ECLI:CZ:NS:2021:7.TDO.149.2021.1
sp. zn. 7 Tdo 149/2021-252
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 3. 2021 o dovolání obviněného M. Č. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 7. 2020, sp. zn. 6 To 522/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 5 T 44/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. Č. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 16. 5. 2019, č. j. 5 T 44/2019-167, byl obviněný M. Č. uznán vinným přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 1 roku.
2. Uvedeného přečinu se obviněný dopustil podle skutkových zjištění okresního soudu tím, že dne 8. 9. 2018 v době kolem 19:00 hodin v prostoru druhé pláže naproti kempu zvanému O. u jezera XY v katastru obce XY, okres XY, úderem pravé ruky rozbil pravé zadní boční sklo v karosérii osobního motorového vozidla zn. Volvo XC 60, r. z. XY, čímž poškozené společnosti LeasePlan Česká republika s.r.o., se sídlem Bucharova 1423/6, Praha 5, IČ 63671069, způsobil škodu ve výši 13 160 Kč.
3. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 7. 2020, č. j. 6 To 522/2019-209, bylo odvolání obviněného podané do výroku o vině i trestu podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
4. Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný dovolání s odkazem na důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), písm. l) tr. ř. Tyto dovolací důvody shledal v extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, neprokázané subjektivní stránce trestného činu a porušení zásady subsidiarity trestní represe.
5. Pokud jde o skutkové okolnosti případu, má obviněný za to, že zejména soud prvního stupně hodnotil důkazy nesprávně, a to do té míry, že došlo k extrémním rozporům mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, zejména pokud jde o posouzení věrohodnosti svědků i samotného dovolatele. Obviněný namítá, že soudy nekriticky přistoupily k výpovědi svědka M. N. a naopak bez zjevného důvodu nepřihlédly k výpovědím svědků S. Ž., J. K. a J. H., které shledaly nevěrohodnými. Svůj závěr o nevěrohodnosti těchto svědků opřely o skutečnost, že ve svých výpovědích tito svědkové uvedli nepravdivě průběh skutkového děje (levou rukou se obviněný držel zpětného zrcátka a pravou rozbil zadní okno vozidla), přestože bylo prokázáno, že toto není možné, jelikož vzdálenost bočního zrcátka a zadního okénka je 202 cm, zatímco rozpětí paží dovolatele měřené až ke konečkům prstů je však pouze 192 cm. Přestože žádný ze svědků nehovořil o současném držení se zrcátka a rozbíjení okénka, soud zcela v rozporu s provedeným dokazováním uvedl, že svědci uvedli skutečnost, kterou naopak výslovně popřeli. Výše uvedený závěr tedy nejenže nemá oporu v provedeném dokazování a nelze z něj činit závěry o nevěrohodnosti svědeckých výpovědí, skutkové zjištění je tak pravým opakem toho, co svědci vypověděli. Naopak výpověď svědka M. N. trpí řadou rozporů a nelogičností. Obviněný především poukázal na skutečnost, že svědek popřel vláčení obviněného na kapotě vozidla (což potvrdili ostatní svědkové včetně P. S.) nebo tvrzení, že osoby, které jej obklopily, byly pod vlivem alkoholu. Obviněný má za to, že hodnocení důkazů soudem prvního stupně nelze považovat za odpovídající zásadě volného hodnocení důkazů zakotvené v §2 odst. 6 tr. ř. Především s ohledem na nelogičnosti a uvádění skutečností, které svědci vůbec neřekli (či je dokonce výslovně popřeli např. výše uvedená výpověď ohledně držení se zrcátka a současného rozbíjení okénka, či závěr soudu o tom, že svědek S. viděl, jak dovolatel rozbíjí okénko rukou, ačkoliv svědek S. hovořil pouze o ohnání se nohou a výslovně uvedl, že neviděl pohyb jiné části těla), lze již v daném případě hovořit o extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a zjištěními, která z těchto důkazů soud prvního stupně učinil, a jeho právním závěrem. Naopak shledává v hodnocení důkazů zjevné prvky libovůle.
6. Obviněný má za to, že vytýkaného jednání se nedopustil ve formě úmyslu, který je pro trestní odpovědnost u projednávaného přečinu vyžadován, protože nemohl být ani srozuměn s tím, že pokud udeří do skla vozidla rukou, dojde k jeho poškození (rozbití). Z výpovědi znalce vyplývá, že okénko z kaleného skla lze rozbít úderem ruky pouze za zcela výjimečných okolností, konkrétně pouze v případě „špatně zabroušené hrany“ nebo „předchozího porušení skla“; tedy pokud tyto zvláštní podmínky dány nejsou, není možné kalené sklo v zásadě rozbít ani tím, že do něj bude mláceno kladivem (natož rukou). Aby se mu tedy podařilo rozbít okénko pouhým úderem ruky, muselo být okénko již nějak narušené, případně muselo mít špatně zabroušenou hranu, musely by nastat specifické podmínky, jinak by k rozbití kaleného skla nemohlo pouhým úderem ruky dojít. Žádná taková okolnost mu nebyla známa, a tak ani nemohl být srozuměn s tím, že takto narušené či poškozené sklo může úderem ruky rozbít. Navíc zranění obviněného (po úderu do skla vozidla) spočívalo pouze v oděrkách od střepů, nedošlo tedy ke zlomenině či většímu pohmoždění, lze proto usuzovat, že úder nebyl veden velkou silou.
7. Obviněný v rámci tohoto dovolacího důvodu namítl i překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu, kterou spatřoval v tom, že jeho případné znalosti ohledně kvalit skla (resp. ohledně možnosti rozbití úderem ruky) nezkoumal ani soud prvního stupně, ani soud odvolací, přesto odvolací soud, aniž by mu dal možnost se k tomuto závěru vyjádřit a rozporovat jej, bez dalšího dospěl k závěru, že toto nebylo v řízení zjištěno.
8. V neposlední řadě obviněný namítl, že i v případě shledání nepřímého úmyslu by v souladu se principem ultima ratio vyjádřeným v zásadě subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku byly splněny podmínky pro to, aby k uplatnění jeho odpovědnosti postačovaly prostředky práva občanského, popř. přestupkového. Poukazuje především na skutečnost, že se jedná o méně závažný přečin, škoda jen mírně přesáhla dolní hranici škody, pod kterou by již nebyly naplněny ani formální znaky přečinu, nejednalo se ze strany obviněného o promyšlený čin, škoda na okénku byla v celém rozsahu poškozenému uhrazena, bezprostředně poté, co se obviněný dozvěděl její výši a komu škoda vznikla, žil do doby spáchání tohoto činu řádným způsobem života a byl dosud osobou zcela bezúhonnou z trestněprávního i přestupkového hlediska, rozhodně nejednal z nějaké zavrženíhodné pohnutky, nejednalo se ani o promyšlenou mstu, pouze o jednání bezprostředně navazující na jednání, které obviněného bezpochyby silně rozrušilo, naopak má za to, že zavrženíhodně jednal řidič vozidla, který jej bezprostředně předtím z malicherné pohnutky úmyslně ohrozil na zdraví.
9. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a aby sám obviněného zprostil, neboť projednávaný skutek není trestným činem, nebo aby přikázal Okresnímu soudu v Litoměřicích či Krajskému soudu v Ústí nad Labem věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že převážná část námitek se s uplatněnými dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. g), písm. l) tr. ř. míjí, neboť směřují výhradně do skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, a nadto jim nelze přisvědčit. Soudy neuvěřily verzi obviněného a tento svůj závěr srozumitelným a logickým způsobem odůvodnily. Obviněný totiž soudům vytkl pouze způsob, jakým provedené důkazy hodnotily, jakož i skutkové závěry, ke kterým v návaznosti na to dospěly. Pomíjí přitom tu podstatnou okolnost, že provedené důkazy hodnotí a skutková zjištění formuje soud a nikoli obviněný. Za relevantně uplatněné, ale zjevně neopodstatněné označil státní zástupce námitky týkající se subjektivní stránky trestného činu a nerespektování zásady subsidiarity trestní represe. V tomto ohledu se přitom bezezbytku ztotožnil s úvahami, jež Krajský soud v Ústí nad Labem shrnul v odstavcích 6. až 11. odůvodnění usnesení o zamítnutí odvolání. Státní zástupce proto nepovažoval za potřebné se k uvedeným otázkám podrobně vyjadřovat, neboť by jen opakoval tuto argumentaci odvolacího soudu.
11. Státní zástupce závěrem shrnul, že dovolací námitky dílem pod žádný dovolací důvod podřadit nelze a dílem jsou neopodstatněné. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
12. V replice na vyjádření státního zástupce obviněný v podstatě zopakoval své argumenty uvedené v dovolání. Setrval na svém návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu.
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
14. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (čl. 4, čl. 90 Ústavy).
16. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v zásadě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.
17. O žádný z těchto případů se však v posuzované věci nejedná a dovolací námitky jsou více méně opakováním námitek odvolacích. Porušení svého práva na spravedlivý proces obviněný spatřuje v hodnocení důkazů, s nímž nesouhlasí a předkládá vlastní verzi skutkového děje. Jeho námitky se tak ocitají mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu.
18. Obviněný zpochybňuje věrohodnost výpovědi svědka M. N. prostřednictvím detailů, které jsou částečně pro posouzení věci bezvýznamné (zda skupina osob kolem něj byla pod vlivem alkoholu a měla v ruce pivo), částečně jsou zcela běžné a odpovídající vnímání člověka v situaci, kdy je vystaven ohrožení (popření vláčení obviněného na kapotě jedoucího vozidla, když hovoří toliko o tom, že obviněný vlezl na kapotu vozidla). Naopak vytýká soudu, že bez zjevného důvodu nepřihlédl k výpovědím svědků S. Ž., J. K. a J. H. Obviněný však zcela pominul, že soud prvního stupně při svém závěru o vině důvodně vycházel nejen z výpovědí svědků M. N. a F. B., ale především z relevantních částí výpovědi samotného obviněného v přípravném řízení, ve které připustil, že do okénka motorového vozidla Volvo udeřil proto, aby toto vozidlo zastavilo. O tom svědčí i výpověď svědka J. Z., který sice neviděl rozbití okénka proto, že stál z druhé strany vozu, ale slyšel obviněného volat za projíždějícím vozidlem „zastav, zastav“. Skutečnost, že to byl obviněný, kdo okno vozidla rozbil, potvrzuje i fotodokumentace k protokolu o ohledání místa činu (č. l. 31), která mimo jiné zachycuje povrchová poranění na pravé ruce obviněného. Vinu obviněného potvrzuje i znalecký posudek a výslech znalce z oboru doprava Ing. Jiřího Hanzlíka. Je nutné připustit, že nalézací soud nesprávně uvedl, že úder rukou obviněného do okénka vozidla byl prokázán i výpovědi svědka P. S. (odst. 17 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu), když jak vyplývá z jeho výslechu, tento pouze uvedl, že se obviněný po vozidle ohnal „asi nohou“ a neviděl, zda se ohnal i jinou částí těla. Nicméně tento detail není pro závěr o vině obviněného podstatný.
19. Okresní soud také řádně vysvětlil, z jakých důvodů neuvěřil pozdějším změněným tvrzením obviněného o tom, že k rozbití okénka motorového vozidla došlo jen náhodou v důsledku nekontrolovaného pohybu jeho těla, a proč pokládá za nevěrohodné výpovědi svědků S. Ž., J. K. a zejména J. H. (odst. 18 napadeného rozsudku). Okresní soud svůj závěr neopřel toliko o pochybnosti ohledně možnosti rozbití okna při současném držení levého zrcátka (u svědků J. K. a J. H.), ale i o další skutečnosti (ačkoliv svědci podrobně popsali průběh celého incidentu, nikdo kupodivu neviděl jeho závěr). Pro posouzení viny obviněného je stěžejní, že nikdo z těchto svědků neviděl rozbití okénka a tedy nevyloučil, že by ho provedl obviněný. Je nutné připustit, ve vztahu k současnému držení zpětného zrcátka a rozbití okýnka, že svědek J. K. hovoří pouze o tom, že se obviněný „zachytil zrcátka a pak udělal nějaký rozevlátý pohyb“ , nespojuje tedy zachycení se zrcátka s rozbitím zadního okna vozidla, argumentace nalézacího soudu v tomto směru je tedy nepřesná. Obdobná situace nastala u svědka J. H., z jehož výpovědi vyplynulo, že se obviněný „zachytil levou rukou zrcátka, byl rotován nebo smýkán po boku vozidla a pravou rukou se asi patrně uhodil o zadní část vozu“ . Ani v tomto případě svědek nespojuje zachycení se zrcátka s rozbitím zadního okna vozidla. Tato nepřesnost v argumentaci okresního soudu je však jen dílčí, a pro rozhodnutí o vině obviněného, s ohledem na výše uvedené důkazy, není zásadní. Navíc je nutné zdůraznit, že výpovědi těchto svědků obviněného viny z vytýkané trestné činnosti nijak nezbavují.
20. Některé další námitky obviněného pak již pouze vytrhávají z kontextu části odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, resp. jsou pro posouzení věci marginální.
21. Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Litoměřicích na straně jedné a obsahem provedených důkazů na straně druhé není zásadní, natož extrémní rozpor. Výše uvedené drobné nepřesnosti pak nemají na závěr o vině obviněného zásadní vliv. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad v provedených důkazech (s výjimkou výše uvedených), které nalézací soud řádně zhodnotil a svůj postup vysvětlil v odůvodnění rozsudku. Odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil a své úvahy rovněž řádně odůvodnil.
22. V podrobnostech proto Nejvyšší soud na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu (odst. 16-20 napadeného rozsudku) a napadeného usnesení odkazuje. Není předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné podstatné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Přitom bylo prokázáno, že obviněný úderem pravé ruky rozbil pravé zadní boční sklo v karosérii osobního motorového vozidla, čímž způsobil škodu ve výši 13 160 Kč, a tím naplnil znaky přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, jelikož poškodil cizí věc a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou.
23. S určitou mírou tolerance lze považovat za podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitky týkající se subjektivní stránky trestného činu a nerespektování zásady subsidiarity trestní represe vyplývající z §12 odst. 2 tr. zákoníku.
24. K námitce absence úmyslu lze obecně uvést, že zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým stavem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění pachatele přitom musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například rozhodnutí publikovaná pod č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010 nebo ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1380/2018).
25. Soudy obou stupňů uvedená pravidla v projednávané věci respektovaly, neboť si pro své závěry o subjektivní stránce uvedeného trestného činu opatřily dostatek důkazů. V souladu se skutkovými závěry soudů jsou i jejich závěry hmotně právní, týkající se subjektivní stránky, kdy ve vztahu k aplikovanému ustanovení §228 tr. zákoníku shledaly v jednání obviněného zavinění ve formě úmyslu nepřímého podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Dospěly k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by úmysl obviněného směřoval přímo k rozbití okénka, nicméně bylo nade vší pochybnost prokázáno, že směřoval k zastavení vozidla i za cenu rozbití okénka, tedy byl s touto eventualitou srozuměn.
26. Lze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že sklo je obecně takovým materiálem, který je podle všeobecných lidských znalostí a povědomí široké veřejnosti materiálem rozbitným úderem, byť vedeným jen rukou nedržící žádný nástroj. Skutečnost, že šlo o sklo kalené, pak nemá na tyto závěry podstatný vliv, když znalec Ing. Jiří Hanzlík při svém výslechu uvedl, že i takové sklo je možné rozbít úderem ruky. Současně konstatoval, že s ohledem na zranění ruky obviněného tak tomu bylo i v projednávané věci. Znalec přímo nepodmínil možnost rozbití kaleného skla rukou výjimečnými okolnostmi (předchozí porušení, špatně zbroušené hrany), jak namítal obviněný. Celý incident proběhl velmi rychle (v rámci sekund), a obviněný tedy ani nemohl zkoumat, o jaký druh skla se jedná a na kolik složité by bylo je rozbít. Obviněný věděl, že i úderem ruky do horní boční části motorového vozidla, které jej v inkriminovaném okamžiku míjelo, ve snaze přinutit jeho řidiče úderem do vozidla k zastavení, může toto vozidlo natolik poškodit, že na něm vznikne škoda vyšší než nikoli nepatrná a pro případ, že k tomu dojde, s tím byl srozuměn. Je tedy možné uzavřít, že u obviněného bylo prokázáno zavinění ve formě nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Lze souhlasit pouze s dílčí námitkou obviněného, že odvolací soud nezkoumal, zda má nebo nemá speciální znalosti v oblasti automobilových skel, ačkoliv tuto skutečnost uvedl v odůvodnění (odst. 6 usnesení odvolacího soudu). Sama tato skutečnost však nehraje při posouzení zavinění obviněného žádnou roli, především proto, že z dokazování nevyplynulo, že by okna vozidla nějak zkoumal a vyhodnocoval, o jaké sklo jde. Obviněný tuto skutečnost ani netvrdí ani se tímto způsobem v průběhu trestního řízení nehájil. Fakticky neměl žádný důvod se na sklo ve vozidle zaměřit a mohl jej vnímat jako objekt zájmu až těsně před úderem, jen ve velmi krátkém okamžiku.
27. Obviněný v této souvislosti považuje rozhodnutí odvolacího soudu za překvapivé, přičemž případné znalosti dovolatele ohledně kvalit skla nezkoumal ani soud prvního stupně, ani soud odvolací, přesto odvolací soud, bez toho aniž by dal dovolateli možnost se k tomuto závěru vyjádřit a rozporovat jej, bez dalšího dospěl k závěru, že toto nebylo v řízení zjištěno. S tímto závěrem se však Nejvyšší soud neztotožnil. Překvapivé (nepředvídatelné) rozhodnutí může porušovat právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy a tím také zakládat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ( např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. IV. ÚS 251/04). Za překvapivé rozhodnutí ve smyslu judikatury Ústavního soudu se přitom považuje takové rozhodnutí, které nebylo možné na základě zjištěného skutkového stavu předvídat. Jde tedy o rozhodnutí, jehož skutkové či právní závěry jsou do té míry odlišné, že účastník řízení vzhledem k dosavadnímu průběhu projednávání věci nemohl takové rozhodnutí předpokládat, a v důsledku toho vůči němu nemohl uplatnit nezbytnou obhajobu (např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 8. 1999, sp. zn. IV. ÚS 544/98, nález Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04, nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 2669/09). V projednávané věci se však o takové rozhodnutí nejedná. Podstata stíhaného jednání je od počátku trestního řízení neměnná (obviněný rozbil úderem ruky pravé zadní boční sklo osobního vozidla), stejně jako jsou konstantní okolnosti, na kterých byla postavena argumentace soudů. Obviněný přitom dovozuje onu překvapivost rozhodnutí v podstatě jen ze skutečnosti, že sice fakticky nebyl zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat, odvolací soud však jeho argumentaci nepřijal. Takové rozhodnutí však překvapivé být nemůže.
28. Relevanci ve vztahu k zavinění obviněného nelze přiznat ani argumentu, že na rozbití okna nevynaložil velkou sílu, když nedošlo ke zlomenině či většímu pohmoždění ruky obviněného, ale jen k oděrkám. Taková úvaha nemá oporu v žádných důkazech ani všeobecně známých skutečnostech. Lze připomenout vyjádření znalce, který byl s rozsahem zranění na ruce obviněného seznámen a uvedl, že právě s ohledem na předmětné zranění má za to, že došlo k rozbití okna rukou obviněného.
29. Je tedy nutné dospět k závěru, že námitka obviněného je zjevně neopodstatněná. Motivem jednání obviněného byla snaha za každou cenu zabránit M. N. v odjezdu, nikoli rozbití okénka jím užívaného vozidla, současně však musel být přinejmenším srozuměn s tím, že pokud udeří rukou do skleněného okénka, byť z kaleného skla, může je rozbít, a přesto tak učinil. Okresní soud v Litoměřicích nepochybil, dovodil-li z hlediska subjektivní stránky trestného činu v jednání odvolatele existenci nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, tedy že obviněný věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že je způsobí, s tím byl srozuměn, přičemž podle §15 odst. 2 tr. zákoníku se srozuměním rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem
30. Pod uplatněný dovolací důvod podřaditelná, avšak zjevně neopodstatněná, je rovněž námitka týkající se zásady subsidiarity trestní represe vyjádřená v §12 odst. 2 tr. zákoníku. Zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován zásadou subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenskou škodlivost je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe nemá být trestněprávně postižen z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio , z něhož vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
31. V projednávané věci se této otázce věnovaly soudy obou stupňů a především odvolací soud velmi podrobně argumentoval (odst. 7-11 usnesení odvolacího soudu) a této argumentaci nelze nic zásadního vytknout. Je pravdou, že u obviněného existuje řada skutečností, které mu polehčují (škoda jen mírně přesáhla dolní hranici škody, pod kterou by již nebyly naplněny ani formální znaky přečinu, ze strany obviněného se nejednalo o promyšlený čin, škoda na okénku byla v celém rozsahu poškozenému uhrazena, obviněný je osobou bezúhonnou atd.), nicméně tyto skutečnosti byly zohledněny při ukládání trestu. Obviněnému byl uložen jen velmi krátký trest u spodní hranice zákonné trestní sazby, který byl podmíněně odložen na nejkratší možnou zkušební dobu. Pokud však jde o uplatnění materiálního korektivu prostřednictví subsidiarity trestní represe, pak nelze dospět k závěru, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Argumentace obviněného pomíjí zásadní fakt, že jednání M. N. nebylo prvopočátkem sledu událostí. Je nutné zohlednit především způsob provedení činu ze strany obviněného. Nelze přehlížet, že skupina několika osob, včetně obviněného, se bez zákonného důvodu a oprávnění snažila M. N. bránit ve volném pohybu v podobě jízdy motorovým vozidlem. Byl to obviněný, který se zcela záměrně, nerozumně a s plným vědomím nebezpečí a rizik, jimž se tím vystavil, postavil do jízdní dráhy motorového vozidla bez jakékoli snahy ustoupit a umožnit M. N. volný odjezd. Takto učinil přesto, že M. N. jej upozornil na to, že chce odjet, navíc sdělil, kde se nachází organizátor honu i skutečnost, že pokud při honu vznikla nějaké škoda (ta nikým uplatněna nebyla) je kryta z pojištění. Došlo tedy jednáním obviněného k nedůvodnému omezování M. N., které nebylo ničím opodstatněno. Právě jeho snaha o omezení pohybu M. N. pak vyústila v poškození jím užívaného vozidla. Nelze ani pominout nedostatek náhledu obviněného nad svým jednáním.
32. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný uplatnil v návaznosti na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zjevně tedy ve druhé alternativě, tj. že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože byl v řízení předcházejícím takovému rozhodnutí dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jestliže je však dovolání zjevně neopodstatněné ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., z logiky věci plyne, že je zjevně neopodstatněné také ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
33. Námitky uvedené v dovolání obviněného zčásti nejsou podřaditelné pod uplatněný (ani jiný) dovolací důvod, zčásti sice uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídají, avšak jsou zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 3. 2021
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.