ECLI:CZ:NS:2021:7.TDO.1023.2021.1
sp. zn. 7 Tdo 1023/2021-3320
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 11. 2021 o dovolání obviněného M. Š. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 10 To 99/2020, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 T 11/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. Š. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 7. 2020, č. j. 9 T 11/2019-2608, byl obviněný M. Š. uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku [pro jednání pod bodem 1)], zločinem sexuálního nátlaku podle §186 odst. 1, odst. 5 písm. b) tr. zákoníku [pro jednání pod bodem 2)], zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku [pro jednání pod bodem 3)], přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku [pro jednání pod bodem 4)], přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku [pro jednání pod bodem 5)], přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku [pro jednání pod bodem 6)] a přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 2 tr. zákoníku [pro jednání pod bodem 7)]. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §185 odst. 3 tr. zákoníku za užití §35 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Obviněnému byl dále podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, a to věcí konkrétně specifikovaných ve výrokové části citovaného rozhodnutí a podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené R. H. K. na náhradu nemajetkové újmy.
2. Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedených trestných činů jednáním spočívajícím v tom, že:
1) od přesně nezjištěného dne první poloviny roku 2013 do 7. 10. 2018 na různých místech Královéhradeckého kraje, zejména ve XY, u XY a v XY, a dále na různých místech v XY, XY a XY, a dalších místech, pod pohrůžkou zaslání jejích intimních fotografií jejímu manželovi, rozšíření těchto fotografií po XY a zveřejnění jejich mileneckého vztahu, a zneužívaje své fyzické převahy a posléze též rezignace poškozené, a dále přes její zjevnou nevoli, s četností až šestkrát týdně nutil poškozenou R. H. K. k souložím a orálním a análním pohlavním stykům, přičemž při vykonávání pohlavních styků zpravidla odmítal respektovat poškozenou namítanou menstruaci či bolesti hlavy či břicha, a anální pohlavní styky, při kterých ji držel za boky, vykonával i přesto, že ho poškozená prosila, že nechce, říkala mu, že ji to bolí, a brečela,
přičemž v důsledku jednání obviněného se u poškozené v říjnu 2018 rozvinula posttraumatická stresová porucha trvající nejméně do doby znaleckého vyšetření dne 14. 10. 2019 a projevující se plačtivostí, depresivním laděním, zvýšenou lekavostí a ostražitostí, tendencí vyhýbat se sociálním kontaktům, zhoršeným soustředěním, ztrátou zájmu o aktivity, které u ní dříve vyvolávaly potěšení, ztrátou energie, sníženou schopností prožívat radost, senzitivní vztahovačností na veřejnosti, strachem v situacích, kdy vidí osobu nebo auto podobající se obviněnému a jeho autu, a vyhýbáním se takovým situacím, pocity ponížení, pocity ztráty perspektivy s pocitem omezených možností do budoucna, snížením volních schopností, bezděčnými reminiscencemi živých vzpomínek prožitých událostí s obviněným, sníženým zájmem i účastí na důležitých činnostech v životě, nekvalitním spánkem s předčasným ranním probouzením, sníženou chutí k jídlu s celkovým váhovým úbytkem a sníženým libidem, s nejistou prognózou zlepšení a úzdravy;
2) v přesně nezjištěné době od první poloviny roku 2013 do 7. 10. 2018 z přesně nezjištěného místa požadoval po poškozené R. H. K., aby se vyfotila v kleče na čtyřech před zrcadlem tak, aby byl vidět detail jejího přirození, a fotky mu poslala e-mailem s tím, že pokud mu nevyhoví, vyfotí si ji on sám a ona nad tím nebude mít kontrolu, a prozradí jejich milenecký vztah jejímu manželovi, přičemž poškozená mu z obavy ze splnění vyhrůžky a za situace, kdy jí i při jiných příležitostech hrozil zasláním jejích intimních fotografií jejímu manželovi a zveřejněním jejich mileneckého vztahu, vyhověla a přesně nezjištěný počet fotografií vyfotila a poslala mu je,
přičemž v důsledku jednání obviněného se u poškozené v říjnu 2018 rozvinula posttraumatická stresová porucha trvající nejméně do doby znaleckého vyšetření dne 14. 10. 2019 a projevující se plačtivostí, depresivním laděním, zvýšenou lekavostí a ostražitostí, tendencí vyhýbat se sociálním kontaktům, zhoršeným soustředěním, ztrátou zájmu o aktivity, které u ní dříve vyvolávaly potěšení, ztrátou energie, sníženou schopností prožívat radost, senzitivní vztahovačností na veřejnosti, strachem v situacích, kdy vidí osobu nebo auto podobající se obviněnému a jeho autu, a vyhýbáním se takovým situacím, pocity ponížení, pocity ztráty perspektivy s pocitem omezených možností do budoucna, snížením volních schopností, bezděčnými reminiscencemi živých vzpomínek prožitých událostí s obviněným, sníženým zájmem i účastí na důležitých činnostech v životě, nekvalitním spánkem s předčasným ranním probouzením, sníženou chutí k jídlu s celkovým váhovým úbytkem a sníženým libidem, s nejistou prognózou zlepšení a úzdravy;
3) od první poloviny roku 2013 do října 2018 na různých místech Královéhradeckého kraje, zejména ve XY, poté co se poškozená R. H. K. opakovaně pokoušela ukončit jejich vztah, pod pohrůžkou zaslání jejích intimních fotografií jejímu manželovi, rozšířením těchto fotografií po XY a zveřejněním jejich mileneckého vztahu, požadoval po poškozené, aby se s ním i nadále stýkala a udržovala s ním intimní vztah, přičemž po 8. 10. 2018, kdy poškozená vztah definitivně ukončila, až do svého zadržení dne 10. 1. 2019 jí na podporu svých výhrůžek e-mailem a SMS zprávami na ukázku zasílal její intimní fotografie, které měl, a statistiku jejich sexuálních styků, kterou si vedl, a dále DVD, na němž jsou nahrané jednak její intimní fotografie, jednak tajně pořízené videonahrávky zachycující ji mj. při pohlavních stycích s obviněným, dále v předmětném období vyžadoval pravidelné zasílání SMS zpráv a předávání dárků při předem stanovených příležitostech, a v době hospitalizace v nemocnici ve XY v polovině roku 2013 vyžadoval pravidelné návštěvy jako podmínku toho, že nebude dále řešit incident, při kterém ho v souvislosti se snahou chránit poškozenou fyzicky napadl D. P.,
přičemž v důsledku jednání obviněného se u poškozené v říjnu 2018 rozvinula posttraumatická stresová porucha trvající nejméně do doby znaleckého vyšetření dne 14. 10. 2019 a projevující se plačtivostí, depresivním laděním, zvýšenou lekavostí a ostražitostí, tendencí vyhýbat se sociálním kontaktům, zhoršeným soustředěním, ztrátou zájmu o aktivity, které u ní dříve vyvolávaly potěšení, ztrátou energie, sníženou schopností prožívat radost, senzitivní vztahovačností na veřejnosti, strachem v situacích, kdy vidí osobu nebo auto podobající se obviněnému a jeho autu, a vyhýbáním se takovým situacím, pocity ponížení, pocity ztráty perspektivy s pocitem omezených možností do budoucna, snížením volních schopností, bezděčnými reminiscencemi živých vzpomínek prožitých událostí s obviněným, sníženým zájmem i účastí na důležitých činnostech v životě, nekvalitním spánkem s předčasným ranním probouzením, sníženou chutí k jídlu s celkovým váhovým úbytkem a sníženým libidem, s nejistou prognózou zlepšení a úzdravy;
4) od první poloviny roku 2013 do 10. 1. 2019 na různých místech Královéhradeckého kraje, zejména ve XY a v XY, poté co se poškozená R. H. K. opakovaně pokoušela ukončit jejich vztah,
a) vyhledával její osobní blízkost tím, že se dožadoval schůzek postupně až šestkrát týdně, v případě, že mu poškozená neodpověděla na SMS zprávy, jezdil za ní do zaměstnání, čekal na ni, resp. pohyboval se na místech, o nichž věděl, že se tam má nacházet, sledoval ji při jejích cestách automobilem, kontroloval, zda se její vozidlo nachází v pracovní době na firemním parkovišti, a pokud tomu tak nebylo, požadoval vysvětlení, až několikrát za den projížděl kolem její kanceláře, prozváněl ji a požadoval, aby se ukázala v okně,
b) vytrvale ji kontaktoval tím, že jí denně zasílal nejméně pět nevyžádaných SMS zpráv a četnost zpráv zvyšoval, pokud odmítala schůzky, zasílal jí řádově i desítky e-mailů denně, vytrvale ji telefonicky kontaktoval, od října 2018 i ze skrytých čísel, sledoval a oslovoval ji přes webové portály, na nichž byla činná, nejméně v 40 případech přelezl min. 2,3 m vysoké oplocení pozemku u domu čp. XY v ulici XY ve XY, a dožadoval se u poškozené vstupu do domu, resp. tajně sledoval poškozenou a dění v domě,
c) opakovaně jí na parkovišti jejího zaměstnavatele blokoval auto, požadoval, aby mu hlásila veškeré své aktivity, a pokud tak neučila, požadoval po ní vysvětlení, přičemž vzhledem k tomu, že situace, kdy opustila domov, bral jako příležitost vidět se, minimalizovala poškozená své volnočasové aktivity, a po incidentu z října 2018 z obavy z obviněného se již mimo domov pohybovala výhradně v doprovodu manžela,
přičemž jeho jednání bylo v kontextu opakovaně vznášených výhrůžek rozeslání jejích intimních fotografií a zveřejnění jejich vztahu způsobilé dát vzniknout duševní poruše, která se u poškozené následně rozvinula, a to ve formě posttraumatické stresové poruchy;
5) v přesně nezjištěné době nejméně od srpna 2011 do července 2012 z přesně neustanovených míst opakovaně vyhrožoval své někdejší přítelkyni poškozené V. U. tím, že rozejde-li se s ním a nebude nadále udržovat jejich milenecký vztah, zveřejní její erotické fotografie, které vznikly v době trvání jejich vztahu, na internetu a zašle je jejímu zaměstnavateli;
6) v přesně nezjištěné době, nejpozději však dne 6. 1. 2011, v místě bydliště poškozené v XY, XY, Jihomoravský kraj, získal bez vědomí poškozené V. U. přístupové údaje do jejího e-mailového uživatelského účtu XY, které měla poznamenané ve svém deníku, odkud si následně bez jejího souhlasu a vědomí nejméně v období od 18. do 23. 10. 2011 přeposlal na svůj e-mail XY nejméně devět e-mailových zpráv, které měla poškozená uložené ve svém účtu;
7) v období od 30. 11. do 16. 12. 2018 ve XY nastříkal
- zelenou barvou na dvacet stromů v lesním porostu v blízkosti ulice XY nápis „JE“,
- červenou barvou na dva stromy u parkoviště před budovou smuteční síně v ulici XY nápis „HLAVATÁ JE COURA“, které následně poté, co byl nápis znečitelněn, postříkal stejným nápisem zelené barvy,
- a červenou barvou na dva stromy v lesním porostu u ulice XY nápis „HLAVATÁ JE COURA“.
3. Tento rozsudek následně napadli obviněný a poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky odvoláními, z jejichž podnětu jej Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 12. 2020, č. j. 10 To 99/2020-3107, v bodu I. podle §258 odst. 1 písm. a), d), f), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o vině pod bodem 6) a v důsledku toho i v celých výrocích o uložených trestech a ve výrocích o náhradě škody. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen (bod II.). V bodu III. potom podle §259 odst. 3 písm. b), odst. 4 tr. ř. znovu Vrchní soud v Praze rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 8. 2015, a při nezměněných výrocích o vině v napadeném rozsudku pod body 1), 2), 3), 4), 5) a 7) ho odsoudil podle §185 odst. 3 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce 8 a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Obviněnému byl dále podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, a to věcí konkrétně specifikovaných ve výrokové části citovaného rozhodnutí. Podle §228 odst. 1 tr. ř. pak bylo obviněnému uloženo nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky škodu ve výši 36 816 Kč s konkretizovaným úrokem a podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená R. H. K. se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Je namístě doplnit, že podle skutkových závěrů soudu druhého stupně se obviněný dopustil uvedeného přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 8. 2015, jednáním spočívajícím v tom, že v přesně nezjištěné době, nejpozději však dne 6. 1. 2011, v místě bydliště poškozené v XY, XY, Jihomoravský kraj, získal bez vědomí poškozené V. U. přístupové údaje do jejího e-mailového uživatelského účtu XY, které měla poznamenané ve svém deníku, odkud si následně bez jejího souhlasu a vědomí nejméně v období od 18. do 23. 10. 2011 přeposlal na svůj e-mail XY nejméně devět e-mailových zpráv, které měla poškozená uložené ve svém účtu.
5. Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, a to prostřednictvím obhájců JUDr. Filipa Seiferta a Mgr. Miroslava Kučerky (tedy formou dvou písemných podání, které je však nutno považovat za jeden uplatněný opravný prostředek), opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
6. V podání vyhotoveném obhájcem JUDr. Filipem Seifertem namítl, že skutkový stav zjištěný soudem prvního i druhého stupně neodpovídá provedenému dokazování, v důsledku čehož zde spatřuje existenci extrémního nesouladu skutkových a právních závěrů, který spočívá v nesprávné subsumpci jednání obviněného pod znaky trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Tyto skutky nebyly zjištěny způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces, což zakládá naplnění uplatněného dovolacího důvodu.
7. Konkrétně v případě zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku nebylo jeho spáchání vůbec prokázáno, jelikož z jeho strany nedošlo k naplnění subjektivní stránky. Poškozenou R. H. K. k pohlavním stykům nijak nenutil a jeho jednání k tomuto ani nesměřovalo. Obviněný neměl žádnou možnost z chování poškozené rozpoznat, že by neměla zájem o takový kontakt s ním, neprojevovala žádný odpor a sama byla velmi iniciativní, což plyne i z dostupných nahrávek. Pokud poškozená s něčím nesouhlasila, akceptoval to. Nikdy tedy nebylo prokázáno, že by nějaký odpor poškozené překonával, ani že by projevila vážně míněný odpor k sexuálnímu styku s obviněným. I v případě, že by výpověď poškozené, pokud jde o její postoj k pohlavním stykům s obviněným, byla pravdivá, nemohl být uznán vinným trestným činem znásilnění pro existenci skutkového omylu negativního podle §18 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nevěděl o okolnostech naplňujících znaky trestného činu znásilnění a byla tím vyloučena jeho odpovědnost za úmyslný trestný čin.
8. K trestnému činu sexuálního nátlaku podle §186 tr. zákoníku obviněný uvedl, že i v tomto případě byl presumován jeho úmysl, tedy že poškozená jím byla k pořizování svých intimních fotografií nucena, avšak opět nedošlo k prokázání potřebného zavinění. Poškozená nebyla obviněným nucena k jednání, které by spočívalo v pohlavním sebeukájení, ani nebylo zjištěno užití násilí či pohrůžky násilí. O takovém jednání absentuje jakýkoli důkaz. Pokud obviněný po poškozené tyto fotografie chtěl a byly pořízeny, stalo se tak dobrovolným jednáním v rámci intimního vztahu mezi dvěma osobami, což lze považovat za normální a nijak závadné. Dodal, že soudy z něj vytvořily „lidské monstrum bažící po sexuálním ukojení“, avšak v sexuální oblasti nebyly u něj zjištěny žádné anomálie, je tedy v tomto směru zcela normální jedinec.
9. Za neakceptovatelnou považoval obviněný i kvalifikaci jeho jednání jako nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. zákoníku, neboť nejenže nebyla opět jakkoliv prokázána, navíc se vůči jeho osobě jedná o kvalifikaci účelovou, jelikož se hodí do celé věci. Pokud totiž mají dvě osoby mezi sebou intimní vztah, tak přirozeně vyžadují svoji blízkost a kontaktují se. Mnoho schůzek navíc iniciovala sama poškozená.
10. Ani v případě trestného činu vydírání podle §175 tr. zákoníku nebyl proveden žádný důkaz, který by předmětnou kvalifikaci odůvodňoval, protože nikdy v rámci komunikace s poškozenou nepřikládal fotky tak, aby bylo možné se reálně hájitelným výkladem domnívat, že se jedná o vydírání či jinou formu nátlaku. Vzhledem k tomu, že manžel poškozené o jejím vztahu s obviněným věděl, vydírání či vyhrožování vyzrazením by postrádalo jakýkoli smysl.
11. Souhrnně doplnil, že subjektivní stránku příslušných trestných činů nelze pouze předpokládat nebo ji dovozovat ze škodlivého následku, což však soudy obou stupňů v předmětné věci činily, navíc škodlivý následek vymezily taktéž zcela vadným způsobem a dopustily se tím zásahu do jeho ústavně garantovaných práv. Odvolací soud se pak s námitkami obhajoby o nenaplnění subjektivní stránky v podstatě nijak nevypořádal, strohé konstatování v bodě 73. napadeného rozsudku nepostačuje.
12. Dále obviněný namítl, že soudy obou stupňů zjevně dospěly k závěru, že se dopustil některých trestných činů v jejich souběhu, čemuž nasvědčuje uložení úhrnného trestu podle §43 odst. 1 tr. zákoníku. V případě skutků, v nichž je spatřováno naplnění znaků skutkové podstaty zločinů znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a sexuálního nátlaku podle §186 odst. 1, odst. 5 písm. b) tr. zákoníku, je doba jejich spáchání vymezena zcela identicky. Vzhledem k tomu je zjevné, že v inkriminované době se dopustil jednočinného souběhu zmíněných deliktů na osobě poškozené. Trestný čin sexuálního nátlaku je však v tomto případě subsidiární ve vztahu k trestnému činu znásilnění, a proto je jejich jednočinný souběh již z logiky věci vyloučen, stejně tak je vyloučen jednočinný souběh trestného činu znásilnění s trestným činem vydírání podle §175 tr. zákoníku.
13. V další části své argumentace obviněný vyjádřil svůj nesouhlas s nezohledněním znaleckého posudku předloženého obhajobou, vypracovaného doc. MUDr. Evženem Hrnčířem, CSc., v důsledku čehož znalecký posudek vypracovaný MUDr. Janem Flídrem nikdy nebyl kriticky zkoumán. Jeho posudek má charakter posudku vypracovaného psychiatrem, ale MUDr. Jan Flídr nikde neuvádí, že by měl psychiatrickou kvalifikaci, při vypracování znaleckého posudku neměl MUDr. Jan Flídr rovněž k dispozici zdravotní dokumentaci poškozené, ve svém znaleckém posudku zapsal pouze její subjektivní sdělení a tvrzení a vycházel ze závěru, že jsou absolutně pravdivá a nezkreslená a mohou být jediným relevantním závěrem pro jeho znalecké závěry. MUDr. Jan Flídr ani neobjasnil, proč u které konkrétní životní aktivity měl být pokles v takové výši, v jaké určil. Sporná je i otázka ohledně ustálení zdravotního stavu poškozené, které bylo určeno ke dni 21. 12. 2019 bez bližšího odůvodnění.
14. Soudy se taktéž nezabývaly jinými důvody, jež ke vzniku nemoci poškozené mohly vést. Závěry, jimiž znalci odůvodnily, že k tomuto následku nevedl traumatický sexuální zážitek poškozené ve 13 letech, považoval obviněný za nepřesvědčivé a namítl, že mělo být k dané otázce provedeno vyšetření. Ani zjištěními, že mezi manželem poškozené a poškozenou docházelo k hádkám a že manžel poškozené kontroloval její telefon a emaily, se znalci v dané souvislosti nezabývali, stejně jako existencí dalších nemanželských vztahů poškozené. Znalci navíc u poškozené konstatovali mírně sníženou obecnou věrohodnost a sklon k manipulaci. Odvolací soud se však ve svém rozhodnutí se všemi znaleckými posudky stran naplnění znaků podmiňujících použití vyšší trestní sazby nijak nevypořádal. Závěry MUDr. Jana Flídra, jakož i dalších znalců, byly tedy automaticky převzaty a použity v neprospěch obviněného jako podklad pro jeho odsouzení, aniž by je soudy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů jakkoli hodnotily. Odvolací soud nevyslechl u veřejného zasedání oba znalce, aby jim dal možnost tyto rozpory vysvětlit, případně nezajistil vypracování revizního znaleckého posudku.
15. Obviněný taktéž poukazoval na rozpory ve výpovědi poškozené, k čemuž odkázal na své odvolání. Tvrzení poškozené nemohou v porovnání s objektivně zachycenými skutečnostmi obstát jako věrohodná výpověď. Vzhledem k tomu, že poškozená objektivně uváděla nepravdy a s ohledem na znalecké závěry k její osobě, je nutné hledět na její výpověď kritickým prizmatem, a nelze akceptovat hrubé rozpory, které nekorespondují s provedenými důkazy. Závěr o vině byl tedy učiněn v rozporu se zásadou presumpce neviny a s principem in dubio pro reo. Napadený rozsudek je pak s ohledem na nedostatečné odůvodnění nepřezkoumatelný a vykazuje znaky libovůle.
16. Obviněný namítl i porušení svého práva na obhajobu, spočívající v tom, že své argumenty vůči právní kvalifikaci předmětných trestných činů vyjádřil již ve svém odvolání, ale odvolací soud se jimi zcela opomenul zabývat, což zakládá i porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
17. V rámci dovolání podaného prostřednictvím obhájce Mgr. Miroslava Kučerky obviněný namítl, že obecné soudy se s jím doposud uplatněnými námitkami nevypořádaly a pokud ano, tak okrajově či neúplně. Zcela nekriticky přistoupily k osobě R. H. K., včetně veškerých jí předkládaných tvrzení a důkazů, které soustavně vyhodnocovaly v jeho neprospěch. Obviněný poukazoval na velké množství objektivních a zásadních rozporů, na tyto však soudy obou stupňů zcela rezignovaly.
18. Konkrétně obviněný namítl, že odvolací soud se nijak nevypořádal s obhajobou předloženým znaleckým posudkem, vypracovaným doc. MUDr. Evženem Hrnčířem, CSc., jelikož znalce nepředvolal, znalecký posudek neprovedl jako důkaz, aniž by tento krok jakkoliv odůvodnil, nevyjádřil se k němu ani ve svém rozsudku. Závěry ohledně existence posttraumatické stresové poruchy byly podepřeny pouze posudkem MUDr. Jana Flídra, přičemž tento důkaz nebyl ze strany obecných soudů podroben jakémukoliv zkoumání, hodnocení a posuzování, soudy pouze převzaly jeho závěry. Vzhledem k tomu, že se jedná o jediný důkaz, je třeba o to pečlivěji přistupovat k jeho hodnocení. Obviněný však tento posudek považoval za „diletantský, zmatečný a nepřezkoumatelný“, jelikož nerespektuje zákonné náležitosti znaleckého posudku, své závěry ničím nepodkládá, zcela je subjektivizuje a nekriticky přitakává tvrzením poškozené, aniž by si opatřil jakékoli lékařské zprávy o jejím zdravotním stavu. Ve vztahu k posuzování zmíněné otázky nebyla reflektována výpověď znalkyň k osobnosti a věrohodnosti poškozené. Tvrzené dopady jeho jednání vůči poškozené pak nepotvrdil žádný ze znalců, ani nikdo z blízkých poškozené.
19. V rámci posouzení otázky ztížení společenského uplatnění došlo ke zjevné ignoranci občanského zákoníku, navazujícího na vyhlášku č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, která, když byla účinná, stanovila, že lékařský posudek se u ztížení společenského uplatnění vydává zpravidla až po jednom roce, kdy došlo ke škodě na zdraví. Dále obviněný poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 6 Tdo 320/2018, jež se zabývalo náležitostmi znaleckého posudku při konstatování posttraumatické stresové poruchy. Rovněž rozsáhle citoval z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 8 Tdo 1486/2019, k čemuž uzavřel, že je nutné, aby v obdobných případech byl vymezen popis konkrétních projevů posttraumatické stresové poruchy u poškozeného, tedy v jakých sférách života se tato porucha projevila a po jakou dobu a intenzitě ho omezila v obvyklém životě, což znalecký posudek předložený poškozenou neobsahuje. Závěry znalce musí být navíc časově ohraničeny, což se v případě tohoto znaleckého posudku také nestalo. K dalším faktickým vadám znaleckého posudku obviněný odkázal na odvolání podané prostřednictvím obhájkyně JUDr. Lucie Hrdé. Ze závěrů posudku plyne, že zdravotní stav poškozené se ustálil po velmi krátké době po údajných traumatických skutečnostech, což znalec taktéž neodůvodnil, resp. zda by se zdravotní stav poškozené již neměl měnit. Soudy nezkoumaly možnou motivaci poškozené nepravdivě vypovídat s ohledem na milenecký vztah s obviněným. Poškozená si mohla najít projevy posttraumatické stresové poruchy na internetu a naučit se je pro následné znalecké hodnocení. Na jedné straně tak poškozená byla „označena za manipulativní a prospěchářskou lhářku, avšak na druhé straně je vše, co uvede, bráno jako svatá pravda“. Naplnění uplatněného dovolacího důvodu lze tedy spatřovat v tom, že těžká újma ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku byla pouze presumována, nikoliv relevantně prokázána.
20. V přípravném řízení pak obviněnému policejní orgán soustavně znemožňoval realizaci řádné a úplné obhajoby, a to „fízlováním, zesměšňováním, ponižováním a omezováním jeho základních práv“. Bylo zejména porušeno právo na nahlížení do spisu, postup policejního orgánu byl řešen pouze státním zastupitelstvím, které aprobovalo protiprávní kroky, a obecné soudy zmíněnou vadu zcela ignorovaly. Dne 8. 4. 2019 mu nebyla poskytnuta jím požadovaná část trestního spisu, z důvodu zařazení nahrávek poškozené, pořízených bez jejího souhlasu a vědomí. Neexistuje však žádné ustanovení v právním řádu České republiky, které by tento postup aprobovalo. Policejní orgán také sděloval informace o osobě obviněného, které nicméně nebyly pro řízení nijak relevantní, a týkaly se jeho vztahu s M. R., svědkyni M. J., které bylo i podsouváno, že si obviněný poškozenou natáčel. Cílem tohoto jednání bylo opět jedině lhát o osobě obviněného a dehonestovat jej. V přípravném řízení nebyla vypořádána ani námitka směřující k otázkám znalkyním, byly předloženy i vlastní otázky, které nebyly přijaty, avšak doposud nebylo vysvětleno, z jakého důvodu. Vrcholem jednání policejního orgánu bylo pak chování L. F., která neumožnila nahlédnutí do trestního spisu dne 25. nebo 26. 6. 2019, ale až 2. až 4. 7. 2019, a to z neakceptovatelného důvodu její nepřítomnosti na pracovišti. Taktéž na žádost obviněného nezaslala znalecký posudek, ale uvedla, že bude dostupný nejpozději 21. 6. 2019, avšak policejní orgán jím disponoval minimálně od 14. 6. 2019. Nepřítomnost některého příslušníka Policie ČR na pracovišti však není důvodem k odepření nahlížení do spisového materiálu. Tyto nezhojitelné vady nemohly být napraveny v hlavním líčení, oba rozsudky toto zjevné porušení práv obviněného nijak neakcentovaly.
21. Dále se obviněný zabýval problematikou jednočinného souběhu trestných činů znásilnění podle §185 tr. zákoníku, sexuálního nátlaku §186 tr. zákoníku a vydírání podle §175 tr. zákoníku, a dovodil, že vyslovená právní kvalifikace, podle níž se skutků dopustil v jednočinném souběhu, je vyloučená. Obviněný taktéž uvedl, že chybí bližší časové vymezení všech jednání, které je s ohledem na zajištěné důkazy zcela tristní.
22. Obviněný rovněž namítl, že jemu uložený trest byl zejména ve smyslu §38 a §39 tr. zákoníku nepřiměřený, k čemuž poukazoval na znalecké závěry ohledně možnosti jeho resocializace. Odkázal na jinou trestní věc, vedenou u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 T 3/2016 a týkající se sexuálního násilí, v níž byla zcela jednoznačně prokázána věrohodnost poškozené a existence posttraumatické stresové poruchy, přesto zde byla poškozená se svými nároky odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních, což sice změnil odvolací soud, avšak poškozené přiznal škodu a nemajetkovou újmu v nijak závratných částkách. K trestu propadnutí věci obviněný uvedl, že je mimo zákonný rámec a odůvodnění zcela absentuje. Propadnutí věcí jako počítače, na kterém bylo vytvořeno dárkové DVD, flash disků či například kamery je absolutně nelogické.
23. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a zprostil jej v celém rozsahu obžaloby ve smyslu §226 písm. a) tr. ř., případně aby věc vrátil tomuto soudu, popř. soudu prvního stupně, k novému projednání a rozhodnutí. Pro případ přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud nařídil, aby odvolací soud věc projednal v jiném složení senátu z důvodu evidentních absolutních změn právního názoru v rámci jedné věci a senátu ve stejném složení.
24. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že většinou výhrad, jimiž obviněný brojil proti napadeným rozhodnutím, vytýkal vady v procesním postupu orgánů činných ve věci, což však jsou argumenty, které nemají hmotněprávní povahu a důvod pro dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňují. Pokud obviněný soudům vytkl nesprávnost skutkových závěrů, zejména, že jemu za vinu kladené skutky nebyly jednoznačně a správně objasněny, neboť se nestaly tak, jak je soudy popsaly, nebo tvrdil, že ve věci nebyl proveden důkaz, který by ho z jeho spáchání usvědčoval, či zpochybňoval věrohodnost svědecké výpovědi poškozené, takové vady ve věci zjistitelné nejsou. Soudy obou stupňů se s obdobnými (až takřka identickými) námitkami obviněného vypořádaly, a lze konstatovat, že zejména soud prvního stupně vyhodnotil všechny provedené důkazy a postupoval přitom v souladu s §2 odst. 5 a 6 tr. ř. Podrobně se soud prvního stupně s rozsahem provedeného dokazování, jeho výsledky i námitkami obviněného vypořádal na straně 46 až 55 rozsudku. Výpověď poškozené R. H. K. soudy obou stupňů po zhodnocení všech provedených důkazů postupem, který a priori nejeví žádné zjevné nedostatky či jiné vady, jež by svědčily o nelogičnosti jejich postupu, shledaly věrohodnou. Soud prvního stupně velice podrobně poukázal na modus operandi, který se obviněný pokoušel aplikovat i na jiné osoby než poškozené, a který v případě poškozené R. H. K. a poškozené V. U. vygradoval v naplnění znaků skutkových podstat trestných činů. Na základě posouzení komplexu všech ve věci se nabízejících důkazů, a to provedených i k návrhu obhajoby, nevzbuzují závěry soudu prvního a druhého stupně o nepřisvědčení obhajobě obviněného žádné podstatné pochybnosti. Předloženou obhajobu lze považovat za nevěrohodnou a účelovou, vedenou snahou vyvinit se. Tvrzení obviněného, z nichž mělo být dovozeno, že se jednalo o dobrovolný milenecký vztah s poškozenou R. H. K., jsou neobjektivní, protože byly vyvráceny dalšími důkazními prostředky (strana 20 až 45 rozsudku soudu prvního stupně). Žádné takové vady, které by svědčily o extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a na nich založenými skutkovými zjištěními, od nichž se odvíjely právní závěry o naplnění znaků trestných činů, jež byly na jejich podkladě shledány, nelze v posuzované věci shledat. S ohledem na uvedené nebyl prostor ani pro aplikaci zásady in dubio pro reo, které se obviněný v dovolání rovněž dovolával. V předmětné věci nelze shledat ani existenci tzv. opomenutých důkazů, na kterou obviněný v dovolání též upozorňuje. K důkazním návrhům obhajoby se soudy obou stupňů vyjádřily a vysvětlily, proč jim in eventum nevyhověly (odstavec 59. rozsudku odvolacího soudu).
25. Státní zástupce navrhl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, neboť je zjevně neopodstatněné.
26. Toto vyjádření bylo zasláno obhajobě k možné replice, čehož však nebylo využito.
27. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
28. Než se Nejvyšší soud začne zabývat jednotlivými dovolacími námitkami, považuje za nutné s ohledem na obsah podaných dovolání zdůraznit, že učiní-li obviněný součástí svého dovolání také odkaz na odvolání a vady v něm vytknuté, případně i jiná podání, nelze k tomu přihlížet. Nejvyšší soud se může v dovolacím řízení zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř. tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Z těchto důvodů obviněný nemůže své námitky opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení (srov. rozhodnutí publikované pod č. sp. zn. 46/2013 Sb. rozh. tr.).
29. Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze pak dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídají pouze námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení totiž je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel.
30. Vzhledem k tomu, že obviněný svou argumentací namítal také porušení zásady presumpce neviny a in dubio pro reo, je možné doplnit, že takové námitky taktéž nemohou naplňovat zvolený dovolací důvod, ani jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř. Zásada in dubio pro reo, která vyplývá ze zásady presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř.), znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. Z uvedeného vymezení tedy vyplývá, že se tato zásada vztahuje výlučně k otázce hodnocení důkazů a zjišťování skutkových okolností případu, nikoliv k právnímu posouzení skutku, jak má na mysli §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jako taková tedy není způsobilá naplnit zvolený (ale ani žádný jiný) dovolací důvod, obdobné závěry pak platí pro zásadu presumpce neviny (viz závěry o procesní povaze námitek neužití zásady presumpce neviny v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 5 Tdo 418/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 6 Tdo 92/2018).
31. S ohledem na uvedené Nejvyšší soud především konstatuje, že pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by sice bylo možné formálně podřadit námitky týkající se absence subjektivní stránky skutkové podstaty trestných činů znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, sexuálního nátlaku podle §186 odst. 1, odst. 5 písm. b) tr. zákoníku, vydírání podle §175 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. zákoníku, respektive i tvrzené jednání obviněného ve skutkovém omylu negativním ve smyslu §18 odst. 1 tr. zákoníku v případě trestného činu znásilnění, a rovněž i námitky, že nebyla způsobena těžká újma na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. Avšak z materiálního hlediska obviněný tyto námitky postavil primárně na výhradách proti učiněným skutkovým zjištěním, v nichž popisoval skutkový stav zcela odlišně od toho, než jak byl zjištěn. Jeho námitky tedy v daném rozsahu směřují proti způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů a rozsahu dokazování, což s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. činit nelze.
32. Je nutné doplnit, že existují výjimky z popsaného pravidla, umožňující v daném smyslu zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení do pravomocného rozhodnutí, kterými jsou zejména tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Jedná se o tzv. stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením, učiní-li současně dovolatel takový nesoulad předmětem svých námitek. Extrémní nesoulad je nicméně namístě dovodit toliko v případech závažných pochybení, zejména pokud skutková zjištění nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011). O žádnou ze zmíněných situací se však v posuzované věci nejedná.
33. V projednávaném případě především není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
34. Obiter dictum přesto Nejvyšší soud konstatuje následující. Hlavní podstatou zmíněných námitek obviněného především bylo, že poškozená R. H. K. jednala v rámci shora popsaných dějů dobrovolně, sama obviněného kontaktovala, iniciovala schůzky, byla aktivní při jejich sexuálním styku, a proto v jejím jednání nemohla být dána nedobrovolnost, resp. obviněný nemohl o případné nedobrovolnosti jejího jednání mít tušení, přičemž pokud s čímkoliv nesouhlasila, obviněný jí vyšel vstříc. Nutno však konstatovat, že tato obhajoba, setrvale uplatňovaná, byla v průběhu dosavadního trestního řízení zcela vyvrácena. Pokud obviněný tvrdí, že se tímto soudy téměř nezabývaly, Nejvyšší soud považuje za podstatné zdůraznit, že právě touto otázkou se zabývá zejména značná část odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který ji zde velmi podrobně rozebral a následně důsledně a přesvědčivě vysvětlil, proč uvěřil právě výpovědi jmenované poškozené, resp. dalším, shodně vyznívajícím důkazům. Stejně tak se touto problematikou zaobíral opětovně (v návaznosti na totožné námitky obviněného) i soud odvolací.
35. Přesto je možné zopakovat, že z provedených důkazů, a to zejména zajištěných souborů, které vypracoval navíc sám obviněný, s názvy „Konstatování“ a „Holky“, natočených videí, přepisu SMS komunikace mezi obviněným a poškozenou, rovněž ze znaleckých posudků, které byly stran osob obviněného i poškozené zpracovány, a v neposední řadě z výpovědi samotné poškozené, jednoznačně vyplývá skutečnost, že ze strany poškozené se nejednalo od první poloviny roku 2013 ve vztahu k obviněnému o dobrovolný poměr, přičemž si nelze jakkoliv představit, že by obviněný o tomto postoji poškozené nemohl mít tušení.
36. Nejvyšší soud pouze příkladně zmiňuje, že poškozená obviněnému opakovaně od roku 2013 sdělila, že se s ním chce rozejít, stejně tak, že s ním nechce mít sexuální styk, i podle poznámek při takovém kontaktu plakala. Stejně tak poškozená obviněnému řekla, že k němu nic necítí, nechce s ním být, resp. i to, že jí vyhrožuje a vydírá, nenávidí ho a nesnáší. I tato její vyjádření si sám obviněný poznamenával do výše zmiňovaných zajištěných souborů. Obviněný pak poškozené uváděl, že pokud chce vztah ukončit, tak jí začnou problémy, a to nejen doma. Pokud mu poškozená nevyhoví, tak na ni začne být zlý a poškozená pozná, jaké je to mít problémy v případě, že s ním neobnoví vztah a nebude s ním komunikovat. Poškozená se taktéž může těšit na překvapení, které pro ni tentokrát bude hodně nepříjemné. Vůbec tedy neakceptoval rozhodnutí poškozené, naopak si pohrůžkami vynucoval další pokračování tohoto „vztahu“.
37. Přitom se nejednalo o ojedinělé příklady vzájemné komunikace, ale o trvající stav od první poloviny roku 2013 téměř do konce roku 2018 (k dalším konkrétním případům Nejvyšší soud odkazuje zejména na odstavce 155. až 159. rozsudku soudu prvního stupně, kde byly tyto situace shrnuty). Z provedených důkazů taktéž vyplynulo, že se poškozená v roce 2013 ještě dokázala slovně některým atakům obviněného poměrně razantně bránit, později se však již stáhla do pasivní pozice v důsledku toho, že rezignovala na daný stav. Nicméně v podstatě ze všech provedených důkazů (vyjma výpovědi obviněného) je očividné, že poškozená dala obviněnému opakovaně a dostatečně najevo, a to jak fyzicky (odtažením, pasivitou), verbálně (prosbami, pláčem, opakovanými sděleními, že s ním nechce být, že ji vydírá apod.) či psychicky (absencí pozitivních emocí ve vztahu k obviněnému), že s ním nechce mít partnerský vztah a sexuální styk či se s ním dále scházet.
38. Na téměř jakýkoliv pokus poškozené o odsunutí schůzky však obviněný reagoval velmi negativně, v případě pokusů poškozené o ukončení jejich poměru, ale i např. v případě pouze nedostatečného kontaktování (nepřijetí hovoru), obviněný reagoval výhružkami (zveřejněním jejích intimních fotografií, statistiky jejich sexuálních styků, které si vedl, tajně pořízenými videonahrávkami a fotografiemi, kontaktováním manžela poškozené, resp. i rozšířením informací a záznamů mezi další osoby a po městě) a poškozenou doslova „bombardoval“ dalšími zprávami, případně si i různými způsoby vynucoval jejich setkání (kdy se jednalo zejména o osobní kontaktování a pronásledování poškozené). Obviněný takto jednal vůči poškozené systematicky a v podstatě téměř každodenně. Tvrzení obviněného, že o této nedobrovolnosti ze strany poškozené neměl a nemohl mít ponětí, je ve světle těchto důkazů zcela absurdní, stejně tak je mimo učiněná zjištění, že jejich kontakty vycházely pouze z toho, že jako dva lidé ve vztahu chtěli komunikovat a vídat se – reálnou podstatou totiž byla snaha poškozenou neustále sledovat, kontrolovat, požadoval sdělení, kde se nachází či kam se chystá, obviněný jezdil kolem jejího pracoviště, prozváněl a oslovoval prostřednictvím telekomunikací, požadoval např. pohled z okna (aby ji viděl), i jí sděloval, že má přehled, co dělá a kde se nachází, tedy v daném ohledu byl vztah zásadně jednostranný.
39. Je dále zcela nelogická argumentace obviněného ohledně motivace poškozené jej křivě obvinit, která měla spočívat v tom, že reálně hrozilo, že se „všechny mimomanželské poměry a vztahy prozradí“. K ní lze pouze uvést, že jediný, kdo tímto hrozil, byl právě a výlučně obviněný, a v podstatě díky obviněnému se o tomto manžel poškozené také dozvěděl. Poškozená zcela logicky žádný zájem na prozrazení tohoto vztahu neměla a vyjevila ho až z důvodu jeho totální neúnosnosti. Obviněný si navíc v naznačené argumentaci do jisté míry protiřečil, neboť v dovolání také uváděl, že manžel poškozené o jejím vztahu s obviněným věděl, a tudíž vydírání či vyhrožování vyzrazením vztahu s ním by postrádalo jakýkoli smysl, ač na jiném místě uváděl, že si poškozená vše vymyslela z obavy z prozrazení vztahu a učinila ze sebe oběť.
40. Lze doplnit, že poškozená, byť opakovaně dávala najevo svůj nesouhlas s kontaktem s obviněným, současně do jisté míry rezignovala, což se projevilo mimo jiné i určitou její, obviněným v dovolání zmíněnou, aktivitou, vedenou snahou absolvovat schůzky, a to tak, aby nemusela čelit výčitkám obviněného a vše pokud možno rychle k jeho spokojenosti proběhlo. Jak k tomu vyplynulo ze znaleckých závěrů, poškozená se totiž dostala do pro sebe neřešitelné situace, v níž na ni na jedné straně působil trvalý tlak obviněného, na druhé potom obavy z vyzrazení vztahu. Útoky obviněného a jeho výhrůžky vedly k aktivaci psychologických obranných mechanismů v podobě depersonalizace, disociace a somatizace, a rovněž k tendenci „zatnout zuby a vše vydržet“ (jak sama uvedla, fungovala „jako robot“). V důsledku toho byla schopna několik let existovat v popsané stresové situaci, snášet kontakty s obviněným a nemít žádné závažné příznaky duševní poruchy (které proto také jiné osoby zprvu nevnímaly), jež se naplno rozvinuly až po přiznání se k předmětnému vztahu.
41. Obviněný v rámci své obhajoby taktéž opakoval, že soudy nedostatečně zohlednily zjištění znalců ohledně obecné věrohodnosti poškozené, resp. byl toho názoru, že by s ohledem na tato zjištění měla být celá výpověď poškozené považována za nevěrohodnou. S takovými závěry obviněného se však nelze ztotožnit. Soudy s těmito znaleckými závěry ohledně mírného snížení obecné věrohodnosti poškozené pracovaly a ve světle všech provedených důkazů výpovědi poškozené důvodně uvěřily, což také důkladně odůvodnily.
42. Nejvyšší soud v této souvislosti poukazuje i na závěr, který koresponduje s ostatními provedenými důkazy a který obviněný v rámci svého dovolání zcela opomenul, tedy na znalecké hodnocení jeho osobnosti. Je sice pravdou, že u něj nebyla v sexuální oblasti zjištěna „žádná anomálie“, jak uváděl v dovolání, avšak byla u něj zjištěna narcistická porucha osobnosti, která se u něj projevovala mimo jiné v jeho zaujetí fantaziemi o vlastní skvělosti, kráse nebo ideální lásce, v potřebě být středem pozornosti a v potřebě obdivu od okolí, současně v absenci empatie, v neochotě vžít se do pocitů jiných lidí, v arogantním a zpupném chování a v přístupech, v nichž vyzdvihuje svoji nadřazenost nad ostatními, přičemž tato charakteristika odpovídá jeho jednání vůči poškozené, v němž obviněný zejména nebyl schopen akceptovat jakékoliv ukončení vztahu ze strany poškozené.
43. Jednání obviněného popsané ve skutkové větě výroku o vině soudu prvního stupně stran poškozené R. H. K. nebylo navíc ojedinělé, obdobné rysy lze shledat i vůči další poškozené V. U. (viz i její výpověď, podle níž, když obviněnému sdělila, že se s ním rozchází, byl hysterický a křičel s tím, že ji nenechá jen tak odejít), která se však dovedla efektivněji bránit, neboť obviněný disponoval v tomto případě „pouze“ jejími nahými fotografiemi, které vyhrožoval zveřejnit v jejím zaměstnání.
44. Stranou hodnocení pak nezůstalo ani psychologické hodnocení osobnosti poškozené R. H. K., provedené znalkyní PhDr. Ivou Košťálovou, která sice zmínila mírné snížení věrohodnosti její výpovědi s ohledem na snahu stáhnout se do sebe a nesdělovat otevřeně své prožitky, nicméně také mimo jiné konstatovala, že jí podaný popis událostí byl pravdivý. Pokud poškozená na některých nahrávkách vypadala, že jedná dobrovolně, byl to obranný mechanismus z bezmoci ze situace, do níž se (vlivem aktivního jednání obviněného) dostala.
45. K argumentaci obviněného Nejvyšší soud dodává, že následkem útoku v podobě vzniku posttraumatické stresové poruchy se ve svém znaleckém posudku zabývala znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. Tereza Szymanská (znalkyně byly vyslechnuty v hlavním líčení a byly jim obhajobou kladeny dotazy), který soudy podrobně hodnotily, a to jako důkaz zásadní (nikoliv posudek znalce MUDr. Jana Flídra, jak uváděl obviněný) a korespondující s ostatními provedenými důkazy. Nelze tedy souhlasit s tím, že znalecké závěry byly bez dalšího přejaty. Je namístě poznamenat (vzhledem k tomu, že obviněný uváděl, že tvrzené potíže poškozené neplynou z žádného jiného důkazu), že totožné závěry, aniž by znala závěry výše uvedeného znaleckého posudku, učinila i Z. P. E. (ošetřující psychiatrička poškozené), k potížím poškozené se vyjadřoval i její manžel, a to v tom smyslu, že poškozená popisovanými potížemi skutečně trpí. Nejvyšší soud taktéž doplňuje, že podle znalkyně bylo již v roce 2013 možné sledovat prvopočátky následné posttraumatické stresové poruchy u poškozené, s ohledem na délku jednání obviněného vůči poškozené se tato porucha vyvíjela u poškozené dlouhou dobu, od října 2018 jí poškozená trpí, resp. trpěla, nejméně do října roku 2019, a to ve středně těžké formě. Projevuje se plačtivostí, depresemi, vyhýbáním se sociálním kontaktům a izolovaným způsobem života, nekvalitním spánkem a váhovým úbytkem. Životní styl poškozené se tak oproti předchozí době výrazně změnil, není schopna se vrátit do předchozí normy a nedá se to očekávat ani v budoucnu. Bylo také doplněno, že před počátkem trestné činnosti obviněného nebyla u poškozené zjištěna žádná předcházející duševní porucha, relevanci neměly v daném smyslu ani jiné dřívější (a dávné) události, již vůbec nikoli aktuální a nekonfliktní vztah s manželem.
46. Pokud tedy obviněný k následku svého jednání v podobě posttraumatické stresové poruchy poškozené a jejího hodnocení jako těžké újmy na zdraví tvrdil, že jsou nedostatečně skutkově podloženy učiněnými zjištěními, resp. nebyl podán konkrétní popis jejích projevů, nelze tomuto přisvědčit. Takový popis totiž byl na základě provedených důkazů vytvořen a vtělen jak do skutkové věty výroku o vině, tak jej blíže odůvodnily soudy ve svých rozhodnutích, čímž jim vznikl dostatečný podklad pro následný hmotněprávní závěr ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku.
47. Obsáhlé námitky obviněného ve vztahu ke znaleckému posudku vypracovanému MUDr. Janem Flídrem ve vztahu k závěrům o vzniku posttraumatické stresové poruchy pak Nejvyšší soud považoval za bezpředmětné, a to z toho důvodu, že tento znalecký posudek byl (měl být) podkladem k doložení nároku poškozené na náhradu nemajetkové újmy, a to konkrétně ztížení společenského uplatnění. Obviněný ostatně správně uváděl, že tento znalec není znalcem z odvětví psychiatrie, ale je znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví stanovení nemateriální újmy na zdraví. Otázku nároku za ztížení společenského uplatnění ovšem není důvodu v podaném dovolání rozporovat, neboť výrok o tomto přiznaném nároku poškozené z rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud zrušil a odkázal poškozenou s celým jejím požadavkem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. V návaznosti na to nebylo důvodu posuzovat ani oponentní tvrzení ve vztahu k tomuto posudku, předložené obhajobou. Nejvyšší soud se proto těmito námitkami obviněného dále nezabýval.
48. Stran skutkových zjištění lze obviněnému přisvědčit, pouze pokud namítl, že poškozená nebyla z jeho strany nucena k jednání, které by spočívalo v pohlavním sebeukájení, navíc za užití násilí či pohrůžky násilí, protože takové jednání nebylo prokázáno [z čehož dovozoval nemožnost učinit závěr o spáchání zločinu sexuálního nátlaku podle §186 odst. 1, odst. 5 písm. b) tr. zákoníku]. Obviněnému ovšem bylo kladeno za vinu spáchání tohoto deliktu v podobě donucení jiného pohrůžkou jiné těžké újmy, a to k obnažování, za způsobení těžké újmy na zdraví. Jednalo se tedy o naplnění odlišných znaků skutkové podstaty předmětného trestného činu, jinými reálnými projevy, než uváděl obviněný, které současně byly skutkově podloženy.
49. Nejvyšší soud tudíž konstatuje, že, jak již bylo řečeno, rozsudky soudů obou stupňů nejsou zatíženy žádným, natož extrémním rozporem, neboť skutková zjištění zcela logicky navazují na provedené důkazy, resp. s nimi nejsou v nesouladu. Své závěry pak soudy obou stupňů dostatečně popsaly v odůvodnění svých rozsudků (§125 odst. 1 tr. ř.).
50. Lze v obecném smyslu doplnit, že polemika obviněného s důkazy a způsobem, jakým je soudy hodnotily a jaká skutková zjištění soudy na podkladě takovýchto provedených důkazů učinily, nenaplňuje hmotněprávní rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 4 Tdo 1219/2015). Na existenci extrémního nesouladu rovněž nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost bez dalšího porušení zásady volného hodnocení důkazů, principu in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017).
51. Dále Nejvyšší soud dodává, že určitou část námitek obviněného představovala tvrzení, jejichž prostřednictvím nebyly taktéž namítány hmotněprávní, resp. výslovně uvedené procesní vady (viz §265b tr. ř.), avšak jednalo se o různorodou argumentaci, jíž byl napadán postup policejního orgánu, zejména při jeho žádosti o nahlížení do spisu (nevyhovění termínu požadovaného obhájcem obviněného), či také neposkytnutí kopie části spisu, resp. z předávání zjištěných (popřípadě nepravdivých) informací policejním orgánem, z čehož obviněný dovozoval porušení jeho práva na obhajobu. K tomu Nejvyšší soud konstatuje, že ve fázi řízení před soudem byl nepochybně spisový materiál obhajobě přístupný a byly provedeny v něm obsažené důkazy. Přitom platí, že z hlediska ústavněprávního je nutno nazírat na trestní řízení jako na jeden celek, jehož těžištěm je hlavní líčení v soudní fázi řízení, kde vyvstává obviněnému prostor pro uplatnění jeho práv v celé jejich šíři. Tato fáze řízení má v podstatě do jisté míry i funkci reparační ve vztahu k přípravnému řízení, neboť dojde-li v přípravném řízení k porušení zákonných ustanovení, může dojít k jejich nápravě právě v řízení před soudem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. III. ÚS 2194/18 a rovněž obdobně vyznívající usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 2971/19, vydané z podnětu ústavní stížnosti obviněného, které sice konstatuje její předčasnost, avšak za současného odkazu na zmíněnou reparabilní funkci soudního řízení).
52. Výrazně nad rámec dovolacího přezkumu Nejvyšší soud uvádí, že již v přípravném řízení byl obviněnému spisový materiál poskytnut, a to pouze o několik dní později než požadoval, a taktéž v dalších případech. Co se týče neposkytnutých kopií částí spisového materiálu, konkrétně audiovizuálních záznamů, kde se poškozená nacházela ve značně intimních pozicích a které byly pořízeny bez jejího vědomí, byly v konečném důsledku přehrány v rámci hlavního líčení a obhajoba disponuje jejich kopiemi. Informace údajně sdělené policejním orgánem svědkyni M. J. nebyly pro věc, jak bylo i zmíněno v dovolání, nijak relevantní. Nutno také podotknout, že souvisejícími námitkami se orgány činné v tomto trestním řízení již opakovaně zabývaly, a to mimo jiné příslušné státní zastupitelství (k tvrzení, že policejní orgán měl za cíl „dehonestovat jej“). Nelze tedy dovozovat, že by řízení jako celek nemělo spravedlivý charakter (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 38/14).
53. Nad rámec řečeného a pro úplnost je třeba i konstatovat, že není možné přijmout ani výhrady obviněného směřující proti kvalitě odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Vytýká-li obviněný, že odvolací soud jen převzal hodnocení soudu prvního stupně, je na místě připomenout, že ani podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva v rozporu s právem na spravedlivý proces v zásadě není, jestliže soud rozhodující o opravném prostředku při zamítnutí odvolání pojme odůvodnění svého rozhodnutí stručně, ať už tak, že přejme odůvodnění napadeného rozhodnutí či jinak; na druhou stranu musí být ale patrné, že se dotyčný soud všemi důležitými otázkami skutečně zabýval a že se nespokojil s pouhým potvrzením závěrů soudu nižšího stupně (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92). Právě takový postup je z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu seznatelný. K těmto námitkám Nejvyšší soud doplňuje, že vzhledem k tomu, že podstata námitek obviněného ohledně nesprávného posouzení subjektivní stránky není v právním hodnocení zjištěného skutkového stavu, ale tkví v nesouhlasu s učiněnými skutkovými zjištěními z provedeného dokazování, tak nebylo v podstatě s jakými právními námitkami o nenaplnění subjektivní stránky se vypořádávat, jelikož jejich podstata byla v představě obviněného o zcela jiném skutkovém stavu a jednalo se tak o námitky skutkové (o totožný případ se jedná i nyní v rámci podaného dovolání).
54. Do jisté míry s odkazem na již výše uvedené Nejvyšší soud dodává, že obviněný tvrdil i existenci opomenutého důkazu, a to obhajobou předloženého znaleckého posudku, vypracovaného doc. MUDr. Evženem Hrnčířem, CSc. Za opomenutý důkaz ovšem nelze označit takový důkazní návrh, s nímž se soud, v tomto případě konkrétně odvolací, vypořádal. Vrchní soud v Praze totiž návrh na provedení znaleckého posudku zamítnul, k čemuž došlo v rámci veřejného zasedání dne 15. 12. 2020 (viz protokol z veřejného zasedání na č. l. 3083), a to procesním usnesením. K tomu Nejvyšší soud plně souhlasí s názorem, že provedení tohoto znaleckého posudku k důkazu bylo možné považovat za nadbytečné, jelikož odvolací soud výrok o přiznané náhradě nemajetkové újmy za ztížení společenského uplatnění podle §228 odst. 1 tr. ř., vyslovený soudem prvního stupně, zrušil a poškozenou odkázal s celým uplatněným nárokem na náhradu nemajetkové újmy podle §229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Předmětný znalecký posudek obhajoby přitom zpochybňoval právě závěry o přiznané náhradě za ztížení společenského uplatnění.
55. Ke stručné námitce obviněného, že chybí bližší časové vymezení všech skutků, které je s ohledem na zajištěné důkazy „zcela tristní“, pak Nejvyšší soud uvádí, že je nutno od sebe rozlišovat pojmy „skutek“ a „popis skutku“. Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 179/2010). Z obsahu uplatněné argumentace je zřejmé, že obviněný nenamítá, že by skutky, tak jak byly formulovány ve skutkové větě výroku o vině, nenaplňovaly všechny znaky zvolených skutkových podstat, což by nepochybně naplňovalo zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1383/2005). Obviněný v podstatě namítá, že popis jednotlivých skutků, tak jak byl formulován ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, je ve vztahu k jejich časovému vymezení nedostatečný, jinak řečeno, že neobsahuje náležitosti uvedené v §120 odst. 3 tr. ř. Skutečnost, že zde není uvedeno přesné datum počátku jednání obviněného nelze interpretovat tak, že by popis skutku neodpovídal ustanovení §120 odst. 3 tr. ř., když čas spáchání skutku nemusí být určen konkrétním datem, postačí časové vymezení skutku určitým obdobím, pokud zjištění konkrétního data není objektivně možné, např. pro odstup času mezi spácháním skutku a podáním trestního oznámení, když v praxi je běžné, že poškození velmi často již nejsou pro odstup času schopni přesné datum spáchání trestné činnosti určit, což je i případ této trestné činnosti obviněného. Skutková věta má stručně a výstižně vyjádřit podstatu stíhaného skutku, kterého se podle daného rozhodnutí měl obviněný dopustit, a to konkrétními údaji tak, aby skutek nebylo možno zaměnit s jiným, především tedy určením času, místa a způsobu spáchání, což bylo v tomto případě nepochybně splněno.
56. Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit pouze námitku ve vztahu k nesprávné souběžné právní kvalifikaci skutků, neboť, podle názoru obviněného, soudy obou stupňů v případě trestných činů znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, sexuálního nátlaku podle §186 odst. 1, odst. 5 písm. b) tr. zákoníku a vydírání podle §175 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku dovodily s ohledem na jejich totožné časové vymezení spáchání v jednočinném souběhu, což je zřejmé i z uloženého úhrnného trestu. Trestné činy sexuálního nátlaku a vydírání jsou přitom vůči trestnému činu znásilnění subsidiární a jejich jednočinný souběh je tak vyloučen. K této problematice uvádí Nejvyšší soud následující.
57. Obviněný především nikoli zcela dostatečně odlišil jednočinný a vícečinný souběh trestných činů. Existenci jednočinného souběhu předmětných trestných činů totiž dovozoval výlučně z totožného či obdobného časového vymezení jednotlivých skutků, vztahujícího se k uvedeným trestným činům [skutky popsané pod body 1) až 3) skutkové věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně] a z uložení úhrnného trestu podle §43 odst. 1 tr. zákoníku.
58. K tomu je nejprve nutné upozornit, že pro posouzení otázek souvisejících se souběhem je rozhodující vymezení pojmu skutek a ujasnění si, kdy jde o jeden skutek a kdy o více skutků. Souběh (konkurence) trestných činů je dán tehdy, jestliže se pachatel dopustil dvou nebo více trestných činů dříve, než byl pro některý z nich vyhlášen soudem prvního stupně odsuzující rozsudek (§43 odst. 2 tr. zákoníku), za podmínky že tento rozsudek později nabyl právní moci a neplatí o něm fikce neodsouzení. Odlišuje se souběh jednočinný stejnorodý a nestejnorodý a souběh vícečinný stejnorodý a nestejnorodý. Vícečinný souběh předpokládá více skutků a každý z těchto skutků se posuzuje jako samostatný trestný čin. Naproti tomu při jednočinném souběhu jde o skutek jediný, kterým je spácháno více trestných činů. Vícečinný souběh je tvořen samostatnými skutky a trestnými činy, přičemž posuzování jednoho z nich není závislé na jiném. Naproti tomu u jednočinného souběhu je souvislost těsnější, i když i zde je řada okolností, které se posuzují u každého trestného činu odděleně. Za jeden skutek lze považovat jen ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou pro tento následek kauzální, pokud jsou zahrnuty zaviněním (srov. rozhodnutí publikované pod č. 8/1985 Sb. rozh. tr.). Obecně pak platí, že každý skutek má být zásadně posouzen podle všech zákonných ustanovení, která na něj dopadají. Nicméně jednočinný (nikoli vícečinný) souběh je v určitých případech vyloučen, a to – mimo jiné – v případech, kdy dovozované trestné činy jsou navzájem v poměru speciality (lex specialis derogat legi generali) nebo v poměru subsidiarity (lex primaria derogat legi subsidiariae). Je také namístě doplnit, že postup podle §43 odst. 1 tr. zákoníku, tedy uložení úhrnného trestu, přichází v úvahu při postihu jednočinného i vícečinného souběhu trestných činů, stejnorodého i různorodého (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 171, 173 a 583). Jinak řečeno, pachatel v inkriminovaném období může spáchat i více trestných činů a o jednočinný souběh se v žádném případě nutně jednat nemusí, přičemž otázka rozlišení jednočinného či vícečinného souběhu je determinována vymezením skutku či skutků.
59. Ze skutkové věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně je pak očividné, že jednání obviněného vůči poškozené nepředstavovalo jeden skutek, ale více skutků, které jsou zde samostatně vymezeny, přičemž každý se týkal odlišného jednání obviněného vůči poškozené s odlišným trestněprávně relevantním následkem (např. že obviněný donutil poškozenou k pohlavnímu styku, či donutil poškozenou k zaslání jejích nahých fotografií, či ji donutil, aby se s ním i nadále stýkala a udržovala s ním intimní vztah apod.). Nenastala tedy situace, v níž by obviněný měl jedním skutkem naplnit více různých skutkových podstat trestných činů, ale jednalo se o více skutků, které byly následně samostatně právně kvalifikovány. Jeho útoky tedy byly posouzeny jako vícečinný souběh, a to zcela v souladu se shora naznačenými pravidly, který souběh kvalifikací podle §185 tr. zákoníku, §186 tr. zákoníku a §175 tr. zákoníku nevylučuje.
60. Jestliže tedy obviněný shledával v dílčí části své argumentace nesprávnosti hmotněprávních závěrů ve výroku o vině, nebylo možné mu přisvědčit.
61. Další své výhrady obviněný směřoval k výroku o trestu, jimiž v podstatě vytýkal v prvé řadě nepřiměřenost uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody. K tomuto je nutno konstatovat, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který obviněný neuplatnil), tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §37 až §39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
62. Pokud tedy obviněný shledával jemu uložený nepodmíněný trest odnětí svobody nepřiměřeně přísný, tak nenamítal nesprávné právní posouzení skutku, nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu uplatněného důvodu dovolání, ale porušení obecných zásad pro ukládání trestu podle §39 odst. 1 tr. zákoníku ve vztahu k hodnocení jeho osoby.
63. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud pouze ve stručnosti podotýká, že v projednávané věci soud druhého stupně ukládal trest obviněnému v trestní sazbě ustanovení §185 odst. 3 tr. zákoníku, která činí 5 až 12 let, přičemž obviněnému byl uložen trest v délce 8 a půl roku, tedy v polovině zákonné trestní sazby, a to obviněnému jako bezúhonné osobě, nicméně za sedm trestných činů, z toho tři zločiny, páchané v některých případech po poměrně dlouhou dobu. Pokud obviněný v rámci dovolání poukazoval na údajnou možnost jeho resocializace, opomenul zohlednit, že byla konstatována její problémovost, neboť se dopouštěl svého jednání opakovaně a jeho kvalitou i kvantitou jeho následky ještě zintenzivňoval. K otázce resocializace obviněného bylo taktéž v rámci znaleckého zkoumání konstatováno, že je významně závislá i na tom, jak se postaví k této trestní věci, jakou zkušenost si z ní vezme a zda případně dokáže přijmout svoji vinu, což nebylo možné dovodit.
64. Jinak řečeno, obviněnému byl uložen trest odnětí svobody, který zákon připouští a současně ve výměře v trestní sazbě stanovené v trestním zákoně na tento trestný čin, kterým byl obviněný uznán vinným. Takto uložený trest odnětí svobody pak zjevně není v extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, což by zakládalo jeho neslučitelnost s ústavním principem proporcionality trestní represe a případně i podklad pro zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení.
65. K trestu propadnutí věci obviněný uvedl, že je zcela mimo zákonný rámec a jeho odůvodnění zcela absentuje. Tuto nezákonnost, aniž by jednak odkazoval na relevantní dovolací důvod (viz výše), obviněný navíc dovozoval ze skutečnosti, že propadnutí věci jako počítače, na kterém bylo vytvořeno „dárkové DVD“, flash disků či například kamery jsou „absolutně nelogické“. Obhajoba v tomto případě dovozovala nezákonnost uloženého trestu propadnutí věci i ze skutečnosti, že má zabavená data k dispozici a obviněnému je může kdykoliv poskytnout. Taková (ani předchozí uvedená) skutečnost nezákonnost trestu propadnutí věci ovšem nezakládá. Soud druhého stupně odůvodnil uložení tohoto trestu tak, že se v případě propadnutých věcí jedná o nástroje trestné činnosti (§135a tr. zákoníku), přičemž jakým způsobem je obviněný konkrétně využíval, plyne ze všech předchozích částí odůvodnění napadených rozhodnutí. S jeho závěry lze i v tomto případě souhlasit. Stejně tak se oba soudy opakovaně zabývaly okolností, že předmětné propadnuté věci byly ve výlučném vlastnictví obviněného (k čemuž ovšem obviněný v dovolání pouze uvedl, že od vlastnického vztahu k těmto věcem odhlíží). Ani zde tedy nebylo možné tvrzením obviněného přisvědčit.
66. S ohledem na shora popsané závěry Nejvyšší soud konstatuje, že námitky předložené obviněným v dovolání se ve většině případů míjí s věcným naplněním tvrzeného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., stejně jako dalších dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., v části zbylé je shledal zjevně neopodstatněné. Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
67. Obiter dictum je namístě rovněž poznamenat, že rozhodnutí soudu druhého stupně je ze dne 15. 12. 2020, avšak věc byla předložena Nejvyššímu soudu k projednání dovolání až dne 13. 9. 2021 a v dovolacím řízení tak nedošlo k žádným průtahům.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 11. 2021
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu