ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.333.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 333/2021-759
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. 5. 2021 dovolání obviněného M. V. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2020, sp. zn. 67 To 324/2020, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 58 T 35/2020, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2020, sp. zn. 67 To 324/2020.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. 9. 2020, sp. zn. 58 T 35/2020, byl obviněný M. V. (dále „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Za to byl podle §147 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu bylo uloženo přiměřené omezení, aby ve zkušební době podle svých sil uhradil způsobenou škodu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozeným společnosti Czech Airlines Handling, a. s., IČ: 25674285, se sídlem Praha 6, Aviatická 1017/2, škodu ve výši 2 309 Kč, Pražské správě sociálního zabezpečení, IČ: 00000000, se sídlem Praha 8, Trojská 1997/13A, škodu ve výši 9 948 Kč a L. K., nar. XY, bytem XX, škodu ve výši 2 300 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená L. K. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání směřující proti všem jeho výrokům. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2020, sp. zn. 67 To 324/2020, byl podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušen ve výrocích o trestu a náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. ř. tento soud znovu rozhodl tak, že obviněného při nezměněném výroku o vině přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku odsoudil podle §147 odst. 2 tr. zákoníku za použití §67 odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku za použití §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu v počtu 50 denních sazeb, přičemž denní sazba činí 1 000 Kč, tedy v celkové výši 50 000 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byly poškozené Czech Airlines Handling, a. s., IČ: 25674285, se sídlem Praha 6, Aviatická 1017/2, Pražská správa sociálního zabezpečení, IČ: 00000000, se sídlem Praha 8, Trojská 1997/13A, a L. K., nar. XY, bytem XY, odkázány s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil shora uvedeného přečinu tím, že dne 27. 8. 2018 v 05:28 hodin v Praze 6 – Ruzyni, Aviatická č. 2, na účelové komunikaci na ploše Letiště Václava Havla Praha, v blízkosti vrátnice č. XY a stojánky č. XY, ve směru jízdy od prstu B k prstu C, při výkonu svého povolání koordinátora odbavení, řídil vozidlo tovární značky Škoda CITIGO, reg. zn.: XY, patřící společnosti M. A. (C.), v zóně označené vodorovným značením pro pohyb MMP (Mobilní mechanizační prostředky) s maximální povolenou rychlostí 30 km/h, uvedeným vozidlem jel před místem nehody rychlostí o střední hodnotě 55 km/h, čímž tuto maximální povolenou rychlost překročil, když v příčinné souvislosti s předmětným porušením dopravního předpisu a tedy překročením maximální povolené rychlosti vozidla došlo ke sražení chodkyně, poškozené L. K., nar. XY, pravou přední částí vozidla obviněného, s technicky přijatelnou nárazovou rychlostí vozidla o střední hodnotě 49 km/h, kdy tato rychlost vozidla, v daném místě vyšší než povolená, byla tou skutečností, která zapříčinila kolizní situaci, obviněný tímto jednáním porušil svou povinnost řidiče s oprávněním řídit MMP, uloženou mu v bodě 1.2.6. směrnice LP-SM-004G/2008, Dopravní řád Letiště Praha Ruzyně, podle kterého pro pohyb MMP v neveřejném prostoru letiště je stanovena maximální povolená rychlost 30 km/h na obslužné letištní komunikaci, na odbavovacích plochách a na manipulačních plochách, následkem porušení této povinnosti způsobil poškozené L. K. těžkou újmu na zdraví představující vlásečnicovou zlomeninu lebky s linií lomu probíhající v oblasti spánkové kosti, soscovitého výběžku skalní kosti a zevního zvukovodu vpravo s výtokem tekutiny z ucha, drobný ložiskový krevní výron pod omozečnicemi na hranici pravé krajiny spánkové a týlní a v krajině týlní s krevním výronem v měkkých pokrývkách lebních v téže lokalizaci, otřes mozku, protržení ušního bubínku vpravo s krevním výronem ve středouší a pohmoždění pravé plíce malého rozsahu, dále zhmoždění vnitřního ucha vpravo, zhmoždění a krvácení do středního ucha vpravo, nevratné poškození pilířových zubů pevného zubního můstku a pravděpodobně posttraumatický šok, tedy trvalé následky ve formě těžké nedoslýchavosti na pravém uchu a ušního šelestu silné intenzity vpravo, přičemž zranění poškozené si vyžádalo její hospitalizaci na neurologickém oddělení Ústřední vojenské nemocnice v XY v době od 27. 8. 2018 do 5. 9. 2018 a dočasnou pracovní neschopnost v době od 27. 8. 2018 do 10. 6. 2019.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2020, sp. zn. 67 To 324/2020, podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání. Odkázal v něm na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Dovolatel nejprve shrnul dosavadní průběh řízení a poté vyjádřil přesvědčení, že skutek popsaný ve výroku rozsudku soudu prvního stupně není žalovaným trestným činem. V následujících pasážích svého mimořádného opravného prostředku obviněný vyčetl soudům nižších stupňů, že věc neposoudily jako dopravní nehodu ve smyslu zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“), byť se podle jeho názoru o dopravní nehodu jednalo. Argumentoval přitom tím, že místem, kde k nehodě došlo, byla účelová pozemní komunikace v uzavřeném prostoru, přičemž i na tuto kategorii se vztahují ustanovení zákona o silničním provozu. Zopakoval proto, že věc měla být došetřena jako dopravní nehoda, měl být objasněn podíl jejích účastníků na ní a určena konkrétní ustanovení zákona (a odvozeně i vnitřních předpisů vlastníka pozemní komunikace), která byla z jejich strany porušena. V těsné souvislosti s těmito úvahami poukázal dovolatel na úpravu zákona o silničním provozu vztahující se na účelové pozemní komunikace v uzavřeném prostoru. Podle §77a odst. 1 tohoto zákona umísťuje úpravu provozu a zařízení pro provozní informace na takovou komunikaci její vlastník. Je přitom jeho povinností oznámit ve lhůtě pěti pracovních dnů toto umístění obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností, který je ve smyslu §77a odst. 2 tohoto zákona oprávněn nařídit odstranění, není-li splněna podmínka bezpečnosti podle §78 odst. 2 citovaného zákona. Právě uvedenou povinnost ovšem vlastník účelové komunikace (společnost Letiště Praha, a. s.) nesplnil. Na základě toho obviněný naznačil, že za daného stavu by příslušná úprava provozu nemusela být patná, a to včetně stanovení nejvyšší povolené rychlosti pro mobilní mechanizační prostředky na 30 km/h. Vyslovil taktéž přesvědčení, podle něhož není rozhodující, že vlastník zmiňovanou úpravu provozu publikoval tím, že ji vydal jako svůj vnitřní předpis, a seznámil s ní své zaměstnance i třetí osoby, jimž povolil užívání účelových komunikací v prostoru letiště. Ani tato skutečnost z ní totiž nečiní dopravní předpis ve smyslu zákona o silničním provozu.
6. V návaznosti na shora popsané úvahy dovolatel připomenul, že zákon o silničním provozu nestanoví nejvyšší povolenou rychlost pro účelovou komunikaci (ať již veřejně přístupnou či nikoliv), a zároveň zopakoval, že rychlost uvedená ve vnitřním předpisu (tj. 30 km/h) nebyla stanovena v souladu s tímto zákonem. Poté vyslovil názor, že při jízdě dodržel povinnosti řidiče vyplývající z §18 odst. 1 zákona o silničním provozu, tedy že přizpůsobil rychlost jízdy všem podmínkám uvedeným v tomto zákonném ustanovení. V daném směru nejprve namítal, že nebylo prokázáno, že rychlost jím řízeného vozidla překročila 30 km/h, následně argumentoval tím, že nepřiměřená by nebyla ani rychlost kolem 50 km/h, neboť i v takové rychlosti by byl schopen vozidlo bezpečně zastavit, pokud by se mu ovšem v cestě zcela nečekaně neobjevila bezpečně neoznačená překážka (například v podobě neukázněné pracovnice úklidu). Poukázal též na skutečnost, že podle vnitřních předpisů (tabulky přestupků) vlastníka komunikace není rychlost nad 30 km/h porušením bezpečnostních předpisů, zatímco rychlost nad 50 km/h je hodnocena jako méně závažný přestupek, a to až do rychlosti 80 km/h, včetně.
7. Obviněný dále podotkl, že v tomto trestním řízení neexistují stabilizovaná skutková zjištění a ta nejsou vyjádřena ani v popisu skutku. Není zde uvedeno, v čem spatřoval nalézací soud nedbalost, která by byla v příčinné souvislosti se vznikem těžké újmy na zdraví na straně poškozené. Soud také nedal žádné nedbalostní jednání do souvislosti s porušením jakékoliv právní normy, kdy naplnění základní i kvalifikované skutkové podstaty §147 odst. 1 a 2 tr. zákoníku opřel pouze o ustanovení vnitřního předpisu vlastníka neveřejné účelové komunikace, o jehož závaznosti lze mít z výše uvedených důvodů značné pochybnosti. V tomto ohledu dovolatel odkázal na konstantní judikaturu obecných soudů, podle níž by měl výrok odsuzujícího rozsudku obsahovat výčet všech porušených povinností, včetně konkrétních porušení zákonných norem, tak tomu ale v posuzovaném případě nebylo. V popisu skutku chybí vyčerpávající popis skutkových okolností týkajících se „dopravní nehody“, a to jednotlivá pochybení (nedodržení bezpečnostních předpisů), jichž se měla dopustit poškozená. Následně obviněný v podrobnostech rozebíral konkrétní její „prohřešky“, zejména že nebyla označena bezpečným způsobem, pohybovala se v místech, kde rozhodně neměla být, nedodržela ani základní (obecná) pravidla stanovená pro chodce apod. Stoprocentní podíl odpovědnosti za vznik nehody a její následek proto spatřoval na její straně. S poukazem na zásadu omezené důvěry v dopravě ještě doplnil, že nemohl v dané situaci předpokládat porušení povinností ze strany poškozené, neboť komunikace byla určena výhradně pro pohyb mobilních mechanizačních prostředků a konkrétní trasa nebyla místem, kde je třeba dbát zvýšené opatrnosti, anebo s předstihem reagovat na situaci, aby bylo zabráněno kolizi. V neposlední řadě zmínil určité „spekulace“ odvolacího soudu (např. že v místě nehody mohl předpokládat výskyt chodců anebo že na pohyb poškozené nestačil včas zareagovat) a tyto vyvracel.
8. Další své výhrady dovolatel směřoval proti zásadnímu důkazu v předmětném trestním řízení, tj. znaleckému posudku z oboru silniční dopravy, odvětví posuzování příčin silničních nehod, vypracovanému znaleckým ústavem ANEXSIS, s. r. o. Připomenul, že se jednalo o v pořadí třetí znalecký posudek této specializace. Všechny posudky byly přitom vyžádány a podány v době před zahájením trestního stíhání, obviněný tak neměl ani v jednom případě možnost předem se vyjádřit k osobám znalců ani položeným otázkám. Jeden ze závěrů ústavního znaleckého posudku pak zvrátil dosavadní výsledky dokazování a v řízení se stal jediným důkazem v neprospěch dovolatele. Přitom nebyl dán zákonný důvod k vypracování ústavního znaleckého posudku předpokládaný v §110 odst. 1 tr. ř. Věc nebyla výjimečným ani zvlášť obtížným případem a orgánům činným v trestním řízení se ani žádného zvláštního vědeckého posouzení nedostalo. Mezi jednotlivými znalci šlo pouze o odborný spor, zda bylo možno bez důvodných pochybností stanovit pravděpodobnou nejnižší rychlost vozidla řízeného obviněným. Dva znalci stáli za názorem, že nikoliv, znalecký ústav za názorem, že ano. Důvod „sporu“ byl zřejmý: velmi špatný záznam pořízený digitální bezpečnostní kamerou za snížené viditelnosti a ze značné vzdálenosti. Za této situace trval dovolatel na slyšení obou zpracovatelů předchozích znaleckých posudků. Stejně tak trval na výslechu všech svědků, zejména k tématu dodržování povinností ve vztahu k provozu na obslužné letištní komunikaci. Proti ústavnímu znaleckému posudku vznesl v rámci svého odvolání řadu námitek, s nimiž se odvolací soud nijak nevypořádal. Na jeho obhajobu nereagoval ani soud prvního stupně, čímž mělo dojít k porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
9. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2020, sp. zn. 67 To 324/2020, a současně zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. 9. 2020, sp. zn. 58 T 35/2020, a sám rozhodl podle ustanovení §265m odst. 1 tr. ř. rozsudkem tak, že jej zprostí obžaloby.
10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v písemném vyjádření k podanému dovolání zdůraznil, že argumentace obviněného je pouhým opakováním jeho obhajoby uplatněné v předchozích stadiích trestního řízení, na kterou oba soudy reagovaly a bezezbytku se s ní vypořádaly. Dále konstatoval, že po obsahové stránce je dovolání postaveno na námitkách, které dílem pod vytýkaný ani žádný jiný dovolací důvod podřadit nelze a dílem jsou zjevně neopodstatněné. Na to připomenul zákonné meze dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a vyzdvihl, že výhrady, v jejichž rámci dovolatel vyjadřuje nesouhlas s rozsahem dokazování a hodnocením provedených důkazů soudy, nelze podřadit pod žádný ze zákonem předvídaných dovolacích důvodů. Přesto však ve stručnosti shrnul, že soudy nižších instancí svým procesním povinnostem plně dostály, přičemž v posuzované věci neshledal ani vadu tzv. opomenutých důkazů.
11. Jako zcela účelové a postrádající reálný podklad označil státní zástupce tvrzení obviněného, podle něhož skutková věta rozsudku soudu prvního stupně, potažmo odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů, neobsahují zákonem požadované náležitosti. V této souvislosti doplnil, že pokud odvolací soud shledal argumentaci soudu prvního stupně správnou, logickou a přesvědčivou, nelze mu vytýkat, pokud na ni v některých pasážích odůvodnění svého rozsudku jen odkázal. Takový postup je totiž v souladu s požadavky spravedlivého procesu i s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva i Ústavního soudu, a to za předpokladu, že nadřízený soud skutečně napadené rozhodnutí přezkoumá na základě argumentů uvedených v opravném prostředku. Tomu odvolací soud v této trestní věci dostál. Za zavádějící a v podstatě smyšlené považoval státní zástupce rovněž dovolatelovo tvrzení, podle kterého v jeho neprospěch svědčil pouze jediný důkaz, tedy ústavní znalecký posudek, přičemž soudy přihlédly pouze k němu a zbylé důkazy svědčící v jeho prospěch pominuly. V reakci na to vyjmenoval státní zástupce další, řádně provedené důkazy (svědecké výpovědi i listinné důkazy), které vedle zmiňovaného znaleckého posudku vedly soudy k přijetí zcela logického a správného závěru, že obviněný flagrantním způsobem porušil své povinnosti řidiče MMP, v důsledku čehož došlo k nehodě a těžké újmě na zdraví poškozené.
12. Dále se státní zástupce podrobněji zabýval znaleckým posudkem z oboru silniční dopravy, který byl významným, nikoli však jediným důkazem pro určení průběhu nehodového děje a jeho příčin. Oba soudy v tomto ohledu důvodně přihlédly právě k reviznímu posudku znaleckého ústavu ANEXSIS, s. r. o., a vyjádřením znalců Ing. Libora Kopala a Ing. Libora Topola. Právě tento posudek přesvědčivým a vyčerpávajícím způsobem revidoval závěry předchozích posudků zpracovaných Ing. Pavlem Winklerem a Ing. Zbyňkem Vlasákem a odstranil rozpory a vady, jimiž trpěly. Pokud pak obecné soudy nevyhověly návrhu obviněného na doplnění dokazování o výslechy předchozích znalců, nelze jim v tomto ohledu ničeho vytknout. Byl-li totiž průběh nehodového děje a jeho příčiny spolehlivě objasněn důkazy jinými, a to mimo jiné právě revizním znaleckým posudkem a výpověďmi jeho zpracovatelů, provádění dalších důkazů k této problematice bylo nadbytečné. To platí tím spíš, pokud by takovým novým důkazem měly být výslechy znalců, jejichž posudky byly shledány nepřesvědčivými, vnitřně rozpornými a do důsledku vzato nesprávnými. Státní zástupce doplnil, že trestní řád nestanoví povinnost orgánů činných v trestním řízení přibírat znalce a tedy nechat vyhotovit znalecké posudky až po zahájení trestního stíhání. Je to logické, neboť zahájit trestní stíhání ve smyslu §160 odst. 1 tr. ř. lze až tehdy, nasvědčují-li prověřováním zjištěné skutečnosti tomu, že konkrétní osobou byl spáchán trestný čin. Takový závěr bude možno v některých případech učinit právě až v návaznosti na posudek znalce. V aktuálně posuzované věci byl přitom obviněný s revizním znaleckým posudkem obeznámen, bylo mu umožněno se k němu vyjádřit, přičemž otázkám v rámci výslechu u hlavního líčení mohl podrobit také jeho zpracovatele. Soudům proto v naznačeném ohledu není co vytknout.
13. Námitka dovolatele vztahující se k zavinění nehody (tj. že kolizi způsobila výhradně poškozená) se podle názoru státního zástupce rozchází s uplatněným dovolacím důvodem, jelikož je postavena na odlišném způsobu hodnocení důkazů ze strany obhajoby. Státní zástupce se plně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že stěžejní příčinou nehody a zranění, jež nastalo v příčinné souvislosti s ní, byla právě vysoká rychlost dovolatele. S odkazem na směrnici Letiště Praha Ruzyně LP-SM-013E/2010 vyzdvihl, že poškozená se v době střetu pohybovala v místech, kde to sice nebylo obvyklé, současně však z její strany nešlo o jednání zapovězené. Rovněž nebylo vyloučeno ani pěší přemístění se k letadlu. Žádný vliv na kolizi neměla ani absence reflexní vesty, kterou měla pouze u pasu. První významnou okolností byl až moment, kdy poškozená vstoupila do vozovky, aniž by se v její polovině znovu rozhlédla. Přesto však klíčovým momentem pro vznik škodlivého následku byla vysoká rychlost dovolatele, který se v místě, v němž byla směrnicí LP-SM-004G/2008 stanovena maximální povolená rychlost na 30 km/h, pohyboval rychlostí o více než 70 % vyšší, tedy přinejmenším 52 km/h. Ze závěrů revizního znaleckého posudku přitom jednoznačně vyplývá, že pokud by obviněný uvedenou bezpečnostní směrnici respektoval a po vozovce se pohyboval dovolenou rychlostí, ke střetu by při totožné reakci nedošlo. Státní zástupce proto souhlasil se závěrem soudů o významně vyšším zavinění obviněného, které se stalo primární příčinou vzniku nehodového děje a škodlivého následku na zdraví poškozené. K tomu sice přistoupilo také její spoluzavinění, jeho význam byl ale v porovnání se zaviněním dovolatele marginální a vliv na jeho trestní odpovědnost a právní kvalifikaci jednání nemělo (srov. rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015).
14. Jako zjevně neopodstatněnou hodnotil státní zástupce námitku, že na nehodu mělo být nahlíženo optikou zákona o silničním provozu a že místní úprava provozu na účelové komunikaci není platná, a proto obviněný žádnou povinnost uloženou účastníkovi silničního provozu neporušil. Státní zástupce připomenul, že k nehodě došlo na účelové komunikaci v uzavřeném prostoru, který není účastníkům silničního provozu běžně přístupný. Právě s ohledem na specifický způsob využívání uvedeného prostoru je logické, že pravidla pohybu osob a vozidel na něm jsou upravena bezpečnostními směrnicemi provozovatele, které reagují na zvláštnosti jeho využití a na možné nebezpečí, které v souvislosti s pohybem osob a strojů zde hrozí. Bylo by proti zásadám logiky ponechat pohyb osob a strojů v onom prostoru bez specifické úpravy reagující na jeho zvláštnosti. Ze směrnice LP-SM-004G/2008 Dopravní řád Letiště Praha Ruzyně vyplývá, že místo, kde došlo k nehodě, je obslužnou letištní komunikací, která je definována jako účelová komunikace sloužící k přesunu mobilních mechanizačních prostředků v neveřejném prostoru, kde je stanovena maximální rychlost 30 km/h. Nerespektování takto stanovené maximální rychlosti je přitom namístě kvalifikovat jako porušení důležité povinnosti, neboť dojde-li v jejím důsledku ke kolizi s chodcem, s ohledem na charakter mobilního mechanizačního prostředku má takový střet zpravidla za následek závažné zranění. Obhajoba obviněného, v jejímž rámci dovozuje, že žádnou povinnost (natož povinnost důležitou) neporušil, proto postrádá opodstatnění. Na uvedeném závěru nemůže nic měnit ani jeho tvrzení, že společnost Letiště Praha, a. s., formálně neoznámila umístění místní úpravy na komunikaci obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností. Dovolatel totiž o této povinnosti vyplývající z obecně závazné směrnice upravující bezpečnost, která vyplývala z jeho postavení řidiče mobilního mechanizačního prostředku, velmi dobře věděl a byl o ní náležitě poučen.
15. Ze shora uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. podané dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl.
16. Na vyjádření státního zástupce reagoval obviněný replikou učiněnou prostřednictvím obhájce. S jeho obsahem nesouhlasil. Opětovně přitom zopakoval některé v dovolání uplatněné námitky, které považoval za stěžejní. Nejprve odkázal na Dopravní řád letiště Praha Ruzyně, podle něhož překročení rychlosti 30 km/h není považováno za porušení vnitřních předpisů, zatímco rychlost nad 50 km/h je brána jako méně závažný přestupek a teprve rychlost převyšující 80 km/h je chápána jako velmi závažný přestupek. Odvolací soud se však touto námitkou, stejně jako mnoha dalšími, nezabýval. Dovolatel znovu vyjádřil přesvědčení, že věc měla být posuzována jako dopravní nehoda, přičemž za velmi podstatnou označil výhradu, že vlastník účelové komunikace nedodržel povinnost stanovenou v §77a odst. 1 zákona o silničním provozu. Zpochybnil též skutkové zjištění stran rychlosti jím řízeného vozidla. Identicky jako v podaném dovolání vytkl nedostatečný popis skutku i zamítnutí návrhu na výslech zpracovatelů prvních dvou znaleckých posudků z oboru silniční dopravy. Ostře se ohradil proti tomu, že státní zástupce označil některá tvrzení obhajoby za smyšlená nebo zavádějící. Závěrem obviněný konstatoval, že na podaném dovolání trvá.
III. Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal, že dovolání nebylo možné odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., načež podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím závěrům.
IV. Důvodnost dovolání
18. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
19. Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
20. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
21. Z obsahu podaného mimořádného opravného prostředku je patrné, že pouze část dovolací argumentace splňuje zákonná kritéria obviněným zvoleného dovolacího důvodu, tj. směřuje bezprostředně do hmotněprávního posouzení skutku. Naproti tomu další významná část vznesených námitek se z rámce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vymyká, jelikož její podstatou je nesouhlas obviněného se způsobem, jakým soudy hodnotily provedené důkazy a jaká skutková zjištění na tomto základě přijaly. Konkrétně se jedná o ty uplatněné výhrady, jimiž dovolatel v konečném důsledku zpochybňuje závěr o rychlosti jím řízeného vozidla. Shora však bylo jednoznačně konstatováno, že podstatou dovolacího řízení zásadně není opětovné přezkoumávání skutkových zjištění ustálených v předchozích stadiích trestního řízení. Proto zákon v uvedeném směru ani nepožaduje, aby se Nejvyšší soud námitkami skutkového charakteru po věcné stránce jakkoliv zabýval.
22. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03).
23. Dovolatel v rámci své obhajoby opakovaně zdůrazňoval, že jediným důkazem v jeho neprospěch, který vedl k jeho odsouzení, byl ústavní znalecký posudek z oboru silniční dopravy, odvětví posuzování příčin silničních nehod, vypracovaný Ing. Liborem Kopalem a Ing. Liborem Topolem, činnými u znaleckého ústavu ANEXSIS, s. r. o. Právě na jeho základě byla stanovena rychlost vozidla, které obviněný řídil, na 55 km/h v okamžiku bezprostředně předcházejícím střetu s poškozenou chodkyní. Proto obviněný vznesl v tomto ohledu celou řadu námitek, včetně těch, kterými vyjadřoval názor, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Nejvyšší soud se proto na danou problematiku blíže zaměřil.
24. Pokud jde o námitku, že všechny znalecké posudky byly vypracovány před zahájením trestního stíhání, a proto se obviněný nemohl vyjádřit k osobám znalců ani jim kladeným otázkám, lze v souladu s vyjádřením státního zástupce připomenout, že trestní řád umožňuje přibrání znalce i před zahájením trestního stíhání (opačný postup by odporoval zásadám logiky a znemožnil vyšetření celé řady trestných činů). Ze spisového materiálu skutečně vyplývá, že opatření o přibrání znalců bylo dovolateli zasláno až poté (dne 23. 1. 2020), co byly všechny znalecké posudky vypracovány a doručeny policejnímu orgánu a poté, co bylo zahájeno trestní stíhání (dne 19. 12. 2019). Je ale nutno zdůraznit, že námitky vztahující se k přibrání znalce nemohou být bezbřehé, musejí odpovídat §105 odst. 3 tr. ř. To znamená, že mohou být zaměřeny proti osobě znalce, a to z důvodu jeho podjatosti, proti odbornému zaměření znalce anebo proti formulaci položených otázek. V této souvislosti je vhodné poukázat na skutečnost, že obviněný po celou dobu trestního řízení proti němu vedeného (ani v podaném dovolání) nikterak nezpochybňoval odbornou kvalifikaci žádného ze znalců, ani jejich podjatost, pro kterou by mohli či měli být vyloučeni z podání znaleckého posudku (znalce znaleckého ústavu ANEXSIS, s. r. o., nevyjímaje). Přitom trestní řád nestanoví žádnou lhůtu pro uplatnění takových námitek. Co se týče formulace položených otázek, je potřeba si uvědomit, že v posuzovaném případě se technicky vzato jedná o „dopravní nehodu“ a hlavním „jádrem sporu“ byla z pohledu dovolatele jednoznačně otázka rychlosti jeho mobilního mechanizačního prostředku před a v okamžiku střetu. Je ovšem takřka nepředstavitelné, že by se mezi otázkami položenými znalci z oboru silniční dopravy neobjevil také dotaz na určení pravděpodobné rychlosti motorového vozidla, jímž byl sražen chodec. Proto z logiky věci nelze očekávat, že by kdokoliv, kdo by byl ve smyslu §105 odst. 3 tr. ř. oprávněn posoudit vznesené námitky, shledal důvodnou výtku právě proti takto položené otázce. Nejpodstatnější ovšem je, že obviněnému byla dána možnost seznámit se s příslušnými znaleckými posudky a vyjádřit se k nim. Zpracovatelé ústavního znaleckého posudku byli velmi podrobně vyslechnuti u hlavního líčení dne 17. 9. 2020, čemuž byl osobně přítomen jak dovolatel, tak jeho obhájce, oba měli možnost klást znalcům otázky, čehož také využili. V postupu orgánů činných v trestním řízení tedy v tomto ohledu nelze shledat jakékoliv zkrácení práv obviněného na obhajobu či jiné komponenty spravedlivého procesu.
25. Ztotožnit se nelze ani s námitkou, že nebyl dán zákonný důvod k přibrání znaleckého ústavu předpokládaný v §110 odst. 1 tr. ř. Tuto však dovolatel nikterak nespojoval s porušením svého práva na spravedlivý proces, spíše se v ní zrcadlí jeho nesouhlas se závěry ústavního znaleckého posudku. Nejvyšší soud proto může jen ve stručnosti podotknout, že v situaci, kdy se nejednalo o klasickou dopravní nehodu na veřejně přístupné pozemní komunikaci, ve věci byly předloženy dva vzájemně si odporující znalecké posudky a předmětná událost byla navíc zaznamenána pouze nekvalitním kamerovým záznamem pořízeným z větší vzdálenosti a za snížené viditelnosti, byla naplněna potřeba zvláštního vědeckého posouzení k přezkoumání předcházejících posudků podaných znalcem, jak uvádí ustanovení §110 odst. 1 tr. ř.
26. Lze připustit, že klíčovým důkazem o vině dovolatele byl opakovaně zmiňovaný ústavní znalecký posudek. Nelze si nepovšimnout, že ústavní znalecký posudek na č. l. 461 a násl. spisu je podstatně podrobnější a dozajista i přehlednější než předchozí dva znalecké posudky znalců Ing. Pavla Winklera (znalce přibraného policejním orgánem) a Ing. Zbyňka Vlasáka (předloženého poškozenou). Již nalézací soud poukázal na skutečnost, že znalci znaleckého ústavu ANEXSIS, s. r. o., jako jediní vypočetli rychlost vozidla na základě analýzy kamerového záznamu, což bezesporu zvyšuje věrohodnost jejich závěru. U hlavního líčení pak vypovídali velmi detailně, popisovali nehodový děj sekundu po sekundě, vysvětlili, jakým způsobem dospěli k výpočtu rychlosti vozidla, zodpověděli otázky obviněného i jeho obhájce, opakovaně se přehrávaly kamerové záznamy z letiště (v normální rychlosti i zpomaleně) i vizualizace nehody, které znalci dopodrobna komentovali (srov. protokol o hlavním líčení ze dne 17. 9. 2020, č. l. 622 a násl.). Další velice významnou skutečností, kterou reflektovaly i soudy nižších stupňů, je, že ústavní znalecký posudek odpovídá i dalším provedeným důkazům. Například svědkyně O. I. u hlavního líčení z téhož dne popisovala, jak se vozidlo obviněného „vyřítilo“ a srazilo poškozenou. Dále svědkyně uvedla, že „v areálu se má jezdit rychlostí 30 km/h, ale je tam blázinec, nestíhá se, nikdo to nedodržuje, ale myslím, že to auto jelo rychleji. Usuzuji to z toho, že po nárazu paní K. odlétla jak hadrový panák.“ Rovněž svědkyně L. V. vypověděla, že poškozená po nárazu „letěla jako pytel přes kopec a pak spadla na zem“. Soudy důvodně poukázaly také na fotografie vozidla Škoda Citigo, na nichž je patrné vcelku výrazné poškození (promáčknutí karoserie nad pravým kolem) a pochopitelně nelze pominout ani závěry obou znaleckých posudků z oboru zdravotnictví dokládající těžké zranění poškozené a jeho závažné následky. I z těchto důkazů tak lze usuzovat na vyšší rychlost vozidla než oněch povolených 30 km/h, a tedy na správnost závěrů ústavního znaleckého posudku.
27. I přes uvedené ale nelze označit způsob, jakým se soud prvního stupně a posléze i odvolací soud vypořádaly s návrhem obviněného na výslech znalců Ing. Pavla Winklera a Ing. Zbyňka Vlasáka, zpracovatelů zmiňovaných revidovaných znaleckých posudků, za korespondující se zásadami spravedlivého procesu. Soud prvního stupně v hlavním líčení důkaz těmito znaleckými posudky neprovedl; v odůvodnění rozsudku na ně reagoval toliko při rekapitulaci výpovědi znalců Ing. Libora Kopala a Ing. Libora Topola, osob, kteří vypracovali posudek ústavu ANEXSIS, s. r. o., přičemž současně také zmínil, že úkolem posudku ústavu bylo zrevidovat dva již dříve vyhotovené posudky zmiňovaných znalců Ing. Pavla Winklera a Ing. Zbyňka Vlasáka (bod 12., str. 7, 8 jeho rozsudku). Odvolací soud v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku poznamenal, že soud prvního stupně jmenované znalce nevyslechl, zamítl návrh obhajoby jako důkazy nadbytečné a odvolací soud návrhu na výslech znalců nevyhověl „právě s ohledem na rozporuplné závěry obou znaleckých posudků, kdy z těchto důvodů byl vypracován znalecký posudek revizní“. Nato tento soud rekapituloval závěry znaleckých posudků obou jmenovaných znalců, aby uzavřel, že „právě s ohledem na jasné rozpory v uvedených posudcích, kdy pokud jde o příčinu nehody i popis a interpretaci podkladů, jež měli znalci k dispozici, byl ve věci vypracován znalecký posudek revizní, který zpracovali znalci Ing. Libor Kopal a Ing. Libor Topol za znalecký ústav ANEXSIS, s. r. o.“ (bod 18., str. 6 rozsudku). Z uvedené rekapitulace vyplývá, že oba soudy si byly vědomy, že znalecký posudek ústavu ANEXSIS, s. r. o., byl vypracován jako tzv. revizní znalecký posudek, což ve svých důsledcích znamená, že chtějí-li soudy učinit spolehlivý a přesvědčivý závěr o kvalitách, případně nedostatcích revidovaného znaleckého posudku (zde dokonce dvou znaleckých posudků) a založit svá skutková zjištění na závěrech učiněných posudkem ústavu, je nutné provést důkaz všemi v úvahu přicházejícími znaleckými posudky splňujícími všechny vyžadované formální náležitosti. Tak tomu ale v posuzovaném případě nebylo, odvolací soud se tento nedostatek snažil odstranit vlastní úvahou a hodnocením znaleckých posudků, jež ovšem jako důkaz ani on neprovedl. Bude tedy na odvolacím soudu, aby tento nedostatek odstranil, aby předvolal a vyslechl znalce Ing. Pavla Winklera a Ing. Zbyňka Vlasáka (postup podle §211 odst. 5 tr. ř. zde nepřichází v úvahu, protože není splněna podmínka absence pochybností o správnosti a úplnosti posudku), jakož i znalce Ing. Libora Kopala a Ing. Libora Topola, závěry jejich posudků a výpovědi konfrontoval a požádal je o vysvětlení. Teprve pak bude moci soud náležitě posoudit přesvědčivost a správnost znaleckého posudku ústavu ANEXSIS, s. r. o.
28. Z hlediska napadeného rozhodnutí, uplatněného důvodu dovolání a obsahu podaného dovolání byla relevantně uplatněna námitka správnosti právního posouzení skutku jako přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Obviněný totiž vytkl, že jeho jednání znaky tohoto přečinu nevykazuje, poněvadž odpovědnost za následek nese výlučně poškozená. V tomto kontextu lze v obecné rovině připomenout, že přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví. Kvalifikovanou skutkovou podstatu tohoto přečinu podle §147 odst. 2 tr. zákoníku naplní pachatel, spáchá-li takový čin proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že obviněný jinému z nedbalosti způsobil těžkou újmu na zdraví, čin spáchal proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho postavení.
29. Hmotněprávní námitky obviněného se významným způsobem dotýkaly i problematiky závaznosti vnitřního předpisu vlastníka účelové komunikace, společnosti Letiště Praha, a. s., zejména ve vztahu k jím určené nejvyšší povolené rychlosti v areálu letiště na 30 km/h. Tyto považoval Nejvyšší soud za zjevně neopodstatněné. Ve shodě se soudy nižších stupňů i státním zástupcem (a na rozdíl od dovolatele) nepřikládal přílišný význam nedodržení povinnosti stanovené §77a odst. 1 zákona o silničním provozu ze strany vlastníka účelové komunikace. Přesto však považuje za vhodné uvést, že z poukazovaných ustanovení tohoto zákona zcela jistě nevyplývá, že by neoznámení umístění místní či přechodné úpravy provozu na veřejně nepřístupné účelové komunikaci příslušnému obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností mělo za následek neplatnost (a tudíž i nezávaznost) dané úpravy. V §77a odst. 2 uvedeného zákona je totiž upraveno pouze oprávnění zmiňovaného úřadu nařídit její odstranění, není-li splněna podmínka bezpečnosti podle §78 odst. 2 tohoto zákona, podle které se dopravní značky, světelné a akustické signály, dopravní zařízení a zařízení pro provozní informace smějí užívat jen v takovém rozsahu a takovým způsobem, jak to nezbytně vyžaduje bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích nebo jiný důležitý veřejný zájem. Naproti tomu není v zákoně o silničním provozu stanoveno, že by platnost a závaznost místní úpravy provozu závisela na jakémkoliv (předběžném) posouzení obecním úřadem. To je ostatně i praktické, vzhledem k tomu, že se specifiky konkrétního veřejně nepřístupného areálu a účelových komunikací v něm je v prvé řadě obeznámen jeho vlastník, a je tedy pouze na něm (§77a odst. 1 citovaného zákona) a nikoliv orgánu obce, aby zde úpravu provozu umístil. Veřejnému orgánu je v §77a odst. 2 citovaného zákona dána pouze možnost reagovat na nevhodně umístěnou úpravu provozu, tj. provést určitou korekci. Logickým výkladem těchto zákonných ustanovení lze tedy dospět k závěru, že neplatnost a nezávaznost místní úpravy provozu je spojena až s jejím odstraněním na základě rozhodnutí obecního úřadu a nikoliv nesplněním povinnosti podle §77a odst. 1 tohoto zákona.
30. Za podstatnou lze naopak považovat skutečnost, že obviněný byl z titulu svého zaměstnání jakožto koordinátora odbavení působícího na letišti Praha Ruzyně a zároveň osoby vlastnící povolení řídit v tomto areálu mobilní mechanizační prostředky povinen dodržovat bezpečnostní předpisy letiště. Sám navíc u hlavního líčení uvedl, že s nimi byl seznámen, neboť absolvoval školení bezpečnosti a ochrany zdraví při práci na dopravní řád letiště, pravidla provozu i vstupní řád letiště. Je tedy nutno zopakovat, že dovolatel byl na základě svého postavení v zaměstnání povinen respektovat maximální povolenou rychlost 30 km/h na letištních komunikacích, jelikož pro něj byla závazná. Pokud tak neučinil a zmíněné pravidlo porušil, lze vyvodit jeho odpovědnost za následek, který v příčinné souvislosti s tímto nedodržením bezpečnostních předpisů nastal. Na okraj lze doplnit, že na právě vysloveném závěru nemůže ničeho změnit skutečnost, že údajně nikdo ze zaměstnanců maximální povolenou rychlost nedodržuje, a dokonce ani to, že rychlost nad 30 km/h není vnitřními předpisy samotného vlastníka považována za porušení bezpečnostních předpisů, zatímco překročení rychlosti 50 km/h je chápáno jako méně závažný přestupek. Ani to nečiní rychlostní limit 30 km/h nezávazným. Lze totiž důvodně usuzovat, že tato poměrně nízká rychlost byla společností Letiště Praha, a. s., stanovena právě proto, aby v hektickém provozu největšího tuzemského letiště nedocházelo k obdobným kolizím, zejména když z provedeného dokazování vyplynulo, že se po letištních komunikacích zaměstnanci fakticky pohybují anebo že se zde může objevit překážka v podobě zavazadla, balíku s poštou atd., o čemž hovořil sám obviněný.
31. V souvislosti s otázkou správnosti právního posouzení jednání obviněného je vhodné shrnout dosavadní (resp. dosud nezpochybněná) základní fakta posuzovaného případu, tedy že obviněný řídil na veřejně nepřístupné účelové komunikaci vozidlo rychlostí minimálně 52 km/h, přestože maximální povolená rychlost, kterou byl z titulu svého zaměstnání povinen respektovat, činila 30 km/h. Tato byla stanovena v bodě 1.2.6. směrnice LP-SM-004G/2008 Dopravní řád Letiště Praha Ruzyně. Tutéž komunikaci ve stejném okamžiku přecházela poškozená, která se v její polovině znovu nerozhlédla, vstoupila do jízdního pruhu vozidla dovolatele, který nebyl schopen vzhledem k rychlosti jeho vozidla (a zbrklé reakci poškozené) zabránit srážce, k níž vzápětí došlo a jejímž důsledkem bylo vážné zranění poškozené. Situaci významně ztížil v protisměru jízdy obviněného jedoucí vlevo odbočující autobus, který oběma účastníkům nehody v klíčový moment zakryl výhled. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku rekapituloval závěry znaleckého posudku ústavu ANEXSIS, s. r. o., tak, že z nich plyne, že kdyby se poškozená rozhlédla v polovině vozovky, viděla by vozidlo a určitě by poznala, že nemá přecházet. Kdyby ovšem vozidlo jelo povolenou rychlostí 30 km/h, tak by ke střetu nedošlo a poškozená by cestu řádně přešla, nebo by obviněný včas zpomalil a vyhnul se jí, resp. by zvládl i bezpečně zabrzdit. Soud prvního stupně považoval za hlavní trestněprávně relevantní příčinu střetu vozidla s poškozenou právě skutečnost, že obviněný porušil dopravní předpisy a jel rychlostí o více než 20 km/h vyšší, než byla v daném místě nejvyšší povolená rychlost, neboť poškozená nemohla při přecházení komunikace předpokládat, že obviněný pojede takřka dvakrát rychleji, než jak měl jet. I když připustil, že poškozená pochybila, když se znovu nerozhlédla poté, co odbočující autobus odjel (v té době byla zhruba v polovině komunikace), nelze jí podle soudu klást za vinu, že se lekla rychle přijíždějícího vozidla obviněného, zpanikařila a pokusila se vyhnout vozidlu úkrokem vzad, čímž ovšem vstoupila do dráhy obviněného, který se poškozenou pokusil objet zleva. Podle soudu prvního stupně to bylo právě jednání obviněného, které rozhodující a zásadní měrou přispělo k trestněprávně relevantnímu následku, tj. těžké újmě na zdraví poškozené. Jednání obviněného proto právně kvalifikoval jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Těmto závěrům soudu odpovídalo také rozhodnutí o náhradě škody, jejíž rozsah nebyl z důvodu případného spoluzavinění poškozené nijak modifikován (bod 19., str. 11 rozsudku).
32. Odvolací soud se k otázce spoluzavinění poškozené nevyjádřil zcela ve shodě se soudem prvního stupně, připustil určitou míru spoluzavinění poškozené, jeho závěry jsou však nepřezkoumatelné. I podle závěrů tohoto soudu byla vina obviněného prokázána, „nicméně lze souhlasit s tím, že určité spoluzavinění je zde i ze strany poškozené, která se pohybovala v místech, kde být neměla“, obecně však bylo známo, že zaměstnanci letiště se v tomto prostoru, kde se svým pracovním prostředkem pohyboval i obviněný, běžně vyskytují a zkracují si zde cestu. V jiných souvislostech odvolací soud hovoří o tom, že „nižším dílem za nehodu může i sama poškozená, ovšem prioritní je evidentně zavinění samotného obviněného“ (bod 20., str. 7 rozsudku), aniž by ovšem kritéria, která vzal v tomto kontextu v úvahu, specifikoval a hodnotil. Přitom je takové hodnocení pro právní kvalifikaci skutku obviněného stěžejní. Dovolací soud připomíná usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, uveřejněného pod č. 32/2016 Sb. roz. tr., s právní větou ve znění: „K naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 2 tr. zákoníku je nezbytné, aby porušení konkrétní povinnosti považované za důležitou bylo v souladu s principem gradace příčinné souvislosti zásadní příčinou vzniku následku (účinku). Jestliže při vzniku následku spolupůsobilo více příčin (např. jednání pachatele a poškozeného), je třeba z hlediska povahy znaku „porušení důležité povinnosti“ vždy zkoumat konkrétní okolnosti skutku (srov. č. 36/1984 Sb. rozh. tr.) a zvlášť hodnotit význam a důležitost každé příčiny pro vznik následku“. Ze smyslu tohoto rozhodnutí vyplývá, že k naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 2 tr. zákoníku je taktéž nezbytné, aby porušení konkrétní povinnosti považované za důležitou bylo v souladu s principem gradace příčinné souvislosti zásadní příčinou vzniku následku (účinku). Jestliže při vzniku následku spolupůsobilo více příčin, zde jednání obviněného a poškozené, je třeba z hlediska povahy znaku „porušení důležité povinnosti“ vždy zkoumat konkrétní okolnosti skutku a zvlášť hodnotit význam a důležitost každé příčiny pro vznik následku. Relevantní je také poukázat i na další závěry obsažené ve zmiňovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu (jeho bod 51.), z nichž mimo jiné v návaznosti na již zmiňovanou zásadu gradace příčinné souvislosti vyplývá, že je-li způsob jízdy řidiče takový, že (např. v důsledku výraznějšího překročení povolené rychlosti) vede ke vzniku následku (z hlediska příčinné souvislosti má jednání tohoto řidiče pro jeho vznik podstatný význam, neboť je dostatečně významnou příčinou), na jehož přivození se podílí i poškozený, pak je namístě, je-li dáno zavinění (příčinný vztah musí být zahrnut zaviněním), vyslovit trestní odpovědnost řidiče, byť míra porušení jeho povinnosti není extrémního charakteru, avšak v podobě odpovídající míře jeho spoluzavinění následku, tj. na úrovni základní skutkové podstaty daného trestného činu.
33. Nejvyšší soud má za to, že v posuzovaném případě vznikly pochybnosti o naplnění zvlášť přitěžující okolnosti uvedené v §143 odst. 2 tr. zákoníku, neboť soudy nižších stupňů se nevypořádaly důsledně s otázkou míry zavinění obviněného na posuzovaném nehodovém ději a jeho kauzálního významu pro vzniklý následek, nevysvětlily dostatečně přesvědčivě, proč chování poškozené přecházející účelovou komunikaci mimo prostor označený směrnicí č. LP-SM-013E/2100 – Pravidla pro vstup osob a vjezd vozidel a pro jejich pobyt v neveřejném prostoru Letiště Praha Ruzyně (bod III.6.7 odst. 7, 8), aniž se v nikoliv přehledné situaci rozhlédla před vstupem do jízdního pruhu vozidla řízeného obviněným a aniž by byla řádně označena výstražnou vestou, má pouze marginální význam, navíc závěry odvolacího soudu se lišily od závěrů učiněných soudem prvního stupně, přičemž odvolací soud jejich rozdílnost náležitě neobjasnil.
34. Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2020, sp. zn. 67 To 324/2020, současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V dalším řízení tedy odvolací soud doplní dokazování v intencích naznačených tímto rozhodnutím dovolacího soudu (viz bod 27.) a především se důsledně vypořádá s otázkou spoluzavinění (podílu) obviněného a poškozené na nehodovém ději. Při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (§265s odst. 1, 2 tr. ř.). Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 5. 2021
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu