ECLI:CZ:NS:2021:7.TDO.897.2021.1
sp. zn. 7 Tdo 897/2021-559
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 10. 2021 o dovolání obviněného M. Č. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 4. 2021, sp. zn. 1 To 30/2021, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 8/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. Č. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. 12. 2020, č. j. 40 T 8/2020-403, byl obviněný M. Č. uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a zločinem vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Podle §140 odst. 3 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti roků se zařazením pro výkon tohoto trestu do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky na náhradě škody částku ve výši 53 588 Kč.
2. Výše uvedených zločinů se podle zjištění soudu prvního stupně obviněný dopustil v podstatě tím, že
1) nejméně od přesně nezjištěných dní jarních měsíců roku 2018 do 26. 1. 2020 na různých místech jejich pobytu, v penzionu v XY, v bytě ve XY a naposled v bytě v XY na ulici XY, průběžně fyzicky i psychicky týral svoji družku J. P., v úmyslu takto nad ní uplatnit moc a ovládat ji, a to zejména tím způsobem, že jí přikazoval co může nebo nemůže dělat, příležitostně ji nepouštěl do jejího zaměstnání, naopak jindy musela ona s ním jezdit do práce, čekat na něj několik hodin v autě, a to i v době, když byla těhotná, zakazoval jí často vycházet samotné z bytu, od kterého neměla klíče, když sám byt opustil, v bytě ji zamkl a v jednom případě v polovině ledna 2020 ji zamkl na celý svůj pracovní den i s nezletilou dcerou AAAAA (pseudonym), nar. XY, v jedné místnosti tak, že J. P. neměla přístup do koupelny a na WC, často ji zakazoval vycházet samotné z bytu tak, že ji osobně vozil do práce, nepouštěl ji samotnou k lékaři, kromě toho jí kontroloval její mobilní telefon, nejdříve denně telefon kontroloval, později jí zablokoval heslo, aby z něj nemohla volat a vymazal jí všechny čísla, omezoval její styky a komunikace s jinými osobami, včetně nejbližší rodiny a jejích tří nezletilých dětí, často jí vulgárně nadával, výrazy „pičo, kurvo“ apod., a především ji fyzicky napadal, a to i v době, když byla těhotná, tím způsobem, že ji uchopil rukama za krk, shodil ji prudce na zem, zkroutil jí ruce, dával jí facky, bil ji pěstmi do obličeje, až jí rozbil ret i nos, jindy ji přivázal k radiátoru, čímž jí způsobil modřiny po těle a krvácivé zranění nosu, vyhrožoval jí, že pokud jej opustí, najde si ji, zabije ji samotnou a také ublíží jejím třem nezletilým dětem a v důsledku jeho chování se poškozená J. P. zpočátku dvakrát neúspěšně pokusila od něj odejít, když v jednom případě v červenci 2018 zůstala v bytě u svého manžela s nezletilými dětmi, avšak obviněný poté, co vykopl dveře bytu, ji násilím přinutil, aby se k němu vrátila, ve druhém případě v dubnu 2019, když zůstala sama v domě svých rodičů ve XY, vykopl okno na WC, vnikl do domu a přiměl poškozenou J. P. násilím, aby s ním odjela do Prahy. Poškozená J. P. se jeho chování podvolovala především ze strachu, aby neublížil jejím dětem nebo jí samotné, a proto věc neoznámila sama na policii, ačkoliv chování obviněného v ní vyvolávalo dlouhodobě tíseň, deprese a strach o život svůj i svých tří nezletilých dětí,
2) dne 26. 1. 2020 v čase kolem 19.12 hod., v bytě ve třetím nadzemním podlaží bytového domu na ulici XY č. XY v XY, poté, co zjistil, že jeho družka J. P. chce od něj odejít ke svým rodičům a ukončit jejich vztah, této vytrhl z náruče jejich společnou dceru nezletilou AAAAA, nar. XY, která byla přikrytá dekou, vylezl s ní na venkovní parapet okna v kuchyni bytu, přičemž ji držel na levé ruce, snažil se dostat za zavřenou levou část okna a přidržoval se pravou rukou, v jednání mu bylo bráněno družkou a jejím bratrem J. G., kteří ho tahali za tepláky dovnitř, mezitím položil nezletilou na boční svažitou střechu, následně ji vzal pravou rukou a přidržoval se okna levou, takto manipuloval s dítětem jednou rukou v situaci, kdy stál na venkovním parapetu okna širokém 20 cm a nezletilá v nezapínatelné dece bez dna se tak nacházela ve výšce nejméně 361 cm nad střechou prodejny potravin pod oknem, přičemž jednal s vědomím, že taková manipulace s dítětem je velmi nebezpečná pro vysoké riziko upuštění, pádu a následné smrti dítěte a s takovým následkem byl srozuměn, avšak před jeho zabráněním upřednostnil svůj zájem na útěku z obydlí s dcerou, přičemž v důsledku popsaného jednání mu nezletilá z ruky vypadla a spadla na střechu prodejny potravin, čímž utrpěla zranění, v jejichž důsledku ještě téhož dne zemřela.
3. K odvolání obviněného směřujícímu do všech výroků rozsudku Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 15. 4. 2021, č. j. 1 To 30/2021-495, podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o vině pod bodem 2) a v navazujících výrocích o uloženém trestu a povinnosti k náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného ve skutku pod bodem 2) shledal vinným zločinem vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a uložil mu za tento trestný čin a za zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal napadený rozsudek v bodě 1) nezměněn, podle §140 odst. 3 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání šestnácti let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Odvolací soud také zopakoval výrok o náhradě škody.
4. Zločinu vraždy se podle zjištění odvolacího soudu obviněný dopustil v podstatě tím, že dne 26. 1. 2020 v čase kolem 19.12 hod., v bytě ve třetím nadzemním podlaží bytového domu na ulici XY č. XY v XY, poté, co zjistil, že jeho družka J. P. chce od něj odejít ke svým rodičům a ukončit jejich vztah, této vytrhl z náruče jejich společnou dceru nezletilou AAAAA, nar. XY, vůči níž se cítil být otcem, která byla přikrytá dekou, vylezl s ní na venkovní parapet okna v kuchyni bytu, přičemž ji držel na levé ruce, snažil se dostat za zavřenou levou část okna a přidržoval se pravou rukou, v jednání mu bylo bráněno družkou a jejím bratrem J. G., kteří ho tahali za tepláky dovnitř, mezitím položil nezletilou na boční svažitou střechu, následně ji vzal pravou rukou a přidržoval se okna levou, takto manipuloval s dítětem jednou rukou v situaci, kdy stál na venkovním parapetu okna širokém 20 cm a nezletilá v nezapínatelné dece bez dna se tak nacházela ve výšce nejméně 361 cm nad střechou prodejny potravin pod oknem, přičemž jednal s vědomím, že taková manipulace s dítětem je velmi nebezpečná pro vysoké riziko upuštění, pádu a následné smrti dítěte a s takovým následkem byl srozuměn, avšak před jeho zabráněním upřednostnil svůj zájem na útěku z obydlí s dcerou, přičemž v důsledku popsaného jednání mu nezletilá z ruky vypadla a spadla na střechu prodejny potravin, čímž utrpěla zranění, v jejichž důsledku ještě téhož dne zemřela.
5. Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný dovolání s odkazem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ke skutku popsanému pod bodem 1) namítl, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, jelikož soud neprovedl důkazy jím navržené a nedostatečně se věcně vypořádal s důvody jejich neprovedení. Konkrétně navrhl výslech svědků J. K., V. Ch., R. H., M. Č. a paní K. – učitelky Mateřské školky XY, a také vyhotovení znaleckého posudku, jehož předmětem mělo být posouzení duševního stavu poškozené a její věrohodnost, se zaměřením na to, zda poškozená skutečně trpí syndromem týrané osoby. Obviněný také vytkl nesprávnost znaleckého posudku znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Evy Čermákové, jelikož jeho zpracování bylo velmi strohé, znalkyně nijak nerozlišovala, k jaké trestné činnosti se ve svých závěrech vyjadřovala, ke zpracování nebyl přizván psycholog, a znalkyně nehodnotila jednání, které mu bylo kladeno za vinu stran příčetnosti z pohledu jeho závislosti na hazardních hrách, ale pouze z hlediska smíšené poruchy osobnosti.
6. K jednání popsanému pod bodem 2) obviněný namítl, že skutková věta výroku o vině neuvádí veškeré okolnosti, za nichž došlo k úmrtí nezletilé AAAAA, a které mohou být podstatné pro posouzení naplnění subjektivní stránky uvedeného zločinu. Především ve skutkové větě absentovaly pohnutky činu a osobní vlastnosti obviněného. Nebylo zde uvedeno, že chtěl s nezletilou dcerou odejít z bytu dveřmi, v čemž mu zabránil J. G., který ho vzal do kravaty. Za této vyhrocené situace vyskočil na parapet kuchyňského okna zády k místnosti, v níž byli svědci, kteří jej tahali za gumu od tepláků. Levou částí těla se zapíral o levé zavřené okno, které se snažili svědci otevřít, a proto ztratil oporu a v důsledku následného škubnutí za svůj oděv svědky se zakymácel a nezletilá AAAAA mu vypadla z ruky. Obviněný také vznesl námitky vůči rekonstrukci ze dne 11. 3. 2020, které se neměl možnost osobně zúčastnit, a proto nemohl prakticky demonstrovat své jednání. Poukázal i na skutečnost, že v předmětné době vykonával pracovní činnost ve výškách (jako kominík), tudíž veškerý jeho pohyb byl mnohem jistější a bezpečnější než u osob bez těchto zkušeností. Vzhledem k tomu, že měla být potvrzována jeho výpověď, měl být uvedenému úkonu přítomen, stejně tak i osoby, které jej tahaly za tepláky a dále mělo být prověřeno, o co a jak se zapíral a jaký vliv na jeho stabilizaci mělo otevření levé strany okna. Soud se tak nijak nevypořádal s otázkou, jakou mírou se na dalším nebezpečném stavu podíleli J. G., J. G. a J. P., když jej v nestabilní pozici tahali za kalhoty a odstranili jedinou oporu, o kterou se zapíral. Obviněný si uvědomuje, že je bezpochyby vysoce rizikové vyskočit na parapet okna s čtyřtýdenním kojencem, ale tímto způsobem neuvažoval, jeho pohnutka nebyla vystavit svoji dceru riziku usmrcení, cítil se ohrožen, když mu ostatní zamezovali v odchodu z bytu s dcerou, situaci vnímal velmi vypjatě a s ohledem na své několikaleté zaměstnaní, s ohledem na které se ve výškách cítí naprosto bezpečně, vyskočení na okenní parapet s nezletilou nepovažoval za nepřirozené. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc přikázal odvolacímu soud k dalšímu projednání.
7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že převážná část námitek se s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. míjí. Ve vztahu ke skutku 1) uvedl, že dovolatel pouze na základě vlastního hodnocení důkazů, mj. vlastní výpovědí učiněné v přípravném řízení, odmítl skutkové zjištění, podle kterého se na poškozené dopouštěl fyzického násilí. Zejména pak vytýkal, že nebyly provedeny jím navrhované výslechy svědků, kteří se měli vyjádřit k okolnostem soužití mezi ním a poškozenou. V projednávané věci však nešlo o tzv. opomenuté důkazy, jelikož nalézací soud v bodě 38. odůvodnění svého rozhodnutí poměrně obsáhle vyložil, proč považoval provedení navrhovaných důkazů za nadbytečné. Mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu byly i námitky týkající se duševního stavu obviněného, jelikož tento pouze vedl polemiku o kvalitě znaleckého posudku. Závěry znalkyně, podle kterých obviněný v době činu netrpěl duševní poruchou v užším slova smyslu, jeho rozpoznávací schopnosti byly zachovány v plném rozsahu a ovládací schopnosti sníženy jen nepodstatně, byly zcela jednoznačné a nevzbuzovaly žádné pochybnosti.
8. Ve vztahu ke skutku pod bodem 2) státní zástupce zdůraznil, že mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu se nacházely námitky týkající se průběhu vyšetřovacího pokusu dne 11. 3. 2020, jelikož účast obviněného při tomto úkonu je pouze fakultativní. Pod deklarovaný dovolací důvod státní zástupce podřadil námitky, které se týkají existence subjektivní stránky zločinu vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku. Bezpředmětné byly podle jeho názoru námitky, podle kterých bylo obviněnému zamezeno odejít s nezletilou poškozenou dveřmi, a tato skutečnost nebyla pojata do tzv. skutkové věty, stejně jako skutečnost, že obviněný měl zkušenosti s prací ve výškách. Pohnutka činu není znakem zločinu vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, navíc v daném případě pohnutka činu byla z tzv. skutkové věty zřejmá, když jí byla snaha obviněného odejít z bytu s dítětem, za jehož otce se považoval, bez ohledu na vysoké riziko smrti dítěte. Takovéto pohnutce činu pak plně odpovídá závěr o existenci eventuálního úmyslu, minimálně ve formě smíření se s následkem v podobě smrti dítěte. Nebezpečné chování obviněného nepochybně bylo hlavní a základní příčinou smrti poškozené, což platí i za předpokladu, že by snad k pádu dítěte nějak přispělo jednání dalších osob, které se v pochopitelných obavách o osud dítěte snažily obviněného vtáhnout zpět do místnosti. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
10. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
11. Při přezkumu, zda taková vada nastala (tedy zda došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení), je ovšem dovolací soud vázán skutkovým stavem, jak byl zjištěn během trestního řízení a jak je vyjádřen zejména ve výroku odsuzujícího rozsudku, popřípadě dále upřesněn v jeho odůvodnění. Naopak se v jeho rámci nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud potom není stupněm třetím, jehož úkolem by byl široký přezkum rozhodnutí druhoinstančních soudů, a to již z důvodu jeho omezené možnosti provádět v řízení o dovolání důkazy (srov. §265r odst. 7 tr. ř.) a přehodnocovat důkazy provedené již dříve.
12. V podaném mimořádném opravném prostředku ovšem obviněný napadl především správnost skutkových zjištění a správnost procesu dokazování, jenž k jejich dovození vedl. Námitky obviněného tedy směřují zejména proti způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů, resp. proti jejich procesnímu postupu, což s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., činit nelze. To se týká výhrad obviněného k tvrzené nesprávnosti znaleckého posudku znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Evy Čermákové, skutečnosti, že skutková věta neobsahuje veškeré okolnosti, za nichž došlo k úmrtí nezletilé AAAAA, rekonstrukci ze dne 11. 3. 2020, mírou odpovědnosti J. G., J. G. a J. P. Z odůvodnění napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci je zřejmé, že se námitkami obviněného zabýval, a ten ve skutečnosti pouze nesouhlasí s tím, jak se s jeho výhradami vypořádal.
13. Výjimkou z popsaného pravidla, umožňující v daném smyslu zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení do pravomocného rozhodnutí, je zejména stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotně právním posouzením, učiní-li současně dovolatel takový nesoulad předmětem svých námitek. Extrémní nesoulad je nicméně namístě dovodit toliko v případech závažných pochybení, zejména pokud skutková zjištění nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011). V takových případech by bylo dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010).
14. V daném případě však uvedené pochybení, vyžadující zásah Nejvyššího soudu, zjevně nenastalo. Soudy obou stupňů si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro své rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Všechny řádně provedené důkazy soudy hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěly ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování. Obhajoba obviněného, který se ke skutku popsaného pod bodem 1) z části doznal, byť popíral rozsah i intenzitu svého jednání a v případě skutku popsaného pod bodem 2) stran kterého popíral důvody, proč poškozená nezletilá spadla z výšky 3,6 m na tvrdou střechu, byla vyvrácena především výpovědi hlavní svědkyně, tj. poškozené J. P., u které neshledal soud žádné zásadní pochybnosti o věrohodnosti a dále ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 1) výpověďmi svědků L. P., I. G., S. D. a jistým způsobem i M. G. Tito svědkové vypovídali u hlavního líčení spontánně, logicky, věcně, jejich výpovědi spolu vzájemně korespondují a odpovídaly i tomu, co svědkové uvedli v přípravném řízení. Stran skutku popsanému pod bodem 2) je obviněný usvědčován kromě výpovědi svědkyně J. P. i výpovědi dalších přímých svědků – J. G., J. G. a S. D. Všechny čtyři svědecké výpovědi spolu vzájemně v zásadních ohledech korespondovaly. Lze sice připustit, že v některých detailech se výpovědi svědků odlišovaly (např. v tom, v jaké pozici vůči obviněnému stáli svědkové, když se snažili ho stáhnout z okna, resp. zda od samého počátku u toho byli všichni tři přítomni), nicméně se jedná o rozpor sice existující, avšak nikoliv zásadní. Dílčí rozpory jsou logicky vysvětlitelné mimořádně stresovou situací, kterou svědkové zažili. Způsob jednání byl pak demonstrován protokolem o rekonstrukci.
15. Na podkladě řádně provedeného dokazování tak byl spolehlivě zjištěn skutkový děj, tak jak byl popsán ve výrocích rozsudků soudů. Pokud jde tedy o skutkové závěry soudů obou stupňů, je nutné je označit za důvodné, logické a navazující na provedené důkazy, což značí nemožnost dovození jakéhokoli, natož extrémního, rozporu mezi nimi a na základě nich učiněnými právními závěry.
16. Obviněný v naznačeném ohledu namítl především existenci tzv. opomenutých důkazů. K tomu je možno nejprve připomenout, že podstatou takového pochybení jsou jednak dílem procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná též o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny.
17. Vadu v podobě opomenutých důkazů a neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav (ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).
18. V posuzované věci byla obviněným namítána vada v podobě první z výše uvedených alternativ, konkrétně neprovedení výslechu svědků J. K., V. Ch., R. H., M. Č. a paní K. – učitelky Mateřské školky XY, a dále nevyhotovení znaleckého posudku, jehož předmětem mělo být posouzení duševního stavu poškozené. Z rozhodnutí soudů nižších stupňů je zjevné, že považovaly v té době již provedené dokazování za dostatečné k prokázání rozhodných skutečností. Co se týče tvrzení existence tzv. opomenutých důkazů, nutno konstatovat, že naopak z odůvodnění rozsudků soudů prvního (v odstavci 38. odůvodnění) i druhého stupně (v odstavci 18. odůvodnění) se podává, že soudy se důkazními návrhy obviněného zabývaly a jeho návrhy zamítly, neboť shledaly jejich nadbytečnost. Nejvyšší soud proto konstatuje, že ani samotné důkazní řízení netrpělo takovým deficitem, který by znamenal porušení pravidel spravedlivého procesu ve smyslu opomenutých důkazů.
19. Nelze dále souhlasit ani s námitkami obviněného, vytýkajícími nesprávnost znaleckého posudku znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Evy Čermákové. Především, jejich podstatou, jak bylo uvedeno výše, bylo odlišné hodnocení důkazu, což nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nad rámec uvedeného je možné konstatovat, že závěry znalkyně, podle kterých obviněný v době činu netrpěl duševní poruchou v užším slova smyslu, jeho rozpoznávací schopnosti byly zachovány v plném rozsahu a ovládací schopnosti sníženy jen nepodstatně, jsou zcela jednoznačné a nevzbuzují žádné pochybnosti o příčetnosti obviněného. Žádnou roli pak nehraje, že ke zpracování znaleckého posudku nebyl přibrán psycholog, neboť zjištění existence duševní poruchy, případně zachování rozpoznávacích a ovládacích schopností, je plně v kompetenci znalce – psychiatra. Znalkyně MUDr. Eva Čermáková navíc hodnotila osobu obviněného komplexně, nelze jí tedy vytýkat, že by opomněla hodnotit osobu obviněného z hlediska jeho závislosti na hazardních hrách.
20. Obviněný rovněž namítl, že popis skutku uvedený v napadených rozsudcích je nepřesný, protože neuvádí veškeré okolnosti, za nichž došlo k úmrtí nezletilé AAAAA, konkrétně osobní vlastnosti obviněného (zkušenost s prací ve výškách) a jeho pohnutku. K tomuto Nejvyšší soud připomíná ustanovení §120 odst. 3 tr. ř., podle kterého musí výrok, jímž se obviněný uznává vinným, obsahovat určení místa, času a způsobu spáchání, popřípadě uvedení jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedení zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. V daném případě soud prvního stupně veškeré tyto požadavky dodržel, a to zcela dostačujícím způsobem, kterému nelze nic vytknout.
21. Nejvyšší soud k tomu považuje za nutné doplnit, že podle ustálené judikatury je třeba rozlišovat pojmy „skutek“ a „popis skutku“. Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 179/2010). Skutková věta obsahuje popis skutkových okolností, nikoliv popis jednotlivých znaků trestného činu, tak jak jsou uvedeny v trestním zákoníku.
22. V posuzovaném případě skutková věta napadeného rozsudku (ve vztahu ke skutku popsanému v bodu 2., vůči němuž dovolací námitka směřovala) v sobě zahrnuje dostatečně podrobný popis všech rozhodných okolností, z nichž lze dospět k závěru o naplnění subjektivní i objektivní stránky zločinu vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Zásadní pro předmětnou právní kvalifikaci je skutkové zjištění (ve skutkové větě rozsudku soudu druhého stupně obsažené), že obviněný vylezl na venkovní parapet okna široký jen 20 cm, který se nacházel ve výšce 361 cm nad pevným podkladem (střechou prodejny) s nezletilou poškozenou AAAAA (čtyřtýdenním kojencem), která byla zabalená jen v nezajištěné zavinovací dece, přičemž ji držel za tuto deku jen jednou rukou. V rámci skutkové věty je popsáno celé toto jednání, které poskytuje dostatečný podklad pro závěr, že obviněný byl srozuměn, resp. smířen s tím, že může poškozenou usmrtit tím, že ji vystavil nebezpečnému jednání, což se v konečném důsledku i stalo.
23. Nejvyšší soud rovněž zdůrazňuje, že všechny tyto úvahy a navazující závěry byly podrobně rozvedeny v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (byť rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen, nicméně ve vztahu ke skutkovému ději spíše jen z méně významných důvodů, jinak s ním byl odvolací soud v podstatě ve shodě), na něž lze v podrobnostech plně odkázat.
24. Dovolatelem zdůrazňovaná pohnutka činu pak není znakem zločinu vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. V projednávané věci je navíc pohnutka činu ze skutkové věty patrná, neboť jí byla snaha obviněného odejít z bytu s dítětem, za jehož otce se považoval, bez ohledu na vysoké riziko usmrcení dítěte. Tato pohnutka činu byla i výslovně uvedená v odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu (odst. 36 odůvodnění). Zmíněné pohnutce činu pak plně odpovídá závěr o existenci eventuálního úmyslu na straně obviněného minimálně ve formě smíření se s následkem v podobě smrti dítěte. V tomto směru Nejvyšší soud odkazuje na argumentaci v odstavcích 16. a 19. odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu.
25. Za bezpředmětné v této souvislosti je nutné považovat neuvedení skutečnosti, že obviněný má zkušenosti s prací ve výškách ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku. Obviněný možná mohl být pro pohyb ve výšce disponován více nežli běžná populace, nicméně to nic nemění na tom, že nebyl schopen manipulovat s čtyřtýdenním kojencem zabaleným v nezajištěné zavinovací dece na 20 cm širokém parapetu okna ve výšce třetího patra bez nebezpečí jakékoli újmy pro toto dítě. Navíc soudy činné ve věci zmíněné zjištění učinily a bylo i předmětem jejich úvah (viz zejména odstavec 29. rozsudku soud prvního stupně).
26. Ve vztahu k námitkám obviněného vůči rekonstrukci je nutné konstatovat, že se jimi zabýval a vypořádal již odvolací soud (odst. 16 odůvodnění) a je možné na ně odkázat. Především je nutné zdůraznit, že svou povahou, jak vyplývá z jeho videozáznamu, se spíše jednalo o vyšetřovací pokus podle §104c tr. ř., než o rekonstrukci podle §104d tr. ř. U obou institutů však platí podle §104c odst. 3 tr. ř. (případně podle §104d odst. 2 tr. ř.), že účast obviněného není nutná, a policejní orgán tuto osobu přibere k provedení úkonu jen je-li to potřebné vzhledem k povaze věci a ke skutečnostem, které dosud v trestním řízení vyšly najevo. Stejně se postupuje v případě svědků. Je tedy věcí orgánu činných v trestním řízení, zda obviněného či svědky k úkonu přizvou či nikoliv. V projednávané věci pak byli svědkové i obviněný poměrně podrobně vyslechnuti, a tudíž popis průběhu jednání byl dostatečně zadokumentován v jejich výpovědích. Navíc je nutné zdůraznit, že úkonu byla přítomna obhájkyně obviněného, které byl také poskytnut videozáznam úkonu. Nelze tedy dovozovat, že by neúčastí obviněného bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
27. Nelze ani souhlasit s námitkou obviněného, podle níž se soudy nijak nevypořádaly s otázkou, jakou mírou se na dalším nebezpečném stavu podíleli J. G., J. G. a J. P., když jej v nestabilní pozici tahali za kalhoty a odstranili jedinou oporu, o kterou se zapíral. Nalézací soud v odstavci 29. svého rozhodnutí uvedl, že jednání svědků J. P., J. G. i J. G. bylo zcela odůvodněné, a nebylo prokázáno, že by způsobili vyšší míru rizika pro obviněného nebo novorozené dítě, než jakou vyvolal obviněný svým jednáním. Tomuto závěru nelze nic vytknout, jelikož nebezpečné chování obviněného nepochybně bylo hlavní a základní příčinou smrti poškozené, což platí i za předpokladu, že by snad k pádu dítěte nějak přispělo jednání dalších osob, které se v pochopitelných obavách o osud dítěte snažily obviněného vtáhnout zpět do místnosti a dítě zachránit. V této souvislosti je podstatné, že nikdo obviněnému nebránil v tom, aby se do kuchyně vrátil, nebo aby dal alespoň najevo svůj úmysl se do kuchyně vrátit.
28. V daném rozsahu není argumentace obviněného podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod a navíc, jak bylo obiter dictum konstatováno, jí ani není možné přisvědčit.
29. S určitou mírou tolerance lze považovat za relevantně uplatněnou, tedy již podřaditelnou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., námitku týkající se úmyslu obviněného usmrtit nezletilou AAAAA.
30. Zločinu vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku se dopustí, kdo úmyslně usmrtí dítě mladší patnácti let. Z hlediska subjektivní stránky zde zákon předpokládá, ve vztahu k úmyslnému usmrcení, úmysl, přičemž postačí úmysl nepřímý [§15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku]. Ve vztahu ke znaku kvalifikované skutkové podstaty podle §140 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku v podobě usmrcení dítěte mladšího patnácti let pak postačí podle §17 tr. zákoníku nedbalost. Obviněný směřoval své námitky proti jeho zavinění v základní skutkové podstatě, podle které úmyslně usmrtil jiného.
31. Obecně lze uvést, že zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým stavem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění pachatele přitom musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například rozhodnutí publikovaná pod č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010 nebo ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1380/2018).
32. Soudy obou stupňů uvedená pravidla v projednávané věci respektovaly, neboť si pro své závěry o subjektivní stránce uvedeného trestného činu opatřily dostatek důkazů. V souladu se skutkovými závěry soudů jsou pak i jejich závěry hmotně právní, týkající se subjektivní stránky, v nichž ve vztahu k aplikovanému ustanovení §140 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku shledaly v jednání obviněného zavinění ve formě úmyslu nepřímého podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. U nepřímého úmyslu (dolus eventualis) pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele ke způsobení následku relevantního pro trestní právo. Je třeba jej především chápat jako smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem. Při eventuálním úmyslu není vyloučeno, aby pachatel svým jednáním zásadně mířil na jiný účel či sledoval jiný cíl, ale bylo mu jasné, že ho nedosáhne jinak než tím, že dojde k porušení jiného zájmu chráněného trestním zákonem a nepočítal s žádnou konkrétní okolností, jež by takovému následku, který si představoval jako možný, mohla zabránit. Jestliže pachatel věděl, že v důsledku jeho jednání může stejně tak namísto zamýšleného výsledku nastat následek uvedený v trestním zákoně, jenž mu je nepříjemný, přičemž nepočítal s žádnou konkrétní skutečností, která by takovému vývoji zabránila, a přesto tak jednal, neboť nechtěl ani za cenu tohoto rizika od svého záměru ustoupit, pak byl s takovým následkem srozuměn (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 3/2006 Sb. rozh. tr.).
33. Právě takto jednal obviněný, který svůj záměr odejmout dítě matce a odjet s ním do Prahy realizoval (26. 1.) cestou útěku přes okno s úzkým parapetem, které se nacházelo 361 cm nad tvrdou střechou, a současně na které nenavazovala žádná další jednoduše dostupná plocha, přičemž dítě bylo jen volně položeno v dečce, za kterou jej držel. Musel být minimálně srozuměn, resp. smířen s tím, že pevně neuchopitelné dítě mu může vyklouznout a upadnout do hloubky 361 cm na tvrdý podklad, a tedy logicky i zemřít (jak se také bohužel stalo). Jeho tvrzení o praktických zkušenostech s prací ve výškách na tom nic zásadního nemění. Žádná okolnost tedy nedávala zřetelný předpoklad bezpečného opuštění bytu oknem.
34. Současně si musel být vědom a také registrovat, že takovému hazardérskému počínání matka dítěte a nejbližší příbuzní nemohou nečinně přihlížet. Proto jej nechtěli pustit a snažili se s dítětem stáhnout zpět z okna, tedy na něj silově působit, ovšem směrem dovnitř, kde riziko pádu dítěte z téměř čtyřmetrové výše hrozit nemohlo. Jeho tvrzení o spoluzavinění pádu dítěte jejich jednáním tedy z hlediska zavinění jeho usmrcení nemá reálný význam. S takovým fatálním následkem totiž obviněný musel být srozuměn již ve chvíli, kdy s kojencem, zabaleným jen ve špatně uchopitelné dečce, na okno vystupoval. Jak v této souvislosti konstatovaly soudy činné dříve ve věci, své osobní cíle nicméně upřednostnil před bezpečím dítěte. Nelze tedy soudům nic vytknout, pokud jednání obviněného kvalifikovaly z hlediska subjektivní stránky jako spáchané v nepřímém úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b), resp. §15 odst. 2 tr. zákoníku, přičemž tento znak subjektivní stránky trestného činu z hlediska teoretického i reálného podrobně rozvedl nalézací soud v odstavci 36. a odvolací soud v odstavci 19 odůvodnění svých rozhodnutí.
35. Právní posouzení, dovozené ve věci, je tedy správné a není zatíženo žádnou nesprávností.
36. Souhrnně řečeno, námitky uvedené v dovolání obviněného zčásti nejsou podřaditelné pod uplatněný (ani jiný) dovolací důvod, zčásti sice uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídají, avšak jsou zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 10. 2021
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.