ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.778.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 778/2021-433
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 8. 2021 o dovolání, které podal obviněný Z. V. , nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2021, č. j. 5 To 72/2021-390, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 3 T 48/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 10. 2020, č. j. 3 T 48/2020-336 , byl obviněný Z. V. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem (pozn. správně těžkého) ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se měl dopustit tím, že
dne 17. 09. 2019, v přesně nezjištěné době okolo 19:30 hodin, v Praze 4 – XY, na ubytovně P. S., ve čtvrtém patře, na společné chodbě k pokoji č. 4/9/1 a pokoji č. 4/9/2, poté, co jej poškozený D. D., narozený XY, navštívil s žádostí o vrácení zapůjčených finančních prostředků, poškozeného úmyslně fyzicky napadl, a to tak, že přesně nezjištěným počtem ran rukou sevřenou v pěst, na níž měl nasazeny pískové rukavice, udeřil poškozeného do oblasti hlavy a krku, v důsledku čehož poškozený upadl na zem, kde jej obviněný nadále fyzicky napadal přesně nezjištěným počtem kopů do oblasti hlavy a hrudníku, přičemž vědomě útočil převážně do oblasti hlavy, jako místa uložení životně důležitého orgánu, poté poškozeného chytil a hodil na hlavní chodbu, kde poškozený upadl na zem, opětovně jej zvedl a odhodil na zeď, čímž poškozenému způsobil nekomplikovanou zlomeninu ramene dolní čelisti vpravo s otokem měkkých tkání pravé tváře, nekomplikovanou zlomeninu zevního kloubního výběžku pravé kosti pažní, tržně zhmožděnou ránu v týlní krajině vlevo délky cca 3 cm pronikající pouze do podkoží a pohmatovou bolestivost na pravé straně krku a v oblasti šíjových svalů vpravo, tedy zranění citelně ho omezující v obvyklém způsobu života po dobu delší 1 týdne, ale nepřesahující dobu 6 týdnů, v důsledku čehož byl poškozený nucen vyhledat lékařské ošetření v XY nemocnici, kde byl hospitalizován od 18. 09. 2019 do 19. 09. 2019, přičemž je zřejmé, že s ohledem na sílu kopů a jimi cíleně zasažené místo, jímž byla hlava poškozeného, k závažnějším zraněním poškozeného nedošlo jen shodou náhod a nezávisle na vůli obviněného.
2. Obviněný byl za tento trestný čin odsouzen podle §145 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku, §84 tr. zákoníku a §85 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let s dohledem. Podle §85 odst. 2 tr. zákoníku mu byla uložena povinnost v průběhu zkušební doby podle jeho sil uhradit způsobenou škodu.
3. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozenému D. D., nar. XY, k rukám zmocněnce Mgr. Zuzany Firické AK Praha 2, Krkonošská 2001/16 na náhradě škody částku ve výši 629 Kč a na náhradě nemajetkové újmy částku ve výši 71 247,30 Kč a poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra České republiky na náhradě škody částku ve výši 14 559 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený D. D., nar. XY, se zbytkem svého nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 3. 2021, č. j. 5 To 72/2021-390 , jímž napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o náhradě škody ohledně poškozeného D. D., nar. XY, a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl. Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost uhradit poškozenému D. D., nar. XY, k rukám zmocněnkyně Mgr. Zuzany Firické AK Praha 2, Krkonošská 2001/16 na náhradě škody částku ve výši 629 Kč a na náhradě nemajetkové újmy částku 31 247,30 Kč představující bolestné a částku 10 000 Kč jako další nemajetkovou újmu. Podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal tohoto poškozeného se zbytkem jeho nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Pavla Dudáka dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., neboť napadený rozsudek spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení, přičemž bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku (mimo výrok o náhradě škody poškozenému D.), přesto, že v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle písmene g) výše citovaného ustanovení. Obviněný rovněž shledává neústavnost daného řízení stran respektování jeho ústavně zaručených práv, projevující se mj. tzv. extrémním nesouladem.
6. Soudy podle dovolatele pochybily, když nereflektovaly příčinu jeho jednání. Poškozený se totiž dostavil na jeho pokoj a dožadoval se uhrazení již splaceného dluhu, přičemž se obviněného pokusil napadnout. Dovolatel se bránil fackami, po kterých poškozeného vyhodil na chodbu. Uvedené potvrdil i svědek F., jehož výpověď byla nalézacím soudem nesprávně vyhodnocena jako tendenční a nevěrohodná přesto, že svědek neměl dobrý vztah s obviněným. Byla tak upřednostněna výpověď poškozeného a jeho přítelkyně.
7. Dovolatel tvrdí, že některá zranění si poškozený přivodil sám mj. údery do dveří, čemuž odpovídá i jejich poškození. Návrhy na provedení vyšetřovacích úkonů na místě potyčky byly přitom vždy zamítnuty jako nadbytečné.
8. Podle názoru dovolatele mělo být jeho jednání posouzeno jako nutná obrana podle §29, neboť odvracel útok a chránil tytéž zájmy jako trestní zákoník. Soudy konstatovaly, že kritéria nutné obrany nebyla naplněna bez řádného zdůvodnění. Bylo tak pouze uvěřeno výpovědi poškozeného přesto, že proti ní stála výpověď obviněného. Soudy ve vztahu k dovolateli pouze akcentovaly, že je osobou s disociálními, emočně nestabilními a nezdrženlivými rysy, ač to vyplývá z jeho onemocnění, se kterým se několik let úspěšně léčí.
9. Ve vztahu ke shora zmíněnému obviněný namítá, že soudy měly pečlivěji hodnotit proti sobě vzájemně stojící verze skutkového děje s odkazem na judikaturu Ústavního soudu (sp. zn. IV. ÚS 1291/12), a poukazuje na porušení zásady in dubio pro reo (viz sp. zn. IV. ÚS 260/05). Skutkový děj prezentovaný poškozeným byl vyloučen zasahujícími policisty i záchranáři. Nadto poškozený má dlouholetou pověst provokatéra a problémové osoby.
10. Dovolatel se rovněž domnívá, že i v případě nesplnění podmínek nutné obrany byl skutek chybně právně vyhodnocen jako pokus trestného činu těžkého ublížení na zdraví. Ani jedna z ustanovením §21 odst. 1 tr. zákoníku stanovených podmínek nebyla naplněna a nemůže být tedy hovořeno o pokusu. Následně obviněný rozporuje naplnění subjektivní stránky nutné ke konstatování pokusu trestného činu – úmyslu. Nalézací soud se k tomuto vyjádřil pouze v bodě 27. jeho rozsudku uvedením definice eventuálního úmyslu, aniž by rozvedl, na základě jakých důkazů k závěru o jeho naplnění dospěl. Není tak vysvětleno, zda obviněný jednal úmyslně a pokud ano, jestli jeho úmysl směřoval ke způsobení těžké újmy na zdraví. Zároveň upozorňuje, že i podle znalce MUDr. Procházky došlo u poškozeného k omezení obvyklého způsobu života pouze na dobu kratší než 6 týdnů. Soudy závěr o pokusu těžkého ublížení na zdraví vystavěly na tom, že obviněný útočil kopanci na hlavu poškozeného velkou intenzitou, přičemž při úderech rukou zvýšily intenzitu pískové rukavice, jež měl nasazeny. Uvedené jednání však nebylo prokázáno.
11. Následně dovolatel opakuje, že skutkový stav nebyl objasněn v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a obecně shrnuje závěry vyplývající z judikatury (např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. 335/05 a sp. zn. I. ÚS 375/06). Zmiňuje taktéž, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces kvůli nedodržení pravidel podle §125 odst. 1 tr. ř., když se soudy v podstatě vůbec nevypořádaly s argumentací obhajoby, a zásady volného hodnocení důkazů.
12. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek v souladu s §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil a přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
13. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“).
14. Podle ní odvolací soud správně uznal, že se v dané věci jedná o situaci tvrzení proti tvrzení. Nicméně k výpovědi poškozeného a obviněného byl proveden rovněž důkaz znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, v němž byla hodnocena zranění poškozeného. Výpověď poškozeného přitom byla totožná v rámci přípravného řízení i řízení před soudem. Rovněž byla podporována výpovědí svědkyně H.. Nadto i mechanismus vzniku zranění poškozeného, jak byl zjištěn znalcem, odpovídá jeho verzi skutkového děje. Ohledně posouzení toho, zda obviněný jednal v nutné obraně podle §29 odst. 1 tr. zákoníku státní zástupkyně uvádí, že tomu tak zcela určitě nebylo, vzhledem ke způsobu jeho útoku na poškozeného a chybějícího napadení obviněného poškozeným.
15. Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně vyslovila souhlas, aby tak učinil v neveřejném zasedání v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., a to i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí v souladu s §265r odst. 1 písm. c) tr. ř..
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
17. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.
18. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
19. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
20. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
21. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr.ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz §253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
22. Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle §256 tr. ř. a u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně - neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí takovou vadou.
23. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
24. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
IV.
Důvodnost dovolání
25. Ohledně námitek obviněného, které podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , je nutno konstatovat, že tyto nejsou s to naplnit zmíněný dovolací důvod a ani žádný z dalších taxativně vyjmenovaných důvodů dovolání podle §265b tr. ř. Jedná se totiž o námitky skutkové, resp. procesní povahy.
26. Nejvyšší soud připomíná, že z pozice dovolacího soudu nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, ledaže by tato zjištění byla v tak extrémním rozporu s provedenými důkazy, že by tím bylo dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces. V takovém případě by měl zásah Nejvyššího soudu podklad v ustanoveních čl. 4 a čl. 90 Ústavy.
27. Rozhodnutí trpící vadou extrémního nesouladu jsou taková, jež obsahují skutková zjištění, která nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo jsou dokonce s nimi přímo v rozporu, ať již se tak stalo v důsledku toho, že obsah důkazů byl zkreslen, dezinterpretován, pominut, či v důsledku jiných hrubých vad nastalých v procesu dokazování a jeho hodnocení. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňují požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. ř., přičemž ústí do skutkových a právních závěrů, jež jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, avšak jsou odlišné od pohledu obviněného. V celé řadě rozhodnutí, ať již Ústavního či Nejvyššího soudu, lze nalézt shrnutí vyznívající tak, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07). Prvotním předpokladem pro to, aby se Nejvyšší soud případným extrémním nesouladem zabýval, je, že jej obviněný učiní předmětem svého dovolání.
28. I přes výhrady obviněného je nutné uvést, že napadené usnesení odvolacího soudu ani rozsudek soudu nalézacího výše popsaným extrémním nesouladem zatížena nejsou. Ač se obviněný snaží prezentovat svoji dovolací argumentaci jako hmotněprávní, založenou na tvrzení o chybném posouzení hmotněprávní otázky (jím užité nutné obrany), je tato primárně založena na rozporování skutkového stavu věci. Závěr o tom, že se v případě jeho činu mělo jednat o nutnou obranu, je primárně založen na modifikaci skutkového děje, neboť prosazuje jeho vlastní verzi, jejíž podstatou je to, že poškozený obviněného fyzicky napadl, na což on měl reagovat jen „pár fackami“ a vyhozením poškozeného z pokoje.
29. Nejvyšší soud k tomuto podotýká, že totožnou argumentací se dovolatel hájil již v řízení před soudem prvního a posléze i druhého stupně. Oba soudy se s ní přitom náležitě vyrovnaly. Je tak možné odkázat na body 21. – 24. rozsudku nalézacího soudu či rovněž body 7. a 8. rozsudku soudu odvolacího. V těchto pasážích odůvodnění svých rozhodnutí soudy poukázaly zejména na charakter poranění poškozeného vyplývající ze znaleckého posudku, na výpovědi svědků i samotného obviněného. Při komplexním hodnocení důkazní materie dospěly mj. k závěru o nevěrohodnosti výpovědi obviněného i svědka F., na kterou dovolatel odkazuje. Konkrétněji poukázaly na skutečnost, že pokud by výpovědi obou zmíněných byly pravdivé a ze strany dovolatele došlo pouze k několika fackám, nemohl by být poškozený poměrně závažně zraněn. Existence těchto zranění byla objektivně prokázána právě znaleckým posudkem. Soudy se vyjádřily i k poznámce obhajoby, že si poškozený měl svá zranění (zlomenina čelisti, kloubního výběžku pažní kosti atd.) přivodit sám, kupříkladu údery do dveří od pokoje obviněného. Tomuto tvrzení neuvěřily v první řadě proto, že některá zranění si poškozený jednoduše nemohl přivodit bušením do dveří (např. zlomeninu čelisti), přičemž ze znaleckého posudku vyplynulo, že charakter zranění odpovídá skutkové verzi prezentované poškozeným. Nadto na předmětných dveřích byla zjištěna pouze malá promáčklina (viz též bod 11. rozsudku nalézacího soudu). Zohlednily i výpovědi svědků (zejm. bod 23. a 24. rozsudku nalézacího soudu), které dále podporovaly údaje poskytnuté poškozeným a mozaiku vytvořenou dokazováním v jeho celistvosti. Nepřípadné jsou tudíž i nářky dovolatele o tom, že nebylo provedeno důkladnější dokazování ve vztahu k místu činu a zejména tomu, jak poškozené byly dveře do jeho pokoje.
30. Krom zmíněných důvodů, proč soudy neuvěřily tvrzení obviněného o tom, že byl poškozeným napaden, byly též do úvah o skutkovém ději zařazeny informace vyplývající z psychiatrického znaleckého posudku na duševní stav obviněného. Tedy zejména to, že obviněný „... je osobností akcentovanou, s disociálními, emočně nestabilními a nezdrženlivými rysy.“ . Námitka obviněného, že se jedná o onemocnění, se kterým se léčí, nic nemění na závěrech znaleckého posudku a jejich hodnotě pro objasnění toho, co se stran skutku odehrálo, či na posouzení věrohodnosti prezentace daného děje obviněným. Ad absurdum by po přijetí obdobné námitky (hypoteticky) mohl obviněný, u kterého byla zjištěna patologická lhavost, argumentovat, že je tento poznatek irelevantní k hodnocení věrohodnosti jím podané výpovědi, neboť se jedná o duševní obtíž, kterou se v minulosti snažil řešit.
31. Dovolací soud musí v tomto směru uzavřít, že soudy obou stupňů nejenže měly v provedených důkazech dostatečné podklady pro zjištěný skutkový stav, ale zároveň ve svých rozsudcích dostatečně odůvodnily, proč mají za nenaplněná kritéria institutu nutné obrany. Stejně tak Nejvyšší soud odmítá námitku, podle které měla být ve shora uvedeném rozsahu porušena zásada in dubio pro reo .
32. Námitky vztažené k hodnocení pokusu ve smyslu §21 odst. 1 tr. zákoníku mají ve svém jádru dvě roviny. První spočívá v nespokojenosti dovolatele s částí odůvodnění rozsudku nalézacího soudu týkající se kvalifikace jeho jednání jako pokusu trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1 tr. zákoníku. Druhou rovinou je opět primární zpochybnění zjištěného skutkového stavu – způsobu útoku obviněného, který údajně nebyl vůbec prokázán. Ani v jednom případě se tedy nejedná o námitky podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g). Na první pohled se může nejdříve obecně formulovaná námitka nenaplnění kumulativních podmínek ke konstatování pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku jevit jako odpovídající deklarovanému důvodu dovolání. Jedná se však o zcela nekonkrétně vyjádřenou výhradu, jež je dokreslována až argumentací spočívající ve dvou výše zmíněných rovinách. Tyto obviněný sleduje primárně a až na základě jejich uznání staví závěr o pochybení hmotněprávní povahy.
33. Ohledně namítané nedostatečnosti odůvodnění rozhodnutí v části zabývající se právní kvalifikací činu dovolatele je možné obecně přisvědčit, že tato je pojata poměrně stroze. Nelze však dospět k závěru, že by došlo k porušení dovolatelova práva na spravedlivý proces, neboť odůvodnění rozsudku nalézacího soudu je třeba posuzovat celistvě. Soud prvního stupně podal přesvědčivé a svým rozsahem zcela dostačující úvahy stran hodnocení důkazů, přičemž na tyto navázal, sice stručným, ale v závěru správným hmotněprávním hodnocením. Na dodržení požadavků spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod či čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, je třeba nahlížet komplexně. Závěr o případném porušení zmíněného práva je nutno založit na pečlivém uvážení a hodnocení řízení jako celku. V předmětné věci rozhodně nelze hovořit o situaci, kdy odůvodnění rozsudku nalézacího soudu bylo právě jako celek natolik lakonické či nedostatečné, aby vyžadovalo kasační zásah dovolacího soudu. Je z něj totiž dostatečně zřejmé, z jakých úvah soud vycházel, když navazoval svým hmotněprávním posouzením skutku.
34. Ve vztahu k dílčí části námitky, kterou obviněný napadá důkazní podložení závěru o způsobu jeho útoku a v návaznosti na to i (druhotné) posouzení subjektivní stránky, Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění shora. Neshledává totiž důvod k opakování úvahy, pro kterou má za to, že důkazní řízení bylo realizováno správně, aniž by zbylo místo pro pochyby o objasnění činu. Samotná skutečnost, že ze znaleckého posudku vyplynulo, že k těžkému ublížení na zdraví nedošlo, přitom rozhodně nestačí na zvrácení závěru, že jednání obviněného k dokonání tohoto činu směřovalo a nedošlo k němu z důvodu nezávislých na jeho vůli. Jinak vyjádřeno, obviněným akcentovaný poznatek znalce nemá potenciál cokoliv přidat ke snaze o zpochybnění (devalvací skutkového závěru o způsobu útoku obviněného) toho, zda se mohlo jednat o pokus, což vyplývá již ze samotné charakteristiky institutu pokusu trestného činu. Znalecký závěr, jehož právním odrazem je, že k dokonání činu nedošlo, by totiž poté musel v každé věci vyloučit možnost kvalifikace pokusem a ustanovení §21 odst. 1 tr. zákoníku by se stalo inertním.
35. Na tomto místě Nejvyšší soud považuje za potřebné k námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání a kterými se již jako obsahově shodnými soudy nižších stupňů zabývaly, odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá , že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku) . Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
V.
Způsob rozhodnutí
36. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ten ve svém dovolání uplatnil výhradně námitky, které se s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. věcně rozešly. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o celém dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b.
37. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 8. 2021
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu