ECLI:CZ:NS:2021:7.TDO.1405.2020.1
sp. zn. 7 Tdo 1405/2020-1796
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 1. 2021 o dovolání obviněného P. V. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 7 To 297/2020, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 9 T 6/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. V. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 7. 2020, č. j. 9 T 6/2018-1659, byl obviněný P. V. shledán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle
§329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle §329 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce 1 roku, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 3 let. Obviněnému byl dále podle §67 odst. 1 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře podle §68 tr. zákoníku 200 denních sazeb ve výši 150 Kč, tedy v celkové výměře 30 000 Kč, přičemž podle §69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl současně stanoven pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl pak obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání u všech bezpečnostních sborů, mimo jiné u Policie České republiky a Vojenské policie České republiky a dále u obecní policie na dobu 3 let. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozeného A. L. V. na náhradu škody.
2. Podle učiněných skutkových zjištění se obviněný dopustil uvedených přečinů jednáním spočívajícím v tom, že:
1) dne 11. 5. 2017 v době okolo 21:30 až 22:00 hod., v přesně nezjištěném místě v Praze 1, za přestupkové jednání podle §125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“) zde neoprávněně parkujícího vozidla WV Polo, RZ: XY (D), udělil přestupci jménem X. R. blokovou pokutu ve výši 1 000 Kč, kterou od přestupce na místě převzal, přestupci za udělení přestupku však nevystavil žádný doklad a do „Bloků na pokuty na místě zaplacené za přestupky ukládané krajskými úřady nebo obcemi“ (dále jen „bloky na pokuty“) série: KM/2015, číslo bloku M0814558, uvedl, že za tento přestupek uložil pokutu ve výši 500 Kč, rozdíl mezi uloženou pokutou a částkou, kterou uvedl do blokového formuláře, si ponechal pro svoji potřebu, čímž způsobil poškozené jménem X. R. škodu ve výši 500 Kč,
2) dne 18. 5. 2017 v přesně nezjištěném čase v dopoledních hodinách, v přesně nezjištěném místě v Praze 1, za přestupkové jednání dle §125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu zde neoprávněně parkujícího vozidla Seat Leon, RZ: XY (CZ), udělil přestupci P. C. blokovou pokutu ve výši nejméně 600 Kč, kterou od přestupce na místě převzal, přestupci za udělení přestupku však nevystavil žádný doklad a do bloků na pokuty série: MB/2016, číslo bloku B0924960 uvedl, že za tento přestupek uložil pokutu ve výši 300 Kč, rozdíl mezi uloženou pokutou a částkou, kterou uvedl do blokového formuláře, si ponechal pro svoji potřebu, čímž způsobil poškozenému jménem P. C. škodu ve výši 300 Kč,
3) dne 12. 6. 2017 v době okolo 22:06 hod., poblíž XY a ulice XY v Praze 1, za přestupkové jednání dle §125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu zde neoprávněně parkujícího vozidla BMW 220 D, RZ: XY (D), udělil přestupci Y. Z. blokovou pokutu ve výši 1 000 Kč, kterou od přestupce na místě převzal, přestupci za udělení přestupku však nevystavil žádný doklad a do bloků na pokuty série: MB/2016, číslo bloku B0929786 uvedl, že za tento přestupek uložil pokutu ve výši 500 Kč, rozdíl mezi uloženou pokutou a částkou, kterou uvedl do blokového formuláře, si ponechal pro svoji potřebu, čímž způsobil poškozenému jménem Y. Z. škodu ve výši 500 Kč,
4) dne 12. 6. 2017 v době okolo 21:00 až 22:00 hod., v přesně nezjištěném místě v Praze 1, za přestupkové jednání dle §125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu zde neoprávněně parkujícího vozidla BMW, RZ: XY (D), udělil přestupci D. H. G. blokovou pokutu ve výši 1 000 Kč, kterou od přestupce na místě převzal, přestupci za udělení přestupku však nevystavil žádný doklad a do bloků na pokuty série: MB/2016, číslo bloku B0929788 uvedl, že za tento přestupek uložil pokutu ve výši 500 Kč, rozdíl mezi uloženou pokutou a částkou, kterou uvedl do blokového formuláře, si ponechal pro svoji potřebu, čímž způsobil poškozenému jménem D. H. G. škodu ve výši 500 Kč,
5) dne 22. 9. 2017 v době okolo 10:00 až 11:00 hod., v přesně nezjištěném místě v Praze 1, za přestupkové jednání dle §125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu zde neoprávněně parkujícího vozidla Nissan Qashqai, RZ: XY (D), udělil obviněnému přestupci jménem A. L. V. blokovou pokutu ve výši 1 000 Kč, kterou od přestupce na místě převzal, přestupci za udělení přestupku však nevystavil žádný doklad a do Příkazových bloků na pokuty na místě zaplacené za přestupky ukládané krajskými úřady nebo obcemi (dále jen „příkazové bloky“) tento přestupek nezaznamenal, ale uvedl, že tento přestupek vyřešil dle §91 odst. 2 písm. e) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich příkazem na místě, napomenutím přestupce a tuto skutečnost zaznamenal do Napomenutí uloženého příkazem na místě strážníkem fyzické osobě ev. č. XY, finanční prostředky z uložené pokuty si ponechal pro svoji potřebu, čímž způsobil poškozenému jménem A. L. V. škodu ve výši 1 000 Kč,
6) dne 22. 9. 2017 v přesně nezjištěném čase a na přesně nezjištěném místě v Praze 1, za přestupkové jednání dle §125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu zde neoprávněně parkujícího vozidla Opel Insignia, RZ: XY (D), udělil přestupci jménem O. Y. blokovou pokutu ve výši 2 000 Kč, kterou od přestupce na místě převzal, přestupci za udělení přestupku však nevystavil žádný doklad a do příkazového bloku série: BB/2017, číslo bloku B0194923 uvedl, že za tento přestupek uložil pokutu ve výši 500 Kč, rozdíl mezi uloženou pokutou a částkou, kterou uvedl do blokového formuláře, si ponechal pro svoji potřebu, čímž způsobil poškozenému jménem O. Y. škodu ve výši 1 500 Kč,
7) dne 22. 9. 2017 v přesně nezjištěném čase nejdříve však v 10:40 hod., v přesně nezjištěném místě v Praze 1, za přestupkové jednání dle §125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu zde neoprávněně parkujícího vozidla Hyundai Sonata, RZ: XY (PL), udělil přestupci jménem P. I. B. blokovou pokutu ve výši 1 000 Kč, kterou od obviněného přestupce na místě převzal, obviněnému přestupci za udělení přestupku však nevystavil žádný doklad a do příkazového bloku tento přestupek nezaznamenal, ale uvedl, že tento přestupek vyřešil dle §91 odst. 2 písm. e) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich příkazem na místě napomenutím obviněného přestupce a tuto skutečnost zaznamenal do Napomenutí uloženého příkazem na místě strážníkem fyzické osobě ev. č. XY, finanční prostředky z uložené pokuty si ponechal pro svoji potřebu, čímž způsobil poškozenému jménem P. I. B. škodu ve výši 1 000 Kč,
přičemž takto postupoval v rozporu s ustanovením čl. 5 a následujících Příkazu ředitele Městské policie hlavního města Prahy ze dne 9. 5. 2000, č. 27/2000, ve znění pozdějších změn, a výše popsaným jednáním tak způsobil celkovou škodu ve výši 5 300 Kč.
Proti tomuto rozsudku obviněný podal odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 9. 2020, č. j. 7 To 297/2020-1740, podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Rozhodnutí soudu druhého stupně napadl obviněný v celém jeho rozsahu dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedl, že ve věci spatřuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a závěrem o tom, že se předmětné skutky staly a tyto spáchal. Pouhé domněnky nalézacího soudu nemohly obstát. Shledal výrazné rozpory mezi provedenými důkazy, na které odvolací soud upozornil ve svém prvním rozhodnutí, soud prvního stupně je však nenapravil a ve věci pouze znovu formálně rozhodl. Městský soud v Praze se pak při navazujícím rozhodnutí odchýlil od svého původního názoru a na tyto rozpory a nedostatky nereagoval, přestože na ně obviněný poukazoval. Dále také nepřipustil právo posledního slova obviněného. Popsaný přístup odvolacího soudu, jenž neřešil celou kauzu, jak měl (částečně nerealizoval důkazní řízení, nesprávně hodnotil důkazy v neprospěch obviněného), je nutné považovat za hrubé porušení zákona a práva na spravedlivý proces. V posuzované věci lze shledat kardinální logické rozpory mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry a opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů (byly pominuty výslechy dalších svědků svědčících ve prospěch obhajoby, GPS záznamy o poloze strážníků), nebyly zajištěny žádné řádné důkazy o jeho jednání (nahrávky, fotografie, kamerové záznamy). Soudy sice učinily závěr, že do pokutových bloků uváděl smyšlené a fiktivní údaje, na druhou stranu z těchto údajů vycházely, nebyly ani schopny zjistit, kdo tyto bloky podepisoval. Soudy mohly zjistit časové a místopisné údaje o dopravních přestupcích, které z provedených důkazů vyplývaly (záznamy o instruktáži hlídek, denní výkazy činnosti a knihy jízd), není tak zřejmé, proč fabulují s neurčitými časy a místy. Nebyla respektována zásada totožnosti skutku, neboť soud prvního stupně si svévolně upravil skutkovou větu oproti podané obžalobě, neboť nedovedl řádně zjistit skutkový stav a prokázat vinu, a tímto se snažil pochybení zhojit. Nebyl mu v průběhu řízení předložen kompletní spisový materiál, protože v něm absentoval listinný důkaz týkající se anonymní osoby.
5. Dále se obviněný zabýval výslechy svědků, přičemž nesouhlasil s jejich výslechem konaným formou videokonference a požadoval jejich osobní přítomnost před soudem. Tento požadavek ostatně sdělil i odvolací soud soudu prvního stupně v původním rozhodnutí, což nebylo respektováno, tedy i v daném momentu bylo porušeno právo na obhajobu a spravedlivý proces. Namítl taktéž porušení svého práva na spravedlivý proces ve vztahu k výslechům svědků provedeným jako neodkladné a neopakovatelné úkony, neboť je za neodkladné a neopakovatelné považovat nelze (již v této době mohlo být zahájeno trestní stíhání, svědci neodjížděli ihned po výslechu z území České republiky) a u hlavního líčení tak nemohly být podle §211 odst. 2 písm. b) tr. ř. související protokoly ani čteny. Postup ve smyslu zmíněného ustanovení lze sice obecně připustit, ale takový důkaz, tedy přečtená výpověď svědka, který nebyl vyslechnut kontradiktorně, nemůže být výlučným nebo rozhodujícím důkazem viny. Ze sedmi skutků je zde jeden, který nebyl nijak jinak podložen, a za rozhodující důkaz zde nelze brát přečtení protokolu. Zmíněný dílčí útok, týkající se svědka P. I. B., tudíž nebyl nijak prokázán a obviněný měl být minimálně pro jeho spáchání zproštěn obžaloby. Státní zástupce pak postup Policie ČR stran výslechu svědků jako neodkladných či neopakovatelných úkonů nemohl ani dozorovat, neboť vydával souhlas s úkonem, ačkoliv nevěděl, kdo bude jako svědek vyslýchán, jméno svědka zde nebylo uvedeno, návrh státního zástupce na účast soudce u tohoto úkonu týkající se svědka P. C. nebyl státním zástupcem ani podepsán, což je v hrubém rozporu s trestním řádem. Z videokonferenčního výslechu svědka D. H. G. pak nebyl v rozporu se zákonem pořízen obrazový záznam, tomuto svědkovi navíc někdo napovídal, na což ho upozornil i soudce. Videokonference u svědka P. C. se několikrát přerušila, takže tomuto svědkovi mohl také někdo pomáhat, stejně tak u ostatních svědků se mohly v jejich přítomnosti nacházet další osoby, což ve videopřenosu nebylo vidět. Svědci neviděli předkládané pokutové bloky a listiny, soudce soudu prvního stupně se na některé svědky při výslechu ani nepodíval, jeden ze svědků potom měl při výslechu respirátor a nebyly zjistitelné jeho reakce. Soudy se vůbec nevypořádaly s tím, že svědci si většinou již průběh děje nepamatovali, nevěděli, jak vysokou pokutu platili, kolik peněz měli a kolik jim bylo vráceno, neznali českou měnu, další strážníci přítomní na místě rovněž žádné závadové jednání obviněného neviděli. Ani jeden ze svědků neztotožnil obviněného jako pachatele, rekognice totiž nebyly realizovány. Došlo-li pak na situaci, že si přestupce řádně vyplněný blok nevzal nebo ho vyhodil, nemůže to jít k tíži obviněného.
6. Soudy se také nevypořádaly s tím, zda byly trestné činy spáchány úmyslně či zda došlo k naplnění znaků trestného činu. Ani u jednoho skutku uvedeného v obžalobě nebyl prokázán úmysl či to, že by se obviněný obohatil, ani že skutek skutečně tak, jak je popsán v obžalobě, nastal. Soud měl jednoznačně zjistit, kdy, kde a zda vůbec obviněný inkasoval od svědků větší částku, než byla uvedena na pokutovém bloku. To, že blok vystavil a podepsal a finanční prostředky odevzdal MP Praha, není a nemůže být trestným činem. Došlo k porušení presumpce neviny a zásady in dubio pro reo. Pokud se soud pokoušel kontaktovat svědky neformálně (emailem a telefonem), mohlo dojít k jejich ovlivnění, tedy zmíněný postup byl v rozporu se zákonem. Dne 22. 9. 2017 je uvedena v knize TPZOV (evidence užití technických prostředků k zabránění odjezdu vozidla) hlídka ve složení J. L. a P. V., přestože první jmenovaný v práci vůbec nebyl. Kdo tedy v daný den projednával přestupky, nebylo nijak prokázáno a podloženo, to samé platí i o jiných dnech, přesto se soudy odvolávaly na denní výkazy, operativně pátrací prostředky, rozdělení hlídek a instruktáže. Není možné, aby při půlročním sledování selhala ve všech případech policejní technika, a nejsou tedy dostupné jakékoliv nahrávky, které by prokazovaly jeho jednání s přestupci. Obviněný dále obsáhle rozebíral výpovědi jednotlivých svědků a poukazoval na jednotlivé rozpory a nedostatky v jejich výpovědích, které se týkaly již opakovaně zmiňovaných nepřesností v jednotlivých výších pokut a ve výších předaných částek, stejně tak, že nedošlo k identifikaci jeho osoby, a rovněž data a času, kdy mělo k některým skutkům dojít. Uzavřel, že došlo k porušení zásady presumpce neviny a in dubio pro reo, neboť měl být zproštěn obžaloby. Nejvyšší soud by přitom neměl s ohledem na judikaturu pomíjet to, že nesprávné zjištění skutkového stavu nelze striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace skutku. Tyto dvě kategorie jsou v podstatě neoddělitelné a výklad §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by měl tuto skutečnost zohledňovat.
7. S ohledem na uvedené skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze i přecházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 zrušil a soudu prvního stupně přikázal věc znovu projednat a rozhodnout, a to v jiném složení senátu. Současně navrhl, aby bylo rozhodnuto o odložení výkonu napadeného rozhodnutí.
8. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k tomuto dovolání uvedl, že námitky obviněného uplatněnému dovolacímu důvodu, ale ani žádnému jinému podle §265b odst. 1 tr. ř., neodpovídají, jelikož míří výhradně do oblasti dokazování a skutkových zjištění. K takto uplatněným argumentům lze v dovolacím řízení přihlížet pouze tehdy, pokud by bylo na jejich základě možné dovodit vady v podobě extrémních vnitřních rozporů dotčených rozhodnutí, opomenutých důkazů či jiná pochybení zakládající zásah do základních práv obviněného. Žádný takový zásah však v posuzované věci shledat nelze, neboť přezkoumávaná rozhodnutí jsou vybudována na základě důkazů zákonných, předmětné výslechy svědků byly důvodně označeny za neodkladné, potenciálně byly též neopakovatelnými, přičemž při jejich realizaci nedošlo k žádným pochybením, která by mohla založit jejich nezákonnost, žádnými zásadními vadami netrpí ani videokonference. Z přezkoumávaných rozhodnutí a z dostupných protokolů vyplývá, že řízení jako takové v zásadě odpovídá požadavkům na kontradiktornost a obhajoba nebyla nijak omezena. Naopak je patrné, že obviněný plně využil všech práv, a to jak ve smyslu formálním, tak i materiálním. Vada opomenutých důkazů zde pak taktéž není dána, jelikož soudy nemají povinnost akceptovat veškeré důkazní návrhy, je nicméně jejich povinností na učiněné důkazní návrhy reagovat a případně vysvětlit, proč důkaznímu návrhu nevyhoví, což zde učinily. Vina obviněného tak byla na podkladě usvědčujících důkazů zjištěna bezpečně, bez důvodných pochybností. O extrémních rozporech hovořit nelze, neboť učiněná skutková zjištění z provedených důkazů vyplývají. To, že obviněný nesouhlasil se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, že se neztotožňuje se skutkovými zjištěními soudů nebo že nepovažuje rozsah provedeného dokazování za dostatečný, není dovolacím důvodem. Co se týče námitek ohledně nezachování totožnosti skutku, jeho podstata byla bez pochybností zachována. Z argumentace obviněného, podle níž mu nebylo umožněno pronést poslední slovo nebo mu byl předkládán nekompletní spisový materiál, nelze dovodit, že by snad tato údajná pochybení měla ovlivnit správnost rozhodnutí ve věci samé. Nelze na jejich základě dovozovat ani reálný zásah do základních práv obviněného, který by negativně ovlivnil jeho právní postavení z hlediska odsuzujícího rozhodnutí. Jestliže obviněný tvrdil, že soudy pochybily i v souvislosti s kontaktováním svědků, kteří mohli být v souvislosti s tím nezákonně ovlivňováni, pak toto tvrzení postrádá ve spisovém materiálu reálnou oporu.
9. Státní zástupce navrhl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout.
10. Toto vyjádření bylo zasláno obviněnému k možné replice, čehož využil a v jejím rámci uvedl, že se s názorem státního zástupce neztotožňuje a v podstatě ve zkratce zopakoval svoji obhajobu, kterou již prezentoval v rámci svého dovolání. Konkrétně k samotnému vyjádření uvedl, že státní zástupce zde polemizoval s tím, zda je dovolání možné formálně podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem uplatněný dovolací důvod nelze vykládat formalisticky a restriktivně, ale je třeba postupovat se zřetelem k ústavně zaručeným základním právům a svobodám, tedy přihlížet i k vadám, které mohou založit neústavnost vydaného pravomocného rozhodnutí. To státní zástupce pominul, navíc uvedl, že řízení „v zásadě“ odpovídalo požadavkům na kontradiktornost, tudíž je zřejmé, že ani sám státní zástupce nebyl přesvědčen o tom, že řízení bylo vedeno příkladně a bez chyb.
11. Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§265c tr. ř.) shledal, že zmíněný mimořádný opravný prostředek je v této trestní věci přípustný [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byl podán osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k tomu určeném místě (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
12. Obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Při přezkumné činnosti, zda taková vada nastala, je ovšem dovolací soud vázán skutkovým stavem, jak byl zjištěn během trestního řízení a jak je vyjádřen zejména ve výroku odsuzujícího rozsudku, resp. dále upřesněn v souvisejícím odůvodnění.
13. K tomu je potřeba uvést, že v rámci zmíněného dovolacího důvodu se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud potom není stupněm třetím, jehož úkolem by byl široký přezkum rozhodnutí druhoinstančních soudů, a to již z důvodu jeho omezené možnosti provádět v řízení o dovolání důkazy (srov. §265r odst. 7 tr. ř.) a přehodnocovat tak důkazy provedené již dříve.
14. V podaném mimořádném opravném prostředku ovšem obviněný nezpochybnil právní kvalifikaci soudy učiněných skutkových zjištění, ale primárně napadl správnost těchto zjištění a správnost procesu dokazování, jenž k jejich dovození vedl. Námitku ohledně absence subjektivní stránky předmětných trestných činů, resp. námitku absence dalších zákonných znaků trestných činů by sice bylo možné formálně pod uplatněný dovolací důvod podřadit, z materiálního hlediska ji však obviněný postavil pouze na výhradách proti učiněným skutkovým zjištěním. Námitky obviněného tedy směřují proti způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů a rozsahu dokazování, přičemž se obviněný snaží provedeným důkazům přikládat obsah odpovídající jeho představě o skutkovém ději, což s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. činit nelze.
15. Vzhledem k tomu, že obviněný svou argumentací namítal také porušení zásady presumpce neviny a in dubio pro reo, je možné doplnit, že takové námitky taktéž nemohou naplňovat zvolený dovolací důvod, ani jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř. Zásada in dubio pro reo znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. Z uvedeného vymezení tedy vyplývá, že se tato zásada vztahuje výlučně k otázce hodnocení důkazů a zjišťování skutkových okolností případu, nikoliv k právnímu posouzení skutku, jak má na mysli §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jako taková tedy není způsobilá naplnit zvolený (ale ani žádný jiný) dovolací důvod, obdobné závěry pak platí pro zásadu presumpce neviny (viz závěry o procesní povaze námitek neužití zásady presumpce neviny v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 5 Tdo 418/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 6 Tdo 92/2018).
16. Výjimkou z popsaného pravidla, umožňující v daném smyslu zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení do pravomocného rozhodnutí, jsou zejména tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Jedná se o tzv. stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením, učiní-li současně dovolatel takový nesoulad předmětem svých námitek. Extrémní nesoulad je nicméně namístě dovodit toliko v případech závažných pochybení, zejména pokud skutková zjištění nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011). V takových případech by bylo dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). Právě takového výjimečného postupu se obviněný domáhal, nicméně nebylo možné mu přisvědčit.
17. K námitkám týkajícím se existence opomenutých důkazů uvádí Nejvyšší soud následující. Za opomenuté důkazy nelze označit takové důkazní návrhy (konkrétně obviněný uváděl zejména návrhy na výslechy dalších svědků svědčících v jeho prospěch a GPS záznamy o poloze strážníků), s nimiž se soudy řádně vypořádaly, tedy tyto důkazní návrhy v rámci hlavních líčení a veřejného zasedání zamítly, a to procesními usneseními, a taktéž řádně odůvodnily, proč by provedení takových důkazních návrhů bylo nadbytečné (viz odst. 43. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a odst. 4. odůvodnění usnesení soudu druhého stupně). Nad rámec této námitky je možné doplnit, že lze plně souhlasit s názorem, podle kterého důkazní návrh týkající se GPS polohy strážníků byl nadbytečný, neboť bylo bez důvodných pochybností zjištěno, že osoba, která od přestupců pokuty vybírala, byl právě obviněný, resp. i s jakým dalším strážníkem tuto činnost vykonával. Stejně tak bylo zjištěno, že obviněný cíleně uváděl do pokutových bloků nesprávné údaje o místě a času, kde a kdy mělo k přestupku dojít (viz dále). Zjištění GPS polohy strážníků tak v tomto ohledu nemělo žádný význam. Výslechy všech navržených svědků pak byly taktéž důvodně shledány nadbytečnými, neboť ve věci vypovídali svědci, kteří byli projednávaným skutkům bezprostředně přítomni, naopak všichni obviněným navrhovaní svědci nebyli přímými, ale dokonce ani nepřímými svědky konkrétních projednávaných událostí a k předmětným skutkům se nemohli jakkoli blíže vyjádřit.
18. Co se týče druhé zmiňované skupiny vad důkazního řízení, která konkrétně zahrnuje situace, kdy důkaz nebyl získán procesně přípustným způsobem, obviněný namítal tuto vadu ve vztahu k výslechům svědků (přestupců), provedených prostřednictvím videokonference, a dále k výslechu svědka P. I. B., který byl proveden jako neodkladný úkon podle §158a tr. ř. (č. l. 206 trestního spisu).
19. V této souvislosti Nejvyšší soud především připomíná genezi věci, na kterou (a na údajně nenaplněné požadavky odvolacího soudu, dříve vyslovené) bylo v dovolání v této souvislosti obviněným poukázáno. Obvodní soud pro Prahu 1 totiž již rozsudkem ze dne 10. 5. 2019, č. j. 9 T 6/2018-998, shledal obviněného vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku a uložil mu trest. Toto rozhodnutí bylo následně v celém rozsahu zrušeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2019, č. j. 7 To 260/2019-1047, a to podle §258 odst. 1 písm. a), b), a c) tr. ř., a věc byla vrácena podle §259 odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně. Stalo se tak především pro zjištěné porušení práva obviněného na obhajobu a na spravedlivý proces, konkrétně především městský soud nesouhlasil s tím, že soud prvního stupně neučinil potřebné kroky směřující k výslechům svědků (přestupců, výše jmenovaných v jednotlivých dílčích útocích) ze zahraničí, kontradiktorním způsobem, v rámci opakovaného hlavního líčení (po změně samosoudce), neboť takovému výslechu svědka je třeba vždy dát přednost před čtením protokolů o jeho výpovědi podle §211 odst. 2 písm. a) a b) tr. ř. z předchozích stadií řízení, pokud jsou takové výslechy možné a oprávněnými osobami nebyl dán souhlas ke čtení tohoto protokolu. Obvodní soud pro Prahu 1 tyto svědky totiž pouze vyrozuměl prostřednictvím emailu o konání hlavního líčení, kam se nedostavili, a bez dalšího přistoupil k přečtení jejich výpovědí.
20. Zjištěnou vadu napravil soud prvního stupně v novém hlavním líčení, kde tyto svědky (až na jednu výjimku) vyslechl prostřednictvím videokonference. Je třeba zdůraznit, že pokud se svědek zdržuje na území cizího státu, je možné tuto osobu sice předvolat, současně ji však žádným způsobem nelze nutit k tomu (vyloučeny jsou jakékoli hrozby použitím donucovacích prostředků a sankcí), aby přicestovala a vypovídala před orgánem činným v trestním řízení (viz §44 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „z. m. j. s.“). Všichni svědci (přestupci) jsou občané cizích států, v České republice se nacházeli pouze krátce, přičemž žádný ze svědků neměl zájem přicestovat zpět do České republiky a osobně se zúčastnit hlavního líčení (a ani se tento postup nejevil s ohledem na zásadu ekonomie řízení vhodným), avšak s výpovědí prostřednictvím videokonferenčního zařízení tito svědci souhlasili. Soud tedy zcela důvodně postupoval podle §57 odst. 1 z. m. j. s., a požádal cizozemské orgány o zajištění výslechu jednotlivých svědků prostřednictvím videokonferenčního zařízení, v čemž nelze spatřovat žádné porušení zákona či dokonce zásah do práv obviněného. Lze doplnit, že ve vztahu k §52a tr. ř. jsou zmiňovaná ustanovení z. m. j. s. speciální a za důvod pro provedení videokonference se v rámci mezinárodní justiční spolupráce považuje právě i situace, kdy se vyslýchaná osoba nachází v jiném státě.
21. Námitky týkající se průběhu samotných videokonferencí (konkrétně, že došlo k přerušení videokonference, jeden ze svědků měl respirátor, nebylo vidět na celou místnost, kde svědek vypovídal, či že svědkům mohl někdo radit apod.) obviněný uplatnil již opakovaně, přičemž se s nimi vypořádal bezprostředně po jejich uplatnění soud prvního stupně, za akceptace soudem odvolacím, a Nejvyšší soud se s jeho závěry ztotožňuje. Zmíněné skutečnosti nezákonnost provedených výslechů nemohou založit. Tvrzení obviněného, že svědci mohli být ovlivňováni, jak někým při samotném výslechu, tak českými justičními orgány při jejich kontaktování, nebo že nebylo při videokonferenci možné dostatečně vyhodnotit jejich reakce a chování, jsou pouze jeho hypotetickými úvahami, které se nezakládají na žádných konkrétních skutečnostech či důkazech. Jak už bylo také soudy nižšími konstatováno, svědci neměli na obviněného žádnou vazbu, neznali ho, na věci nebyli v podstatě nijak zainteresováni, tedy neexistoval žádný důvod, proč by při své výpovědi měli uvádět nepravdivé informace. V případě rozporů s jejich předchozí výpovědí byli s tímto v rámci výslechu konfrontováni. Stejně tak byli svědci na začátku výslechů dotazováni, zda a jak komunikovali s orgány činnými v trestním řízení, či byli nějak ovlivňováni, a tyto odpovědi byly vždy negativní, přičemž nebyl důvod těmto jejich tvrzením nevěřit, neboť, jak už bylo řečeno, nebyl shledán žádný důvod, proč by tito svědci měli vědomě uvádět nepravdy, resp. ani z jakého důvodu by další zahraniční osoby (údajně radící svědkům) nebo orgány měly důvod ovlivnit řízení vedené v České republice s obviněným.
22. S tvrzením obviněného, že z videokonference se svědkem D. H. G. nebyl v rozporu s §55a odst. 1 tr. ř. pořízen obrazový záznam, ač je dána povinnost pořídit jak záznam zvukový, tak záznam obrazový, se lze ztotožnit. K tomuto pochybení došlo z důvodu technické závady na německé straně, ostatně o tomto existuje i úřední záznam (č. l. 1532 trestního spisu), kde je vysvětleno, jak závada nastala. Na trestní řízení je však třeba nahlížet jako na celek a touto optikou je namístě hodnotit případná dílčí pochybení i z materiálního hlediska. Stran zmíněného úkonu stále existuje záznam zvukový, stejně tak je zaznamenám v protokolu o hlavním líčení, přičemž samotný výslech proběhl řádně, kontradiktorním způsobem, tedy za účasti stran. Procesní pochybení v podobě absence obrazového záznamu tedy reálně nemůže založit nepoužitelnost důkazu, ani jím nemohlo být nijak zasaženo do práva obviněného na spravedlivý proces, požadujícího, jak již bylo řečeno, aby řízení jako celek mělo spravedlivý charakter (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 38/14).
23. Dále obviněný namítl, že byl procesně nepřípustným způsobem proveden (v tomto případě pouze po postupu podle §158a tr. ř.) výslech svědka P. I. B., neboť ho za neodkladný a neopakovatelný úkon nebylo možno považovat. Stran obviněného totiž již v této době mohlo být zahájeno trestní stíhání, navíc svědek neodjížděl ihned po výslechu z republiky, u hlavního líčení tak nemohl být protokol o jeho výpovědi podle §211 odst. 2 písm. b) tr. ř. čten (obdobné nedostatky obviněný namítal i k dalším výslechům provedeným jako neodkladné úkony, těmito se však Nejvyšší soud dále nezabýval, neboť všichni ostatní svědci – přestupci byli vyslechnuti znovu v rámci hlavního líčení, obecně lze však uvést, že totožné závěry o neodkladnosti tohoto úkonu je možné vztáhnout na všechny výslechy cizinců v této věci). Dále pak v návaznosti na takto provedený výslech svědka P. I. B. rozporoval možnost jeho použití jako jediného důkazu prokazujícího jeho vinu ve vztahu k příslušnému dílčímu útoku, neboť byla tímto postupem porušena zásada kontradiktornosti řízení a jeho právo na obhajobu.
24. K samotné neodkladnosti (která byla soudy dovozena, ovšem do jisté míry i k neopakovatelnosti) tohoto úkonu lze uvést, že výslech svědka – cizince, který se na území České republiky nacházel pouze krátce a v řádu dnů plánoval odcestovat zpět, jistě za neodkladný, příp. i neopakovatelný úkon považovat lze, protože zde existuje reálné riziko, že takovou osobu nebude možné (i s ohledem na výše zmiňovanou nemožnost vynucení přítomnosti takové osoby u výslechu) právě z důvodu jejího trvalého pobytu v zahraničí vyslechnout (viz např. rozhodnutí publikované pod č. 50/1995 Sb. rozh. tr.). Pokud obviněný sám vyhodnotil, že již mohlo dojít k zahájení trestního stíhání, jde o pouhý jeho názor. Lze mít zato, že bezprostředně po projednání přestupku obviněným se jmenovaným svědkem, bez vyhodnocení všech souvisejících skutečností, podmínky ve smyslu §160 odst. 1 tr. ř. splněny nebyly. Nejvyšší soud nezjistil žádné okolnosti nasvědčující tomu, že tímto způsobem došlo k obcházení příslušných ustanovení trestního řádu zajišťujících zejména právo obviněného na obhajobu.
25. Obviněnému lze přisvědčit, že protokol o výslechu svědka P. I. B. byl v případě skutku popsaného pod bodem 7) zásadním důkazem svědčícím o jeho vině. K tomu ovšem Nejvyšší soud doplňuje, že ve výjimečných případech lze přistoupit k použití důkazu provedeného podle §158a tr. ř., jehož se obhajoba nemohla účastnit. Zejména v případech, kdy takový důkaz má být rozhodujícím nebo dokonce jediným důkazem o vině, je však nezbytné, aby se orgány činné v trestním řízení automaticky nespoléhaly na možnost použití důkazu v režimu §211 odst. 2 písm. b) tr. ř., ale vyvinuly aktivní úsilí k opakovanému provedení úkonu v řízení před soudem, jehož by se už mohla obhajoba účastnit. Až pokud bylo toto úsilí marné či z povahy věci nelze úkon opakovat, je možné připustit odsouzení obviněného založené rozhodující či celou měrou na důkazu, jehož se obhajoba nemohla zúčastnit, a to za splnění dalších přísných kumulativních podmínek. Těmito podmínkami jsou zejména skutečnost, že řízení jako celek lze považovat za spravedlivé, a existují skutečnosti dostatečně vyvažující nevýhody spojené s připuštěním takového důkazu, včetně možnosti řádného a spravedlivého posouzení jeho věrohodnosti a spolehlivosti (nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 2852/14).
26. To se v případě svědka P. I. B. a jeho se týkajícího dílčího útoku stalo. Především soud prvního stupně vyvinul veškeré možné úsilí k jeho dosažení, které měly zajistit polské justiční orgány. České orgány činné v trestním řízení nemají pravomoc ani možnost posuzovat, zda toto bylo dostatečné či nikoliv, resp. jakkoli vynutit přítomnost takové osoby u výslechu. Právě tato situace pak byla důvodem pro postup podle §211 odst. 2 písm. b) tr. ř. Současně existují i dostatečné vyvažující faktory, včetně silných procesních záruk, které kompenzovaly připuštění tohoto důkazu jako důkazu proti obviněnému. Obviněnému byl v řízení před soudem dán dostatečný prostor pro uplatnění jeho obhajoby (podle obsahu spisu ho pak obviněný nesporně ve velké míře využil), včetně možnosti se vyjádřit ke všem provedeným důkazům a činit návrhy, přičemž se s nimi soudy obou stupňů vždy řádně vypořádaly. Výpověď tohoto svědka pak byla pečlivě hodnocena, a to samostatně i ve vztahu k dalším provedeným důkazům, s nimiž korespondovala, nevznikly zde tak žádné pochybnosti o jeho věrohodnosti. Je také třeba poznamenat, že se jednalo o typově totožný dílčí útok v rámci jednoho trestného činu, přičemž v případě všech ostatních útoků byly výslechy s přestupci provedeny řádně v rámci hlavního líčení. Jak už bylo řečeno, z hlediska zachování práva obviněného na spravedlivý proces je rozhodující, zda je soudní řízení, resp. trestní řízení spravedlivé jako celek, což bylo v posuzovaném případě splněno.
27. Souhrnně k tomuto bodu řečeno, rozhodnutí soudů obou stupňů se opírala o zákonné důkazy, tedy o důkazy získané a provedené procesně přípustným způsobem.
28. Ke třetí skupině vad důkazního řízení, v jejímž rámci obviněný fakticky poukazoval na stav extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, uvádí Nejvyšší soud následující.
29. Nejprve je třeba připomenout, že odvolací soud ve svém usnesení ze dne 23. 7. 2019, č. j. 7 To 260/2019-1047, obviněnému v některých jeho námitkách přisvědčil, nikoliv však ve všech, ale jednak (a zejména) tak učinil v rámci již výše popsané problematiky užití dřívějších výpovědí svědků, a za druhé pak stran procesní nepoužitelnosti útržků nahrávek ze sledování obviněného a dalších tří strážníků, neboť důkazem ve věci mohly být pouze nijak neupravené záznamy z daného sledování (tedy z období sledování obviněného existují obrazové a zvukové záznamy, nicméně obviněný proti nim úspěšně uplatnil námitky ohledně jejich procesní nepoužitelnosti). Zmíněné vady soud prvního stupně při opětovném projednání věci dostatečně odstranil, tedy nedošlo k odchýlení se od původně vysloveného závazného názoru.
30. Následně pak soudy obou stupňů jasně a přehledně prezentovaly své úvahy ohledně jednání obviněného. Zejména byly vyvráceny námitky obviněného ohledně toho, že nebylo přesně zjištěno, v jaký čas a na jakém konkrétním místě ke spáchání trestných činů došlo. Podstatou jeho trestné činnosti totiž bylo, že od jednotlivých přestupců (sedmi cizích státních příslušníků) vyinkasoval více peněz, než byla částka jím uvedená jako pokuta do pokutového bloku, resp. v některých případech tato pokuta formálně vůbec uložena nebyla, a rozdíl si ponechal. Tito cizinci se v Praze nacházeli v roce 2017 pouze jednou a taktéž byli pouze jednou postiženi za dopravní přestupek, jednotlivé skutky tedy nemohly být zaměněny s žádnými jinými. Není nijak rozhodující, že se v průběhu dokazování nepodařilo určit přesné místo a čas spáchání jednotlivých skutků, neboť bylo zjištěno, že informace v pokutových blocích týkající se místa, času i např. registrační značky vozidla byly záměrně uváděny chybně, neboť to, že k jednotlivým skutkům skutečně došlo, bylo prokázáno dostatečně. K problematice totožnosti skutku Nejvyšší soud jen stručně připomíná, že totožnost je zachována nikoli pouze v případě úplného souladu mezi jeho popisem v obžalobě a ve výrokové části rozhodnutí soudu, ale i je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná (srov. závěry publikované pod č. 1/1996 Sb. rozh. tr.). Tato podmínka přitom byla v předmětném řízení zcela nepochybně splněna.
31. Vina obviněného pak jednoznačně plyne z výpovědí jednotlivých svědků (sedmi cizích státních příslušníků), kteří dostatečně konkrétně popsali, jak jednání s obviněným probíhalo a jakou částku mu zaplatili, resp. bylo zřejmé, že její výše ani zhruba nekorespondovala s částkou uvedenou v konečném důsledku v pokutovém bloku, přičemž ve dvou případech (u svědků A. L. V. a P. I. B.) dokonce došlo k řešení přestupku pouze napomenutím přestupce, přesto tito svědci uvedli, že obviněnému určitou finanční částku jako pokutu předali. Současně je také logické, že pokud se svědci nacházeli, byť krátce, na území České republiky, nepochybně zde do styku s českou měnou přišli a dovedli se v ní alespoň základně orientovat či si přepočítat, o jak vysokou částku se v jejich měně jedná. Nelze tedy zásadně souhlasit s tím, že nemohli mít o české měně vůbec žádnou znalost proto, že jsou cizinci. Co této skutečnosti (že se jedná o cizí státní příslušníky) naopak odpovídá, resp. bylo jí zjevně využito, bylo právě podepisování pokutových bloků. Svědci uvedli, že nevěděli, co konkrétně podepisují (pokud k tomuto podpisu vůbec došlo), resp. co konkrétně bylo na listině uvedeno (tedy např. výše uložené pokuty), některým pak obviněný pokutový blok ani nepředložil a jejich podpis zde byl padělán, jelikož část svědků uvedla, že na místě nic nepodepisovali. Obviněný následně zjevně kopie bloků žádnému ze svědků nepředal, což shodně všech sedm svědků vyloučilo. Lze poznamenat, že když jeden ze svědků (D. H. G.) tento doklad požadoval, byla mu nabídnuta pokuta v nižší výměře. Stejně tak lze považovat na základě provedených výslechů za prokázané, že obě strany, ač nehovořily plynule shodným jazykem, se při řešení přestupku dorozuměly.
32. Skutečnost, že tyto přestupky vyřizoval obviněný, pak byla prokázána zejména na základě výpovědí jeho kolegů, kteří s ním byli ve službě v době, kdy došlo k předmětným skutkům, tedy J. L., P. Š. a M. Š., z nichž vyplynulo, že obecně přestupky s cizinci řešil obviněný, neboť jmenovaní neuměli cizí jazyky. S kým a kdy byl obviněný ve službě, bylo pak možné zjistit ze záznamů o sledování obviněného a dalších policistů nebo z rozdělení a instruktáže hlídek (včetně data 22. 9. 2017 – č. l. 144), krom toho obviněného při výslechu identifikoval sám svědek A. L. V., se kterým obviněný řešil přestupek právě v tomto datu. Není tak možné akceptovat tvrzení obviněného, podle kterého soudy vycházely z listinných důkazů (knihy jízd apod.), ač neodpovídaly skutečnosti, navíc přímo na tyto důkazy odkazoval s argumentací, že pokud je měly soudy k dispozici, mohly daleko přesněji specifikovat jednotlivé skutky.
33. K dané problematice je tak namístě uzavřít, že veškeré důkazy byly dostatečně pečlivě hodnoceny a není zde v konečném důsledku mezi provedenými důkazy a na jejich podkladě dovozenými skutkovými zjištěními a poté právními závěry žádný, natož extrémní rozpor, tzn. není možné dovodit (jak již bylo k extrémnímu rozporu vysvětleno výše), že by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že by zjištění byla pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod.
34. V podrobnostech, pokud se jedná o důkazní situaci, hodnocení důkazů a na to navazující zjištění, Nejvyšší soud odkazuje zejména na odst. 4. až 8. odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze a odst. 48. až 59. odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, neboť není nutno v rámci dovolacího řízení skutečnosti uvedené v jimi vyhotovených odůvodněních plně reprodukovat.
35. Pokud jde o ostatní námitky obviněného procesního charakteru, zejména že mu bylo odvolacím soudem upřeno právo posledního slova, resp. v průběhu trestního řízení mu byl předkládán neúplný spisový materiál, v němž absentoval listinný důkaz týkající se anonymní osoby (oznamovatele), popř. týkající se návrhů na postup podle §158a tr. ř., ani tato argumentace nenaplňuje uplatněný, ale ani žádný jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud jen v krátkosti konstatuje, že v řízení o odvolání není nutné obviněnému zajistit právo posledního slova ve smyslu §235 odst. 3 tr. ř., jestliže ve věci nebyly prováděny žádné další důkazy a odvolací soud vycházel jen z důkazů provedených v řízení před soudem prvního stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 4 Tdo 384/2013). K listině týkající se anonymního oznamovatele lze odkázat na odst. 38. a 43. rozsudku soudu prvního stupně, resp. i na protokol z hlavního líčení (č. l. 1188 tr. spisu), kde již byla tato námitka uplatněna a vypořádána. Návrhy státního zástupce na účast soudce u neodkladného úkonu podle §158a tr. ř. obsahují i jména svědků, přičemž zejména jedná-li se o listinu předloženou soudu (např. č. l. 65 tr. spisu), obsahují i podpis státního zástupce. Následně provedených úkonů se účastnil soudce, garantující jejich zákonnost. Ani v daném rozsahu nelze shledat žádné porušení základních práv obviněného.
36. S ohledem na shora popsané závěry Nejvyšší soud dovozuje, že dovolací argumentace obviněného neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., stejně jako kterémukoli z dalších uvedených v §265b tr. ř. Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. V návaznosti na to nebylo namístě přistoupit ani k postupu podle §265o odst. 1 tr. ř., který obviněný navrhoval.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 1. 2021
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Radek Doležel