ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.1217.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 1217/2021-83
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 12. 2021 o dovolání obviněného L. P. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 9 To 148/2021, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 67 T 89/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. P. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 3. 2021, sp. zn. 67 T 89/2020, byl obviněný L. P. (dále také „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl podle §67 odst. 2 písm. b) a §68 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k peněžitému trestu v počtu čtyřiceti denních sazeb, přičemž podle §68 odst. 2, 3 tr. zákoníku byla denní sazba stanovena částkou 500 Kč (výše peněžitého trestu tedy celkově činila 20 000 Kč).
2. Proti označenému rozsudku podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 9 To 148/2021, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
3. Podle tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se obviněný přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že
dne 17. 11. 2020 v době kolem 18:40 hod. v Praze 1, v XY ulici, v prostoru před domem čp. XY, nemaje zakryté nos a ústa, se před restaurací XY zdržoval ve společnosti několika dalších osob a přitom popíjel pivo v kelímku, a to jednak v rozporu s mimořádným opatřením Ministerstva zdravotnictví ze dne 19. 10. 2020, č.j.: MZDR 15757/2020-37/MIN/KAN, jednak v rozporu s usnesením vlády České republiky č. 1116 ze dne 30. 10. 2020, o přijetí krizového opatření (vyhlášeného ve Sbírce zákonů pod č. 447/2020), jimiž v době platnosti vyhlášeného nouzového stavu z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázaným výskytem koronaviru, označovaným jako SARS CoV-2, bylo zakázáno - mimo jiné - jednak pohybovat se a pobývat na veřejně přístupných místech v blízkosti dalších osob bez ochranných prostředků dýchacích cest, jednak pít na veřejně přístupných místech alkoholické nápoje, a když byl na svoje protiprávní jednání upozorněn uniformovaným policistou Policie ČR D. K. začal s ním o tom diskutovat, přitom demonstrativně odhodil kelímek s pivem na zem a posléze za neustálého hlasitého pokřikování a popocházení si teatrálně postupně svlékl veškeré oděvní svršky z horní části těla a odhodil je na zem, aby si nakonec rozepnul kalhoty a včetně spodního prádla si je stáhl do oblasti kolen, takže zůstal zcela obnažený.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 9 To 148/2021, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. a namítl, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku, přestože v řízení, které rozhodnutí odvolacího soudu předcházelo, byl dán důvod dovolání §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 3. 2021, sp. zn. 67 T 89/2020, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Vytkl, že popsaný skutek nevykazuje všechny zákonné znaky trestného činu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku (ve formě hrubé neslušnosti) ani znaky žádného jiného trestného činu. Soudy údajně nevzaly v potaz zásadu subsidiarity trestní represe a skutek tak, jak je vymezen, může být posouzen jako přestupek, případně vícero přestupků, zohlední-li se mimořádná opatření Ministerstva zdravotnictví, nikoliv však jako trestný čin. Dovolatel měl za to, že sankce za porušení mimořádných opatření Ministerstva zdravotnictví a za přestupek proti veřejnému pořádku by byly zcela dostačující, a nedošlo by tak současně ke kriminalizaci jeho osoby.
6. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 9 To 148/2021, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 3. 2021, sp. zn. 67 T 89/2020, zrušil a aby sám ve věci rozhodl a postoupil věc podle §222 odst. 2 tr. ř.
7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se ke dni rozhodnutí dovolacího soudu k dovolání obviněného nevyjádřil.
III. Přípustnost dovolání
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, že je podala včas (§265e odst. 1 tr. ř.) oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. c) tr. ř.] a že splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
9. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
10. Obviněný odkázal na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
11. Podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 pod písmeny a) až k) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174–3175): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného nedošlo z procesních důvodů, tj. podle §253 odst. 1 tr. ř., resp. podle §253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“, nevztahuje. Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozsudku předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný relevantně odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
12. S odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
13. Obviněný ve svém podání zpochybňoval naplnění zákonných znaků skutkové podstaty přečinu výtržnictví §358 odst. 1 tr. zákoníku. Současně namítal absenci společenské škodlivosti jeho činu. Taková argumentace zajisté spadá do mezí citovaného dovolacího důvodu, jehož předmětem je právě hmotněprávní posouzení. Nicméně nelze odhlédnout od skutečnosti, že tuto argumentaci, zejména pokud jde o naplnění formálních znaků stíhaného přečinu, nikterak blíže nerozvedl. Dovolací soud přesto považuje z hlediska napadeného rozhodnutí, důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a obsahu mimořádného opravného prostředku za významnou otázku, zda jednání obviněného naplnilo znaky přečinu výtržnictví §358 odst. 1 tr. zákoníku, a v případě, že ano, zda dosáhlo potřebné míry společenské škodlivosti.
14. Dovolací soud je přesvědčen, že jednání obviněného formální znaky přečinu výtržnictví §358 odst. 1 tr. zákoníku naplnilo.
15. Označený přečin spáchá, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu, průběh nebo zakončení organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí.
16. Podle tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně obviněný naplnil znaky přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku tím, že se dopustil veřejně a na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti. Místem veřejnosti přístupným ve smyslu §358 odst. 1 tr. zákoníku je podle soudní praxe každé místo, kam má přístup široký okruh lidí individuálně neurčených, a kde se také zpravidla více lidí zdržuje, takže hrubá neslušnost nebo výtržnost by mohla být postřehnuta více lidmi, i když tam v době činu nejsou. Podle §117 tr. zákoníku je čin spáchán veřejně, jestliže je spáchán a) obsahem tiskoviny nebo rozšiřovaného spisu, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem, nebo b) před nejméně třemi osobami současně přítomnými. Hrubou neslušností je jednání, jímž jsou hrubě porušována pravidla občanského soužití a zásady občanské morálky. Z příkladů výslovně v §358 odst. 1 tr. zákoníku demonstrativně zmíněných jde o hanobení hrobu, historické nebo kulturní památky, o hrubé rušení přípravy, průběhu nebo zakončení organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí. Další možné formy jsou ponechány na výkladové praxi, a proto lze za hrubou neslušnost považovat rovněž hrubý útok na čest a vážnost občana, např. vulgární nadávky, oplzlé řeči, urážky skutkem. Ze slov hrubá neslušnost plyne, že přitom musí jít o závažnější neslušnost příčící se zmíněným pravidlům a zásadám. Hrubý charakter neslušnosti nelze dovozovat pouze z charakteru osobnosti pachatele a jeho pohnutky, ale je třeba hodnotit vlastní projev pachatele, a to i ve vztahu k prostředí, kde k němu došlo (srov. Šámal, P. a kol., Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, str. 3322).
17. Při posuzování činů výtržnické povahy je nutné z hlediska §358 tr. zákoníku zejména uvážit intenzitu, rysy a průběh útoku (slovní či jiné nebezpečnější projevy), posoudit okolnosti, za nichž byl čin spáchán (na pracovišti, na ulici, v restauraci, na shromáždění občanů, dále denní či noční doba, počet pachatelů), zjišťovat pohnutku činu (arogance vůči ostatním občanům, vyprovokování), zhodnotit následky (poranění osob, poškození věcí) a zhodnotit osobu pachatele, jeho dosavadní způsob života, povahové vlastnosti, kriminální minulost (srov. rozhodnutí č. 4/1976 Sb. rozh. tr.). Naznačená hlediska vyžadují, aby každý případ byl posuzován individuálně, zejména podle způsobu provedení činu, intenzity útoku, jeho dominantních rysů a průběhu, podle celkových okolností, za jakých byl čin spáchán, s ohledem na to, kde k němu došlo, při jaké příležitosti, jak se dotkl ostatních lidí, jak narušil veřejný pořádek, jak proti němu bylo zakročeno a jak na to pachatel reagoval, čím byl čin vyvolán a co k němu pachatele motivovalo, jaký je jinak vztah pachatele ke spoluobčanům a k respektování veřejného pořádku obecně apod. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1254/2016, ze dne 22. 7. 2020, sp. zn. 8 Tdo 721/2020).
18. Protože, jak výše naznačeno, obviněný své přesvědčení o tom, že jeho jednání nenaplnilo formální znaky předmětného přečinu (pouze paušálně zpochybnil, že jeho jednání, skutkově nerozporované, nebylo „hrubou neslušností“), nepodpořil žádnou další argumentací, dovolací soud toliko v krátkosti poznamenává, že skutková zjištění popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a v jeho odůvodnění, potažmo v odůvodnění usnesení odvolacího soudu, výstižně obsahují všechny znaky přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. V tomto směru nelze mít proti závěrům soudů žádných výhrad. Obviněný tím, že se ve večerních hodinách, v den oslav státního svátku na ulici v centru hlavního města Prahy, před restaurací a v přítomnosti nejméně tří dalších osob po upozornění uniformovaného policisty Policie České republiky na jeho protiprávní jednání a po následných diskuzích s tímto policistou začal za neustálého hlasitého pokřikování a popocházení teatrálně svlékat a odhazovat své svršky na zem, až si nakonec rozepnul kalhoty a včetně spodního prádla si je stáhl do oblasti kolen, takže zůstal zcela obnažený, se veřejně a na místě veřejnosti přístupném dopustil hrubé neslušnosti. Soudy své učiněné právní závěry stran naplnění objektivní a subjektivní stránky přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku náležitě vysvětlily, a na příslušné pasáže odůvodnění jejich rozhodnutí lze proto plně odkázat (srov. bod 14. rozsudku nalézacího soudu, bod 11. usnesení odvolacího soudu). Právě striktně individuálně posouzené okolnosti, za nichž se obviněný svého jednání dopustil, a jejich kontext umožnily soudům nižších stupňů spolehlivě uzavřít naplnění zákonného znaku hrubé neslušnosti. Obviněný totiž sám byl původcem konfliktní situace, kdy hned několikerým způsobem evidentně porušil specifikovaná mimořádná opatření Ministerstva zdravotnictví a usnesení vlády České republiky, přes velmi vlídná a vstřícná doporučení zasahujícího policisty se zachoval maximálně negativně a teatrálně, v evidentní snaze upoutat pozornost okolí, v němž se nacházelo množství osob, což vygradovalo po odhazování svršků jeho obnažením v dolní polovině těla. Pro úplnost lze konstatovat, že si obviněný zcela účelově počínal tendenčním způsobem, který měl dokonce navodit zdání nepřiměřeného policejního násilí vyvinutého vůči jeho osobě a celé jeho jednání lze pak hodnotit jako projev absolutního despektu k nařízením, která byla v době činu na území České republiky platná a která byla Policie České republiky povinna kontrolovat a jejich dodržování vymáhat. V takovém kontextu provedené a ve výroku rozsudku nalézacího soudu popsané jednání, které bylo završeno obnažením, rozhodně je třeba považovat za hrubou neslušnost.
19. Nejvyšší soud v reakci na dovolací námitky zdůrazňuje, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost činu není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se zásadně uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
20. Kritérium společenské škodlivosti je doplněno principem „ ultima ratio “, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, ze dne 8. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 564/2000, aj.). Při úvaze, zda s přihlédnutím k zjištěné společenské škodlivosti nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, soud zvažuje zejména navazující právní úpravu odpovědnosti za protiprávní čin v oblasti práva správního, občanského, obchodního apod., při zvážení přístupu, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky těchto jiných právních odvětví, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost.
21. Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip „ ultima ratio “, trestní odpovědnost pachatele (srov. §12 odst. 2 tr. zákoníku). Trestní odpovědnost je vyloučena tehdy, lze-li uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).
22. Dovolací soud má ve shodě se soudy nižších stupňů (kdy tyto se ve svých rozhodnutích obsahově totožnou argumentací obviněného důsledně zabývaly – viz bod 14. rozsudku soudu prvního stupně a bod 11. usnesení odvolacího soudu) za to, že v posuzovaném případě byly splněny všechny předpoklady trestněprávní odpovědnosti; u obviněného nebyly zjištěny žádné významné skutečnosti, které by vylučovaly použití trestní represe vůči němu. S ohledem na okolnosti shora popsané se čin obviněného dostal, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako ultima ratio , resp. subsidiarity trestní represe, do oblasti trestního práva, protože obviněný jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákoníkem tak, že jím spáchaný skutek mohl být posouzen jako trestný čin. Jednání obviněného se nikterak nevymyká běžně se vyskytujícím činům subsumovaným pod skutkovou podstatu přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. O dostatečně vysoké společenské škodlivosti svědčí zejména způsob, jakým byl čin spáchán, místo, na kterém byl spáchán, čas, kdy byl spáchán, pohnutky, které obviněného ke spáchání vedly, jako i následky činu. Nalézací soud správně konstatoval, že intenzita hrubé neslušnosti, které se obviněný dopustil, naplňuje znaky společenské škodlivosti a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu (tj. posouzení činu jako pouhého přestupku, kterého se obviněný dožadoval) by zde nepostačovalo. Zejména akcentoval, že celá událost se odehrála v centru Prahy při významné události oslav státního svátku 17. listopadu, o čemž obviněný dobře věděl, a to v době, kdy na území České republiky platila mimořádná opatření týkající se pandemie Covid-19. V místě incidentu bylo v té době shromážděno větší množství lidí, přičemž obviněný způsobem, jakým se začal obnažovat, jakož i doprovodným hlasitým pokřikováním, vědomě a chtěně přilákal na svoji osobu poměrně velkou pozornost lidí. Takováto reakce na žádost policisty, aby obviněný dodržoval mimořádná opatření, přitom byla zcela nepřiměřená. Soud nezjistil ze strany policistů žádnou aroganci ani vyprovokování obviněného. V tomto konkrétním případě čin obviněného v souvislosti se všemi zmíněnými okolnostmi překročil hranici, kdy je již třeba, aby nastoupila trestněprávní odpovědnost. Ani odvolací soud nesdílel názor obviněného o tom, že jeho jednání vykazovalo toliko znaky přestupku. Upozornil, že policisté plnili svou povinnost, přičemž obviněný zcela jednoznačně svým předchozím chováním pravidla nastavená v té době mimořádným opatřením ignoroval. Správně měl za to, že reakci obviněného (vzteklé odhození kelímku s pivem), jeho odmítavý postoj ke všem pokynům policistů, opakované neadekvátní odvolávání se na v minulosti proběhlé události v listopadu 1989, opakované odvolávání se na to, že je držitelem francouzského pasu a následné teatrální odhazování oděvních svršků je třeba hodnotit jako celek. Sám obviněný byl odvolacím soudem správně označen jako ten, kdo se v uvedený den 17. 11. 2020, tedy v den památky nejen listopadu 1939, ale i listopadu 1989, choval způsobem, který pietu takového svátku degradoval. Dovolací soud tedy stejně jako soudy nižších stupňů uzavírá, že pro aplikaci zásady subsidiarity trestní represe nebyly v daném případě splněny podmínky.
23. Dovolací soud shledal, že napadené rozhodnutí nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Námitky, jimiž obviněný odkazoval na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak nemají opodstatnění. V důsledku vzájemné podmíněnosti dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. nemohl být naplněn ani dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
24. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), popř. l) tr. ř. nebyly naplněny, a proto bylo podané dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítnuto [§265i odst. 1 písm. e) tr. ř.]. Rozhodnuto bylo v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. 12. 2021
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu
Vypracoval:
Mgr. Pavel Göth