ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.1266.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 1266/2021-237
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 12. 2021 o dovolání obviněného J. B. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, adresa označená pro účely doručování XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 8. 2021, sp. zn. 5 To 246/2021, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 80 T 5/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. B. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 6. 5. 2021, sp. zn. 80 T 5/2021, byl obviněný J. B. (dále „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za to byl podle §337 odst. 1, §67 odst. 2 písm. b), §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 50 denních sazeb, přičemž jedna denní sazba činí 800 Kč, celkem tedy 40 000 Kč. Dále mu byl podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 18 měsíců.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, směřující proti všem jeho výrokům. To bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 8. 2021, sp. zn. 5 To 246/2021, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku tím, že
ačkoli věděl, že mu byl příkazem M. m. F.-M. ze dne 17. 6. 2020, č. j. MMFM 84983/2020, který nabyl právní moci dne 8. 7. 2020, uložen mimo jiné správní trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v délce trvání šesti měsíců, tedy od 27. 6. 2020 do 27. 12. 2020, přesto
dne 1. 9. 2020 v době okolo 17:00 hodin, ve XY, nejméně na pozemní komunikaci ulic XY a XY řídil motorové osobní vozidlo tovární značky Tesla Model 3, registrační značky XY.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 8. 2021, sp. zn. 5 To 246/2021, podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, ve kterém odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. a namítl, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Dovolatel se neztotožnil se závěrem soudů o existenci úmyslného zavinění, ať již ve formě přímého či nepřímého úmyslu. Vyjádřil proto názor, že v řízení byla nesprávně posouzena subjektivní stránka trestného činu. Oba soudy dospěly k závěru, že obviněný věděl, že má uložen platný zákaz řízení motorových vozidel, když se o tomto zákazu dozvěděl z telefonického rozhovoru se svědkyní E. H. On však trval na tom, že telefonické sdělení z neznámého telefonního čísla a od absolutně neznámé volající osoby, nemůže založit subjektivní stránku přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku stran jeho vědomosti o platně uloženém zákazu řízení motorových vozidel. Takovéto sdělení totiž nemá potencionál nahradit řádné doručení správním úřadem. Navíc nebyl bez pochybností prokázán ani obsah daného telefonického sdělení, zejména co do informování dovolatele o uloženém správním trestu zákazu řízení motorových vozidel s tím, že pokud by byl skutečně informován o jeho uložení, byl by mu nutně sdělen nepravdivý údaj, že zákaz řízení vydal Magistrát města Ostravy, v jehož obvodu Magistrátu města Ostravy se ovšem obviněný žádného dopravního přestupku nedopustil.
6. Dovolatel u hlavního líčení přiznal, že mu v červenci 2020, když stál ve frontě na německém úřadě, volala nějaká paní s tím, že má odevzdat řidičský průkaz. Telefonát mu však přišel divný, neboť o žádném důvodu pro odevzdání řidičského průkazu nevěděl, a navíc mu takto může volat kdokoliv a dělat si z něj legraci. Z tohoto důvodu odvětil, že po návratu do České republiky se bude informovat, což také učinil. Dvakrát telefonicky kontaktoval Magistrát města XY, kde mu v obou případech sdělili, že tam (pravděpodobně v systému) nic nevidí. Za této situace, nemohl nabýt vědomost o uložení zákazu řízení motorových vozidel, a to ještě v takové intenzitě, že by dne 1. 9. 2020 jednal v úmyslu nepřímém, ba dokonce v přímém, jak dovodil soud prvního stupně. Ostatně i svědek J. P. potvrdil, že jim obviněný řekl, že o zákazu nic neví. U dovolatele tak zcela absentuje úmyslná forma zavinění a svého jednání se mohl dopustit nanejvýš ve formě vědomé nedbalosti.
7. Obviněný připomenul i výpověď svědkyně E. H., ze které vyplynulo, že její telefonát byl jednáním naprosto nestandardním a atypickým, které tak nanejvýš mohlo vzbudit u adresáta pochybnosti o tom, zda obsah sdělení není náhodou pravdivý. Zcela určitě ale nemohlo bez dalšího založit vědomost dovolatele o platném zákazu řízení. Pokud si informace obsažené v telefonickém sdělení ověřoval s negativním výsledkem, byly tím jeho pochybnosti vyvráceny a on nadále nedisponoval žádnými informacemi, jež by byly potencionální založit jeho vědomost o platném zákazu řízení. Obviněný dodal, že k prokázání toho, že si opakovaně ověřoval telefonické sdělení svědkyně E. H., navrhoval k důkazům výslech svědka S. Š., jenž však soudy neprovedly a na místo toho konstatovaly, že si nic neověřoval. Pochybnosti dovolatel vyjádřil také ohledně obsahu telefonického sdělení, zejména o tom, zda jej jmenovaná svědkyně vůbec informovala o uložení zákazu řízení, či zda s ním pouze hovořila o odevzdání řidičského průkazu. Uložení správního trestu je navíc citlivým údajem, a je tedy s přinejmenším zvláštní, že by úřednice o něčem takovém jen tak hovořila do telefonu. Nelze rovněž odhlédnout od faktu, že v evidenční kartě řidiče je chybně uvedeno, že zákaz řízení vydal Magistrát města Ostravy, přičemž obviněný se v jeho obvodu žádného dopravního přestupku nedopustil. Pokud by mu tedy svědkyně sdělila právě zmíněnou chybnou informaci, nemohlo to v něm vzbudit ani pochybnosti, že mu byl nějaký správní trest zákazu řízení uložen. Není-li tedy najisto postaveno, že by svědkyně E. H. sdělila dovolateli, že má uložen platný zákaz řízení, nemůže obstát ani názor soudů, že pouhé telefonické sdělení je způsobilé založit jeho vědomost o této skutečnosti. Své stanovisko obviněný podpořil odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 3 Tdo 961/2016, a uzavřel, že se nemohl dopustit přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, když o existenci zákazu řízení motorových vozidel nevěděl.
8. S ohledem na vše výše uvedené dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil v celém rozsahu napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 8. 2021, č. j. 5 To 246/2021-205, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 6. 5. 2021, č. j. 80 T 5/2021-185. Dále aby podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby předseda senátu Nejvyšší soudu podle §265o odst. 1 tr. ř. rozhodnul o přerušení výkonu rozhodnutí co do trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel.
9. V souladu s §265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Konstatoval, že dovolatel opakuje ve svém podání obhajobu, kterou již uplatnil v předchozích fázích trestního řízení, s níž se již soudy obou stupňů vypořádaly. Státní zástupce se s jejich argumentací ztotožnil a v podrobnostech na ni odkázal, neboť nepovažoval za nezbytné ji ve svém vyjádření opakovat. Následně se blíže zabýval usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2016 sp. zn. 3 Tdo 961/2016, a vyslovil názor, že obviněný jeho obsah vykládá proti jeho smyslu. Posléze na základě citace rozhodující pasáže odkazovaného rozhodnutí (které bude podrobněji rozebráno níže) konstatoval, že vědomost obviněného o existenci uloženého zákazu řízení motorových vozidel lze dovodit i ze sdělení důvěryhodné osoby, aniž by pachatel znal příslušné správní rozhodnutí. Jestliže si takovou informaci neověří, jedná při řízení motorového vozidla v nepřímém úmyslu. V této souvislosti státní zástupce zdůraznil, že obhajobu dovolatele, že si onu telefonickou informaci následně ověřoval, považovaly soudy za vyvrácenou, což doplnil odkazem na jejich rozhodnutí. K nevěrohodnosti této obhajoby přispívá podle jeho názoru i to, že rozhodnutí o uložení zákazu řízení měl dovolatel po celou dobu k dispozici ve své datové schránce a zejména, že si ani za dané situace nevzpomněl, že tuto datovou schránku má. Namísto aby se do ní přihlásil, podstoupil tvrzená bezvýsledná telefonická ověřování. Státní zástupce dále zdůraznil, že předmětné námitky nenaplňují žádný z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť jsou zaměřeny proti hodnocení důkazů a proti učiněným skutkovým zjištěním o zavinění dovolatele. Z tohoto důvodu v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je ve vymezeném rozsahu podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
11. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
12. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 pod písmeny a) až k) tr. ř. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174–3175.): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
13. Dovolatel výslovně zvolil posledně uvedenou variantu, když citovaný dovolací důvod uplatnil (i ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně) ve spojení s dalším dovolacím důvodem, který je zakotven v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Na jeho základě lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
14. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
15. Z obsahu podaného dovolání je patrné, že obviněný ve své argumentaci balancoval na samé hraně výše popsaného zákonného rozsahu jím zvoleného dovolacího důvodu. Na jedné straně totiž zpochybňoval, že z přijatých skutkových zjištění (zejména ohledně jeho telefonátu se svědkyní E. H.) bylo možno dovodit naplnění subjektivní stránky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Na straně druhé však své hmotněprávní námitky doplňoval o dílčí tvrzení, která byla v řízení před soudem prvního stupně bez důvodných pochybností vyvrácena (např. že si opakovaně telefonicky ověřoval sdělení svědkyně E. H., vždy s negativním výsledkem). Nejvyšší soud proto považuje za nezbytné zopakovat, že při hodnocení uplatněných námitek bude vycházet výlučně ze skutkového stavu ustáleného v řízení před soudy nižších instancí, poněvadž (jak již bylo uvedeno výše) není v dovolacím řízení (a to na základě žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů) oprávněn přezkoumávat správnost či nesprávnost již dříve přijatých skutkových závěrů, dvojnásob za situace, kdy ani sám dovolatel jejich revizi po Nejvyšším soudu výslovně nepožadoval.
16. Přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. ř. se obviněný podle tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně dopustil tím, že mařil výkon rozhodnutí jiného orgánu veřejné moci tím, že vykonával činnost, která mu byla takovým rozhodnutím zakázána. Jde o přečin úmyslný, přičemž postačí zavinění ve formě eventuálního úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Podle §15 odst. 2 tr. zákoníku srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.
17. Zavinění jakožto psychický stav pachatele ke skutečnostem odpovídajícím znakům uvedeným v zákoně tu musí být v době činu, v okamžiku trestného jednání pachatele. Bezvýznamné jsou představy a vůle pachatele před činem nebo po něm. Tento vnitřní vztah, odehrávající se v psychice pachatele, je navenek seznatelný pouze tím, že buď slovní informaci o něm poskytne sám pachatel, nejčastěji ve své výpovědi, nebo tím, že se projeví v chování pachatele. V odborné trestněprávní literatuře a v judikatorní praxi byl opakovaně vysloven názor, že úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Závěr o úmyslu, jestliže o této otázce chybí doznání pachatele, lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo z jiných okolností objektivní povahy. Úsudek o zavinění lze vyvodit i ze zjištěných okolností subjektivní povahy, např. z pohnutky činu (viz např. rozhodnutí č. 41/1967 Sb. rozh. tr.).
18. Podle ustálené teorie i praxe zavinění je vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. Zavinění je podle §15 a §16 tr. zákoníku vybudováno: a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, b) na složce vůle, zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce, ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.
19. Z hlediska rozlišení úmyslu od nedbalosti je rozhodující volní složka, která u nedbalosti chybí. Volní složka zahrnuje aktivní kladný vztah k zamýšleným či vážně zvažovaným reálným skutečnostem na podkladě znalosti rozhodných okolností, aniž by bylo vyžadováno, aby pachatel pociťoval tyto skutečnosti jako pro sebe příjemné či nepříjemné (i nepříjemnou skutečnost pachatel může chtít nebo s ní být srozuměn, jestliže se chce vyhnout skutečnosti ještě nepříjemnější anebo jestliže podlehne své vášni nebo jiným citovým hnutím). Aktivní vztah k zamýšleným nebo uvažovaným skutečnostem musí tu být z toho důvodu, že vůle musí potencovat jednání pachatele, a proto nepostačuje jen jeho „pasívní přístup“, který se neprojeví v jednání (konání nebo opomenutí) pachatele (tzv. neprojevená vůle nebo i vůle projevená). Kladný pak tento vztah musí být z toho důvodu, že vůle směřuje k vyvolání rozhodných skutečností vlastním jednáním; pokud by byl záporný, nesměřovala by vůle pachatele k jejich vyvolání. Kladný vztah zde není jen u „chtění“ ve smyslu přímého úmyslu, ale také u „srozumění“, které provází činnost směřující k následku (popř. k jiné skutečnosti vyžadující zavinění), třebaže vlastním objektem chtění tu je něco jiného, přičemž však srozumění musí pokrývat i následek relevantní z hlediska trestního práva.
20. U nepřímého či eventuálního úmyslu ( dolus eventualis ) pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele (viz shora) k způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 3/2006 Sb. rozh. tr.). Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele, s kterým je však srozuměn. Na takové srozumění pak při uvedeném aktivním kladném vztahu k zamýšleným či vážně zvažovaným reálným skutečnostem na podkladě rozhodných okolností usuzujeme z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného.
21. Vědomá nedbalost je budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákoníkem. Nepřiměřené důvody, které vedly pachatele k tomu, že spoléhal na to, že k následku nedojde, není možno zaměňovat s omylem, při kterém pachatel jedná pod vlivem nesprávné znalosti skutečnosti, ale ani se zabraňujícími okolnostmi (důvody) ve vztahu k následku, které jsou rozhodné pro nepřímý (eventuální úmysl), kde se ve shora uvedených souvislostech zvažuje, zda pachatel počítal či nepočítal s konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný. Nedostatečné zhodnocení nebezpečí nespočívá v neznalosti tohoto stavu, ale v tom, že pachatel nedocenil možné následky svého jednání. Vědomá nedbalost se shoduje s eventuálním úmyslem v intelektuální složce, ale oproti eventuálnímu úmyslu zde chybí volní složka vyjádřená srozuměním. Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, avšak nechce ho způsobit, ani s ním není srozuměn. Naopak spoléhá, že ho nezpůsobí. Naproti tomu při eventuálním úmyslu pachatel svým jednáním zásadně mířil na jiný účel či sledoval jiný cíl, ale bylo mu jasné, že ho nedosáhne jinak než tím, že zřejmě – in eventum (nikoli nutně, pak by šlo o úmysl přímý, poněvadž pokud pachatel považuje následek za nutný, nutně ho také chce) dojde k porušení nebo ohrožení určitého právního statku, zákonem chráněného, zásadně tedy při uvedeném aktivním kladném vztahu k zamýšleným či vážně zvažovaným reálným skutečnostem na podkladě znalosti rozhodných okolností nepočítal s žádnou konkrétní okolností, jež by následku, který si představoval jako možný, mohla zabránit. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ale ani z hlediska psychického nazírání pachatele nutným výsledkem jeho jednání, neboť sleduje svým záměrem účel nebo cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak účelem nebo cílem relevantním, tak i účelem či cílem nezávadným, přitom je však pachatel vždy přinejmenším smířen s tím, že realizace tohoto účelu nebo cíle zřejmě in eventum předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, zpravidla pouze vedlejším následkem jednání pachatele, který je s ním srozuměn.
22. Soudy obou stupňů správně uzavřely a vysvětlily, proč shledaly zavinění ve formě nepřímého úmyslu a odmítly obhajobu obviněného, že nejednal úmyslně, v důsledku čehož se nemohl dopustit přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný v dovolání znovu uváděl, že v době činu (dne 1. 9. 2020) nevěděl o platném zákazu řízení motorových vozidel. Vědomost o něm přitom nemohl nabýt na základě pouhého telefonického sdělení od jemu zcela neznámé osoby, jelikož takové sdělení nemá potenciál nahradit řádné doručení rozhodnutí správním úřadem. Z toho dovozoval, že v daném případě nemohl svým jednáním naplnit subjektivní stránku posuzovaného přečinu, ať již v úmyslu nepřímém či dokonce přímém. S touto jeho argumentací se ale ani Nejvyšší soud nemohl ztotožnit. Předně lze připomenout, že příkaz Magistrátu města XY ze dne 17. 6. 2020, č. j. MMFM 84983/2020, dovolateli doručen byl, a to do jeho datové schránky fyzické osoby v souladu s §17 odst. 4, 6 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších předpisů. Jde o doručení fikcí, které má ovšem stejné právní účinky jako doručení do vlastních rukou. Skutečnost, že obviněný, který za účelem svého podnikání používal více datových schránek a na existenci své datové schránky fyzické osoby si nevzpomněl (č. l. 201), na řádném doručení označeného úředního dokumentu ničeho nemění. Podstatnou pro právní posouzení věci byla nicméně otázka, zda telefonické sdělení svědkyně E. H. bylo dostačující pro přijetí závěru, že dovolatel měl povědomí o platném zákazu řízení motorových vozidel, a tedy zda bylo jeho protiprávní jednání ze dne 1. 9. 2020 pokryto úmyslným zaviněním či nikoliv.
23. Přestože řádné doručení úředního dokumentu, jenž si jeho adresát navíc i přečte, požívá bezesporu vyšší autority než telefonické sdělení jiné osoby, nelze zároveň konstatovat, že by vypovídající hodnota takto zprostředkované informace byla nulová či zanedbatelná. Lze připomenout obecné pravidlo, že na zavinění a jeho formu je třeba usuzovat ze všech konkrétních okolností, za kterých byl trestný čin spáchán, a ze všech důkazů z tohoto hlediska významných, přičemž žádnému z těchto důkazů nelze a priori přikládat zvláštní význam (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 219). Z tohoto pohledu proto není nezbytné klást až takový důraz na absenci důkazu o tom, že obviněný se přímo („na vlastní oči“) seznámil s příslušným rozhodnutím správního orgánu, když ve věci existují jiné (byť v obecné rovině a individuálně posuzováno ne až tak zásadní) důkazy svědčící o tom, že byl s uloženým zákazem řízení seznámen, resp. přinejmenším srozuměn. I takovéto (jiné) skutkové okolnosti tak mohou být soudy brány v potaz a vést je k přijetí závěru o úmyslném porušení správního trestu zákazu činnosti. Nejvyšší soud v tomto ohledu považuje za významnou nejen samotnou telefonickou informaci svědkyně E. H., nýbrž i celý kontext posuzovaného případu, do kterého byla tato dílčí událost zasazena.
24. Je nezbytné vyzdvihnout, že dovolatel byl dne 15. 4. 2020 zastaven policejní hlídkou, jelikož jel svým vozidlem rychlostí minimálně 153 km/h v místech, kde je maximální povolená rychlost 90 km/h. I jemu muselo být od počátku jasné, že takovéto překročení rychlostního limitu není rozhodně zanedbatelné. Dále je z úředního záznamu z téhož dne zřejmé, že spáchaný přestupek nebylo možno řešit v příkazním řízení, a z tohoto důvodu se nedalo očekávat nic jiného, než jeho projednání ve správním řízení (č. l. 120). Není od věci ani připomenout, že obviněný měl v dané době již celkem jedenáct záznamů o dopravních přestupcích v evidenční kartě řidiče (č. l. 123, 124). Pokud mu tedy nedlouho poté dne 30. 7. 2020 telefonovala svědkyně E. H., aby odevzdal řidičský průkaz, když tak neučinil ve stanovené lhůtě (do 16. 7. 2020), nemohl podanou informaci, kterou mu nadto sdělila osoba, která se prezentovala jako úřední (zaměstnankyně Městského úřadu v XY), rozhodně brát na lehkou váhu. Za shora popsaného stavu totiž nelze považovat uložení trestu zákazu činnosti za nic jiného, než za logické vyústění předchozího jednání dovolatele, jakožto evidentně neukázněného řidiče. V tomto světle pak nemohou obstát ani výhrady, že nebyl prokázán obsah telefonického sdělení v tom směru, že nebylo postaveno najisto, zda svědkyně výslovně hovořila o uloženém zákazu činnosti či nikoliv. U hlavního líčení sice svědkyně nejprve uvedla, že se o tomto faktu „asi“ zmínila, nicméně k dotazu státního zástupce se opravila a odvětila, že to obviněnému řekla „určitě“ (č. l. 180, 181). Posléze uvedené by daleko více odpovídalo kontextu daného telefonického rozhovoru, který se týkal povinnosti odevzdat řidičský průkaz. Avšak i pokud by informace o zákazu řízení výslovně uvedena nebyla, lze si jen stěží představit nějaký jiný důvod k odevzdání řidičského průkazu než právě tento. Ani tyto namítané (údajné) pochybnosti proto nejsou s to věrohodně podpořit obhajobu obviněného, že o zákazu řízení nevěděl. Totéž pak platí pro chybný údaj v evidenční kartě řidiče, podle kterého měl předmětné rozhodnutí vydat Magistrát města Ostrava (správně měl být uveden XY), a který je zcela marginální oproti shora popsaným okolnostem případu.
25. Dovolatel rovněž odkazoval na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 3 Tdo 961/2016, kterým chtěl podpořit svou námitku, že pouhé sdělení (o vydání platného zákazu řízení) není způsobilé založit subjektivní stránku pachatele ve formě úmyslu. Výše však bylo konstatováno, že tomu tak ani v obecné rovině není a že i z takové skutečnosti může soud dovodit závěr o úmyslném zavinění (pochopitelně s ohledem na všechny okolnosti toho kterého případu). Totéž vyplývá i z obviněným poukazovaného judikátu, v němž byla řešena skutkově obdobná věc, kdy byl pachatel (obviněný) o trvajícím zákazu činnosti informován policistou při silniční kontrole. Státní zástupce ve svém vyjádření připomenul, že i v tomto případě obviněný namítal, že dané sdělení nemá potenciál nahradit řádné doručení správního úřadu, z čehož dovozoval, že „chybí jeho úmyslné zavinění a že se svého jednání mohl dopustit nanejvýš ve formě vědomé nedbalosti“. Nejvyšší soud však tuto obhajobu nepřijal a uvedl, že obviněný „byl policisty … informován o platném zákazu řízení, kdy o náležitostech a formě takového sdělení lze zajisté polemizovat, ale i tak mohl obviněný takovou informaci vzít v potaz a na příslušných místech si ji ověřit. Nevznikají tudíž ani pochybnosti stran zavinění obviněného, který … jednal (přinejmenším) v úmyslu nepřímém“.
26. V návaznosti na to dovolatel opakovaně zdůrazňoval, že si informaci od svědkyně E. H. dvakrát telefonicky ověřoval na Magistrátu města XY a vždy „s negativním výsledkem“. Tato jeho obhajoba však byla již v řízení před soudem prvního stupně bez důvodných pochybností vyvrácena. Nejvyšší soud v daném směru poukazuje na evidenční kartu řidiče na č. l. 27, ze které je patrné, že předmětný záznam o přestupku a následném příkazu správního úřadu musel být v této evidenci v srpnu 2020 (tj. v době, kdy měly proběhnout dva údajné ověřovací telefonáty) již zanesen, neboť v červenci, dne 30. 7. 2020, byla k tomuto konkrétnímu záznamu vložena do karty poznámka, právě o telefonátu svědkyně E. H., aby obviněný odevzdal řidičský průkaz. Uvedenou skutečnost navíc potvrdila i sama svědkyně. Lze proto souhlasit s nalézacím soudem, že nedává smysl, aby hned dva úředníci městského úřadu (nezávisle na sobě) podali dovolateli nepravdivou informaci o tom, že „tam nic nevidí“. Soudy správně upozornily na fakt, že obviněný si mohl informaci o zákazu řízení jednoduše ověřit i jiným způsobem (např. zažádat o výpis z evidenční karty řidiče nebo zkontrolovat, jaké má zřízeny datové schránky, a zde dohledat příslušné rozhodnutí), což ale neučinil. K tomu dovolací soud taktéž dodává, že v této souvislosti se jako nejsnazší řešení nabízelo přihlášení se do datové schránky fyzické osoby, kterou obviněný měl zřízenu, zvláště uváží-li se, že věděl o tom, že je proti němu vedeno přestupkové řízení, a musel proto očekávat rozhodnutí příslušného správního orgánu. Nadto si nelze nepovšimnout, že jím uplatněná obhajoba (podle které si chtěl telefonicky sdělenou informaci nejprve ověřit) je v rozporu s věrohodnou výpovědí svědkyně E. H. i poznámkou v evidenční kartě řidiče z 30. 7. 2020. Z nich totiž vyplývá, že dovolatel již v telefonickém hovoru přislíbil rovnou odevzdání jeho řidičského průkazu (a nikoliv další ověřování si sděleného údaje, jak tvrdil u hlavního líčení), což svědčí pro závěr, že od samého počátku bral informaci o uložení zákazu řízení zcela vážně, že byl s danou skutečností přinejmenším srozuměn, což by jen korespondovalo s tím, že několik měsíců předtím se dopustil závažného dopravního přestupku (o čemž dobře věděl).
27. Soud prvního stupně proto neměl žádný důvod provádět k danému tématu další dokazování, neboť obhajoba obviněného byla spolehlivě vyvrácena (§2 odst. 5 tr. ř.). Nic mu tedy nebránilo zamítnout návrh dovolatele na výslech svědka S. Š. To také učinil, nepostupoval ovšem zcela v souladu s požadavky Ústavního soudu k aplikaci §89 odst. 2 tr. ř. Na základě jeho konstantní judikatury (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05), není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Je nutno připustit, že v posuzované trestní věci nalézací soud opomenul ve svém rozsudku jakkoliv zdůvodnit, proč návrh obviněného na doplnění dokazování zamítl. Nejvyšší soud byl proto povinen zkoumat, zda bylo výše zmíněným pochybením zasaženo do práva dovolatele na spravedlivý proces (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb.). Shledal však, že nikoliv.
28. V této souvislosti je potřeba dále připomenout, že neakceptování důkazního návrhu obviněného lze podle názoru Ústavního soudu založit třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Právě naposledy zmíněný důvod, tady nadbytečnost důkazu, byla zcela jednoznačně dána i v posuzovaném případě. Výslech svědka S. Š., jímž měla být potvrzena skutečnost, že dovolatel si měl informaci o zákazu řízení telefonicky ověřovat s negativním výsledkem, rozhodně nemohl pod tíhou dalších provedených důkazů nijak zvrátit opačný ( a zcela správný) závěr nalézacího soudu (srov. výše bod 26. tohoto usnesení). Na první pohled se jednalo o zcela bezvýznamný důkaz, jehož případné provedení by nemohlo žádným způsobem ovlivnit výsledek tohoto trestního řízení. To ostatně cítil i sám obviněný, který v rámci svého odvolání (č. l. 188) ani posléze při veřejném zasedání u odvolacího soudu (č. l. 201) jeho provedení znovu nenavrhoval a nenamítal též jeho opomenutí nalézacím soudem. Popisované pochybení se tedy nemohlo ani dotknout celkové zákonnosti a správnosti řízení, které napadeným rozhodnutím předcházelo, a nemohlo proto zapříčinit zásah do základních práv a svobod dovolatele.
29. Nejvyšší soud uzavírá, že námitky dovolatele jsou ve svém celku zjevně neopodstatněné. Proto podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
30. Nejvyšší soud nerozhodoval o návrhu obviněného na přerušení výkonu uloženého trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel, poněvadž dovolatel není osobou oprávněnou k podání takového návrhu (což nevylučuje, aby k takovému postupu učinil podnět). Samosoudkyně soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem nepředložila a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu – též s ohledem na výsledek řízení o dovolání – důvody pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledala.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 12. 2021
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu