nemohl jí tak věnovat pozornost. Již samotná skutková věta, že řidič řádně nesledoval situaci v silničním provozu, je protimluv za situace, kdy je mu vytýkáno, že nesledoval situaci výhradně v levém horním poli, tj. diagonálním levém úhlu, kde měl v dané logice předpokládat vběhnutí do jeho levých předních dveří, čímž by zcela ztratil přehled o situaci na přechodu pro chodce. Přenášet na řidiče odpovědnost za neukázněnost a hrubé porušení dopravních předpisů u 12letého žáka 6. třídy základní školy, který má za sebou dopravní výchovu a dopravní zkušenost z každodenního chození do školy, a vytvarovat tak řidiče jako univerzálního viníka, je naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem.
15. Ze všech uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně, ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 5 To 252/2020, jakož i všechna navazující rozhodnutí, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby soud věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň uvedl, že podle §265o odst. 1 tr. ř. žádá, aby předseda senátu Nejvyššího soudu vzhledem k okolnostem případu a důvodům podání tohoto dovolání odložil výkon zmíněného rozsudku Krajského soudu v Brně do doby rozhodnutí o podaném dovolání.
16. K tomuto dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že dovolatel opakuje svoji obhajobu, kterou uplatnil v předchozím řízení. S jeho námitkami, jež jsou ve své podstatě námitkami hmotněprávními směřujícími proti výkladu povinností řidiče podle zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále také jen „zákon o silničním provozu“), a proti naplnění znaků trestného činu podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí. S jejich argumentací se státní zástupce ztotožnil a odkázal na ni.
17. Pokud dovolatel uplatnil námitku tzv. extrémního rozporu, pak podle státního zástupce neuvedl, které skutkové zjištění je nesprávné. Z obsahu dovolání je patrno, že se i dovolatel ztotožnil s tím, co je uvedeno v popisu skutku napadeného rozsudku. Jedinou skutkovou námitkou se tak jeví jeho nesouhlas s tím, že by „nesledoval situaci v silničním provozu“ . Za daných okolností se taková námitka státnímu zástupci jeví jako směřující v neprospěch dovolatele. Dovolatel se totiž k místu nehody blížil rychlostí zcela zjevně nepřiměřenou dopravní situaci, neboť v době školního vyučování míjel označený školní autobus stojící v zastávce poblíž školy. Pokud by se k tomuto místu takto riskantně přiblížil při plném sledování dopravní situace, jeho zavinění by bylo závažnější a blížilo by se hranici nepřímého úmyslu – projel by uvedeným místem s plným vědomím hrozících následků, což by mohlo evokovat i srozumění. K jeho argumentaci nálezem Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3159/15, státní zástupce namítl, že obviněný musel na základě vícero shodně zaměřených informací (dopravní značení včetně retardéru, označení autobusu, blízkost školy a doba vyučování) nutně předpokládat, že za stojícím autobusem může s vysokou pravděpodobností přebíhat dítě, což je osoba zvláště chráněná podle §5 odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu. Posuzované věci se podle státního zástupce netýká dovolatelem odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 1980, sp. zn. 2 Tz 10/80, protože kdyby děti zpoza školních autobusů nevybíhaly, ustanovení §15 odst. 2 zákona o silničním provozu ( „řidiči protijedoucích vozidel musí přihlédnout k možnosti vběhnutí dětí do vozovky a jízdu přizpůsobit tak, aby děti nebyly ohroženy“ ) by postrádalo jakýkoli rozumný smysl.
18. Za přiléhavý nepovažoval státní zástupce ani odkaz obviněného na nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 2065/15 (publ. pod č. 96/2016 Sb. nál. a usn. ÚS) s tím, že obviněný musel přebíhající dítě předpokládat, když mu právě takový předpoklad byl uložen ustanovením §15 odst. 2 zákona o silničním provozu. Navázal, že dovolatel naopak nezmínil judikaturu vztahující se k zásadě omezené důvěry v dopravě. Z ní státní zástupce odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 6 Tdo 143/2011. Měl za to, že tento princip se v dovolatelově věci uplatnit nemohl, neboť osazenstvo školního autobusu je typickým příkladem osob, od nichž lze spíše očekávat porušení než dodržení pravidel silničního provozu.
19. Proto státní zástupce nesouhlasil ani s tím, že by snad byl po dovolateli požadován „souběh nadlidských schopností“. Dovolatel měl jet za daných okolností mnohem pomaleji nebo zastavit. Odmítnout je třeba i jeho námitku, že požadavky soudu jsou v rozporu s realitou každodenního provozu. I kdyby realita silničního provozu byla jakkoliv bezútěšná a i kdyby řidiči hromadně porušovali zejména povinnosti vztahující se ke školním autobusům, nic by to nemohlo změnit na jejich trestní odpovědnosti.
20. K námitce dovolatele o nepřiměřené přísnosti uloženého trestu státní zástupce poznamenal, že tato neodpovídá žádnému dovolacímu důvodu. Dovolatel nenamítl, že by uložený trest byl v rozporu se zásadou proporcionality trestních sankcí, resp. principem proporcionality trestní represe. Pokud poukazoval na dobu, po kterou bylo trestní řízení vůči němu vedeno, měl zjevně za to, že tato doba již odůvodňuje kompenzaci cestou snížení trestu. Ke kompenzaci délky trestního řízení státní zástupce připomněl řadu soudních rozhodnutí, přičemž dovodil, že pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit rovněž námitku, že soud při stanovení druhu trestu a jeho výměry nepřihlédl dostatečně k průtahům a délce trestního řízení, k nimž došlo bez jeho zavinění. V případě dovolatele uplynulo od spáchání skutku do napadeného rozhodnutí necelých 5 let a od zahájení trestního stíhání 3 roky a 8 měsíců. Nejedná se o takové doby, které by odůvodnily nějakou kompenzaci cestou snížení trestu. Užití §58 odst. 1 tr. zákoníku navíc nepřichází v úvahu vzhledem k tomu, že ustanovení §147 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož byl trest ukládán, žádnou dolní hranici trestní sazby nemá.
21. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl. Z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
22. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
23. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 5 To 252/2020, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
24. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
25. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí (s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu) vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení, a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
26. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
27. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
Důvodnost dovolání
28. V návaznosti na výše uvedené možno konstatovat, že obviněný vznesl výhrady ve své podstatě pod uplatněný dovolací důvod podřaditelné. Jak výše podrobně popsáno, jeho námitky spočívají v argumentaci, že za vzniklý následek nenese odpovědnost, neboť jej nezapříčinil, svým jednáním neporušil jednotlivá zákonná ustanovení, která mu byla vyčtena ve skutkové větě, ke vzniklému následku se neváže jeho zákonem vyžadované zavinění, a nenaplnil tak znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným.
29. Jelikož Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř. přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení tomuto rozhodnutí předcházející a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
30. Trestného činu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví. Těžkou újmou na zdraví (§122 odst. 2 tr. zákoníku) se rozumí jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví zmrzačení, ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti, ochromení údu, ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí, poškození důležitého orgánu, zohyzdění, vyvolání potratu nebo usmrcení plodu, mučivé útrapy, nebo delší dobu trvající porucha zdraví.
31. Uvedený trestný čin lze spáchat z hlediska jednání jako znaku objektivní stránky dané skutkové podstaty jak konáním , tak i opomenutím. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje nedbalost [§16 odst. 1 písm. a), b)]. Zavinění z nedbalosti není vyloučeno spoluzaviněním jiných osob, včetně poškozeného. Podle zásady vyslovené přímo v §16 okolnost, zda byl nebo nebyl zachován určitý předpis vydaný k vyloučení následku uvedeného ve zvláštní části trestního zákoníku, je sama o sobě pro posouzení otázky odpovědnosti pachatele za následek nerozhodná. Rozhodným je, zda pachatel věděl nebo vědět mohl a měl, že porušením některého předpisu bude jednat za takových okolností, že tím může způsobit následek uvedený ve zvláštní části trestního zákoníku . …. Spáchání trestného činu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 v souvislosti s dopravní nehodou předpokládá, aby porušení dopravního předpisu bylo v příčinné souvislosti s havárií (srov. R 7/1965). Zavinění musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu (srov. R 21/1981). Při nedbalosti je třeba, aby si pachatel alespoň měl a mohl představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout. … Hranice okolností, které může či nemůže řidič předvídat , nelze dovozovat pouze hypoteticky, ale je třeba vycházet z objektivních okolností konkrétní dopravní situace, která může být charakterizována celou řadou faktorů. Z hlediska zavinění z nedbalosti to pak znamená, že kromě míry povinné opatrnosti vyplývající z pravidel silničního provozu zde existuje i subjektivní vymezení, jež spočívá v míře opatrnosti, kterou je schopen řidič v konkrétním případě vynaložit. O zavinění z nedbalosti může jít pouze tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem jsou dány současně (srov. NS 11/2002-T 279.). (ŠÁMAL, Pavel. §147 [Těžké ublížení na zdraví z nedbalosti]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1558.).
