ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.409.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 409/2021-454
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 5. 2021 o dovolání, které podal obviněný I. P. , nar. XY v XY, Rumunsko, státní příslušník Rumunska, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrov nad Ohří, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 13 To 173/2020, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 2 T 45/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného I. P. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 11. 5. 2020, sp. zn. 2 T 45/2020, byl obviněný I. P. (dále „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným pod bodem 1. zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, pod bodem 2. přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl podle §145 odst. 1 a §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a dále mu byl podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu 5 let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě nemajetkové újmy poškozenému A. K., narozenému XY, bytem XY, částku 50 000 Kč. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně, IČ 47672234, se sídlem Ostrava Vítkovice, Jeremenkova 161/11, částku 91 752 Kč, poškozené Dôvera zdravotná poisťovňa, a. s., IČ 35942436, se sídlem Nitra, Cintorínska 5, Slovenská republika, částku 406,61 eur a poškozenému M. V., narozenému XY, bytem XY, částku 5 000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození A. K. a M. V. se zbytky svých nároků na náhradu nemajetkové újmy, popř. škody, odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Česká podnikatelská pojišťovna, a. s., Vienna Insourance Group, IČ 63998530, se sídlem Praha 8, Pobřežní 665/23, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které směřovalo proti všem výrokům napadeného rozhodnutí. V jeho neprospěch podal odvolání směřující do výroku o trestu odnětí svobody také státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Pardubicích. Z podnětu obou uvedených odvolání byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 13 To 173/2020, napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu a ve výroku o náhradě nemajetkové újmy poškozenému A. K. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný byl za zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku a přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, ohledně nichž zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině nezměněn, odsouzen podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trest odnětí svobody v trvání 5 let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený A. K. odkázán s nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil shora zmíněných trestných činů tím, že
1. dne 13. 8. 2019 v době od 17:55 hodin do 18:00 hodin v XY na XY, na lavičce před vchodem do domu č. p. XY, fyzicky napadl A. K., narozeného XY, a to úderem pěstí do obličeje, dále poškozeného polil ředidlem (toluenovým rozpouštědlem), jež měl v PET lahvi o objemu 0,5 l a vínem z PET lahve o objemu 2 l, přičemž u poškozeného A. K., který v té době kouřil, došlo k zahoření jeho oděvu v oblasti levého ramene, zad a na prstech obou rukou, v důsledku čehož poškozený utrpěl otok a krevní podlitinu v krajině levé očnice, prokrvácení spojivky levého oka, plošné popáleniny II. až III. stupně na levé dolní části hlavy, na levém uchu, na krku vlevo, v oblasti ramene, horní části zad a paže vlevo a popáleniny I. – II. stupně na prstech obou rukou, kdy popáleniny postihly celkem přibližně 9 % povrchu jeho těla, tedy větší plochu kůže, a při svém odchodu poškozenému odcizil batoh s nápisem „VANS OFF THE WALL“, včetně jeho obsahu, v celkové hodnotě 396 Kč, který měl poškozený v bezprostřední blízkosti vedle sebe odložený na lavičce, přičemž uvedené poranění, které si vyžádalo odbornou a poté i vysoce specializovanou lékařskou pomoc spočívající mimo jiné v odstranění odumřelé tkáně a autotransplantaci kůže, vedlo k podstatnému omezení poškozeného A. K. v běžném způsobu života nejméně po dobu hospitalizací v P. nemocnici a na Klinice popáleninové medicíny Fakultní nemocnice K. V., tj. od 13. 8. 2019 do 16. 9. 2019, kdy byl poškozený přeložen do LDN XY s doporučením ošetřovat poraněná místa, a další léčbu související s vzniklou komplikací – trombózou horní končetiny,
2. dne 11. 7. 2019 v době od 18:40 hodin do 18:50 hodin XY v ulici XY na parkovišti, poblíž zakotvené výletní lodi A. z XY, procházel za couvajícím vozidlem zn. Ford Focus, reg. zn. XY, a poté, co z tohoto vozidlo vystoupil řidič M. V., po něm nejprve požadoval odškodné za to, že jej údajně srazil, a když jmenovaný odmítl s tím, že mu žádnou finanční hotovost nedá a že zavolá Policii České republiky, a nasedl zpět do svého vozidla, vytáhl z batohu skleněnou pivní láhev a několikrát s ní udeřil do čelního skla uvedeného vozidla, které rozbil, čímž způsobil poškozenému M. V. škodu na vozidle v celkové výši 5 500 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 13 To 173/2020, podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, jehož rozsah výslovně nespecifikoval, nicméně veškerou svou argumentaci zaměřil do skutku popsaného pod bodem 1. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl uznán vinným trestnými činy těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku. Odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Dovolatel se neztotožnil s právní kvalifikací jeho jednání popsaného v bodě 1. výroku prvoinstančního rozsudku jako zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku. Konstatoval, že v řízení nebylo nikdy prokázáno, že by se zapálení poškozeného A. K. dopustil přímo on, tím spíše, že by takto jednal úmyslně. Odvolací soud se nevypořádal s otázkou, jak by byl obviněný schopen poškozeného zapálit, když v okamžiku vzplanutí neměl žádný nástroj, jímž by oheň mohl založit. Zdůraznil také, že poškozený v okamžiku jeho zahoření nekouřil (jak uváděl odvolací soud), nýbrž zhasínal cigaretu o zem. I kdyby jej tedy dovolatel polil hořlavinou záměrně, chyběl by úmysl jakkoliv mu fyzicky ublížit, neboť jeho vzplanutí nemohl předpokládat. Dále obviněný upozornil na skutečnost, že hořlavina se nacházela v průhledné plastové láhvi od nápoje Kofola, zatímco z provedeného dokazování vyplynulo, že měl polévat poškozeného z velké zelené lahve, do které se stáčí víno. Nebylo-li prokázáno polití poškozeného hořlavinou, je zcela vyloučeno, aby jednání dovolatele bylo kvalifikováno jako úmyslný trestný čin.
6. Následně obviněný zpochybnil soudy zjištěný skutkový stav. Poukázal na podstatné rozpory ve výpovědích poškozeného, které nepochybně ovlivňují jeho věrohodnost. Konkrétní nesouladné informace pak v podrobnostech popsal, aby uzavřel, že poškozený uváděl tři rozdílné verze popisu událostí, které předcházely celému incidentu. Dále připomenul určité rozpory mezi stanovisky obou nižších soudů v otázce, nakolik bylo možno považovat výpověď poškozeného za usvědčující. Zkritizoval postup zejména nalézacího soudu, který (podle jeho názoru) založil své rozhodnutí na velmi nevěrohodné výpovědi poškozené osoby, což mělo za následek nesprávné právní posouzení věci. V této souvislosti vyzdvihl, že poškozený nebyl schopen identifikovat osobu, která na něj měla údajně zaútočit, nevzpomenul si ani na to, že by byl polit hořlavinou. Dovolatel proto vyslovil pochybnosti nad tím, jak je možné použít takovou výpověď jako usvědčující důkaz. Z tohoto důvodu vyhodnotil, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů, když se žádným důkazním prostředkem nepodařilo prokázat, že by poškozeného polil hořlavinou. Svůj názor dále odůvodnil tím, že k uvedenému jednání neměl ani tu nejmenší motivaci. Úvahy odvolacího soudu v daném směru vedené nebyly potvrzeny žádným důkazem. Opětovně odkázal na nic neprokazující pasáže výpovědi poškozeného i skutečnost, že svědkyně N. S. hovořila pouze o polití poškozeného tekutinou z velké zelené lahve, zatímco hořlavina se nacházela v lahvi menší a průhledné. V neposlední řadě namítl, že na stěrech z jeho rukou nebyly nalezeny žádné těkavé hořlavé látky, a je tudíž vysoce nepravděpodobné, ne-li vyloučené, aby se mu ve stavu opilosti a jakéhosi údajného konfliktu podařilo polít poškozeného hořlavinou, aniž by došlo byť jen k minimálnímu potřísnění jeho rukou.
7. Z výše uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 13 To 173/2020, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
8. V souladu s §265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Úvodem konstatovala, že dovolací argumentace se míjí se zákonným rozsahem uplatněného dovolacího důvodu. Ani s výhradou extrémního rozporu se neztotožnila, a naopak označila rozhodnutí soudů nižších instancí za logická a jejich postup při hodnocení provedených důkazů za souladný s požadavky ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.
9. Podle státní zástupkyně není vůbec určující, s kým a za jakých okolností se poškozený v době před činem pohyboval a s kým konzumoval alkohol. Naopak určujícím je, že právě v době činu seděl na lavičce a v jeho blízkosti se prokazatelně pohyboval pouze obviněný. Motiv, tedy důvod, proč dovolatel polil poškozeného hořlavinou, rovněž není nijak stěžejní, neboť je důkazně podloženo, že tak skutečně učinil. Takové jednání není žádným neuchopitelným vybočením z jeho jinak řádného chování, neboť i skutek popsaný v bodě 2. dokladuje jeho agresivní sklony v případě, pokud se nějakým způsobem cítí dotčen. Na lahvi s toluenem, kterým byl poškozený polit, jsou výlučně otisky obviněného, takže jiná osoba s touto lahví být v kontaktu nemohla a nedotýkal se jí ani sám poškozený, jak se snažil ve své obhajobě naznačit dovolatel. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, vyplynulo, že lokalizace popálenin je taková, že sebepoškození je nepravděpodobné. Ve světle uvedených důkazů pozbývá na významu, jakou barvu měla plastová lahev, kterou viděla svědkyně N. S. v rukou pachatele, neboť tu si mohla svědkyně zafixovat až poté, co již obviněný polil poškozeného hořlavinou z průhledné menší lahve a teprve poté ho poléval vínem z barevné větší plastové lahve. Z výpovědi jmenované svědkyně je určující údaj, že to byl právě obviněný, který přistoupil k poškozenému, polil ho a ten začal v důsledku toho sám hořet. Skutková zjištění jsou jasná, vyplývají z provedených důkazů a obviněnému nelze přisvědčit v tom, že by důkazy byly hodnoceny libovolně, v rozporu s jejich obsahem. To, že on sám není spokojen s hodnocením důkazů ze strany soudů, není dovolacím důvodem.
10. Pod uplatněný dovolací důvod nelze podle názoru státní zástupkyně podřadit ani výhrady, v nichž je zpochybňováno naplnění subjektivní stránky posuzovaného trestného činu. Obviněný totiž uvedenou námitku spojil pouze s odlišnou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazoval. Ze skutkových zjištění však bez jakýchkoli pochybností vyplynul jeho nepřímý úmysl způsobit poškozenému minimálně těžkou újmu na zdraví, neboť jej polil hořlavinou v momentě, kdy měl v ruce zapálenou cigaretu. V žádném případě tedy nešlo o nešťastnou náhodu, ale o situaci, kdy obviněný byl s možným následkem v podobě těžké újmy na zdraví poškozeného srozuměn. Ani v tomto závěru nelze soudům obou stupňů ničeho vytknout.
11. Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
13. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
14. Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
15. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
16. Z právě popsaného vymezení obviněným uplatněného dovolacího důvodu je patrné, že konkrétní námitky se s jeho zákonným rozsahem míjejí, jelikož jsou zaměřeny právě do té oblasti, která (z důvodů výše uvedených) nemůže být předmětem dovolacího přezkumu, tj. do oblasti skutkových zjištění přijatých soudem prvního stupně a potvrzených odvolacím soudem. Je totiž zcela zřejmé, že celá dovolací argumentace je vystavěna na jedné primární výhradě, a to že nebylo prokázáno, že by obviněný poškozeného polil hořlavinou. Od ní se pak odvíjí další vznesené námitky, včetně vytýkaného nenaplnění subjektivní stránky zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku. I tato zdánlivě hmotněprávní námitka je tedy charakteru skutkového, neboť je vystavěna na dovolatelem předkládané verzi skutkového děje, a nikoliv na oficiálních skutkových závěrech soudů nižších instancí. Ani ona proto není v zásadě způsobilá být opětovně hodnocena v rámci dovolacího řízení.
17. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03).
18. Dovolatel spatřoval porušení svého práva na spravedlivý proces v existenci extrémního rozporu mezi obsahem provedených důkazů a ustálenými zjištěními o průběhu skutkového děje, který by měl spočívat v tom, že žádným důkazním prostředkem se nepodařilo prokázat, že by právě on polil poškozeného A. K. hořlavinou. V této souvislosti namítal nevěrohodnost výpovědi poškozeného, absenci jakéhokoliv motivu k takovému činu i skutečnost, že nikdo ze svědků polévání poškozeného toluenem neviděl. Nejvyšší soud se proto zaměřil na předmětné výhrady optikou ústavně garantovaných principů spravedlivého procesu. Shledal však, že v projednávaném případě není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (srov. body 21.–26., str. 9–12 rozsudku nalézacího soudu a body 11.–14., str. 3, 4 rozsudku odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily.
19. V prvé řadě se nelze ztotožnit s tvrzením, že poškozený prezentoval hned tři různé verze skutkového děje, což činí jeho výpověď nevěrohodnou. Skutečnost je naopak taková, že poškozený ve všech svých procesně použitelných výpovědích popisoval prožité události víceméně shodně s tím, že jediné rozpory bylo možno shledat ve zcela nepodstatných okolnostech, tj. kolik alkoholu a s kým před svým napadením zkonzumoval. Byl to naproti tomu obviněný, kdo v různých stadiích trestního řízení předkládal značně nesourodé verze skutkového děje, které se lišily i ve velmi podstatných aspektech. Závěr, že pachatelem trestného činu byl právě on a nikdo jiný, pak bez důvodných pochybností vyvstal z uceleného řetězce přímých i nepřímých důkazů, které uplatněnou obhajobu zcela vyvrátily. Z výpovědi poškozeného i svědkyň R. K. a N. S. vyplynulo, že v momentě útoku na poškozeného se v jeho bezprostřední blízkosti nacházel výhradně dovolatel. Skutečnost, že jej polil tekutinou z PET lahve, kterou měl při sobě, pak potvrdily obě výše jmenované svědkyně (byť hovořily pouze o zelené lahvi s vínem). Polití poškozeného také toluenem bylo prokázáno na základě odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví chemie, které zároveň odhalilo potřísnění mikiny obviněného touto látkou. Dalším odborným vyjádřením z téhož oboru, odvětví genetika, bylo zjištěno, že jedině dovolatel manipuloval s lahví s toluenem, což koresponduje se závěrem znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, k rozsahu poranění poškozeného, že lokalizace popálenin není typická pro sebepoškození.
20. Pokud na základě právě vyjmenovaných důkazů v kombinaci s nevěrohodnými tvrzeními obviněného dospěly soudy nižších stupňů k závěru, že právě on polil poškozeného uvedenou hořlavinou, jde o vývod zcela logický, který nenaznačuje jakoukoli svévoli soudů či jejich snahu o deformaci důkazů. Za tohoto stavu není Nejvyšší soud oprávněn žádným způsobem zasahovat do již přijatých skutkových závěrů, a proto považuje za dostatečné v podrobnostech odkázat na hodnotící pasáže obou napadených rozhodnutí (srov. body 21.–26. rozsudku nalézacího soudu a body 11.–14. rozsudku soudu odvolacího), s nimiž se v plném rozsahu ztotožnil. Lze ještě doplnit, že pro rozhodnutí ve věci není podstatné zjišťovat motiv posuzovaného jednání; podstatné je, že dovolatel se způsobem popisovaným v bodě 1. výroku o vině opravdu zachoval, byť důvod jeho počínání zůstává nejasný a patrně jej lze spojovat primárně s významnou intoxikací alkoholem i opakovaně zmiňovaným toluenem, která vedla k aktivaci a odbrzdění jeho agresivního potenciálu.
21. Vznícení poškozeného nastalo podle svědeckých výpovědí právě v době, kdy jej „kontaktoval“ obviněný. Není tudíž pochyb, že je dána také příčinná souvislost mezi politím poškozeného toluenem a jeho takřka okamžitým zahořením. Nebylo sice prokázáno, že by dovolatel poškozeného také sám zapálil, přesto nižší soudy v uvedeném směru důvodně shledaly i jeho zavinění ve vztahu k závažnému následku posuzovaného jednání (účinku trestného činu), a to v podobě úmyslu nepřímého ve smyslu §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. I tento závěr byl v podaném dovolání zpochybňován, nicméně se tak stalo ve spojení se současnou snahou vyvrátit skutkové zjištění o polití poškozeného hořlavou látkou, což bylo zmiňováno v předchozích odstavcích tohoto usnesení dovolacího soudu.
22. Přesto lze nad rámec již zmíněného doplnit následující skutečnosti. V řízení bylo rovněž bez důvodných pochybností prokázáno, že poškozený těsně před napadením seděl na lavičce a kouřil cigaretu. Jinak řečeno měl u sebe hořící předmět, z něhož vycházely horké výpary a odpadával žhavý popel, který může snadno (i s pomocí větru) spočinout na těle kuřáka nebo v jeho bezprostřední blízkosti (zejména pokud je tento ve stavu těžké opilosti a jeho pozornost je značně oslabena). Obviněnému, který je sám kuřákem, musí být popsaná fakta velice dobře známa, neméně tak skutečnost, že toluen je hořlavou látkou. Nadto se skutek odehrál v podvečer teplého letního dne (13. 8. 2019 kolem 18:00 hodin, informaci o teplém počasí poskytl u hlavního líčení sám dovolatel, č. l. 332). Ve výpovědích poškozeného se přitom podává, že byl atakován v okamžiku, kdy se sklonil a zhasl cigaretu o zem. Polití toluenem, které poškozený v inkriminované době nevnímal, tak muselo logicky následovat velmi krátce poté, tedy v okamžiku, kdy se v blízkosti poškozeného prokazatelně nacházel ještě teplý nedopalek cigarety, zjevně i poslední odcházející výpary a zejména částečky popela, který vzhledem k teplému počasí ani nemohly vychladnout (v daných souvislostech není nijak relevantní a nevyznívá nijak rozporně ani zmínka odvolacího soudu, že polil poškozeného hořlavinou v době, kdy tento držel v ruce cigaretu a kouřil). Pokud na něj obviněný za těchto okolností vylil hořlavou tekutinu, je možno přijmout zcela jednoznačný závěr, že musel být s případným škodlivým následkem spočívajícím v zahoření poškozeného a vzniku těžké újmy na jeho zdraví (popálenin I. až III. stupně na 9 % povrchu jeho těla) přinejmenším srozuměn, byť jej on sám úmyslně nezapálil (to by ostatně mohlo vést k ještě přísnější právní kvalifikaci i výši uloženého trestu). V daném ohledu není od věci připomenout slova znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. Petra Baláže, který poukazoval na nebezpečnost popisovaného vzniku poranění s tím, že mohlo dojít i ke vzniku rozsáhlejších, závažnějších i bezprostředně život ohrožujících poranění (srov. bod 14., str. 8–9 rozsudku soudu prvního stupně).
23. Lze tudíž konstatovat, že souhrn provedených důkazů tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku nejen spolehlivě prokazují všechny okolnosti předmětného skutku, objektivní i subjektivní stránku dovolatelem zpochybňovaného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku (pohnutka není znakem jeho objektivní stránky) a usvědčují z jeho spáchání obviněného, ale současně rozumně vylučují reálnou možnost jakéhokoliv jiného závěru, tj. že by pachatelem mohla být i jiná osoba (k tomu srov. př. rozhodnutí č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.), či že by mohlo jít o nešťastnou náhodu.
24. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a proto je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 5. 2021
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu