ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.175.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 175/2021-1542
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 3. 2021 o dovolání obviněného D. H. , nar. XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Heřmanice, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 5. 2020, sp. zn. 1 To 29/2020, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 28 T 7/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. H. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 17. 1. 2020, sp. zn. 28 T 7/2019, byl obviněný D. H. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b), c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, za který byl podle §175 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných J. B. a R. L.
2. Proti označenému rozsudku podali obvinění D. H. a J. B. odvolání zaměřená na výroky o vině a trestu, jež se jich týkaly (pozn.: odvolání podal rovněž spoluobviněný R. L., v jeho případě došlo ovšem k vyloučení jeho trestní věci ze společného řízení). Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 5. 2020, sp. zn. 1 To 29/2020, byl z podnětu podaných odvolání napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušen a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že oba obvinění byli uznáni vinnými zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku, za který byl obviněný D. H. podle §175 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Nově bylo dále rozhodnuto i o trestu spoluobviněného J. B.
3. Podle tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku odvolacího soudu se obviněný D. H. dopustil zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku tím, že se spoluobviněným J. B. v době nejméně od 09:03 hod. dne 16. 2. 2018 do 17:25 hod. dne 18. 2. 2018, nejprve telefonicky a poté na parkovišti u motorestu R., poblíž dálnice D1, okres Brno-venkov, dále během cesty z motorestu R. do Olomouce, v Olomouci na ulici XY a dále na opuštěné asfaltové cestě v lesíku nacházejícím se za obcí Olomouc, nutili poškozeného J. K. k zaplacení částky 500 000 Kč, kterou se zavázal uhradit J. B. na základě smlouvy o smlouvě budoucí kupní, kterou dne 15. 2. 2018 poškozený uzavřel s D. H., kdy předmětem této smlouvy byla koupě osobního motorového vozidla tovární značky Audi A6, a to tak, že nejprve nutil D. H. poškozeného k úhradě uvedené částky bezhotovostním převodem, popř. k výběru takové částky a její úhradě v hotovosti, a to prostřednictvím SMS zpráv a telefonních hovorů, pod nepravdivou záminkou, že již ze strany J. B. došlo k obstarání poškozeným požadovaného vozidla a k úhradě nevratné zálohy na jeho koupi ve výši 200 000 Kč, jakož i za použití nepravdivého tvrzení, že poškozenému vznikla v důsledku neprovedení platby povinnost uhradit úrok z prodlení ve výši 20 000 Kč, a rovněž nepravdivého tvrzení, že je D. H. a J. B. vyhrožováno sankcí ve výši 1 350 000 Kč, a následně při schůzce na parkovišti u motorestu R., které se zúčastnil D. H., J. B. a poškozený, po opakovaných marných výzvách k zaplacení uvedené částky v hotovosti nebo jejímu okamžitému bezhotovostnímu převodu na jimi určený účet poškozený následně ze strachu o svůj život a své zdraví uposlechl výzvy J. B. a nasedl do osobního motorového vozidla tovární značky Audi A7, RZ: XY, kterým na místo přijeli J. B. a D. H., kdy oba jmenovaní následně ve vozidle opětovně nutili poškozeného k vydání či převodu finanční částky, nejprve ve výši 500 000 Kč, poté k okamžité úhradě částky 50 000 Kč s pozdějším doplatkem zbytku, a to pod pohrůžkou, že jej J. B. zavře do sklepa a nepustí jej, dokud z něj ty peníze nedostane, s tím, že už tam má zavřeného nějakého člověka, který mu dluží, a dále, že mu otec poškozeného peníze ještě rád přinese, když poškozeného někam zavře, a dá mu i 200 000 Kč navíc, pokud bude chtít poškozeného ještě někdy vidět, kdy tyto pohrůžky umocňovali manipulací s expanzní zbraní – samonabíjecí pistolí BRUNI, model 96, v. č. XY, ráže 9 mm P. A. Blanc, přičemž na benzinové čerpací stanici ÖMV u Prostějova D. H. z vozidla vystoupil a J. B. pokračoval s poškozeným v jízdě do Olomouce, kde stupňoval tlak a výhružky směřující vůči poškozenému mj. sdělením, že má posledních pět minut, než jej předá tomu třetímu, a to už se mu nebude líbit, a dotazováním, zda již měl nějaké střelné zranění a zda už mu někdy stříleli pod nohy, přičemž následně v Olomouci, na přesně nezjištěném místě, v blízkosti křižovatky ulic XY a XY, nařídil J. B. poškozenému, aby si přesednul do tam přistaveného vozidla tovární značky VW Golf, RZ: XY, ve kterém seděl jako řidič obžalovaný R. L., narozený XY, jehož trestní stíhání bylo vyloučeno ze společného řízení k samostatnému projednání a rozhodnutí, který poté poškozeného odvezl na odlehlé místo, konkrétně na opuštěnou asfaltovou cestu v lesíku nacházejícím se za obcí Olomouc, ve směru jízdy na obec Kožušany-Tážaly, po podjetí dálničního nadjezdu vlevo, kam byli následováni J. B. jedoucím ve vozidle Audi A7, RZ: XY, přičemž během jízdy se obžalovaný R. L. poškozeného dotazoval, zda již měl střelné poranění, a sděloval mu, že je mu jedno, co udělá, protože již dostal zaplaceno, a po zastavení na tomto odlehlém místě mimo hlavní komunikaci poškozenému přímo oznámil, že pokud do toho chce poškozený zatahovat svou rodinu, je mu jedno, komu tu kulku dá, protože už za tu práci dostal zaplaceno, a poté, co poškozený vystoupil z vozidla VW Golf, RZ: XY, vystoupil z téhož vozidla i obžalovaný R. L., z přihrádky vozidla vytáhl plastovou krabici, položil ji na sedadlo spolujezdce, otevřel ji, nasadil si gumové rukavice, vytáhl z krabice vojenskou samonabíjecí pistoli FN model 1910/22, ráže 7,65 mm Browning, v. č. XY (závěr a rám zbraně) a v. č. XY (hlaveň zbraně), a přikázal poškozenému, aby se postavil k betonovým zátarasům opodál, což poškozený ze strachu o svůj život učinil, začal slibovat, že peníze sežene, a pokoušel se znovu telefonicky přimět své rodinné příslušníky k poskytnutí požadovaných finančních prostředků, během čehož jim sdělil, že je v nebezpečí, a svému otci sdělil i to, kde se nachází, kdy v průběhu toho obžalovaný R. L. opakovaně vystřelil z pistole do starých dveří opřených o betonový zátaras ve vzdálenosti přibližně 2,5 m od poškozeného, aby tím znovu umocnil výhrůžky, a takto poškozeného a případně i jeho rodinné příslušníky donutil k obstarání finančních prostředků, přičemž v tu chvíli přijel na místo vozidlem KIA Ceed, RZ: XY, obžalovaný D. H., který si byl vědom, že na místě došlo ke střelbě, a který následně stál poblíž vozidla, kdy v dalším jednání bylo obžalovaným zabráněno téhož dne v 17:25 hod. příjezdem hlídek Policie ČR, přičemž v důsledku jednání obžalovaných poškozený J. K. utrpěl posttraumatickou stresovou poruchu, kterou však nepociťoval jako výrazné omezení v běžném způsobu života.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 5. 2020, sp. zn. 1 To 29/2020, podal obviněný D. H. prostřednictvím své obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. a), g) tr. ř.
5. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., vytkl, že postupem soudu bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce, jemuž byl odňat, poněvadž jeho trestní věc byla postoupena krajskému soudu namísto soudu okresnímu. Již dříve namítal, že poškozenému J. K. nebyla způsobena těžká újma na zdraví, která měla přímý vliv na projednání věci před krajským soudem. Jelikož se odvolací soud s tímto jeho závěrem v napadeném rozhodnutí nakonec ztotožnil, měla být věc postoupena zpět okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
6. Co se týče dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nesprávné právní posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení spatřoval v tom, že skutek nelze podřadit pod skutkovou podstatu zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zákoníku. Spáchání trestného činu vydírání nejméně se dvěma osobami a se zbraní nebylo ve vztahu k jeho osobě z hlediska subjektivní stránky činu prokázáno. Zavinění každého ze spolupachatelů je třeba zkoumat odděleně. Odvolací soud dovodil, že pro spolupachatelství je postačující i částečné přispění osoby, která se sama násilí nedopouští, nicméně svou přítomností při činu po předchozí dohodě zesiluje účinnost prováděného násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí. K ničemu takovému ovšem v projednávaném případě nedošlo. Bylo prokázáno, že obviněný u střelby nebyl, o zapojení třetí osoby, tj. spoluobviněného R. L., nevěděl, s takovým rozhodnutím spoluobviněného J. B. nebyl srozuměn a ani je nemohl ovlivnit. Od okamžiku, kdy vystoupil na čerpací stanici v Prostějově, neměl na průběh skutku vliv. Vše bylo v režii spoluobviněného J. B., který k označenému rozhodnutí dospěl na R., když si šel zahrát na automatech, potažmo v XY, když zašel do domu své přítelkyně. Pravděpodobně se z jeho strany jednalo o exces. Z výpovědi poškozeného i spoluobviněného J. B. vyplynulo, že obviněný se s tímto spoluobviněným domlouvali v Prostějově na čerpací stanici (v okamžiku, kdy se obviněný od spoluobviněného a poškozeného odděloval), že si následně sdělí místo, kde se budou spoluobviněný s poškozeným v Olomouci, kam mířili, nacházet. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že popis skutku neobsahuje žádné skutkové okolnosti vyjadřující jeho vědomost o tom, že se na skutku podílí další osoba – spoluobviněný R. L. – a že tato osoba má k dispozici zbraň či že ji použije za účelem působení na poškozeného. Výklad odvolacího soudu, že obviněný a spoluobviněný R. L. věděli o své součinnosti, je nepřiměřeně rozšiřující a v neprospěch obviněných. Obviněný se nad informací o střelbě, kterou mu spoluobviněný J. B. sdělil přes Messenger, podivoval, byl jí překvapen. I střelba mohla být excesem – tentokrát ze strany spoluobviněného R. L. Uzavřel, že subjektivní stránka zločinu ve formě úmyslu podle §17 písm. b) tr. zákoníku ve spojení s §15 tr. zákoníku musí být v popisu skutku zachycena. Zaviněním musí být pokryty všechny znaky stíhaných trestných činů. Nikde není popsáno, proč se dostavil na místo, kde došlo ke střelbě. Je opomenuta skutečnost, že tam dojel proto, aby poškozenému vrátil jeho peněženku, o což byl předtím poškozeným požádán. Jeho jednání by mělo být posouzeno maximálně jako trestný čin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, a to za situace, že by vůbec bylo shledáno, že se jedná o trestněprávně relevantní jednání. Podle jeho mínění totiž nebylo shromážděno dostatečné množství hodnověrných důkazů, které by umožňovaly učinit závěr o jeho vině.
7. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 5. 2020, sp. zn. 1 To 29/2020, zrušil.
8. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán v případech, kdy ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. V projednávané věci jej tak není možné právně relevantně uplatnit, neboť obviněný namítá, že o jeho trestní věci měl rozhodovat v prvním stupni soud okresní a nikoliv soud krajský. Odkázala na komentář k trestnímu řádu, podle kterého věcně nepříslušným soudem je soud, který rozhodl v rozporu s pravidly upravujícími v trestním řízení věcnou příslušnost soudů. Prakticky se zde jedná o případ, v němž ve věci rozhodl v prvním stupni okresní soud nebo jemu na roveň postavený soud (§12 odst. 4 tr. ř.), přestože předmětem trestního stíhání byl trestný čin, o kterém měl podle §17 odst. 1 tr. ř. v prvním stupni konat řízení a rozhodnout krajský soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2008, sp. zn. 3 Tdo 277/2008). Podobně by tomu bylo v případě, kdyby okresní soud rozhodl o dílčích útocích pokračujícího trestného činu a o uložení společného trestu za takový trestný čin podle §45 tr. zákoníku, přestože se tímto postupem rozhodovalo o trestném činu uvedeném v §17 odst. 1 tr. ř., k jehož projednání v prvním stupni je věcně příslušný krajský soud (viz §17 odst. 3 tr. ř.). Kdyby naopak rozhodl místo věcně příslušného okresního soudu krajský soud, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. by nebyl dán, protože by se zde uplatnila výjimka podle dovětku citovaného ustanovení, že rozhodl soud vyššího stupně. Argumentace uplatněná dovolatelem se tedy s tímto uplatněným dovolacím důvodem zcela zjevně míjí.
9. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupkyně především připomněla, že dovolací soud je vždy vázán skutkovými zjištěními soudů a že zasáhnout do nich může zejména tehdy, existuje-li tzv. extrémní rozpor. Podle jejího názoru ovšem k ničemu takovému nedošlo, tudíž je zcela namístě vycházet ze skutkových závěrů popsaných ve výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci a dále rozvedených v odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci. Byť obviněný formálně zpochybňuje naplnění subjektivní stránky zločinu vydírání podle §175 odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku, činí tak na podkladě jiných skutkových okolností, než které vzaly soudy za prokázané. Co se týká manipulace se zbraní a §175 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, z popisu skutku jednoznačně vyplynulo, že obviněný ještě předtím, než vystoupil z vozidla na čerpací stanici u Prostějova, během toho, když se snažil přimět poškozeného k úhradě údajného dluhu, společně se spoluobviněným J. B. „tyto pohrůžky umocňovali manipulací s expanzní zbraní“. Naprosto irelevantní je proto polemika obviněného, zda věděl o tom, že spoluobviněný R. L. (který do skutkového děje vstoupil až později) disponuje zbraní další. Přestože byl obviněný o tom, že v jeho nepřítomnosti došlo v rámci působení na poškozeného k použití střelné zbraně, informován spoluobviněným J. B. přes Messenger, na místo dorazil, od jednání spoluobviněných se žádným způsobem nedistancoval a zhruba po dobu 30 minut na poškozeného minimálně svou přítomností též působil a vytrval zde až do příjezdu policie. Z provedeného dokazování také jasně vyplynulo, že obviněný se od poškozeného a spoluobviněného J. B. odpojil pouze za tím účelem, aby se vrátil pro peněženku poškozeného, kterou zapomněl v autě svědka J. M. Nicméně potom se ke spoluobviněným opět připojil na odlehlém místě za obcí Olomouc, kam mezitím spoluobvinění J. B. a R. L. odvezli poškozeného a kde s nimi poté i setrval a byl zde i v době příjezdu policie. Jakoukoliv právní relevanci tak postrádá námitka obviněného, že jeho zavinění nepokrývá znak skutkové podstaty podle §175 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, tedy že se činu dopustil nejméně se dvěma osobami, když je zřejmé, že věděl, za jakým účelem byl poškozený na místo dovezen, co je společným cílem jednání obviněných a sám i aktivně dříve na poškozeného v tomto směru působil. Rozhodující potom ani není, zda se předtím se spoluobviněným R. L. znal či zda se k nim tento spoluobviněný přidal z podnětu spoluobviněného J. B. právě v okamžiku, kdy sám obviněný D. H. jel pro zapomenutou peněženku poškozeného. Podstatné je, že byli vedeni společným záměrem, o své účasti na trestném činu věděli a každý přispěl určitou měrou k jeho spáchání. Odkázat lze na závěry Vrchního soudu v Olomouci pod bodem 25. jeho rozhodnutí týkající se spolupachatelství. Ačkoliv obviněný deklaruje naplnění hmotněprávního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky pouze zpochybňuje soudy zjištěný skutkový děj a předkládá dovolacímu soudu jeho vlastní a pro něj příznivější verzi. Takové námitky však nejsou způsobilé naplnit deklarovaný dovolací důvod.
10. Státní zástupkyně ze shora uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl jako podané z jiného důvodu, než který je uveden v §265b tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného D. H. je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, že je podala včas (§265e odst. 1 tr. ř.) oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. c) tr. ř.] a že splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
12. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. a), g) tr. ř.
13. Podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Z obsahu dovolacích námitek je zjevné, že obviněný byl přesvědčen, že v jeho trestní věci rozhodl věcně nepříslušný soud. Dovolací soud tento jeho názor nesdílí. Ve shodě se státní zástupkyní připomíná, že věcně nepříslušným soudem je soud, který rozhodl v rozporu s pravidly upravujícími v trestním řízení věcnou příslušnost, prakticky se zde jedná o případ, v němž ve věci rozhodl v prvním stupni okresní soud nebo jemu na roveň postavený soud, přestože předmětem trestního stíhání byl trestný čin, o kterém měl podle §17 odst. 1 tr. ř. v prvním stupni konat řízení a rozhodnout krajský soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2008, sp. zn. 3 Tdo 277/2008). Podobně by tomu bylo v případě, kdyby okresní soud rozhodl o dílčích útocích pokračujícího trestného činu a o uložení společného trestu za takový trestný čin podle §45 tr. zákoníku, přestože se tímto postupem rozhodovalo o trestném činu uvedeném v §17 odst. 1 tr. ř., k jehož projednání v prvním stupni je věcně příslušný krajský soud (viz §17 odst. 3 tr. ř.). Kdyby naopak rozhodl místo věcně příslušného okresního soudu krajský soud, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. by nebyl dán, protože by se zde uplatnila výjimka podle dovětku citovaného ustanovení, že rozhodl soud vyššího stupně.
14. Jestliže tedy Vrchní soud v Olomouci, jemuž byla věc předložena k rozhodnutí o věcné příslušnosti, usnesením ze dne 18. 6. 2019, sp. zn. 1 Ntd 15/2019, rozhodl na základě závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie, o věcné příslušnosti Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, a Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci věc projednal a rozhodl v prvním stupni a jako soud odvolací figuroval Vrchní soud v Olomouci, nedošlo z hlediska citovaného dovolacího důvodu k žádnému pochybení. Ze zmíněného znaleckého posudku bylo zjištěno, že u poškozeného J. K. vznikla v příčinné souvislosti s jednáním obviněných posttraumatická stresová porucha, která jej po dobu několika měsíců významným způsobem omezila v obvyklém způsobu života. Takové závěry v daném stádiu řízení svědčily pro právní kvalifikaci jednání obviněných podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b), c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku se sazbou trestu odnětí svobody 5 až 12 let, která podle §17 odst. 1 tr. ř. zakládá věcnou příslušnost krajského soudu. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci z uvedeného znaleckého posudku vycházel a jednání obviněného D. H. skutečně kvalifikoval jako zvlášť závažný zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b), c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Odvolací soud se s právním posouzením skutku, pokud jde o znak kvalifikované skutkové podstaty podle §175 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, neztotožnil a jednání obviněného právně posoudil toliko jako zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku. Že v důsledku změny kvalifikace jednání obviněného došlo k tomu, že trestní sazba u takto překvalifikovaného trestného činu, tj. 2 léta až 8 let, zakládala v prvním stupni věcnou příslušnost okresního soudu (§16 tr. ř.) a nikoliv soudu krajského (srov. §17 odst. 1 tr. ř.), nelze vnímat jako vadu. Ve věci rozhodl soud vyššího stupně ve smyslu §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., tudíž k žádnému zásahu do práv obviněného postupem soudů nižších stupňů nedošlo.
15. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
16. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
17. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
18. Pochybení podřaditelná pod výše uvedené vady dovolací soud v posuzované věci neshledal. Nezaznamenal žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Naopak má za to, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 24-27, body 37.-43. rozsudku nalézacího soudu, str. 13-16, body 16.-22. rozsudku odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
19. Dovolací soud nesdílí názor obviněného, že jeho jednání mělo být posouzeno maximálně jako trestný čin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, když okolnosti činu předpokládající právní posouzení skutku podle kvalifikované skutkové podstaty §175 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku nebyly ve vztahu k jeho osobě prokázány. Neztotožňuje se s jeho přesvědčením o absenci zavinění ve vztahu ke spáchání činu nejméně se dvěma osobami [§175 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku] a se zbraní [§175 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku]. Takto pojaté námitky zpochybňující naplnění zákonných znaků kvalifikované skutkové podstaty trestného činu lze považovat za právně relevantní a subsumovatelné pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byť částečně se tato argumentace opírá o obecné námitky skutkové, tj. uplatněné co do ustáleného skutkového děje popsaného ve výrokové části napadeného rozsudku soudu druhého stupně (dovolatel tedy dovozoval, že ten který zákonný znak trestného činu obviněnému „nebyl prokázán“).
20. V projednávaném případě dospěly ve věci činné soudy k závěru, že obviněný D. H. se zločinu vydírání, odvolacím soudem posléze právně kvalifikovaným jako zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku, dopustil se spoluobviněnými J. B. a R. L., tedy jako spolupachatel. V této souvislosti je vhodné v obecné rovině připomenout, že podle §23 tr. zákoníku, byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí č. 36/1973 a č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání (viz např. rozhodnutí č. 18/1994 Sb. rozh. tr.). Rozhodný je u spolupachatelů společný úmysl, neboť ten musí směřovat k tomu, aby společným jednáním způsobili výsledek uvedený v zákoně. Společný úmysl spolupachatelů musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle. Společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která není vyžadována [postačí konkludentní dohoda – srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 1925, sp. zn. Zm II 604/24 (uveřejněné pod č. 2180/1925 Vážný)]. Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn. Okolnost, že každý ze spolupachatelů sledoval při společném jednání svůj prospěch, nevylučuje, aby úmysl byl všem společný, zvláště když každý svým přispěním napomáhal činnosti ostatních (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/1950 Sb. rozh. tr.). Společná činnost u spolupachatelství zahrnuje vedle společného jednání také skutečnost, že spolupachatelé jsou vědomím společné trestné činnosti navzájem posilováni při jejím páchání, čímž je zvyšována společenská škodlivost takového jednání.
21. Podle Nejvyššího soudu je závěr o spolupachatelství v posuzované trestní věci opodstatněn. Obviněný D. H. i spoluobviněný J. B. na poškozeného J. K. společně a ve vzájemné shodě soustavně vyvíjeli nátlak, aby zaplatil finanční částku jimi požadovanou a jimi také postupně modifikovanou. Obviněný poškozeného na popud spoluobviněného J. B. opakovaně kontaktoval telefonicky či prostřednictvím textových zpráv a nutil jej, aby uhradil to, k čemu se podle jeho mínění a mínění spoluobviněného písemně zavázal. Následně ve spolupráci se spoluobviněným poškozeného přinutil účastnit se osobního setkání na Motorestu R., kam poškozený z obavy z následků případného neuposlechnutí dorazil. Na uvedené schůzce obviněný proti stupňovanému nátlaku spoluobviněného vůči poškozenému nezasáhl, nijak se proti jeho postupu nevymezil, nebrojil proti jeho rozhodnutí, aby si k nim poškozený sedl do auta, v průběhu jízdy neprotestoval proti prohlášení spoluobviněného, že poškozeného zavře do sklepa a nepustí ho z něj, dokud nedostane peníze, a že už ve sklepě jednoho dlužníka má, tudíž tam aspoň nebude sám, a zjevně akceptoval i přítomnost expanzní zbraně ve vozidle, poněvadž se nad tím, že s ní spoluobviněný manipuloval, vůbec nepozastavil. Pokud by nebylo zapomenuté peněženky poškozeného ve vozidle svědka J. M., zřejmě by se od spoluobviněného a poškozeného na čerpací stanici v Prostějově neoddělil a pravděpodobně by s nimi pokračoval až do místa, kde spoluobviněný poškozeného předal spoluobviněnému R. L. Nicméně ani uvedené krátké odpojení obviněného neznamenalo absolutní absenci jeho povědomí o dalším průběhu událostí, poněvadž přinejmenším věděl, že spoluobviněný J. B. míří s poškozeným do Olomouce, a byl se spoluobviněným dohodnut, že za oběma posléze přijede, přičemž spoluobviněný jej bude aktuálně informovat o lokalitě, kde se budou vyskytovat. Se spoluobviněným byl následně v kontaktu, bylo mu z jeho strany poskytnuto sdělení o střelbě, na místo, kde ke střelbě došlo, dorazil a – jak trefně poznamenala státní zástupkyně – od jednání spoluobviněných na tomto místě se žádným způsobem nedistancoval a setrval tu až do příjezdu policie, přičemž během této doby na poškozeného taktéž působil, a to minimálně svou přítomností. O tom, že jednal jako spolupachatel, proto není pochyb. V daném případě byla splněna jak podmínka společného jednání, tak podmínka společného úmyslu. Obviněný se jednak aktivně spolupodílel na činnosti spočívající v protiprávním vymáhání finančních prostředků pomocí pohrůžek násilím a jiné těžké újmy, jednak v této činnosti ostatní spolupachatele svou přítomností vědomě podporoval a umocňoval tak účinek jejich pohrůžek na poškozeného (srov. přiměřeně rozhodnutí publikované pod č. 11/2006 Sb. rozh. tr.). Sledoval s nimi společný cíl, kterým byl neoprávněný zisk finančních prostředků. Tyto závěry je třeba vztáhnout na veškeré jednání obviněného, které vždy souviselo s postupy spoluobviněných J. B. a R. L.
22. Pokud jde o znak nejméně se dvěma osobami [§175 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku], tento byl vzhledem ke shora popsanému závěru o spolupachatelství naplněn. „Nejméně se dvěma osobami“ totiž znamená, že se na činu pachatele aktivně podílí, i když různou měrou, ještě nejméně dvě další fyzické osoby, tedy s pachatelem celkem tři, přičemž může jít o zmiňované spolupachatelství nebo o některou z forem účastenství s výjimkou návodu. V kontextu dovolacích námitek je vhodné dodat, že – jak výše naznačeno – obviněný byl do trestné činnosti zapojen i v době, kdy se fyzicky nenacházel na místě, kde došlo ke střelbě. Odvolací soud správně upozornil na znalecký posudek z oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika, specializace programové vybavení, počítačové sítě, ochrana elektronických informací, hardware, software (č. l. 335 a násl.), z něhož vyplynula komunikace mezi obviněným a spoluobviněným J. B. od okamžiku, kdy se obviněný od spoluobviněného a poškozeného odpojil na čerpací stanici v Prostějově, do doby jeho příjezdu na místo střelby. Spoluobviněný obviněného průběžně informoval o situaci a poté, co mu sdělil, že se už střílí, obviněný odpověděl, že to chce vidět, a stěžoval si, že má dojezd 29 km. Nakonec mu spoluobviněný vyčinil, že by se mohl taky přičinit, že to musí řešit jen on a dohadovat se s rodiči poškozeného (srov. str. 17, bod 25. rozsudku odvolacího soudu). Nicméně, nehledě na jeho krátkou absenci ve skutkovém ději, po příjezdu (a odevzdání zapomenuté peněženky poškozenému) na místě zůstal, a byť věděl, že došlo ke střelbě (jejímž účelem zcela nepochybně bylo přimět poškozeného k úhradě tvrzených závazků), a viděl, že na poškozeného je nadále činěn ze strany spoluobviněného J. B. nátlak a že na poškozeného v tomto směru působil střelbou i spoluobviněný R. L., nikterak nezakročil. Až do příjezdu policie, tj. po dobu cca 30 min nadále pobýval na místě činu se spoluobviněnými a svojí přítomností tak (stejně jako v předchozí fázi jeho jednání) minimálně umocňoval nátlakové počínání obou spoluobviněných, neboť na základě svých vlastních postupů toho dne i několika dnů předtím dobře věděl, o jakou záležitost se jedná a že jednání všech zúčastněných obviněných směřuje k vymožení plnění poškozeného pod specifikovanými pohrůžkami.
23. Ke znaku se zbraní [§175 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku] je zapotřebí uvést, že podle §118 tr. zákoníku trestný čin je spáchán se zbraní, jestliže pachatel nebo s jeho vědomím některý ze spolupachatelů užije zbraně k útoku, k překonání nebo zamezení odporu anebo jestliže ji k tomu účelu má u sebe. Ačkoliv tedy v projednávané věci nebylo prokázáno, že zbraň užil přímo obviněný, bylo prokázáno, že ji s jeho vědomím užili oba spoluobvinění. Spoluobviněný J. B. při jízdě z Motorestu R., které se obviněný účastnil, výhrůžky adresované poškozenému umocňoval manipulací s expanzní zbraní, spoluobviněný R. L. použil k vydírání poškozeného vojenskou samonabíjecí pistoli, kterou opakovaně vystřelil, o čemž obviněný věděl, obeznámen s tím, že došlo ke střelbě, se na místo dostavil, a aniž by projevil jakýkoliv nesouhlas se způsobem, jakým byl na poškozeného činěn nátlak, tu také setrval. Co se týče obviněným opomíjené fáze skutkového děje začínající odjezdem z Motorestu R. a končící vystoupením obviněného z vozidla na čerpací stanici v Prostějově, o manipulaci se zbraní hovořil nejen poškozený, ale zmiňovali ji i další svědci. Svědkyně L. R., matka poškozeného, sdělila, že při telefonickém hovoru dne 18. 2. 2018 se jí muž, který se představil jako D., zeptal poté, co mu řekla, že mu žádné peníze nedá, zda má poškozeného zastřelit hned. Svědkyně E. P., matka svědkyně L. R. a babička poškozeného, vypověděla, že první dceřin telefonát se odehrál dne 18. 2. 2018 kolem 13:30 hod. a že při tomto telefonátu ji dcera informovala, že poškozený je někde držen a ohrožován pistolí. Obviněný tedy velmi dobře věděl, že s expanzní pistolí je spoluobviněným B. manipulováno nikoli náhodně, nýbrž zcela demonstrativně a pro umocnění nátlaku na poškozeného. Stejně tak, jak již bylo výše uvedeno, byl obviněný na dálku informován, že „už se střílí“, v podstatě spěchal na místo této části činu a zde setrval za přítomnosti spoluobviněných, o jejichž krátce předcházejícím postupu věděl. V těchto souvislostech je nepodstatné, že se osobně se spoluobviněným R. L. třebas i neznal a třebas i předem nevěděl, že R. L. bude střílet, když mj. i s ním a při znalosti jeho předchozí střelby na místě nikoli pouze setrval, nýbrž se ke spoluobviněným připojil (viz výše), a to až do příjezdu zasahujících policejních hlídek. Nepodstatným rovněž je, že se obviněný dostavil až po střelbě samotné, neboť o střelbě věděl, spoluobviněný R. L. nepochybně nadále i po příjezdu obviněného se zbraní manipuloval (když ji odhodil teprve po příjezdu policejních hlídek do přilehlého křoví) a tudíž za těchto okolností již samotná manipulace se zbraní spoluobviněným na místě činu (zejména s přihlédnutím k předchozí střelbě) nepochybně představuje zákonný znak činu spáchaného všemi třemi obviněnými „se zbraní“, neboť zbraň byla jedním z nich nejprve použita a následně již za přítomnosti obviněného viditelně držena k zamezení případného odporu poškozeného. Za této situace je tudíž závěr o naplnění znaku podle §175 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku v korespondenci s ustanovením §118 tr. zákoníku důkazně podložen i ve vztahu k části jednání, která se odehrála v přítomnosti obviněného.
24. Co se týče zavinění, dovolací soud souhlasí s nalézacím soudem, že obviněný jednal úmyslně, a to i ve vztahu k okolnostem zvlášť přitěžujícím [§17 písm. b) tr. zákoníku], tj. k okolnostem spáchání činu nejméně se dvěma osobami a se zbraní [§175 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku]. Je toho mínění, že v úmyslu přímém [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] jiného pohrůžkou násilí a pohrůžkou jiné těžké újmy nutil, aby něco konal, poněvadž ze skutkových zjištění soudů jednoznačně vyplývá, že tímto způsobem chtěl porušit zájem na ochraně svobodného rozhodování člověka. Obviněný nedbal snahy poškozeného vymanit se ze závazku, k němuž se upsal, ignoroval jeho vůli stornovat předchozí dohodu, a i navzdory evidentní nemajetnosti poškozeného jej i on sám aktivně nutil k uhrazení vysoké finanční částky, přičemž k dosažení vytyčeného cíle neváhal kontaktovat rovněž rodinné příslušníky poškozeného. Obviněný tedy věděl, že se spolupodílí na donucování poškozeného, aby něco konal, a to pohrůžkou násilí a jiné těžké újmy, a pokud se takového jednání s uvedeným vědomím dopustil, svědčí to o jeho vůli čin spáchat. Proto se činu dopustil v úmyslu přímém. Pokud jde o okolnosti zvlášť přitěžující, tedy použití zbraně a zainteresovanost dalších dvou osob, dovolací soud se přiklonil k názoru, že v tomto ohledu jednal obviněný v úmyslu nepřímém [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku], neboť na jeho straně je patrné (při zachovaném vědomí okolností spáchání trestné činnosti) spíše srozumění s těmito okolnostmi v průběhu skutkového děje, než přímá vůle čin spáchat za okolností zvlášť přitěžujících. O účasti spoluobviněného R. L. obviněný zřejmě dopředu nevěděl, pravděpodobně se s ním předtím ani neznal, jeho přítomnost na místě střelby a jeho přímé angažování v záležitosti vydírání však zjevně bez dalšího přijal, stejně tak akceptoval použití zbraně tímto spoluobviněným a rovněž předchozí použití zbraně spoluobviněným J. B. Každopádně lze ve smyslu dovolacích námitek obviněného uzavřít, že všechny zákonné znaky trestné činnosti, včetně kvalifikované skutkové podstaty, jsou pokryty potřebnou zákonem vyžadovanou formou zavinění.
25. Zároveň Nejvyšší soud dodává, že neshledal dovolatelem tvrzený deficit skutkového vyjádření zákonných znaků projednávané trestné činnosti, neboť tzv. skutková věta výrokové části napadeného rozsudku dostatečně přesně a výstižně ke shora uvedenému specifikuje jednání obviněného. Popsáno bylo předchozí angažmá obviněného s urgencemi poškozeného o zaplacení údajného závazku včetně neoprávněně nárokovaného penále, ale především společný postup se spoluobviněným J. B. během jízdy vozem Audi A7 z Motorestu R. k čerpací stanici ÖMV u Prostějova, kdy došlo k evidentnímu a detailně popsanému verbálnímu nátlaku na poškozeného za použití pistole, i následná fáze dostavení se obviněného za spoluobviněnými J. B. a R. L. na opuštěnou asfaltovou cestu, kde byl k zaplacení nucen poškozený hrozbou pistole a střelbou z ní. Pokud v této závěrečné fázi bylo jednání obviněného popsáno tak, že se na místo dostavil s vědomím (krom celé předchozí jím absolvované části skutku), že před jeho příjezdem došlo ke střelbě a na místě činu stál až do příjezdu hlídek Policie České republiky, nelze takto koncipované a formulované skutkové větě v návaznosti na popis použitých kvalifikačních zákonných znaků předmětného zločinu a v návaznosti na vyčerpávající odůvodnění soudů nižších stupňů ničeho vytknout. Popis skutku tak plně koresponduje se soudy použitou a dovolacím soudem aprobovanou právní kvalifikací.
26. Nejvyšší soud se zřetelem k rozvedeným skutečnostem uzavírá, že dovolání obviněného D. H. je zjevně neopodstatněné, neboť relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn nebyl. Proto dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 3. 2021
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu
Vypracoval:
Mgr. Pavel Göth