32. Podle §5 odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu je řidič povinen věnovat se plně řízení vozidla nebo jízdě na zvířeti a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích.
33. Podle §5 odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu je řidič povinen dbát zvýšené opatrnosti zejména vůči dětem, osobám s omezenou schopností pohybu a orientace, osobám těžce zdravotně postiženým a zvířatům, brát ohled na vozidlo přepravující děti, řidiče začátečníka nebo osobu těžce zdravotně postiženou označené podle prováděcího právního předpisu a na výcvikové vozidlo označené podle zvláštního právního předpisu.
34. Podle §18 odst. 1 zákona o silničním provozu musí řidič přizpůsobit rychlost jízdy zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat; smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled.
35. Podle §15 odst. 2 zákona o silničním provozu za autobusem s označením "Označení autobusu přepravujícího děti", který zastavil v označené zastávce, musí řidič jiného vozidla zastavit vozidlo. Pokračovat v jízdě může až po odjezdu autobusu ze zastávky. Řidiči protijedoucích vozidel musí přihlédnout k možnosti vběhnutí dětí do vozovky a jízdu přizpůsobit tak, aby děti nebyly ohroženy.
36. Dále je potřebné připomenout následující fakta z hlediska skutkového.
37. Ve věci byl vypracován znalcem z oboru doprava městská silniční, technické posudky o příčinách dopravních nehod, Ing. Františkem Kropáčem, Ph.D. (dále také jen „znalec“) znalecký posudek, jehož předmětem byla analýza vzniku dopravní nehody - střetu osobního automobilu s nezletilou chodkyní (srov. č. l. 48 násl. spisu) a následně jím byl vypracován dodatek tohoto posudku (srov. č. l. 189 a násl. spisu). Pro posouzení dané věci je nezbytné vyzdvihnout z daného znaleckého posudku řadu okolností, které jsou velmi významné.
38. Znalec uzavřel, že řidič vozidla (obviněný) mohl jet v době, kdy se blížil k místu nehody, k autobusu, rychlostí cca 30 km/hod., přičemž ještě před míjením se s autobusem mohl snížit rychlost na cca 25 km/hod. Uvedenou rychlostí pak mohl míjet autobus a jet i v okamžiku, kdy do levého boku jím řízeného automobilu narazila nezletilá chodkyně. Na nezletilou chodkyni mohl reagovat až na základě zvukového a pocitového projevu střetu, a to intenzivnějším brzděním do zastavení. Z provedených analýz a na základě podkladů ve spise (výpovědi řidiče) nic nenasvědčuje tomu, že by řidič vozidla reagoval na nezletilou chodkyni ještě před střetem.
39. Technicky přijatelné jednání chodkyně lze podle znalce popsat tak, že nezletilá chodkyně, když šla od autobusu, mohla jít nejdříve po chodníku, a to směrem k vyznačenému přechodu pro chodce. Po chodníku mohla jít běžnou chůzí, tj. rychlostí cca 4 km/hod. Když se chodkyně nacházela ve vzdálenosti asi 7,7 m od zadní části autobusu a před vyznačeným přechodem pro chodce byla ve vzdálenosti asi 4,5 m, tak přibližně v tomto místě zatočila vpravo, směrem k vozovce a přes zvýšený okraj vozovky tuto započala přecházet, přičemž nelze vyloučit i její běh. Vozovku mohla přecházet již rychlostí 7 km/hod., což lze popsat jako rychlou chůzi vzhledem k jejímu věku, respektive mohla vozovku započít i přebíhat, a to rychlostí cca 10 km/hod., což lze popsat jako běh. Chodkyně mohla vozovku přecházet (přebíhat) přibližně kolmým pohybem, kdy od zvýšeného okraje do okamžiku nárazu do levého boku vozidla ušla/uběhla vzdálenost cca 3,5 m. Nelze vyloučit i nevýrazné šikmé přecházení (přebíhání). Při míjení se s autobusem mohl jet řidič vozidla při pravém okraji vozovky s bočním odstupem od autobusu cca 1m, což z hlediska šířky vozovky lze považovat i za maximálně docílitelný boční odstup. Řidiči vozidla se během míjení s autobusem postupně otevíral výhled na levou stranu vozovky v místě vyznačeného přechodu pro chodce a do prostoru levé strany vozovky za stojícím autobusem. V čase cca 2 sekundy před střetem, kdy se řidič nacházel přibližně v polovině délky autobusu, se mu otevřel rozhled na celou šíři vyznačeného přechodu pro chodce a i na část vlevo vedle přechodu. V tomto okamžiku ještě řidič vozidla nemusel nezletilou chodkyni uvidět, na tuto měl zakrytý výhled autobusem, kdy nezletilá chodkyně se v tomto okamžiku mohla nacházet ještě na chodníku.
40. V doplňku posudku znalec uvedl přehled výsledků stran možnosti zabránění střetu s nezletilou chodkyní řidičem vozidla, a to ve vztahu k tomu, jakým pohybem chodkyně přecházela (přebíhala) vozovku, tj. běžnou chůzí, rychlou chůzí a během, a je zohledněna i skladba reakční doby řidiče vozidla (viz tabulka č. l. 200 spisu).
41. Znalec zde vyložil, že pokud by řidič vozidla při míjení autobusu sledoval celkově situaci v místě nehody a na první spatření nezletilé chodkyně by reagoval intenzivním brzděním, přičemž jeho reakční doba by byla 1,3 sekundy, tak by střetu nezabránil, zastavil by až za místem střetu, ať již by nezletilá chodkyně vozovku přecházela běžnou chůzí, rychlou chůzí nebo během. Pokud by řidič vozidla při míjení autobusu byl pohledem soustředěn do oblasti levého rohu autobusu, tak lze očekávat jeho délku reakční doby 0,7 sekundy a za této situace by řidič zabránil střetu, tj. zastavil by před koridorem pohybu nezletilé chodkyně, ať již by přecházela vozovku běžnou chůzí, rychlou chůzí či během. Znalec ovšem dodal, že je otázkou jiného než technického posouzení, zda řidič vozidla měl svoji pozornost soustředit toliko do prostoru v úrovni levého zadního rohu stojícího autobusu, či celkově sledovat situaci v místě nehody.
42. V hlavním líčení (č. l. 351 a násl. spisu) pak znalec také objasnil problematiku reakční doby, kdy popsal, že průměrná reakční doba řidiče v úhlu pohledu nad 5 stupňů činí 1,3 sekundy, minimální reakční doba 0,8 sekundy a maximální reakční doba 1,6 sekundy. Reakční doba při zvýšené pozornosti na roh autobusu při přímém sledování by byla 0,7 sekundy.
43. V daných souvislostech je nutno připomenout (obviněným důvodně odkazovaný) nález Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 2065/15, podle něhož „Závěr o trestněprávním zavinění nelze nikdy dovozovat z pouhého faktu, že došlo ke škodlivému následku za účasti třetí osoby. K událostem, majícím objektivně nešťastnou nebo i tragickou povahu, dochází i bez cizího zavinění, jako je tomu v případech tzv. vis maior nebo v případech, kdy se přítomné třetí osoby na vzniku škodlivého následku nijak nepodílejí.
Zanedbání potřebné míry opatrnosti jako předpoklad nedbalostního zavinění je třeba vyvozovat z konkrétních skutkových okolností, řádně zjištěných důkazním postupem před obecnými soudy. Nelze jej činit pouze na základě zpětné myšlenkové konstrukce, podle které došlo-li ke škodlivému následku, neznamená to automaticky, že potřebná míra opatrnosti musela být nutně zanedbána. Součástí soudního rozhodnutí, v němž je osoba uznána vinou nedbalostním trestným činem, proto musí být pečlivé zhodnocení všech okolností, které soud vedly k názoru, že tato osoba náležitou opatrnost nezachovala a jednala tedy zaviněně. Soudy musí v tomto smyslu zkoumat jak objektivní, tak subjektivní hledisko potřebné míry opatrnosti, tedy povinnost i možnost obviněného předvídat vznik trestněprávně relevantního následku.
Orgány činné v trestním řízení mají úřední povinnost zjišťovat skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (srov. ust. §2 odst. 4, odst. 5 trestního řádu). Z ústavního principu presumpce neviny, zakotveného v článku 40 odst. 2 Listiny, vyplývá pro obecné soudy povinnost při rozhodování o vině zvažovat též takovou verzi případu, že vzhledem ke skutkovým okolnostem případu mohlo ke způsobení škodlivého následku dojít bez zavinění. Pouze tak mohou obecné soudy dostát požadavkům článku 36 odst. 1 Listiny, jenž obviněným osobám zaručuje právo na soudní ochranu.“
44. Nejvyšší soud nicméně konstatuje, že oba soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích náležitě nereflektovaly teoretická východiska vymezená jak judikaturou, tak komentářovou literaturou, a v jejich mezích ani některé významné skutkové okolnosti.
45. V krátkosti považuje dovolací soud za nutné alespoň stručně připomenout, že obviněný řídil osobní motorové vozidlo v přímém úseku pozemní komunikace, kde byla dopravní značkou B20a stanovena maximální povolená rychlost 30 km/hod. a dopravní značkou A12b upozorněno na možnost pohybujících se dětí. V tomto úseku se na protější straně vozovky nacházel stojící autobus označený jako vozidlo přepravující děti. Vozidlo obviněného se pohybovalo přímo dopředu po rovném úseku vozovky, blížilo se k přechodu pro chodce, a to podle znalce rychlostí 25 km/hod. Za nastalé situace došlo ke střetu poškozené s vozidlem obviněného ne zcela obvyklým způsobem. Nebyl to obviněný, kdo svým osobním motorovým vozidlem, jeho přední částí, jak se zpravidla děje, do poškozené narazil. Podle skutkových zjištění soudů, které se opřely o odborné závěry znaleckých posudků (z oboru doprava městská silniční, technické posudky o příčinách dopravních nehod a z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství), to byla poškozená, jež čelně narazila do levého boku vozidla obviněného, a to do levých předních dveří.
46. Soudní znalec Ing. František Kropáč, Ph.D. ve svém posudku (včetně jeho doplnění) podrobně vyložil řadu okolností, z nichž dovolací soud některé výše v textu uvedl a na které však nenalezl v rozhodnutích soudů nižších stupňů (a to i přesto, že soud prvního stupně z posudku daného znalce ve svém odůvodnění rozhodnutí pochopitelně citoval) patřičnou hodnotící reakci. Nutno zde připomenout, že podle §2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a podle §2 odst. 5 tr. ř. mají orgány činné v trestním řízení mají povinnost zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Nejvyšší soud konstatuje, že soudy nižších stupňů této své povinnosti plně nedostály.
47. Soudy nižších stupňů se primárně zabývaly obecnou situací na místě podmíněnou mj. dopravním značením a označením autobusu tam v rozhodnou dobu stojícího (nesl označení přepravy dětí), z nichž plynula povinnost obviněného jako řidiče ke zvýšené pozornosti kvůli možnému pohybu dětí v daném místě (srov. zejména bod 7. odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně). Řádně a vyváženě však do svých hodnotících úvah a závěrů nepromítly i další okolnosti týkající se konkrétních místních dispozic v době střetu, byť se o nich zmiňují ve svých rozhodnutích, a možností výhledu řidiče motorového vozidla, ačkoliv tyto informace byly obsaženy v předmětném znaleckém posudku (v kontextu protokolu o dopravní nehodě a souvisejícího plánku). Je zřejmé, že obviněný na dopravní značení v dotčeném úseku reagoval a svou jízdu tomu přizpůsobil, neboť snížil rychlost vozidla z původních (dopravnímu značení odpovídajících) 30 km/hod. na 25 km/hod. Vlevo od jeho vozidla se nacházel autobus s označením "Označení autobusu přepravujícího děti", který mu zakrýval výhled doleva, tzn. do míst, kde se v počátku nehodového děje nacházela poškozená. Přitom se před jeho vozidlem nacházel přechod pro chodce.
48. V daných souvislostech je třeba zdůraznit, že ustanovení §15 odst. 2 zákona o silničním provozu sice ukládá v případě, že autobus s označením "Označení autobusu přepravujícího děti" zastaví v označené zastávce, řidičům protijedoucích vozidel přihlédnout k možnosti vběhnutí dětí do vozovky a jízdu přizpůsobit tak, aby děti nebyly ohroženy, to však nelze interpretovat v absolutní podobě tak, že dotyční řidiči musí sledovat výlučně bezprostřední okolí takového autobusu. Řidič je totiž povinen respektovat i další ustanovení zákona o silničním provozu, mj. §5 odst. 1 písm. b). Uvedené ve svém důsledku, vztaženo k posuzované věci, znamená, že obviněný se nemohl soustředit toliko na dění v bezprostřední blízkosti autobusu, který zastavil v protisměru, nýbrž byl povinen sledovat situaci v silničním provozu v jejím komplexu, tedy i v blízkosti se nacházející přechod pro chodce a pravý okraj vozovky a k němu bezprostředně přiléhající chodník. Jinak řečeno, jestliže měl obviněný dbát zvýšené pozornosti z hlediska možnosti pohybu dětí, nemohl ve své pozornosti pominout, že se blíží k přechodu pro chodce a že v blízkosti (vpravo od komunikace) se nacházejí základní škola a mateřská školka, o nichž věděl. Možnost kolize jeho vozidla s nedospělými osobami tak potenciálně hrozila i v čelním směru jízdy obviněného (přechod pro chodce), příp. z jeho pravé strany (vstoupení dítěte do vozovky odtud). Není tedy možno akcentovat pouze hrozbu možného střetu s dítětem vycházejícím z (zpoza) označeného autobusu a požadovat na obviněném, aby svoji pozornost upřel výlučně tímto směrem. Z odsuzujícího rozsudku totiž lze dovodit, že trestní odpovědnost obviněného (jak i dále rozvedeno) je vyvozována primárně z faktu, že soustavně nesledoval prostor za zadní částí autobusu stojícího vlevo od směru jeho jízdy (toliko za tohoto stavu, případně při zastavení vozidla, resp. při ještě nižší rychlosti byl podle odborného závěru znaleckého posudku totiž schopen odvrátit střet s poškozenou).
49. Povinnost obviněného sledovat komplexní dění na vozovce a v její bezprostřední blízkosti přitom v posuzovaném případě platí (budova školy a školky vpravo) i se zřetelem k ustanovení §5 odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu (viz shora). Pak ovšem nemůže mít podstatný význam pro posouzení věci zmíněná premisa, že při sledování zadní části (rohu) autobusu a prostoru těsně za ním (diagonální pohled) mohl na poškozenou reagovat v čase 0,7 sekundy a v návaznosti na to odvrátit střet, z níž soudy, navíc její jistou deformací (viz následující bod), vyvodily zavinění obviněného na posuzované dopravní nehodě. Zde je nutno připomenout znalecký závěr, že průměrná reakční doba řidiče v úhlu pohledu nad 5 stupňů činí 1,3 sekundy, minimální reakční doba 0,8 sekundy a maximální reakční doba 1,6 sekundy.
50. Nelze přitom nepoznamenat následující skutečnosti. Soud prvního stupně v bodě 7. odůvodnění svého rozsudku uvedl, že ze závěrů znaleckého posudku vyplynulo, že reakční doba řidiče, který se soustředí, je 0,7 sekundy a za této situace je soustředěný řidič schopen střetu s chodcem zabránit. Toto tvrzení však neodpovídá tomu, co vyložil znalec, neboť deformuje jeho vyjádření, že by se řidič musel soustředit pohledem na roh autobusu. Odvolací soud pak v bodu 7. odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v případě, že se řidič soustředí, klesne podle závěrů tohoto znaleckého posudku reakční doba na 0,6 - 0,7 sekundy. Toto však rovněž nekoresponduje obsahu dodatku znaleckého posudku (viz č. l. 200 spisu). Znalec totiž jako průměrnou reakční dobu označil 1,3 sekundy. Dobu 0,7 sekundy vymezil jako dobu mimořádnou, takovou bylo možno očekávat v případě, že by řidič vozidla byl pohledem soustředěn do oblasti levého rohu autobusu. K tomu se opětovně připomíná, že řidič motorového vozidla pochopitelně nemůže upírat svůj zrak toliko na jednu výseč prostoru, musí sledovat celkovou situaci v provozu na pozemní komunikaci.
51. Dále je třeba konstatovat, že soud prvního stupně dovodil u obviněného zavinění ve formě nedbalosti vědomé podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, aniž by však náležitě vyložil, na základě jakých skutečností a úvah k takovému závěru dospěl. Odvolací soud se pak k otázce zavinění (konkrétní formy – vědomá/nevědomá nedbalost) explicitně nevyjádřil.
52. Patří se proto znovu zdůraznit závěr vyložený v nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 2065/15, že zanedbání potřebné míry opatrnosti jako předpoklad nedbalostního zavinění je třeba vyvozovat z konkrétních skutkových okolností, řádně zjištěných důkazním postupem před obecnými soudy. Nelze jej činit pouze na základě zpětné myšlenkové konstrukce, podle které došlo-li ke škodlivému následku, neznamená to automaticky, že potřebná míra opatrnosti musela být nutně zanedbána. Součástí soudního rozhodnutí, v němž je osoba uznána vinou nedbalostním trestným činem, proto musí být pečlivé zhodnocení všech okolností, které soud vedly k názoru, že tato osoba náležitou opatrnost nezachovala a jednala tedy zaviněně. Soudy musí v tomto smyslu zkoumat jak objektivní, tak subjektivní hledisko potřebné míry opatrnosti, tedy povinnost i možnost obviněného předvídat vznik trestněprávně relevantního následku.
53. V návaznosti na uvedené skutečnosti tak lze shrnout, že soudy nižších stupňů nejen nedostály své povinnosti řádného hodnocení důkazů uložené v §2 odst. 6 tr. ř., ale v kontextu s tím nepostupovaly správně ani při výkladu hmotně právních norem, zejména ustanovení §147 odst. 1 a §16 tr. zákoníku. Patřičně nezhodnotily všechny okolnosti případu (především obsah znaleckého posudku znalce Ing. Františka Kropáče, Ph.D.) a se zřetelem k tomu nemůže obstát jejich závěr, že obviněný nezachoval náležitou opatrnost a že tak jednal zaviněně. Nepřezkoumaly řádně jak objektivní, tak subjektivní hledisko potřebné míry opatrnosti, tedy povinnost i možnost obviněného předvídat vznik trestněprávně relevantního následku.
54. Nadto je nutno konstatovat, že bez patřičného skutkového zjištění vyjádřeného ve skutkové větě rozsudečného výroku dovodily, že obviněný porušil ustanovení §18 odst. 1 zákona o silničním provozu. Odvolací soud pak, byť v bodu 7. odůvodnění svého rozsudku uvedl, že dokazováním nebylo nade vši pochybnost prokázáno, že obviněný držel za jízdy před střetem mobilní telefon, mu tuto skutečnost v rozporu s tím přičetl ve skutkové větě, neboť zde uvedl porušení §7 odst. 1 písm. c) zákona o silničním provozu, podle něhož řidič nesmí při jízdě vozidlem držet v ruce nebo jiným způsobem telefonní přístroj nebo jiné hovorové nebo záznamové zařízení.
55. Za daných okolností nemohl dovoláním napadený rozsudek soudu druhého stupně, ani jemu přecházející rozsudek soudu prvního stupně obstát.
56. Vzhledem k tomuto závěru již nebylo ze strany dovolacího soudu nezbytné reagovat na další navazující námitky obviněného (zejména k trestu).
V.
Způsob rozhodnutí
57. Vada, která zatěžuje rozsudky soudů obou stupňů, zakládá dovolací důvod uplatněný obviněným spočívající ve vadném právním posouzení zjištěného skutku. Nejvyšší soud proto podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 5 To 252/2020, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 13. 8. 2020, sp. zn. 13 T 123/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Uherském Hradišti přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
58. Úkolem nalézacího soudu bude, aby při vázanosti právním názorem vysloveným v tomto usnesení ve věci znovu rozhodl. Při svém rozhodování tak bude muset věc opětovně komplexně posoudit ze všech naznačených hledisek významných pro rozhodnutí o vině dovolatele.
59. Zbývá dodat, že za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o dovolání obviněného v neveřejném zasedání.
60. Pokud dovolatel požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu odložil výkon zmíněného rozsudku Krajského soudu v Brně do doby rozhodnutí o podaném dovolání, pak je třeba v první řadě poznamenat, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Dále je na místě uvést, že předseda senátu Nejvyššího soudu při předběžném posouzení věci neshledal, že by napadené rozhodnutí prima facie nemohlo obstát. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 8. 2021
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu