ECLI:CZ:NS:2021:7.TDO.710.2021.1
sp. zn. 7 Tdo 710/2021-880
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 7. 2021 o dovolání obviněného T. Ch. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2021, sp. zn. 44 To 50/2021, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 19 T 60/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného T. Ch. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. 11. 2020, č. j. 19 T 60/2020-805, byl obviněný T. Ch. shledán v bodu II. / b) vinným přečinem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a byl za to odsouzen podle téhož ustanovení za použití §67 odst. 1 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 100 denních sazeb ve výši 2 500 Kč, tedy v celkové výměře 250 000 Kč. Podle §241 odst. 1 tr. zákoníku pak byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu všech obchodních korporací, výkonu oprávnění statutárního orgánu v zastoupení a výkonu činnosti, s níž je spojeno obchodní vedení obchodní korporace či odpovědnost za odvádění daní, pojistného na sociální zabezpečení a podobných povinných plateb na dobu 3 roky. Rozhodnuto bylo rovněž o vině a trestu spoluobviněného M. Š. a podle §229 odst. 1 tr. ř. o nárocích poškozených na náhradu škody.
2. Podle učiněných skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedeného přečinu jednáním spočívajícím v tom, že společně se spoluobviněným M. Š. v období od září 2016 do června 2019 jako odpovědné osoby s rozhodovací pravomocí ve společnosti B. P., v pozici zaměstnavatele a plátce, a to na základě generální plné moci vystavené dne 29. 9. 2014 jednatelem společnosti P. H. pro osobu M. Š., kdy oba vystupovali jako vedoucí pracovníci, rozhodující o zaměstnancích, výplatě mzdy, disponovali finančními prostředky společnosti a rozhodovali o jejich využití, neodvedli za zaměstnance společnosti:
1) zálohy na daň z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků, které za zdaňovací období měsíce září 2016 až prosinec 2016 v celkové výši 22 292 Kč srazili zaměstnancům společnosti z jejich hrubých mezd a neodvedli je ve prospěch Finančního úřadu pro hl. m. Prahu, územní pracoviště pro Prahu 5, ačkoliv k tomu byli povinni podle §38h zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, nejpozději k 20. dni každého následujícího kalendářního měsíce, v němž vznikla povinnost zálohu srazit,
2) pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, které srazili za měsíce září 2016 až červen 2019 v celkové výši 275 883 Kč zaměstnancům společnosti z jejich hrubých mezd a neodvedli je ve prospěch Pražské správy sociálního zabezpečení, ačkoliv k tomu byli povinni podle §8 odst. 1 a §9 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, nejpozději k 20. dni každého následujícího kalendářního měsíce, v němž vznikla povinnost odvést příslušné pojistné,
3) pojistné na zdravotním pojištění za měsíce září 2016 až červen 2019 v celkové výši 97 859 Kč, které srazili zaměstnancům společnosti z jejich hrubých mezd a neodvedli je ve prospěch Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR, ačkoliv k tomu byli povinni podle §5 odst. 1, 2 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů, nejpozději k 20. dni každého následujícího kalendářního měsíce, za nějž se pojistné odvádí,
4) pojistné na zdravotním pojištění za měsíce září 2016 až červen 2019 v celkové výši 92 868 Kč, které srazili zaměstnancům společnosti z jejich hrubých mezd a neodvedli je ve prospěch Oborové zdravotní pojišťovny zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, ačkoliv k tomu byli povinni podle §5 odst. 1, 2 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů, nejpozději k 20. dni každého následujícího kalendářního měsíce, za nějž se pojistné odvádí,
5) pojistné na zdravotním pojištění za měsíce září 2016 až květen 2019 v celkové výši 17 943 Kč, které srazili zaměstnancům společnosti z jejich hrubých mezd a neodvedli je ve prospěch Vojenské zdravotní pojišťovny ČR, ačkoliv k tomu byli povinni podle §5 odst. 1, 2 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů, nejpozději k 20. dni každého následujícího kalendářního měsíce, za nějž se pojistné odvádí,
ačkoli společnost B. P., měla dostatek finančních prostředků, tyto finanční prostředky použili obvinění k jinému účelu a celkem tak za zaměstnance neodvedli částku ve výši 506 845 Kč.
3. Rozsudek soudu prvního stupně následně napadli oba obvinění odvoláními, která Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 3. 2021, č. j. 44 To 50/2021-835, podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný T. Ch. dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Uvedl, že objektivní odpovědnost za odvádění povinných plateb za zaměstnance nese vždy statutární zástupce společnosti, kterým nebyl. Provádět fyzicky odvody za zaměstnance navíc může pouze osoba disponující s účtem společnosti, jednoznačně však bylo prokázáno, že takové právo neměl. Jiné osoby pak nemohou nést odpovědnost za to, zda obchodní společnost řádně strhává zaměstnancům prostředky na odvody a zda je následně hradí. Nebyla prokázána ani existence žádné z výjimek, které by mohly založit jeho odpovědnost, tedy že by si ponechal prostředky svěřené mu za účelem provedení předmětných odvodů, že by znemožnil odpovědné osobě provést odvody apod. I uložený trest zákazu činnosti je do jisté míry absurdní, neboť nebyl a nikdy ani nevystupoval jako statutární zástupce společnosti, jenž by dávky neodvedl. Pokud měl soud druhého stupně za to, že fyzická přítomnost obviněného ve společnosti a obecný názor zaměstnanců o tom, „že se choval tak, jako když to řídí“, postačuje k uznání viny, jsou obě rozhodnutí s ohledem na absenci zákonné odpovědnosti a absenci reálných důkazů o tom, že společnost skutečně řídil, fakticky nepřezkoumatelná. Pro uznání viny bylo třeba prokázat jeho jednání směřující k tomu, že ovlivňoval osoby odpovědné za odvádění povinných plateb nějakou aktivní činností, která bránila takovým osobám předmětné platby provést. Tímto směrem však dokazování vůbec vedeno nebylo. Po objektivní ani subjektivní stránce tedy neexistuje ani odkaz na konkrétní činnost nebo důkaz, z nichž by bylo možné odpovědnost za neodvedení povinných plateb za zaměstnance dovodit.
5. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil a následně přikázal věc Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
6. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření uvedl, že ačkoliv obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [resp. v kombinaci s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě], námitky směřující k rozporování zákonné povinnosti odvést povinné platby postavil primárně na polemice s důkazy a se způsobem, jakým je soudy hodnotily a jaká skutková zjištění na jejich základě učinily, čímž nedošlo k naplnění hmotněprávního rámce zvoleného dovolacího důvodu. Obviněný se ve skutečnosti domáhal revize skutkových zjištění ve svůj prospěch, tedy že společně se spoluobviněným M. Š. nevystupovali jako vedoucí pracovníci rozhodující o zaměstnancích, výplatě mzdy, s oprávněním disponovat s finančními prostředky společnosti a rozhodovat o jejich využití, včetně odvodu za zaměstnance společnosti. V projednávaném případě současně není dán žádný, a už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, který by umožňoval učinit výjimku z nepřípustnosti zasahování do skutkových zjištění v dovolacím řízení. Obviněný navíc ani výslovně nepoukázal na existenci takového zásadního rozporu, který by poté podložil i konkrétními výhradami. Je také zřejmé, že obviněný v dovolání opakoval již dříve uplatněné námitky, s nimiž se vypořádal soud druhého stupně. Státní zástupce závěrem zdůraznil, že pachatelem trestného činu podle §241 tr. zákoníku může být rovněž zástupce právnické osoby, resp. její vedoucí zaměstnanec, pokud formálně i fakticky plní funkci zaměstnavatele jako plátce (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 5 Tdo 857/2012), v důsledku jehož rozhodování se neuskuteční odvedení povinných plateb. Námitky vztahující se k uloženému trestu zákazu činnosti potom také nebylo možné podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V dovolání lze uplatnit námitky vůči druhu a výměře trestu v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to jen pokud byl uložen trest, který zákon nepřipouští, nebo byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu, přičemž tento důvod obviněný v mimořádném opravném prostředku ani neuplatnil.
7. Státní zástupce proto navrhl dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout.
8. Toto vyjádření bylo zasláno obhájci obviněného k možné replice, čehož však nebylo využito.
9. Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§265c tr. ř.) shledal, že zmíněný mimořádný opravný prostředek je v této trestní věci přípustný [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], byl podán osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k tomu určeném místě (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
10. Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [resp. zde s ohledem na procesní situaci podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. za užití §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože již rozhodnutí soudu prvního stupně spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícím rozhodnutím, pak tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídají pouze námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení totiž je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. Naopak se s odkazem na tento dovolací důvod nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud potom není stupněm třetím, jehož úkolem by byl široký přezkum rozhodnutí druhoinstančních soudů, a to již z důvodu jeho omezené možnosti provádět v řízení o dovolání důkazy (srov. §265r odst. 7 tr. ř.) a přehodnocovat důkazy provedené již dříve.
11. Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [resp. podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] by sice bylo možné formálně podřadit námitky obviněného, týkající se absence znaků subjektivní a objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 tr. zákoníku. Z materiálního hlediska však obviněný tyto námitky postavil výlučně na výhradách proti učiněným skutkovým zjištěním, neboť v dovolání popisoval skutkový stav zřetelně odlišně od toho, než byl zjištěn v průběhu řízení. Jeho námitky tedy ve své podstatě směřují proti způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů, resp. proti rozsahu dokazování, což s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [ani podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] činit nelze.
12. Výjimkou z popsaného pravidla, umožňující v daném smyslu zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení do pravomocného rozhodnutí, je zejména stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením, učiní-li současně dovolatel takový nesoulad předmětem svých námitek. Extrémní nesoulad je nicméně namístě dovodit toliko v případech závažných pochybení, zejména pokud skutková zjištění nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011).
13. O takovou situaci, jejíž existenci obviněný v podaném dovolání ani nenamítal, se však v posuzované věci nejedná. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
14. K námitkám obviněného lze tak pouze ve stručnosti shrnout, že na základě provedených důkazů bylo zjištěno, že obviněný sice nepůsobil jako statutární orgán společnosti B. P., kterým byl P. H., jenž však žádnou činnost ve společnosti nevykonával a nezajímal se o její chod. Obviněný však byl zaměstnancem této společnosti a fakticky zde plnil společně s obviněným M. Š. funkci vedoucích pracovníků, přičemž v důsledku právě jejich rozhodnutí nedošlo k odvedení povinných plateb. Zaměstnanci společnosti B. P., popsali ve svých svědeckých výpovědích působení obviněného ve společnosti B. P., které spočívalo mimo jiné v podepisování dokumentů i pracovních smluv, řešení finančních záležitostí společnosti, zejména autorizaci plateb, popřípadě zajišťování peněz z banky na výplaty včetně výplatních pásek (které obviněný předával svědkyni V. Š., fakturantce společnosti B. P.).
15. K tomu je pak namístě sice přisvědčit dovolací argumentaci, podle níž obviněný neměl přístup k účtu společnosti B. P., takové oprávnění měl však k účtu společnosti B. S., v níž byl jednatelem, přičemž z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že v důsledku vedených exekucí byl k provozu společnosti (poté, co byl účet B. P., v roce 2015 postižen exekučními příkazy) užíván právě účet B. S., na který bylo hrazeno jak přímo zákazníky, tak na něj byly vkládány hotovostní tržby, a to jak svědkyní V. Š., tak obviněným, který měl k účtu jako jediný dispoziční oprávnění. Nutno také zdůraznit, že tato společnost původně neměla zaměstnance a nevyvíjela obchodní činnost, a sloužila pro transfery plateb společnosti B. P. Svědkyně V. Š. ostatně výslovně uvedla, že společnost B. S., byla pro ni v podstatě jako jeden subjekt se společností B. P., neboť faktury vystavovala i jejím jménem, což jí bylo obviněnými vysvětleno jako jakési ošetření s tím, že se danou záležitostí nemá zaobírat, neboť jde o jednu korporaci.
16. S ohledem na popsané skutečnosti je namístě uzavřít, že skutková zjištění logicky a plně navazují na provedené důkazy, přičemž jejich podstatou je, že obviněný působil (společně se spoluobviněným M. Š.) ve společnosti B. P., jako osoba ve vedoucí pozici, disponující zejména rozhodovací pravomocí o využití finančních prostředků společnosti, a to včetně povinných odvodů za zaměstnance společnosti, a tedy i reálně zodpovědná za jejich odvádění, resp. za jejich neodvedení (srov. i státním zástupcem zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 5 Tdo 857/2012).
17. Co se pak týče námitek ohledně uloženého trestu, kdy měl obviněný za to, že mu uložený trest zákazu činnosti je, v návaznosti na jeho údajnou neingerenci do provádění odvodů, „do jisté míry absurdní“. Nejvyšší soud uvádí, že tato námitka tvrzený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňuje. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu lze totiž v dovolacím řízení úspěšně uplatnit v zásadě pouze s odkazem na dovolací důvod §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který obviněný neuplatnil, a to pouze tehdy, pokud byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu, spočívající v nepřiměřenosti trestu, tedy v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 trestního zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
18. Je namístě doplnit, že za užití §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o který obviněný své dovolání opřel, lze stran výroku o trestu namítat pochybení spočívající v jiném nesprávném hmotně právním posouzení, tedy zejména pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 11 Tdo 817/2014). Takovou argumentaci, jež by byla relevantní a pod uplatněný dovolací důvod podřaditelná, ovšem obviněný nepředložil.
19. S přihlédnutím ke shora popsaným závěrům Nejvyšší soud v konečném důsledku dovozuje, že dovolací argumentace obviněného neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [resp. podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. za užití §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], stejně jako kterémukoli z dalších uvedených v §265b tr. ř. Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 7. 2021
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu