ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.508.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 508/2021-256
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 6. 2021 o dovolání obviněného M. B. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Ruzyně, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. 7 To 438/2020, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 1 T 34/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 1 T 34/2020, byl obviněný M. B. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Za tento přečin a za sbíhající se přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 28. 5. 2018, sp. zn. 16 T 178/2017, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2018, sp. zn. 11 To 256/2018, a ve spojení s usnesením Okresního soudu Praha-východ ze dne 20. 8. 2020, sp. zn. 16 T 178/2017, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2020, sp. zn. 11 To 271/2020, byl podle §209 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 28. 5. 2018, sp. zn. 16 T 178/2017, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2018, sp. zn. 11 To 256/2018, a ve spojení s usnesením Okresního soudu Praha-východ ze dne 20. 8. 2020, sp. zn. 16 T 178/2017, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2020, sp. zn. 11 To 271/2020, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený J. V. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný a státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1. Obviněný napadl výroky o vině a trestu, státní zástupce brojil v neprospěch obviněného proti výroku o trestu. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. 7 To 438/2020, byl napadený rozsudek k odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. byl obviněný při nezměněném výroku o vině přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku odsouzen podle §209 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, a to ve vztahu k témuž výroku o trestu, ke kterému ukládal souhrnný trest nalézací soud. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného zamítnuto.
3. Podle skutkové věty výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu se obviněný přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku dopustil tím, že
dne 7. 7. 2017 v Praze 1, v ulici XY, v prostorách A. R. M., uzavřel s poškozeným J. V., narozeným XY, ústní smlouvu o zápůjčce, na základě které poškozený zapůjčil obviněnému částku 500 000 Kč, která byla obviněnému předána v hotovosti ve dvou splátkách, a to dne 7. 7. 2017 ve výši 250 000 Kč a dne 8. 7. 2017 ve výši 250 000 Kč, kdy obviněný se zavázal vrátit celkovou zápůjčku ve výši 500 000 Kč nejpozději do 31. 12. 2017, kdy tato ústní smlouva byla dne 3. 7. 2018 písemně zachycena Dohodou poškozeného a obviněného o uznání dluhu a jeho vypořádání se stanovením splátkového kalendáře a dále též dne 3. 7. 2018 v XY, v ulici XY, v kanceláři JUDr. Miluše Peterkové, notářky v Praze, sepsaným notářským zápisem s doložkou přímé vykonatelnosti o sepsání dohody o existenci závazku ze smlouvy o zápůjčce a z dohody o uznání dluhu a jeho vypořádání, ačkoliv si byl od počátku vědom toho, že vypůjčené peníze nesplatí z důvodu jeho špatné finanční situace, čímž způsobil poškozenému škodu ve výši 500 000 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. 7 To 438/2020, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na dalším nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Vytkl, že trestní stíhání bylo zahájeno pro jiný skutek, než pro který byla následně podána obžaloba a jímž byl nakonec uznán vinným, ovšem ani v této podobě nebyl prokázán. Pro totožnost skutku a jeho vymezení má podle dovolatele význam mimo jiné to, kdy a kde byl skutek spáchán. Pokud usnesení policejního orgánu a obžaloba státního zástupce odkazují na jiné skutečnosti (policejní orgán na uzavření notářské dohody, státní zástupce na převzetí půjčky), nebyla zásada totožnosti skutku zachována. Skutek popsaný v usnesení o zahájení trestního stíhání není trestným činem, neboť se jednalo o utvrzení dluhu, tj. zlepšení postavení věřitele, který v tomto řízení vystupoval jako poškozený. Skutek popsaný v obžalobě, k němuž mělo dojít jinak, na jiném místě a v jinou dobu (o rok dříve), by již teoreticky mohl odpovídat použité právní kvalifikaci, v této podobě ovšem nebyl prokázán.
6. To, že obviněnému vůči poškozenému vznikl dluh, neospravedlňuje hmotněprávní závěr, že došlo k naplnění skutkové podstaty přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Fakt, že obviněný přijal půjčku (jakkoliv tento skutkový závěr důrazně odmítl) a tuto nebyl schopen včas vrátit, nevypovídá o tom, že by v souvislosti s přijetím půjčky někoho uváděl (aktivně) v omyl, ani že by využil něčího omylu. Nikde v popisu skutku není popsáno a vysvětleno, v čem měl omyl spočívat (čeho se týkal), tím méně snad, jak a čím jej měl obviněný (aktivně) vyvolat, resp. jak a v čem jej měl využít. Jedná se přitom o podstatný znak skutkové podstaty, který odlišuje prostou neschopnost splatit dluh – a z toho plynoucí delikt soukromoprávní – od skutečně podvodného jednání v trestněprávním smyslu. Pokud by měl být aprobován přístup soudů nižších stupňů, jimž k právní kvalifikaci a odsouzení postačovalo v podstatě jen konstatování, že „přijal půjčku, ačkoli jinde již dlužil, tedy byl srozuměn s tím, že ji (možná) nebude schopen včas splatit, čímž uvedl jiného v omyl“, pak by museli být trestně stíháni automaticky všichni dlužníci, kteří se ocitli v obdobné situaci. Obviněný však postavení svého věřitele v průběhu času posílil dobrovolným exekučním titulem a vždy projevoval vůli dluh splatit.
7. Konečně obviněný upozornil i na nesprávný závěr soudů o tom, že od poškozeného přijal zápůjčku. Plnění přijaté od poškozeného mělo a mohlo být správně právně kvalifikováno jako záloha. Pokud soud neměl za prokázané, jakou povahu uvedené plnění mělo, pak i ve vztahu k právní kvalifikaci mělo být použito hodnocení pro obviněného příznivější, tj. přijetí zálohy. Ta sice také předpokládá možnost pozdějšího vrácení, ale za jiných podmínek a okolností, v závislosti na splnění či nesplnění řady dalších jiných faktorů a podmínek.
8. Na základě výše uvedeného pak obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze v celém rozsahu zrušil a podle §265m tr. ř. jej zprostil obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání uvedl, že námitky týkající se otázky totožnosti skutku jsou námitkami ryze procesními, navíc směřují nikoliv proti porušení obžalovací zásady soudem, ale proti postupu státního zástupce při formulaci žalobního návrhu, což stojí mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu. Pro úplnost však doplnil, že k zachování totožnosti skutku postačuje alespoň částečná shoda jednání nebo alespoň částečná shoda následku. Ze srovnání popisu skutku ve výroku usnesení o zahájení trestního stíhání a v žalobním návrhu je přitom zřejmá přinejmenším částečná shoda jednání (převzetí finančních prostředků obviněným od poškozeného J. V. s vědomím, že je nebude schopen vrátit) a téměř úplná shoda následku spočívajícího ve způsobení majetkové škody poškozenému J. V. (500 000 Kč podle obžaloby, 549 328 Kč podle usnesení o zahájení trestního stíhání). Deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídající je i skutková námitka, podle které skutek popsaný v obžalobě nebyl prokázán. Bezpředmětnou shledal státní zástupce výtku, že finanční prostředky převzaté od poškozeného nebyly půjčkou, ale zálohou. Dovolatel nevznesl žádné právní ani skutkové námitky, ze kterých by uvedené vyplynulo. Podle mínění státního zástupce se jednalo o zopakování dovolatelova tvrzení z původního řízení, podle kterého se mělo jednat o zálohu na odměnu za služby, které měl obviněný poškozenému poskytnout v souvislosti s účastí ve výběrovém řízení. Takové tvrzení je ovšem tvrzením skutkovým a nijak se netýká hmotněprávního posouzení skutkového stavu zjištěného soudy.
10. Pod deklarovaný dovolací důvod státní zástupce podřadil námitku, že v popisu skutku ve výroku o vině nejsou vyjádřeny skutečnosti odpovídající znaku skutkové podstaty trestného činu podvodu, který spočívá v uvedení jiného v omyl nebo využití omylu. Pokud se však dovolatel vypůjčenou částku 500 000 Kč zavázal vrátit v relativně krátké lhůtě do 31. 12. 2017, ačkoliv si byl od počátku vědom toho, že z důvodu špatné finanční situace peníze nesplatí, pak nepochybně vyvolal v poškozeném skutečnosti neodpovídající představu, že mu peníze budou ve sjednané lhůtě vráceny, a tak ho uvedl v omyl ve smyslu §209 odst. 1 tr. zákoníku. Rozhodovací praxe vychází z toho, že se trestného činu podvodu dopouští dlužník, který již v době půjčky peněz jednal v úmyslu vypůjčené peníze vůbec nevrátit nebo nevrátit je ve smluvené lhůtě, nebo jednal alespoň s vědomím, že peníze ve smluvené lhůtě nebude moci vrátit. Takovým jednáním totiž dlužník uvádí zapůjčitele v omyl, aby se ke škodě jeho majetku obohatil (viz rozhodnutí publikované pod č. 54/1967 Sb. rozh. tr.).
11. Státní zástupce uzavřel, že dovolací námitky obviněného zčásti neodpovídají formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zčásti jde o námitky zjevně nedůvodné. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud jeho dovolání podle
§265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného M. B. je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, že je podala včas (§265e odst. 1 tr. ř.) oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. c) tr. ř.] a že splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
13. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
14. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
15. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
16. Pochybení podřaditelná pod výše uvedené vady dovolací soud v posuzované věci neshledal. V projednávaném případě není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Obviněný je z jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině usvědčován věrohodnou výpovědí poškozeného J. V. korespondující s výpověďmi svědků G. Z., Z. B. a R. G. a rovněž s listinnými důkazy, zejména se směnkou, kterou se zavázal zaplatit poškozenému do 31. 12. 2017 částku ve výši 500 000 Kč, dohodou o uznání dluhu a jeho vypořádání, v rámci níž jako dlužník uznal vůči poškozenému - svému věřiteli - předmětný dluh, notářským zápisem s doložkou přímé vykonatelnosti, jako i s tím souvisejícím exekučním návrhem. Dovolací soud má za to, že obhajoba obviněného prezentovaná před soudy nižších stupňů byla jednoznačně vyvrácena. Z odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu (str. 6, bod 15.) a rozhodnutí soudu odvolacího (str. 5-6, bod 9.) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného založenou především na tvrzení, že se ve skutečnosti nejednalo o zápůjčku, nýbrž o odměnu za zprostředkování, a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje. Soudy dostatečně argumentačně podpořily závěr, že přijaté plnění bylo zápůjčkou a nikoliv zálohou. Uvedené měly za bezpečně prokázané, tudíž úvaha obviněného, že i ve vztahu k právní kvalifikaci mělo být použito hodnocení pro něj příznivější, tj. přijetí zálohy, je nepřiléhavá. Pokud by se mělo jednat o odměnu či zálohu, bylo by nelogické, aby obviněný podepisoval směnku, uznání dluhu či notářský zápis, v nichž stvrzoval existenci zápůjčky. Nelze tak akceptovat ani okrajovou námitku obviněného vyjádřenou v závorce, že obviněný nadále nesouhlasí se soudy ustáleným skutkovým dějem (viz str. 4 odst. 5 dovolání), který v podobě formulované obžalobou a převzaté nalézacím soudem nebyl prokázán (viz str. 3 odst. 1 dovolání), neboť jde o námitku procesní, vyjadřující nesouhlas s hodnocením důkazů. To ovšem nebylo zatíženo žádnou shora uvažovanou vadou, která by mohla vést k závěru o eventuálním extrémním rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovým dějem vyjádřeným ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně.
17. Pokud jde o otázku totožnosti skutku a naznačované porušení zásady obžalovací, výtky obviněného nutno označit za nepřípadné, neboť primárně cílí na postup státního zástupce při formulaci žalobního návrhu, tj. na rozpor mezi popisem skutku (policejním orgánem) v usnesení o zahájení trestního stíhání a jeho popisem (státním zástupcem) v obžalobě, nikoliv na rozpor mezi popisem skutku v obžalobě a popisem skutku ve skutkové větě výroku o vině. Podle §220 odst. 1 tr. ř. soud může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. V uvedeném ustanovení je promítnuta zásada obžalovací (§2 odst. 8 tr. ř.), jejíž podstatou je rozdělení procesních funkcí mezi obžalobu, obhajobu a soud. Důsledkem uplatnění obžalovací zásady je povinnost soudu rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Podstatu skutku tvoří jednání pachatele (obviněného) a následek tímto jednáním způsobený, který je relevantní z hlediska trestního práva hmotného. Totožnost skutku bude zachována především při naprostém souladu mezi popisem skutku v žalobním návrhu a popisem skutku ve výrokové části rozhodnutí soudu. Teorie a praxe ale nechápe totožnost skutku jen jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu a výrokem rozhodnutí soudu. Postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, přičemž soud může a musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci v hlavním líčení, bez ohledu na to, zda zlepšují nebo zhoršují postavení obžalovaného. Některé skutečnosti v rozhodnutí soudu tedy mohou oproti obžalobě přibýt, některé mohou odpadnout, soud může upřesnit nepřesný popis z obžaloby, nesmí se ovšem změnit podstata skutku (srov. rozhodnutí uveřejněná pod č. 6/1962, 19/1964, 9/1972, 64/1973, 24/1981-II. Sb. rozh. tr.). Totožnost skutku bude zachována též za předpokladu, jestliže je úplná shoda alespoň v jednání při rozdílném následku, je úplná shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, jednání nebo následek (nebo obojí) jsou alespoň částečně shodné, musí být ovšem shoda v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu. Na zachování totožnosti skutku přitom nemají vliv změny v okolnostech, které pouze individualizují žalovaný skutek z hlediska času, místa a způsobu spáchání činu, formy zavinění, rozsahu následku a motivace, když jinak shoda v následku či jednání není dotčena. Ačkoliv obviněný ve skutečnosti proti porušení zásady obžalovací nebrojil, a jeho námitky jsou tak z hlediska otázky zachování totožnosti skutku irelevantní, dovolací soud přesto v krátkosti poznamenává, že sdílí názor státního zástupce o srovnání popisu skutku ve výroku usnesení o zahájení trestního stíhání a v žalobním návrhu, kdy je zřejmá přinejmenším částečná shoda jednání (převzetí finančních prostředků obviněným od poškozeného J. V. s vědomím, že je nebude schopen vrátit) a téměř úplná shoda následku (způsobení majetkové škody poškozenému – 500 000 Kč podle obžaloby, 549 328 Kč podle usnesení o zahájení trestního stíhání). Obviněný v těchto souvislostech akcentoval popis jiných úkonů na jiném místě a v jiném čase (tedy zejména dohodu o uznání dluhu uzavřenou v notářské kanceláři dne 3. 7. 2018), nicméně pominul, že policejní orgán i tak ve svém usnesení (viz č. l. 24) popsal předání hotovosti obviněnému jako půjčky ve dvou částkách po 250 000 Kč ve dnech 7. 7. a 8. 7. 2017, „ačkoli si obviněný byl vědom v době pořízení svých finančních závazků vůči poškozenému, že nebude schopen poškozenému finanční částku uhradit, neboť byly proti němu vedeny exekuce v celkové výši nejméně 1 248 592,38 Kč…“. Lze tak souhlasit se závěrem, že usnesení o zahájení trestního stíhání obsahuje podstatné shodné popisné pasáže projednávaného skutku stran jednání obviněného i jeho následku ve srovnání s formulací obžaloby, čímž nemohlo dojít v obviněným reklamovaném průběhu řízení k narušení tzv. totožnosti skutku. Ostatně nalézací soud se s předmětnou obsahově totožnou námitkou obviněného patřičně vypořádal, když uvedl (srov. str. 7, bod 17. jeho rozsudku), že to, že v usnesení o zahájení trestního stíhání začíná popis skutku od konce, tedy podpisem notářského zápisu, a dále je rozváděno, co tomu předcházelo, kdežto obžaloba začíná popis skutku chronologicky od poskytnutí půjčky a uzavírá ho právě podpisem notářského zápisu, není vadou, neboť jednotlivé jednání obviněného je v obou dokumentech popsáno shodně, pouze v jiné chronologii, přičemž to, co je obviněnému kladeno za vinu, a jaký následek z toho vznikl, je zcela stejné. Především je však třeba uzavřít, že popis skutku obžalobou a rozsudkem nalézacího soudu je zcela shodný, tedy v navazující fázi řízení před nalézacím soudem po podání obžaloby již žádné změny v popisu skutku činěny nebyly. Lze tak zároveň uzavřít, že výše uvedené námitky obviněného do skutkových zjištění soudů a do totožnosti projednávaného skutku nejsou podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
18. Naopak za relevantně uplatněné námitky v rámci uplatněného dovolacího důvodu bylo třeba považovat zpochybnění naplnění zákonných znaků stíhaného trestného činu, resp. jejich vyjádření v popisu skutku.
19. Trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Způsobí-li tímto činem větší škodu, spáchá trestný čin podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Podle tzv. právní věty výroku o vině obviněný sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, a způsobil tak na cizím majetku větší škodu. Podle skutkových zjištění soudů uzavřel obviněný s poškozeným J. V. dne 7. 7. 2017 ústní smlouvu o zápůjčce, na základě níž od poškozeného obdržel částku 500 000 Kč, kterou se mu zavázal vrátit nejpozději do 31. 12. 2017, přičemž uvedená ústní smlouva byla dne 3. 7. 2018 písemně zachycena dohodou o uznání dluhu a jeho vypořádání a rovněž notářským zápisem s doložkou přímé vykonatelnosti, a obviněný takto jednal, ačkoliv si byl od počátku vědom toho, že vypůjčené peníze nesplatí z důvodu jeho špatné finanční situace, čímž způsobil poškozenému škodu ve výši 500 000 Kč. Není pochyb o tom, že shora popsané jednání obviněného charakteristické rysy přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku nese.
20. Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že objektem trestného činu podvodu je cizí majetek. Cizím majetkem se rozumí majetek, který nenáleží pachateli nebo nenáleží výlučně jemu. Objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici a tím vznikne na cizím majetku škoda a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2052.). Obohacení znamená neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. Uvedení v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Skutková podstata podle §209 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (§13 odst. 2, §15 tr. zákoníku), ve vztahu ke způsobené větší škodě je postačující, zavinil-li ji pachatel jen z nedbalosti [§16, §17 písm. a) tr. zákoníku].
21. Podstatou trestného činu podvodu je jednání, v jehož rámci pachatel (mimo jiné) uvede jinou osobu v omyl, přičemž v důsledku takového jednání dojde ke škodě na cizím majetku a pachatel sebe nebo jiného obohatí. K tomu, aby se jednalo o trestný čin podvodu, tedy musí existovat příčinná souvislost mezi omylem určité osoby a majetkovou dispozicí učiněnou v omylu a dále příčinná souvislost mezi touto majetkovou dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé. Na podvodu mohou být zainteresovány celkem až čtyři různé osoby: pachatel, osoba jednající v omylu, osoba poškozená a osoba obohacená, přičemž poškozený a osoba jednající v omylu nemusí být subjekty totožné.
22. V posuzované věci obviněný M. B. tím, že s poškozeným J. V. uzavřel ústní smlouvu o zápůjčce, na základě níž od poškozeného obdržel finanční hotovost ve výši 500 000 Kč, kterou se mu zavázal v horizontu několika měsíců vrátit, ačkoliv věděl, že jeho ekonomická situace mu to nedovolí a on nebude moci dohodnutý závazek splnit (obviněný přiznal, že v době, kdy začal s poškozeným spolupracovat, nebyl v dobré finanční situaci, vydělával cca 35 000 Kč měsíčně, měl dluhy na výživném a rovněž dluhy vůči advokátům, kteří ho zastupovali v jednáních s jeho bývalou ženou, přičemž podle výpisu z Centrální evidence exekucí na něj bylo před poskytnutím předmětné půjčky vedeno celkem 7 exekucí pro částky přesahující jeden milion korun), uvedl jiného v omyl, čímž sebe obohatil, neboť získané finanční prostředky si evidentně ponechal. Poněvadž poškozený v důsledku jeho jednání přišel o finanční prostředky v celkové výši 500 000, byl naplněn znak způsobení větší škody na cizím majetku [§138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku]. Pokud tedy obviněný výše popsaným způsobem nepravdivě poškozenému garantoval vrácení peněz do data, které bylo zcela nereálné, a prezentoval se jako způsobilý takovému závazku dostát, představuje nepochybně takový postup zákonný znak (obviněným výslovně zpochybněný) uvedení poškozeného v omyl, neboť lze jen těžko předpokládat, že by poškozený byl ochoten poskytnout takovou částku zápůjčky při znalosti nesolventnosti obviněného a jeho tíživé finanční situace. Nebylo možno se ztotožnit ani s námitkou nedostatečného vyjádření omylu poškozeného v popisu skutku, neboť skutková věta výrokové části rozsudku nalézacího soudu ve svém závěru obsahuje formulaci, že obviněný „si byl od počátku vědom toho, že vypůjčené peníze nesplatí z důvodu jeho špatné finanční situace, čímž způsobil poškozenému škodu…“. Takto formulovaná skutková zjištění obsahují dostatečný popis subjektivní stránky projednávaného přečinu i znak uvedení poškozeného v omyl.
23. Pokud jde o subjektivní stránku přečinu, lze upozornit na dlouhodobě konstantní judikaturu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 54/1967 Sb. rozh. tr.), z níž vyplývá, že k naplnění zákonných znaků subjektivní stránky trestného činu podvodu se vyžaduje, aby bylo prokázáno, že pachatel již v době půjčky peněz jednal v úmyslu vypůjčené peníze vůbec nevrátit nebo nevrátit je ve smluvené lhůtě, nebo jednal alespoň s vědomím, že peníze ve smluvené lhůtě nebude moci vrátit, a že tím uvádí zapůjčitele v omyl, aby se ke škodě jeho majetku obohatil. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci bylo prokázáno, že obviněný v době zápůjčky jednal v úmyslu přijaté finanční prostředky poškozenému nevrátit, nelze o naplnění zákonných znaků stíhaného přečinu pochybovat. Nalézací soud přiléhavě akcentoval, že obviněný si půjčoval v době, kdy měl na svoji osobu vedeny výrazné exekuce, výdělek nebyl pro splacení půjčky rovněž dostatečný, byl povinen hradit mimo jiné i výživné na rozvedenou manželku a výživné na syna, k tomu byl znovu ženatý, a měl tak další vyživovací povinnost k manželce, proto lze jen stěží uvěřit, že mohl reálně předpokládat splacení půjčené částky během necelého půl roku. Ve chvíli, kdy od poškozeného žádal zápůjčku ve výši 500 000 Kč, tedy věděl, že mu danou částku nevrátí, od počátku proto kalkuloval s tím, že svému závazku nedostojí. Dovolací soud se ztotožňuje s argumentací soudu, podle níž obviněný jednal v úmyslu přímém [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], neboť z jeho jednání je zřejmé, že chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoníku porušit zájem na ochraně cizího majetku. Pokud jde o zavinění ve vztahu k následku, jak výše uvedeno, z hlediska větší škody je postačující, zavinil-li ji pachatel jen z nedbalosti. V posuzované věci je nicméně i stran následku zjevné, že obviněný jednal úmyslně, neboť věděl, jak velkou částku po poškozeném požaduje, a jak velkou částku tedy nebude s ohledem na svou nepříznivou ekonomickou situaci schopen splatit.
24. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného bylo dílem podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a dílem relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn nebyl. Podané dovolání jako celek je tedy zjevně neopodstatněné a Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 6. 2021
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu
Vypracoval:
Mgr. Pavel Göth