ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.282.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 282/2021-302
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 4. 2021 o dovolání obviněného L. D. (rozeného F.), nar. XY v XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ‒ pobočky v Pardubicích ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 13 To 264/2020, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 3 T 45/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného L. D. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 17. 8. 2020, sp. zn. 3 T 45/2020, byl obviněný L. D. uznán vinným zločinem obecného ohrožení podle §272 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a odsouzen byl za tyto trestné činy a dále za přečiny krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku a maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 4. 12. 2019, sp. zn. 2 T 188/2019, podle §272 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků a šesti měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu šesti roků. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 4. 12. 2019, sp. zn. 2 T 188/2019, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody.
2. Krajský soud v Hradci Králové ‒ pobočka v Pardubicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 13 To 264/2020, z podnětu odvolání obviněného podaného pouze proti výroku o trestu, rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. ve výroku o trestu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. obviněného odsoudil tak, že za zločin obecného ohrožení podle §272 odst. 1 tr. zákoníku a přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ohledně nichž zůstal výrok o vině nezměněn, a dále za sbíhající se přečiny krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku a maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 4. 12. 2019, sp. zn. 2 T 188/2019, mu uložil podle §272 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na šest roků. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 4. 12. 2019, sp. zn. 2 T 188/2019, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V dalších výrocích ponechal napadený rozsudek nezměněn.
II. Dovolání obviněného
3. Rozsudek odvolacího soudu obviněný v dovolání podaného prostřednictvím obhájkyně napadal z důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak, že jej zaměřil proti „veškerým výrokům i proti výši trestu, který byl vydanými rozhodnutími uložen“, protože rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení. V obsahu dovolání rozvedl, že neakceptuje skutková zjištění soudů, která považuje za nedostatečná a neodpovídající znakům skutkových podstat trestných činů, pro něž byl uznán vinným a odsouzen.
4. Výhrady, jimiž tyto námitky rozvedl, zaměřil proti výši uloženého trestu, který považoval za nepřiměřeně přísný a neodpovídající ani tomu, že mu byl uložen jako souhrnný za čtyři trestné činy. Z nich byl nejpřísněji trestný zločin obecného ohrožení podle §272 odst. 1 tr. zákoníku, u něhož je trestní sazba od tří osmi let trestu odnětí svobody a spočíval v tom, že nebezpečnou jízdou měl ohrožovat další účastníky silničního provozu. Další tři přečiny, pro něž byl rovněž souhrnný trest ukládán, byly méně závažné, a byl za ně ohrožen trestem odnětí svobody nejvýše na tři léta, a proto mu měl být uložen trest mírnější.
5. Obviněný zmínil, že podle jeho názoru je trestní řízení stiženo vadou, která mohla mít za následek i nesprávné rozhodnutí ve věci, a napadené rozhodnutí spočívá též na nesprávném právním posouzení věci, a proto by měla být dovoláním napadená rozhodnutí zrušena. Ponechal na zvážení Nejvyššího soudu, zda skutková zjištění soudů nižších stupňů nebyla učiněna v rozporu s provedenými důkazy, přičemž však podotkl, že si je vědom, že odvolání nepodal proti výroku o vině, ale toliko proti výroku o trestu, který jako jediný byl krajským soudem přezkoumán. I přesto obecně uvedl, že nebyla splněna zásada, že v průběhu soudních řízení musí být dodrženy principy platné pro trestní řízení, podle nichž souhrn nepřímých důkazů k prokázání viny musí tvořit logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících důkazů, zůstanou-li po vyčerpání všech dosažitelných důkazů pochybnosti o některé skutkové okolnosti důležité pro závěr o zavinění, je nutno s použitím zásady in dubio pro reo rozhodnout ve prospěch obviněného.
6. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 13 To 264/2020, ve věci rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 17. 8. 2020, sp. zn. 3 T 45/2020, a věc vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích k dalšímu řízení.
7. Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž byl opis dovolání obviněného podle §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření, prostřednictvím u něj působící státní zástupkyně poukázalo na to, že odvolání obviněný směřoval pouze proti výroku o trestu a odvolací soud podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost pouze tohoto oddělitelného výroku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo, aniž byl přitom povinen přezkoumat jiné výroky postupem podle §254 odst. 2, 3 tr. ř., proto mohl dovolatel napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tomto rozsahu. Směřuje-li přesto dovolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával a neměl k takovému přezkumu povinnost, musí být dovolání odmítnuto jako nepřípustné. Uložený trest při spodní hranici zákonné trestní sazby uvedené v §272 odst. 1 tr. zákoníku nepovažoval za nepřiměřený zvláště za situace, že jde o trest souhrnný. Současně upozornilo, že podání dovolání do výroku o trestu je obecně možné pouze s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak pouhá nepřiměřenost trestu, nejde-li současně o nepřípustný druh trestu či překročení příslušné trestní sazby, nezakládá možnost nápravy cestou dovolání (k výjimce srov. usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 7 Tdo 1463/2014). V daném případě však uložený trest odpovídá všem rozhodným hlediskům pro ukládání trestů. Poté, co státní zastupitelství uzavřelo, že výhrady obviněného nelze mít za důvodné, neboť napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo možno a nutno napravit cestou dovolání, navrhlo, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b tr. ř., a toto své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., případně též §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
8. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájkyni obviněného k případnému vyjádření, které však Nejvyšší soud do okamžiku konání neveřejného zasedání neobdržel.
III. Přípustnost a další podmínky dovolání
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
10. Přípustnost dovolání se posuzuje ve vztahu k celému dovolání, neboť jde o mimořádný opravný prostředek, který nelze podat proti kterémukoli pravomocnému rozhodnutí, protože není určeno k univerzálnímu přezkumu a k nápravě všech tvrzených vad. Přípustnost dovolání je vymezena v ustanovení §265a odst. 1, 2 tr. ř., které stanoví, proti jakým rozhodnutím a za jakých podmínek je dovolání přípustné. Z jeho dikce plyne, že rozhodnutí, které lze napadnout dovoláním, musí současně splňovat kumulativně stanovené podmínky; a to, že jde o pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští . Taxativní výčet rozhodnutí ve věci samé, proti nimž je přípustné dovolání, je uveden v §265a odst. 2 písm. a) až h) tr. ř.
11. Předpokladem přípustnosti dovolání je podle §265a odst. 1 tr. ř. skutečnost, že proběhlo řízení před soudem prvního stupně, ve věci rozhodl soud druhého stupně a vydal některé z rozhodnutí předpokládaných ustanovením §265a odst. 2 tr. ř. Zákonná dikce tak z hlediska přípustnosti dovolání nastoluje procesní situaci, kdy ve věci rozhodl jak soud prvního stupně, tak soud druhého stupně, přičemž pokud soud druhého stupně sám nerozhodl některým z meritorních rozhodnutí předpokládaných ustanovením §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., lze dovoláním napadnout toliko rozhodnutí, kterým soud druhého stupně zamítl nebo odmítl řádný opravný prostředek proti obdobným rozhodnutím vydaným soudem prvního stupně [§265a odst. 2 písm. h) tr. ř.].
12. Na základě těchto zákonných podmínek je dovolání nepřípustné , jestliže je jím napadeno jiné rozhodnutí, než je rozhodnutí soudu ve věci samé ve smyslu §265a odst. 1, 2 tr. ř., anebo když jím dovolatel napadá takovou část rozhodnutí, kterou nepřezkoumával a nebyl povinen přezkoumat ve druhém stupni ani odvolací nebo stížnostní soud. Rozhodnutí soudu druhého stupně lze totiž dovoláním napadat pouze v tom rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn a povinen přezkoumat rozhodnutí soudu prvního stupně podle hledisek vymezených v §254 odst. 1 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1464/2003, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2004, seš. 3 pod č. T 666).
13. V posuzované věci Nejvyšší soud shledal, že obviněný v odvolání (č. l. 236 až 237) uplatnil jen námitky proti výroku o trestu, tedy nikoliv proti výroku o vině, odvolací soud podle §254 odst. 1 tr. ř. vázán v přezkumné činnosti zásadně tím, který výrok rozsudku odvolatel napadl a jaké vady v jeho rámci vytýkal, přezkoumal podle §254 odst. 1 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost napadeného výroku a správnost postupu řízení, jež jeho vydání předcházelo, a to výlučně z hlediska vytýkaných vad. Protože proti výroku o vině obviněný žádné výhrady nevznesl, odvolací soud nebyl oprávněn správnost tohoto výroku přezkoumávat, a ani tak neučinil (viz body 5., 6. napadeného rozsudku).
14. S ohledem na tento rozsah, v němž věc odvolací soud přezkoumal, nebyla splněna podmínka §265a odst. 1 tr. ř. pro to, aby obviněný mohl podat dovolání též proti výroku o vině, protože odvolací soud v projednávané věci z podnětu odvolání obviněného přezkoumal pouze výrok o trestu (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 20/2004 Sb. rozh. tr., či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 8 Tdo 532/2016). Nejvyšší soud na podkladě nyní podaného dovolání zaměřeného jak proti výroku o trestu, tak i proti výroku o vině, mohl tudíž posuzovat pouze ty výhrady, které mířily proti výroku o trestu, zatímco ve zbytku jde o dovolání nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003, ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1601/2014, aj.). V takovém případě, když dovolání bylo částečně nepřípustné, se Nejvyšší soud věcně zabýval pouze částí argumentace splňující podmínky přípustnosti dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 8 Tdo 1121/2020), v konkrétním případě tedy námitkami obviněného zaměřenými proti výroku o trestu. Ve vztahu k němu shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
15. Dovolání v části směřující proti výroku o trestu splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř., a proto Nejvyšší soud posuzoval, zda bylo uplatněno v souladu s důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
16. Nápravu výroku o trestu v rámci dovolacího řízení je možné zajistit primárně na podkladě důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pro nějž však musí být splněny zákonem stanovené předpoklady, a to, že byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení spočívající zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak nepřiměřeně mírného trestu nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1286/2015). S odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je vadu výroku o trestu možné spatřovat jen v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a pokud jde o výrok o trestu, lze za ně považovat jen jiné vady tohoto výroku, záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu.
IV. K námitkám obviněného
17. Podstata námitek obviněného proti výroku o trestu spočívala v tom, že výměru souhrnného trestu odnětí svobody tři roky a šest měsíců, byť ukládanou za čtyři trestné činy, považoval za příliš vysokou, a to i přesto, že dolní hranice trestu odnětí svobody stanovená u trestného činu podle §272 odst. 1 tr. zákoníku činí tři roky. Bez konkrétních argumentů takto vyměřený trest považoval na nepřiměřeně přísný, což jsou důvody, které na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadají, a na podkladě uvedeného, ale ani žádného jiného důvodu je nelze v dovolání uplatňovat, protože pro nápravu vad ve výroku o trestu slouží především důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a nepřiměřený nebo přísný trest (ale ani mírný) nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Obviněný tudíž důvody zákonem stanovené pro dovolání obsahově relevantními výhradami nenaplnil (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 3 Tdo 257/2013, ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1580/2010, či ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 7 Tdo 1267/2013).
18. Pro úplnost lze poznamenat, že Nejvyšší soud v posuzované věci neshledal žádný exces při vyměření trestu, jemuž obviněný nevytýkal pochybení při posouzení souhrnnosti z hledisek §43 odst. 2 tr. zákoníku, ale výlučně jeho přísnost a nepřiměřenost, kterou však žádnými dalšími argumenty (vyjma nepřípustných obecně zmíněných nedostatků ve zjištěném skutkovém stavu) nezdůvodnil. Na základě obsahu napadených rozhodnutí i připojeného spisu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že výhrady obviněného postrádají důvodnost, a to jak z hlediska uložené výše, tak i jím tvrzené přílišné tvrdosti. Sám totiž připustil, že mu byl trest vyměřen podle §272 odst. 1 za podmínek §43 odst. 2 tr. zákoníku za čtyři trestné činy, přičemž dolní hranice nejpřísnějšího z nich činí tři roky.
19. Nejvyšší soud na doplnění mimo dovolací důvod zmiňuje, že z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že soudy vysvětlily okolnosti rozhodné pro jeho ukládání, uvedly a posuzovaly polehčující okolnosti spočívajících zejména v doznání obviněného se k trestné činnosti. Rozvedly i úvahy, jimiž se při svém rozhodování řídily a na jejichž základě dospěly k závěru o nutnosti uložení souhrnného nepodmíněného trestu odnětí svobody, přičemž neopomněly uvést relevantní důvody podstatné pro zařazení obviněného do věznice s ostrahou i pro uložení trestu zákazu činnosti. Zdůraznit je třeba, že při respektu ke všem pravidlům spravedlivého procesu z hlediska zásad pro ukládání trestů vymezených v §37 až 42 tr. zákoníku své závěry vyjádřil především odvolací soud, jež původní trest odnětí svobody ve výměře 4 roků a 6 měsíců zrušil a nově jej uložil v kratší výměře (viz body 5. až 8. rozsudku soudu prvního stupně a body 7. až 11. rozsudku odvolacího soudu). Tento postup i konečná výměra svědčí o dostatečném uvážení všech skutečností významných pro uložení trestu odnětí svobody co do jeho výše i nepodmíněnosti, včetně důvodnosti zařazení obviněného do věznice s ostrahou (srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06, ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12, a další). Extrémní vady nebo nedostatky při ukládání trestu zjištěny nebyly.
20. Podané dovolání tudíž neobsahuje relevantním způsobem namítané vady týkající se nesprávného právního posouzení ani posouzení jiných hmotněprávních otázek podle dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a nevytýká ani uložení takového druhu trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným, ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a proto Nejvyšší soud dovolání jako podané mimo označené, ale i jakékoliv jiné dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1, 2 tr. ř., podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 4. 2021
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu