ECLI:CZ:NS:2021:7.TDO.1185.2021.1
sp. zn. 7 Tdo 1185/2021-2514
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 24. 11. 2021 o dovolání obviněného M. G. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 6. 2021, sp. zn. 4 To 253/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 32 T 80/2019 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. G. odmítá .
Odůvodnění:
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích (nalézací soud, soud prvního stupně) ze dne 20. 2. 2020, č. j. 32 T 80/2019-2346, byl obviněný M. G. v bodě 1 uznán vinným přečiny zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku (oběma ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku), v bodě 2 přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku) a v bodě 3 přečiny zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy mu byl uložen úhrnný peněžitý trest ve výměře sto denních sazeb po 1 000 Kč, tedy celkem 100 000 Kč. Současně mu bylo povoleno hradit peněžitý trest v měsíčních splátkách po 4 000 Kč. Pro případ nevykonání peněžitého trestu ve stanovené lhůtě byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců. Poškozený M. R. byl s nárokem na náhradu nemajetkové újmy odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. K odvoláním státního zástupce (v neprospěch obviněného), obviněného a jeho manželky (všechna odvolání směřovala do výroků o vině a trestu) Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací usnesením ze dne 30. 4. 2020, č. j. 4 To 253/2020-2382, podle §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle §222 odst. 2 tr. ř. věc postoupil služebnímu funkcionáři Policie České republiky příslušnému k vedení řízení o kázeňském přestupku, neboť jako kázeňský přestupek by jednání obviněného mohlo být posouzeno.
3. K dovolání nejvyššího státního zástupce podanému v neprospěch obviněného Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 1. 9. 2020, č. j. 7 Tdo 865/2020-2408, zrušil citované usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích včetně dalších obsahově navazujících rozhodnutí pozbyvších tím podkladu a přikázal tomuto soudu věc znovu projednat a rozhodnout.
4. Krajský soud v Českých Budějovicích poté znovu rozhodl o podaných odvoláních usnesením ze dne 5. 1. 2021, č. j. 4 To 253/2020-2436, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b) a §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle §222 odst. 2 tr. ř. věc postoupil služebnímu funkcionáři Policie České republiky příslušnému k vedení řízení o kázeňském přestupku, neboť jako kázeňský přestupek by jednání obviněného mohlo být posouzeno.
5. Také toto druhé usnesení krajského soudu bylo k dovolání nejvyššího státního zástupce zrušeno, a to usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2021, č. j. 7 Tdo 411/2021-2465, a věc byla opětovně přikázána Krajskému soudu v Českých Budějovicích k novému projednání a rozhodnutí.
6. Poté rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích nyní napadeným rozsudkem ze dne 28. 6. 2021, č. j. 4 To 253/2020-2485, tak, že z podnětu odvolání státního zástupce zrušil rozsudek soudu prvního stupně a sám nově uznal obviněného vinným v bodech 1 a 2 pokračujícím přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a pokračujícím přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku (oba ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku) a v bodě 3 přečiny zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněnému uložil trest odnětí svobody na jeden rok s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu osmnácti měsíců. Poškozeného M. R. odkázal s nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
7. Trestné činnosti se podle zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se odvolací soud v zásadě ztotožnil a vyjádřil je podrobně ve výroku napadeného rozsudku, dopustil obviněný v podstatě tím (zkráceno), že jako příslušník Policie České republiky v době výkonu služby v kanceláři Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje v Českých Budějovicích v rámci trestního řízení při postupu dle §158 odst. 3 tr. ř. při objasňování a prověřování trestné činnosti podezřelého M. R., nar. XY,
1) dne 14. 4. 2018 ve vzájemné součinnosti s příslušníkem Policie České republiky V. L., nar. XY, se záměrem vynutit si doznání M. R., zadrženého jako podezřelého dle §76 odst. 1 tr. ř. a opatřit tak důkazní materiál k zahájení trestního stíhání, v průběhu jeho výslechu, poté, co jmenovaný opakovaně popřel spáchání části trestné činnosti, z níž byl podezříván, nutili ho k doznání tím, že mu vyhrožovali, že pokud se nedozná, bude mu kladeno za vinu i spáchání jednání, ze kterých podezřelým není, čímž dojde ke zpřísnění právní kvalifikace u trestného činu krádeže („nebo vyhrabu od ledna všechno, co je tady stejným způsobem a dostaneš tam všechno “ …“tady jsi měl i třetí odstavec …tak neblbni, nebo ti to tam šlehneme“), dále že nechají napsat do sdělení obvinění, že je nebezpečným pachatelem , a „pokud mu potom někde vyleze na stopy, tak ho zastřelí“ , dále mu vyhrožovali, že „ můžou nakrásně, když na to přijde, klidně začít prověřovat ještě Budvar, že to třeba byl právě on a že měl spolupachatele“ , přičemž krátce předtím odkazovali na tam způsobenou škodu 300 000 Kč, přestože ze spáchání tohoto jednání poškozený nebyl podezříván („ dobře, ale proč by jsme to na tebe nenahráli “, proč by to nezkusili a nezačali to prověřovat…, „když o víkendu byly vloupačky … plus Budvar a plus Jiskra, to začnem prověřovat a ty seš tam jako podezřelej chlapče...“, „no ano, anebo se teda na to vyserem, protože narovinu my si nemyslíme, že jsi to teda byl ty “), poškozeného dále různě uráželi, přičemž obviněný M. G., současně jakožto vyslýchající osoba a zapisovatel, záměrně do protokolu o výslechu M. R. nezapsal, že ten opakovaně popřel spáchání konkrétních jednání, naopak zapsal pouze jeho bezvýhradné doznání k jednáním, z nichž byl podezříván, načež tento protokol založil do spisu ve srozumění, že bude použit jako podklad pro zahájení trestního stíhání M. R., k čemuž následně mj. na podkladě tohoto protokolu došlo, přičemž jednání pod body 1 a 2 usnesení o zahájení trestního stíhání byla prokazována pouze doznáním poškozeného, ke kterému byl přinucen,
2) dne 11. 5. 2018 ve vzájemné součinnosti s příslušníkem Policie České republiky V. L. se záměrem vynutit si doznání zadrženého M. R. a opatřit tak důkazní materiál k zahájení trestního stíhání, v průběhu jeho výslechu, poté, co byl jmenovaný policisty upozorněn na věci uložené na stolku v kanceláři, které dle nich měly souvislost s jeho trestnou činností, a uvedl, že to není „ z ňáký čorky jako “, V. L. na něho zakřičel „ co kecáš, že neni !“, a na další odmítnutí poškozeného V. L. udeřil pravou rukou sedícího, spoutaného M. R. otevřenou dlaní do levé tváře, následně vstal, přiblížil se k němu a ukazovákem pravé ruky mu mířil na obličej a křičel na něho „ Přestaň mě srát, ti říkám! Přestaň mě srát! Zavři hubu, ti říkám! Zavři hubu! Ty tady budeš lhát zase? “, … „ Zmrde jeden, vole, co kecáš, že né, ty vole !“, „ To seš takovej sráč? !“, a dále ho oba různě uráželi, načež poškozenému, jenž opakovaně popřel spáchání podstatné části trestné činnosti, z níž byl podezírán, opakovaně vytýkali, že lže, a obviněný M. G. mu z tohoto důvodu vyhrožoval fyzickým násilím slovy „ ale hovno, nemel vole, nebo ti dám lepáka ještě já, ty vole “, tedy v rozporu s jeho právy podezřelého M. R. fyzicky napadli, uráželi jej a vyhrožovali mu dalším fyzickým útokem s cílem přinutit jej k doznání, přičemž obviněný M. G. jakožto vyslýchající osoba a současně zapisovatel záměrně do protokolu o výslechu M. R. nezapsal, že ten opakovaně popřel spáchání konkrétních jednání, naopak zapsal pouze jeho bezvýhradné doznání k jednáním, z nichž byl podezříván, načež tento protokol založil do spisu ve srozumění, že bude použit jako podklad pro zahájení trestního stíhání M. R., k čemuž následně na podkladě tohoto protokolu došlo, byť jednání pod body 2 až 18 uvedeného usnesení byla prokázána pouze doznáním poškozeného, ke kterému byl přinucen,
3) dne 22. 5. 2018 v průběhu výslechu N. D. jako zapisovatel nezapsal do úředního záznamu o podaném vysvětlení podstatný obsah jejích tvrzení, že M. R. opakovaně předával jí a jiným osobám (a pro tyto účely přechovával) látku pervitin (metamfetamin), přestože jmenovaná vypověděla, že M. R. vozila „ na fety “, konkrétně zmínila, že jí jako taxikářce „ zaplatí jinak “, a ze souvislosti vyplývalo, že předáním metamfetaminu, dále uvedla že měl „ těch fetů tolik “, „ i 3 gramy denně “, … „ vždycky to měl u sebe “; zmínila také, že k sobě domů ho vozila skoro pokaždé, protože „ jí něco dával “, načež potvrdila, že šlo o „fety“, uvedla také, že v některých případech jí říkal, že „ to jede prodat “, na což V. L. reagoval slovy „ nebudem z něj dělat dealera a zbytečně mu přitěžovat “, a tato tvrzení s ohledem na dosavadní poznatky o užívání metamfetaminu M. R. v době páchání trestné činnosti nasvědčovala tomu, že spáchal přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, což bylo důvodem k zahájení trestního řízení dle §158 odst. 3 tr. ř.
8. Do tzv. skutkové věty výroku o vině odvolací soud doplnil, že obviněný jednáním pod body 1 a 2 porušil ustanovení §2 odst. 4 a 5 tr. ř., §33 odst. 1 a 5 věta první tr. ř., §55 odst. 1 písm. d) tr. ř., §91 odst. 1 tr. ř., §92 odst. 1, 3 tr. ř. a §89 odst. 3 tr. ř. a jednáním pod bodem 3 porušil §2 odst. 4 a 5 tr. ř., §158 odst. 1 a 6 tr. ř. a §2 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky.
Dovolání a vyjádření k němu
9. Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podal obviněný dovolání, kterým je napadl v celém rozsahu a odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Dovolání obsahuje dva okruhy námitek. V rámci prvního obviněný s odkazy na vybranou judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu zpochybnil použitelnost pořízených záznamů o sledování osob a věcí podle §158d t. ř. (tzv. prostorových odposlechů) v projednávané věci, a to zejména pro porušení principu proporcionality, přičemž své úvahy podrobně rozvedl. Ve druhé části se domáhal posouzení svého jednání pouze jako kázeňského přestupku (či přestupků), nikoli jako přečinů. Poukázal na zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio , které podle něho správně aplikoval odvolací soud ve svých předchozích dvou rozhodnutích. Naproti tomu napadený rozsudek (stejně jako rozsudek soudu prvního stupně) označil dovolatel za nespravedlivý a představující neoprávněnou ingerenci soudní moci do věci, která spadala do výlučné pravomoci příslušného služebního funkcionáře. Obviněný v rámci poměrně obsáhlé argumentace poukázal na vybranou judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu a dále na své osobní a rodinné poměry s tím, že je dlouholetým výborně sloužícím policistou, otcem dvou nezletilých dětí, živitelem rodiny a příkladným občanem. Poukázal rovněž na omluvný dopis, který zaslal poškozenému, neboť si svá pochybení velmi dobře uvědomuje. Zdůraznil, že soudy měly zvážit postup podle §223 odst. 2, §172 odst. 2 písm. c) tr. ř. (tj. fakultativní zastavení trestního stíhání pro nižší závažnost činu a dosažení účelu trestního řízení).
10. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích včetně rozhodnutí obsahově navazujících a aby přikázal Okresnímu soudu v Českých Budějovicích nové projednání a rozhodnutí věci.
11. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání uvedl, že jeho podstatou je nesouhlas obviněného s právními názory Nejvyššího soudu, že předmětné odposlechy jsou použitelné a že obviněný se dopustil činu soudně trestného, vyjádřenými v odstavcích 49 – 51 (k otázce subsidiarity trestní represe) a 52 – 66 (odposlechy jsou použitelné a princip proporcionality ve věci dovolatele porušen nebyl) odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu v této věci ze dne 1. 9. 2020 sp. zn. 7 Tdo 865/2020, na které bylo posléze odkázáno i v odůvodnění druhého rozhodnutí Nejvyššího soudu v dovolatelově věci – viz odstavec 40 odůvodnění usnesení ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. 7 Tdo 411/2021. Oproti tomu se obviněný opakovaně ztotožňuje s dříve vyslovenými názory soudu odvolacího – viz zejména v části III. dovolání. Formálně směřuje dovolání proti rozhodnutí soudu odvolacího, avšak obsahově proti oběma shora uvedeným usnesením soudu dovolacího, neboť právě těmi byl odvolací soud opakovaně zavazován k právnímu posouzení věci způsobem nepříznivým dovolateli. K tomu státní zástupce připomněl, že velký senát Nejvyššího soudu učinil ve svém usnesení ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 15 Tdo 44/2004, závěr, že závaznost právního názoru dovolacího soudu se vztahuje zejména i na tento soud samotný.
12. Z hlediska dovolání státní zástupce shrnul, že ohledně použitelnosti odposlechů se ze strany obviněného jedná o procesní námitku, která neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů, když co do ústavnosti a spravedlivého procesu byla tato námitka již dříve vypořádána dovolacím soudem. Námitka proti právnímu posouzení skutku uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. sice odpovídá, avšak je zjevně neopodstatněná, z důvodů opět již dříve vysvětlených v obou rozhodnutích Nejvyššího soudu v této věci. Závěrem proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, a prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
Posouzení věci dovolacím soudem
14. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, když rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů.
15. Uvedenému dovolacímu důvodu neodpovídá procesní námitka, že záznamy o sledování osob a věcí podle §158d tr. ř. nejsou jako důkazní prostředek použitelné. Z hlediska zásad spravedlivého procesu se Nejvyšší soud touto otázkou podrobně zabýval již ve svých předchozích rozhodnutích v této věci, zejména v usnesení sp. zn. 7 Tdo 865/2020, na které v zájmu stručnosti odkazuje. Nejvyšší soud zde uzavřel, že soudy obou stupňů dospěly v této otázce ke správnému závěru o použitelnosti uvedených záznamů v této věci.
16. Obecně byla otázka řešena i v další judikatuře Nejvyššího soudu (viz usnesení ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 8 Tdo 647/2020) a rovněž trestním kolegiem Nejvyššího soudu, jež schválilo k publikaci následující právní věty (viz č. 1/2021 Sb. rozh. tr.).
17. Ustanovení §158d odst. 3 tr. ř. neupravuje zvláštní, speciální institut v podobě sledování uskutečněného na základě předchozího povolení soudce, ale pouze klade náročnější podmínky na povolovací proces sledování, při kterém mají být pořizovány záznamy ve smyslu §158d odst. 2 tr. ř. v případech, kdy má být sledováním zasaženo do vyjmenovaných základních lidských práv a svobod (přičemž může jít o práva či svobody i jiné než sledované osoby). Účelem ustanovení §158d odst. 10 tr. ř. není nic jiného než s odkazem na ustanovení §158d odst. 2 tr. ř. zdůraznit, že v jiné věci lze použít za předpokladů zde uvedených jako důkazní prostředek záznam pořízený při sledování a připojený protokol.
18. Záznamy o sledování osob a věcí uvedené v §158d odst. 2 tr. ř. a připojené protokoly tedy lze použít jako důkazní prostředky i v jiné trestní věci, než je ta, v níž bylo povoleno sledování, je-li i v této věci vedeno řízení o úmyslném trestném činu nebo souhlasí-li s tím osoba, do jejíž práv a svobod bylo sledováním zasahováno (§158d odst. 10 tr. ř.). To platí jak v případech, kdy bylo sledování povoleno státním zástupcem (§158d odst. 2 tr. ř.), tak i tehdy, kdy bylo sledování povoleno soudcem (§158d odst. 3 tr. ř.). V případech sledování povoleného soudcem, při němž se zasahuje do nedotknutelnosti obydlí nebo jiných práv uvedených v §158d odst. 3 tr. ř., je však třeba přípustnost takového důkazního prostředku v jiné věci posuzovat s ohledem na zásadu proporcionality a s respektem k právu na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí ve smyslu čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Přitom je nutno zejména přihlédnout k intenzitě zásahu do práv uvedených v §158d odst. 3 tr. ř. a k závažnosti trestného činu, o němž se vede řízení v jiné trestní věci.
19. Také v dřívější judikatuře tento názor převážil. Aproboval jej i Ústavní soud ve svých usneseních ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 1518/13, a ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. I. ÚS 1638/14, byť zde o dané problematice nepojednal nějak šířeji. Obdobné lze říci o usneseních Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1752/2016, a ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 6 Tdo 1507/2014, kde rovněž s ohledem na povahu dovolacích námitek nebyla tato problematika blíže rozvedena. Nicméně v posledně citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud explicitně odmítl námitky týkající se použitelnosti prostorových odposlechů pořízených v jiné trestní věci podle §158d odst. 3 tr. ř. Argumentoval mimo jiné tím, že i ve druhé trestní věci šlo o stíhání pro obdobný trestný čin.
20. V posuzovaném případě se jednalo o použití záznamů v jiné trestní věci (sledování bylo povoleno pro podezření ze zcela jiného jednání a pro nyní posuzované skutky bylo později vedeno samostatné řízení) a šlo o záznamy pořízené při sledování na základě povolení soudce podle §158d odst. 3 tr. ř. Správně bylo vyhodnoceno, že jde o takový zásah do soukromí, jež je podmíněn předchozím rozhodnutím soudce (viz také nález Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. II. ÚS 2806/08). Obviněný s poukazem na znění ustanovení §158d odst. 10 tr. ř. namítal, že pokud sledování povolí soudce podle §158d odst. 3 tr. ř., nelze záznamy v jiné trestní věci jako důkaz použít. To však je názor nesprávný.
21. Otázkou použitelnosti uvedených záznamů v této konkrétní věci z hlediska zásady proporcionality se Nejvyšší soud rovněž zabýval, a to se závěrem, že v posuzované věci důkazní použití záznamů o sledování zásadě proporcionality neodporuje, neboť sledování bylo povoleno v objektu kanceláře, kde byly prováděny služební úkony policie (a kde je míra chráněného soukromí podstatně nižší než v obydlích chráněných právem na domovní svobodu), přičemž vyšlo najevo (jiné) trestné jednání, které nelze označit za bagatelní. Je třeba připomenout, že tímto svým právním názorem je Nejvyšší soud i nyní vázán, stejně jako dalšími v této věci vyslovenými právními názory, které se týkají hmotněprávního posouzení.
22. Rovněž právním posouzením zjištěných skutků se Nejvyšší soud ve svých dřívějších rozhodnutích již zabýval, a to včetně otázky subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio. Ztotožnil se s právním posouzením použitým nalézacím soudem (soudem prvního stupně) a v napadeném rozhodnutí i odvolacím soudem. Nejvyšší soud nepokládá za nutné opakovat odůvodnění svých předchozích rozhodnutí v této věci, na která v podrobnostech odkazuje, a z hlediska hmotněprávního posouzení jen pro úplnost a nad rámec dovolacích námitek shrnuje následující.
23. Především se ztotožnil s právním posouzením jednání obviněného popsaného pod body 1 a 2 výroku rozsudku jako přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, pod bodem 1 v souběhu s přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. V průběhu řízení nebylo zpochybněno, že obviněný jednal v postavení úřední osoby [§127 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku] a že vykonával svou pravomoc. Pokud jde o právní předpisy, jimž popsaný způsob výkonu pravomoci odporoval, lze odkázat na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, které doplnil odvolací soud odkazy na konkrétní zákonná ustanovení ve výroku napadeného rozsudku. Nalézací soud na str. 12 svého rozhodnutí správně konstatoval porušení čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a mnohých ustanovení trestního řádu. Závažnější však je porušení čl. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, podle níž má obviněný právo odepřít výpověď, což může mít a v daném případě nepochybně mělo pro poškozeného citelnější důsledky, nežli zásah do jeho práva na ochranu osobnosti [obdobně čl. 14 odst. 3 písm. g) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, judikatura Evropského soudu pro lidská práva k čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod]. Lze tu připomenout například rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) ze dne 28. 9. 2015 ve věci Bouyid proti Belgii (stížnost č. 23380/09), podle něhož, je-li ze strany státních orgánů užito fyzické síly proti osobám omezeným na svobodě či nacházejících se v moci bezpečnostních složek, pak použití síly, které nebylo s ohledem na chování zadržené osoby nezbytně nutné, představuje zásah do lidské důstojnosti poškozeného a současně porušení čl. 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
24. Důkaz získaný nezákonným donucením nebo hrozbou takového donucení podle §89 odst. 3 tr. ř. nesmí být použit v řízení s výjimkou případu, kdy se použije jako důkaz proti osobě, která takového donucení nebo hrozby donucení použila. Tento zákaz platí absolutně. Postup obviněného a jeho kolegy by proto nemohl být zhojen ani v případě, že by M. R. byl nakonec uznán vinným trestnou činností, k níž se pod nátlakem doznal. Tím méně jako argument omlouvající jednání obviněného může sloužit odvolacím soudem původně zmiňovaná skutečnost, že v trestní věci M. R. vyjádřil soud v odůvodnění svého rozsudku domněnku, že se M. R. pravděpodobně mohl dopustit i trestné činnosti, pro niž byl zproštěn obžaloby. Nerozhodný je zde rovněž fakt, že v případě trestné činnosti, ke které se měl M. R. podle představ obviněného a jeho kolegy doznat, existoval stejný modus operandi, případně časová a místní souvislost ve vztahu k trestné činnosti, z níž byl usvědčován dalšími důkazy. Byť obviněný skutečně mohl věřit, že vyslýchaný tuto trestnou činnost spáchal, nemůže jej tato skutečnost vyvinit, neboť se svým jednáním dopustil závažného porušení základních práv vyslýchané osoby a základních zásad trestního řízení, jejichž smyslem je skutečné objasnění trestné činnosti, nikoli formální označení pachatele.
25. Jak nalézací soud dále vyložil, i samotné nezákonné, nepodložené zahájení trestního stíhání je třeba považovat za jinou závažnou újmu ve smyslu §329 odst. 1 tr. zákoníku (viz také rozhodnutí č. 31/2004 Sb. rozh. tr.). Kromě toho je za takovou újmu třeba považovat i donucení k sebeobviňování (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1247/2016). Obviněný jednal v přímém úmyslu takovou závažnou újmu způsobit. Znovu je namístě připomenout, že nejde o úmysl způsobit zahájení trestního stíhání pro skutky, o nichž by obviněný nebyl přesvědčen, že je poškozený spáchal, nebo o nichž by byl dokonce přesvědčen, že je nespáchal, ale o úmysl způsobit zahájení trestního stíhání bez důkazů, na základě vynuceného doznání, respektive o úmysl donutit vyslýchaného k sebeobvinění.
26. Nejvyšší soud přisvědčil i závěru nalézacího soudu vyslovenému v odůvodnění rozsudku, že jednání pod body 1 a 2 výroku tvoří dílčí útoky pokračujícího trestného činu. Okresní soud to nevyjádřil ve výroku svého rozsudku, což napravil krajský soud v napadeném rozhodnutí. Zákonné znaky pokračování podle §116 tr. zákoníku zde byly naplněny (sjednocující záměr „objasnit“ věc i za pomoci vynuceného doznání lze dovodit i přesto, že druhý výslech se konal za do určité míry nově vzniklé situace). Rovněž o spáchání skutku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku není pochyb. Ostatně i odvolací soud již ve svém předchozím výše zmíněném rozhodnutí v této věci připustil, že obviněný postupoval v koordinaci s kolegou V. L. V tomto směru nemohl obstát původní názor odvolacího soudu, že obviněnému „nelze připisovat“ fyzický projev V. L. vůči M. R., tedy facku. Byť nebyla prokázána předchozí dohoda obou spolupachatelů ohledně fyzického násilí a byť mohla být facka nečekaným projevem rozčilení, není to rozhodné. Z dalšího jednání obviněného, jak je popsáno ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, jednoznačně vyplývá, že se vůči tomuto projevu nejen nijak neohradil, ale že jej schvaloval a navázal na něj dalším nátlakem na poškozeného výhrůžkou „nemel, vole, nebo ti dám lepáka ještě já“. Byť tedy byl podíl obviněného na trestné činnosti menší, je zřejmé, že společný úmysl byl z jeho strany dán v celém rozsahu.
27. Ani k právní kvalifikaci jednání pod bodem 3 napadeného rozsudku (a použité již nalézacím soudem) Nejvyšší soud nemá výhrady. Nelze se ztotožnit s původním názorem odvolacího soudu, že vyjádření N. D. nebyla dostatečně konkrétní s odkazem na užití výrazu „fety“. Po formální stránce zde z podání vysvětlení jednoznačně vyplynulo podezření ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 tr. zákoníku M. R. a povinností obviněného nepochybně bylo uvedené skutečnosti zaprotokolovat pro další vyhodnocení (viz §158 odst. 1 tr. ř. a další).
28. Podstatná část předchozích (zrušených) rozhodnutí krajského soudu se zabývala otázkami vztahujícími se k zásadě subsidiarity trestní represe. K tomu je třeba uvést, že trestným činem je podle §13 odst. 1 tr. zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Zásadně je tedy třeba vyvodit trestní odpovědnost za každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku. Tento závěr je však u méně závažných trestných činů korigován zásadou subsidiarity trestní represe upravenou v §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenskou škodlivost je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě s ohledem na intenzitu naplnění kritérií uvedených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož jsou povaha a závažnost trestného činu určovány zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou, záměrem nebo cílem. Je přirozené, že ne všechna kritéria budou v konkrétním případě významná nebo stejně významná. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (viz Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
29. Z dovolání obviněného vyplývá, že zpochybňuje, zda právě v posuzované trestní věci nedošlo k porušení principu subsidiarity trestní represe. S takovým názorem se Nejvyšší soud neztotožnil. I při plném respektování zmíněného principu neplatí, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky škodlivých činů. Nutno především poukázat na to, že obviněný se dopustil více dílčích skutků. Tendence postupovat při výsleších osob nezákonným způsobem byla tudíž dlouhodobějšího charakteru. Popsaným jednáním obviněný naplnil všechny znaky skutkové podstaty několika trestných činů, přičemž nelze konstatovat, že by tyto znaky nebyly naplněny ani „hraničním způsobem“, tedy tak, že by z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídaly běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
30. Nejvyšší soud se k této otázce ve svých předchozích rozhodnutích v této věci rovněž vyjádřil. Zdůraznil, že nešlo pro výslech konající policisty o žádnou překvapivou situaci nebo hostilní prostředí, ale o výslechy prováděné v bezpečném prostředí policejní budovy včetně možnosti předchozí přípravy. Uvedl, že i když lze obsáhlým úvahám odvolacího soudu o „noblese“ a slovníku operativy, taktice výslechu a různém osobnostním nastavení jak vyslýchajícího, tak vyslýchaného v některých částech přisvědčit (stejně jako vyjádření nejvyššího státního zástupce, že na věc nelze nahlížet „knížecím pohledem“ nezohledňujícím obtížnost práce operativy při jednání s narušenými osobami), z hlediska podstaty stíhaného jednání to není rozhodující. Jednání obviněného a jeho kolegy bylo závažné, na čemž nic nemůže změnit ani fakt, že poškozený byl mnohonásobným speciálním recidivistou a osobou zřejmě nebezpečnou. Zahajování trestního stíhání a případné obžalování osob na podkladě vynucených doznání a jinak nezákonně získaných důkazů lze obecně označit za závažné a v právním státě neakceptovatelné.
31. V posuzovaném případě nešlo o samoúčelné vulgarity a nadávky, ale o jednání zaměřené na získání doznání podezřelého. V tomto směru nemohou obstát ani poukazy na jiné části výslechu, kde obviněný a jeho kolega s M. R. žertovali, podávali mu občerstvení a jinak pečovali o jeho fyzickou pohodu. Dokonce ani vyjádření obou policistů v jiných částech výslechu v tom smyslu, že nechtějí poškozeného obvinit z toho, co nespáchal, nemohou anulovat pronesené výhrůžky zaměřené na získání jeho doznání. Smyslem těchto ujištění mohlo být vytvoření určité důvěrné atmosféry, pokus působit na vyslýchaného jiným způsobem než nátlakem. Tato ujištění proto nemají vliv ani na posouzení v jiných částech výslechu pronesených hrozeb trestním stíháním i pro skutky, z nichž policisté M. R. nepodezírali, ale kde hrozila přísnější právní kvalifikace, vazba apod. Shrnuto, poukaz na části výslechu, které byly vedeny zákonným způsobem, nemůže vyvrátit nezákonnost částí popsaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně.
32. Odvolací soud v napadeném rozsudku správně uzavřel, že v kontextu jednání pod body 1 a 2 rozsudku nelze o aplikaci zásady subsidiarity trestní represe uvažovat ani ohledně jednání uvedeného v bodě 3 výroku rozsudku. Poukázal na souvislost tohoto skutku s předchozími, pro kterou nelze ani časově poslední popsané jednání interpretovat jako ojedinělý exces (viz odst. 21 odůvodnění napadeného rozsudku). Navíc u tohoto jednání vystupuje do popředí úloha obviněného jako zapisovatele předmětného úředního záznamu.
33. Jak bylo zmíněno, Nejvyšší soud je z hlediska hmotněprávního posouzení, včetně zásady subsidiarity trestní represe, vázán svým již vysloveným právním názorem. Na něm nemůže nic změnit ani nová skutečnost – dodatečné zaslání omluvného dopisu poškozenému obviněným. K tomu bylo – stejně jako k okolnostem posuzovaného jednání – bezesporu přihlédnuto ve prospěch obviněného při stanovení mírného trestu.
34. Z těchto důvodů je v posuzovaném případě dána značná společenská škodlivost jednání obviněného, odpovídající běžně se vyskytujícím zásahům do objektu daného trestného činu, a uplatnění (mírné) trestněprávní represe je proporcionálním zásahem do základních práv obviněného.
35. Dovolací námitka vztahující se k hmotněprávnímu posouzení zjištěných skutků z hlediska zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio je pod uplatněný důvod dovolání podřaditelná, avšak je zjevně neopodstatněná.
36. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obsahuje dvě základní alternativy: Dovolání lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, tj. dovolateli bylo v odvolacím řízení odepřeno meritorní přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně (někdy se zde rozlišují ještě dvě podalternativy – zamítnutí opravného prostředku z formálních důvodů a jeho odmítnutí pro nesplnění obsahových náležitostí), nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
37. Obviněný uplatnil tento dovolací důvod zjevně v jeho druhé alternativě, kterou založil na existenci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v předchozím řízení. Vzhledem k tomu, že je dovolání obviněného z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně neopodstatněné, je tomu stejně i z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
38. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 11. 2021
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu