ECLI:CZ:NS:2019:5.TDO.115.2019.1
sp. zn. 5 Tdo 115/2019-64
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 5. 2019 o dovolání, které podala obviněná M. L., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 10. 2018, sp. zn. 7 To 286/2018, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 5 T 130/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněné M. L. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 5 T 130/2016, byla obviněná M. L. uznána vinnou přečinem porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §225 tr. zákoníku a odsouzena podle téhož ustanovení k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon soud podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §229 odst. 1 tr. řádu soud odkázal poškozeného M. Ch., správce konkursní podstaty úpadce I., s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. 10. 2018, sp. zn. 7 To 286/2018, z podnětu odvolání obviněné podle §258 odst. 1 písm. b) tr. řádu zrušil uvedený rozsudek Okresního soudu v Jihlavě v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněnou M. L. uznal vinnou přečinem porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §225 tr. zákoníku, jehož se dopustila (zjednodušeně uvedeno) tím, že ačkoli byla jako statutární ředitelka I., IČ XY, v rámci konkursního řízení vedeného Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 39 (10) K 18/2002 proti jmenované obchodní společnosti, na jejíž majetek byl usnesením soudu ze dne 4. 9. 2006, č. j. 39 (10) K 18/2002-1522, prohlášen konkurs, opakovaně poučena správcem konkursní podstaty M. Ch., že je povinna mu poskytnout součinnost, konkrétně nejméně dne 9. 4. 2015 byla vyzvána k podání vysvětlení a doložení listinných dokumentů týkajících se akcií I., ve dnech 29. 4. a 3. 11. 2015 byla vyzvána k předložení aktuálního seznamu všech akcionářů I., tyto výzvy prokazatelně převzala, tak v období nejméně od 21. 4. do 14. 7. 2015 v XY nedbala uvedených výzev, nepředložila správci konkursní podstaty požadovaný seznam akcionářů ani přes následné výzvy Krajského soudu v Brně, přičemž tento seznam akcionářů I., obsahuje informace důležité pro další průběh konkursního řízení. Za tuto trestnou činnost byla obviněná podle §225 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem jeho výkonu podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání dvou roků. Stejně jako okresní soud odkázal i krajský soud poškozeného správce konkursní podstaty I., M. Ch. podle §229 odst. 1 tr. řádu s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
II. Dovolání obviněné, vyjádření k němu a replika obviněné
3. Obviněná M. L. podala proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně dovolání prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jana Nekoly z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Považovala jej za naplněný tím, že napadený rozsudek spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a v řízení došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces spočívajícího v extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy.
4. Vadu jiného nesprávného hmotněprávního posouzení spatřovala obviněná v tom, zda byla z hlediska právních předpisů upravujících konkursní řízení povinna předložit aktuální seznam všech akcionářů I., resp. zda takový na ni kladený požadavek ze strany správce konkursní podstaty a soudu byl zákonný. V případě, že by měla tuto zákonnou povinnost, zpochybnila, že by nepředložení seznamu akcionářů bylo způsobilé ohrozit účel konkursního řízení, což je jedním z obligatorních znaků skutkové podstaty přečinu podle §225 tr. zákoníku. Podle názoru obviněné je pro zodpovězení jí uplatněných námitek zásadní ujasnit si, zda akcie obchodní společnosti I., náležely do konkursní podstaty, neboť ve smyslu §9e a §9d zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. 12. 2007 (dále jen ve zkratce „ZKV“), byla povinna poskytnout součinnost pouze ve vztahu k majetku, který patřil do konkursní podstaty. Tytéž výhrady uplatnila i před soudy nižších stupňů, jimž vytkla, že se s nimi náležitě nevypořádaly a dotčené otázky zůstaly neobjasněny. Okresní soud se pouze v bodě 12 svého rozsudku ztotožnil s důvody, o něž správce konkursní podstaty opřel svůj požadavek na předložení seznamu všech akcionářů I., a krajský soud argumentoval rozhodnutími konkursních soudů, jimiž byla obviněné pravomocně uložena pořádková pokuta za neuposlechnutí výzev k předložení seznamu akcionářů. Soudy obou stupňů se tedy nezabývaly zákonností požadavku na vydání dotčeného seznamu, ačkoli tak měly učinit v rámci řešení tzv. předběžné otázky ve smyslu §9 odst. 1 tr. řádu. Ke svému tvrzení obviněná odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1183/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 5 Tdo 1412/2009, uveřejněné pod T 1267 v sešitě 64 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha.
5. Námitku extrémního rozporu obviněná uplatnila ve vztahu ke svědecké výpovědi správce konkursní podstaty M. Ch. (dále též „správce“), již označila za stěžejní, resp. jediný důkaz, na němž soudy založily závěr o její vině přečinem porušení povinnosti v insolvenčním řízení. Výpověď tohoto svědka přitom podle ní vykazovala několik rozporů. Jednak správce konkursní podstaty naznačil, že akcie nenáleží do konkursní podstaty I., když uvedl, že v případě jejich vydání je předá správci obchodní společnosti INTERNATIONAL INVEST, s. r. o., který přihlásil do konkursního řízení na majetek I., peněžitou pohledávku na vydání náhrady za akcie I., (pokud by akcie patřily I., museli by z tohoto majetku být poměrně uspokojeni všichni věřitelé úpadce a nikoli pouze jeden z nich). Dále svědek u hlavního líčení tvrdil, že z celkového počtu 120 615 kusů akcií zná označení celkem 30 018 kusů akcií I., s nimiž obviněná hlasovala na valných hromadách v roce 2014 a jež v roce 1998 vyvedli bratři I. a R. L. z majetku I. Přesto však správce konkursní podstaty požadoval seznam všech akcionářů a nikoli pouze seznam akcionářů vlastnících oněch 30 018 kusů akcií, jejichž identifikaci navíc znal, ale ve výzvách je blíže nekonkretizoval. Další rozpor spatřovala obviněná v tom, že ani sám svědek M. Ch. neměl jasno v otázce akcií obchodní společnosti I., neboť jednou tvrdil, že patří do konkursní podstaty úpadce I., a podruhé zase, že jsou předmětem přihlášené pohledávky věřitele INTERNATIONAL INVEST, s. r. o., jemuž je hodlal vydat.
6. Dále se obviněná ohradila proti tomu, jakým způsobem se odvolací soud vypořádal s její námitkou porušení zásady ne bis in idem. Ačkoli jí byla za nepředložení seznamu akcionářů I., uložena konkursním soudem pořádková pokuta, podle odvolacího soudu se týkala vystupování obviněné vůči konkursnímu soudu, jehož výzvy neuposlechla, a nikoli vůči správci konkursní podstaty, jehož výkon funkce měla mařit. Takový přístup krajského soudu obviněná považovala za formalistický a upozornila na změny v popisu skutku ve výroku o vině provedené tímto soudem spočívající ve vypuštění výzev konkursního soudu ze stíhaného jednání. Podle obviněné je podstatné, že pořádková pokuta byla uložena za totožné jednání, z něhož byla následně vyvozena její trestní odpovědnost, a to za nepředložení seznamu všech akcionářů, který měl přispět k naplnění účelu konkursního řízení. Výzvám konkursního soudu i správce bylo společné, že směřovaly k identifikaci majitelů akcií, o nichž se správce konkursní podstaty domníval, že tvoří součást majetku úpadce - obchodní společnosti I. Nadto konkursní soud vyzval obviněnou k vydání seznamu akcionářů na návrh správce konkursní podstaty M. Ch. Na podkladě uvedených skutečností obviněná nespatřovala rozdíl mezi následkem nepředložení seznamu akcionářů k výzvě konkursního soudu anebo k výzvě M. Ch. Totožnost v následku přitom postačuje k zachování totožnosti skutku, jež je relevantní z hlediska zkoumání porušení zásady ne bis in idem. Přitom poukázala na usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 15 Tdo 832/2016, uveřejněné pod č. 15/2017 Sb. rozh. tr., v němž Nejvyšší soud formuloval okolnosti, které je nutné zkoumat při posuzování otázky, jestli v konkrétním případě došlo k porušení zásady ne bis in idem. Podle názoru obviněné jsou jimi tzv. Engel kritéria a úzká věcná a časová souvislost řízení. Obviněná poté, co tato kritéria aplikovala na posuzovanou trestní věc, dospěla k závěru o porušení zásady ne bis in idem ve svém případě. Krajský soud se však těmito otázkami nezabýval, ačkoli tak učinit měl, a proto porušení zásady ne bis in idem vyhodnotil nesprávně.
7. Ze shora uvedených důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně a aby věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
8. K dovolání obviněné se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Nejprve zrekapitulovala dovolací námitky obviněné, jež byly bezvýhradně podřazeny důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Dále se věnovala námitce porušení zásady ne bis in idem, kterou označila za nesprávně podřazenou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ačkoli přiléhavým se jeví spíše důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu. Obviněná totiž v podstatě namítala, že proti ní bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli bylo podle zákona nepřípustné, což dovodila z §11 odst. 1 písm. m) tr. řádu ve spojení s čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Státní zástupkyně však s obviněnou nesouhlasila, zásadu zákazu ne bis in idem nepovažovala za porušenou, protože pořádková pokuta byla obviněné uložena za přestupkové jednání vůči konkursnímu soudu, jímž hrubě ztěžovala postup konkursního řízení, tedy za odlišné jednání, než za jaké byla uznána vinnou v trestním řízení. Jeho předmětem byl totiž skutek spočívající v maření a hrubém ztěžování výkonu funkce správce, čímž došlo k ohrožení zákonného účelu insolvenčního řízení (v dané věci šlo o konkursní řízení). Podstatou skutku sankcionovaného uložením pořádkové pokuty bylo opakované neuposlechnutí výzev konkursního soudu ke splnění povinnosti plynoucí obviněné z titulu funkce statutárního orgánu úpadce a také způsob, jakým obviněná odmítala splnit svou zákonnou povinnost součinnosti se správcem konkursní podstaty. Tím obviněná podle státní zástupkyně narušila činnost soudu a téměř naplnila skutkovou podstatu přečinu pohrdání soudem podle §336 písm. c) tr. zákoníku (byl porušen zájem na včasném a řádném projednání věci před soudem a zasažena byla také autorita a vážnost soudu), pouze s ohledem na menší intenzitu společenské škodlivosti bylo vůči ní použito mírnější opatření ve smyslu §53 odst. 1 o. s. ř. Zjevně tedy svým závadným vystupováním vůči konkursnímu soudu obviněná způsobila následek odlišný od svého protiprávního jednání ve vztahu ke správci. Odlišnost následku každého z uvedených rušivých zásahů obviněné pak podle státní zástupkyně vyplývá již ze specifického způsobu naplňování účelu insolvenčního zákona (resp. ZKV) jak ze strany konkursního soudu, tak ze strany správce konkursní podstaty. Protože tedy státní zástupkyně neshledala shodu v jednání ani v následku, nemohla podle jejího názoru obviněná důvodně vytýkat nesprávnou aplikaci zásady ne bis in idem, jak správně konstatoval také soud druhého stupně.
9. Státní zástupkyně se dále vyjádřila k vytýkané vadě napadeného rozhodnutí spočívající v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které se týkalo vyhodnocení předběžné otázky, zda požadavek správce konkursní podstaty na předložení seznamu akcionářů úpadce byl z hlediska právních předpisů upravujících konkursní řízení zákonný, a pokud ano, zda nevyhovění této výzvě mohlo ohrozit účel tohoto řízení. Státní zástupkyně akceptovala uvedenou výhradu jako námitku naplňující zvolený důvod dovolání, ale považovala ji za neopodstatněnou. Přitom poukázala na §17 a §1 odst. 1 ZKV, z nichž obviněné jako statutárnímu orgánu úpadce plynula přímo ze zákona povinnost součinnosti se správcem, a proto nepovažovala za nutné, aby soudy otázku zákonnosti jeho požadavku hodnotily ve smyslu §9 odst. 1 tr. řádu, jak nepřípadně obviněná požadovala. Ani otázka, zda předmětné akcie náležely do konkursní podstaty úpadce, nemusela být podle státní zástupkyně soudy posouzena jako předběžná otázka, neboť její vyřešení nemá vliv na splnění, resp. nesplnění zákonné povinnosti obviněné podle §17 ZKV s přihlédnutím k §19 ZKV, jež upravují postup při pochybnostech, zda věc nebo majetková hodnota náleží do konkursní podstaty.
10. Námitky proti rozporům ve výpovědi svědka M. Ch. státní zástupkyně označila za skutkové, neboť překročily meze deklarovaného dovolacího důvodu. Naopak zdůraznila význam jeho vysvětlení zejména ohledně způsobu, jakým obviněná mařila výkon jeho funkce správce konkursní podstaty.
11. Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, a současně vyslovila souhlas, aby Nejvyšší soud učinil takové nebo i jiné rozhodnutí v neveřejném zasedání.
12. Vyjádření státní zástupkyně bylo zasláno obviněné k případné replice, na což obviněná reagovala prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jana Nekoly podáním ze dne 15. 4. 2019. V něm se zejména ohradila proti příliš formalistickému přístupu nejvyššího státního zástupce, který neshledával totožnost v jednání mezi skutky, za něž jí byla uložena pořádková pokuta, a tím, který je předmětem obžaloby. Obviněná zdůraznila, že nebylo podstatné, zda nerespektovala výzvu soudu nebo správce konkursní podstaty, ale to, že předmětem výzev obou těchto subjektů bylo předložení seznamu akcionářů emitenta I., jehož cílem mělo být získání téže informace pro účely insolvenčního řízení. Následek se podle názoru obviněné v obou případech rovněž shodoval, a to i přes odlišnou formulaci v §53 o. s. ř. (hrubé ztížení postupu řízení) a v §225 tr. zákoníku (ohrožení účelu řízení).
13. Dále bylo podle obviněné vyloučeno, aby její jednání mohlo ohrozit účel insolvenčního řízení, neboť žádná obchodní společnost nemůže vlastnit sama sebe, což soudy obou stupňů zcela pominuly a postupovaly v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1183/2013.
14. Vzhledem k okolnostem uvedeným ve své replice k vyjádření nejvyššího státního zástupce a také v dovolání, byla obviněná přesvědčena, že jsou dány důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu, což navrhovala již v dovolání.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
15. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k dovolacím důvodům.
16. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z taxativně vymezených důvodů vyjmenovaných v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno a současně je třeba, aby uplatněné námitky odpovídaly označenému důvodu. V opačném případě, tj. pokud obsahem dovolání je pouze formální odkaz na určitý dovolací důvod, Nejvyšší soud takové dovolání zpravidla odmítne podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod T 420 ve svazku 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha; dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 68/11).
17. Dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. K jeho naplnění tak může dojít, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat také jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví, a to vždy na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, uveřejněné pod č. 22 ve svazku 33 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu). Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Takovému výkladu dovolacího důvodu odpovídala převážná většina výhrad, jež obviněná uplatnila ve svém dovolání.
b) K námitce nezákonnosti výzvy insolvenčního správce
18. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §225 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo v insolvenčním řízení maří nebo hrubě ztěžuje výkon funkce insolvenčního správce, a tím ohrozí účel insolvenčního řízení. Jeho podstatou je takové jednání (nejen dlužníka), které buď zcela brání tomu, aby byly náležitě uspořádány majetkové vztahy dlužníka, který je v úpadku, k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem, nebo alespoň ztěžuje dosažení tohoto cíle. Objektem tohoto přečinu je zájem na řádném výkonu funkce insolvenčního správce (v daném případě rozuměj též „správce konkursní podstaty“ viz §128 odst. 1 tr. zákoníku) při výkonu práv a povinností v souvislosti s insolvenčním řízením (v dané věci rozuměj „konkursní řízení“ viz §128 odst. 1 tr. zákoníku), a tím v konečném důsledku na náležitém uspořádání majetkových poměrů dlužníka, který je v úpadku. Nepřímo se tak chrání i majetková práva věřitelů takového dlužníka. Mařit výkon funkce správce znamená usilovat o znemožnění výkonu takové funkce v době, kdy má být splněna. V důsledku jednání pachatele tedy dochází k tomu, že insolvenční správce nemůže ve stanovené době a na daném místě vykonat ty úkony insolvenčního řízení, které mu ukládá zákon nebo rozhodnutí insolvenčního (rozuměj též „konkursního“) soudu. Jednání pachatele nemusí zcela zmařit výkon funkce správce, ale postačí, je-li k tomu způsobilé (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 636/2006, uveřejněné jako č. 36/2007-II. Sb. rozh. tr.). Za hrubé ztěžování výkonu funkce insolvenčního správce lze považovat takové jednání pachatele, kterým vytvoří podmínky, v důsledku nichž je třeba k výkonu funkce insolvenčního správce vynaložit podstatně více energie, času a prostředků, než by jinak bylo nutné. Účel insolvenčního řízení ohrožuje takové jednání pachatele, jímž maří nebo hrubě ztěžuje výkon funkce insolvenčního správce a v důsledku kterého nelze náležitě uspořádat majetkové vztahy dlužníka k dalším osobám, zejména věřitelům, nebo nelze dosáhnout co nejvyššího a poměrného uspokojení dlužníkových věřitelů anebo jsou jinak porušeny uvedené zásady insolvenčního řízení (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2256 a násl.).
19. Obviněná napadenému rozhodnutí vytkla vadu spočívající v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a to konkrétně požadavku správce konkursní podstaty, aby mu předložila seznam všech akcionářů I. Domnívala se, že takový postup správce neměl oporu v zákoně, neboť se výzva netýkala majetku náležejícího do konkursní podstaty. Tuto skutečnost měly soudy posoudit jako předběžnou otázku, ale neučinily tak. Jak zjistil Nejvyšší soud, uvedené výhrady nemohly v dovolacím řízení obstát.
20. V rámci své dovolací argumentace obviněná citovala ustanovení §9d a 9e ZKV, přičemž tento zákon byl s účinností od 1. 1. 2008 nahrazen zákonem č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen ve zkratce „insolvenční zákon“). Podle přechodného ustanovení §432 odst. 1 insolvenčního zákona se pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona použijí dosavadní právní předpisy, jež se týkají povinnosti k součinnosti poskytované třetími osobami - orgány státní správy, bankami, aj. orgány a osobami uvedenými v §9d odst. 1 ZKV. Z trestního spisu lze zjistit, že obviněná byla dne 29. 4. 2015 (č. l. 33 tr. spisu) právě podle posledně označeného ustanovení insolvenčního zákona vyzvána správcem k součinnosti, avšak nutno dodat, že se tak stalo ve spojení s ustanovením §266 odst. 2 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, ve znění pozdějších předpisů, a §2, §16 a §117 odst. 1 písm. j) zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů, neboť byla osobou vedoucí evidenci akcionářů. V podání ze dne 30. 11. 2015 (č. l. 36 tr. spisu), jímž reagoval správce na její odmítnutí splnit předchozí výzvu, byla obviněná jako statutární ředitelka úpadce rovněž poučena o svých povinnostech vyplývajících z §17 ZKV, zejména poskytnout součinnost správci bez zbytečného odkladu. Šlo konkrétně o povinnost úpadce (k jejímuž splnění tedy byla z pozice statutární ředitelky zavázaná i obviněná) neprodleně sestavit a odevzdat správci seznam majetku a závazků úpadce s uvedením jeho dlužníků, věřitelů i jejich adres, odevzdat správci účetnictví i všechny potřebné doklady a poskytnout mu nutná vysvětlení. Je možné poznamenat, že podle v současnosti účinného znění §210 insolvenčního zákona platí, že dlužník je povinen poskytnout insolvenčnímu správci nebo předběžnému správci při zjišťování majetkové podstaty všestrannou součinnost, zejména dbát pokynů insolvenčního správce nebo předběžného správce. Je-li dlužníkem právnická osoba, mají tyto povinnosti její statutární orgány a jejich členové nebo likvidátor, jde-li o právnickou osobu v likvidaci. O povinnosti obviněné k součinnosti se správcem tudíž nemůže být žádných pochyb. Dále je možné připomenout, že správce konkursní podstaty je ve smyslu §14a odst. 1 ZKV oprávněn a povinen vykonávat akcionářská práva spojená s akciemi zahrnutými do konkursní podstaty bez zřetele k tomu, zda akcie byly sepsány jako majetek úpadce nebo (ve smyslu §6 odst. 3 ZKV uvedeného zákona) jako majetek jiných osob (viz usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 24 K 15/2004, publikované jako č. 94/2006 Sb. rozh. civ.).
21. Neobstojí tudíž obhajoba obviněné, že akcie nepatřily do konkursní podstaty, a proto nebyla povinna vyhovět požadavku správce konkursní podstaty. Případy, kdy vyvstanou pochyby, zda věc, právo nebo jiná majetková hodnota náleží do konkursní podstaty, řešil §19 odst. 1 ZKV, podle něhož se v takových situacích věc, právo nebo jiná majetková hodnota zapíše do soupisu konkursní podstaty s poznámkou o nárocích uplatněných jinými osobami anebo s poznámkou o jiných důvodech, které zpochybňují zařazení věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty do soupisu. Soud uloží tomu, kdo uplatňuje, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota neměla být do soupisu zařazena, aby ve lhůtě určené soudem podal žalobu proti správci; v případě, že žaloba není včas podána, má se za to, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota je do soupisu pojata oprávněně (§19 odst. 2 ZKV). Ostatně na možnost využít vylučovací žalobu odkázal Ústavní soud stěžovatele M. G., akcionáře I., který se v zastoupení JUDr. Jana Nekoly (obhájce obviněné v dovolacím řízení) domáhal u Ústavního soudu zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. 39 (10) K 18/2002, jímž krajský soud udělil pokyn správci konkursní podstaty, aby neprodleně zapsal 100 % akcií úpadce I., do konkursní podstaty (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2342/16, jímž byla zamítnuta ústavní stížnost stěžovatele, založené na č. l. 532 tr. spisu, tj. seznámit se s ním mohla i obviněná a její obhájce JUDr. Jan Nekola s ním již seznámen byl jako právní zástupce stěžovatele). Z těchto důvodů nemůže obviněná zpochybňovat skutečnost, zda akcie emitované úpadcem byly zapsány do konkursní podstaty po právu.
22. Nejvyšší soud ve svém stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 17. 6. 1998, sp. zn. Cpjn 19/98, uveřejněném pod č. 52/1998 Sb. rozh. civ. kromě jiného uvedl, že správce konkursní podstaty zařadí do soupisu konkursní podstaty každou věc, pohledávku nebo právo mající majetkovou hodnotu, o nichž má za to, že patří nebo mohou patřit do konkursní podstaty, i když je tu pochybnost, zda do konkursní podstaty skutečně patří . Zásadně tedy platí, že jakmile správce konkursní podstaty zahrne určitý majetek (tudíž i akcie) do konkursní podstaty, bez dalšího je to pouze on, kdo je oprávněn, ale současně i povinen vykonávat akcionářská práva s nimi spojená. Dále Nejvyšší soud připomíná, že správci konkursní podstaty M. Ch. byl nakonec Krajským soudem v Brně dokonce udělen výslovný pokyn sepsat všechny akcie emitované úpadcem do konkursní podstaty, a to usnesením ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. 39 (10) K 18/2002 (viz č. l. 201 tr. spisu), v jehož odůvodnění jednoznačně konstatoval, že jde o pokyn, který směřuje k naplnění účelu konkursního řízení, rovněž k urychlení jeho průběhu (v té době již trvalo deset let). K takovému úkonu (zapsání akcií do konkursní podstaty úpadce) se váží další povinnosti správce, jež tento nemohl pro obstrukční jednání obviněné splnit. Podle §18 odst. 2 ZKV se do konkursní podstaty zapisují i věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, které nenáležejí úpadci (§6 odst. 3 ZKV), ale mají být zpeněženy; provedení zápisu je správce povinen oznámit jejich vlastníku nebo jiné osobě, která s nimi nakládá. Požadavku, aby držitele akcií obeznámil se zahrnutím akcií do konkursní podstaty, tedy správce nemohl v posuzované věci dostát, protože neměl k dispozici předmětný seznam akcionářů, který obviněná odmítala vydat. Negativní důsledek stíhaného jednání obviněné, tedy opakované neuposlechnutí výzev správce konkursní podstaty se tedy projevil nejen vůči ohrožení řádného zjištění majetku náležejícího do konkursní podstaty, ale i ve vztahu k právům třetích osob.
23. Pokud se obviněná v průběhu trestního řízení hájila také tvrzením, že právní úprava obchodních společností (obchodních korporací) nedovoluje, aby akciová společnost vlastnila jí emitované akcie, musel Nejvyšší soud její výhradu odmítnout. Zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, účinný od 1. 1. 2014, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obchodních korporacích“) sice v §298 odst. 1 zakazuje společnosti upisování vlastních akcií, avšak s případy nabývání vlastních akcií akciovou společností počítá. V §298 odst. 1 zákon o obchodních korporacích omezuje takové situace na splnění podmínek stanovených v zákoně, a to konkrétně v jeho §301 odst. 1 [Společnost může sama nebo prostřednictvím jiné osoby jednající vlastním jménem na účet společnosti nabývat vlastní akcie, jen byl-li zcela splacen jejich emisní kurs, a jen pokud: a) se na nabytí vlastních akcií usnesla valná hromada, b) nabytí akcií, včetně akcií, které společnost nabyla již dříve a které stále vlastní, a akcií, které na účet společnosti nabyla jiná osoba jednající vlastním jménem, nezpůsobí snížení vlastního kapitálu pod upsaný základní kapitál zvýšený o fondy, které nelze podle tohoto zákona nebo stanov rozdělit mezi akcionáře, a c) společnost má zdroje na vytvoření zvláštního rezervního fondu na vlastní akcie, je-li vytváření tohoto fondu podle §316 zákona o obchodních korporacích vyžadováno.]. Obchodní společnost může nabývat akcie i bez splnění podmínek uvedených v §301 až 303 zákona o obchodních korporacích, a to v tzv. zvláštních případech vymezených v §306 odst. 1 (za účelem provedení rozhodnutí valné hromady o snížení základního kapitálu, jako univerzální právní nástupce, případně v souvislosti s nabytím závodu nebo jeho části, z důvodu plnění povinnosti stanovené jiným právním předpisem nebo na základě soudního rozhodnutí k ochraně menšinových práv akcionářů, v důsledku neplnění povinnosti akcionáře splatit emisní kurs, nebo v soudní dražbě při výkonu rozhodnutí na vymožení pohledávky proti vlastníkovi splacených akcií). Obdobné podmínky pro nabývání vlastních akcií společností upravoval zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, v §161 a násl., účinný do 31. 12. 2013. Není tedy pravdou, že by bylo vyloučeno, aby akciová společnost nabyla vlastní akcie, byť zjevně se nejedná o standardní situace a zákon je také podmiňuje např. i omezením trvání na určitou dobu. Ani tato výhrada proto nemohla mít vliv na trestní odpovědnost obviněné za skutek spočívající v neuposlechnutí výzev správce konkursní podstaty k předložení seznamu akcionářů úpadce.
24. Zbývá doplnit, že obviněná se ve spojitosti s namítanou nezákonností výzvy správce konkursní podstaty ohrazovala zejména proti tomu, že soudy tuto otázku neposoudily jako tzv. předběžnou otázku ve smyslu ustanovení §9 odst. 1 tr. řádu, avšak ani tato námitka neměla opodstatnění. Jak je patrno z trestního spisu, Okresní soud v Jihlavě jako soud prvního stupně v této trestní věci rozhodoval již dvakrát. Jeho první odsuzující rozsudek ze dne 2. 2. 2017, sp. zn. 5 T 130/2016, zrušil Krajský soud v Brně usnesením ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 7 To 140/2017, zejména z důvodu nedostatečného objasnění okolností významných pro naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §225 tr. zákoníku. Proto odvolací soud uložil okresnímu soudu, aby v opakovaném hlavním líčení zásadním způsobem doplnil dokazování a řádně vysvětlil jak své skutkové závěry, tak jejich právní posouzení, což se také stalo. Okresní soud se ve svém v pořadí již druhém odsuzujícím rozsudku (uvedeném shora pod bodem 1. tohoto usnesení) zabýval mj. také povahou výzvy správce konkursní podstaty vůči obviněné směřující k předání seznamu akcionářů úpadce I., a shledal, že se jednalo o legitimní požadavek (viz bod 12. rozsudku soudu prvního stupně). Mimo jiné okresní soud argumentoval nejen výpovědí svědka M. Ch., ale též obsahem příslušných rozhodnutí konkursního soudu, s nimiž se ztotožnil. Tvrzení obviněné, že soud prvního stupně vycházel pouze z rozhodnutí konkursních soudů a otázku zákonnosti požadavku na předložení seznamu akcionářů nepodrobil vlastní úvaze, je tudíž naprosto liché. V odůvodnění rozsudku okresního soudu sice nebylo výslovně uvedeno, že okresní soud postupoval podle §9 odst. 1 tr. řádu, materiálně je však třeba jeho posouzení příslušné otázky vztahující se k trestnému jednání obviněné považovat za posuzování předběžné otázky. Obviněnou citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 5 Tdo 1412/2009, uveřejněné pod T 1267 v sešitě 64 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, na tuto trestní věc nedopadá proto, že se týkalo zákonného prohlášení konkursu (zahájení insolvenčního řízení) jako podmínky pro naplnění skutkové podstaty podle §225 tr. zákoníku, ale i kdyby se judikát na ni vztahoval, jako tomu bylo u dalšího usnesení Nejvyššího soudu citovaného obviněnou (ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1183/2013, uveřejněné v časopise Trestněprávní revue, č. 4/2016, str. 95), nebylo by soudům co vytknout, neboť se zákonností výzvy správce konkursní podstaty dostatečně zabývaly v rámci vlastního hodnocení důkazů a přijaly jednoznačný závěr o správném a zákonu odpovídajícím postupu správce. V posledně citovaném usnesení pátého senátu Nejvyššího soudu je navíc výslovně stanoveno, že pokud pachatel jako statutární orgán úpadce nereagoval na opakované výzvy správce konkursní podstaty ani na výzvy konkursního soudu, naplnil znaky skutkové podstaty přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §225 tr. zákoníku, přestože jedním z důvodů tohoto jednání pachatele byla skutečnost, že měl jiný právní názor na možnost zápisu tzv. hráčských práv do konkursní podstaty a že o tom vedl soudní spor na podkladě vylučovací žaloby. Zjevně tedy obviněná použila na svou obhajobu právní názor Nejvyššího soudu svědčící naopak o její trestní odpovědnosti za posuzované jednání, jež se téměř shodovalo s jednáním pachatele v trestní věci řešené před Nejvyšším soudem pod sp. zn. 5 Tdo 1183/2013, až na to, že obviněná (resp. jednotliví akcionáři) nevyužili institut vylučovací žaloby, a jednoduše pouze bez dalšího nerespektovala výzvy jak správce konkursní podstaty, tak i konkursního soudu, na základě svého vlastního rozdílného právního názoru. Právní posouzení skutku týkající se zákonného oprávnění správce konkursní podstaty požadovat po obviněné seznam akcionářů úpadce tudíž netrpí vadou, kterou vytýkala obviněná ve svém dovolání.
c) K námitce extrémního rozporu
25. S námitkou nezákonného požadavku na předložení seznamu akcionářů úzce souvisí také výhrada obviněné, podle níž nastal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů. Přesněji obviněná zpochybňovala svědeckou výpověď M. Ch., na níž měl podle obviněné soud prvního stupně založit svůj názor o souladu výzvy správce se zákonem. Obviněná však odmítla, že by nelogická a rozporuplná výpověď mohla vypovídat o důvodném zapsání akcií do konkursní podstaty úpadce I. Ani s touto námitkou obviněné se však Nejvyšší soud neztotožnil, především však ve své podstatě směřovala proti způsobu hodnocení důkazů soudem, jak přiléhavě poznamenala státní zástupkyně ve svém vyjádření k dovolání.
26. Z předchozího výkladu pod body 18. až 24. tohoto usnesení je patrno, že správce konkursní podstaty má za povinnost zapsat do konkursní podstaty veškerý majetek, o němž se lze domnívat, že náleží úpadci, aniž by bylo nutné mít tuto okolnost prověřenou a postavenou na jistotě. Cílem konkursu a vyrovnání bylo za podmínek stanovených zákonem dosáhnout poměrného uspokojení věřitelů z majetku tvořícího konkursní podstatu (§2 odst. 3 ZKV) s tím, že do konkursní podstaty je zahrnut veškerý majetek úpadce v době prohlášení konkursu, o němž to s ohledem na určité okolnosti lze předpokládat, a případné nedostatky v tomto soupisu jsou poté řešeny v rámci tzv. incidenčních sporů. Rozsah i obsah konkursní podstaty se během konkursního řízení často mění, což však nijak neoslabuje povinnost třetích osob jednat v souladu se zákonem o konkursu a vyrovnání včetně povinnosti poskytnout součinnost správci konkursní podstaty. V dané trestní věci bylo správci konkursní podstaty (na návrh zástupce věřitelů) dokonce soudem uloženo, aby zahrnul veškeré akcie úpadce I., do konkursní podstaty, jak již bylo také zmíněno shora v tomto usnesení (bod 22.), tedy zjevně i konkursní soud měl za to, že akcie náleží do konkursní podstaty anebo je to alespoň velmi pravděpodobné, a stejný názor měl i zástupce věřitelů, jenž dal soudu podnět k udělení takového pokynu správci (viz č. l. 197 a násl. tr. spisu). Obviněná pominula, že konkursní správce nejprve zahrnul do konkursní podstaty pouze určitou část akcií (viz č. l. 147 až 149 tr. spisu), zbylé akcie byly předmětem pochybností, jež mohly být vyjasněny při znalosti jejich majitelů a objasnění způsobu jejich nabytí. Zcela důvodně a právem byl vyžadován seznam všech akcionářů, a nikoli pouze některých, což obviněná také správci konkursní podstaty vytýkala. Nejvyšší soud se na rozdíl od obviněné přiklonil k názoru soudů nižších stupňů týkající se hodnocení obsahu výpovědi svědka M. Ch. s tím, že šlo o srozumitelné a především konzistentní vysvětlení bez vnitřních rozporů. Samozřejmě nejen díky déletrvajícímu konkursnímu řízení, je třeba posuzovat tímto svědkem předkládané údaje o nakládání s akciemi komplexně a rovněž s ohledem na vývoj řízení o konkursu na majetek úpadce I. Nejvyšší soud proto neshledal obviněnou tvrzené rozpory ve výpovědi svědka M. Ch., posuzoval je však mimo meze dovolacího řízení, neboť podstata těchto námitek přesahuje rámec uplatněného dovolacího důvodu.
d) K námitce porušení zásady „ne bis in idem“
27. Obviněná se domnívala, že byla potrestána dvakrát za jeden skutek, což zákon nedovoluje. Důrazně poukazovala na shodu jednání, které bylo obsahem výzvy soudu i správce konkursní podstaty, a spočívalo v jejich požadavku předložit seznam akcionářů úpadce I. Zachování totožnosti skutku podle ní vyplývalo také ze shodného následku, za nějž považovala ohrožení účelu konkursního řízení (jak u nerespektování výzev správce konkursní podstaty, tak u nesplnění soudem uložené povinnosti). Odvolacímu soudu vytkla, že nezkoumal otázku totožnosti skutku, naplnění tzv. Engel kritérií a nezabýval se ani věcnou a časovou souvislostí trestního a konkursního řízení. Nejvyšší soud shledal, že námitce obviněné proti porušení zásady ne bis in idem nelze dát za pravdu.
28. Zásada „ne bis in idem“, tedy zákaz nového trestního stíhání a potrestání jednoho a téhož pachatele pro tentýž skutek, se uplatní tehdy, když o určitém skutku bylo vyneseno pravomocné rozhodnutí. Základním předpokladem pro její uplatnění je, aby se obě řízení týkala stejného skutku. Na tomto místě dovolací soud pouze stručně podotýká, že v dané věci nejde o zachování totožnosti skutku z hlediska obžalovací zásady, kdy soud může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu (§220 odst. 1 tr. řádu). Při zkoumání otázky, zda předmětem dvou či více řízení vedených proti téže osobě je totožný skutek, bude tedy vždy nutné zohlednit primárně hmotněprávní problematiku skutku. Z hlediska trestního práva hmotného jde o to, zda popis skutkových okolností, jak je obsažen v dřívějším (pravomocném) rozhodnutí, zahrnuje ve svém souhrnu skutečně všechny okolnosti, pro něž je vedeno další řízení, tedy zda jde o jeden skutek nebo o dva samostatné skutky. Z hlediska procesních podmínek pro vznik překážky věci rozhodnuté, jež brání dalšímu (novému) stíhání a potrestání téže osoby, může dojít jen v případech, v nichž i přes částečně rozdílný popis skutku v obou v úvahu přicházejících rozhodnutích je zároveň zřejmé, že jednání uvedené ve výroku jednoho z rozhodnutí, bylo alespoň částečně nezbytné (kauzální) ke způsobení trestněprávně významného následku obsaženého v druhém rozhodnutí. Není-li tomu tak, nelze dovodit vznik překážky věci rozhodnuté, třebaže popis obou skutků obsahuje určité společné rysy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2002, sp. zn. 5 Tdo 494/2002, uveřejněné pod T 497 ve svazku 21 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck). Při posuzování obžalovací zásady tak soudní praxe vychází z výkladu zachování totožnosti skutku jednak s ohledem na jednání a dále ve vztahu k následku. Přijatý soudní výklad je možné stručně charakterizovat tak, že k zachování totožnosti skutku dojde v případech, v nichž je zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku; přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná; následkem se rozumí porušení individuálního objektu trestného činu v jeho konkrétní podobě, tedy konkrétní následek (porušení určitého jedinečného vztahu – zájmu), nikoli určitý typ následku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod č. 1/1996-I. Sb. rozh. tr., dále usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 21/2010 Sb. rozh. tr.).
29. Takové podmínky zkoumání skutku, však podle názoru Nejvyššího soudu nebylo ani nutné v posuzované věci obviněné hodnotit, a to především z hlediska rozdílné povahy jednání a účelu sankcí, které jí byly uloženy nejprve rozhodnutím konkursního soudu dne 14. 7. 2015 (pořádková pokuta podle §53 odst. 1 o. s. ř. ve výši 25 000 Kč za neuposlechnutí opakované výzvy Krajského soudu v Brně a za její vystupování vůči tomuto soudu, které bylo posouzeno jako pohrdavé, viz č. l. 486 a násl. tr. spisu), a poté rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. 8. 2018, sp. zn. 7 To 286/2018, proti němuž směřuje dovolání. Nejvyšší soud považuje za vhodné nejprve stručně popsat skutkové okolnosti, které byly podkladem postihu finanční sankcí ze strany konkursního soudu, a těch, za něž byla odsouzena pro nesoučinnost se správcem konkursní podstaty, protože v zásadě všechny mají vztah k jednomu konkursnímu řízení vedenému na majetek úpadce I., (zřejmě právě proto je obviněná považovala také za shodné). Na majetek úpadce I., byl prohlášen konkurs usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 4. 9. 2006, sp. zn. 39 (10) K 18/2002, a správcem konkursní podstaty byl jmenován M. Ch., který podáním ze dne 25. 3. 2015 informoval konkursní soud o tom, že do konkursní podstaty zahrnul ke dni 20. 2. 2015 celkem 9 000 kusů kmenových akcií na jméno v listinné podobě (viz č. l. 147 a násl. tr. spisu), a současně požádal konkursní soud jednak o vyzvání obviněné k podání vylučovací žaloby proti správci ve smyslu §19 odst. 2 ZKV a podáním ze dne 24. 4. 2015 také o předvolání obviněné jako člena statutárního orgánu úpadce ve smyslu §17b ZKV. Dále správce vyzval obviněnou M. L. jako statutární ředitelku úpadce k součinnosti a k předložení listinných dokumentů týkajících se akcií úpadce nejprve dne 9. 4. 2015 a vzápětí dne 29. 4. 2015, ta mu však nevyhověla. Vzhledem k tomu správce požádal konkursní soud, aby předložení aktuálního seznamu akcionářů emitenta I., uložil obviněné jako povinnost, což se s poukazem na §12 odst. 2 ZKV stalo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 39 (10) K 18/2002. Z citovaného ustanovení totiž vyplývá, že soud při výkonu své dohledací činnosti rozhoduje o záležitostech, které se týkají průběhu konkursu, a činí opatření nezbytná k zajištění jeho účelu. Na výzvu k podání vylučovací žaloby obviněná reagovala sdělením, že vlastní akcie emitenta I., neexistují, k informativnímu výslechu se ze zdravotních důvodů nedostavila (namísto toho požádala o zaslání otázek v písemné podobě), soudem jí uloženou povinnost poskytnout seznam akcionářů nesplnila s tím, že usnesení považuje s ohledem na jeho nedostatečné odůvodnění za nepřezkoumatelné a že nemůže třetím osobám poskytovat citlivé osobní údaje o majetku osob, jež nejsou účastníky konkursního řízení. Konkursní soud opětovně vyzval obviněnou k předložení seznamu akcionářů usnesením ze dne 9. 6. 2015, sp. zn. 39 (10) K 18/2002, na což odpověděla sdělením, že rozhodnutí soudu nemůže z obdobných důvodů vyhovět (ochrana osobních údajů a scházející odůvodnění usnesení), ačkoli již v usnesení ze dne 9. 6. 2015 byla konkursním soudem poučena, že toto rozhodnutí nemusí být ve smyslu §169 odst. 2 o. s. ř. odůvodněno a že každý je podle §128 o. s. ř. povinen sdělit soudu skutečnosti, které mají význam pro dané řízení. Nato byla obviněné již shora označeným usnesením Krajského soudu ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 39 K (10) K 18/2002, uložena pořádková pokuta ve výši 25 000 Kč. Z jeho odůvodnění jasně vyplývá, že soud zvolil tento postih proto, že obviněná nedbala výzev soudu, čímž hrubě ztížila postup řízení před konkursním soudem, a rovněž proto, že soudu zaslala podání, které se svým obsahem „blížilo pohrdání soudem“. K odvolání obviněné proti tomuto usnesení o uložení pořádkové pokuty rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 3 Ko 13/2015, založeným na č. l. 494 a násl. tr. spisu tak, že usnesení krajského soudu potvrdil. V mezidobí pak obviněná nevyhověla ani další výzvě správce k předložení seznamu akcionářů ze dne 3. 11. 2015.
30. Z uvedeného přehledu o průběhu řízení o konkursu prohlášeném na majetek úpadce I., je tedy evidentní, že konkursní soud ukládal obviněné pořádkovou pokutu za její celkové vystupování vůči němu, tedy jak za nevyhovění opakovaně uložené povinnosti předložit soudu seznam akcionářů emitenta I., tak za způsob, jakým na usnesení soudu o uložení povinnosti reagovala, neboť neustále tvrdošíjně opakovala své stanovisko, že soud byl správně povinen tato rozhodnutí řádně odůvodnit (resp. nesouhlasila s názorem soudu, že se jednalo o usnesení týkající se vedení řízení bez možnosti opravného prostředku). Dále tvrdila, že požadované údaje nemůže poskytnout s ohledem na zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů, a to z pozice správce údajů (jako statutární orgán), jenž je podle §11 odst. 2 citovaného zákona povinen informovat subjekt údajů o tom, v jakém rozsahu a pro jaký účel budou jeho osobní údaje zpracovány a komu mohou být zpřístupněny. Přitom právě z podnětu těchto výhrad Krajský soud v Brně ve svém druhém usnesení vyzývajícím obviněnou k předložení seznamu akcionářů ze dne 9. 6. 2015 stručně vysvětlil, že usnesení týkající se vedení řízení nemusí ve smyslu §169 odst. 2 o. s. ř. obsahovat odůvodnění a že obviněná byla ve smyslu §128 o. s. ř. povinna na dotaz soudu sdělit skutečnosti, které mají význam pro řízení a rozhodnutí s tím, že v ýpověď může odepřít jen tehdy, kdyby jí způsobila nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobám blízkým (srov. č. l. 159 a 159 verte tr. spisu). Na chování obviněné nelze pohlížet jinak, než jako na zjevně obstrukční a bez respektu k zákonným ustanovením upravujícím průběh konkursního řízení, která stanoví povinnost součinnosti, a to jak s konkursním soudem, za což jí byla uložena pořádková pokuta, tak se správcem konkursní podstaty. Pokuta byla obviněné uložena za její chování a jednání, jehož se dopustila vůči konkursnímu soudu, tedy za to, co již proběhlo, byť tento finanční postih měl pro obviněnou určitý sankční prvek. Na samotné jednání, resp. nesoučinnost vůči správci konkursní podstaty se však pořádková pokuta nevztahovala, byť to byl právě správce konkursní podstaty M. Ch., kdo navrhl konkursnímu soudu uložit obviněné M. L. jako statutárnímu orgánu úpadce povinnost, aby soudu předložila aktuální seznam akcionářů úpadce I. Je třeba odlišit, že jednání obviněné ve vztahu ke správci konkursní podstaty soud nijak nezohledňoval v rámci uložení pořádkové pokuty, nakonec mu to ani nepříslušelo. Postupoval totiž podle §53 odst. 1 o. s. ř., podle něhož může předseda senátu uložit usnesením pořádkovou pokutu do výše 50 000 Kč tomu, kdo hrubě ztěžuje postup řízení zejména tím, že se nedostaví bez vážného důvodu k soudu nebo neuposlechne příkazu soudu, nebo kdo ruší pořádek, nebo kdo učinil hrubě urážlivé podání anebo nesplnil povinnosti uvedené v §294, 295 a 320ab o. s. ř. Předmětem finančního postihu obviněné ze strany soudu tedy byla reakce na její opakované neuposlechnutí příkazu soudu a postoj, jaký k němu zaujala, s cílem dosáhnout změny v jejím chování vůči soudu a zajistit řádný průběh konkursního řízení do budoucna. Jde, resp. šlo tak o jasné pořádkové opatření soudu proti obstrukčnímu chování obviněné v průběhu konkursního řízení, které přispívalo k jeho již tak neúměrně dlouhému trvání. Zásadní bylo, že se obviněná odmítala podrobit příkazu soudu, který tak vůči ní musel použít pořádkové opatření podle procesního ustanovení, které právě na takové případy dopadá, neboť je určeno k zajištění řádného průběhu řízení a k působení na účastníky, kteří svým chováním a vystupováním před soudem maří naplnění jeho účelu. Předložení seznamu akcionářů bylo až obsahem povinnosti uložené obviněné konkursním soudem, jejíž nesplnění je podstatou jejího pořádkového deliktu společně s přezíravým až pohrdavým postojem vůči tomuto soudu. V této souvislosti je vhodné upozornit na určité skutkové podstaty trestných činů zařazené ve zvláštní části trestního zákoníku, podmínkou jejichž spáchání je naopak opakované neuposlechnutí pokynů, výzev či upozornění soudu, případně spojené též s finanční sankcí (pokutou). Tak např. právě u přečinu pohrdání soudem podle §336 tr. zákoníku jsou pod písm. a), b), c) vyjmenovány celkem tři alternativy protiprávního jednání, z nichž kteréhokoli se pachatel musí dopustit opakovaně (srov. návětí tohoto přečinu). Podobně též u přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 4 tr. zákoníku je pro trestní odpovědnost pachatele nezbytné, aby mařil výkon rozhodnutí nebo dohody v občanském soudním řízení poté, co proti němu byla bezvýsledně použita opatření směřující k výkonu rozhodnutí soudu nebo soudem schválené dohody o výchově nezletilých dětí, včetně úpravy styku s dítětem. Přitom mezi tyto mírnější způsoby donucení použitelné k dosažení výkonu rozhodnutí o výchově nezletilých dětí v občanském soudním řízení vůči osobě, jež nerespektuje vydané rozhodnutí nebo jím uzavřenou dohodu, patří mimo jiné pokuta (srov. §502 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů).
31. Námitce obviněné, která spatřovala shodu v následcích vyvolaných na jedné straně jednáním, které spočívalo v neuposlechnutí příkazu konkursního soudu, a na druhé straně jejím opakovaným odepřením splnit výzvy správce konkursní podstaty k předložení seznamu akcionářů, proto nelze přisvědčit. Jak již bylo zdůrazněno, pokuta uložená konkursním soudem představovala způsob, jak donutit obviněnou chovat se podle příkazu soudu. Sankční povaha tohoto opatření je vedlejším účinkem vynucení určitého zákonem vyžadovaného chování tak, aby mohl být zajištěn řádný průběh konkursního řízení a nebylo bráněno v jeho dokončení. Výzvy správce konkursní podstaty k předložení seznamu akcionářů a jím požadovaná součinnost obviněné měla vést k opatření všech podkladů pro soupis majetku a umožnit jeho následné zpeněžení správcem tak, aby mohlo být dosaženo cíle konkursu a vyrovnání podle §2 ZKV, tj. poměrného uspokojení věřitelů úpadce z majetku tvořícího konkursní podstatu. Seznam všech akcionářů úpadce měl nepochybně podstatný význam nejen z hlediska plnění povinností akcionáře správcem poté, co zahrnul akcie do konkursní podstaty (např. již zmíněná poučovací povinnost podle §18 odst. 2 ZKV a ochrana majitelů akcií k využití možnosti podání tzv. incidenční žaloby), ale rovněž bylo nutné vyvrátit podezření, že akcie úpadce byly v minulosti zcizeny na základě neúčinných právních úkonů, tudíž by je bylo možné zpeněžit a použít k uspokojení věřitelů spolu s dalším majetkem. K tomu však bylo nezbytné právě získat seznam akcionářů, dát jim možnost případně uplatnit výhrady k soupisu podstaty v posuzované věci a řádně zjistit rozsah majetku úpadce v době prohlášení konkursu tak, aby z něho či z jeho výtěžku mohli být věřitelé poměrně uspokojeni zcela, nebo alespoň z části. Nejvyšší soud připomíná, že následkem se rozumí porušení individuálního objektu trestného činu v jeho konkrétní podobě, tedy konkrétní následek (porušení určitého jedinečného vztahu – zájmu), nikoli určitý typ následku (viz rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod č. 1/1996-I. Sb. rozh. tr.). U přečinu podle §225 tr. zákoníku je objektem zájem na řádném výkonu funkce insolvenčního správce (správce konkursní podstaty), kterému byla obviněná jako statutární orgán úpadce povinna sestavit a odevzdat seznam nejen veškerého majetku a závazků úpadce, odevzdat účetnictví, ale též všechny potřebné doklady a poskytnout mu nutná vysvětlení, a to bez zbytečného odkladu nejdéle do 30 dnů od prohlášení konkursu (srov. §17 ZKV). Od neplnění této povinnosti obviněné vůči správci konkursní podstaty se pak odvíjela neschopnost správce pokračovat řádně v plnění jemu zákonem stanovených povinností poté, co do soupisu konkursní podstaty zahrnul právě akcie emitované úpadcem. Charakter či povaha pořádkové pokuty jsou v souladu s názory právní teorie vykládány podle účelu, k němuž slouží toto procesní opatření, to znamená k zajištění řádného průběhu soudního řízení (viz Schelleová Ilona a kol. Civilní proces, 1. vydání, Eurolex Bohemia, a. s., Praha, 2006, str. 234), umožňuje soudu organizovat rychlý a nerušený průběh řízení a prosazovat svou autoritu (srov. Winterová Alena a kol. Civilní právo procesní, 5. aktualizované vydání, doplněné o předpisy evropského práva, Linde Praha, a. s., 2008, str. 201). Účelem pořádkové pokuty je zajištění hladkého a důstojného průběhu soudního řízení a zajištění veřejné autority soudu, slouží zpravidla k prosazení a ochraně partikulárních zájmů účastníků řízení na dalším průběhu řízení (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 23. 3 1994, ve věci Ravnsborg proti Švédsku, č. stížnosti 14220/88, dále rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2005, sp. zn. 3 Ads 57/2003, anebo přiměřeně také článek Richter, M., Odpovědnost insolvenčního správce za protiprávní jednání v insolvenčním řízení z pohledu ne bis in idem uveřejněný v časopise Trestněprávní revue, č. 7-8/2018, str. 169). Pořádková pokuta zejména výchovně působí na povinného, aby své jednání neopakoval (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář, 1. vydání, C. H. Beck: Praha, 2009, str. 385). Pořádková pokuta má tedy zjevně zajišťovací charakter (má být docíleno zajištění řádného průběhu řízení), a logicky by tedy měla být ukládána v průběhu určitého typu řízení tak, aby mohla plnit tuto svou zajišťovací funkci, resp. aby mohl být závadný stav napraven. Tomu také odpovídá znění §53 odst. 2 o. s. ř., podle něhož může předseda senátu dodatečně prominout pořádkovou pokutu, jestliže to odůvodňuje pozdější chování toho, jemuž byla uložena. Obviněnou tvrzená shoda v následcích, jaké vyvolalo uložení pokuty konkursním soudem, a neposkytnutí součinnosti správci konkursní podstaty z uvedených důvodů nepřipadala v úvahu.
32. Vzhledem k tomu, co již bylo uvedeno, je možné souhlasit s právním názorem soudu druhého stupně, který v napadeném rozsudku reagoval na shodnou námitku obviněné o porušení zásady ne bis in idem, pokud konstatoval, že v případě postihu za jednání obviněné před konkursním soudem se nejednalo o totéž jednání, jež je nyní posuzováno v trestním řízení (srov. str. 5 rozsudku krajského soudu). S ohledem na to Krajský soud v Brně také k odvolání obviněné zúžil popis skutku, vypustil tu část, v níž bylo původně obsaženo obstrukční jednání obviněné ve vztahu ke konkursnímu soudu včetně jí uložené sankce ve formě pořádkové pokuty. Krajský soud také zcela vhodně poukázal na skutečnost, že obviněná v nesoučinnosti se správcem konkursní podstaty pokračovala i po uložení pořádkové pokuty konkursním soudem, neboť neuposlechla ani další výzvu ze dne 3. 11. 2015 (č. l. 34 tr. spisu), jak je popsáno ve výroku o vině napadeného rozsudku na rozdíl od v pořadí již čtvrtého písemného vyzvání k poskytnutí součinnosti ze dne 30. 11. 2015 (č. l. 174 tr. spisu), jež podle názoru Nejvyššího soudu správně také mělo být zahrnuto ve skutkové větě (což však již za situace, kdy dovolání v neprospěch obviněné nejvyšší státní zástupce nepodal, a s ohledem na zákaz změny v neprospěch obviněného – reformationis in peius – obviněné nelze přičítat k tíži). Je možné tedy shrnout, že hrubého ztěžování výkonu funkce insolvenčního správce se obviněná M. L. dopouštěla před obstrukčním jednáním vůči konkursnímu soudu, ale i poté. Oběma těmto skutkům nelze upřít zjevnou souvislost, avšak nepřipadá v úvahu je zaměňovat, resp. považovat za totožná jak v jednání či v následku, jak učinila obviněná v dovolání.
33. Na tomto místě je nutné ještě zdůraznit, že pokud správce konkursní podstaty M. Ch. navrhl konkursnímu soudu, aby využil svého oprávnění ve smyslu §12 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání a uložil obviněné jako statutárnímu orgánu úpadce, jenž odmítal uposlechnout jeho výzvy, povinnost předložit seznam akcionářů úpadce (rovněž navrhoval předvolání obviněné k výslechu před konkursním soudem), postupoval nejprve v rámci zákona o konkursu a vyrovnání při využití především jím předvídaných opatření tak, aby předešel případnému trestnímu stíhání obviněné (mimochodem o takovém krajním možném následku byla obviněná poučena v rámci písemné výzvy M. Ch. ze dne 29. 4. 2015, viz č. l. 33 tr. spisu). Přitom nebylo vyloučeno, aby se správce konkursní podstaty obrátil přímo na orgány činné v trestním řízení s podezřením na spáchání přečinu podle §225 tr. zákoníku, a v případě, že by tak učinil, lze předpokládat (byť hypoteticky), že by se obviněná bránila trestnímu stíhání námitkou použití zásady subsidiarity trestní represe ve svůj prospěch. Za takové situace by totiž po marných výzvách k předložení seznamu akcionářů nebyly nejprve aplikovány procesní instituty konkursního řízení včetně uložení pokuty za nesplnění pokynu konkursního soudu, jenž obecně požívá větší autority než správce konkursní podstaty, a jím uložené povinnosti by se většina povinných subjektů snažila vyhovět. Ačkoli jde o velmi zjednodušený úhel pohledu odvolacího soudu na shodnou výhradu obviněné týkající se pravidla „ne bis in idem“ v napadeném rozhodnutí, pokud rozdíl skutků opřel o osoby, vůči nimž jednání obviněné směřovalo, nicméně konečný právní závěr je třeba označit za správný. Kromě jiných skutečností, na něž Nejvyšší soud poukázal v předcházejících bodech tohoto usnesení, bylo nutné při zkoumání shody v obou skutcích zohlednit také to, že pořádková pokuta nemá trestněprávní povahu, slouží primárně k vynucení určitého chování vůči soudu a k zajištění řádného průběhu soudního řízení do budoucna, nikoli k potrestání za již provedené jednání. V dané trestní věci obviněné M. L. tedy ve vztahu k dvojímu potrestání nevyvstala nutnost zkoumání tzv. Engel kritérií, jak se obviněná dožadovala, a tento požadavek obviněné neměl opodstatnění.
34. K výhradě obviněné, týkající se posuzování úzké věcné a časové souvislostí konkursního a trestního řízení, je vhodné upozornit na její nesprávnou interpretaci usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 15 Tdo 832/2016, uveřejněného pod č. 15/2017 Sb. rozh. tr. (ale současně také rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. listopadu 2016, ve věci A a B proti Norsku, č. stížností 24130/11 a 29758/11). Podle tvrzení obviněné se v obou citovaných rozhodnutích soudy věnovaly mj. otázce totožnosti skutku s tím, že při naplnění úzké věcné a současně časové souvislosti obou řízení, v nichž byl obviněný stíhán, je nutné dospět k závěru o porušení zásady „ne bis in idem“. To je však diametrálně odlišný závěr, než k jakému Evropský soud pro lidská práva (dále též jen „ESLP“) a Nejvyšší soud v předmětných rozhodnutích dospěly. Správně se jedná o judikáty reagující na případy, v nichž s ohledem na tzv. Engel kritéria nastane situace, kdy jsou vedena dvě trestní řízení proti jednomu obviněnému pro shodný skutek, byť jedno řízení oficiálně nepodléhá trestním předpisům, ale normám jiného právního odvětví. I v takovém případě totiž podle zmíněných rozhodnutí nemusí nutně dojít k porušení zásady „ne bis in idem“, jestliže je mezi oběma řízeními dostatečně úzká věcná a časová souvislost. Doslova lze citovat z usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněného pod č. 15/2017 Sb. rozh. tr.: „Pravomocné rozhodnutí, jímž se končí jedno ze souběžně či postupně vedeného daňového a trestního řízení, která jsou řízeními trestněprávní povahy ve smyslu tzv. Engel kritérií, nevytváří překážku věci rozhodnuté s účinky ne bis in idem, je-li mezi daňovým řízením a trestním řízením nejen dostatečně úzká věcná souvislost, ale současně i souvislost časová“. Tato rozhodnutí tedy stanoví podmínky, za nichž je akceptovatelné dvojí stíhání a postih i tehdy, pokud se podle testu tzv. Engel kritérií jedná o dvě trestní stíhání za týž skutek.
35. Nad rámec dovolacího přezkumu lze však konstatovat, že i v případě, pokud by v posuzované trestní věci obviněné přicházelo v úvahu použít tzv. Engel kritéria, muselo by nutně být výsledkem takového postupu zjištění, že v obou předmětných situacích obviněné se nejednalo o trestní řízení, resp. trestní obvinění, a tudíž by nemohlo dojít k porušení zásady „ne bis in idem“. V judikatuře Evropského soudu pro lidská práva byla vytvořena tři tzv. Engel kritéria, na jejichž základě by se mělo dát určit, zda příslušné obvinění je třeba považovat za „trestní“, a to původně ve smyslu čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále také jako „Úmluva“), ale též ve smyslu čl. 7 Protokolu č. 7 k Úmluvě. V právní teorii a soudní praxi se někdy také hovoří o „testu ESLP“. Prvním kritériem je kvalifikace skutku ve vnitrostátním právu, pokud v něm čin není kvalifikován jako trestný (což byl případ pořádkového deliktu obviněné vůči konkursnímu soudu), je třeba hodnotit další dvě kritéria – povahu deliktu a druh a stupeň závažnosti sankce. Konkrétně k povaze pořádkového deliktu, jehož se před konkursním soudem dopustila obviněná M. L., se ESLP vyjadřoval již nesčetněkrát. Ačkoli není jeho přístup vždy zcela jednotný, převažuje v rozhodovací praxi ten, podle něhož se na pořádkové delikty hledí jako na disciplinární delikty, opatření uložená soudy za účelem zajištění řádného průběhu řízení se podobají spíše výkonu disciplinárních pravomocí než uložení trestu za spáchání trestného činu (viz rozsudek ze dne 23. 3. 1994, bod 34., ve věci Ravnsborg proti Švédsku, č. stížnosti 14220/88; rozsudek ze dne 31. 5. 2011, body 66. až 69., ve věci Žugič proti Chorvatsku, č. stížnosti 3699/08; rozsudek ze dne 22. 2. 1996, bod 33., ve věci Putz proti Rakousku, č. stížnosti 18892/91; rozsudek ze dne 18. 3. 2003, ve věci Jurík proti Slovensku, č. stížnosti 0237/99; rozsudek ze dne 21. 2. 2002, ve věci Kubli proti Švýcarsku, č. stížnosti 50364/99; rozsudek ze dne 2. 9. 1996, ve věci Veriter proti Francii, č. stížnosti 25308/94, a další). Ústavní soud se sice ve svém nálezu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 15/04, vyhlášeném pod č. 45/2005 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu, ve vztahu k pořádkovým pokutám ukládaným podle trestního řádu přiklonil k názoru, že pořádkové pokuty jsou zpravidla rozhodnutím o trestním obvinění, avšak podle Nejvyššího soudu citovaný názor by na danou věc nedopadal, a to právě s ohledem na hodnocení obou jednání obviněné ze zřetelem na tzv. Engel kritéria. Jednak i sám Ústavní soud užitím výrazu „zpravidla“ připustil výjimky a dále se ve věci návrhu na zrušení ustanovení §146 odst. 2 tr. řádu zabýval především pořádkovou pokutou ukládanou jinými orgány činnými v trestním řízení než soudem s tím, že povinní k placení pokuty neměli možnost projednání odvolání nezávislým a nestranným soudem. O takový případ však u obviněné nešlo, neboť jí byla pořádková pokuta uložena konkursním soudem, proti jehož usnesení se mohla odvolat k nadřízenému soudu, čehož také využila. Svou povahou tedy protiprávní jednání obviněné, jímž narušovala průběh konkursního řízení, neodpovídalo trestnímu deliktu, ale pořádkovému deliktu, za který jí byla uložena sankce, jež má bezesporu preventivně-represivní účel, což podle literatury také představuje hledisko, které je třeba zkoumat v souvislosti s druhým z tzv. Engel kritérií (viz Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. C. H. Beck: Praha. 2012, str. 578).
36. Nicméně, třetí kritérium, tedy druh a závažnost sankce, již bylo možné v daném případě za konkrétní delikt uložit, teoreticky může ve výsledku převážit hodnocení ve prospěch trestní povahy deliktu. Ovšem ani toto třetí hledisko podle názoru Nejvyššího soudu zdaleka nedosahovalo v posuzované věci omezení práv obviněné v takové intenzitě, aby pořádkovou pokutu bylo možné srovnávat s trestní sankcí. Obviněná byla za nesplnění příkazu soudu a za nevhodné chování před konkursním soudem vystavena hrozbě pořádkové pokuty až do částky 50 000 Kč, ve skutečnosti jí byla uložena ve výši 25 000 Kč, tedy v polovině maximální sazby. Současně je třeba vzít v úvahu, že tato sankce upravená v občanském soudním řádu se neeviduje v žádném veřejném registru obdobnému rejstříku trestů a že v případě nezaplacení pokuty ji nelze přeměnit na trest odnětí svobody, pouze vymáhat. Veškerá uvedená hlediska včetně maximální výměry pořádkové pokuty, jíž byla obviněná ohrožena, vedou k jednoznačnému závěru, že její postih v rámci konkursního řízení neměl trestní charakter (viz judikatura ESLP citovaná pod bodem 34. tohoto usnesení). Naopak vedla k zajištění hladkého průběhu řízení o konkursu, aniž by však byla obviněnou splněna, což také vypovídá o tom, že ji sama obviněná nepovažovala za natolik závažnou, aby ji respektovala.
37. Obviněná v dovolání spojovala porušení zásady ne bis in idem se sankcí, jež jí byla uložena jak konkursním, tak trestním soudem podle jejího přesvědčení za stejné jednání, což zmíněná zásada zakazuje. Nejvyšší soud však podotýká, že tato zásada se vztahuje nejen na dvojí potrestání, ale také již na samotné řízení, resp. „trestní“ stíhání (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 29. 5. 2001, ve věci Franz Fischer proti Rakousku, č. stížnosti 37950/97, a rozsudek téhož soudu ze dne 10. 2. 2009, bod 110., ve věci Sergey Zolotukhin proti Rusku, č. stížnosti 14939/03). Zhodnocení otázky, zda na civilní, správní či jiný typ řízení odlišný od trestního řízení, je nutné pohlížet jako na „trestní“, lze rozhodnout až po aplikaci tzv. Engel kritérií. Ze skutkových okolností zjištěných v trestní věci obviněné vyplývá, že proti ní bylo od 14. 3. 2016 (resp. od 24. 3. 2016, kdy si převzala usnesení o zahájení trestního stíhání) vedeno trestní stíhání pro spáchání skutku, jehož podstatou je neposkytování součinnosti správci konkursní podstaty úpadce I., které mimo jiné záleželo v tom, že obviněná odmítala předložit seznam akcionářů úpadce. S ohledem na výklad v předchozích bodech 34. a 35. tohoto usnesení, v nichž bylo vysvětleno, z jakých důvodů nemá usnesení o uložení pořádkové pokuty obviněné, a to ani po aplikaci tzv. Engel kritérií, povahu trestního rozhodnutí, tak Nejvyšší soud ve shodě se soudy nižších stupňů dospěl k jednoznačnému závěru, že dvě trestní řízení o tomtéž skutku vůči obviněné neproběhla, a nebyla tudíž porušena zásada zákazu „ne bis in idem“. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud ještě připomíná variantu dvojího trestního stíhání ve smyslu tzv. Engel kritérií. V tom případě by teprve nastoupilo zkoumání existence předpokladů úzké věcné a časové souvislosti mezi oběma řízeními, jak se obviněná domáhala v dovolání. To však dovolací soud dodává jen v reakci na tuto výhradu obviněné, neboť potřeba tohoto zkoumání v dané věci nenastala.
IV. Závěrečné shrnutí
38. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud na podkladě trestního spisu odmítl dovolání obviněné M. L. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení jemu předcházejícího. V souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 29. 5. 2019
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu