ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.596.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 596/2021-158
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 7. 2021 o dovolání obviněného V. D. , nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 11. 2020, sp. zn. 6 To 258/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 2 T 29/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 2 T 29/2020, byl obviněný V. D. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem pohrdání soudem podle §336 písm. c) tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným ve výroku o vině citovaného rozsudku. Podle §336 tr. zákoníku byl obviněný odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtrnácti měsíců.
2. Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Chebu podal obviněný odvolání, z jehož podnětu Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 23. 11. 2020, sp. zn. 6 To 258/2020, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil a podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal obviněného vinným přečinem pohrdání soudem podle §336 písm. c) tr. zákoníku a za tento trestný čin mu podle §336 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím obhájce proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Plzni dovolání, ve kterém uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podle názoru dovolatele se soudy i přes poměrně pečlivé posouzení zásady ne bis in idem nesprávně vypořádaly s otázkou, zda je použití trestního práva v posuzovaném případě přípustné či nikoliv. V této souvislosti dovolatel uvedl, že trestní stíhání v jeho případě bylo s ohledem na mezinárodní úmluvy, ústavní předpisy i §11 odst. 1 písm. k) tr. ř. nepřípustné. Na podporu své argumentace odkázal na některá rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP”), a zmínil i tzv. Engel kritéria. Závěrem dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 11. 2020, sp. zn. 6 To 258/2020, zrušil a trestní stíhání podle §11 odst. 1 písm. k) tr. ř. zastavil.
4. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání předně uvedla, že obviněný uplatněné námitky nesprávně podřadil pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že z jeho strany měl být uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo podle zákona nepřípustné. Podle státní zástupkyně dovolatel rovněž nesprávně poukázal na ustanovení §11 odst. 1 písm. k) tr. ř., které na posuzovaný případ nedopadá. Dále uvedla, že pro posuzovanou věc je určující charakter uložené pořádkové pokuty, která má zajistit hladký a důstojný průběh soudního řízení s cílem donutit obviněného chovat se podle příkazu soudu. Sama pořádková pokuta podle jejího názoru nemá trestně právní povahu, neboť primárně slouží k vynucení určitého chování vůči soudu a k zajištění řádného průběhu soudního řízení do budoucna, nikoliv k potrestání za již provedené jednání. Z těchto důvodů podle státní zástupkyně nevyvstala ve vztahu k dvojímu potrestání nutnost přezkumu tzv. Engel kritérií. Na závěr vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, přičemž současně vyslovila souhlas s tím, aby takto Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., případně aby podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo v neveřejném zasedání učiněno i jiné než navrhované rozhodnutí.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř., a to i přes skutečnost, že obviněný, přestože byl zastoupen obhájcem, a jak mu doslovně ukládá zákon v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. – neuvedl odkaz na zákonné ustanovení, o které dovolání opírá. Nejvyšší soud k tomuto nedostatku nepřistoupil formalisticky, ale vycházel ze skutečnosti, že citace dovolacího důvodu, kterou obviněný v dovolání uplatnil, je sice podřaditelná pod příslušné ustanovení dovolacího důvodu – podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., svým obsahem mu neodpovídá, ale jak správně poukázala ve svém vyjádření státní zástupkyně, svým obsahem lze posoudit jako odpovídající ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz níže body 6, 7).
6. Z doslovného citace zákonného dovolacího důvodu je zřejmé, že obviněný měl na mysli dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno například namítat, že soudem zjištěný skutek byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin, ačkoliv se o trestný čin nejedná, nebo sice o trestný jde, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán.
7. Z obsahu dovolací argumentace je však současně patrno, že dovolatelem namítaná pochybení týkající se nezohlednění zásady ne bis in idem, lze stěží označit za námitku spočívající na nesprávném právním posouzení předmětného skutku či jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud vědom si rozhodovací praxe Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05) a skutečnosti, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. není pouze formální a je tak povinen vždy posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý z dovolacích důvodů vymezených v §265b tr. ř., dospěl na základě uvedených skutečností k závěru, že i přes nesprávně uplatněný dovolací důvod námitky dovolatele založily jeho přezkumnou pravomoc (viz shora bod 5).
III. Důvodnost dovolání
8. Lze tedy konstatovat, že z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že námitky obviněného se týkají porušení zásady ne bis in idem. Tato zásada představuje zákaz nového trestního stíhání a potrestání jednoho a téhož pachatele za tentýž skutek, přičemž je třeba ji aplikovat vždy, bylo-li o určitém skutku pravomocně rozhodnuto.
9. Z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 11. 2020, sp. zn. 6 To 258/2020, vyplývá, že obviněnému byla ve dvou případech uložena pořádková pokuta (ve výši 8000 Kč a 15 000 Kč) za to, že se bez řádné omluvy a vážných důvodů nedostavil k nařízeným hlavním líčením ve věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 2 T 44/2018, ve které měl vypovídat jako svědek [šlo o trestnou činnost několika obviněných páchajících drogovou trestnou činnost]. Nutno podotknout, že podle skutkového zjištění vedle shora uvedených dvou hlavních líčeních, ke kterým se obviněný nedostavil bez řádné omluvy jako svědek a byly mu za tato nedostavení se ve smyslu §66 odst. 1 tr. ř. uloženy pořádkové pokuty, nedostavil se k dalším dvěma hlavním líčením jako svědek, která jsou rovněž součástí skutkového zjištění, když za uvedená nedostavení se k hlavním líčením mu pořádková pokuta uložena nebyla.
10. Podle §66 odst. 1 tr. ř. lze pořádkovou pokutu uložit tomu, kdo přes předchozí napomenutí ruší řízení nebo kdo se k soudu, státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu chová urážlivě nebo kdo bez dostatečné omluvy neuposlechne příkazu nebo nevyhoví výzvě, které mu byly dány podle tohoto zákona, a to až do výše 50 000 Kč.
11. V posuzovaném případě bylo smyslem uložených pořádkových pokut zajistit, aby se dovolatel choval v souladu s příkazy soudu a dostavil se k hlavnímu líčení, kde měl vypovídat jako svědek. V tomto ohledu Nejvyšší soud poznamenává, že obviněný se k hlavnímu líčení nedostavil ani poté, co mu byla uložena první pořádková pokuta ve výši 8000 Kč, jejíž uložení se tak zjevně minulo účinkem. To, že je absenci na hlavním líčení třeba s předstihem omluvit, dovolatel nepochybně věděl, neboť tak učinil ve vztahu k hlavnímu líčení, které se konalo dne 18. 10. 2018 [nutno podotknout, že podle skutkového zjištění odvolacího soudu se obviněný celkem čtyřikrát nedostavil k soudu bez omluvy, přičemž se jednalo o skupinovou trestní věc s drogovým základem, přičemž za první dvě nedostavení se k soudu mu pořádková pokuta uložena nebyla] .
12. Pro posouzení daného případu bylo třeba především vyřešit otázku charakteru pořádkové pokuty. Zde v souladu s aktuální judikaturou platí, že pořádková pokuta nemá trestněprávní povahu a slouží primárně k vynucení určitého chování vůči soudu a k zajištění řádného průběhu soudního řízení do budoucna, nikoliv k potrestání za již provedené jednání (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 115/2019, uveřejněné pod č. 24/2020 Sb. rozh. tr.). V tomto ohledu není podle názoru Nejvyššího soudu rozhodné, zda se jedná o pořádkovou pokutu ukládanou podle §53 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., Občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů nebo podle §66 odst. 1 tr. ř. Obě pořádkové pokuty lze totiž mimo jiné uložit v případě, že se daná osoba nedostavuje k soudu. Stejně tak z judikatury vyplývá, že není porušením zákazu opakovaného postihu za tentýž skutek (ne bis in idem) ve smyslu čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a §11 odst. 1 písm. j) tr. ř., jestliže byl vůči povinné osobě, která neumožnila styk dítěte s oprávněnou osobou podle rozhodnutí soudu, uplatněn jednak výkon rozhodnutí uložením pokuty podle §273 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a jednak i trestní postih za trestný čin maření výkonu rozhodnutí podle §171 odst. 3 tr. zák. (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2005, sp. zn. 8 Tdo 806/2005, uveřejněné pod č. 10/2006 Sb. rozh. tr.) Vzhledem k uvedenému nelze v posuzovaném případě hovořit o tom, že by dovolatel byl za stejný skutek potrestán uložením pořádkové pokuty a následně potrestán podruhé tak, že byl odsouzen za spáchání tr. činu pohrdání soudem podle §336 písm. c) tr. zákoníku. Ze strany příslušných soudů tudíž nedošlo k porušení zásady ne bis in idem a z tohoto důvodu nevyvstala ani nutnost zkoumání tzv. Engel kritérií, která zmínil obviněný v dovolání.
13. Nad rámec dovolacího přezkumu a na podporu uvedených závěrů lze uvést, že k povaze pořádkového deliktu, jehož se před trestním soudem dopustil dovolatel, se v minulosti vyjadřoval i ESLP. I když nelze jeho přístup označit za zcela jednotný, převažuje v jeho rozhodovací praxi závěr, podle něhož se na pořádkové delikty hledí jako na disciplinární delikty a opatření uložená soudy za účelem zajištění řádného průběhu řízení se podobají spíše výkonu disciplinárních pravomocí než uložení trestu za spáchání trestného činu (viz rozsudek ze dne 23. 3. 1994, bod 34., ve věci Ravnsborg proti Švédsku, č. stížnosti 14220/88; rozsudek ze dne 31. 5. 2011, body 66. až 69., ve věci Žugič proti Chorvatsku, č. stížnosti 3699/08; rozsudek ze dne 22. 2. 1996, bod 33., ve věci Putz proti Rakousku, č. stížnosti 18892/91; rozsudek ze dne 18. 3. 2003, ve věci Jurík proti Slovensku, č. stížnosti 0237/99; rozsudek ze dne 21. 2. 2002, ve věci Kubli proti Švýcarsku, č. stížnosti 50364/99; rozsudek ze dne 2. 9. 1996, ve věci Veriter proti Francii, č. stížnosti 25308/94, a další).
14. Nejvyšší soud tedy závěrem s ohledem na shora uvedené skutečnosti konstatuje, že námitky uplatněné v dovolání obviněným jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů. V tomto směru lze odkázat na velmi rozsáhle rozvedené úvahy odvolacího soudu v odůvodnění jeho rozsudku. Ostatně sám obviněný v dovolání uznal, že posouzení možného porušení zásady ne bis in idem bylo ze strany soudů provedeno pečlivě. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
15. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 7. 2021
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu