ECLI:CZ:NS:2021:7.TDO.1221.2021.1
sp. zn. 7 Tdo 1221/2021-981
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 12. 2021 o dovolání obviněné J. S. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 14 To 106/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 2 T 127/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné J. S. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 10. 2. 2021, č. j. 2 T 127/2019-875, byla obviněná J. S. shledána vinnou přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), d) tr. zákoníku a byla za to odsouzena podle §353 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, §67 odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku k úhrnnému peněžitému trestu ve výměře 120 denních sazeb ve výši 250 Kč, tedy v celkové výměře 30 000 Kč. Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného J. V. a podle §229 odst. 1 tr. ř. i o nárocích poškozených R. B. a J. B. na náhradu škody a nemajetkové újmy.
2. Podle učiněných skutkových zjištění se obvinění dopustili uvedeného přečinu jednáním spočívajícím v tom, že v době nejméně od roku 2011 do srpna 2017 v XY, okres Ústí nad Orlicí, na ulici XY v okolí domu č. p. XY, který obývala poškozená R. B. s rodinou a sousedního domu č. p. XY, který obýval obviněný J. V., nejprve obviněný sám a od srpna 2015 společně s obviněnou J. S., která ho navštěvovala, různými způsoby obtěžovali a napadali poškozenou R. B. a jejího syna poškozeného J. B., přičemž obviněný J. V. je budil v noci boucháním železnou tyčí o konstrukci balkonu, boucháním do zdi nebo pouštěním kompresoru, který pak rezonoval společnou zdí domu, přes den pouštěl na zahradě i v domě hlasitě rádio nebo cirkulárku a schválně protahoval řezání dřeva, v jednom případě v noci chodil po zahradě se sekyrou v ruce a u toho vyhrožoval, že poškozené zabije, dále vulgárně na poškozené pokřikoval a zesměšňoval je různými hanlivými výrazy, poškozenou označoval kurvou, píčou, sviní, vražedkyní, prostitutkou, šlapkou, udavačkou, mafiánkou, co podplácí úředníky, a prohlašoval, že je vrahem svých dvou manželů, poškozeného označoval blbečkem, co neumí ani násobilku, a nulou, čímž zesměšňoval jeho vzdělání, a dále se mu vysmíval tím, že neví, kde má zahrabaného tátu, sledoval jejich pohyb na zahradě a kolem domu, skrýval se za zahradní zeď nebo za stromy, házel k nim na zahradu různé předměty, zejména kamení, stříkal na zahradní nábytek a ke vstupu do domu silně zapáchající návnadu na ryby, sledoval poškozenou při odjezdu do zaměstnání, chodil za ní při cestě na autobus, nebo jí znemožňoval odjezd vozidlem, vozidlo znečišťoval plivanci, zvířecími výkaly a za mrazů jí naléval vodu za ochrannou fólii na čelním skle, v jednom případě vnikl do domu poškozené bez jejího souhlasu a zatlačil ji dovnitř, vyhrožoval poškozené fyzickou likvidací, zejména, že podpálí její dům, že je naplavenina a že ji zlikviduje včetně její rodiny, že ji zabije, že ji odnesou ve futrále nohama napřed, obviněná J. S. poškozené vulgárně nadávala, zejména slovy vražedkyně, kurva, píča, udavačka, nazývala ji hlavou letohradské mafie, která má podplacené úředníky a policisty, poškozené sledovala přes plot a v okolí domu, pokřikovala na ně na ulici, vyhrožovala poškozeným fyzickou likvidací, zejména Ukrajinci, kteří je odvezou černými auty a svážou v lese v krmelci, kde chcípnou, nebo slovy, že "by je Hitler postřílel", podpálením domu nebo vozidla, opakovaně v přítomnosti poškozených hlasitě mluvila do telefonu ruským jazykem, oslovovala "V.", aby přijel a vyřídil ten problém s B., v jednom případě napadla poškozenou paralyzérem přes společný plot, čímž oba obvinění vystavili poškozené trvalému napětí a pocitu ohrožení tak, že byli donuceni omezit pobyt na zahradě a v okolí domu a následně se v srpnu 2017 odstěhovat.
3. Tento rozsudek napadli oba obvinění a oba poškození odvoláními. Z podnětu odolání poškozených Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 30. 6. 2021, č. j. 14 To 106/2021-928, v bodu I. rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku, jímž byli poškození R. B. a J. B. odkázáni se svými nároky na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních, a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. shledal oba obviněné povinnými zaplatit společně a nerozdílně na náhradě nemajetkové újmy každému z poškozených částku 80 000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. pak poškozené se zbytky jejich nároků na náhradu nemajetkové újmy odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. V bodu II. potom odvolání obviněných zamítl.
4. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání, opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedla, že krajský soud se zabýval pouze přitěžujícím okolnostmi, dokazování provedené soudem prvního stupně považoval za dostatečné a neshledal důvody k jeho doplnění, ačkoli obviněná návrhy na takový postup učinila. Rovněž se nezaobíral námitkou stran nekonkrétnosti výroku o vině, který nespecifikuje jednotlivé útoky. V návaznosti na to obviněná s odkazem na zmíněný dovolací důvod uvedla, že krajský soud dospěl ke skutkovým zjištěním, která jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, nesprávně hmotněprávně posoudil polehčující a přitěžující okolnosti a neprovedl jí navržené důkazy, čímž porušil její právo na spravedlivý proces.
5. Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích i předcházející rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí a soudu prvního stupně přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
6. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že obviněná zde pouze opakovala argumentaci uplatněnou již před soudy prvního a druhého stupně, se kterou se tyto soudy vypořádaly způsobem, s nímž se státní zástupce ztotožnil. Dokazování pak shledal komplexním a úplným a nepřisvědčil ani tvrzení o existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.
7. Státní zástupce navrhl dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
8. Toto vyjádření bylo zasláno obviněné k možné replice, čehož však nebylo využito.
9. Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§265c tr. ř.) shledal, že zmíněný mimořádný opravný prostředek je v této trestní věci přípustný [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], byl podán osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k tomu určeném místě (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
10. Obviněná ve svém dovolání odkázala na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Při přezkumné činnosti, zda taková vada nastala, je ovšem dovolací soud vázán skutkovým stavem, jak byl zjištěn během trestního řízení a jak je vyjádřen zejména ve výroku odsuzujícího rozsudku, resp. dále upřesněn v souvisejícím odůvodnění. Nelze se proto jeho prostřednictvím domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud potom není stupněm třetím, jehož úkolem by byl široký přezkum rozhodnutí druhoinstančních soudů, a to již z důvodu jeho omezené možnosti provádět v řízení o dovolání důkazy (srov. §265r odst. 7 tr. ř.) a přehodnocovat tak důkazy provedené již dříve.
11. Námitky předložené obviněnou žádné pochybení v právním posouzení skutku či jiném hmotněprávním posouzení netvrdí, ale je jimi primárně dovozováno pochybení v procesním postupu soudu obou stupňů (a rovněž pochybení týkající s výroku o trestu, viz dále). Takovou argumentaci není možné pod uplatněný dovolací důvod podřadit.
12. Výjimkou z popsaného pravidla, umožňující v daném smyslu zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení do pravomocného rozhodnutí, jsou zejména tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Jedná se o tzv. stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením, učiní-li současně dovolatel takový nesoulad předmětem svých námitek. Extrémní nesoulad je nicméně namístě dovodit toliko v případech závažných pochybení, zejména pokud skutková zjištění nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011). V takových případech by bylo dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010).
13. Existenci žádné ze zmíněných situací však nelze v posuzované věci dovodit, a to již proto, že není nijak konkrétně tvrzena. Obviněná v dovolání především namítla, že nebyly akceptovány její návrhy na doplnění dokazování. Pokud však jde o případné opomenuté důkazy, je namístě konstatovat, že obviněná sice uplatnila zmíněné návrhy, které soudy v určitém rozsahu neakceptovaly, nicméně pokud nějaké navrhované důkazy neprovedly, vyjádřily relevantní důvody (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01), které je k takovému postupu vedly (srov. zejména odstavec 23. a násl. rozsudku soudu prvního stupně a odstavec 22. rozsudku odvolacího soudu), tedy jinak řečeno je neopomněly.
14. Následně pak zejména okresní soud, po vytvoření si dostatečného podkladu pro své rozhodnutí, v souladu s §2 odst. 5 tr. ř., provedené důkazy hodnotil v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. a dovodil shora popsané skutkové závěry (srov. zejména odstavec 32. a násl. jeho rozsudku). V jakém konkrétním momentu by měl případně být dán obviněnou tvrzený extrémní rozpor, pak z podaného dovolání rovněž nevyplývá a je nutné doplnit, že není úkolem Nejvyššího soudu, aby předloženou dovolací argumentaci jakkoli doplňoval či rozvíjel.
15. Ke zmíněné první části námitek obviněné lze doplnit, že rovněž uvedla, že výrok o vině je nekonkrétní, neboť nespecifikuje jednotlivé útoky. Takové tvrzení směřuje do problematiky obsahu rozsudku ve smyslu §120 odst. 3 tr. ř., tedy se opět týká respektování procesních pravidel a míjí se s uplatněným dovolacím důvodem, který není nedostatečným nebo nepřesným popisem skutku ve výroku rozhodnutí (tj. nebyl-li skutek popsán zcela v souladu s ustanovením §120 odst. 3 tr. ř., které jako procesní ustanovení upravuje náležitosti rozsudku) bez dalšího naplněn (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1205/2020). Navíc skutečnost, že není uvedeno přesné datum jednotlivých útočných projevů obviněné, nelze interpretovat tak, že by popis skutku neodpovídal ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. Čas spáchání skutku totiž nemusí být určen konkrétním datem, postačí časové vymezení skutku určitým obdobím, pokud zjištění konkrétního data není objektivně možné, např. pro odstup času mezi spácháním skutku a podáním trestního oznámení. Charakter projevů (vulgární nadávky, pokřikování, vyhrožování apod.) i časové vymezení jsou pak ve skutkové větě výroku o vině dodatečně popsány. Na okraj Nejvyšší soud doplňuje, že v případě trestného činu nebezpečného pronásledování nelze zcela hovořit o (dílčích) útocích (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1375/2016).
16. Pro úplnost je namístě dodat, že obviněná v dovolání tvrdila, že byly i nesprávně posouzeny polehčující a přitěžující okolnosti. Tyto instituty se nicméně týkají výroku o trestu (srov. §41 a §42 tr. zákoníku). Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze ovšem v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který obviněná neuplatnila), a tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §37 až §39 tr. zákoníku (tedy i polehčujících a přitěžujících okolností – §39 odst. 3 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.), což obviněná ani neuváděla.
17. I v daném rozsahu jsou tedy námitky obviněné nepodřaditelné pod uplatněný dovolací důvod, přičemž ani není zřejmé, stran kterých okolností mělo k tvrzenému pochybení dojít.
18. S ohledem na shora popsané závěry Nejvyšší soud dovozuje, že dovolací argumentace obviněné neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., stejně jako kterémukoli z dalších uvedených v §265b tr. ř. Proto Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. 12. 2021
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu