ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.743.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 743/2021-346
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 7. 2021 o dovolání, které podal obviněný F. M. L. , nar. XY v XY, státní příslušník Rumunska, bytem XY, Rumunsko, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích ze dne 2. 3. 2021, č. j. 13 To 33/2021-290, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 1 T 177/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 21. 12. 2020, č. j. 1 T 177/2020-232 , byl obviněný F. M. L. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinem omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku (skutek pod bodem 1.) a zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku (skutek pod bodem 2.), jichž se podle zjištění soudu dopustil tím, že
1. dne 12. 12. 2019 v době mezi 7:00 hod. a 18:00 hod. v Hotelu L. na XY náměstí č. p. XY v XY, na pokoji č. XY, kde v té době bydlel společně se svou tehdejší družkou – poškozenou M. H., narozenou XY, začal jmenovanou slovně napadat, uzamkl dveře od pokoje a klíče si ponechal, ačkoliv mu poškozená opakovaně říkala, že chce jít pryč, následně poškozenou M. H. uchopil a dotáhl k otevřenému oknu, které se nachází v 10. patře, kdy ji dostal až do takové pozice, že měla prsa na parapetu, přičemž poškozená se držela rukou za parapet a nohou za dřevěný kryt topení, neboť měla strach, že ji obžalovaný vyhodí z okna, poté poškozenou M. H. fyzicky napadl údery do těla, posléze vzal do ruky stříbrný kuchyňský nůž, přistoupil k poškozené sedící v rozrušení na pohovce a rukojetí tohoto nože poškozenou udeřil do zad a nohy, přičemž poškozená měla strach o život, neboť očekávala bodnutí čepelí nože, po skončení uvedeného jednání pak obžalovaný, srozuměn se strachem poškozené v důsledku předchozího užitého násilí a z toho plynoucí nedobrovolností pohlavního styku, požadoval po poškozené M. H. orální sex i soulož s tím, že ho to uklidní, kdy poškozená M. H. obžalovanému s požadavky vyhověla, protože doufala, že potom celé jednání obžalovaného skončí a situace se uklidní, a když se pak po pohlavním styku šel obžalovaný umýt, poškozená toho využila a z pokoje utekla na recepci,
2. dne 8. 1. 2020 v přesně nezjištěné době v dopoledních hodinách v Hotelu L. na XY náměstí č. p. XY v XY zaklepal na dveře hotelového pokoje č. XY, kde v té době bydlela již pouze jeho bývalá družka – poškozená M. H., narozená XY, a když poškozená otevřela dveře, vešel dovnitř, na její opakované výzvy, aby odešel, nereagoval, následně poškozenou M. H. nejprve slovně napadal, poté po poškozené požadoval orální sex, aby ho sexuálně uspokojila, a když toto poškozená odmítla, vzal do ruky kuchyňský nůž s červenobílou rukojetí o celkové délce 21 cm a s tímto nožem v ruce přistoupil k poškozené sedící na pohovce, když mluvil, tak s tímto nožem máchal, následně po poškozené znovu požadoval orální sex a nůž držel v bezprostřední blízkosti hlavy poškozené, poškozená orální sex výslovně odmítala, potom si obžalovaný vyndal penis z kalhot, rukou chytl hlavu poškozené a navedl svůj penis do úst poškozené, mezitím si nůž odložil na noční stolek, takže ho měl stále v dosahu, pak oběma rukama držel hlavu poškozené a vykonával pohyby penisem v jejích ústech po dobu do 5 minut, a když se mu z důvodu pláče poškozené nepodařilo ejakulovat, tohoto jednání zanechal, následně obžalovaný z pokoje č. XY Hotelu L. vzal kromě svých dalších věcí stříbrný kuchyňský nůž, jakož i věci poškozené, a to Evropský průkaz zdravotního pojištění a mobilní telefon zn. Honor 8A, a dále klíče od pokoje, poškozená poté šla s obžalovaným do lékárny v A. P. XY, neboť měla strach, že vůči ní obžalovaný použije uvedený nůž, který si dal předtím v hotelovém pokoji do batohu, obžalovaný pak před A. P. XY poškozené vrátil pouze klíče od pokoje, které po ní hodil, a když po něm opakovaně požadovala vrátit mobilní telefon, sundal si batoh, ve kterém měl uložen nůž, a sahal do batohu, a proto poškozená z místa utekla.
2. Obviněný byl za tyto trestné činy odsouzen podle §185 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou. Podle §80 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu šesti let.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 2. 3. 2021, č. j. 13 To 33/2021-290 , jímž ho podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Petry Markové dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť skutková zjištění soudu prvního stupně jakož i odvolacího soudu jsou v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním.
5. Obviněný se domnívá, že ve věci je možné sledovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy. Výrok o vině neobsahuje skutková zjištění, která by naplňovala všechny zákonné znaky aplikovaných skutkových podstat. V jeho případě nebyla naplněna subjektivní ani objektivní stránka.
6. V rámci trestního řízení došlo k porušení zásady in dubio pro reo . Nebyl proveden jediný důkaz o vině dovolatele, avšak byla provedena řada důkazů svědčících o jeho nevinně. V této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 172/2001.
7. Odsouzení dovolatele je podkládáno v podstatě jen na podání vysvětlení údajné poškozené a svědků, jejichž důvěryhodnost zpochybňuje. Nadto není vůbec vysvětleno, proč je jeho jednání kvalifikováno jako trestný čin. Orgány činné v trestním řízení se neřídily zásadou subsidiarity trestní represe. K tomuto podává obecný výklad k zásadě ultima ratio a dodává, že jeho jednání nelze ve světle uvedené zásady shledávat patřícím do trestněprávní roviny.
8. Ohledně výpovědi poškozené obviněný podotýká, že tato se obsahově rozchází s jejími údaji sdělenými před policejním orgánem. Jak poškozená, tak obviněný potvrdili, že k žádným drsným sexuálním praktikám v rámci jejich přes rok trvajícího vztahu nedocházelo. Poškozená vztah sama iniciovala a v létě 2020 měla s obviněným dobrovolný pohlavní styk. K tomuto se pojí i skutečnost, že znalec u dovolatele nezjistil žádnou sexuální deviaci, ani dříve přitom neměl žádné problémy se ženami. Ohledně požití marihuany obviněný uvádí, že pokud se tak stalo, požil pouze malé množství, jak uvedl i soudní znalec. Na fotografiích založených ve spisu nemá poškozená výrazné poranění, přičemž ani jejich existence by nevypovídala o tom, že je způsobil obviněný. Dále ve vztahu k messenger komunikaci podotýká, že po údajném napadení mu poškozená sama posílala zprávy s mileneckým a sexuálním obsahem, svá „selfie“ a návrh, ať u ní přespí. Nechovala se tak jako oběť trestného činu. Svědkyně A. S. vypověděla, že nebyla přítomna žádnému útoku obviněného na poškozenou. Svědkyně A. K. je zase kamarádkou poškozené, a tudíž je její výpověď nevěrohodná. Její informace jsou navíc údaje, které slyšela od poškozené, přičemž si nepamatuje detaily. Během výslechu poškozené zaznělo, že dne 12. 12. 2019 proběhl dobrovolný sex s dovolatelem.
9. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 2. 3. 2021, č. j. 13 To 33/2021-290, eventuálně spolu s rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 21. 12. 2020, č. j. 1 T 177/2020-232 podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil a věc přikázal Krajskému soudu – pobočka v Pardubicích (resp. Okresnímu soudu v Pardubicích) k novému projednání.
10. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že námitkami obviněného se již zabýval jak soud nalézací, tak soud odvolací.
11. Státní zástupkyně odmítá, že by ve věci existoval extrémní nesoulad mezi skutkovým stavem a provedeným dokazováním. Námitky obviněného nepřekračují meze polemiky s názorem soudů ohledně toho, jak důkazy hodnotit. Je třeba souhlasit s názorem odvolacího soudu, že nebylo zjištěno, že by poškozená chtěla obviněnému, jakkoliv škodit a uváděla vědomě nepravdivé skutečnosti. Výpověď poškozené je podporována výpovědi svědkyně A. K., podle které se dovolatel dopustil výhružek vůči poškozené. Obdobně je možné zmínit výpověď svědkyně S., která uvedla, že se poškozená bála jít s obviněným na pokoj. O jednání obviněného svědčí i obsah komunikace v aplikaci Messenger.
12. Ohledně uloženého trestu státní zástupkyně uvádí, že tento odpovídá všem zákonným hlediskům. Obviněný se dopustil dvou zvlášť závažných zločinů znásilnění, přečinu porušování domovní svobody a přečinu omezování osobní svobody. Opakování zločinu znásilnění i způsob provedení činů obviněného zvyšují závažnost jeho trestné činnosti.
13. Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně vyslovila souhlas, aby tak učinil v neveřejném zasedání v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., a to i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí v souladu s §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
15. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
16. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
17. Dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
18. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
19. Ohledně většiny námitek obviněného, které podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , je nutno konstatovat, že tyto nejsou s to naplnit zmíněný dovolací důvod a ani žádný z dalších taxativně vyjmenovaných důvodů dovolání podle §265b tr. ř. Jedná se totiž o námitky skutkové, resp. procesní povahy, na jejichž podkladě se obviněný snaží zpochybnit to, že by vůbec byl pachatelem daných trestných činů.
20. Nejvyšší soud připomíná, že z pozice dovolacího soudu nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, ledaže by tato zjištění byla v tak extrémním rozporu s provedenými důkazy, že by tím bylo dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces. V takovém případě by měl zásah Nejvyššího soudu podklad v ustanoveních čl. 4 a čl. 90 Ústavy.
21. Rozhodnutí trpící vadou extrémního nesouladu jsou taková, jež obsahují skutková zjištění, která nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo jsou dokonce s nimi přímo v rozporu, ať již se tak stalo v důsledku toho, že obsah důkazů byl zkreslen, dezinterpretován, pominut, či v důsledku jiných hrubých vad nastalých v procesu dokazování a jeho hodnocení. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňují požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. ř., přičemž ústí do skutkových a právních závěrů, jež jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, avšak jsou odlišné od pohledu obviněného. V celé řadě rozhodnutí, ať již Ústavního či Nejvyššího soudu, lze nalézt shrnutí vyznívající tak, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07). Prvotním předpokladem pro to, aby se Nejvyšší soud případným extrémním nesouladem zabýval, je, že jej obviněný učiní předmětem svého dovolání. To se v předmětné věci nestalo.
22. I přes výhrady obviněného je nutné uvést, že napadené usnesení odvolacího soudu ani rozsudek soudu nalézacího výše popsaným extrémním nesouladem zatížena nejsou. Dovolatel tvrdí porušení zásady in dubio pro reo , což podkládá snahou o zpochybnění různých důkazů. V první řadě tak rozporuje obsah výpovědí poškozené. Tato měla být nesouladná s jejími údaji z přípravného řízení. Uvedenou námitku dovolatel nijak více nekonkretizuje. Pokud se jedná o drobnou odchylku ohledně toho, zda byla poškozená tažena k oknu či už u něj stála, je možné odkázat na hodnocení soudu prvního stupně. Tento rozpor tak byl odstraněn v hlavním líčení postupem podle §211 odst. 3 písm. a) tr. ř., když byla poškozené přečtena část její výpovědi z přípravného řízení (bod 7. rozsudku nalézacího soudu). Poškozená věrohodně odpověděla a jak uvedl i nalézací soud, jednalo se o odchylku nikoliv zásadního rázu, vysvětlitelnou i časovým odstupem mezi výpověďmi (bod 12 rozsudku nalézacího soudu). V tomto ohledu je pak významné i zhodnocení výpovědi obviněného, která podle soudu prvního stupně naopak vykazovala značné rozpory. Nejvyšší soud nebude znovu reprodukovat jejich poměrně rozsáhlý výčet podaný soudem a odkazuje proto na body 14. a 15. jeho rozsudku. Obdobně je možné se vyjádřit ohledně odchylky týkající se toho, zda měl obviněný poškozené vyhrožovat nožem, aby s ním šla do lékárny v A. P. XY. S touto odchylkou se vypořádal nalézací soud v bodě 42. jeho rozsudku. Je přitom vhodné poznamenat, že neuznal obviněného vinným trestným činem vydírání podle §175 tr. zákoníku pro nedostatečné důkazní podklady.
23. Na rozdíl od dovolatele byla nalézacím soudem (s jehož hodnocením se ztotožnil i soud odvolací) hodnocena výpověď poškozené komplexně v kontextu relevantních souvislostí s dalšími důkazy. Údaje poškozené tak byly v daných částech odůvodnění rozsudku nalézacího soudu posuzovány v návaznosti na výpověď svědkyň S.(bod 16. rozsudku), svědkyně K. (bod. 18. rozsudku), na komunikaci z aplikace Messenger (bod 19. rozsudku), protokol o vydání věci v souvislosti s rozpory ve výpovědi poškozeného (bod 20. rozsudku), protokolem o ohledání místa činu (bod 22. rozsudku), protokolem o prohlídce těla poškozené (bod 23. rozsudku) a znaleckým posudkem na duševní stav obviněného (bod 5. rozsudku). Všechny tyto důkazy se podle soudu v různém rozsahu vzájemně podporovaly. Nelze tedy hovořit o situaci, kdy by vina obviněného byla dovozována pouze z výpovědi poškozené.
24. Dílčí napadání výpovědní hodnoty těchto důkazů v tom směru, že na fotografiích těla poškozené nelze nalézt větší zranění, nemůže na zjištěné vině dovolatele nic změnit. Zvlášť pak, když skutková věta (potažmo výpověď poškozené) není založena na tom, že by měla být vážněji či výrazněji zraněna. Ostatně právě proto, že takové eventualitě chtěla zabránit, vyhověla obviněnému s pohlavním stykem.
25. K poslednímu zmíněnému se váže i námitka, podle které měla poškozená sama uvést, že dne 12. 12. 2019 došlo mezi ní a obviněným k dobrovolnému pohlavnímu styku. Jedná se však o zcela zřejmou dezinterpretaci toho, co poškozená skutečně vypověděla. Soud prvního stupně se k tomuto poměrně obsáhle vyjadřuje v bodě 27. jeho rozsudku. Poukazuje na skutečnost, že užití slova „dobrovolný“ ze strany poškozené, nevyvrací vinu dovolatele. Z kontextu celé výpovědi poškozené (a dalších důkazů), je totiž zřejmé, že k pohlavnímu styku svolila ze strachu po předchozím násilném jednání obviněného. Blíže odkazuje Nejvyšší soud na výše citovaný bod rozsudku.
26. Pokud se obviněný snaží odkázat na obsah psychiatrického znaleckého posudku vypracovaného k jeho osobě, z nějž vyplynulo, že netrpí žádnou sexuální deviací, opět se jedná o vytržení jednotlivosti z jejího kontextu. Ze znaleckého posudku totiž rovněž vyplynulo, že obviněný „… vykazuje poruchu osobnosti, kdy je osobou emočně nestabilní, impulzivní, s poruchami chování. … … Obžalovanému podle znalce postačovaly malé impulzy, aby se dostal do zlobných projevů, které mohly být spojeny i s fyzickým napadením.“ . Obsah znaleckého posudku byl přitom nalézacím soudem hodnocen v souvislosti s výpověďmi poškozené a svědkyň S. a K. v bodě 5. jeho rozsudku.
27. Ve vztahu k námitce, že se poškozená nechovala jako oběť trestného činu, když po jeho spáchání obviněnému posílala zprávy s romantickou povahou a navrhovala, aby u ní přespal, kdy spolu i po činu měli dobrovolný pohlavní styk, se vyjádřil již odvolací soud. Byť je toto vyjádření poněkud stručné, je nutno konstatovat, že ve světle zbylé důkazní materie je dostatečné. Odvolací soud tak v bodě 15. svého usnesení uvedl, že „… [s]kutečnost, že poškozená měla později s obžalovaným sexuální kontakt, ještě neznamená, že by tím byla znevěrohodněna její usvědčující výpověď … … nehledě už na obecně známou skutečnost, že oběti násilného jednání často zůstávají v jisté závislosti na těch, kteří se vůči nim násilného jednání dopouštějí“ . Zároveň je dovolatelem opomíjen celkový obsah komunikace v aplikaci Messenger, který odvolací soud rovněž zmiňuje, a to v bodě 14. jeho usnesení, když konstatuje, že tato komunikace podporuje tvrzení poškozené o násilném jednání obviněného. Nadto i nalézací soud ve svém shrnutí tohoto důkazního prostředku uvádí, že v souvislosti se zprávou poškozené obviněnému, kde píše, že jej miluje, zároveň zmiňuje, „… aby si uvědomil, co provedl, kdy mu sdělovala, že ji 9 hodin fyzicky napadal – což odpovídalo popisu skutku ze dne 12. 12. 2019.“ . Dále soud uvádí, že „[v]yšší četnost písemného kontaktu po skutku z 12. 12. 2019 pocházela … … ze strany obžalovaného, kdy na mnohé zprávy poškozená obžalovanému nereagovala – jak korespondovalo i se svědeckou výpovědí poškozené…“ . Ani snaha obviněného vyvolat v dovolacím soudu představu, že z komunikace v aplikaci Messenger vyplývá jeho nevina, nemůže být úspěšná.
28. K výhradě dovolatele, že výpověď svědkyně K. je nevěrohodná, neboť je kamarádkou poškozené musí Nejvyšší soud uvést, že se jedná o značně ukvapený závěr. Nevěrohodnost vypovídající osoby nelze a priori dovozovat ze skutečnosti, že má jinak pozitivní vztah k poškozené. Vůbec už pak nelze dospět k závěru, že jsou akceptací takového důkazu naplňována kritéria tzv. extrémního nesouladu. Soudy tuto výpověď, jak již bylo uvedeno, hodnotily komplexně v kontextu zbylé důkazní materie. Následně ji v duchu zásady volného hodnocení důkazů přijaly a zařadily do mozaiky skutkových zjištění vytvořené zbylými provedenými důkazy. Tomuto postupu nelze ničeho vytknout. Obviněný se obdobně snaží napadat obsah výpovědi svědkyně S., neboť tato měla vypovědět, že nebyla přítomna žádnému fyzickému útoku obviněného na poškozenou. Toto tvrzení je však zřejmě nepravdivé, když předmětná svědkyně měla vypovědět (bod. 16. rozsudku nalézacího soudu), že „[o]bžalovaný chtěl poškozenou fyzicky napadnout … … v čemž mu zabránila ostraha hotelu.“ . Z výpovědi přitom vyplynulo i dílčí dokreslení skutku, když svědkyně S. vypověděla, že si poškozená na recepci Hotelu L. kolem 18. hodiny sedla a dostavil se za ní obžalovaný, „… který ji začal násilím táhnout za ruku do výtahu, aby se vrátila do pokoje. Poškozená tehdy sdělovala … … že se bojí jít s obžalovaným do pokoje… … byla … … značně rozrušena, dle stavu očí uplakaná, klepala se. Obžalovaný u recepce hotelu … … buď poškozenou žádal, aby mu odpustila, nebo na poškozenou křičel a nadával jí.“ . Snaha o zpochybnění hodnoty obsahu tohoto důkazu je tedy zcela nepřípadná.
29. Soudy (zejména soud prvního stupně) posoudily věc náležitým způsobem nevykazujícím tzv. extrémní nesoulad, který rozhodně nemůže být založen ani zbylým tvrzením obviněného, že dříve neměl s ženami žádné problémy.
30. Jedinými námitkami formálně vyhovujícími uplatněnému dovolacímu důvodu jsou ty, že vymezení skutku ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně neobsahuje vyjádření znaků skutkových podstat, pro jejichž naplnění byl dovolatel odsouzen a námitka porušení zásady ultima ratio.
31. Konkrétněji zmiňuje chybějící subjektivní a objektivní stránku. Svoji argumentaci však nijak hlouběji nerozvádí. Nejvyšší soud tedy netuší, v jaké části přesně je podle dovolatele skutková věta chybná. Může tak pouze uvést, že subjektivní stránka i objektivní stránka trestných činů znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku (skutek pod bodem 1.) a trestných činů znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku a porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku (skutek pod bodem 2.), jsou naplněny. Tomuto odpovídá i hodnocení nalézacího soudu pod body 26. – 39. jeho rozsudku, na které dovolací soud odkazuje, neboť nevidí důvod (zejména vzhledem k nekonkrétnosti předmětné dovolací námitky) pro opakování celého, obsáhlého právního hodnocení skutku, jež plně akceptuje. Zvláště pak v situaci kdy dovolatel své námitky ani nijak nespecifikuje, přičemž není úkolem Nejvyššího soudu, aby jeho argumentaci jakkoliv dotvářel.
32. Rovněž námitce porušení zásady subsidiarity trestní represe Nejvyšší soud nepřisvědčil. V tomto směru je třeba poukázat na to, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům konkrétní skutkové podstaty (srov. rozh. č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
33. Ve věci dovolatele se jedná nejen o zcela standardní případ trestného činu znásilnění, nýbrž o opakovaný zvlášť závažný zločin skrze jednání naplňující znaky jeho kvalifikovaných skutkových podstat, a to ještě v souběhu s trestnými činy omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku a porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Ve skutkové rovině byla tato právní kvalifikace správně navázána na poměrně surové fyzické napadání poškozené obviněným, ohrožování jí s nožem a vynucení si pohlavního styku. Odkazovat na to, že jednání obviněného nespadá do trestněprávní roviny, je tedy zcela nepatřičné a Nejvyšší soud tuto námitku musí označit za zjevně neopodstatněnou.
34. Na tomto místě Nejvyšší soud považuje za potřebné k námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání a kterými se již jako obsahově shodnými soudy nižších stupňů zabývaly, odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá , že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku) . Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
V.
Způsob rozhodnutí
35. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ten ve svém dovolání uplatnil především námitky, které se s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. věcně rozešly. Ve zbylé části byly námitky shledány zjevně neopodstatněnými. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o celém dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
36. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 7. 2021
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu