ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.1293.2020.1
sp. zn. 8 Tdo 1293/2020-356
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 1. 2021 o dovolání obviněného M. D. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2020, sp. zn. 9 To 223/2020, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 6 T 184/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. D. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1 . Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 4. 6. 2020, sp. zn. 6 T 184/2019, byl obviněný M. D. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost, aby v průběhu zkušební doby podmíněného odsouzení nahradil podle svých sil škodu, kterou způsobil trestnou činností. V dalším bylo rozhodováno o nároku poškozených na náhradu škody.
2 . Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný a poškozený L. Z. Odvolání obviněného směřovalo proti všem jeho výrokům, poškozený jej napadl ve výroku o náhradě škody. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 24. 9. 2020, sp. zn. 9 To 223/2020, podle §256 tr. ř. odvolání obviněného i poškozeného zamítl jako nedůvodná.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil výše uvedených přečinů tím, že dne 13. 1. 2019 v době kolem 00:30 hodin na parketu v Kulturním domě v XY, XY, při taneční zábavě úmyslně fyzicky napadl poškozeného L. Z. tak, že ho nejdříve kopl do holeně levé nohy a následně ho udeřil pěstí do obličeje, čímž ho srazil na zem, přičemž se poškozený udeřil hlavou o podlahu a v důsledku napadení obviněným utrpěl zlomeninu nosního septa s dislokací doleva, pohmoždění levé očnice s krevním výronem vnitřního koutku s přechodným dvojitým viděním levého oka s poúrazovou parézou IV. hlavového nervu vlevo, zlomeniny zubu 11, 21, 22, otřes mozku a pohmoždění měkkých částí pokrývek lebních s krevním výronem v levé okcipitální krajině hlavy, kdy tato poranění si vyžádala nejdříve hospitalizaci poškozeného v Oblastní nemocnici XY a následně ho podstatně omezovala v běžném způsobu života po dobu nejméně dva až tři týdny, po kterou trpěl dvojitým viděním levého oka a zhoršením dýchání levého nosního průduchu při zlomenině vazivové přepážky nosní s jejím posunem doleva, kvůli čemuž se musel dne 13. 3. 2019 podrobit operačnímu zákroku – septoplastice nosní přepážky, a dále v důsledku pádu poškozeného po úderu ze strany obviněného došlo k poškození displeje mobilního telefonu poškozeného zn. Microsoft Lumia XL 950, čímž byla poškozenému způsobena škoda ve výši 3 684 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2020, sp. zn. 9 To 223/2020, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a že soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním.
5 . Dovolatel měl konkrétně za to, že soudy nižších stupňů v rámci hodnocení věci nedostály pravidlu in dubio pro reo a i přes zjištěné skutečnosti svědčící v jeho prospěch rozhodly o jeho vině. Zdůraznil, že tak učinily především na základě výpovědí svědků M. F. a D. P., přičemž tito svědci při rekognici obviněného označili na 70, respektive 80 %. Samotný poškozený byl v rámci své výpovědi schopen popsat průběh taneční zábavy jen do svého napadení, další průběh událostí neznal a vybavil si jen probuzení v nemocnici; obviněného jako pachatele výslovně neidentifikoval, přesto soudy obou stupňů označily poškozeného jako jednu z osob, která obviněného identifikovala. Dále upozornil na skutečnost, že svědci M. F. a D. P. v hlavním líčení na 100 % identifikovali jako pachatele obviněného, avšak takové poznání nesplňovalo zákonné předpoklady pro identifikaci pachatele s ohledem na předchozí rekognici, při které již obviněného částečně identifikovali, ale i s ohledem na absenci figurantů a rozdělení rolí v jednací síni, kdy obviněný byl v postavení obžalovaného a seděl vedle svého obhájce. Podle obviněného tak soudy nepřípustně hojily skutečnost, že svědci při zákonně provedené rekognici pachatele neidentifikovali na 100 %, čímž porušily pravidlo in dubio pro reo , zásady trestního řízení, a došlo tak i k zásahu do ústavně zaručených práv obviněného, zejména práva na spravedlivý proces. Obviněný dále podotkl, že se soudy nižších stupňů nevypořádaly s rozpory ohledně přítomnosti dlahy na pravé ruce obviněného. Upozornil, že jak on, tak i svědci V. D., M. H. a J. B. shodně uvedli, že měl v inkriminované době na prstu pravé ruky dlahu, naproti tomu svědci M. F. a D. P. uvedli, že dlahu neměl, či si nepamatují, že by měl dlahu, a poškozený v tomto ohledu neuvedl nic. Přítomnost dlahy má však vliv na způsob fyzického kontaktu obviněného s poškozeným. Oproti jiným svědeckým výpovědím svědci M. F. a D. P. uvedli, že obviněný měl poškozeného udeřit pravou rukou sevřenou v pěst. Dlaha na prstu znemožňovala podle dovolatele ruku v pěst sevřít, soudy nižších stupňů se však nevypořádaly s tím, jakým způsobem tedy měl obviněný sevřít pravou ruku v pěst a poškozeného i přes dlahu udeřit, pouze nedostatečně uvedly, že pěst s dlahou na prstu sevřít lze. I v této úvaze soudů obviněný spatřoval nepřípustné doplňování výpovědí svědků o vlastní úvahy, které pak v odůvodnění prezentovaly jako skutečnosti vyplývající z výpovědí svědků. Soudy však podle jeho názoru dezinterpretovaly skutečný stav důkazní situace, hodnotily důkazy zcela jednostranně a tendenčně za současného přehlížení nebo relativizování důkazů ve prospěch obviněného. Zdůraznil, že pokud by soudy obou stupňů v průběhu řízení důsledně dbaly všech zásad a principů trestního řízení, nemohly by dospět k závěru, že byla jednoznačně prokázána vina obviněného skutkem vykazujícím znaky přečinu podle §146 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem podle §358 odst. 1 tr. zákoníku.
6 . Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s §265k odst. 1 tr. ř. ve spojení s §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že napadené rozhodnutí zruší a znovu sám rozhodne tak, že obviněného z důvodu uvedeného v §226 písm. c) tr. ř. zprostí obžaloby. Pokud soud dospěje k závěru, že nejsou splněny podmínky pro uvedený postup, alternativně navrhl, aby rozhodl v souladu s §265k odst. 1 ve spojení s §265 l odst. 1 tr. ř., tedy napadené rozhodnutí zrušil, společně s ním zrušil i rozhodnutí jemu předcházející a věc vrátil Okresnímu soudu v Kladně k novému projednání. Současně navrhl, aby ještě před meritorním projednáním dovolání Nejvyšší soud odložil ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř. vykonatelnost usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2020, sp. zn. 9 To 223/2020, resp. všech výroků rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 4. 6. 2020, sp. zn. 6 T 184/2019.
7 . Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání obviněného předně poukázala na to, že obviněný v rámci svého dovolání uplatnil argumentaci již známou z jeho dosavadní obhajoby. Konstatovala, že jednání obviněného bylo prokázáno především výpovědí poškozeného L. Z., ale i výpovědí přímých svědků M. F. a D. P. a dále navazujícími výpověďmi svědků M. P., P. K., T. K. a P. M. S těmito důkazy koresponduje znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, znalce MUDr. Zdeňka Šňupárka, který byl vypracovaný k poraněním poškozeného, z něhož vyplynulo, že poškozený utrpěl zranění blíže popsaná ve výrokové části rozhodnutí soudu prvého stupně, když vznik zranění v oblasti levé poloviny obličeje je dobře vysvětlitelný mechanismem přímého tupého násilí středně velké až velké intenzity, které působilo jednorázově proti uvedené tělní krajině směrem zepředu. Poranění v oblasti hlavy, a to otřes mozku a měkkých tkání levé týlní krajiny, lze dobře vysvětlit mechanismem přímého tupého násilí, které působilo jednorázově proti uvedené tělní krajině hlavy a mozku při nekoordinovaném pádu těla ze stoje směrem vzad na podlahu s úderem týlní krajiny hlavy o podlahu. Popisovaná zranění odpovídají tomu, jak děj popisoval poškozený a svědci M. F. a D. P. K námitce obviněného, že daného dne měl obviněný na prstě dlahu, což potvrdili i slyšení svědci M. H. a J. B., a proto se úderu pěstí nemohl dopustit, státní zástupkyně uvedla, že již prvoinstanční soud správně uvedl, že dlaha na prstu obviněného rozhodně neznamená nemožnost provést úder pěstí do obličeje poškozeného, navíc je otázkou, zda obviněný v danou chvíli dlahu na ruce vůbec měl, když svědci M. F. a D. P. takové dlahy či obvazy na končetině obviněného nezaznamenali. Konstatovala možnost, že si obviněný v dané chvíli dlahu sundal. Z lékařské zprávy ohledně poranění prstu obviněného vyplynulo, že k sundání dlahy by mělo dojít 9. 1. 2019, tedy ještě před konáním plesu a inkriminovanou událostí. Proto je podle státní zástupkyně možno tuto skutečnost hodnotit jako trestněprávně nevýznamnou ve vztahu k právnímu hodnocení jednání obviněného vůči poškozenému. Dále státní zástupkyně upozornila, že řízení o dovolání nenabízí možnost přezkumu skutkových zjištění. Námitkami vyjádřenými v dovolání se již náležitě a dostatečně podrobně zabýval odvolací soud, jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování. Na závěr svého vyjádření upozornila, že obviněný v dovolání uplatnil pouze námitky skutkové, přičemž takové výhrady nesměřují proti právnímu posouzení věci a neodpovídají žádnému ze zákonných důvodů dovolání.
8 . Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
III. Přípustnost dovolání
9 . Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
10. Nejvyšší soud připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
11 . V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
12. Nejvyšší soud připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
13. Pochybení podřaditelná pod výše uvedené vady dovolací soud v projednávaném případě neshledal. V posuzované věci není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (zejména body 15. až 20. na str. 8 až 10 rozsudku soudu prvního stupně, body 19. až 21. na str. 4, 5 usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními odvolacího soudu a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněných a proč jim nepřisvědčily. Ničeho nelze vytknout ani z hlediska respektování zásady presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř., §40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a z ní plynoucího pravidlo in dubio pro reo, jež jsou dozajista pilířem spravedlivého trestního řízení. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Existence rozporů mezi důkazy však sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo , tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001).
14 . Jednání obviněného popsané v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně bylo prokázáno především výpovědí poškozeného L. Z. a výpověďmi ve věci zcela nezaujatých svědků M. F. a D. P., kteří viděli celý incident a uvedli, že obviněný přistoupil ke své manželce a poškozenému, kterého okamžitě udeřil do obličeje, nikoliv pouze odstrčil od své manželky. Pominout nelze ani závěry znaleckého posudku znalce MUDr. Zdeňka Šňupárka z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství (č. l. 107 až 117), zabývajícím se mimo jiné i mechanismem vzniku zranění poškozeného, podle něhož mechanismus vzniku zranění odpovídal výpovědím poškozeného a uvedených svědků a naopak vyloučil vznik zranění pouhým upadnutím po odstrčení. Všechny tyto důkazy spolu korespondují a obhajobu obviněného uplatňovanou po celou dobu trestního řízení a zopakovanou v dovolání jednoznačně vylučují. Rozhodně nelze souhlasit s obviněným, měl-li za to, že identifikace obviněného jako pachatele svědky a poškozeným nebyla s respektem k zásadám pro hodnocení důkazů a pravidlem in dubio pro reo dostačující. Nejvyšší soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, s nímž souhlasil i soud odvolací, že pachatelem předmětného skutku je právě obviněný M. D., a to především na základě jeho identifikace svědky M. F. a D. P. Tito svědci v přípravném řízení obviněného spolehlivě identifikovali při rekognici provedené v souladu se zákonnými požadavky uvedenými v §104b tr. ř. (viz protokoly o rekognici na č. listu 80 až 86, 87 až 93, včetně fotodokumentace na č. listu 95 až 102). Zákonnost rekognice provedené v přípravném řízení ostatně ani dovolatel nezpochybnil. Oba tito svědci nejprve pachatele popsali a následně jej mezi ostatními figuranty označili a uvedli, že si jej pamatovali především podle jeho obličeje. Skutečnost, že na dotaz, na kolik procent si jsou jistí tím, že je obviněný pachatelem, svědek M. F. určil 80 % s tím, že si je dost jistý (č. listu 83), a svědkyně D. P. 70 % (č. listu 90), a to s ohledem na odstup času, na spolehlivosti identifikaci obviněného jako pachatele projednávaného skutku ničeho nemění. Bylo prokázáno, a ani sám obviněný tuto skutečnost nepopřel, že se obviněný v době předmětného skutku nacházel na plese, dokonce v bezprostřední blízkosti poškozeného, s nímž se v daném momentu dostal do konfliktu ohledně své manželky. Obhajoba obviněného však spočívala v tom, že poškozeného neudeřil, pouze jej od své manželky odstrčil, načež poškozeného zřejmě udeřil někdo jiný či si ublížil sám při pádu. V tomto ohledu však určení, že obviněný byl pachatelem předmětného skutku, že byl tedy tím, kdo poškozeného udeřil do obličeje, dokresluje i výpověď poškozeného, který vyloučil, že by byl nejprve obviněným odstrčen a pak jej někdo jiný udeřil, stejně tak svědci M. F. a D. P. nehovořili o přítomnosti dvou osob, které by se dostaly do fyzického konfliktu s poškozeným, a to osoby, která by nejdříve poškozeného od manželky obviněného odstrčila, a následně jiné osoby, která by poškozeného udeřila. Právě tyto skutečnosti onu 20% až 30% pochybnost, která podle obviněného v rekognici obviněného svědky M. F. a D. P. přetrvávala, vylučují. V takové situaci je rozpoznání obviněného jako pachatele uvedenými svědky zcela dostačující, a je-li hodnoceno nejen samostatně, ale i v souhrnu s ostatními provedenými důkazy, pak nevyplývají jakékoliv důvodné pochybnosti o tom, že právě obviněný byl tím, kdo poškozeného v dané chvíli udeřil. Za zcela irelevantní je třeba považovat otázku, zda obviněný měl v době spáchání předmětného skutku na prstu pravé ruky, kterou měl poškozeného udeřit, dlahu. Jak uvedl i nalézací soud, přítomnost dlahy na prstu nevylučuje možnost ruku sevřít v pěst, byť třeba ne úplně, především pak nevylučuje někoho rukou udeřit. Soudy nižších stupňů proto nepochybily, pokud se touto skutečností již v rámci dokazování pro její nepodstatnost z hlediska určení osoby pachatele projednávaného skutku, blíže nezabývaly. Soudy správně neaplikovaly pravidlo in dubio pro reo , jelikož v daném kontextu nebyly přítomny důvodné pochybnosti o vině obviněného. Souhrn provedených důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku nejen spolehlivě prokazují všechny okolnosti předmětného skutku, objektivní i subjektivní stránku označených přečinů a usvědčují z jejich spáchání obviněného, ale současně rozumně vylučují reálnou možnost jakéhokoliv jiného závěru, tj. že by pachatelem činu byla jiná osoba (k tomu srov. př. rozhodnutí č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.).
15. Při nezjištění možnosti ingerence Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů na základě tzv. extrémního rozporu při hodnocení důkazů je třeba uzavřít, že zmiňované námitky dovolatele, jimiž zpochybnil skutková zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil soud odvolací a posléze i soud dovolací, nemohou obstát. Ačkoli tedy obviněný deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož naplnění spatřoval v nesprávném právním posouzení skutku, pak k této námitce v dovolání neuvedl jakoukoliv konkrétní argumentaci. Ve skutečnosti uplatnil pouze takové námitky skutkové, případně procesní, které nejsou způsobilé nejen tento dovolací důvod, ale ani žádný jiný důvod dovolání podle §265b tr. ř. obsahově naplnit, a to ani z pohledu relevantní judikatury Ústavního soudu. Dovolací soud se proto posouzením skutku z hlediska hmotného práva nezabýval.
16. Nejvyšší soud proto uzavírá, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Proto je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
17. Nejvyšší soud nerozhodoval o návrhu obviněného na odložení výkonu rozhodnutí, poněvadž obviněný není osobou oprávněnou k podání takového návrhu (což nevylučuje, aby k takovému postupu učinil podnět). Samosoudce soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem nepředložil a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu – též s ohledem na výsledek řízení o dovolání – důvody pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledala.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 1. 2021
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu