ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.92.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 92/2021-1262
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 3. 2021 o dovolání, které podal obviněný K. B. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 7. 2020, č. j. 6 To 100/2016-1185, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 3 T 182/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 7. 10. 2015, č. j. 3 T 182/2012-872 , byl obviněný K. B. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným pokračujícím zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, přičemž této trestné činnosti se dopustil způsobem specifikovaným ve výroku rozsudku.
2. Obviněný K. B. byl za tento trestný čin odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla uložena povinnost podle svých sil vydat bezdůvodné obohacení získané trestným činem.
3. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému stanovena povinnost k náhradě škody poškozené S. B., nar. XY, ve výši 224.814,80 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená se zbytkem nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 21. 7. 2020, č. j. 6 To 100/2016-1185 , jímž jej podle §258 odst. 1 písm. b), c), f), odst. 2 tr. ř. ohledně obviněného K. B. v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že ho uznal vinným pokračujícím zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkového zjištění dopustil tím, že
- dne 21. 1. 2011 uzavřel se svojí babičkou S. B., narozenou XY, darovací smlouvu datovanou dnem 20. 1. 2011, na základě které S. B. darovala obžalovanému bytovou jednotku č. 2620/5 v budově č. p. XY, XY, na stavební parcele č. XY, v katastrálním území XY, okres Louny, v hodnotě nejméně 550.000 Kč, přičemž věděl, že její podpis bude ověřován pracovnicí Městského úřadu v Lounech, a dále dne 21. 1. 2011 spolu se S. B. podal návrh na vklad vlastnického práva k shora uvedeným nemovitostem, založeného touto darovací smlouvou, ke Katastrálnímu úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště XY, který byl proveden dne 27. 1. 2011 s právními účinky k 21. 1. 2011,
- přiměl svoji babičku S. B., narozenou XY, aby dne 21. 1. 2011 na pobočce České spořitelny, a. s., v Lounech prodala na základě příkazu pro banku, podepsaného S. B., který byl realizován dne 25. 1. 2011, 121 890 kusů podílových fondů Sporoinvestu OPF, a dále aby prostředky z tohoto odkupu ve výši 224.814,80 Kč nechala na základě téhož příkazu převést na účet č. XY, vedený u mBank, BRE Bank S. A., Praha 8, jehož majitelem je obžalovaný,
přičemž těchto jednání se dopustil přesto, že si byl vědom toho, že její závažný zdravotní stav vylučuje schopnost činit právní úkony, svobodně se o své vůli rozhodovat, jakož i posoudit následky svého jednání, neboť poškozená v předmětnou dobu trpěla Alzheimerovou chorobou, a tuto skutečnost nesdělil před příslušnými orgány a bankou, a tímto jednáním zkrátil majetek S. B., narozené XY, zemřelé 27. 4. 2016, nejméně o 774.814,80 Kč a obohatil sebe.
5. Za tento trestný čin obviněného odsoudil podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, jehož výkon mu podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu uložil povinnost podle svých sil vydat bezdůvodné obohacení získané trestným činem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jej zavázal k povinnosti vydat bezdůvodné obohacení v částce 224.814,80 Kč oprávněným dědicům podle výsledků dědického řízení po poškozené S. B., nar. XY a zemř. 27. 4. 2016. Podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal soud oprávněné dědice se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Vladimíra Davida dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265 odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož má za to, že rozsudek spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení skutku. Zároveň ve své věci shledává tzv. extrémní nesoulad skutkových zjištění a úvah při hodnocení důkazů s právními závěry soudů.
7. Obviněný připomíná, jaké důkazy provedl odvolací soud po zrušení jeho předchozího rozsudku dovolacím soudem a zaujímá k nim své hodnotící stanovisko. Výpověď svědkyně C. – H., právničky Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště v XY, považuje za nevýznamnou pro posouzení skutkových okolností proto, že její vyjádření k okolnostem vkladového řízení nepostihlo pro odlišnost praktických a legislativních podmínek situaci v době, kdy ke skutku mělo dojít. Z výpovědi svědka V., zaměstnance zmíněného úřadu v době, kdy probíhalo příslušné vkladové řízení, nevyplynulo, že by to byl dovolatel, kdo podal návrh na vklad vlastnického práva založeného darovací smlouvou. Takový závěr neplyne ani ze samotné listiny označené jako „Návrh na vklad“. Jeho podpis na ní neznamená, že to byl on, kdo tento návrh učinil perfektním pro povolení vkladu. Setrvává na stanovisku, že příslušnému úřadu tuto listinu nepředložil, údaje v ní zapsané nevyplňoval a telefonním číslem v ní obsaženým nikdy nedisponoval. Z listiny nevyplývá, kdy ji podepsal, a zda již v ní byly zaneseny vyplněné údaje a podpis poškozené, či nikoliv. Pochybnosti ve vztahu k okolnostem, za kterých byl podán návrh na vklad, nebyly odvolacím soudem odstraněny ani doplněním dokazování. Závěr, že podal návrh na vklad společně s poškozenou, je zcela spekulativní.
8. Ohledně prodeje podílových fondů Sporoinvestu OPF obviněný upozorňuje na to, že ze strany orgánů činných v trestním řízení bylo opakovaně měněno místo i způsob, jakým se měl svého jednání dopustit. Nebyl přitom proveden zásadní důkaz, který by jakoukoliv jeho účast na tomto dílčím skutku odůvodňoval. Usnesením Policie ČR KŘPU Ústeckého kraje, SKPV Louny, ze dne 20. 2. 2012, č. j. KRPU-10512/TČ-2011-040781-49, mu bylo sděleno obvinění, v němž byl zmíněný dílčí skutek vymezen tak, že měl zneužít S. B., když dne 21. 1. 2011 před pobočkou České spořitelny, a. s., Louny nebo v prostorách této pobočky na ní vylákal podpis pro odkup podílových listů. V obžalobě Okresního státního zastupitelství v Lounech, však bylo uvedeno, že „dne 21. 1. 2011 před pobočkou …, popřípadě v prostorách této pobočky, vylákal od S. B. její podpis na příkazu pro banku“ . Následně nalézací soud ve svém rozsudku vymezil tento skutek opět odlišně, když uvedl, že si obviněný „… dne 21. 1. 2011 ponechal na svůj účet převést od S. B., na základě příkazu pro banku podepsaný S. B., odkup 121 890 kusů podílových fondů …“ . Podle zjištění v dovoláním napadeném rozsudku „přiměl S. B., aby dne 21. 1. 2011 na pobočce České spořitelny a.s. v Lounech, prodala na základě příkazu pro banku 121 890 kusů podílových fondů“. Nutno uvést, že takto odlišná vymezení skutku znamenají zásadní odklon od zásady obžalovací. Předpokládají totiž zcela odlišné způsoby chování obviněného ve vztahu k poškozené i dané pracovnici České spořitelny, a. s. On v prostorách pobočky České spořitelny v rozhodnou dobu vůbec nebyl a tudíž ani nemohl přimět poškozenou k prodeji podílových fondů. Uvedené je potvrzeno i výpovědí svědkyně F., zaměstnankyně příslušné pobočky České spořitelny, a. s., která uvedla, že komunikovala výlučně s klientem (poškozenou). Podněty tedy vycházely z požadavků pracovnice spořitelny přiměřeně reagující k jednání poškozené. Z těchto důvodů ani nemohl zatajovat bance jakékoliv údaje o zdravotním stavu poškozené.
9. Obviněný odvolacímu soudu vytýká, že nedostál svým povinnostem vypořádat se s nedostatky, na něž poukázalo kasační rozhodnutí dovolacího soudu, a že nerespektoval ani svoji vázanost právním názorem Nejvyššího soudu.
10. Následně dovolatel rozporuje spolehlivost závěrů znaleckých posudků zpracovaných MUDr. Michaelou Štěpánkovou a Ústřední vojenskou nemocnicí – Vojenskou fakultní nemocnicí v Praze týkajících se Alzheimerovy choroby poškozené. Z nových poznatků o této nemoci vyplývá, že výpadek krátkodobé paměti neznamená, že jsou osoby touto nemocí postižené, nezpůsobilé posoudit obsah a zhodnotit souvislosti právních jednání, která činí. V České republice trpí Alzheimerovou nemocí přibližně 200 tisíc osob, přičemž by tak v opačném případě žádná z nich nemohla samostatně např. pořizovat závěť, vykonávat volební právo. Stav poškozené bylo třeba hodnotit v kontextu pojícímu se k předmětnému právnímu jednání. Poškozená ještě před uzavřením darovací smlouvy ve prospěch dovolatele, dávala širokému okolí na vědomí její vůli mu darovat svoji bytovou jednotku v XY. Právě v této souvislosti je třeba darovací smlouvu posuzovat, aniž by bylo bezvýhradně vycházeno ze znaleckých posudků.
11. Ve svém mimořádném opravném prostředku dovolatel uvádí, že setrvává na svých výhradách, které uplatnil již ve svém předchozím dovolání, na něž v plném rozsahu odkazuje. Za součást svého dovolání rovněž považuje své osobně vyjádřené výhrady, jak je učinil v písemné formě, které tvoří nedílnou součást jeho dovolání včetně jeho závěrečného návrhu učiněného před odvolacím soudem.
12. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 6 To 100/2016-1185, popřípadě i rozsudek Okresního soudu v Lounech č. j. 3 T 182/2012-872, a poté buď podle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl rozsudkem o jeho zproštění obžaloby podle §226 písm. a) in eventum písm. b) tr. ř., nebo přikázal věc jednomu z těchto soudů k novému projednání a rozhodnutí. Obviněný s ohledem na již zahájenou exekuci podle dovoláním napadeného rozsudku navrhl, aby byl výkon rozhodnutí ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř. přerušen, resp. odložen.
13. Nejvyšší státní zástupce se k podanému dovolání vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že nezanedbatelná část dovolací argumentace obviněného se překrývá s odůvodněním jeho v pořadí prvního dovolání v této věci.
14. Ve vztahu k dílčí části skutku týkající se manipulace poškozené k tomu, aby dala pokyn k prodeji podílových fondů a utržené prostředky nechala převést na účet obviněného, státní zástupkyně uvedla, že k námitkám stran nedodržení totožnosti skutku a porušení obžalovací zásady se dovolací soud vyslovil již v rámci prvního dovolacího řízení tak, že, neshledal jakékoliv pochybení (viz body 34. a 55. odůvodnění jeho rozhodnutí). Důležité je, že veškeré výhrady Nejvyššího soudu k rozhodnutím soudů prvního a druhého stupně spočívaly v oblasti podvodného převodu bytové jednotky poškozené na obviněného. Zjištěná pochybení se však nevztahovala na případ shora zmíněného podvodného prodeje podílových fondů.
15. Ohledně snah dovolatele rozporovat závěry znaleckých posudků na duševní stav poškozené stran jejích schopností svobodného volního projevu státní zástupkyně připomíná, že i touto argumentací se již dovolací soud zabýval a pod bodem 54. svého usnesení uvedl, že nemá potřebu vymezovat se proti závěrům nalézacího soudu. Uvedená námitka nedostatečného vyhodnocení důkazů o zdravotním stavu poškozené se tedy již stala předmětem dovolacího přezkumu, což znamená, že právní názor dovolacího soudu v dané věci je závazný nejen pro orgán činný v trestním řízení, jemuž byla věc přikázána k novému projednání a rozhodnutí, ale i pro dovolací soud, jak plyne z právní úpravy obsažené v §265s odst. 1 tr. ř., tak i jejího výkladu v aplikační praxi (viz usnesení Nejvyššího soudu 5 Tdo 44/2004).
16. Námitkami směřujícími do části skutkové věty vztahujícími se k podvodnému převodu bytové jednotky z poškozené na něj se obviněný snaží zpochybnit zjištěné okolnosti jeho aktivního jednání ve vztahu k danému převodu vlastnického práva. Zaměřuje se přitom na polemiku s hodnocením odvolacím soudem doplněného dokazování a údajné skutkové nejasnosti týkající se stadia dokonání daného trestného činu. Námitky tohoto druhu nemohou naplnit jím uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiný dovolací důvod, kromě situací tzv. extrémního nesouladu. Dovolatel však ani nepostupoval v návaznosti na ustálenou judikaturu relevantní k tomuto nesouladu.
17. Přesto, že argumentace dovolatele není způsobilá k věcnému projednání, podle státní zástupkyně způsob vyhodnocení doplněného důkazního stavu ve smyslu pokynů dovolacího soudu nenechává na pochybách, pokud jde o spolehlivost závěrů odvolacího soudu vyjádřených ve skutkové větě jeho rozsudku. Zjištění týkající se společného podání návrhu na vklad dovolatelova vlastnického práva k bytu poškozené vyplynulo z příslušných listinných důkazů opatřených podpisy poškozené i obviněného a razítkem podatelny. Uvedené poznatky byly rovněž zasazeny do obecného rámce postupu úředních osob v těchto situacích, který vyplynul ze svědeckých výpovědí.
18. Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně vyjadřuje svůj souhlas, aby bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., a to i pro případ jiných rozhodnutí, než jsou uvedena v §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§265e odst. 1, 2 tr. ř.], přičemž splňuje obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.)
20. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný důvod dovolání.
21. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
22. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
23. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
24. V návaznosti na výše uvedené (zejm. bod 24.) je úvodem této části rozhodnutí vhodné vymezit, k jakým námitkám Nejvyšší soud při svém rozhodování přihlížel a proč v části II. svého rozhodnutí nezmínil výhrady, které vůči napadenému rozsudku vznesl obviněný v samostatně vyhotoveném podání, které je připojeno k dovolání vyhotovenému jeho obhájcem. Přestože již dovolání (část vyhotovená obhájcem) zmiňuje, že jeho součástí je i obviněným samostatně koncipovaný text, který dovolatel pokládá za součást svého dovolání, nemůže takové prohlášení změnit obsah zákonných ustanovení upravujících dovolací řízení, která jsou stran toho, kdo je (a jakým způsobem) oprávněn podat právně relevantní dovolání, jednoznačná. Zákon totiž v případě obviněného jednoznačně stanoví (§265d odst. 2 věta první tr. ř.), že může dovolání podat pouze prostřednictvím svého obhájce. Pokud tak neučiní, nevyvolává jeho podání žádné právní následky, neboť se za dovolání nepovažuje, byť by tak bylo označeno [§265d odst. 2 věta druhá tr. ř.]. Na tuto skutečnost byl obviněný upozorněn již napadeným usnesením odvolacího soudu (viz jeho poučení o opravném prostředku).
25. Důsledky citovaného ustanovení nelze obcházet způsobem, jenž zvolil obviněný v posuzované věci, tj. že jím samostatně koncipované výhrady připojí k dovolání vypracovanému jeho obhájcem a zašle je jako jediné podání nalézacímu soudu. Dovolání je mimořádný opravný prostředek značně formalizovaný, a proto jeho vyhotovení zákon svěřuje osobě právně erudované, tj. v případě obviněného jeho obhájci. Připuštění možnosti zvolené obviněným by mohlo vést ve svých krajnostech až k tomu, že by se obhájce v jím vyhotoveném podání omezil jen na specifikaci napadeného rozhodnutí a formální označení vzneseného dovolacího důvodu a veškerou argumentaci včetně konečného návrhu ponechal na obviněném. Námitky vůči dovoláním napadenému rozhodnutí musí za obviněného formulovat jeho obhájce, a to jednoznačným způsobem, bez jakýchkoli odkazů na případná předchozí podání a vyjádření. V uvedeném směru vyslal Nejvyšší soud již v minulosti jasný signál (viz rozhodnutí publikované pod č. 46/2013 Sb. rozh. tr.), který by měl být obhájcům obviněných znám. Z uvedených důvodů k podání vyhotovenému obviněným Nejvyšší soud nepřihlížel a námitky v něm vznesené ani nezmínil v tomto rozhodnutí.
26. Ohledně námitek obviněného, které podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nutno konstatovat, že tyto nejsou s to naplnit zmíněný dovolací důvod a ani žádný z dalších taxativně vyjmenovaných důvodů dovolání podle §265b tr. ř. Jedná se totiž o námitky skutkové, resp. procesní povahy. Nejvyšší soud připomíná, že z pozice dovolacího soudu nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, ledaže by tato zjištění byla v tak extrémním rozporu s důkazy, že by tím bylo dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces. V takovém případě by měl zásah Nejvyššího soudu podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy.
27. Rozhodnutí trpící vadou extrémního nesouladu jsou taková, jež obsahují skutková zjištění, která nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo jsou dokonce s nimi přímo v rozporu, ať již se tak stalo v důsledku toho, že obsah důkazů byl zkreslen, dezinterpretován, pominut, či v důsledku jiných hrubých vad nastalých v procesu dokazování a jeho hodnocení. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňují požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. ř., přičemž ústí do skutkových a právních závěrů, jež jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, avšak jsou odlišné od pohledu obviněného. V celé řadě rozhodnutí, ať již Ústavního či Nejvyššího soudu, lze nalézt shrnutí vyznívající tak, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07).
28. Za skutkovou námitku je nutno předně považovat tu, kterou obviněný rozporuje skutkový stav popsaný ve výrokové části rozsudku odvolacího soudu. Na rozdíl od předchozího rozhodnutí soudu druhého stupně (v dovolacím řízení již zrušeného), předmětný rozsudek obsahuje skutkovou větu, která koresponduje s právní kvalifikací jednání dovolatele. Námitky dovolatele o tom, že stále není jasné, kdy a kým byl podán návrh na vklad vlastnického práva k nemovitosti, případně odkazy na nedostatečně doplněné dokazování v tomto směru spadají do již zmíněné skutkové, resp. procesní roviny. Obviněný se totiž snaží modifikovat skutková zjištění odvolacího (potažmo nalézacího) soudu, nikoliv poukázat na rozpor mezi popisem skutku a jeho právním posouzením.
29. Je na místě uvést, že jeho snaha zbavit se jakéhokoliv podezření, že podával výše zmíněný návrh na vklad vlastnického práva spolu s poškozenou je nepřípadná. V první řadě je třeba odkázat na odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně, který dospěl k závěru, že tento vklad učinil obviněný, na základě řady důkazů. Odkázat lze kupříkladu na bod 21. jeho rozsudku, ve kterém se tento zabývá duševním stavem poškozené, ve vztahu k tomu, zda byla schopna činit předmětné úkony sama ze své vůle. Soud za základ svých skutkových zjištění vzal mimo jiné odborná zjištěná plynoucí ze znaleckého posudku vypracovaného MUDr. Štěpánkovou (č. l. 351 a násl.) a revizního posudku znaleckého ústavu (č. l. 793 a násl.). Ze závěrů MUDr. Štěpánkové tak vyplynulo, že „… v předmětné době (měsíc leden 2011) z forenzně psychiatrického hlediska trpěla poškozená S. B. závažnou duševní poruchou chorobného charakteru, a to Alzheimerovou chorobou středně těžkého stupně. V důsledku této choroby byl klinicky a forenzně významně narušen její kontakt s realitou“. Tato duševní porucha přitom poškozené „… znemožnila vyjádřit svoji vážnou, svobodnou a přirozeně svobodnou vůli …“ . Znalkyně taktéž dospěla k tomu, že „… byly v měsíci lednu 2011… … rozpoznávací a ovládací schopnosti poškozené, týkající se nabývaní práv a braní na sebe právní povinnosti v občanskoprávních vztazích vymizelé“. Uvedené bylo podle odvolacího soudu v souladu se závěry znaleckého ústavu Ústřední vojenské nemocnice – Vojenské fakultní nemocnice v Praze, podle nichž byly výše zmíněné schopnosti poškozené závažným způsobem narušeny. Ohledně duševního stavu poškozené činit samostatně poměrně sofistikované právní úkony vzal soud dále do úvahy i její zvýšenou sugestibilitu patrnou i podle svědectví policistů, kteří ji vyslýchali v souvislosti s vykradením jejího bytu. Dále byla do hodnocení zahrnuta vlastní vyjádření dovolatele P. B. a svědkyně L. B. plynoucí z jejich emailové komunikace (č. l. 124 – 126, 136), „… kdy je zjevné, že obžalovaní i svědkyně L. B. se vyjadřují o nedobrém duševním zdraví poškozené S. B. s tím, že mají u ní velmi vážné podezření na Alzheimera (obžalovaný K. B.), označují ji za dementní osobu (svědkyně L. B.), která bude do konce života pouze jen žít v odpovídajícím zařízení s dohledem … … (obžalovaný P. B.)“. Pro otázky duševního stavu poškozené byl zohledněn i kontext výpovědí řady svědků (např. svědkyň Ř., P., F., atd.). Z výše popsaných informací je zjevné, že soud druhého stupně měl dostatečný podklad pro závěr o neschopnosti poškozené uzavřít svobodně a o své vůli darovací smlouvu a poté samostatně podat návrh na vklad vlastnického práva na pobočce katastrálního úřadu.
30. Pokud obviněný tvrdí, že již však nebyl podložen závěr o tom, že se účastnil podání návrhu na vklad vlastnického práva na Katastrálním úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště XY, je třeba uvést, že se jedná o zjevně účelovou argumentaci. Obviněný totiž protiřečí sám sobě, když z jeho vlastní výpovědi vyplynulo, že „… došlo k podpisu smluv s tím, že na jedné smlouvě byly podpisy ověřené, a poté sám za pomoci rodinných příslušníků provedl další úkony potřebné k převodu nemovitosti“ , kdy „… s dalším rodinným příslušníkem jel vyřizovat další náležitosti ohledně této smlouvy“ (str. 3 rozsudku nalézacího soudu). Tato interpretace jeho výpovědi je pak v souladu s obsahem spisu – protokolu o hlavním líčení ze dne 5. 2. 2013 (č. l. 559, 560). Vše je pak podpořeno tím, že předmětný návrh na vklad i darovací smlouva obsahují podpisy obviněného, přičemž z časového průběhu skutku je zjevné, že podepisování příslušných listin, ověřování podpisů a podání návrhu na vklad proběhlo v těsné časové souslednosti. Tyto skutečnosti vzal odvolací (potažmo nalézací) soud rovněž do své úvahy (str. 3, 25 rozsudku nalézacího soudu, resp. bod 23. rozsudku odvolacího soudu; č. l. 559). Ve spojení s rozborem informací o duševním stavu poškozené, které soud druhého stupně provedl, se námitky obviněného o tom, že v podstatě neměl s podáním návrhu na vklad vlastnického práva nic společného, jeví jako nepřijatelné.
31. Ve světle zjištění odvolacího soudu, která jsou výše rozvedena, nutno označit za liché i připomínky dovolatele ohledně obecnosti informací poskytnutých svědkem V. stran průběhu podávání návrhu na vklad vlastnického práva u katastrálního úřadu. Stejné je třeba podotknout o odkazu na to, že svědkyně C. – H. v době činu nebyla zaměstnána u příslušného katastrálního úřadu. Žádná z těchto procesně laděných námitek nevypovídá o zkrácení dovolatele na právu na spravedlivý proces skrze tzv. extrémní nesoulad. Ani případné přijetí jeho argumentace totiž nemůže rozbít mozaiku vzájemně provázaných úvah odvolacího soudu.
32. Ve vztahu k dílčí části skutku týkající se toho, že měl obviněný přimět poškozenou k podání příkazu k prodeji 121 890 kusů podílových fondů, Nejvyšší soud v první řadě konstatuje nepodloženost procesní námitky o porušení zásady obžalovací. K tomu mělo podle obviněného dojít, když bylo v průběhu řízení měněno vyjádření způsobu a místa jeho jednání. V kontextu zásady obžalovací je podstatné zejména to, aby byl obviněný odsouzen pro skutek, který je v podstatných skutečnostech totožný se skutkem obsaženým v obžalobě (resp. usnesením o zahájení trestního stíhání). Změna v popisu jednání či úpravy týkající se místa spáchání skutku nezpůsobují porušení předmětné zásady, pakliže panuje úplná shoda v následku, jak je tomu i v tomto případě (viz č. l. 508). Orgány činné v trestním řízení přitom mají povinnost modifikovat skutkový stav podle informací plynoucích z dokazování. Opačný závěr by byl absurdní již kvůli tomu, že těžiště dokazování se nachází v řízení před soudem prvního stupně, kdy jeho skutková zjištění mohou být za určitých okolností korigována soudem odvolacím.
33. Ke shora citované dílčí části skutku dovolatel připojuje i námitku extrémního nesouladu, neboť se domnívá, že soudy neměly žádný podklad pro závěr, že byl přítomen jednání na pobočce dané České spořitelny a že mohl poškozenou k čemukoliv přimět. Uvedenou námitku by bylo možno pokládat za relevantní, pokud by obviněný jednal ve vztahu k osobě, která by byla schopna racionálních úsudků a v důsledku toho byla schopna zcela samostatně jednat s vědomím důsledků, které z jejího jednání vzniknou. Toto však s ohledem na odborná zjištění plynoucí ze zpracovaných znaleckých posudků (viz též níže) nelze tvrdit o S. B.
34. Další námitkou nevyhovující obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je ta, ve které rozporuje správnost znaleckých posudků, resp. prezentuje svoji nespokojenost se závěry znalců a navazujícími úvahy soudů. Obviněný v první řadě napadá tyto znalecké posudky po odborné stránce a v řadě druhé vyjadřuje svůj nesouhlas s tím, že závěr o duševních schopnostech poškozené byl soudem vystavěn výhradně na těchto posudcích. První zmíněný poukaz byl uplatňován již v předchozím řízení a odvolací soud se s ním vyrovnal v bodě 26. jeho rozsudku. Zároveň nelze tvrdit, že by soud vycházel pouze z těchto znaleckých posudků, přesto, že byly zcela pochopitelně stěžejním důkazem vypovídajícím o duševním stavu poškozené. Jak bylo již zmíněno výše, odvolací soud hodnotil znalecký posudek v kontextu emailových zpráv psaných obviněnými a svědkyní L. B., jakož i výpovědí řady svědků (viz bod 21. rozsudku odvolacího soudu). Přitom je zcela nevhodné bagatelizovat zdravotní stav poškozené, jak byl znalci zjištěn, podotknutím obviněného, že „výpadek krátkodobé paměti ještě nemůže znamenat, že osoby postižené touto nemocí nejsou svéprávné a že při činění konkrétního právního jednání nebyly způsobilé posoudit jeho obsah včetně zhodnocení souvislostí s tímto právním jednáním spojených“. Uvedené tvrzení je v jasném rozporu s tím, jaká byla znalci objektivně zjištěná povaha duševního stavu poškozené a zároveň i s vnímáním poškozené ze strany samotného obviněného předtím, než proti němu bylo vedeno trestní řízení (viz rozbor emailové komunikace citovaný výše).
V.
Způsob rozhodnutí
35. Jak již bylo uvedeno, obviněný ve svém dovolání nevznesl jedinou výhradu, kterou by bylo možno posoudit jako námitku hmotně právní povahy. Celou svou argumentací se soustředil na zpochybnění skutkových závěrů odvolacího soudu, přičemž namítanou existenci jejich extrémního nesouladu s provedenými důkazy nedoložil přesvědčivým zdůvodněním. Zejména zcela nepřípadná jsou jeho tvrzení zpochybňující odborná zjištění znalců stran nezpůsobilosti jeho babičky S. B. k odpovědnému nakládání s jejím majetkem, z nichž je nezbytné dovozovat závěr o její neschopnosti samostatného jednání při dispozici s jeho součástmi. Je-li na věc nazíráno z tohoto úhlu pohledu, pak není možné dojít k závěru o zatížení rozsudku odvolacího soudu vadou v podobě tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, která jediná by – z hlediska skutkových námitek – mohla odůvodnit jeho zrušení dovolacím soudem.
36. Protože námitky dovolatele nebylo možno podřadit pod jím uplatněný (avšak ani jakýkoli jiný) dovolací důvod, rozhodl o něm Nejvyšší soud způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., tzn. že je odmítl jako dovolání podané z jiného důvodu, než je upraven v §265b tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
37. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o něm takovým způsobem rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o podnět, který obviněný učinil stran odložení, resp. přerušení výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí, předseda senátu neshledal důvod k tomu, aby mu vyhověl a rozhodl o něm navrženým způsobem samostatným usnesením.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 3. 2021
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu