ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.960.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 960/2021-374
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 10. 2021 o dovoláních, která podali obviněný L. D. , nar. XY v XY, trvale bytem XY a obviněná D. , IČO: XY, se sídlem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 4. 2021, č. j. 3 To 613/2020-320, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 1 T 182/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obou obviněných odmítají .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 18. 8. 2020, č. j. 1 T 182/2019-268 , byl L. D. uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a obviněná D. přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku za užití §7 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (dále jen „T.“), jichž se dopustili tím, že
obžalovaný L. D.
jako jediný jednatel a společník společnosti D., IČ XY, s vědomím existence četných dluhů, které nebyla společnost D. schopna řádně hradit, a v úmyslu získat neoprávněný finanční prospěch, uzavřel za společnost D., jako dlužníkem, dne 7. 1. 2015 v budově České pošty s.p. na adrese XY, Smlouvu o zajištění převodu práva spolu s uznáním dluhu se společností L., IČ XY, zastoupené jednatelem V. M., nar. XY, jako věřitelem, na základě které byla společnosti D. vyplacena půjčka ve výši 450 000 Kč společností L., s tím, že se zavázal půjčku vrátit nejpozději do 31. 5. 2015 a dále byl ujednán zajišťovací převod vlastnického práva k lesnímu pozemku číslo XY o výměře 29374 m2, v katastrálním území XY, zapsaného na listu vlastnictví číslo XY u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrálního pracoviště XY, v majetku společnosti D., na věřitele L., přičemž se s V. M. dohodli, že návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí bude podáván až v případě nevrácení půjčky do stanoveného data, a takto konal, ačkoli již dne 11. 11. 2014 písemně nabídl předmětný lesní pozemek ke koupi Správě Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava, která projevila písemně zájem o koupi dne 18. 12. 2014, a předmětný lesní pozemek prodal dne 11. 3. 2015 Správě Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava za cenu 900 000 Kč, ač v té době nebyla půjčka vrácena, a tímto jednáním způsobil společnosti L., IČ XY, škodu ve výši 450 000 Kč,
obžalovaná právnická osoba D.
zastoupená jediným jednatelem L. D., nar. XY, který byl z titulu své funkce jednatele oprávněn zastupovat společnost D. ve všech záležitostech, s vědomím existence četných dluhů, které nebyla schopna řádně hradit, jenž jednal v rámci podnikatelské činnosti společnosti v její prospěch s cílem obohatit společnost o peněžní prostředky získané půjčkou, uzavřela, jako dlužník, dne 7. 1. 2015 v budově České pošty s.p. na adrese XY, Smlouvu o zajištění převodu práva spolu s uznáním dluhu se společností L., IČ XY, zastoupené jednatelem V. M., nar. XY, jako věřitelem, na základě které byla společnosti D. vyplacena půjčka ve výši 450 000 Kč společností L., s tím, že se zavázala půjčku vrátit nejpozději do 31. 5. 2015 a dále byl ujednán zajišťovací převod vlastnického práva k lesnímu pozemku číslo XY o výměře 29374 m2, v katastrálním území XY, zapsaného na listu vlastnictví číslo XY u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrálního pracoviště XY, v majetku společnosti D., na věřitele L., přičemž se s V. M. dohodli, že návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí bude podáván až v případě nevrácení půjčky do stanoveného data, a takto konala, ačkoli již dne 11. 11. 2014 písemně nabídla předmětný lesní pozemek ke koupi Správě Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava, která projevila písemně zájem o koupi dne 18. 12. 2014, a předmětný lesní pozemek prodala dne 11. 3. 2015 Správě Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava za cenu 900 000 Kč, ač v té době nebyla půjčka vrácena, a tímto jednáním způsobila společnosti L., IČ XY, škodu ve výši 450 000 Kč,
2. Za tento trestný čin a sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 25. 2. 2016, č. j. 4 T 219/2015-233, byl obviněný L. D. odsouzen podle §209 odst. 3 tr. zákoníku za užití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb v částce 500 Kč, tedy v celkové výměře 100 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nevykonal, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou let. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti v trvání dvou let.
3. Obviněná D. byla za tuto trestnou činnost odsouzena podle §209 odst. 3 tr. zákoníku za užití §73 odst. 3 tr. zákoníku a §20 odst. 1 T. k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu zprostředkování obchodu a služeb a velkoobchodu v trvání dvou let.
4. O odvolání obviněných proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 14. 4. 2021, č. j. 3 To 613/2020-320 , jímž k odvolání obviněného L. D. napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to ve výroku o trestu uloženém tomuto obviněnému. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému L. D. za přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině nedotčen, uložil podle §209 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, jehož výkon mu podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu ve výměře dvou let. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku obviněnému dále uložil peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb při stanovení denní sazby v částce 500 Kč, tedy v celkové částce 50 000 Kč. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku obviněnému dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti v trvání dvou let.
5. Odvolání obviněné právnické osoby D. podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podali obvinění prostřednictvím svého obhájce JUDr. Tomáše Sokola dovolání, jež opřeli o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obvinění rovněž v předmětné věci shledávají existenci tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a vyvozenými skutkovými zjištěními.
7. Dovolatelé v první řadě namítli, že oběma rozsudkům je třeba vytknout terminologickou chybu při užití pojmu „půjčka“ místo správného „zápůjčka“. Zásadnější však je pochybení týkající se struktury vztahu mezi společnostmi D. a L. Uznání dluhu bylo možné pouze v případě, že by již dříve existoval. Mezi těmito společnostmi tedy musela nejdříve být uzavřena smlouva o zápůjčce, jejíž existence vyplývá i z textu zajišťovací smlouvy a rozsudku nalézacího soudu (str. 8). Soudy se vůbec nezabývaly souvislostmi smlouvy o zápůjčce a zajišťovací smlouvy.
8. Svědek M. opakovaně uváděl, že žádnou půjčku poskytovat nechtěl. Pokud ovšem vztah mezi danými společnostmi vnímal jako vzniklý na základě kupní smlouvy, není zřejmé, jak mohl být uveden v omyl ohledně zápůjčky. Zápůjčka jako důvod pro výplatu částky 450 000 Kč je pouze skutkovým tvrzením nalézacího soudu. Podle obviněných jsou okolnosti uzavření smlouvy o zápůjčce pochybné, když v zajišťovací smlouvě je zmíněna s určením termínu vrácení peněžních prostředků, nicméně k výplatě výše zmíněné částky mělo dojít až po uzavření této zajišťovací smlouvy. Přitom teprve až po obdržení zápůjčky by mohlo dojít k uzavření zajišťovací smlouvy se sjednáním podrobností týkajících se jejího vrácení. Nalézací soud však tímto způsobem skutkovou větu nekonstruoval. Není tak jasné, zda měla být společnost L. uvedena v omyl ohledně vrácení zápůjčky či stran posléze sjednaného zajišťovacího převodu. Zajišťovací smlouva neměla žádný vliv na smlouvu o zápůjčce a její vyplacení, mohla pouze zvyšovat důvěru věřitele, že mu poskytnutá zápůjčka bude vrácena. Je jedno, zda obvinění před uzavřením zajišťovací smlouvy jednal o prodeji pozemku s jiným subjektem.
9. Dále je třeba zohlednit, zda prodej pozemku a znemožnění realizace zajišťovacího převodu může být považováno spíše za občanskoprávní delikt než součást podvodného jednání. Navíc pokud se ve skutečnosti mělo jednat o kupní smlouvu, pak je zcela bezpředmětné konstatování soudu, že závazek ve stanovené době nebyl obviněnými splněn. Podvodné jednání by mohlo spočívat i v tom, že po vylákání kupní ceny nebylo poskytnuto protiplnění, nicméně to by již byl jiný, než v rozsudku nalézacího soudu vymezený skutek.
10. V rozsudku nalézacího soudu včetně popisu skutku jsou do úvah vzaty údajně četné dluhy obviněné společnosti, kvůli kterým si musela být vědoma, že nebude schopna další závazky splácet. Tyto dluhy však nikde nejsou specifikovány. Pakliže by snad zápůjčka nebyla vrácena a pozemek prodán jinému subjektu, stále lze namítat, že se jedná o občanskoprávní vztah, k němuž se pojí nedodržení podmínky splatnosti a převedení nemovitosti určené k zajištění zápůjčky.
11. Svědek M. jednoznačně uvedl, že se domníval, že za částku 450 000 Kč se stane vlastníkem lesa. Tento svědek jako jednatel společnosti L. se tedy cítí být uveden v omyl nikoliv uzavřením smlouvy o zápůjčce nebo zajišťovací smlouvy, ale nezískáním vlastnictví k pozemku.
12. Stran již zmíněného extrémního nesouladu, resp. porušení práva na spravedlivý proces, namítají dovolatelé následující. Oba soudy se dostatečně nevypořádaly s obhajobou, podle které měla být předmětná peněžní částka včas vrácena. Obviněný tvrdil, že k uhrazení dlužné částky došlo již dne 26. 5. 2015, což prokazoval účetním dokladem. Uvedené vyplývá z výdajového dokladu předloženého opatrovníkem obviněné K. K. Tuto informaci nalézací soud bez podkladu považoval za lživou. V bodě 13. rozsudku nalézacího soudu tento toliko konstatuje, že svědek M. odmítl, že by mu částka 450 000 Kč měla být předána 26. 5. 2015 a naopak mu byla předána 26. 5. 2020. Extrémní rozpor spočívá již v tom, že soud prvního stupně dal přednost výpovědi svědka M. před obviněným, aniž by pro to měl důvod. Odvolací soud se s tímto problémem rovněž náležitě nevypořádal. Snažil se argumentovat časovými souvislostmi jednání obviněných. Tímto způsobem ovšem vytvořil rozpor mezi jeho argumentací a tou obsaženou v rozsudku soudu nalézacího stran toho, kdo podával návrh na vklad práva do katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj. Zjištění, že to měl být obviněný, kdo podal zmíněný návrh na vklad práva do katastru nemovitostí, učinil až odvolací soud, avšak tomuto nepředcházelo provedení důkazu listinou založenou na č. l. 51.
13. Nalézací soud v bodě 5. jeho rozsudku uvedl, že se opatrovník obviněné vyjádřil o tom, že mu obviněný avizoval existenci zmíněného dokladu o uhrazení dluhu, nicméně jej nemůže dohledat. Opatrovník pak prezentoval informaci od obviněného, podle které se měla částka uhrazená dne 26. 5. 2020 týkat zálohy za použití harvestoru, nikoliv vrácení peněžních prostředků.
14. Rovněž nelze přehlédnout, že svědek M. ve své svědecké výpovědi vyloučil spolupráci s obviněným až v době po vrácení peněz. Nikoliv před touto chvílí. O tuto otázku se nikdo nezajímal, stejně jako o existenci případných jiných důvodů pro finanční operace mezi obviněnými a společnosti L. Nesporné pouze je, že existují dva protichůdné doklady a nalézacímu soudu nic nebránilo blíže zkoumat jejich věrohodnost (např. dotázáním svědka M., zda je na nich jeho podpis). Teprve odvolací se těmito otázkami zabýval, ovšem pouze skrze spekulace o věrohodnosti výpovědi obviněného.
15. Dovolatelé závěrem připomínají zásadu subsidiarity trestní represe. Vzhledem ke všem okolnostem (zejména nepřehlednosti celého právního vztahu mezi obviněnými a poškozenou), je třeba dospět k závěru, že celý čin by bylo vhodnější řešit prostředky civilního práva. Oba soudy pochybily, když nezprostily obviněné obžaloby, neboť žalovaný čin není trestným činem.
16. Závěrem svého dovolání obvinění navrhli, aby byl napadený rozsudek zrušen a oba byli zproštěni obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že skutek je trestným činem, případně aby byly oba rozsudky zrušeny a věc vrácena do stádia řízení před nalézacím soudem.
17. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněných vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obvinění užili zejména argumentace, která není důsledná ve své návaznosti na vymezení skutku z předchozího řízení.
18. K uplatněným dovolacím námitkám je třeba připomenout, že obvinění jednali s vědomím četných dluhů společnosti D., když si zapůjčili od poškozené částku ve výši 450 000 Kč. Tento závazek přitom zajistili smlouvou o zajišťovacím převodu práva k pozemku, který však prodali jinému subjektu. Pro podvodný modus operandi přitom není podstatné, zda byl daný závazkový vztah založen dvěma samostatnými právními jednáními. Důležité je především pokrytí daného jednání souhlasným projevem vůle, ze kterého je zřejmý jak právní titul, tak i způsob zajištění závazku. Na uvedené pak navazuje ta skutková okolnost, že obviněná společnost nebyla schopna dostát tomuto závazku a ani dodržet podmínky jeho zajištění. Poškozená by se tak ani nemohla domáhat uspokojení své pohledávky skrze sjednaný zajišťovací institut.
19. Ohledně otázky, zda by znemožnění realizace ujednaní v zajišťovací smlouvě, nebylo možno považovat za občanskoprávní delikt, je nutné uvést, že nikoliv. Již sjednání tohoto zajišťovacího institutu bylo podvodným jednáním. Obvinění si totiž byli vědomi toho, že mimo případné plnění z předmětného zajištění nebude poškozené poskytnuta jiná majetková kompenzace. Ohledně námitek, podle kterých nemá být zřejmé, jakým způsobem byla poškozená uvedena v omyl, je možné odkázat na body 19. – 23. rozsudku odvolacího soudu, kde se tento s uvedenou otázkou vypořádává. Odvolací soud zcela správně došel k závěru, že ani vnímání závazku mezi poškozenou a obviněnou (resp. obviněnými) jako kupní smlouvy ze strany svědka M., nemůže na věci nic změnit.
20. Námitky o údajném uhrazení dluhu ze smlouvy o zápůjčce neodpovídají obviněnými deklarovanému důvodu dovolání. I kdyby byly výše řešené námitky uznány jako tento důvod dovolání naplňující, pak tomu již není v případě předmětné výhrady. Obvinění totiž argumentují ryze skutkovým způsobem, založeným na vlastním způsobu hodnocení důkazů. V tomto ohledu státní zástupkyně odkazuje na bod 18. rozsudku nalézacího soudu či body 12. – 15. rozsudku soudu odvolacího, kde se tyto soudy s uvedenými námitkami vypořádaly. Daný výdajový doklad by bylo možné zohlednit toliko v rámci adhezního řízení. Pro závěr o vině dovolatelů však význam nemá.
21. Státní zástupkyně nepřijímá ani námitku porušení zásady subsidiarity trestní represe (s odkazem na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012), neboť je podložena pouze tvrzením týkajícím se neujasněných soukromoprávních vztahu mezi smluvními stranami.
22. Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně vyslovila souhlas, aby tak učinil v neveřejném zasedání v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., a to i pro případ jiného rozhodnutí, než jsou uvedena v §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
23. V replice na vyjádření státní zástupkyně obvinění uvedli, že toto dezinterpretuje obsah podaného dovolání. Dovolatelé opakují argumentaci obsaženou v jejich dovolání stran toho, že svědek M. podle skutkových zjištění nalézacího soudu nemohl být vůbec uveden omyl, neboť se domníval, že uzavírá kupní smlouvu na pozemek. Dále odkazují na to, že vůbec nebyla prokázána existence dluhů společnosti D., a na námitku, podle níž nabídka pozemku sloužícího k zajištění dluhu ke koupi jiné osobě nenaplňuje skutkovou podstatu podvodu. Záměr prodeje tohoto pozemku jiné osobě než věřiteli, jehož pohledávku zajišťuje, by musel existovat již při uzavírání daných smluv. Nic takového soudy však v napadených rozhodnutích netvrdí a státní zástupkyně tudíž nemůže na nic takového odkazovat, jak chybně činí. V naznačeném směru dovolatelé pokračují v podrobnějším opakování svých dovolacích námitek.
24. Obvinění se následně vyjadřují k závěru státní zástupkyně, že podle stanoviska kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, není námitka porušení zásady subsidiarity trestní represe způsobilá k projednání. Státní zástupkyně však nespecifikuje, jaká konkrétní část z citovaného stanoviska je podle ní relevantní pro předmětnou dovolací argumentaci. V rámci tohoto stanoviska je totiž hovořeno i o nutnosti zvážit možnosti aplikace ustanovení o odpovědnosti za protiprávní čin v oblasti dalších právních odvětví (občanské, správní atd.). Poškozená společnost L., by přitom nepochybně mohla jednodušeji uplatnit svoje nároky cestou řízení občanskoprávního, pakliže by však měla jednoznačné podklady pro svá tvrzení. V civilním řízení by přitom bylo důležité zejména to, že svědek M. si dostatečně neprostudoval dokumenty, které podepisuje a že u něj nebyl obviněnými vyvolán omyl. Podle dovolatelů je námitka nedostatečného zohlednění zásady subsidiarity trestní represe zcela adekvátní, a to i s ohledem na zbylou argumentaci obsaženou v jejich dovolání.
25. Obvinění závěrem své repliky dodávají, že ze všech uvedených důvodu nadále trvají na tom, že jejich dovolání je nejen přípustné, ale i důvodné.
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
26. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podaly osoby oprávněné. Shledal přitom, že dovolání obviněného D. je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. a obviněné D. je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
27. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný dovolací důvod.
28. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
29. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
30. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
31. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
32. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněných.
IV.
Důvodnost dovolání
33. Ohledně námitek obviněných, které podřadili pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , je nutno konstatovat, že tyto z části nejsou s to naplnit zmíněný dovolací důvod a ani žádný z dalších taxativně vyjmenovaných důvodů dovolání podle §265b tr. ř. Jedná se totiž o námitky skutkové, resp. procesní povahy (viz dále body 36 až 38.).
34. Nejvyšší soud připomíná, že z pozice dovolacího soudu nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, ledaže by tato zjištění byla v tak extrémním rozporu s provedenými důkazy, že by tím bylo dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces. V takovém případě by měl zásah Nejvyššího soudu podklad v ustanoveních čl. 4 a čl. 90 Ústavy.
35. Rozhodnutí trpící vadou extrémního nesouladu jsou taková, jež obsahují skutková zjištění, která nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo jsou dokonce s nimi přímo v rozporu, ať již se tak stalo v důsledku toho, že obsah důkazů byl zkreslen, dezinterpretován, pominut, či v důsledku jiných hrubých vad nastalých v procesu dokazování a jeho hodnocení. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňují požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. ř., přičemž ústí do skutkových a právních závěrů, jež jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, avšak jsou odlišné od pohledu obviněného. V celé řadě rozhodnutí, ať již Ústavního či Nejvyššího soudu, lze nalézt shrnutí vyznívající tak, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07).
36. Za námitky skutkové povahy je třeba označit ty, na jejichž základě dovolatelé zpochybňují existenci jejich špatné finanční situace při uzavírání předmětných smluv. Spolu s tímto v podstatě namítají nedostatečné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který údajně nedostatečně specifikoval, o jakých dluzích hovoří v souvislosti s osobami obviněných. V tomto směru je možné přisvědčit, že k otázce existence dluhů na straně obviněné D. se nalézací soud vyjádřil poměrně stručně v bodě 28. jeho rozsudku. Ač mohl své úvahy, resp. specifikaci důkazů, z nichž vycházel, více konkretizovat, z obsahu spisu je zřejmé, že byly podložené. Závěr o zadluženosti obviněné společnosti založil soud prvního stupně na důkazech provedených v hlavních líčením konaných ve dnech 2. 6. 2020 (č. l. 250 p. v.) a 18. 8. 2020 (č. l. 264). Jednalo se o přehled vlastnických a jiných věcných práv obviněné D. (č. l. 114 – 152) a výpis z Centrální evidence exekucí (č. l. 153 – 157). Uvedené ostatně komentoval i odvolací soud v bodě 22. jeho rozsudku, když uvedl, že „[e]xistence četných dluhů, které v době zápůjčky nebyla schopna spol. D. řádně plnit, vyplývá z přehledu exekucí vedených proti ní, jenž byl opatřen z centrální evidence exekucí a rovněž ze zápisů vyplývajících z výpisů z katastru nemovitostí. Společnost D. je vlastníkem celé řady nemovitostí, které však jsou zatíženy zástavními právy na podkladě řady pohledávek příslušných veřejnoprávních institucí (finanční úřad, správa sociálního zabezpečení), či četnými vedenými exekučními řízeními.“ Vzhledem k tomu, že soudy zjevně vycházely z provedených důkazů, které zcela adekvátně hodnotily, nelze hovořit o situaci vyžadující kasační zásah Nejvyššího soudu. V předmětných rozsudcích nelze shledávat nedostatečnost jejich odůvodnění, jak je vyžadováno §125 tr. ř., potažmo i právem na spravedlivý proces, jehož porušení je obviněnými namítáno.
37. Do procesní roviny spadá i argumentace obviněných, skrze kterou napadají skutkový závěr nalézacího soudu, že obviněné D. zapůjčená částka 450 000 Kč nebyla uhrazena do data splatnosti. Přesněji řečeno, že tato částka byla uhrazena až pět let po termínu splatnosti dne 26. 5. 2020, již v rámci trestního řízení. S touto námitkou se vypořádal již soud druhého stupně v bodech 11. – 15 odůvodnění svého rozsudku. Ve zmíněných bodech rozvedl úvahy, pro které má obhajobu obviněných v tomto směru za vyvrácenou. Své závěry tak podepřel v první řadě skutečností, že obviněný tak zásadní potenciálně ospravedlňující důkaz zmínil a předložil až v poměrně pozdní fázi trestního řízení. Dále vzal do úvahy zjištění vyplývající z výpovědi svědka M., který zaplacení částky 450 000 Kč před datem 26. 5. 2020 vyloučil ve spojení s nepodložeností tvrzení obviněných, že částka identická s tou, která byla obviněné D. zapůjčena, měla být dne 26. 5. 2020 předána svědku M. za zapůjčení harvestoru (což svědek M. rovněž odmítl). Odvolací soud neopomněl zmínit ani to, že by poškozená společnost neměla žádný důvod k podávání trestního oznámení, pokud by její pohledávka byla uhrazena již 26. 5. 2015. Pakliže odvolací soud (potažmo i soud prvního stupně) měl danou obhajobu obviněných za nevěrohodnou, nelze mu vytýkat vadu tzv. extrémního nesouladu a porušení práva na spravedlivý proces obviněných.
38. K tvrzení dovolatelů, že odvolací soud modifikoval hodnocení důkazu provedeného soudem prvního stupně, aniž by tento sám provedl, uvádí Nejvyšší soud následující. Listina obsažená na čísle listu 51 spisu byla provedena již soudem prvního stupně v rámci hlavního líčení dne 2. 6. 2020 (viz č. l. 250 p.v.) a tímto i hodnocena v bodě 18. (resp. vyložena v bodě 10.) jeho rozsudku. Následně se o této listině zmínil i soud odvolací v bodech 13. a 14. jeho rozsudku. Je zřejmé, že ohledně zmíněného listinného důkazu, jehož obsahem je návrh na vklad práva do katastru nemovitosti, došlo mezi oběma soudy k určité neshodě mezi tím, kdo měl tento návrh podávat, zda obviněný nebo poškozená společnost. Nicméně je nutné podotknout, že se v kontextu celého důkazního řízení jedná o marginální záležitost, kterou nelze označit za případ tzv. extrémního nesouladu či porušení práva na spravedlivý proces. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout, že dodržení práva na spravedlivý proces je třeba posuzovat z hlediska řízení jako celku, jak opakovaně ve své rozhodovací činnosti vyjádřil Evropský soud pro lidská práva (viz např. Bykov v. Ruská federace, Ibrahim v. Spojené království) i Ústavní soud (viz např. jeho usnesení sp. zn. I. ÚS 364/19, či nález sp. zn. III. ÚS 1339/14). O porušení práva obviněných na spravedlivý proces tak nelze v předmětné věci hovořit. Zmínka odvolacího soudu o osobě podávající návrh na vklad práva do katastru nemovitostí ve výsledku nemohla mít vliv na odsouzení dovolatele (potažmo na spravedlivost řízení jako celku), neboť část jeho obhajoby, k níž se zmíněný údaj pojil, byla vyvrácena podstatně širší argumentací.
39. Za námitku hmotně právní povahy lze považovat tu, kdy dovolatel pracuje se zjištěním, že svědek M. jako jednatel poškozené nechtěl uzavřít smlouvu o zápůjčce, ale celý kontrakt nesprávně pochopil spíše jako kupní smlouvu. Skutečností sice je, že obviněným nelze klást za vinu neschopnost svědka M. pochopit smysl právního vztahu, do něhož skrze poškozenou společnost vstupuje či laxní přístup daného svědka při tomto jednání. Ovšem to nalézací soud ve svém výroku o vině ani neučinil, když obviněné uznal vinnými na podkladě skutkových zjištění o uzavřené zápůjčce a smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva k pozemku. Pro kvalifikaci předmětného skutku jako přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku je přitom zásadní naplnění znaků této skutkové podstaty a její skutkové vystižení ve výroku rozsudku. Podstatou činu v této trestní věci bylo, že došlo k majetkové dispozici mezi obviněnými a poškozenou (zastoupenou svědkem M.). Obviněná D. (skrze obviněného D.) s poškozenou uzavřela smlouvu o zápůjčce, jež byla zajištěna pozemkem, který ovšem už v době uzavření těchto smluv plánovala prodat jiné osobě, což následně učinila, přičemž věděla, že nebude schopna zapůjčené peněžní prostředky vrátit. Svědek M. sice nepochopil všechny souvislosti daného právního vztahu, nicméně v obecnosti věděl, že dochází k určitému pohybu hodnot (peněžních prostředků a eventuálně i pozemku) mezi poškozenou a obviněnými, přičemž ohledně skutečných následků tohoto právního vztahu – že poškozená bude jeho následkem zkrácena v majetkové sféře – byl uveden v omyl. Na podstatě tohoto jednání nic nemění skutečnost, že v důsledku podvodného jednání obviněných vznikl u poškozené, resp. svědka M., omyl ještě hlubší, než který mohli očekávat, vyplývající z neschopnosti svědka M. pochopit smysl daného právního jednání. Obvinění byli odsouzeni pro tu část protiprávního jednání a navazujícího následku, která byla pokryta jejich zaviněním (uzavření smlouvy o zápůjčce, zajištění pozemkem, který prodali jiné osobě). Rozšíření omylu poškozeného nad tuto míru jeho nepochopením právního jednání, které za poškozenou činil, již logicky leželo mimo výrok o vině dovolatelů.
40. Jinak vyjádřeno, uvedení jiného v omyl a spáchání trestného činu podvodu v zásadě nebrání, když osoba uváděná v omyl ve výsledku dospěje kvůli vlastní naivitě k ještě mylnějšímu závěru ohledně občanskoprávní povahy uzavíraných smluv, než který předpokládal pachatel. Přijetím opačného závěru by bylo dosaženo absurdního důsledku. Obvinění by totiž mohli být odsouzeni v situaci, kdy by se dopustili podvodného jednání na osobě, která byla v jistém smyslu kompetentnější a jasně pochopila obsah uzavíraných smluv (tedy, že obsahem sjednávaných závazků není převod nemovitosti). Naopak by však obvinění nemohli naplnit znaky předmětné skutkové podstaty, kdyby se dopustili totožného podvodného jednání vůči osobě naivnější, která ve výsledku smysl daného právního jednání pochopila ještě mylněji, než předpokládali obvinění. Vznesená námitka směřující vůči nenaplnění zákonných znaků podvodu (znaků jeho objektivní stránky) je tedy zjevně neopodstatněná.
41. S jistou mírou tolerance je možné jako dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyhovující uznat i námitku, podle které konstrukce skutkové věty neodpovídá právní kvalifikaci, neboť je v ní zmateně vyjádřena chronologie uzavíraných smluv. Tato podle dovolatelů není z hlediska civilního práva možná, když smlouva o zápůjčce by musela předcházet uznání dluhu z ní vyplývajícího, stejně jako uzavření smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva k pozemku. Opět je třeba poukázat zejména na to, že v obecném smyslu jsou ve skutkové větě obsaženy všechny poznatky nutné k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Nalézací soud vymezení skutku konstruoval tak, že se nejdříve zmínil o smlouvě o zajišťovacím převodu práva a uznání dluhu a až poté mluvil o smlouvě o zápůjčce (resp. „půjčce“). Přes uvedené je však ze skutku patrno, že ke všem těmto právním jednáním došlo v jeden den tj. 7. 1. 2015 na stejném místě – pobočce České pošty s.p. na adrese XY. Nad rámec uvedeného je možné dodat, že takto pojatá skutková zjištění, ke kterým dospěl soud prvního stupně, přitom odpovídají i obsahu spisu, konkrétněji řečeno obsahu v něm založené „Smlouvy o zajištění převodu práva spolu s uznáním dluhu“ (č. l. 40). Dohady o tom, v jakém reálném časovém sledu mělo k těmto jednáním dojít spojené se snahou rozporovat přijatelnost takového postupu z hlediska občanskoprávního, na trestní odpovědnost dovolatelů nemohou mít vliv. Ve stejném duchu je pak možné odmítnout námitku vztahující se k terminologii užité nalézacím soudem, kdy tento hovoří o „půjčce“ namísto „zápůjčky“.
42. Obvinění ve svém dovolání rovněž hovoří o zásadě subsidiarity trestní represe. Podotýkají, že je otázkou, zda prodej pozemku jinému, přestože tento měl sloužit k zajištění dluhu, není spíše občanskoprávním deliktem. Jedná se však o zcela osamocený výrok bez hlubší navazující argumentace. Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu, bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svoji roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob poukazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví. V předmětné trestní věci přitom došlo ze strany obviněných k naplnění znaků nejen základní skutkové podstaty trestného činu podvodu, nýbrž i její kvalifikované formy podle §209 odst. 3 tr. zákoníku. Řešenou výhradu dovolatelů je tedy, mimo již zmiňovanou absenci konkrétnější argumentace, nutné označit jako zcela nepřípadnou.
43. Na tomto místě Nejvyšší soud považuje za potřebné k námitkám obviněného, jež uplatnil v dovolání a kterými se již jako obsahově shodnými soudy nižších stupňů zabývaly, uvést, že není jeho úkolem, aby na veškeré výhrady dovolatele opětovně a detailně reagoval. V uvedeném směru lze odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá , že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku) . Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Ohledně rozhodnutí dovolacího soudu, pokud dovolání odmítá, se navíc uplatňuje znění §265i odst. 2 tr. ř. (viz dále).
V.
Způsob rozhodnutí
44. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněných plyne, že ti ve svém dovolání uplatnili převážně námitky, které se s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. věcně rozešly. V té části, v níž námitky dovolatelů byly vyhodnoceny, jako formálně obsahově vyhovující uplatněným důvodům dovolání, byly tyto vyhodnoceny jako zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o celém dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
45. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 10. 2021
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu