ECLI:CZ:NS:2021:7.TDO.125.2021.1
sp. zn. 7 Tdo 125/2021-431
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 3. 3. 2021 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. D. , nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 9. 2020, sp. zn. 8 To 278/2020, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 88 T 16/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. D. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 13. 7. 2020, č. j. 88 T 16/2020-345, byl obviněný uznán vinným v bodě 1) přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku a v bodě 2) pokusem přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §146 odst. 1 tr. zákoníku a zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Za uvedené trestné činy byl podle §175 odst. 2, §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na pět let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. O náhradě škody bylo rozhodnuto podle §229 odst. 1 tr. ř.
2. Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedených trestných činů ve stručnosti tím, že
ad 1) dne 29. 11. 2019 v přesně nezjištěné době od cca 12:00 do 15:30 hod. v Brně, na ubytovně XY, na pokoji S. J., pod vlivem alkoholu vyhrožoval, že zabije všechny a zapálí ubytovnu, kdy uvedené jednání bylo zaregistrováno nejméně Z. K., který se nacházel na ubytovně a s ohledem na předchozí napadení S. J. ze dne 22. 7. 2019 šetřené Policií ČR, v něm toto jednání obviněného vzbudilo důvodnou obavu, a proto jej ohlásil dne 29. 11. 2019 v 15:25 hod. na linku 158. Poté, když na místo přijela přivolaná hlídka Policie ČR, obviněný z místa na její výzvu odešel.
Ad 2) dne 29. 11. 2019 v přesně nezjištěné době od 16:22 do 17:10 hod. v Brně, na ubytovně XY, se 5-10 minut po odjezdu hlídky PČR vrátil zpět do pokoje S. J., kde v té době byl svědek D. Ch. a poškozený D. V., zde pod vlivem alkoholu křičel na S. J., proč na něj volala "policajty", že bude žít s ním a ne s poškozeným. Když chtěl poškozený vzít mobilní telefon patřící S. J. ze stolu, aby přivolal policii, obviněný mu jej vytrhl z ruky, s tím, že mobilní telefon je jeho, křičel na něj: „Ty zmrde, ty budeš s mojí starou" a napadl poškozeného tak, že jej chytil za mikinu zepředu, udeřil jej dvěma ranami pěstí do hlavy - do čela a do tváře, poté jej povalil na zem a opakovaně několika údery pěstí udeřil do hlavy a několikrát jej kopl nohou do zad, čemuž se poškozený pouze bránil a chránil si rukama hlavu a žebra. U kopání obviněný křičel, že ho zabije, a poté si vzal ze stolu u okna kuchyňský nůž a s nožem v ruce, kdy nůž držel před sebou, křičel za poškozeným odcházejícím z pokoje a vyhrožoval mu, že pokud zavolá policii, že ho zabije nebo S. J. podřízne krk, že si to klidně odsedí, na což poškozený nereagoval a šel přivolat pomoc. Nato na místo přijela policie a zajistila ho, kdy tímto jednáním obviněný poškozenému způsobil drobnou oděrku na pravé straně čela, avšak opakovanými údery pěstí a kopáním do těla mohla vzniknout závažnější poranění jako například zlomeniny obličejového skeletu s délkou omezení v běžném způsobu života přesahující 7 dní a jen dílem náhody nevzniklo u poškozeného závažnější poranění, kdy u poškozeného vzbudil důvodnou obavu o jeho život, i s ohledem na předchozí napadení S. J. ze dne 22. 7. 2019, přičemž poškozeného pod pohrůžkou jiné těžké újmy se zbraní nutil, aby nevolal policii.
3. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 8. 9. 2020, č. j. 8 To 278/2020-380, podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), k), l) tr. ř., přičemž obviněný ve svém dovolání sice uvedl, že uplatňuje dovolací důvody §265b odst. 1 písm. h), k), l) tr. ř., avšak podle dovolací argumentace je zjevné, že se jedná o písařskou chybu a obviněný uplatnil nikoli dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ke kterému neuvedl žádnou argumentaci, nýbrž důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož zákonné znění částečně i citoval. K bodu 1) namítl, že rozsudek soudu prvního stupně neobsahuje výrok, jímž by soud rozhodl o žalovaném skutku, neboť obžaloba byla podána pro skutek spočívající ve vyhrožování vůči poškozené S. J., a proto ho nelze uznat vinným vyhrožováním jiné osobě. Soud jej měl v tomto bodě zprostit a nikoli skutek přeformulovat, čímž došlo k porušení totožnosti skutku. Nově formulovaný skutek ani nelze kvalifikovat podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, neboť jeho jednání vůbec nesměřovalo vůči poškozenému Z. K. a zdůraznil, že takto konstruovaný skutek vylučuje důvodnost případných obav poškozeného o život či zdraví. Daná vyhrůžka musí být někomu adresována, aby si z hlediska subjektivní stránky byl pachatel vědom toho, že se o ní poškozený dozví. Ke skutku pod bodem 2) namítl, že nikoli každý úder pěstí je trestným činem. Má za to, že je možný následek formulován pouze hypoteticky, nejednoznačně, když při jakékoli ráně pěstí lze dovodit možnost zlomeniny některé z kostí na lebce. Také samotný skutkový závěr, že mělo dojít k ráně pěstí, v důsledku čehož měl mít poškozený na obličeji oděrku, je rozporný, neboť po ráně pěstí lze očekávat modřiny, nikoli oděrky. Stejně tak závěr znaleckého posudku stran možných zranění není skutkovým závěrem a nelze jej pojmout jako jistý následek do skutkové věty. Z procesního hlediska namítl, že jeho obhájci v rozporu se zákonem nebyl doručen znalecký posudek, v čemž spatřuje zásah do svých základních práv a dále soudu prvního stupně vytkl, že byl ignorován §207 odst. 2 tr. ř., když nebyl upozorněn na rozpory ve své výpovědi, které mu jsou v rozsudku vytýkány.
5. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
6. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřil a k námitce stran totožnosti skutku konstatoval, že skutek popsaný v obžalobě je totožný se skutkem uvedeným v rozsudku soudu prvního stupně, a proto nebylo namístě rozhodnout zprošťujícím výrokem. V popise skutku lze v jednotlivých fázích trestního stíhání provádět změny nebo upřesnění skutkových okolností s ohledem na vývoj důkazní situace. Totožnost skutku je zachována i v případě zachování alespoň jednání, nebo alespoň následku, kdy postačí i shoda částečná. V uvedeném smyslu není možné o zachování totožnosti skutku pochybovat, když se jedná o stejnou událost a totožnost skutku udrželo přinejmenším stejné jednání obviněného jak v rámci obžaloby, tak i v popisu skutku v rozsudku soudu prvního stupně. K námitce obviněného, že jeho jednání nesměřovalo na poškozeného Z. K., akcentoval, že obviněný vyhrožoval, že zapálí ubytovnu, poškozený z toho měl strach a zavolal policii, a tedy šlo o výhrůžky způsobilé v poškozeném vzbudit důvodnou obavu. Důvodnost obavy poškozeného může umožnit i samotná osoba pachatele, kdy poškozený věděl o tom, že se obviněný opakovaně projevoval agresivně. K tomuto připomněl předchozí odsouzení obviněného za fyzické napadení jeho družky S. J., o kterém poškozený věděl. Dále k výhradám obviněného, kterými brojí proti právní kvalifikaci skutku pod bodem 2) nejprve konstatoval, že obviněný byl odsouzen za pokus, nikoli za dokonaný čin, z čehož je zřejmé, že k předpokládanému následku nedošlo, avšak byl prokázán mechanismus útoku na poškozeného. Uvedl, že obranný mechanismus poškozeného, který si rukama kryl hlavu a žebra před útoky obviněného, zabránil tomu, aby poškozený utrpěl zranění. Mechanismus útoku opakovaných ran do hlavy byl zjevně způsobilý způsobit zranění, která byla označena znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Je zřejmé, že obviněný chtěl tímto útokem způsobit poškozenému újmu na zdraví. K namítnutému porušení pravidel spravedlivého procesu pak doplnil, že se s těmito námitkami již vypořádal odvolací soud, s jehož názory se lze ztotožnit a pro stručnost na ně lze rovněž i odkázat, když v projednávaném případě nedošlo k porušení žádných procesních práv obviněného.
7. Závěrem státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
9. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
10. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
11. V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
12. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
13. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
14. Dovolací námitky obviněného, kterými brojí proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně jsou námitkami skutkovými a jako takové se s obsahem uplatněného dovolacího důvodu zcela míjí a nelze je podřadit ani pod jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). O takovouto situaci se však v posuzované věci nejedná. Soud prvního stupně si vytvořil dostatečný skutkový podklad pro své rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Všechny důkazy soud hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěl ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování, které odvolací soud následně potvrdil. Obhajoba obviněného tak byla provedeným dokazováním spolehlivě vyvrácena, když soud prvního stupně řádné hodnocení důkazů i dostatečným způsobem odůvodnil (viz především str. 7-11 odst. 18-27 rozsudku soudu prvního stupně), přičemž odvolací soud se s takto učiněnými skutkovými zjištěními soudu prvního stupně zcela ztotožnil a rovněž je i stručně zrekapituloval (viz str. 4-5 odst. 8-11 usnesení odvolacího soudu), a ani Nejvyšší soud v tomto ohledu nemá soudům obou stupňů co vytknout. Soud prvního stupně se rovněž vypořádal i s věrohodností výpovědí svědků D. V. a D. Ch. stran skutku pod bodem 2) (viz především str. 8 odst. 20 rozsudku soudu prvního stupně), a Nejvyšší soud se s jejich hodnocením taktéž ztotožnil. Rovněž ani poukaz obviněného na zásadu in dubio pro reo pak nemůže ve světle výše uvedeného naplnit uplatněné, ale ani jiné dovolací důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť rovněž směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tudíž zjevné, že tato zásada má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako taková není způsobilá naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016).
15. Pokud obviněný dále namítl, že jeho obhájci nebyl doručen znalecký posudek a rovněž že nebyl upozorněn na rozpory ve své výpovědi v rámci hlavního líčení, je třeba akcentovat, že ani tyto námitky nejsou podřaditelné pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť se rovněž jedná o námitky čistě procesního charakteru. Nad rámec uvedeného však Nejvyšší soud s ohledem na možnou ústavněprávní rovinu těchto námitek uvádí následující. Stran tvrzení obviněného, že jeho obhájci nebyl podle §107 odst. 3 tr. ř. doručen znalecký posudek, je namístě konstatovat, že orgány činné v trestním řízení skutečně nezajistily doručení znaleckého posudku obhájci obviněného. Tato formální vada však byla následně zhojena jak tím, že se obviněný i jeho obhájce seznámili se spisem dne 23. 1. 2020 včetně zmiňovaného znaleckého posudku (viz záznam o prostudování spisu č. l. 187), tak rovněž i tím, že byl znalecký posudek jako důkaz řádně proveden u hlavního líčení ze dne 13. 7. 2020 (č. l. 337), a v souladu s §211 odst. 5 tr. ř. za souhlasu stran přečten. K námitce stran toho, že obviněný nebyl upozorněn na rozpory mezi jeho výpovědí v hlavním líčení a výpovědí z přípravného řízení, lze toliko poznamenat, že jak vyplývá mj. ze záznamu z hlavního líčení ze dne 28. 2. 2020 (srov. zvukový záznam z hlavního líčení ze dne 28. 2. 2020 od cca 49 minuty), soud prvního stupně se obviněného adresně dotazoval na rozporné části jeho výpovědí z hlavního líčení a z přípravného řízení, a tudíž ani v tomto ohledu Nejvyšší soud neshledal vytýkaná pochybení soudu prvního stupně. Rovněž je namístě pro úplnost doplnit, že se uvedenými procesními námitkami obviněného zabýval již odvolací soud (viz str. 3 odst. 7 usnesení soudu druhého stupně). Protože Nejvyšší soud ve věci neshledal ani výše nastíněný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými, ani jiné porušení práva na spravedlivý proces, nebylo zde důvodu jakkoli zasahovat do soudy zjištěného skutkového stavu.
16. Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však lze podřadit námitku obviněného stran subjektivní stránky ke skutku pod bodem 1), kdy obviněný především namítl, že daná výhrůžka nebyla úmyslně adresována poškozenému Z. K.. Trestného činu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu. V nyní projednávané věci obviněný na ubytovně hlasitě vykřikoval, že všechny zabije a ubytovnu podpálí. Obviněný si přitom byl vědom toho, že je poškozený Z. K. přítomen poblíž, neboť si k němu krátce předtím přišel vyzvednout své věci po propuštění z vazby. Obviněný znal předmětnou ubytovnu, ve které se oba skutky odehrály, když v minulosti tam bydlel. Věděl o stavu budovy a jejího vybavení, především dveří i tenkosti stěn a tudíž i o tom, jak se v této budově může hlasitý zvuk šířit. Jeho výhrůžky, že ubytovnu zapálí a všechny v ní pozabíjí, přitom obviněný směřoval ke všem obyvatelům ubytovny, tedy i k poškozenému Z. K. Jednání obviněného tak naplňuje subjektivní stránku v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, a to přinejmenším ve formě tzv. nepravé lhostejnosti, tedy lhostejnosti pachatele k tomu, zda následek nastane nebo nenastane, vyjadřující jeho aktivní kladné stanovisko k oběma možnostem, tedy sice méně intenzivní, ale aktivní volní vztah k relevantnímu trestněprávnímu následku (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 223). Pro úplnost však Nejvyšší soud pokládá za nutné soudům vytknout způsob, jakým se s naplněním subjektivní stránky vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, neboť stran subjektivní stránky v rámci skutku pod bodem 1) soud prvního stupně neuvedl v odůvodnění svého rozsudku formu úmyslu a soud druhého stupně pak nesprávně vyhodnotil úmysl obviněného k oběma skutkům ve formě úmyslu přímého (viz str. 6 odst. 15 usnesení odvolacího soudu). Tato drobná pochybení soudů však svojí závažností nemohou založit důvod ke zrušení napadených rozhodnutí. S ohledem na uvedené proto Nejvyšší soud shledal tuto námitku zjevně neopodstatněnou.
17. Také související námitku obviněného, že jeho jednání v rámci skutku pod bodem 1) nebylo způsobilé vzbudit v poškozeném důvodnou obavu, jakožto znak trestného činu nebezpečného vyhrožování podle §353 tr. zákoníku, lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V rámci dovolací argumentace obviněný akcentoval, že jeho výkřiky nesměřovaly k poškozenému Z. K., ten nebyl do předmětného hovoru vůbec zapojen a nemohl tak mít žádnou obavu a tuto obavu ani v rámci řízení nijak nevyjádřil. K tomuto je nutno nejprve zdůraznit, že k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku postačí možnost vzbuzení důvodné obavy, důvodná obava tak nemusí vzniknout, ovšem její vznik musí být reálný (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3285). Přestože výhrůžky obviněného, že podpálí celou ubytovnu a všechny zabije, nesměřovaly adresně přímo na poškozeného, byly zcela bez pochyby s to v poškozeném vzbudit obavy nejen o jeho zdraví a život, ale i o životy a zdraví dalších obyvatel ubytovny a to i s ohledem na vědomost poškozeného o agresivní osobnosti obviněného, jeho kriminální minulosti a o jeho předchozím násilném jednání, přičemž poškozený věděl, že byl obviněný čerstvě propuštěn z vazby. Důvodná obava poškozeného je přitom zcela zjevná především ze skutečnosti, že zavolal policii, jak vyplývá i z přepisu hovorů na linku 158 (viz č. l. 224-225). S ohledem na uvedené okolnosti i osobu obviněného a znalost poškozeného o předchozím jednání obviněného a tudíž jeho nebezpečnosti, stejně jako na závažnost toho, čím obviněný vyhrožoval, je namístě uzavřít, že výhrůžky obviněného byly způsobilé vzbudit v poškozeném důvodnou obavu z toho, že obviněný ubytovnu zapálí a všechny v ní zabije a s ohledem na to, že poškozený v důsledku těchto výhrůžek volal policii, tyto obavy v poškozeném i vzbuzeny byly. Nejvyšší soud proto shledal, ve shodě se závěry soudů obou stupňů (srov. především str. 8 odst. 21 a str. 10 odst. 24 rozsudku soudu prvního stupně a str. 5 odst. 12 usnesení odvolacího soudu), že byl obviněným naplněn i tento znak skutkové podstaty projednávaného přečinu v bodě 1). Je tak namístě shledat tuto námitku zjevně neopodstatněnou.
18. Uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je s to s jistou mírou tolerance naplnit rovněž námitka, kterou obviněný brojí proti právní kvalifikaci jeho jednání pod bodem 2), byť obviněný tuto námitku postavil částečně i na vlastní verzi skutkového stavu. Především namítl, že pouze z rány pěstí nelze dovodit, že by byla naplněna skutková podstata trestného činu ublížení na zdraví podle §146 tr. zákoníku, a že z popisu skutku v rozsudku soudu prvního stupně nebyla dostatečně zjevná konkrétní okolnost nasvědčující možnosti omezení na obvyklém způsobu života poškozeného. Této námitce obviněného však rovněž nelze přisvědčit. Obviněný byl v bodě 2) uznán vinným mj. pokusem k trestnému činu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §146 odst. 1 tr. zákoníku. Soud prvního stupně dovodil, že násilným jednáním obviněného vůči poškozenému D. V. mohla poškozenému vzniknout závažnější poranění jako například zlomeniny obličejového skeletu s délkou omezení v běžném způsobu života přesahující 7 dní, kdy jen dílem náhody nevzniklo u poškozeného závažnější poranění. Mechanismus útoku obviněného vůči poškozenému, razance útoků a agresivita obviněného přitom vyplývají ze svědeckých výpovědí poškozeného D. V. a svědka D. Ch., s jejichž věrohodností se soud prvního stupně, jak již bylo uvedeno výše, řádně vypořádal. Je namístě zdůraznit, že obviněný poškozeného podle uvedených skutkových zjištění soudu prvního stupně neudeřil pouze jednou, jak obviněný implikuje ve své dovolací argumentaci, nýbrž ho několikrát udeřil pěstí do hlavy a rovněž poškozeného, když byl na zemi, dále kopal do zad. Nejednalo se tedy pouze o ojedinělý úder pěstí, nýbrž o vícero útoků směřujících nejen proti hlavě poškozeného. Obviněný musel být přinejmenším srozuměn s tím, že s ohledem na intenzitu i zacílení útoků mj. na hlavu poškozeného mu může způsobit i mnohem závažnější poranění a zapříčinit tak újmu na zdraví dosahující intenzity alespoň ublížení na zdraví ve smyslu ustanovení §146 odst. 1 tr. zákoníku, ve spojení s §122 odst. 1 tr. zákoníku, a to např. uvedenou zlomeninu obličejového skeletu. K tomuto následku ve formě újmy na zdraví přitom nedošlo nezávisle na vůli obviněného, nýbrž toliko v důsledku souhry náhod a především tím, že si poškozený napadená místa kryl rukama. Přestože soud prvního stupně mohl potenciální následek v rámci pokusu trestného činu odůvodnit pregnantněji, právní kvalifikace jednání obviněného jako pokusu přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §146 odst. 1 tr. zákoníku je zcela přiléhavá. Nejvyšší soud se tak s právní kvalifikací jednání obviněného ztotožnil, a proto shledal i tuto námitku zjevně neopodstatněnou.
19. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. slouží k nápravě vad v případě, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. O tento důvod se jedná, když určitý výrok nebyl vůbec učiněn a činí jeho výrokovou část neúplnou, což znamená, že výrok v napadeném rozhodnutí není obsažen, přestože jej soud měl podle zákona nebo podle návrhu některé ze stran pojmout do výrokové části rozhodnutí (typicky např. neexistence výroku o tom, jak bylo rozhodnuto o některém z více souběžně podaných opravných prostředků, o nichž rozhodoval soud druhého stupně v rozhodnutí napadeném dovoláním). Druhou alternativou je, že určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu (srov. ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, s. 3173 a 3174). Obviněný pod tímto dovolacím důvodem namítl, že v rozsudku soudu prvního stupně absentuje výrok o zproštění v rámci skutku pod bodem 1). Takto koncipovaná námitka obviněného však uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. nenaplňuje a nemůže naplnit ani jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť jde o námitku čistě procesního charakteru, kterou obviněný fakticky brojí proti tomu, že ho soud za předmětný trestný čin odsoudil, místo aby ho zprostil. Nemůže se tedy jednat o chybějící nebo neúplný výrok ve smyslu tohoto dovolacího důvodu. Nad rámec uvedeného je však namístě doplnit, že v případě, že by došlo k porušení zásady nutnosti zachovat totožnost skutku, mohlo by se jednat o zásadní zásah do základních práv obviněného na spravedlivý proces a práva na obhajobu, což by v případě, že by k porušení této zásady v projednávaném případě skutečně došlo, bylo s ohledem na již uvedené s to založit dovolací přezkum Nejvyššího soudu. Z uvedeného důvodu Nejvyšší soud pokládá za důležité uvést následující.
20. Zásada nutnosti zachovat totožnost skutku je obsažena v §220 odst. 1 tr. ř., podle kterého soud může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Totožnost skutku bude zachována především při naprostém souladu mezi popisem skutku v žalobním návrhu a popisem skutku ve výrokové části rozhodnutí soudu (viz ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, s. 2722). K zachování totožnosti skutku však postačí i shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, přičemž soud může a musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci v hlavním líčení, bez ohledu na to, zda zlepšují nebo zhoršují postavení obžalovaného. Některé skutečnosti v rozhodnutí soudu tedy mohou oproti obžalobě přibýt, některé mohou odpadnout, soud může upřesnit nepřesný popis skutku z obžaloby, nesmí se ovšem změnit podstata skutku (srov. tamtéž). Nebude-li shoda mezi jednáním uvedeným v žalobním návrhu a tím, které bylo prokázáno v hlavním líčení, může udržovat totožnost skutku totožnost způsobeného následku. To platí i naopak, nebude-li shoda mezi následkem uvedeným v obžalobě a tím, který vyšel najevo v hlavním líčení, může udržovat totožnost skutku totožnost jednání (viz s. 2723 tamtéž, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. Tzn 12/94). V nyní projednávaném případě totožnost následku zachována nebyla pouze v tom směru, že oproti obžalobě došlo ke změně konkretizované osoby poškozeného. V případě jednání obviněného však oproti obžalobě ke změně prakticky nedošlo, když jak v rámci popisu skutku v obžalobě tak i v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně obviněný vyhrožoval tím, že všechny zabije, a že zapálí ubytovnu. Je tedy zřejmé, že ačkoli soud prvního stupně oproti podané obžalobě změnil ve skutku pod bodem 1) následek trestného činu ve formě způsobení důvodné obavy v jiném poškozeném, jednání obviněného zůstalo prakticky totožné a tudíž i totožnost skutku zůstala zachována. Nejvyšší soud proto neshledal uvedenou námitku obviněného ani naplňující kterýkoli z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř., ani důvodnou z pohledu možného porušení základních práv obviněného.
21. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jelikož námitky obviněného nenaplnily dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. a v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnými, pak je namístě je shledat zjevně neopodstatněnými i z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
22. Nejvyšší soud přezkoumal napadená rozhodnutí v rozsahu dovolacích námitek obviněného, a v tomto směru neshledal v postupu soudů obou stupňů namítaných pochybení.
23. Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. 3. 2021
JUDr. Petr Angyalossy, Ph.D.
předseda senátu