ECLI:CZ:NS:2021:7.TDO.714.2021.1
sp. zn. 7 Tdo 714/2021-1207
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 28. 7. 2021 o dovolání obviněného J. P. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, podaném proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2020, č. j. 3 To 288/2019-1092, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 3 T 84/2016 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. P. odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný J. P. podal dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2020, č. j. 3 To 288/2019-1092, jímž byl uznán vinným pomocí ke zločinu podvodu podle §24 odst. 1 písm. c), §209 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen za tento trestný čin a za přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl pravomocně uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 22. 9. 2014 (doručeným obviněnému dne 3. 10. 2014), č. j. 2 T 119/2014-43, k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z uvedeného trestního příkazu Okresního soudu v Břeclavi včetně rozhodnutí obsahově navazujících.
2. Dovolání opřel o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a napadl pouze výrok o trestu. S odkazem na vybranou judikaturu Ústavního soudu namítl, že uložený trest odporuje zásadě proporcionality trestní represe, neboť neodráží délku trestního řízení a dobu uplynulou od spáchání trestného činu. Porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) by mělo být kompenzováno uložením mírnějšího trestu. Délka řízení přitom byla způsobena vadami soudních rozhodnutí, nikoli chováním obviněného. Poukázal také na průběh soudního řízení, v němž bylo postupně rozhodováno značně odlišně. Soud prvního stupně jej nejprve uznal vinným ze čtyř skutků, potom jej obžaloby v celém rozsahu zprostil, poté odvolací soud upustil od uložení souhrnného trestu a nakonec odvolací soud rozhodl o vině obviněného jedním skutkem, zatímco ohledně zbývajících byl obžaloby zproštěn. Napadeným rozsudkem mu přitom byl uložen stejný trest jako původním rozsudkem, bez ohledu na změny v počtu skutků a právní kvalifikaci. I s ohledem na míru účasti obviněného na spáchaném skutku považuje za splněné podmínky §58 odst. 1 tr. zákoníku pro snížení trestu pod dolní hranici trestní sazby. Uložený trest navíc oslabuje prvek individuální i generální prevence. Odvolací soud měl zohlednit průběh trestního řízení a jeho délku. Obviněný uzavřel, že trestní řízení nesplňuje kautely spravedlivého procesu a spravedlivého trestu. Navrhl, aby Nejvyšší soud výrok o trestu včetně navazujících rozhodnutí zrušil a věc přikázal Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.
3. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání uvedl, že námitku nezmírnění trestu za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku lze podřadit uplatněnému dovolacímu důvodu, je však zjevně neopodstatněná. Podrobně zmínil judikaturu k otázce kompenzace délky řízení uložením nižšího trestu s tím, že při délce řízení nad šest let má být tato kompenzace obviněnému poskytnuta. Odvolací soud takto postupoval, což výslovně v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, i když toto odůvodnění mělo být preciznější – mělo výslovně označit délku, o jakou byl trest snížen. Poskytnutí uvedené kompenzace je zřejmé i ze samotné výše uloženého trestu, jehož výměra na spodní hranici sazby by jinak nepřicházela v úvahu už s ohledem na recidivu obviněného a výši způsobené škody.
4. Pokud jde o otázku, zda mělo snížení trestu směřovat až pod dolní hranici trestní sazby, poukázal státní zástupce na to, že za pomoci §58 odst. 1 tr. zákoníku se kompenzují průtahy výraznější, dosahující doby kolem deseti let. Snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici sazby podle tohoto ustanovení Nejvyšší soud aproboval v případech délky trestního řízení 17 let (věc sp. zn. 7 Tdo 303/2012, publikováno pod č. 6/2014 Sb. rozh. tr.), 18 let (věc sp. zn. 5 Tdo 712/2014), 10 let a 5 měsíců (věc sp. zn. 8 Tdo 667/2018), 16 let (věc sp. zn. 8 Tdo 1068/2019) a téměř 10 let (věc sp. zn. 7 Tdo 229/2020). Naproti tomu podle §58 odst. 1 tr. zákoníku nebylo postupováno ve věcech, v nichž délka řízení přesáhla 6 let (věci sp. zn. 8 Tdo 897/2017 a 8 Tdo 1560/2017), a například ve věci sp. zn. 3 Tdo 1215/2018 ani v případě, že trestní stíhání skončilo rozsudkem odvolacího soudu po téměř 13 letech. Ani ve věci sp. zn. 5 Tdo 565/2019, v níž řízení skončilo po 18 letech, nebyly shledány důvody pro aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku (zde ovšem byl uložen podmíněný trest výrazně v dolní polovině zákonné trestní sazby).
5. Z citované judikatury učinil státní zástupce následující obecné závěry. Ustanovení §39 odst. 3 tr. zákoníku obsahuje dvě samostatná kritéria – dobu trestního stíhání a dobu od spáchání trestného činu. Soudy zpravidla vycházejí z délky trestního stíhání, tedy z doby od zahájení trestního stíhání do posledního rozhodnutí odvolacího soudu. Pokud však bylo trestní stíhání zahájeno s podstatným odstupem od spáchání skutku, zohledňují jako samostatné kritérium i dobu od spáchání trestného činu. Jestliže délka trestního stíhání přesáhne dobu šesti let nebo jestliže dojde k několikaleté nečinnosti orgánu činného v trestním řízení, obviněnému je nutno toto porušení jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod – č. 209/1992 Sb.) resp. bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod – č. 2/1993 Sb.) kompenzovat, a to zejména snížením trestu. Pokud se tato doba pohybuje kolem šesti let, zpravidla postačí kompenzace v rámci zákonné trestní sazby. Pokud se tato doba přiblíží hranici deseti let, přiléhavou kompenzací je zpravidla mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 1 tr. zákoníku. Každou věc je nutno posoudit individuálně s ohledem na případné dlouhé nečinnosti orgánů činných v trestním řízení, obstrukce obhajoby a na důvody neutrální – objektivní. Rozhodné je, zda soud kompenzaci provedl, byť to výslovně nezmínil v odůvodnění svého rozhodnutí – viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2019 sp. zn. 5 Tdo 565/2019.
6. V posuzovaném případě bylo trestní stíhání pro skutek z června 2014 zahájeno v září 2015, tedy s odstupem jednoho a čtvrt roku, což je doba sice dlouhá, nikoli však zcela mimořádná. Konečné pravomocné rozhodnutí odvolací soud učinil pět let od zahájení trestního stíhání. Odvolací soud, jenž zmírnil trest pouze v rámci zákonné trestní sazby a toto zmírnění dobou trestního řízení také odůvodnil, postupoval v souladu se zmíněnou judikaturou. Státní zástupce proto navrhl dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
8. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit v zásadě jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Námitku, jíž se dovolatel domáhá mimořádného snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby za použití §58 odst. 1, 2, 6, 7 tr. zákoníku, nelze pod uplatněný ani žádný jiný dovolací důvod podřadit (rozhodnutí č. 7/2021-I. Sb. rozh. tr.).
9. Námitky obviněného tudíž uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají. Za této situace je zásah Nejvyššího soudu do výroku o trestu výjimečně možný jen v případech, kdy uložený trest odporuje zásadě proporcionality trestní represe, je evidentně nespravedlivý a nezpůsobilý naplnit účel trestu. Taková situace v daném případě nenastala, ostatně stěží může nastat v případech uložení trestu recidivistovi na dolní hranici zákonné trestní sazby.
10. Obviněný připomněl určitou nesourodost postupných rozhodnutí soudů v této věci, mimo jiné že trest odnětí svobody ve stejné výši mu byl uložen předchozím rozsudkem v této věci za větší rozsah trestné činnosti. Tomu lze přisvědčit, avšak otázku přiměřenosti trestu – a tím spíše podle ústavního kritéria proporcionality trestní represe – je třeba posuzovat v řízení o dovolání z hlediska trestu nakonec pravomocně uloženého v dovoláním napadeném rozhodnutí. Jinak řečeno, obviněný se nemůže domáhat porušení práva na spravedlivý proces, popřípadě jiného ústavně zaručeného práva, proto, že mu s ohledem na snížení rozsahu trestné činnosti, kterou byl uznán vinným, nebyl snížen také trest. Zvláště to platí v případech, kdy původním, později zrušeným (byť z jiných důvodů) rozhodnutím byl uložen trest nepřiměřeně mírný, neodpovídající rozsahu trestné činnosti a dalším zákonným kritériím. A samozřejmě není z tohoto hlediska určující ani fakt, že později soudy při ukládání trestu postupovaly benevolentně v řízení o další trestné činnosti, kterou obviněný spáchal po rozhodnutí soudů v této věci, respektive po vydání napadeného rozhodnutí (zde konkrétně rozhodnutí Městského soudu v Brně ve věcech sp. zn. 90 T 144/2020 a 90 T 25/2021, jimiž za trestné činy spáchané jednak několik dní před, jednak několik týdnů po vydání napadeného rozsudku odvolacího soudu byl obviněnému ve výsledku uložen podmíněný trest odnětí svobody).
11. Nejvyšší soud proto vycházel z trestu uloženého obviněnému napadeným rozhodnutím a zabýval se tím, zda je v souladu se zásadou proporcionality trestní represe, či zda naopak není ve zcela zásadním, příkrém rozporu se základními kritérii pro ukládání trestů stanovenými zejména v §38 a §39 tr. zákoníku, včetně obviněným akcentované doby uplynulé od spáchání trestného činu a délky trestního řízení.
12. Krajský soud v Brně při ukládání trestu v rámci trestní sazby od dvou do osmi let odnětí svobody dostatečně přihlédl k nejdůležitějším okolnostem – k přitěžující okolnosti recidivy (obviněného lze označit za stejnorodého majetkového recidivistu, který opakovaně páchal trestnou činnost i po výkonu předchozích trestů odnětí svobody) a k tomu, že souhrnný trest byl ukládán za dva trestné činy (trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců za přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku přitom obviněný již vykonal, takže nyní napadeným rozhodnutím došlo fakticky k navýšení trestu pouze o 14 měsíců). Polehčující okolnosti shledány nebyly. Lze dodat, že možnosti nápravy obviněného lze dlouhodobě považovat za výrazně snížené s ohledem na páchání další trestné činnosti v době tohoto trestního řízení (i po jeho skončení).
13. Pokud jde o skutkové okolnosti, pomoci ke zločinu podvodu se obviněný J. P. podle zjištění vyjádřených ve výroku rozsudku odvolacího soudu dopustil spolu s obviněnými J. P., I. F. a M. Z. v podstatě tím, že po předchozí vzájemné dohodě s cílem neoprávněně se obohatit a vyhnout se plnění závazků ze smluv využili špatné ekonomické situace A. H., kterého přiměli k podání žádosti o uzavření ve výroku rozsudku specifikovaných smluv, na základě nichž jmenovaný obdržel dva tablety (zn. Samsung a Prestigio) a uhradil pouze akontaci. Obvinění A. H. tvrdili, že závazky budou hradit, což od počátku neměli v úmyslu a také je nahradili, přičemž věděli, že je nebude hradit ani A. H. Společnosti T-Mobile Czech Republic, a. s., tak způsobili škodu 25 526 Kč. Obviněný J. P. A. H. pro potřeby sjednání smluv vyhledal a nakontaktoval a společně s ostatními ho přiměl, aby dne 12. 6. 2014 a poté dne 14. 6. 2014 v Brně v prodejnách uvedené společnosti uzavřel zmíněné zákaznické smlouvy. A. H. jednal na základě pokynů od obviněného J. P. a k uvedenému jednání ho ponoukal i obviněný J. P. Do prodejen do Brna A. H. dovezli (s další dosud neustanovenou osobou) I. F. a M. Z. v obou případech, ve druhém případě i J. P. Do prodejen jmenovaného doprovázela M. Z., která zboží i vybírala a v prodejnách uváděla, že A. H. je její strýc a zboží pořizuje pro ni, a následně zboží i s doklady ihned v prodejně převzala a po návratu do vozidla předala ostatním obviněným, kteří zde čekali a kteří zařízení dále používali. I když podíl (účast) obviněného na celém skutku byl v porovnání s některými spoluobviněnými menší, obviněný jednal jako člen organizované skupiny (což se ovšem odrazilo v právní kvalifikaci). Rovněž způsobená škoda není nijak zanedbatelná.
14. Nejvyšší soud se ztotožnil s vyjádřením státního zástupce (viz výše) jak v tom, že v daném případě délka trestního řízení neodůvodňuje snížení trestu pod dolní hranici sazby, tak i v tom, že soudy k neúměrné délce trestního řízení při ukládání trestu přihlédly. Odvolací soud to výslovně uvedl v odst. 14 odůvodnění napadeného rozsudku.
15. Vzhledem k charakteru dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud za potřebné podrobněji zmínit průběh trestního řízení v této věci. Posuzovanou trestnou činnost obviněný spáchal 12. 6., resp. 14. 6. 2014. Při rekognici podle fotografií dne 22. 4. 2015 označil svědek A. H. obv. J. P. jako osobu, která jej v souvislosti s vyšetřovanou událostí kontaktovala (č. l. 134). Dne 27. 5. 2015 podával spoluobviněný J. P. vysvětlení v této věci (ve věci úvěrového podvodu A. H.). Dne 12. 8. 2015 byly zahájeny úkony trestního řízení ve vztahu k obviněným (č. l. 48). Dne 14. 8. 2015 obviněný J. P. spáchal zločin loupeže, za který byl již mezitím odsouzen a tříletý trest odnětí svobody vykonal. Trestní stíhání v nyní projednávané věci bylo zahájeno 29. 9. 2015. Dne 14. 3. 2016 došlo ke změně právní kvalifikace skutku na §209 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Obžaloba byla podána dne 8. 6. 2016. Hlavní líčení bylo nařízeno na 6. 9. 2016, další se konala ve dnech 23. 1. 2017, 27. 2. 2017, a dále dne 2. 5. 2017 – tehdy byl vyslechnut předvedený klíčový svědek A. H. Dne 29. 5. 2017 byl vyhlášen první odsuzující rozsudek Okresního soudu v Břeclavi. Vyhotoven byl 28. 6. 2017, odvolacímu soudu byla věc předložena dne 13. 9. 2017. Dne 11. 10. 2017 bylo vydáno první rozhodnutí odvolacího Krajského soudu v Brně (sp. zn. 3 To 320/2017), jímž bylo zamítnuto odvolání obviněného. Toto usnesení odvolacího soudu bylo obviněnému doručeno až dne 18. 1. 2018, obhájkyni až 24. 1. 2018. Nejvyššímu soudu byl pak spis s dovoláním předložen až dne 15. 6. 2018. Dne 18. 7. 2018 bylo vydáno první kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 7 Tdo 786/2018). Nové hlavní líčení u okresního soudu bylo konáno 8. 10. 2018, 6. 11. 2018 a 11. 12. 2018. Svědka A. H. se znovu předvést nepodařilo. Dne 11. 12. 2018 byl vyhlášen druhý rozsudek soudu prvního stupně, tentokrát zprošťující (v celém rozsahu). Dne 6. 3. 2019 byl zprošťující rozsudek zrušen odvolacím soudem (sp. zn. 3 To 74/2019). Nové hlavní líčení se konalo 28. 5. 2019 a 11. 6. 2019. Dne 11. 6. 2019 byl vyhlášen třetí rozsudek okresního soudu. Dne 25. 9. 2019 byl vydán rozsudek odvolacího soudu (sp. zn. 3 To 288/2019), dne 21. 10. 2019 byl spis vrácen Okresnímu soudu v Břeclavi. Ten až dne 10. 12. 2019 vyhotovil referát k doručení rozhodnutí odvolacího soudu stranám. Obhájkyni bylo rozhodnutí odvolacího soudu doručeno dne 5. 1. 2020, obviněnému 24. 2. 2020. Dne 9. 12. 2019 podal nejvyšší státní zástupce dovolání proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu. Nejvyššímu soudu byl spis s dovoláním proti rozhodnutí ze dne 25. 9. 2019 předložen až dne 25. 5. 2020. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sp. zn. 7 Tdo 602/2020, byl zrušen rozsudek odvolacího soudu a věc byla vrácena tomuto soudu (tj. Krajskému soudu v Brně) k novému projednání. Krajský soud v Brně pak vydal napadený rozsudek dne 30. 9. 2020 (sp. zn. 3 To 288/2019). Obhájkyni byl rozsudek doručen 26. 11. 2020, ale obviněnému až dne 18. 5. 2021. To však bylo proto, že se obviněný řízení vyhýbal. Dne 7. 5. 2021 byl vydán příkaz k zatčení obviněného, dne 17. 5. 2021 byl zatčen. Dne 18. 5. 2021 se konalo vazební zasedání, v němž obviněný slíbil, že trest nastoupí sám, že si „nakoupí věci a nastoupí“ (č. l. 1169). Nenastoupil však, pročež musel být dne 15. 6. 2021 vydán příkaz k dodání do výkonu trestu, který byl realizován dne 18. 6. 2021.
16. Z uvedeného stručného přehledu je zřejmé, že trestní řízení v této věci trvalo neúměrně dlouho. Přičemž nešlo o věc mimořádně rozsáhlou (i když řízení bylo původně vedeno o více skutcích) ani složitou. Zčásti byla tato situace způsobena pochybeními soudů, zejména v právní kvalifikaci skutku (viz předchozí kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci), ale i průtahy na straně orgánů činných v trestním řízení, které však nebyly zcela zásadní. Současně je namístě připomenout, že obviněný podstatnou část této doby strávil ve výkonu trestu odnětí svobody za další trestnou činnost, zejména za zločin loupeže, který spáchal již v době tohoto trestního řízení (viz výše). Ve výkonu trestu obviněný byl od 17. 8. 2015 do 17. 6. 2019, z toho první tři roky za tu loupež a poté 10 měsíců, které nyní jsou započteny do souhrnného trestu.
17. V projednávané věci bylo namístě poskytnout obviněnému satisfakci za neúměrnou délku trestního řízení, jak už ale bylo zmíněno, ta byla v dostatečné míře poskytnuta uložením trestu na dolní hranici trestní sazby. Nebýt této skutečnosti, jednalo by se o trest nepřiměřeně mírný. Za jinak odpovídající všem zákonným hlediskům by bylo možné považovat souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců. Navíc ani nepřiměřená délka trestního řízení nemusí být vždy kompenzována snížením trestu (k němuž došlo ve zde posuzovaném případě), v úvahu přichází i podle judikatury Ústavního soudu přiznání satisfakce za danou újmu v penězích (viz odst. 30 usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2021, sp. zn. III. ÚS 1347/21).
18. Obviněný J. P. tedy dovolání podal z důvodů, které nejsou podřaditelné pod zákonné dovolací důvody uvedené v §265b tr. ř. a nebyly shledány ani důvody k výjimečnému zásahu dovolacího soudu pro porušení základních ústavně garantovaných práv obviněného. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného J. P. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
19. Vzhledem k výraznému časovému odstupu od vyhlášení napadeného rozsudku dne 30. 9. 2020 pokládá Nejvyšší soud za vhodné konstatovat, že věc mu byla s dovoláním obviněného J. P. předložena dne 25. 6. 2021. V řízení před Nejvyšším soudem tedy nedošlo k průtahům.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 7. 2021
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu