ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.781.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 781/2021-282
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 7. 2021 o dovolání obviněného M. P., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 31. 3. 2021, č. j. 14 To 457/2020-245, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 1 T 64/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 29. 7. 2020, č. j. 1 T 64/2020-184, byl M. P. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 2 tr. zákoníku (viz bod 1 výroku rozsudku) a přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku ukončeným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (viz bod 2 výroku rozsudku) a odsouzen podle §209 odst. 3 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a tří měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, dále mu byl uložen podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu samostatné výdělečné činnosti v oboru zprostředkování obchodu a služeb v odvětví energetiky na dobu dvou roků; o povinnosti obviněného k náhradě škody rozhodl nalézací soud podle §228 odst. 1 tr. ř.
2. Z podnětu odvolání obviněného , které bylo nejprve podáno proti výroku o vině a trestu, avšak následně korigované pouze do výroku o trestu, Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 31. 3. 2021 pod č. j. 14 To 457/2020-245, podle 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. z důvodů uvedených v §222 odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině pod bodem 1), v celém výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody a tento skutek postoupil k projednání Městskému úřadu v Litomyšli, a za skutek uvedený pod bodem 2) výroku rozsudku soudu prvního stupně kvalifikovaný jako přečin podvodu podle §209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal výrok o vině v napadeném rozsudku nezměněn, uložil obviněnému podle §209 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon obviněného podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, dále uložil obviněnému podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu samostatné výdělečné činnosti v oboru zprostředkování obchodu a služeb v odvětví energetiky na dobu dvou roků; o povinnosti obviněného k náhradě škody rozhodl podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. s argumentací, že odvolací soud s dostatečným předstihem informoval o své dlouhodobé pracovní neschopnosti, která mu brání účastnit se veřejného zasedání, a přestože v předchozích případech odvolací soud jeho žádosti o odročení veřejného zasedání vyhověl, v případě konání veřejného zasedání dne 31. 3. 2021 tak nečinil a veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti konal, přestože požádal o jeho odročení (uváděl odročení hlavního líčení – např. č. l. 240) a trval na své osobní účasti u tohoto veřejného zasedání. Poukázal na poslední zprávu, ze které (jak uvádí) vyplývá, že bolesti páteře mu nedovolují vydržet v jedné poloze a doporučuje se mu klid v domácím ošetření. Dle názoru dovolatele nemohl si odvolací soud osobovat na základě předložené lékařské dokumentace závěry, které přísluší pouze lékaři. Vzhledem k tomu, že odvolací soud konal veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti, přestože on trval na své osobní účasti, přičemž se řádně předem omluvil, došlo podle jeho mínění k porušení ustanovení §38 odst. 2 Listiny, přičemž uvedený postup a následně vydané rozhodnutí je pro něj překvapivé a nepředvídatelné, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek a odvolacímu soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí a příslušný předseda senátu odložil výkon rozhodnutí, proti kterému podal dovolání.
4. Ke dni konání veřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného.
II.
Přípustnost dovolání
5. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případě, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
III.
Důvodnost dovolání
6. K uvedenému dovolacímu důvodu je nutno uvést, že jeho naplnění nemůže spočívat v jakékoli nepřítomnosti obviněného u veřejného zasedání, ale jen v takové nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním ustanovením (např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 431/2013, sp. zn. 8 Tdo 26/2016). K naplnění uvedeného dovolacího důvodu by mohlo dojít především porušením ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., když jde o ustanovení, které vymezuje podmínky, za nichž lze konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, resp. ze kterého vyplývá, ve kterých případech je účast obviněného u veřejného zasedání nezbytná. Z judikatury Nejvyššího soudu v této souvislosti vyplývá, že veřejné zasedání odvolacího soudu lze konat v nepřítomnosti obviněného, který není ve vazbě nebo výkonu trestu odnětí svobody za předpokladu, že k němu byl včas a řádně předvolán nebo byl o něm vyrozuměn (§233 odst. 2 tr. ř.). Jestliže se k veřejnému zasedání v takovém případě nedostaví, je možno veřejné zasedání provést i v jeho nepřítomnosti, není-li jeho účast nezbytná s ohledem na skutečnost, že ve veřejném zasedání má být provedeno dokazování. Trestní řád neobsahuje žádné ustanovení, které by tomu v obecné rovině bránilo, a tento postup lze použít za předpokladu, že není v kolizi s právem obviněného na spravedlivý proces (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 227/2004).
7. Ze shora uvedeného dále vyplývá, že přítomnost obviněného u veřejného zasedání může být nezbytná, pokud se jej odvolací soud rozhodl předvolat a tím dal najevo, že v jeho nepřítomnosti nemůže jednat a rozhodnout. Tak tomu bude v případech, kdy odvolací soud považuje za nezbytné jej vyslechnout, vyzvat k vyjádření k důkazu provedenému v tomto veřejném zasedání, či jej požádat o bližší vysvětlení jeho odvolání. V ostatních případech, kdy osobní účast obviněného při veřejném zasedání odvolacího soudu není nutná, se obviněný o veřejném zasedání pouze vyrozumí, a to jako osoba, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět (srov. rozhodnutí č. 38/2003 Sb. rozh. tr.).
8. Ve vztahu k předmětné trestní věci je obviněného třeba upozornit, že v žádném případě nebyl k veřejnému zasedání předvoláván, ale byl pouze o termínu jeho konání vyrozumíván, tudíž z uvedeného vyplývá, že jeho osobní účast u veřejného zasedání nepovažoval odvolací soud za nutnou, s čímž Nevyšší soud vyslovuje svůj souhlas a dodává, že za situace, kdy obviněný podal odvolání pouze do výroku o trestu, pak s ohledem na dostatek důkazů ve spisu založených, nepřicházelo v úvahu ani dokazování k rozhodnutí o takto podaném odvolání provádět. Ze spisu je přitom nezpochybnitelné, že dokazování ani odvolací soud v předmětné trestní věci neprováděl, tudíž odkaz obviněného na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 99/2010, je zcela nepřiléhavý, neboť obviněný patrně přehlédl, že v jím zmiňovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu, se právě uvedený senát zabýval nepřítomností obviněného nikoli u veřejného zasedání, ale u hlavního líčení, kde jsou podmínky pro jeho konání daleko přísněji nastaveny než u veřejného zasedání, navíc byl obviněný k hlavnímu líčení předvoláván. Obviněný však již z předmětného rozhodnutí, které si interpretoval ve svůj prospěch, přestože zmíněné rozhodnutí takový, jím zaujatý výklad neumožňuje, již záměrně nezmínil, že senát Nejvyššího soudu č. 8 v uvedeném rozhodnutí také uvedl, že „potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti se vystavuje především pro účely sociálního zabezpečení a pro pracovně právní účely a že nikterak neprokazuje, že obviněný není schopen se hlavního líčení účastnit (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 442/2003), samo o sobě jistě představuje řádnou omluvu nepřítomnosti v hlavním líčení (veřejném zasedání) ani jeho žádost o jeho odročení není možno bez dalšího chápat bez dalšího jako projev vůle tohoto úkonu se účastnit“.
9. Pokud již jsou obviněným v dovolání zmiňována některá rozhodnutí Nejvyššího soudu případně Ústavního soudu, musí Nejvyšší soud konstatovat, že z těchto rozhodnutí jsou interpretovány pouze fragmenty, bez obsahové návaznosti na celkový koncept zmíněných rozhodnutí, jak tomu bylo např. ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 99/2010. Kromě skutečnosti, že obviněný byl o termínu konání veřejného zasedání na 31. 3. 2021 pouze vyrozumíván, před tímto termínem dvakrát odvolací soud omluvu obviněného akceptoval, avšak v případě již zmíněného veřejného zasedání, ve kterém rozhodl, předem si vyžádal u ošetřující lékařky obviněného vyjádření, zda obviněným uváděný zdravotní stav mu brání dostavit se k veřejnému zasedání. Ošetřující lékařkou bylo sděleno, že obviněný má sice zdravotní potíže, které mu znemožňují výkon pracovní činnosti, nicméně ve svém zdravotním stavu je schopen dostavit se k soudu (viz č. l. 233). Jak již bylo shora uvedeno, odvolací soud s touto skutečností obviněného seznámil současně s vyrozuměním o konání veřejného zasedání a upozorněním, že jeho opakované žádosti o odročení veřejného zasedání nebude vyhověno a veřejné zasedání, v případě jeho nedostavení se, bude konáno v jeho nepřítomnosti.
10. V návaznosti na další z obviněným zmiňovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to sp. zn. 7 Tdo 527/2016, je vhodné rovněž obviněného upozornit, že tímto rozhodnutím bylo odvolání obviněného v předmětné trestní věci odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž v uvedeném rozhodnutí se řešila nepřítomnost obviněného u veřejného zasedání z důvodu jím uváděné pracovní neschopnosti a nedostavení se jeho obhájce. K vystavené dočasné pracovní neschopnosti zaujal zmíněný senát totožné stanovisko jako senát ve věci sp. zn. 8 Tdo 99/2010. Ústavní stížnost podaná proti rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 527/2016, byla odmítnuta pod sp. zn. II. ÚS 3132/16.
11. Nejvyšší soud musí tedy konstatovat, že v předmětné trestní věci odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku velmi podrobně rozvedl své úvahy ke konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného a Nejvyšší soud se s jeho závěry vyslovenými v bodě 4) odůvodnění jeho rozhodnutí plně ztotožňuje. Je přitom vhodné dále uvést, že zmíněným postupem odvolacího soudu nedošlo v žádném případě k porušení ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny, jak uvádí obviněný, přičemž odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 527/2016, když z předloženého spisu je patrno v jakém rozsahu odvolání podal, případně následně korigoval, když za celou dobu, po kterou byl o konaném veřejném zasedání vyrozumíván, neuvedl žádnou další skutečnost, kterou by své odvolání doplnil atd. Je tedy možno konstatovat, že odvolací soud odvoláním napadený rozsudek s ohledem na námitky stěžovatele také řádně přezkoumal [rovněž ve smyslu zákona č. 333/2020 účinného od 1. 10. 2020], přičemž nelze nikterak dovodit, že by přítomnost obviněného u veřejného zasedání mohla na učiněných závěrech cokoliv změnit.
12. S ohledem na shora uvedené skutečnosti Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Své rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění odkazuje Nejvyšší soud na znění §265i odst. 2 tr. ř. S ohledem na způsob rozhodnutí Nejvyšším soudem stal se bezpředmětný návrh obviněného na odklad výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí, přičemž nebylo zapotřebí rozhodnout samostatným negativním výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 7. 2021
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu