ECLI:CZ:NS:2012:4.TDO.250.2012.1
sp. zn. 4 Tdo 250/2012-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne18. dubna 2012 o dovolání, které podal obviněný V. J. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 11. 2011 sp. zn. 10 To 368/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 8 T 57/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. J. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný V. J. byl rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 21. 6. 2011 sp. zn. 8 T 57/2011 uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že od měsíce června 2010 do 15.3.2011 s výjimkou měsíce března 2011 v Ch., okres J. ani jinde řádně nepracoval a nesnažil se získat stálé zaměstnání, v důsledku čehož neplatil řádně a včas výživné na nezletilou dceru V. J., ve výši 1.500 Kč měsíčně, na nezletilou dceru B. J., ve výši 1.200 Kč a na nezletilou dceru A. J., ve výši 900 Kč, vždy nejpozději do každého 15. dne v měsíci předem k rukám jejich matky H. J., jak mu bylo stanoveno rozsudkem Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 30 P 177/2004 ze dne 26. 1. 2005 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 25 Co 112/2005 ze dne 11. 5. 2005 a rozsudkem Okresního soudu v Jičíně sp. zn. 30 P 177/2004 ze dne 22. 5. 2009, který nabyl právní moci dne 12. 8. 2009, v důsledku čehož dluží na výživném částku v celkové výši 33.000 Kč a jednání se dopustil poté, co byl za stejný trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zákona odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 2 T 9/2010 ze dne 25. 6. 2010, který nabyl právní moci dne 21. 7. 2010, k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Za to byl obviněný odsouzen podle §196 odst. 3 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku se zařazením do věznice s dozorem podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání ke Krajskému soudu v Hradci Králové, který je usnesením ze dne 24. 11. 2011 sp. zn. 10 To 368/2011 podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 11. 2011 sp. zn. 10 To 368/2011 podal obviněný dovolání proti výroku o vině i trestu, jenž opřel o dovolací důvody vymezené v ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. (jelikož v jeho případě byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení a ve veřejném zasedání), v ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. (neboť proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné) a v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení).
První uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný zdůvodnil tím, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání jako proti osobě, jejíž trestní postih je ze zákona nepřípustný, neboť trestnost činu, pro nějž byl odsouzen, zanikla s ohledem na jeho projevenou účinnou lítost podle §197 tr. zákoníku spočívající v tom, že dluh na výživném ve výši 36.000,- Kč, jež bylo stanoveno rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 22. 5. 2009 sp. zn. 30 P 177/2004 zaplatil dne 14. 3. 2011 jednorázovou úhradou částky ve výši 39.000,- Kč do rukou matky jeho nezletilých dcer H. J. Stíhaný přečin proto neměl trvale nepříznivých následků, k uhrazení dluhu došlo před podáním obžaloby, která proto neměla být vůbec podána. Podle názoru dovolatele mělo být vydáno rozhodnutí v souladu s §188 tr. ř. a řízení mělo být zastaveno podle §188 odst. 1 písm. c) tr. ř. ve vztahu k §172 odst. 1 písm. f) tr. ř. Jestliže o obžalobě rozhodoval soud, měl obviněného podle §226 písm. e) tr. ř. zprostit obžaloby s ohledem na zánik trestnosti činu.
Soudy obou stupňů pak nevzaly obhajobu obviněného na vědomí, když jeho jednání automaticky považovaly za účelové a nepravdivé, aniž by provedly bližší dokazování ve věci, neboť svědkyně H. J. popřela, že by shora uvedenou částku od obviněného jako otce nezletilých obdržela. Obviněný je podle svého vyjádření osobou práva neznalou, považoval proto zvolení si advokáta jako dostačující pro zabezpečení své právní ochrany, když byl přesvědčen, že v této věci nemůže být odsouzen, protože si byl vědom své „beztrestnosti“. Svědkyně H. J. se podle obviněného dopustila křivé výpovědi i křivého obvinění dovolatele, když tvrdila, že jí dne 14. 3. 2011 předal pouze 3000,- Kč, což před soudem prokázala předložením údajného vlastnoručně hůlkovým písmem psaného potvrzení neoznačeného datem o tom, že převzala jen 3000,- Kč a uvedla, že si zbývající částku ve výši 36.000,- Kč na toto potvrzení obviněný dodatečně podvodně připsal. Soud jí uvěřil, aniž by se snažil objasnit rozpor mezi výpovědí její a obviněného. Podle rozmístění textu na potvrzení předloženém obviněným je podle něj zřejmé, že by na něm dopsání částky 36.000,- Kč bylo obtížné a snadno rozeznatelné. Obviněný předával svědkyni J. osobně peníze častěji a potvrzení předložené svědkyní se tak zřejmě vztahuje k jinému dni. Obviněný si přesnou evidenci plateb nevedl. Domnívá se však, že tato svědkyně měla jisté větší dluhy, o nichž nehodlala informovat svého partnera, které uhradila z výživného nezletilých, jenž od obviněného převzala, což ale obviněný neví přesně, ale náhodně se o těchto okolnostech dozvěděl. Předání výživného dne 14. 3. 2011 byl přítomen J. H. z O. u P. a přítelkyně obviněného Ing. I. Š. a mohou proto potvrdit pravdivost těchto okolností tvrzených dovolatelem i výši předané částky svědkyni J.
Orgány činné v trestním řízení dále podle obviněného nesplnily svou povinnost posoudit možnosti a schopnosti obviněného jako rodiče plnit vyživovací povinnost a stanovit výši výživného, přičemž měly rovněž samostatně posoudit výši dlužného výživného, neboť nebyly vázány rozhodnutím opatrovnického soudu. Nebyly ověřeny skutečné možnosti výdělku obviněného. Od 24. 4. 2011 je obviněný evidován na úřadu práce, zaměstnání shání, ale s ohledem na svůj věk, kvalifikaci a současnou situaci na trhu práce je neúspěšný. Tyto skutečnosti měl soud posoudit jako předběžnou otázku podle §9 odst. 1 tr. ř. Rovněž měl přihlédnout k tomu, že se obviněnému dne 9. 2. 2010 narodil syn V. Š., k němuž mu také vznikla vyživovací povinnost.
Obviněný si podle svého tvrzení nepravidelně (jednou za týden, příp. dva či tři týdny) všechny tři nezletilé v pátek po skončení školního vyučování přiváží k sobě domů, živí je a pečuje o ně do neděle, kdy je odváží zpět k matce. Tři dny v týdnu je má „na své náklady k plnému zaopatření“, takže je zřejmé, že na nezletilé přispívá celkem podstatnými peněžními částkami. Matka nezletilých obviněnému v poslední době činí schválnosti, nepřeje si styk obviněného s nezletilými. Obviněný jim podle svého tvrzení dále přispívá na ošacení, výlety, sport, sportovní potřeby, platí kapesné nezletilé A. ve výši 100,- Kč a dvěma zbývajícím dcerám ve výši 200,- Kč. Jedné z dcer dal na školní zájezd do Itálie kapesné 50 EUR, které však nezletilé vzala matka a poté je sama utratila, takže obviněný byl nucen nezletilé dát dalších 50 EUR. Tyto pravidelné výdaje je podle obviněného nutné započítat na výživné, neboť slouží k uspokojování odůvodněných potřeb nezletilých podle §96 odst. 1 zákona o rodině. I tuto okolnost může dosvědčit přítelkyně obviněného Ing. Š., která s obviněným vede společnou domácnost, z níž poskytují nezletilým stravu, a z účtu Ing. Š. bylo opakovaně převáděno výživné na účet svědkyně J. Zároveň mu jeho přítelkyně pomáhá s péčí o jeho nezletilé dcery. Není proto pravdivé tvrzení svědkyně J., že neposkytoval nezletilým žádné výživné ani dary. Obviněný sdělil své obhájkyni, že po rozvodu s H. J. měl několik let všechny své děti ve své péči, aniž mu svědkyně J. na jejich výživu cokoli hradila.
Dovolatel přiznává, že se ve třech případech neúčastnil soudních jednání v hlavním líčení a veřejném zasedání odvolacího soudu. Byl však ujišťován svým obhájcem, že jeho přítomnost nebyla nutná, protože obhajoba vše zajistí. Soudních jednání se neúčastnil z důvodu svého zdravotního stavu, soudy však jeho žádostem o odročení jednání nevyhověly. Nemělo být kladeno k tíži obviněného, že se zejména odvolacímu soudu nepodařilo pro ověření zdravotního stavu obviněného dostihnout jeho ošetřujícího lékaře MUDr. H. a nebylo tak možné uznat obviněného vinným s odůvodněním, že jde z jeho strany jen o účelové výmluvy, což mu nebylo prokázáno. Podle §202 odst. 2 tr. ř. mohlo být hlavní líčení bez jeho přítomnosti konáno jen, pokud měl soud za to, že věc lze spolehlivě rozhodnout i bez přítomnosti obviněného, který byl řádně předvolán a o skutku řádně vyslechnut. Dokazování však podle obviněného zůstalo značně neúplné a nedostatečné, takže bez jeho přítomnosti nebylo možné rozhodnout, což se týká i jednání před odvolacím soudem. Navíc obviněný oba soudy žádal, aby se mohl soudních jednání účastnit a domáhal se odročení hlavního líčení, protože podle §33 odst. 1 tr. ř. měl právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které mu byly kladeny za vinu a k důkazům o nich a měla mu být poskytnuta možnost sdělit okolnosti a důkazy sloužících k jeho obhajobě.
Obviněný v závěru svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud shledal, že podané dovolání je důvodné, a zrušil proto napadená rozhodnutí v celém rozsahu a vadné řízení jim předcházející a zrušil i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Zároveň navrhl, aby ho Nejvyšší soud ve smyslu §226 písm. e) tr. ř. z důvodu zániku trestnosti stíhaného přečinu obžaloby zprostil.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že první obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. a namítané porušení ustanovení o jeho přítomnosti v hlavním líčení i veřejném zasedání je v posuzovaném případě uplatněn důvodně. Nejprve poukázala na platnou právní úpravu ohledně přítomnosti obviněného v hlavním líčení i veřejném zasedání a zdůraznila podstatný význam účasti obviněného na celém trestním stíhání, poněvadž do hlavního líčení je soustředěn proces dokazování, přítomnost obviněného při hlavním líčení je proto pravidlem. Výjimečnost konání hlavního líčení bez přítomnosti obviněného je vyjádřena jednak materiálními podmínkami, které se odráží v konstatování, že v nepřítomnosti obviněného se může hlavní líčení provést, jen když má soud za to, že věc lze spolehlivě rozhodnout a dosáhnout účelu trestního řízení i bez přítomnosti obviněného a jednak podmínkami formálními, které jsou popsány pod písmeny a) a b) ustanovení §202 odst. 2 tr. ř. Při posuzování otázky, zda lze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného musí být nejprve vyjasněno, zda jsou splněny materiální podmínky, tedy zda nepřítomnost obviněného nebude bránit spolehlivému rozhodnutí věci a teprve po jejím splnění se může soud zabývat zkoumáním, zda jsou pro tento postup dány i formální předpoklady dané v §202 odst. 2 písm. a) a b) tr. ř.
Pokud obviněný namítl, že nalézací soud nezjišťoval důležité skutečnosti týkající se jeho schopnosti plnit výživné a samotných majetkových poměrů a ani si nijak neověřil pravdivost jeho tvrzení o tom, že celé dlužné výživné uhradil, zjevně tím zpochybnil dodržení materiální podmínky v ustanovení §202 odst. 1 tr. ř. Nepřítomnost obviněného u hlavního líčení v posuzované věci podle názoru státní zástupkyně neumožnila spolehlivě zjistit skutkový stav tak, aby byla odůvodněna právní kvalifikace skutku jako úmyslného přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku. Tento trestný čin totiž z důvodu potřeby zjistit schopnosti a možnosti obviněného plnit vyživovací povinnost v řadě případů (zejména při nestabilních příjmech a složitých majetkových poměrech obviněného) vyžaduje jeho přítomnost u hlavního líčení. Soud bez potřebného dokazování učinil závěr i o úmyslné formě zavinění. Soud prvního stupně měl tedy předvolat obviněného k hlavnímu líčení s tím, že jeho přítomnost při něm je nutná a měl jej poučit o nutnosti přítomnosti při hlavním líčení a o tom, že pokud se nedostaví bez dostatečné omluvy, může být i předveden nebo potrestán pořádkovou pokutou. Pokud nalézací soud dospěl k závěru o obstrukčním jednání obviněného, který se k nařízeným hlavním líčením opakovaně nedostavoval, a jeho omluvu považoval za nedostatečnou, měl využít právě těchto institutů, jimiž je účast obviněného u hlavního líčení zajišťována, neboť bez jeho přítomnosti nebylo možné vyřešit podstatu věci.
Obdobně nesprávně ve věci postupoval i odvolací soud, který měl obviněného k veřejnému zasedání o jeho odvolání předvolat a v případě, že se mu nepodařilo zajistit účast obviněného ani u veřejného zasedání, kde by se mohl vyjádřit k podstatě své obhajoby, měl věc vrátit soudu prvého stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K druhému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. uplatněného obviněným státní zástupkyně uvedla, že se tento dovolací důvod týká jen takové nepřípustnosti trestního stíhání, která je založena na důvodech podle §11 odst. 1, odst. 4 tr. ř. nebo podle §11a tr. ř., neboť výlučně v těchto ustanoveních trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání, nezakládají důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Účinná lítost je obecným důvodem zániku trestní odpovědnosti, který sice má i procesní důsledky, ty ale vyplývají ze zániku samotné trestní odpovědnosti, nikoli z nestíhatelnosti z důvodu nepřípustnosti. Procesní důsledky zániku trestní odpovědnosti u účinné lítosti spočívají v tom, že se trestní stíhání nezahájí a věc se odloží, bylo-li trestní stíhání zahájeno. Zastaví se, jakmile vyjde zánik trestnosti najevo. To však platí pouze v přípravném řízení, neboť v hlavním líčení a v odvolacím řízení dochází ke zproštění obžaloby podle §226 písm. e) tr. ř. Námitka o zániku trestní odpovědnosti má hmotně právní základ, a proto je potřeba ji uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. I přesto však státní zástupkyně shledala, že námitka obviněného o nesprávném postupu obou soudů, pokud neaplikovaly na posuzovaný případ obviněného ustanovení o účinné lítosti v souladu s §197 tr. zákoníku, protože trestní odpovědnost obviněného zanikla, je s ohledem na skutkové závěry obou soudů námitkou skutkovou, jelikož oba soudy dospěly k závěru, že obviněný dlužné výživné neuhradil.
Dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je však podle státní zástupkyně naplněn v té části dovolání, v níž dovolatel uvedl, že se nemohl dopustit přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, pokud nebyly žádným způsobem zhodnoceny jeho schopnosti a možnosti platit výživné na všechny dcery ve výši stanovené rozhodnutími Okresního soudu v Jičíně a Krajského soudu v Hradci Králové. Rozhodující otázkou je pak skutečnost, jak vysoké výživné byl obviněný povinen nezletilým dcerám poskytovat, resp. v jakém rozsahu tak nečinil. Státní zástupkyně rozebírá soukromoprávní rovinu právní úpravy vyživovací povinnosti rodičů k dětem stanovené zákonem o rodině a poté konstatuje, že pokud obviněný namítl, že nemohl plnit výživné ve výši, která mu je kladena za vinu, bylo třeba hodnotit, zda soudy uvedenou otázku a s ní spojené okolnosti řádně posoudily jako předběžnou otázku ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř. ze všech hledisek stanovených v §85 a §96 odst. 1 zákona o rodině (srov. rozh. č. 17/2005 Sb. rozh. tr.).
Vzhledem k tomu, že se stanovení výše výživného přímo vztahuje k vině obviněného, nejsou orgány činné v trestním řízení vázány rozhodnutím soudu v občanskoprávním řízení o vyživovací povinnosti otce k nezletilým dcerám a je jejich povinností přezkoumat a určit výši, v jaké obviněný svou vyživovací povinnosti neplní. Určení výživného v rámci předběžné otázky je významné výlučně z hlediska trestní odpovědnosti obviněného a soud přitom musí vycházet ze skutečností významných z hlediska §85 a §96 zákona o rodině, které byly dány v době spáchání přečinu zanedbání povinné výživy (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9.6.2004 sp. zn. 7 Tdo 648/2004 publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2004, sv. 6, č. T-704).
Oba soudy se touto předběžnou otázkou v době páchání přečinu zanedbání povinné výživy vůbec nezabývaly a vycházely ze zjištění, že obviněný je speciální recidivista, což svědčí o jeho nezměněném přístupu k zajištění zaměstnání a potřebám nezletilých. O nezměnění výdělkových možností a schopností obviněného soudy usuzovaly bez jakýchkoli důkazů a nevysvětlily, proč vycházely z předmětných civilních rozhodnutí. Z rozhodnutí soudů obou stupňů nevyplývá, že by si ověřily, zda obviněný pracuje, zda zaměstnání shání nebo je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání na úřadu práce, jestli pobírá nějaké sociální dávky, jednorázové příspěvky, příspěvek v nezaměstnanosti, či jaké jsou jeho majetkové poměry a zda byl reálně schopen si najít zaměstnání a z čeho hradí výdaje nové rodiny. Závěr soudů o tom, že obviněný neuhradil dlužné výživné se neopírá o provedené důkazy a je nepřezkoumatelný, neboť nedošlo k náležitému odstranění rozporu v tvrzení obviněného o uhrazení výživného a jím předloženého písemného potvrzení o jeho zaplacení a výpovědi matky nezletilých H. J., jež tuto skutečnost popřela s tím, že obviněný do tohoto potvrzení částku ve výši 36.000,- Kč dopsal. Soudy bez dalšího dospěly k závěru, že takové tvrzení obviněného je lživé, k čemuž v uvedené fázi řízení nebylo možné dospět, když k ověření či vyvrácení obhajoby obviněného se podle státní zástupkyně nabízelo poměrně značné množství důkazů (konfrontace obviněného a svědkyně H. J., výslech svědků navržených obviněným, kteří byli přítomni uhrazení dlužného výživného, výslech obviněného o původu poskytnutých finančních prostředků, případně kriminalistické zkoumání listiny, resp. potvrzení o uhrazení dlužného výživného se zaměřením na to, zda text byl dopisován). Bez dalšího dokazování nebylo možné tvrzení obviněného o uhrazení výživného odmítnout, zvláště v situaci, kdy již v minulosti (v roce 2009) nebyl pro totožnou trestnou činnost odsouzen, neboť včas zaplatil dlužné výživné za stíhané období.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud k dovolání obviněného zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 11. 2011 sp. zn. 10 To 368/2011 i rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 21. 6. 2011 sp. zn. 8 T 57/2011 a aby Okresnímu soudu v Jičíně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud takové rozhodnutí učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 11. 2011 sp. zn. 10 To 368/2011 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud musí dále posoudit, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna,čímž došlo též k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny), v němž je obsažen jeden z ústavních principů, jimiž je garantováno právo na spravedlivý proces. Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny má každý právo mimo jiné na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, což je nutno v daných souvislostech vykládat tak, že každému, o jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení rozhodnuto, musí být poskytnuta možnost osobně se účastnit jednání, v němž se rozhodne.
Obviněný v dovolání namítl, že konání hlavního líčení a veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti bylo v rozporu s ustanovením §33 odst. 1 tr. ř., jelikož mu nebylo umožněno se před soudem vyjádřit ke všem skutečnostem, které mu byly kladeny za vinu a důkazům o nich, a taktéž v rozporu s ustanovením §202 odst. 2 tr. ř., neboť dokazování zůstalo značně neúplné a nedostatečné, takže nebyly splněny podmínky pro projednání trestní věci v jeho nepřítomnosti. Obviněný navíc žádal, aby se mohl hlavního líčení i veřejného zasedání zúčastnit a domáhal se jejich odročení z důvodu svého nepříznivého zdravotního stavu, čemuž soudy nevyhověly. Nebylo prokázáno, že by jeho výmluvy byly pouze účelové a neměl být proto uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Též nebylo možné klást k tíži obviněného, že zejména odvolací soud nemohl zastihnout jeho ošetřujícího lékaře MUDr. H. pro ověření zdravotního stavu obviněného.
Takovéto dovolací námitky je třeba považovat ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. za právně relevantní. Nejvyšší soud však shledal, že jde o argumentaci zjevně neopodstatněnou.
Pokud jde o hlavní líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, tak je lze provést v nepřítomnosti obviněného jen za splnění podmínek obsažených v ustanovení §202 odst. 2 tr. ř., případně je vůbec nelze konat (§202 odst. 4 tr. ř.).
V posuzované trestní věci bylo předvolání k hlavnímu líčení, jež bylo samosoudcem Okresního soudu v Jičíně nařízeno na 13. 5. 2011 od 8.15 hod, obviněnému doručeno dne 3. 5. 2011, tedy s dostatečným předstihem, aby mu byla zachována lhůta pěti pracovních dnů k přípravě (viz §198 odst. 1 tr. ř.). Zároveň mu byla doručena obžaloba (viz doručenka na č. l. 131). K hlavnímu líčení konaném dne 13. 5. 2011 se obviněný nedostavil. Samosoudce během něho konstatoval, že se obviněný téhož dne v 7.15 hod telefonicky omluvil z účasti na něm, neboť byl v pracovní neschopnosti, kterou slíbil prokázat zasláním patřičného dokladu. Nalézací soud hlavní líčení odročil na den 30.5.2011 v 9.00 hod. Obviněný poté soudu zaslal kopii rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti vystavené ošetřujícím lékařem MUDr. M. H. (č. l. 136). Dne 26. 5. 2011 zaslal obviněný soudu email, jenž nebyl opatřen elektronickým podpisem, jehož obsahem byla jeho omluva spočívající v jeho stále trvající pracovní neschopnosti a současně žádal o stanovení dalšího termínu hlavního líčení. K hlavnímu líčení dne 30. 5. 2011 se bez omluvy nedostavil ani obhájce obviněného, i když byl řádně o jeho termínu vyrozuměn (č. l. 135). Nalézací soud poté usnesením hlavní líčení opětovně odročil na den 21. 6. 2011, na nějž byl řádně předvolán obviněný (doručeno dne 9. 6. 2011, č. l. 139) i jeho obhájce (doručeno dne 3. 6. 2011, č. l. 139). Obviněný dne 19. 6. 2011 zaslal nalézacímu soudu v pořadí druhý email bez elektronického podpisu s tím, že se omlouvá, ale je i nadále v pracovní neschopnosti (záchvat dny) a žádá o novým termín hlavního líčení a uvedl v něm, že kopii pracovní neschopnosti zašle dodatečně. Z pokynu kanceláři (na č. l. 139) i úředního záznamu (na č. l. 143) je patrné, že se nalézací soud snažil telefonicky opakovaně kontaktovat MUDr. H., avšak bez úspěchu. Z protokolu o hlavním líčení (č. l. 144) konaném dne 21. 6. 2011 od 8.15 hod lze zjistit, že se k němu obviněný V. J. nedostavil. Samosoudce shledal, že obviněnému bylo předvolání k hlavnímu líčení včas a řádně doručeno (stejně tak jeho obhájci, který se rovněž nedostavil) a posléze vyhlásil usnesení, že hlavní líčení bude konáno v nepřítomnosti obviněného.
Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu vyplývá, že samosoudce takto rozhodl proto, že považoval podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného za splněné, přičemž písemná podání obviněného považuje za účelová a vedená jeho snahou vyhnout se trestnímu stíhání. Opětovné kontaktování ošetřujícího lékaře bylo bezvýsledné, neboť na čísle uvedeném na dokladu o pracovní neschopnosti obviněného nebyl žádný signál a na žádost soudu, aby se vyjádřil k zdravotnímu stavu, zejména jaké jsou překážky osobní účasti obviněného na hlavním líčení, lékař nereagoval. Obviněný svou trvající pracovní neschopnost ničím nedoložil a ani samotná skutečnost, pokud by byla pravdivá, že je stále v pracovní neschopnosti, ještě nevylučuje jeho osobní účast na hlavním líčení. V podrobnostech zde rekapituluje důvody odročování hlavního líčení a vysvětluje, proč dospěl k takovému závěru. S tímto postupem a rozhodnutím se pak k odvolací námitce obviněného ztotožnil i odvolací soud.
Nejvyšší soud rovněž zaujal názor, že v tomto konkrétním případě nelze označit zvolený postup Okresního soudu v Jičíně za protizákonný. Obviněný V. J. byl v rámci přípravného řízení vyslechnut (viz protokol o výslechu obviněného ze dne 31. 3. 2011, č. l. 105 - 108) a bylo náležitě dodrženo ustanovení o zahájení trestního řízení a usnesení o zahájení trestního stíhání (č. l. 102 - 104) mu bylo řádně doručeno. Soud pak obviněnému doručil obžalobu a včas a řádně obviněného předvolal k hlavnímu líčení. Současně zde byla splněna i podmínka, že nebyla přítomna žádná ze skutečností vyplývající z ustanovení §202 odst. 4 tr. ř., které vylučují konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného.
Pokud pak samosoudce nalézacího soudu ve smyslu §202 odst. 3 tr. ř. při nedostavení se obviněného k hlavnímu líčení označil podání obviněného zaslaného emailem bez elektronického podpisu (doručeno soudu dne 19. 6. 2011) vzhledem k jeho obsahu za nikoli řádnou omluvu, nelze mu takovýto závěr vytýkat. Obviněný je osobou, která má podle opisu rejstříku trestů dostatečnou předchozí zkušenost s orgány činnými v trestním řízení včetně orgánů soudu. Muselo mu proto být jasné, že pokud hodlá soudu sdělit cokoli na svou obhajobu, co dosud do dříve pořízeného protokolu o výslechu obviněného neuvedl, je zcela nezbytné, aby se k hlavnímu líčení dostavil. Argumenty, které na svou omluvu neúčasti v již nařízeném hlavním líčení spolu s žádostí o změnu jeho termínu uvedl, ale rozhodně nebylo možné akceptovat. Z předloženého rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti nevyplývá diagnóza obviněného, nutná délka jeho léčby, příp. závažnost zjištěného onemocnění. Jeho opakovaná tvrzení, jimiž se omlouval z nařízených hlavních líčení, v nichž tvrdil, že je i nadále v pracovní neschopnosti, řádně nedoložil obdobným rozhodnutím či podrobnou lékařskou zprávou, tudíž vyznívají v souvislosti s jeho neúčastí u hlavního líčení naprosto nepřesvědčivě. Opakovaná sdělení o jeho stále trvající pracovní neschopnosti nepodložená jakýmkoli dokladem lze posoudit jako ryze účelová a jako omluva z hlavního líčení zcela nedostatečná. Dále se z rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 25. 6. 2010 sp. zn. 2 T 9/2010 (č. l. 20 – 23) podává, že obviněný byl za neplnění vyživovací povinnosti mj. k jeho třem nezletilým dcerám již předtím odsouzen. Z odůvodnění tohoto rozsudku plyne, že se i v trestní věci vedené pod sp. zn. 2 T 9/2010 k hlavnímu líčení nedostavil. Musel si být proto vědom toho, že za splnění zákonných podmínek může soud jednat i v jeho nepřítomnosti. Rozhodně nelze akceptovat tvrzení obsažené v dovolání, že je obviněný osobou práva neznalou. Obviněný je osobou se středoškolským vzděláním s maturitou. Byl tudíž nepochybně schopen, alespoň v základní podobě, uvést argumenty, které byly dostatečně konkrétní a závažné, aby je bylo možné pokládat za řádnou omluvu a zároveň mohly vést ke změně termínu již nařízeného hlavního líčení. Tím spíše, pokud bylo rozhodnuto až během v pořadí třetího hlavního líčení, neboť nalézací soud dříve vyhověl žádostem obviněného o jejich odročení a náležitě se snažil kontaktovat jeho ošetřujícího lékaře, aby specifikoval onemocnění obviněného bránící mu účasti na hlavních líčení, avšak bez úspěchu.
Nejvyšší soud proto zaujal názor, že hlavní líčení, konané dne 21. 6. 2011 před Okresním soudem v Jičíně ve věci sp. zn. 8 T 57/2011 v nepřítomnosti obviněného V. J., bylo konáno v souladu se zákonem a odvolací soud pak důvodně nevyhověl odvolání obviněného, ve kterém zmíněný postup soudu prvního stupně napadal.
Pokud pak jde o uplatnění téhož dovolacího důvodu vůči postupu a rozhodnutí odvolacího soudu, který konal veřejné zasedání o odvolání obviněného rovněž v jeho nepřítomnosti, pak lze k uvedené problematice uvést následující. K naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který předpokládá porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného mimo jiné ve veřejném zasedání, může dojít především porušením ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. Jde prakticky o jediné ustanovení trestního řádu, které vymezuje podmínky, za nichž lze konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného. Přítomnost obviněného u veřejného zasedání z hlediska citovaného dovolacího důvodu může být nezbytná též tehdy, jestliže se soud rozhodl předvolat obviněného k takovému veřejnému zasedání a tím dal jednoznačně najevo, že v nepřítomnosti obviněného nemůže jednat a rozhodovat. Konečně s ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, ale svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněnému objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, publikované pod č. T 621 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu / C. H. Beck, svazku 26/2004).
Zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání nejsou, oproti hlavnímu líčení, tak rigorózně vymezeny. Jak bylo již výše zmíněno, nutnost účasti obviněného při veřejném zasedání je dána buď tím, že jej soud ve smyslu ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. k veřejnému zasedání předvolá a dá tak zřetelně najevo, že bez přítomnosti obviněného nemůže věc rozhodovat, anebo podle ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., podle něhož v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 6 Tdo 499/2002).
Podmínky, za nichž o odvolání rozhoduje odvolací soud ve veřejném zasedání, jsou upraveny v ustanovení §263 tr. ř. Toto ustanovení je v procesním smyslu speciální pro řízení u odvolacího soudu, a není-li zde některá otázka výslovně upravena, použijí se obecná ustanovení o veřejném zasedání. Logický výklad (argumentum a contrario) shora citovaného ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. vede k závěru, že není-li obviněný ve vazbě nebo ve výkonu trestu, lze veřejné zasedání odvolacího soudu zásadně konat v jeho nepřítomnosti. V posuzovaném případě z obsahu spisu vyplynulo, že obviněný nebyl v době odvolacího řízení (konání veřejného zasedání odvolacího soudu) ve vazbě ani ve výkonu trestu. Z tohoto hlediska nebyla jeho účast u uvedeného jednání podmíněna zněním §263 odst. 4 tr. ř.
Z dikce ustanovení §263 tr. ř. dále plyne, že s citovanou výjimkou jím nejsou podmínky přípravy veřejného zasedání o odvolání odchylně stanoveny, a proto se použije obecné ustanovení §233 tr. ř.
Podle §233 odst. 1 tr. ř. předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. O veřejném zasedání vyrozumí státního zástupce jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k veřejnému zasedání předvolány vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a zákonného zástupce těchto osob. K předvolání nebo vyrozumění připojí opis návrhu, kterým byl k veřejnému zasedání dán podnět.
Obviněný se k veřejnému zasedání o odvolání předvolává tehdy, jestliže je jeho osobní účast při tomto veřejném zasedání nutná, tedy zejména v případech, kdy odvolací soud považuje za nezbytné jej vyslechnout, vyzvat k vyjádření k důkazu provedenému v tomto veřejném zasedání, či jej požádat o bližší vysvětlení jeho odvolání, případně o vyjádření k odvolání jiné procesní strany. V ostatních případech, kdy osobní účast obviněného při veřejném zasedání odvolacího soudu nutná není, se obviněný o tomto veřejném zasedání pouze vyrozumí, a to jako osoba, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět nebo jako osoba, která může být rozhodnutím učiněným v tomto veřejném zasedání přímo dotčena.
Lze tedy konstatovat (viz též přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004 sp. zn. III. ÚS 95/04), že současná právní úprava obsažená v ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. umožňuje, aby obviněný byl o konání veřejného zasedání pouze vyrozuměn (nevyžaduje se vždy předvolání), přičemž za dodržení této podmínky a se zřetelem ke skutečnostem uvedeným v souvislosti s ustanovením §263 odst. 4 tr. ř. je možné konat veřejné zasedání bez přítomnosti obviněného (§234 tr. ř.).
Pokud byl obviněný odvolacím soudem o veřejném zasedání ve smyslu §233 odst. 1 tr. ř. pouze vyrozuměn, dal tím soud najevo, že nepovažuje přítomnost obviněného při veřejném zasedání za nutnou a uvažuje i s alternativou konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti. Jestliže se obviněný v tomto případě k veřejnému zasedání nedostaví a svou neúčast řádně neomluví, pak nelze mít za to, že byla porušena ustanovení o jeho přítomnosti ve veřejném zasedání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2002 sp. zn. 6 Tdo 499/2002).
Z obsahu spisového materiálu vyplývá, že odvolací soud nařídil veřejné zasedání na den 20. 10. 2011 v 10.00 hod. a obviněný byl obeslán vyrozuměním o konání veřejného zasedání vzorem č. 7a (viz č. l. 166) podle Sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne 1. 2. 2002, č. j. 514/2001 - org. o vydání vzorů „tr. ř., o. s. ř., k. ř., d. ř.“, doporučených pro použití v trestním a občanském soudním řízení (dále jen „Sdělení“), které mu bylo řádně doručeno a vzorem č. 16 Sdělení byl vyrozuměn i obhájce obviněného a bylo mu rovněž řádně doručeno. Odvolací soud poté veřejné zasedání odročil na den 24. 11. 2011 (viz protokol o veřejném zasedání ze dne 20. 10. 2011, č. l. 173) s ohledem na žádost obviněného o odročení veřejného zasedání (č. l. 172), k níž připojil lékařskou zprávu MUDr. M. H., v níž je uvedeno, že „žadatel je v dom. léčení pro akutní onemocnění“ a z toho důvodu není schopen se nařízeného soudního jednání účastnit. Předsedkyně senátu poté písemně vyzvala ošetřujícího lékaře obviněného k náležitému doplnění jeho lékařské zprávy a sdělení konkrétních zdravotních potíží obviněného a jejich následného zlepšení či odeznění, které mu brání účasti při veřejném zasedání, neboť jím vystavená lékařská zpráva neumožňuje přezkoumat důvodnost omluvy obviněného z veřejného zasedání a nelze tak stanovit další termín jednání. Ošetřující lékař MUDr. H. odvolacímu soudu písemně dne 7. 11. 2011 sdělil, že šlo o „krátkodobé, téměř jistě infekční onemocnění,... šlo o velmi krátkodobou záležitost odhadem 7 - 10 dní“, přičemž obviněný ho sám požádal, aby mu toto potvrzení vystavil a aby v něm uvedl, že se nemůže účastnit blíže neurčeného soudního jednání. Obviněný se pak na kontrolu nedostavil. Dovolatel byl znovu vzorem č. 7a) Sdělení vyrozuměn o veřejném zasedání nařízeném na den 24. 11. 2011. Předsedkyně senátu zároveň obviněného poučila, že při nevyhovění výzvy soudu k předložení podrobné lékařské zprávy může být jeho jednání posouzeno jako obstrukční počínání mařící soudní jednání a může mu být uložena pořádková pokuta podle §66 odst. 1 tr. ř. Zároveň byl upozorněn na to, že pracovní neschopnost nemůže být ve všech případech důvodem k neúčasti na soudním jednání a že veřejné zasedání může proběhnout i v nepřítomnosti obviněného. Taktéž zde uvedla, že odvolací soud nebude bez předložení příslušného dokladu umožňujícího posouzení zdravotních důvodů obviněného, jejich závažnosti a jeho neúčasti na soudních jednáních na další žádosti obviněného o odročování brát zřetel.
Obviněný poté odvolací soud znovu písemně požádal o odročení veřejného zasedání nařízeného na 24. 11. 2011 a připojil také lékařskou zprávu MUDr. J. J., podle níž je obviněný nemocen „akutním zánětem průdušek s astmatickým plicním nálezem a virosou“ a má nařízen „klid na lůžku bez vycházek”. Z úředního záznamu (č. l. 182) je zřejmé, že obhájce obviněného sdělil soudu, že i pro něj je obviněný nekontaktní a neví, zda se obviněný k veřejnému zasedání dostaví.
Vyrozumění o veřejném zasedání nařízeném na den 24. 11. 2011 bylo obviněnému doručeno fikcí dne 3. 11. 2011 (č. l. 178), tedy s dostatečným časovým předstihem převyšujícím minimální pětidenní lhůtu k přípravě ve smyslu citovaného ustanovení §233 odst. 2 tr. ř. Tím odvolací soud vytvořil obviněnému podmínky a předpoklady pro to, aby se mohl zúčastnit projednání předmětné trestní věci a osobně se hájit.
Odvolací soud poté ve veřejném zasedání konaném dne 24. 11. 2011 vyhlásil usnesení, že veřejné zasedání bude konáno v nepřítomnosti obviněného (viz protokol na č. l. 185). V odůvodnění svého rozhodnutí nejprve shrnul shora popsané jednání obviněného a jeho opakované žádosti o odročování veřejného zasedání a konstatoval, že ačkoliv bylo veřejné zasedání k žádosti obviněného odročeno na nový termín, obviněný nepřevzal vyrozumění o veřejném zasedání na adrese, jež označil jako doručovací, a nebyl k dostižení ani pro obhájce. Písemný pokyn soudu k doložení předchozí omluvy nesplnil a dne 23. 11. 2011 doručil soudu další omluvu spolu se zprávou MUDr. J. J., což je podle zjištění odvolacího soudu otec obviněného. Odvolací soud ji za daných okolností vyhodnotil jako nedůvodnou a zcela účelovou. Veřejné zasedání proto proběhlo v nepřítomnosti obviněného za účasti jeho obhájce.
Jak již bylo výše uvedeno, důvodem odročení veřejného zasedání může být pouze řádná omluva, tedy řádně odůvodněná (a podložená) omluva (žádost). Za takovou však nelze označit blíže nekonkretizované sdělení obviněného, že se pro nemoc nemůže k veřejnému zasedání dostavit s připojením nedostatečné lékařské zprávy, která v jednom případě byla vyhotovena dokonce otcem obviněného, takže lze důvodně pochybovat o její objektivnosti. Navíc Nejvyšší soud považuje za potřebné poznamenat, že ani rozhodnutí lékaře o vzniku dočasné pracovní neschopnosti ve smyslu ustanovení §60 zák. č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů, které mohl obviněný soudu doložit, samo o sobě neprokazuje, že obviněný současně není schopen se dostavit k veřejnému zasedání soudu. K tomu, aby bylo možné považovat omluvu za řádnou, musela by obsahovat dostatečný podklad pro závěr, že zdravotní důvody skutečně znemožňují obviněnému účast na nařízeném úkonu, tj. v posuzovaném případě účast u veřejného zasedání odvolacího soudu. Ani samotné předložení zmíněného rozhodnutí lékaře, jak již bylo uvedeno, dostatečným podkladem být nemůže, protože z něj není patrný charakter onemocnění a způsob léčby, ani druh a rozsah omezení, která z případného onemocnění nebo z jeho léčby pro konkrétní osobu vyplývají, a není v něm uvedena ani diagnóza onemocnění, resp. její statistické označení (srov. přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003 sp. zn. 5 Tdo 442/2003). V daném případě odvolací soud učinil závěr, že přítomnost obviněného při veřejném zasedání o odvolání není nutná, že zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku a řízení jemu předcházející lze v souladu s požadavky §254 tr. ř. přezkoumat, aniž by byla přítomnost obviněného nezbytná, a proto jej o konání veřejného zasedání toliko vyrozuměl, a to vzorem č. 7a Sdělení.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší soud k závěru, že omluva obviněného z veřejného zasedání, které se dne 24. 11. 2011 konalo u Krajského soudu v Hradci Králové (ani jeho omluvy předešlé), a v němž bylo projednáno a rozhodnuto o odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 21. 6. 2011 sp. zn. 8 T 57/2011, nelze označit za řádnou a důvodnou. Z těchto důvodů a se zřetelem k výše vymezeným podmínkám konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného, nelze odvolacímu soudu vytýkat, pokud veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného konal.
K tomu je namístě dodat, že není povinností soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh případným řádně nedoloženým nebo nedůvodným požadavkům obviněného. Naopak je na obviněném, aby, chce-li využít svých práv, svoji činnost a chování přizpůsobil průběhu trestního řízení a postupu soudu. Tím spíše pokud odvolací soud k žádosti obviněného již předtím nařízené veřejné zasedání konaného dne 20. 10. 2011 odročil, snažil se opakovaně kontaktovat ošetřujícího lékaře i obviněného k odstranění nedostatků předložených lékařských zpráv a zároveň poučil obviněného o možných následcích nevyhovění výzvě soudu k předložení podrobné lékařské zprávy o zdravotním stavu obviněného s adekvátními náležitostmi a o tom, že veřejné zasedání může proběhnout bez jeho přítomnosti. Z takového postupu odvolacího soudu je evidentní, že bylo jeho snahou, aby se obviněný dostavil k veřejnému zasedání, aby mohl být jeho průběhu přítomen, avšak obviněný se i přesto nedostavil a zasílal soudu stále další „lékařské zprávy“ mj. vystavené i od jeho otce lékaře.
Za tohoto stavu pak nebylo možno dovodit, že ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení a ve veřejném zasedání, v němž byl projednáván jeho řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku soudu prvního stupně, a že obviněný byl zbaven svého práva vyplývajícího ze shora citovaného článku Listiny. Nejvyšší soud proto nemohl přiznat argumentaci dovolání vztahující se ke zmíněnému dovolacímu důvodu žádné opodstatnění.
Druhý dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán v případech, kdy proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo podle zákona nepřípustné. Tento dovolací důvod lze uplatnit pouze za situace, kdy je dán některý z obligatorních důvodů uvedených v ustanovení §11 odst. 1 tr. ř. (tj. v případech, v nichž nelze trestní stíhání zahájit, a pokud bylo již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno podle písm. a) nařídí-li to prezident republiky, uživ svého práva udílet milost nebo amnestii, podle písm. b) je-li trestní stíhání promlčeno, podle písm. c) jde-li o osobu, která je vyňata z pravomoci orgánů činných v trestním řízení (§10), nebo o osobu, k jejímuž stíhání je podle zákona třeba souhlasu, jestliže takový souhlas nebyl oprávněným orgánem dán, podle písm. d) jde-li o osobu, která pro nedostatek věku není trestně odpovědná, podle písm. e) proti tomu, kdo zemřel nebo byl prohlášen za mrtvého, podle písm. f) proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo rozhodnutím soudu nebo jiného oprávněného orgánu pravomocně zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno, podle písm. g) proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozhodnutím o schválení narovnání, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno, podle písm. h) proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozhodnutím o postoupení věci s podezřením, že skutek je přestupkem, jiným správním deliktem nebo kárným proviněním, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno, podle písm. i) je-li trestní stíhání podmíněno souhlasem poškozeného a souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět, nebo podle písm. j) stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána) nebo v ustanovení §11a tr. ř, neboť výlučně v těchto ustanoveních trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání (např. vedení trestního stíhání na základě usnesení o jeho zahájení, které neobsahuje všechny obligatorní náležitosti vyžadované ustanovením §160 odst. 1 tr. ř.), nezakládají důvod dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
Dovolatel pod tento dovolací důvod subsumoval námitku zániku trestnosti stíhaného přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku z důvodu naplnění zákonných podmínek institutu účinné lítosti v souladu s §197 tr. zákoníku, neboť obviněný dluh na výživném ve výši 36.000,- Kč k rukám matky uhradil, o čemž svědčí jím předložené potvrzení ze dne 14. 3. 2011 o převzetí této částky matkou nezletilých dcer. Pokud jejich matka uvádí, že jí uhradil pouze částku ve výši 3.000,- Kč a až později na předmětné potvrzení částku ve výši 36.000,- Kč dopsal, jde o lživé tvrzení, jímž se tato dopustila křivého obvinění dovolatele. Předání shora uvedené částky může potvrdit obviněným navržený svědek J. H. a přítelkyně obviněného Ing. I. Š., jež byli předání dlužného výživného v požadované výši přítomni. Oba soudy však tuto obhajobu obviněného nevzaly patřičně na vědomí, automaticky považovaly tato tvrzení obviněného za nepravdivá. Proti obviněnému proto neměla být podávána obžaloba a soud měl rozhodnout podle §188 odst. 1 písm. c) tr. ř., neboť zde byly okolnosti uvedené v §172 odst. 1 písm. f) tr. ř., tedy že trestnost činu zanikla. Pokud trestní řízení dospělo do fáze konání hlavního líčení, měl soud obviněného zprostit obžaloby podle §226 písm. e) tr. ř.
Je zřejmé, že ustanovení §11 odst. 1 tr. ř. na posuzovaný případ nedopadá, neboť obviněný není žádnou ze zde taxativně vymezených osob, u nichž je trestní stíhání nepřípustné. Ustanovení §11a tr. ř. na danou věc taktéž nedopadá, jelikož je zde vymezena nemožnost trestního stíhání osoby, u níž proběhlo zkrácené přípravné řízení, které však v této trestní věci vůbec neproběhlo.
Z obsahu dovolání vztahující se k tomuto dovolacímu důvodu vyplývá, že obviněný jej obsahově vymezil tvrzením, jež fakticky napadá skutkový závěr soudu o tom, že obviněný neuhradil dlužné výživné, s čímž obviněný nesouhlasí a poukazuje na to, že dlužné výživné zaplatil dříve, než soud prvního stupně počal vyhlašovat rozsudek. Takto formulovanou námitku napadající skutkové zjištění nalézacího i odvolacího soudu však není možné namítat s poukazem na dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. s tím, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo podle zákona nepřípustné. Současně je ale třeba poznamenat, že soudy nižších stupňů se s předmětnou námitkou obviněného v předchozím řízení ve svých rozhodnutích vypořádaly, takže není důvodu o správnosti jimi vyslovených skutkových závěrů pochybovat.
Pokud jde o třetí uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , tak ten je obecně dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006.
Dovolatel pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadil svou argumentaci ohledně nedostatečného posouzení jeho možností a schopností jako rodiče tří nezletilých dcer plnit k nim vyživovací povinnost a otázku, v jaké výši mohl a měl výživné platit a určení výše dluhu na výživném, neboť soud nebyl vázán civilními rozhodnutími opatrovnického soudu. Zároveň poukázal na to, že nebyly ověřeny jeho skutečné příjmové možnosti. Při hledání zaměstnání je neúspěšný vzhledem k současné situaci na trhu práce, jeho věku a kvalifikaci, avšak zaměstnání shání a je od 24. 4. 2011 evidován na úřadu práce. Všechny tyto okolnosti pak měl soud posoudit jako předběžnou otázku podle §9 odst. 1 tr. ř.
Trestného činu zanedbání povinné výživy se podle ustanovení §196 odst. 1 tr. zákoníku dopustí ten, kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného po dobu delší než čtyři měsíce. Objektem daného trestného činu, který může být po subjektivní stránce spáchán úmyslně i z nedbalosti, je nárok na výživu, pokud je založena na ustanoveních zákona o rodině. Soud při posuzování trestní odpovědnosti pachatele za neplnění zákonné povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného ve smyslu §196 odst. 1 tr. zákoníku není vázán rozhodnutím, kterým v občanském soudním řízení byla stanovena tato povinnost, včetně rozsahu výživného. V rámci rozhodování o tomto trestném činu musí soud při posuzování otázky, v jaké výši byl obviněný schopen plnit vyživovací povinnost, brát zřetel na všechna potřebná hlediska včetně tohoto, zda se obviněný bez důležitého důvodu vzdal výhodnějšího zaměstnání nebo nějakého majetkového prospěchu (§96 odst. 1 zákona o rodině). Nestačí např. pouze zjištění, že obviněný je v současné době bez zaměstnání a pobírá jen příslušný příspěvek od státu.
Podle ustanovení §96 odst. 1 zákona o rodině soud při určení výživného přihlédne k odůvodněným potřebám oprávněného, jakož i k schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného. Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného zkoumá soud, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. Co se týče možností a schopností povinného, konkrétně je nutno zohlednit věk, zdravotní stav, vzdělání, manuální zručnost, pracovní návyky a pracovní zkušenosti, flexibilitu, adaptabilnost, sociální zralost nebo nezralost povinného, nepříznivou situaci na trhu práce, vysokou nezaměstnanost v regionu a pod. (přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 4 Tdo 438/2011).
Z trestního spisu (č. l. 77 - 80, 82 - 95) plyne, že v přípravném řízení byly zjištěny následující skutečnosti. V předmětném období od června 2010 do 15. 3. 2011 s výjimkou měsíce března 2011 obviněný nepobíral dávky hmotné nouze, dávky státní sociální podpory podle zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, nebyl veden na úřadu práce a nebyl evidován v registru živnostenského podnikání. V období od 10. 5. 2010 do 5. 8. 2010 byl v pracovním poměru u zaměstnavatele Zahradnictví M. s.r.o., jako zahradník a jeho průměrná měsíční mzda činila 7.737,- Kč. V tomto období byl od 21. 6. 2010 do 20. 7. 2010 uznán dočasně práce neschopným a byla mu vyplacena náhrada mzdy zaměstnavatelem ve výši 1.944,- Kč a dále obdržel dávky nemocenského pojištění ve výši 2.528,- Kč. V období od 26. 7. 2010 do 3. 8. 2010 byl rovněž v pracovní neschopnosti a byla mu vyplacena náhrada mzdy ve výši 432,- Kč. Obviněný byl poté od 23. 8. 2010 do 30. 11. 2010 zaměstnán u zaměstnavatele BETONSERVIS s.r.o., jako řidič a jeho průměrná mzda činila 7.445,- Kč. Během trvání tohoto pracovního poměru byl v pracovní neschopnosti od 14. 9. 2010 do 12. 12. 2010, během níž obdržel náhradu mzdy ve výši 1.512,- Kč a dále dávky nemocenského pojištění za období od 28. 9. 2010 do 31. 10. 2010 ve výši 6.188,- Kč.
Nalézací soud podle §213 odst. 1 tr. ř. v hlavním líčení provedl jednotlivé zprávy a posudky osvědčující shora uvedené skutečnosti zjištěné v přípravném řízení o příjmech obviněného v rozhodném období (viz protokol o hlavním líčení konaného dne 21. 6. 2011 č. l. 144).
Odvolací soud na straně 3 svého rozhodnutí uvedl, že schopnost obviněného pracovat a plnit tak zákonnou vyživovací povinnost není omezena žádnou zdravotní překážkou a obviněný rovněž není kvalifikován k výkonu nějaké úzce specializované činnosti, kterou by nemohl v okolí místa, kde se zdržuje, sehnat. Může proto především vykonávat jakoukoliv nekvalifikovanou či pomocnou práci. Nízký příjem, z něhož není schopen platit výživné pro nezletilé dcery ani v minimální částce a jeho další vyživovací povinnost, nejsou důvodem k omezení či dokonce zániku zákonné vyživovací povinnosti k nezletilým dcerám ani k vyvinění se z trestní odpovědnosti.
Jak je z výše uvedeného patrné, tvrzení obviněného, že se oba soudy jeho možnostmi a schopnostmi plnit vyživovací povinnost ke svým nezletilým dcerám nezabývaly a neposoudily všechny rozhodné skutečnosti jako předběžnou otázku v souladu s §9 odst. 1 tr. ř., není pravdivé. Soudu prvního stupně sice lze vytknout, že tato zjištění neučinil obsahem odůvodnění svého odsuzujícího rozsudku, avšak Nejvyšší soud připomíná, že jen proti důvodům rozhodnutí není dovolání přípustné. Soud prvního i druhého stupně dostatečně zjišťovaly, jaké měl obviněný v rozhodné době příjmy, a taktéž posoudily jeho možnosti a schopnosti plnit svou vyživovací povinnost. Obviněný se hájil tím, že je od dubna 2011 evidován na úřadu práce, avšak i přes jeho snahu sehnat si zaměstnání a při jeho věku a kvalifikaci je neúspěšný. Výživné na nezletilé dcery nemohl platit, protože byl nezaměstnaný a neměl dostatek finančních prostředků a nyní má i další vyživovací povinnost ke svému nezl. synu V. Tato jeho obhajoba však působí značně nevěrohodně a je v příkrém rozporu s jeho další dovolací námitkou, že se o své nezl. dcery patřičně stará během víkendu, kdy si je odváží do svého domu, kde bydlí se svou současnou přítelkyní, s níž má nezl. syna V., a poskytuje jim „plné zaopatření” v podobě hodnotných darů a příspěvků na „ošacení, výlety, na sport i na sportovní potřeby, které zakupuje (mobily, kola, lyže, sáňky a další)“ a poskytuje jim kapesné. V rozhodném období nejméně od června 2010 do prosince 2010 příjmy z pracovního poměru disponoval, avšak i přesto na výživném ničeho nezaplatil. Navíc období od dubna 2011, kdy je podle svého tvrzení obviněný veden v evidenci úřadu práce, do rozhodného období skutku popsaného ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu již nespadá. Naopak z jednání obviněného je patrná snaha výživné svým třem nezletilým dcerám neplatit a zároveň se vyhnout i soudnímu řízení v domnění, že bez jeho přítomnosti nelze o žalovaném skutku rozhodnout. To vše za situace, kdy již za předchozí období (leden 2005 až prosinec 2009) byl za neplnění vyživovací povinnosti mj. i ke svým třem dcerám rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 25. 6. 2010 sp. zn. 2 T 9/2010 odsouzen i za trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu čtyř roků (právní moc 21. 7. 2010).
Pro úplnost (a k dovolací námitce obviněného i k výhradě obsažené ve vyjádření státní zástupkyně, že soudy samostatně neposoudily možnosti a schopnosti obviněného plnit svou vyživovací povinnost k nezletilým a samotnou výši výživného jako součást předběžné otázky ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř. a bez dalšího přebraly závěry soudu opatrovnického) je třeba dodat, že soud při posuzování trestní odpovědnosti obviněného za neplnění zákonné povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného podle §196 odst. 1 tr. zákoníku sice není vázán rozhodnutím, kterým v občanském právním řízení byla stanovena tato povinnost, včetně rozsahu výživného (srov. rozh. č. 11/1984 Sb. rozh. trest., Bulletin bývalého Nejvyššího soudu ČSR č. 3/1983-16 aj.), to však na druhé straně neznamená, že by takové rozhodnutí nemohl vzít za součást svých skutkových zjištění, pokud se s ním ztotožní a neshledá důvody pro jiné závěry (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006 sp. zn. 8 Tdo 1264/2006).
Pokud se pak odvolací soud ztotožnil se závěry nalézacího soudu ohledně skutkových zjištění a na ně navazujícího právního posouzení jednání obviněného a jeho odvolání jako nedůvodné zamítl, nelze jeho rozhodnutí označit za rozporné se zákonem. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, proč se závěry soudu prvního stupně souhlasí a nemá vůči nim výhrady. Rovněž Nejvyšší soud se ztotožnil s názory soudů nižších stupňů a pokládá z výše uvedených důvodů námitky vznesené dovolatelem za zcela zjevně neopodstatněné. Na tomto místě je pak potřebné zdůraznit, že zplození dítěte není sport ani zábava, byť to tak některým jedincům na počátku může připadat. Ve skutečnosti tím ale budoucí rodič na sebe bere povinnosti a odpovědnost, která jej provází po celý další život, namnoze až do jeho vlastní smrti. Proto je nezbytné, aby se choval tak, aby svým závazkům a povinnostem dokázal vždy a za všech okolností dostát.
Ze všech výše uvedených důvodů se Nejvyšší soud s právním posouzením zjištěného skutku ztotožnil a dospěl k závěru, že výhrady obviněného naplňující dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d) a písm. g) tr. ř. nemají opodstatnění a námitky vznesené obviněným co se týče dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. svým obsahem pak tento dovolací důvod nenaplnily, neboť rozsudek soudu prvního stupně ani usnesení odvolacího soudu vytýkanými vadami netrpí. Oba soudy v souladu se zákonem vyložily všechny rozhodné závěry z hlediska jimi použité právní kvalifikace a v jednání obviněného popsaného ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku zcela správně shledaly naplnění skutkové podstaty přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů podle §265i odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného V. J. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.)
V Brně dne 18. dubna 2012
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c