ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.238.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 238/2021-170
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 3. 2021 o dovolání obviněného J. O. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Příbram Dubenec, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 10. 2020, sp. zn. 4 To 133/2020, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 30 T 7/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. O. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 10. 8. 2020, sp. zn. 30 T 7/2020, byl obviněný J. O. (dále „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve znění zákona č. 390/2012 Sb. Za tento přečin a sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu, a přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2020, č. j. 10 T 181/2019-430, který nabyl právní moci 20. 5. 2020, byl podle §205 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 22 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2020, č. j. 10 T 181/2019-430, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání směřující proti výroku o vině i trestu. Z jeho podnětu byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 13. 10. 2020, sp. zn. 4 To 133/2020, podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušen. Podle §259 odst. 3 tr. ř. byl obviněný při dílčí úpravě skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně nově uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve znění zákona č. 390/2012 Sb. Za výše uvedenou trestnou činnost a sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu, a přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2020, č. j. 10 T 181/2019-430, který nabyl právní moci 20. 5. 2020, byl podle §205 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 22 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2020, č. j. 10 T 181/2019-430, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný dopustil přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1, 3 tr. zákoníku tím, že v době od 1. 8. 2019 do 12. 3. 2020 v XY, okr. Brno-venkov, ani jinde neplnil řádně a včas vyživovací povinnost na nezletilé syny AAAAA (pseudonym), nar. XY, a BBBBB (pseudonym), nar. XY, oba bytem u matky L. B. v XY, ulice XY, ačkoliv mu tato povinnost vyplývá ze zákona a její výše byla stanovena na základě dohody rodičů rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov č. j. P 43/2018, 35 P a Nc 67/2019, 35 P a Nc 70/2019 dne 4. 4. 2019, v právní moci dne 10. 5. 2019, ve výši 2 300 Kč na AAAAA a ve výši 1 700 Kč na syna BBBBB splatných vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky, čímž mu za toto období vznikl dluh na výživném ve výši 25 000 Kč, kdy bylo zohledněno, že v srpnu 2019 uhradil na výživné částku 3 000 Kč, přičemž neplněním vyživovací povinnosti vystavil oprávněné děti nebezpečí nouze, neboť jejich matka nebyla schopna s ohledem na své výdělkové a majetkové poměry sama zajistit jejich výživu, a proto jí byly na její žádost od úřadu práce ČR, Krajské pobočky v Brně, kontaktního pracoviště Brno-venkov, vypláceny dávky pomoci v hmotné nouzi v podobě příspěvku na živobytí a příspěvku na bydlení a byla jí poskytována pomoc ze strany rodičů, a to D. a R. B., v podobě nákupů v hodnotě nejméně 500 Kč měsíčně.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 10. 2020, sp. zn. 4 To 133/2020, podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání směřující proti jeho výroku o vině i trestu. Odkázal v něm na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že odvoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Dovolatel vyslovil zásadní nesouhlas se závěrem soudů obou stupňů, že bylo v jeho možnostech a schopnostech dosahovat příjem, z něhož mohl plnit svou vyživovací povinnost, a že se o takový příjem připravil svým vlastním jednáním, čímž naplnil skutkovou podstatu přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku. Připustil sice, že se svým pochybením mohl připravit o zaměstnání, zdůraznil ale, že od srpna 2019 byl veden v evidenci Úřadu práce a snažil se aktivně si hledat zaměstnání. Z několika doporučení do zaměstnání nebyl však ani jedním zaměstnavatelem přijat. Z vyplácené podpory ve výši 8 000 Kč nebylo za žádných okolností možno hradit stanovenou výši výživného, a to ani jeho poměrnou část. S ohledem na to nemohl naplnit ani kvalifikovanou skutkovou podstatu §196 odst. 3 tr. zákoníku, spočívající v tom, že vystavil své nezletilé syny nebezpečí nouze, když neplnil svou vyživovací povinnost, přestože mu v tom nic nebránilo.
6. Na základě výše uvedených skutečností dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 10. 2020, sp. zn. 4 To 133/2020, a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.
7. V souladu s §265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Konstatovala, že dovolatel svými námitkami naplnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť zpochybnil, že bylo v jeho možnostech a schopnostech výživné na nezletilé syny hradit.
8. Státní zástupkyně se nejprve v obecné rovině detailně zabývala ustanovením §913 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. z.“), které je pro posuzovanou trestní věc klíčové, neboť jeho obsahem je právě určení rozsahu výživného (příslušné teoretické pojednání bude v zájmu procesní ekonomie uvedeno v dalších pasážích tohoto usnesení Nejvyššího soudu). Následně se v podrobnostech věnovala klíčovým okolnostem předmětné trestní věci. Rozebrala stanovenou výši výživného, sociální a finanční situaci dovolatele v době páchání dané trestné činnosti, historii jeho posledních zaměstnání i okolnosti jejich ukončení a rovněž příjmové poměry matky jeho dvou synů, včetně potřebné pomoci ze strany státu i jejích rodičů. Všechny tyto skutečnosti jsou podrobně rozvedeny v rozhodnutích soudů nižších instancí, proto není potřeba je zde detailně reprodukovat.
9. Na základě výše uvedeného teoretického i praktického rozboru se státní zástupkyně ztotožnila s právním názorem soudů nižších stupňů. Ty podle jejího názoru nepochybily, pokud dospěly k závěru, že obviněný byl schopen plnit svoji vyživovací povinnost ke svým dvěma nezletilým synům ve výši, ke které se zavázal. Jednoznačně to vyplývá z údaje, že předtím, než přestal platit výživné, byl schopen zajistit si příjem z práce ve výši kolem 25 000 Kč měsíčně. Soud správně vyšel z toho, že obviněný se sám zbavil možnosti pravidelného příjmu, neboť pracovní poměr v provozovně B. K. skončil na vlastní žádost ke dni 31. 5. 2019. O druhé zaměstnání se připravil tím, že ke škodě svého zaměstnavatele spáchal trestný čin krádeže. Dovolatel se nemůže hájit tím, že je obtížně zaměstnatelnou osobou, a to proto, že i za uvedenou skutečnost si může sám, neboť se dopouští krádeží ke škodě svých zaměstnavatelů. Proto v žádném ohledu nelze v jeho prospěch vykládat, že v době, kdy byl veden jako uchazeč o zaměstnání na úřadu práce, se mu žádnou práci nepodařilo sehnat. V jeho profesi přitom bylo možné dosahovat příjmů ve výši 14 600 Kč až 26 000 Kč měsíčně, což vyplývá z údajů sdělených příslušným úřadem práce.
10. Státní zástupkyně dále poukázala na bohatou judikaturu aplikovatelnou na tento případ (ve zkratce jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1525/2015, ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 4 Tdo 438/2011, ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 4 Tdo 250/2012 a ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 7 Tdo 530/2017, a rovněž nález Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2013, sp. zn. I. ÚS 4239/12). Nejen v jejich světle pak uzavřela, že obviněný mohl být v posuzovaném období zaměstnán, pokud by se o uvedené možnosti sám svým přičiněním nepřipravil. Výživné na nezletilé syny žádným způsobem nehradil, ani se na jejich výchově nepodílel svou osobní péčí. Vždy to byla pouze matka nezletilých, která zabezpečovala všechny jejich potřeby a osobně o ně za finanční pomoci státu a rodičů pečovala. Soudy obou stupňů tedy nepochybily, pokud dospěly k závěru, že bylo v možnostech dovolatele ve stíhaném období výživné hradit.
11. Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je ve vymezeném rozsahu podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
13. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
14. Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
15. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
16. Dovolatel vznesl v podstatě pouze jedinou námitku, a to že v inkriminovaném období nebylo v jeho možnostech a schopnostech dosahovat příjmu, z něhož by mohl plnit svou vyživovací povinnost. Na základě toho vyjádřil přesvědčení, že nemohl naplnit ani základní skutkovou podstatu §196 odst. 1 tr. zákoníku a v návaznosti na to ani kvalifikovanou skutkovou podstatu zakotvenou v odstavci 3 daného zákonného ustanovení. Takto pojatá argumentace je zaměřena přímo do oblasti hmotněprávního posouzení skutku, proto je také v celém svém rozsahu podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud tedy v dovolacím řízení posoudil relevantnost uplatněných výhrad obviněného, dospěl ovšem k závěru, že jsou zjevně neopodstatněné, zatímco právní názor nižších soudů je správný.
17. Nejprve je vhodné teoreticky uvést, že přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí, kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného po dobu delší než čtyři měsíce, vydá-li takovým činem oprávněnou osobu nebezpečí nouze. Po subjektivní stránce tedy může být tento trestný čin spáchán úmyslně i z nedbalosti. Podle tzv. právní věty výroku o vině rozsudku odvolacího soudu obviněný naplnil znaky uvedeného přečinu tím, že úmyslně neplnil svou zákonnou povinnost vyživovat jiného po dobu delší než čtyři měsíce a vydal takovým činem oprávněnou osobu nebezpečí nouze. Neplněním povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného se rozumí zaviněné neplacení výživného nebo neposkytování odpovídajícího plnění v naturální formě. O neplnění vyživovací povinnosti jde i tehdy, jestliže není plněno v rozsahu, jak to odpovídá §913 o. z. Soud při posuzování trestní odpovědnosti pachatele není vázán rozhodnutím, kterým v občanském soudním řízení byla stanovena vyživovací povinnost, včetně rozsahu výživného. Při rozhodování o vině posuzuje samostatně rozsah vyživovací povinnosti jakožto předběžnou otázku podle §9 odst. 1 tr. ř., a může tedy vycházet z jiného rozsahu vyživovací povinnosti pachatele, než jaký byl určen pravomocným a dosud nezměněným občanskoprávním rozhodnutím (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1916–1929).
18. Rozsah výživného je, jak již bylo zmíněno, stanoven v §913 o. z. Podle jeho prvního odstavce jsou pro určení rozsahu výživného rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného. Podle odstavce druhého je při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného třeba také zkoumat, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. Dále je třeba přihlédnout k tomu, že povinný o oprávněného osobně pečuje, a k míře, v jaké tak činí; přihlédne se popřípadě i k péči o rodinnou domácnost.
19. Při určování výše výživného, resp. jeho existence a trvání vůbec, je nutno vycházet především z možností a schopností povinného. Možnosti jsou chápány jako objektivní kategorie, schopnosti jako subjektivní kategorie. Konkrétně je nutné zohlednit věk, zdravotní stav, vzdělání, manuální zručnost, pracovní návyky a pracovní zkušenosti, flexibilitu, adaptabilnost, sociální (ne)zralost povinného, nepříznivou situaci na trhu práce, vysokou nezaměstnanost v regionu či možnost dojíždění do jiného místa apod. (k tomu srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1968, sp. zn. 1 Cz 27/68, uveřejněné pod č. 5/1969 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 8 Tdo 624/2011, uveřejněné pod č. 42/2012 Sb. rozh. tr.). Dalším důležitým kritériem jsou majetkové poměry, a to jak na straně oprávněného, tak zejména povinného, k jehož majetkovým poměrům je třeba přistupovat komplexně a zohledňovat celkovou majetkovou situaci na jeho straně. Zákon výslovně ukládá soudu povinnost vycházet při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů nejen z fakticity příjmů povinného, resp. z jeho reálných majetkových poměrů, ale z potenciality příjmů povinného, což je možné považovat za východisko pro stanovování výše vyživovací povinnosti, resp. její existence vůbec (k tomu dále srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 1356/16). Proto je třeba, aby soud zkoumal, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání. Změnil-li povinný dosavadní zaměstnání za méně výhodné, je nutné ex offo pečlivě zkoumat, zda se tak stalo z důležitého důvodu (např. ze zdravotních důvodů, z důvodu odchodu z funkce, pro jejíž výkon neměl povinný kvalifikaci, z důvodů organizačních změn, z důvodu změny bydliště). Není-li tomu tak, je třeba vycházet z příjmů povinného před změnou zaměstnání. Obdobně by se mělo postupovat v případě, kdy se povinný bez důležitého důvodu vzdal nebo majetkového prospěchu (srov. KRÁLÍČKOVÁ, Z., HRUŠÁKOVÁ, M., WESTPHALOVÁ, L. a kol., Občanský zákoník II., Rodinné právo §655−975, Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2020, s. 981–990). Zcela v uvedeném duchu se vyjadřuje také Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 19. 4. 1991, sp. zn. 11 Tz 19/91, uveřejněném pod č. 22/1992 Sb. rozh. tr.), podle něhož v rámci rozhodování o trestném činu zanedbání povinné výživy musí soud při posuzování otázky, v jaké výši byl obviněný schopen plnit vyživovací povinnost, brát zřetel na všechna potřebná hlediska, včetně toho, zda se obviněný bez důležitého důvodu vzdal výhodnějšího zaměstnání, nebo nějakého majetkového prospěchu. Nestačí pouze zjištění, že obviněný je v současné době bez zaměstnání a pobírá jen příslušný příspěvek od státu.
20. Shora popsaná zákonná, teoretická i judikatorní kritéria plně respektovaly soudy nižších instancí v této trestní věci a právě touto optikou nahlížely na posuzované jednání obviněného. Výši dlužného výživného, resp. výši vyživovací povinnosti, nepřevzaly mechanicky z pravomocného rozhodnutí Okresního soudu Brno-venkov, nýbrž ji správně zkoumaly samostatně jako předběžnou otázku. Na základě §913 odst. 1 o. z. přihlédly k možnostem, schopnostem a majetkovým poměrům dovolatele, zhodnotily také situaci na trhu práce v konkrétním místě a čase. Jinými slovy vycházely z jeho potenciality příjmů, a nikoliv jeho faktických majetkových poměrů. V této souvislosti a zároveň ve smyslu §913 odst. 2 o. z. zkoumaly, zda se obviněný nevzdal nejprve výhodnějšího zaměstnání a posléze i výdělečné činnosti jako takové bez důležitého důvodu. Závěry, k nimž oba soudy na základě této analýzy dospěly, jsou zcela zákonné a věcně správné.
21. Dovolatel byl prokazatelně seznámen s povinností hradit každý měsíc výživné na nezletilé syny AAAAA a BBBBB, byla mu známa i přesná částka výživného (celkově 4 000 Kč), což plyne už jen z té prostého faktu, že do ukončení svého posledního zaměstnání tyto své závazky plnil. Při úvahách o hledání vhodného zaměstnání musel obviněný počítat s tím, že je osobou opakovaně soudně trestanou (před počátkem posuzovaného období v předmětné trestní věci se jednalo o celkem 8 záznamů, a to za trestné činy krádeže a loupeže), kdy byl dne 14. 2. 2017 propuštěn z výkonu dlouhodobého nepodmíněného trestu odnětí svobody. Zmíněná skutečnost zcela logicky a poměrně zásadně snižovala jeho šance na pracovní uplatnění v oboru, který absolvoval a kterému se chtěl i nadále věnovat, tj. kuchař, číšník, barman. To ostatně u hlavního líčení konaného dne 10. 8. 2020 sám potvrdil, když uvedl, že zaměstnavatelé v oblasti pohostinství jen stěží svěří osobě s takovou trestní minulostí peněženku s 60 nebo 70 tisíci Kč. Dovolatel rovněž dobře věděl, že v rozhodnou dobu neměl k dispozici žádné úspory, naopak po propuštění z výkonu trestu musel splatit všechny své dluhy (exekuce), což se mu podařilo ještě před počátkem posuzovaného období (k tomu všemu srov. zvukový záznam z hlavního líčení ze dne 10. 8. 2020 a opis rejstříku trestů obviněného).
22. Přes právě popsanou, ne zcela ideální, výchozí situaci si dovolatel byl schopen zajistit zaměstnání, ze kterého mohl výživné na své dva syny bez problémů hradit. Jednalo se v prvé řadě o práci manažera v provozovně rychlého občerstvení B. K., kde dosahoval měsíčního výdělku ve výši 24 až 25 tisíc Kč. Následně působil jeden měsíc jako číšník v kulečníkové herně Š. V této souvislosti sice nebyl schopen přesně definovat výši sjednané mzdy, u hlavního líčení však uvedl, že za příslušný měsíc (resp. za období od 1. 7. do 17. 7 2019) obdržel částku ve výši 10 možná až 12 tisíc Kč (srov. zvukový záznam z hlavního líčení ze dne 10. 8. 2020). Po skončení tohoto zaměstnání (od 4. 9. 2019) byl veden v evidenci uchazečů o zaměstnání na Úřadu práce České republiky – krajská pobočka v Brně, zajímal se o práci na pozici barman, číšník, byl odkázán pouze na podporu v nezaměstnanosti ve výši pohybující se kolem částky 8 tisíc Kč měsíčně (č. listu 48, 49), ze které již nebyl schopen stanovené výživné platit.
23. Soudy nižších instancí se zcela důvodně (v souladu s právním názorem Nejvyššího soudu vyřčeným ve shora zmíněném rozhodnutí sp. zn. 11 Tz 19/91) nespokojily s majetkovými poměry obviněného za období, kdy neplnil svou vyživovací povinnost, ale zaměřily se na zkoumání, zda se nevzdal výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti bez důležitého důvodu. Správně začaly již s předposledním zaměstnáním v pořadí v restauraci B. K., které se z hlediska výše dosahované mzdy jeví být výhodnějším než jeho poslední zaměstnání v kulečníkové herně Š. Sám dovolatel k tomu uvedl, že pracovní poměr ukončil z vlastní vůle dohodou, neboť chtěl pracovat ve svém oboru, tj. jako barman nebo číšník, a nikoliv jako manažer, když jej tato pracovní pozice nenaplňovala (srov. zvukový záznam z hlavního líčení ze dne 10. 8. 2020). Na jednu stranu jde sice o důvod vcelku pochopitelný, na druhou stranu jej nelze chápat jako důležitý důvod ve smyslu §913 odst. 2 o. z. (jejich příkladný výčet v komentáři k občanskému zákoníku obsahuje mnohem zásadnější důvody, než je tento). Osoba vázaná vyživovací povinností musí brát vždy ohled na zájmy jí vyživovaných osob (v tomto případě nezletilých dětí), a má tudíž povinnost zajistit si dostatečný zdroj příjmů, z něhož bude moci své závazky plnit, a to i za situace, kdy jí její (jinak výhodné) zaměstnání jednoduše nebaví. Zájem na řádnou výživu nezletilých potomků je v daném směru prioritou. Nestačí pouhé zjištění, že obviněný je bez zaměstnání a pobírá příslušný příspěvek od státu. Ani tíživé osobní, sociální a ekonomické poměry pachatele v určitém období jej tedy automaticky nezbavují odpovědnosti za výživu svých dětí (k tomu přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 4 Tdo 438/2011, ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 4 Tdo 250/2012, ze dne 27, 1. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1525/2015).
24. Pokud se tedy dovolatel rozhodl opustit stabilní zaměstnání s uspokojivým výdělkem, aby se mohl věnovat své oblíbené profesi, nadto za situace, kdy neměl žádné úspory a byl osobou hůře zaměstnatelnou (srov. odstavec 21. tohoto usnesení Nejvyššího soudu), měl se zřetelem ke své vyživovací povinnosti vyvinout maximální úsilí si novou práci v kulečníkové herně udržet. Namísto toho se však již necelé tři týdny po svém nástupu dopustil trestného činu krádeže vůči novému zaměstnavateli, což mělo za následek ukončení jeho pracovního poměru. Sám se tudíž připravil o zdroj příjmů (tj. o výdělečnou činnost), a to z důvodu nikoliv důležitého, nýbrž zcela neomluvitelného. Jak správně konstatoval nalézací soud, tato skutečnost nemůže být přičítána k tíži nezletilým dětem, ale pouze obviněnému samotnému. Totéž platí pro jeho následné neúspěchy při hledání nového zaměstnání, jelikož i danou okolnost lze spojovat výhradně s jeho vlastními pochybeními (zejména v podobě opakovaného páchání majetkové trestné činnosti).
25. Lze proto uzavřít, že dovolatel se nejprve bez důležitého důvodu vzdal výhodnějšího zaměstnání, následně se bez důležitého důvodu připravil o výdělečnou činnost jako takovou. Na základě toho dospěly soudy nižších stupňů k naprosto správnému závěru, že bylo v jeho schopnostech a možnostech výživné v celkové výši 4 000 Kč měsíčně k rukám matky svých nezletilých synů hradit. Pokud tak po dobu delší než čtyři měsíce nečinil, naplnil tím všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, a to v nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jak také soudy správně vyvodily. Na okraj by bylo možno doplnit, že soudy nemohly přihlédnout k poslední větě §913 odst. 2 o. z., tj. k případné péči o osobu oprávněnou nebo o rodinnou domácnost, jelikož nic takového obviněný ani v minimální míře nečinil.
26. Dovolatel zpochybnil též existenci zákonných znaků ustanovení §196 odst. 3 tr. zákoníku, nicméně to bylo pouze v souvislosti s výhradami směřujícími proti naplnění základní skutkové podstaty podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, která zároveň podmiňuje naplnění předmětné kvalifikované skutkové podstaty. Její konkrétní znak – vydání oprávněné osoby nebezpeční nouze – v podaném dovolání nikterak nerozporoval, proto postačuje v podrobnostech odkázat na str. 4, odst. 10. rozsudku odvolacího soudu, který se v této pasáži s danou problematikou vyčerpávajícím způsobem a po věcné stránce správně vypořádal.
27. Nejvyšší soud uzavírá, že uplatněné námitky obviněného jsou zjevně neopodstatněné. Proto podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 3. 2021
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu