ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.51.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 51/2021-1607
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 2. 2021 o dovolání obviněného M. P. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 9. 2020, sp. zn. 4 To 51/2020, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 53 T 10/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. P. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 22. 5. 2020, sp. zn. 53 T 10/2018, byl obviněný M. P. (dále „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným přečinem lichvy podle §218 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Podle §218 odst. 2 tr. zákoníku byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků, a dále podle §67 odst. 1 tr. zákoníku k peněžitému trestu v 250 denních sazbách podle §68 odst. 1 tr. zákoníku s výší denní sazby 8 000 Kč podle §68 odst. 2 tr. zákoníku, tedy k celkové výměře peněžitého trestu ve výši 2 000 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 roku, 4 měsíců a 15 dní. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození R. B., nar. XY, bytem XY, J. S., nar. XY, bytem XY, J. K., nar. XY, bytem XY, J. N., nar. XY, bytem XY, a J. K., nar. XY, bytem XY, odkázáni s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Dalším výrokem rozsudku nalézacího soudu podle §226 písm. b) tr. ř. byl obviněný zproštěn obžaloby z celkem pěti skutků v nichž byly spatřovány dílčí útoky pokračujícího zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu označené skutky nejsou trestným činem. Podle §229 odst. 3 byli poškození (v daném výroku vyjmenovaní) odkázáni s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání směřující do jeho odsuzující části. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. 9. 2020, sp. zn. 4 To 51/2020, podané odvolání zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
3. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněný přečinu lichvy podle §218 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku dopustil tím, že
vědom si skutečnosti, že poškození nejsou schopni splácet své splatné závazky a hrozí jim, že přijdou o své nemovitosti v důsledku prodeje zástavy nebo exekucí prodejem nemovitosti, sjednával s nimi smlouvy o půjčkách ke splacení jejich závazků, přičemž půjčka byla sjednávána záměrně ve výrazně vyšší výši, než byla potřeba poškozených, se zajištěním jednak zástavním právem k nemovitosti, jednak i kupní smlouvou o prodeji nemovitosti za kupní cenu ve výši sjednané půjčky, která však byla výrazně nižší, než obvyklá cena nemovitostí, s velmi krátkou dobou splatnosti, v níž poškození nebyli schopni získat finanční prostředky na její splacení, přičemž reálně byla půjčka poskytnuta i v nižší výši, než bylo písemně sjednáno, a po marném uplynutí lhůty splatnosti nechal zapsat své vlastnické právo k nemovitosti do katastru nemovitostí, nebo s poškozenými uzavřel pouze kupní smlouvu o prodeji nemovitosti za výrazně nižší než obvyklou cenu zneužívaje jejich finanční tísně, pro kterou jim hrozil prodej nemovitosti v exekuci nebo z důvodu zástavního práva pro závazky, které nebyli schopni řádně splatit, a takto
1) v Liberci na XY dne 9. 11. 2009 v kanceláři advokáta M. V. uzavřel obviněný s R. B., nar. XY, smlouvu o finanční půjčce ve výši 850 000 Kč s dobou splatnosti do 9. 5. 2010 za účelem úhrady dluhů R. B. vůči Finančnímu úřadu a Volksbank CZ, a. s., a jako záruku v případě nesplacení půjčky téhož dne sepsali zástavní smlouvu a současně i kupní smlouvu k budově čp. XY v části obce XY na pč. XY a k parcele pč. XY, vše zapsané u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, katastrální pracoviště XY na LV XY, v hodnotě nejméně 835 990 Kč za kupní cenu ve výši 600 000 Kč, návrh na vklad vlastnického práva byl proveden u katastrálního úřadu dne 13. 1. 2010 a dále dne 9. 11. 2009 byla současně podepsána dohoda o převodu členských práv a povinností člena Bytového družstva XY, převod členských práv a povinností spojených s bytem č. 9 o velikosti 1+1, 3. podlaží v domě čp. XY v Jablonci nad Nisou z R. B. na obviněného, a to tak, že nový nabyvatel zaplatí nejpozději do 31. 5. 2010 převodci částku 250 000 Kč jako odstupné, a to zápočtem na pohledávku převodce dle smlouvy o půjčce ze dne 9. 11. 2009, obviněný vyplatil poškozenému částku 750 000 Kč, nahlásil bytovému družstvu převod členských práv a povinností, které pak dne 7. 7. 2011 převedl třetím osobám za 650 000 Kč, a po nesplacení půjčky v písemně sjednané výši a jejím zápočtu na kupní cenu nechal zapsat své vlastnické právo k nemovitosti do katastru nemovitostí, čímž získal prospěch ve výši nejméně 735 990 Kč,
2) v Liberci dne 4. 2. 2010 na XY v kanceláři advokáta M. V. v úmyslu získat levně nemovitost obviněný uzavřel s J. S., nar. XY, který potřeboval částku 824 000 Kč na splacení dluhu u společnosti SMART HYPO, s. r. o., splatného k 25. 2. 2010, smlouvu o půjčce písemně ve výši 1 200 000 Kč s dobou splatnosti tři měsíce, při podpisu smlouvy o půjčce byla podepsána smlouva o zástavním právu a současně i kupní smlouva o prodeji nemovitosti rodinného domu č. p. XY v části obce XY na stavební parcele stp. č. XY, parcely ppč. XY v katastrálním území XY, na LV XY, v hodnotě nejméně 2 790 000 Kč za kupní cenu ve výši 1 200 000 Kč ve prospěch obviněného, obviněným byla vyplacena částka 824 000 Kč jako úhrada dluhu J. S. u společnosti SMART HYPO, s. r. o., obviněný si nechal dále podepsat stvrzenku, že zbývající částku 376 000 Kč vyplatil v hotovosti, z této částky však předal poškozenému pouze 130 000 Kč a po nesplacení půjčky v písemně sjednané výši a jejím zápočtu na kupní cenu nechal zapsat své vlastnické právo k nemovitosti do katastru nemovitostí, čímž získal prospěch ve výši 1 836 000 Kč,
3) v Liberci dne 1. 3. 2010 na XY v kanceláři advokáta M. V. s cílem získat levně nemovitost, uzavřel obviněný s J. K., nar. XY, smlouvu o půjčce písemně ve výši 180 000 Kč s dobou splatnosti tři měsíce za účelem splacení jejích závazků, při podpisu byla uzavřena i smlouva o zřízení zástavního práva a současně i kupní smlouva o prodeji nemovitosti – bytu č. XY, na LV XY v katastrálním území XY, v hodnotě 490 000 Kč za kupní cenu 180 000 Kč obviněnému, v hotovosti dostala J. K. z půjčky pouze 50 000 Kč a částka 100 000 Kč byla užita na vyplacení exekucí poškozené; po nesplacení půjčky v písemně sjednané výši a jejím zápočtu na kupní cenu obviněný nechal zapsat své vlastnické právo do katastru nemovitostí, čímž získal prospěch ve výši 340 000 Kč,
4) v XY, okres Kutná Hora, dne 7. 6. 2010 v úmyslu získat levně nemovitost obviněný uzavřel smlouvu o půjčce ve výši 700 000 Kč s O. K., nar. XY, a J. K., nar. XY, na uhrazení dluhu z titulu půjčky ve výši 482 000 Kč u společnosti Úvěrový servis, s. r. o., zbytek finanční hotovosti ve výši 218 000 Kč měl být vyplacen v den podpisu smlouvy o půjčce, ale bylo vyplaceno pouze 30 000 Kč, k zajištění půjčky dne 7. 6. 2010 uzavřel obviněný s poškozenými smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitosti a současně i kupní smlouvu o prodeji nemovitosti a návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, a to domu č. p. XY v části obce XY st.p.č. XY, parcelu st.p.č. XY, parcelu st.p.č. XY, na LV XY v katastrálním území XY, v hodnotě nejméně ve výši 1 000 000 Kč za kupní cenu 700 000 Kč, přestože poškození neměli úmyslu nemovitost v žádném případě prodat; po nesplacení půjčky v písemně sjednané výši a jejím zápočtu na kupní cenu nechal zapsat své vlastnické právo do katastru nemovitostí, čímž získal prospěch ve výši 488 000 Kč,
5) v Liberci dne 17. 8. 2010 v úmyslu získat levně nemovitost uzavřel obviněný M. P. s J. N., nar. XY, kupní smlouvu o prodeji nemovitosti budovy č. p. XY v Jablonci nad Nisou na parcele st. p. č. XY, zapsané u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, katastrální pracoviště XY na LV XY, v hodnotě nejméně 1 150 000 Kč za kupní cenu 380 000 Kč, z níž byly uhrazeny exekuce J. N. v celkové výši 319 310 Kč, a zbytek kupní ceny měl být vyplacen poškozené, čímž obviněný získal prospěch ve výši nejméně 770 000 Kč.
4. Pro úplnost je vhodné uvést, že v této trestní byla Okresním státním zastupitelstvím v Liberci podána v pořadí první obžaloba dne 8. 2. 2016, a to na obviněné M. P. a V. P., nar. XY, pro celkem šest skutků, v nichž byl spatřován pokračující zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Věc byla u Okresního soudu v Liberci vedena pod sp. zn. 2 T 23/2016. Dne 4. 5. 2018 byla Okresním státním zastupitelstvím v Liberci podána v pořadí druhá obžaloba, tentokrát pouze na obviněného M. P., pro další čtyři skutky, v nichž byl opět spatřován pokračující zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zíkoníku, spáchaný ve smyslu §23 tr. zákoníku ve spolupachatelství s obviněnou V. P., jejíž trestní stíhání však bylo mezitím (dne 4. 4. 2018) podle §173 odst. 1 písm. b) tr. ř. přerušeno pro závažnou chorobu. Věc byla u Okresního soudu v Liberci vedena pod sp. zn. 2 T 73/2018. Usnesením tohoto soudu ze dne 31. 5. 2018 bylo rozhodnuto, že v obou zmiňovaných trestních věcech bude konáno společné řízení a věc byla předložena Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o příslušnosti. Ten dne 9. 7. 2018 usnesením sp. zn. 4 Ntd 7/2018 rozhodl, že podle §24 odst. 1 tr. ř. je příslušným k projednání a rozhodnutí věci Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci. Předmětem řízení proti obviněnému M. P. se tak stalo celkem 10 dílčích skutků, které byly obžalobou kvalifikovány jako pokračující zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Lze doplnit, že obviněnou V. P. se nepodařilo v průběhu celého trestního řízení ze zdravotních důvodů procesně použitelným způsobem vyslechnout, načež dne 7. 1. 2020 jmenovaná zemřela.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 9. 2020, sp. zn. 4 To 51/2020, podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání. Odkázal v něm na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. a namítl, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozhodnutí uvedenému v §265 odst. 1 písm. a) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že odvoláním napadené rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
6. Dovolatel v úvodu svého podání připomenul, že Nejvyšší soud je v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. oprávněn přezkoumávat i skutková zjištění, je-li shledán tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Následně vyjádřil přesvědčení, že soudy nižších stupňů dospěly k nesprávnému závěru, že skutek, pro který byl odsouzen, naplňuje všechny znaky objektivní i subjektivní stránky trestného činu lichvy podle §218 tr. zákoníku. Nadto skutek, jak je popsán ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně, neodpovídá ve své celistvosti výsledku dokazování, když skutková zjištění jsou v zásadním rozporu s provedenými důkazy.
7. V dalších pasážích dovolání obviněný citoval zákonné znění skutkové podstaty trestného činu lichvy a v podrobnostech rekapituloval hodnotící úvahy soudu prvního stupně obsažené v odůvodnění jeho rozsudku. V reakci na to konstatoval, že soud si v rámci skutkového i právního hodnocení protiřečil. Na jednu stranu dospěl k závěru, že poškození jednali (bez jakékoliv aktivní účasti dovolatele) s V. P. o zajištění úvěrových prostředků na vyřešení jejich nepříznivé finanční situace, ač jí muselo být zřejmé, že poškození na takové úvěrové prostředky nedosáhnou. Na druhou stranu soud dospěl k závěru, že obviněný využil tísně poškozených, když jim poskytl půjčku na krátkou dobu splatnosti, ač ve lhůtě splatnosti neměli mít poškození k dispozici finanční prostředky na vrácení půjčky. Nalézací soud tak zcela pominul, že dovolatel poskytoval poškozeným půjčku na překlenutí doby, než tito získají úvěrové prostředky slíbené V. P. Pokud uzavíral na radu svého advokáta i smlouvu zástavní či kupní na nemovitosti, jednalo se z jeho pohledu o zajištění závazku. Skutečnost, že poškození ve sjednané lhůtě nesplnili svůj závazek, a to i vlivem nesplnění slibu na zajištění úvěrových prostředků V. P., mělo za následek, že vklad vlastnického práva k nemovitostem byl ve prospěch obviněného učiněn. Vždy ale až poté, co s poškozenými uzavřel dohodu o zápočtu vzájemných závazků a pohledávek. Na tom, že poškození nebyli schopni řádně vrátit poskytnutou půjčku, nenese dovolatel žádnou účast. Správná byla úvaha nalézacího soudu, podle níž měl obviněný s odkazem na §4 odst. 1 občanského zákoníku za to, že poškození jsou osoby, které mají rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a jsou tedy schopni vyhodnotit podmínky smluvního vztahu uzavřeného s ním, a zejména pak důsledky nesplnění povinnosti, ke které se zavázali. Opak nebyl prokázán. Poškození při sjednávání smlouvy o půjčce deklarovali, že v dohodnuté době finanční prostředky vrátí, přičemž kupní smlouvu uzavírali s vědomím, že po řádném vrácení půjčky bude tato smlouva anulována. V jednání dovolatele proto nelze spatřovat naplnění znaku zneužití tísně.
8. Následně dovolatel soudu prvního stupně vytkl, že při skutkovém závěru o výši prospěchu vycházel výhradně z cen nemovitostí stanovených bez právních vad, ač v rámci dokazování bylo zjištěno, že předmětné nemovitosti byly v době uzavření kupní smlouvy všechny zatíženy právními vadami a v době jejich převodu na obviněného byly bez právních vad jen díky tomu, že je těchto vad zbavil právě on. Nalézací soud nijak neprokazoval, jaký by byl osud poškozených a jejich nemovitostí, pokud by jim dovolatel neposkytl půjčku na vyplacení jejich závazků, jaká by byla výtěžnost prodeje nemovitostí v exekučním řízení apod. Nebylo tedy nijak prokázáno, že by poškození získali při prodeji jejich nemovitostí nedobrovolnou dražbou, která jim reálně ve všech případech hrozila, vyšší částku, než jaká byla deklarována jako kupní cena v kupní smlouvě uzavřené s obviněným. Už vůbec nalézací soud nehodnotil prokázanou skutečnost, že poškození i po převodu vlastnického práva nemovitosti bezplatně užívali. Nebylo tudíž nijak prokázáno, že by dovolatel získal od poškozených plnění, které bylo v hrubém nepoměru k plnění, které jim poskytl on.
9. Ve výše uvedeném směru zůstalo dokazování neúplné, jelikož bylo vedeno pro skutek obžalobou kvalifikovaný jako trestný čin podvodu podle §209 tr. zákoníku, nikoli pro trestný čin lichvy podle §218 tr. zákoníku. Přitom jde o zcela odlišný charakter trestné činnosti, znaky skutkových podstat obou trestných činů se neshodují. Na možnou změnu právní kvalifikace nebyl obviněný nalézacím soudem před skončením dokazování upozorněn. Podle názoru dovolatele měl soud postupovat přiměřeně podle §190 odst. 2 tr. ř. Odvolací soud pak učinil závěr, že na možnou změnu právní kvalifikace byl upozorněn v závěrečné řeči státního zástupce, a mohl tedy na toto sdělení reagovat. Byť se nejedná o relevantní upozornění, které by dovolateli zaručilo právo na spravedlivý proces, provedl i tak v rámci své závěrečné řeči zhodnocení dokazování rovněž ve vztahu k trestnému činu lichvy s tím, že k případnému prokázání naplnění všech znaků dané skutkové podstaty není dostatek důkazních podkladů. Přesto soud prvního stupně nerozhodl o doplnění dokazování, které tak zůstalo neúplné ve vztahu ke znaku využití tísně a získání prospěchu. Odvolací soud dále konstatoval, že obviněný měl možnost reagovat na změnu právní kvalifikace i v rámci odvolacího řízení, ale neučinil tak relevantním způsobem. Nicméně toto jeho tvrzení není pravdivé, neboť v rámci podaného odvolání bylo upozorňováno na nutnost vypracování revizního znaleckého posudku k určení hodnoty nemovitostí, v němž mělo být přihlédnuto i jejich k právním vadám. Na uvedený návrh však soud druhého stupně nereagoval.
10. V neposlední řadě dovolatel namítl absenci subjektivní stránky trestného činu lichvy. Z popisu skutku vyplývá pouze to, že věděl, že poškození v době, kdy jej žádali o půjčku, nejsou schopni splatit své závazky a že jim hrozí, že přijdou o své nemovitosti v důsledku realizace zástav či exekucí. Tyto závazky však měli vůči jiným věřitelům. Obviněný jim poskytl půjčku na splacení jejich předchozích závazků, kterou zajistil nemovitostmi. Se skutkovým závěrem, že poškození nebyli schopni ve lhůtě splatnosti získat finanční prostředky na vrácení půjčky, nespojil nalézací soud jakoukoliv povědomost dovolatele. Ten následně v podrobnostech citoval nález Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1073/15. Poté zdůraznil, že jediným jeho motivem bylo získání úrokového navýšení půjčky, nikoli nabytí vlastnictví nemovitostí. Kupní i zástavní smlouvy uzavíral s poškozenými na radu advokáta M. V., kterým byl utvrzován, že jde o zajištění závazku. Kupní smlouvy nebyly po dobu splatnosti půjčky účinné. Dovolatel nevěděl, že poškození nebudou schopni po uplynutí doby splatnosti půjčku vrátit. Oni sami mu tvrdili, že půjčku vrátí z úvěrových prostředků, které jim zajistí V. P. Byli však na druhou stranu srozuměni s tím, jaké následky bude mít situace, kdy půjčku obviněnému nevrátí. V jeho jednání tak absentuje úmysl zneužít jiného a získat pro sebe plnění v hodnotě, které je v hrubém nepoměru k hodnotě protiplnění.
11. Vzhledem k výše uvedenému dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 9. 2020, sp. zn. 4 To 51/2020, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
13. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
14. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 pod písmeny a) až k) tr. ř. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3174–3175.): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
15. V posuzované trestní věci k zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného nedošlo z procesních důvodů, tj. podle §253 odst. 1 tr. ř., resp. podle §253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“, evidentně nevztahuje. Odvolání obviněného bylo zamítnuto jako nedůvodné poté, co odvolací soud meritorně přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
16. Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
17. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
18. Obviněný ve svém podání zpochybňoval především naplnění zákonných znaků skutkové podstaty přečinu lichvy podle §218 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a to po stránce objektivní i subjektivní. Taková argumentace zajisté spadá do mezí posledně citovaného dovolacího důvodu, jehož jeho předmětem je právě hmotněprávní posouzení. Nicméně některé výhrady v této souvislosti vznesené se již zákonem vymezenému rámci ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. do značné míry vymykají, jelikož se odchylují od skutkových zjištění soudů nižších instancí. K takto formulovaným námitkám nemůže Nejvyšší soud přihlížet, resp. je jakýmkoliv způsobem po věcné stránce hodnotit, neboť (jak již bylo zmíněno výše) v dovolacím řízení je skutkovými závěry nižších soudů vázán, a je tudíž povinen tyto plně respektovat. Taktéž výtka obviněného, že nebyl upozorněn na změnu právní kvalifikace skutku a nemohl tímto směrem vést svou obhajobu a podávat návrhy na doplnění dokazování, nezapadá do kontextu jím uplatněného dovolacího důvodu, neboť je charakteru čistě procesního a nikoliv hmotněprávního. Nadto ji nelze podřadit ani pod žádný z dalších dovolacích důvodů taxativně vyjmenovaných v ustanovení §265b tr. ř. Proto ani ona není v zásadě způsobilá stát se předmětem dovolacího přezkumu.
19. Na druhou stranu ovšem Nejvyšší soud připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03).
20. Nejvyšší soud pochopitelně nemůže ignorovat ani další procesní pochybení (dotýkající se důkazního řízení spíše nepřímo), která by ve svém důsledku vedla k porušení práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovolatel v této souvislosti vytýkal, že nebyl před skončením dokazování upozorněn na změnu právní kvalifikace jednání, z jejichž spáchání byl uznán vinným. Podle jeho názoru měl být přiměřeně upozorněn podle §190 odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud však jeho názor nesdílí.
21. Nejprve je vhodné upozornit, že podle §190 odst. 1 tr. ř. má-li soud za to, že při správném použití zákona je nutno skutek, který je předmětem obžaloby, posoudit podle jiného ustanovení zákona, než podle kterého jej posuzovala obžaloba, vrátí věc státnímu zástupci k došetření …, je-li třeba vzhledem k odchylnému právnímu posouzení věc ještě blíže objasnit. Podle §190 odst. 2 tr. ř., není-li třeba došetření, upozorní předseda senátu na možnost odchylného právního posouzení skutku osoby, kterým se doručuje opis obžaloby. Citovaná zákonná úprava je součástí hlavy dvanácté trestního řádu upravující předběžné projednání obžaloby, tedy úkony, které mohou být učiněny ještě před konáním hlavního líčení.
22. K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v této fázi posuzovaného trestního řízení mohl jen stěží někdo předpokládat, že jednání obviněného bude nakonec kvalifikováno pouze jako trestný čin lichvy a nikoliv trestný čin podvodu, pro který byla podána obžaloba a následně vedeno rozsáhlé dokazování před soudem prvního stupně. Je zcela nepochybné, že celá řada indicií velmi jasně nasvědčovala tomu, že se jednalo skutečně o podvodné jednání dvou spolupachatelů a ne jen lichvu ze strany dovolatele. Teprve na základě výsledků provedeného dokazování nalézací soud konstatoval, že toto podezření se nepodařilo bez důvodných pochybností prokázat. Nadto, v průběhu konání hlavního líčení (v letech 2018 a 2019) byla ještě naživu obviněná V. P., která nepochybně měla zásadní podíl na předmětné trestné činnosti, a bylo tedy možno předpokládat, že jejím výslechem bude získána celá řada podstatných informací, zejména ve vztahu ke vzájemné spolupráci obou obviněných. Právě absence daného procesního úkonu byla přitom jedním z důležitých důvodů konečné úpravy právní kvalifikace. Lze tedy uzavřít, že postup podle §190 odst. 2 tr. ř. nebyl v počáteční fázi řízení před soudem namístě. Ani v následném průběhu hlavního líčení tomu nemohlo být jinak, neboť až do jeho konce bylo nepochybně kalkulováno s trestným činem podvodu. Ostatně velice důvodné podezření, že šlo skutečně o podvod, přetrvává dodnes, což vyjádřil v odůvodnění svého usnesení i odvolací soud, který se v tomto ohledu několikrát pozastavil nad absencí odvolání státního zástupce v neprospěch obviněného.
23. Před vynesením rozsudku připadal teoreticky v úvahu postup upravený v §225 odst. 2 tr. ř., podle kterého uznat obžalovaného vinným trestným činem podle přísnějšího ustanovení zákona, než podle kterého posuzovala skutek obžaloba, může soud jen tehdy, když obžalovaný byl na možnost tohoto přísnějšího posuzování skutku upozorněn podle §190 odst. 2 tr. ř. Nestalo-li se tak, je třeba obžalovaného na onu možnost upozornit ještě před vynesením rozsudku a žádá-li o to, poskytnout mu znovu lhůtu k přípravě obhajoby a hlavní líčení k tomu účelu odročit. Z porovnání trestních sazeb skutkových podstat trestného činu podvodu, ať již podle původně žalovaného §209 odst. 5 tr. zákoníku nebo následně v úvahu přicházejícího §209 odst. 4 tr. zákoníku na straně jedné, s trestným činem lichvy podle §218 odst. 2 tr. zákoníku na straně druhé, je zjevné, že dovolatel rozhodně nebyl odsouzen podle přísnějšího ustanovení zákona, s čímž by byla vázána povinnost soudu upozornit jej na změnu právní kvalifikace a poskytnout mu další lhůtu k přípravě obhajoby. Nadto odvolací soud správně připomenul, že zmínka o možné kvalifikaci skutku podle §218 tr. zákoníku padla již v závěrečné řeči státního zástupce, na kterou reagoval obviněný ve své závěrečné řeči. V následném hlavním líčení, odročeným za účelem vynesení rozsudku, pak měl možnost navrhnout doplnění dokazování, což ovšem neučinil. Další příležitost k obraně proti právnímu posouzení skutku, tj. proti naplnění obligatorních znaků skutkové podstaty přečinu lichvy, včetně práva k předložení důkazních návrhů, nabízelo celé odvolací řízení, kterého dovolatel v plné míře využil. Nadto nelze nepřipomenout určitou vzájemnou blízkost skutkových podstat trestných činů podvodu a lichvy. Rozdíl mezi těmito trestnými činy, jak správně upozornil i soud prvního stupně, spočívá v tom, že lichvář neuvádí jiného v omyl. Pokud využívá omylu, je to omyl, který má své zvláštní příčiny v již dříve uvedených stavech poškozeného (tíseň, rozumová slabost, nezkušenost apod.). Představa poškozeného o podstatě vzájemného plnění je správná, ale hodnocení vzájemných plnění je nesprávné. U trestného činu podvodu jedná poškozený pod vlivem svého omylu vyvolaného nebo využitého pachatelem, aniž by jednal pod vlivem tísně nebo neschopnosti posoudit důsledky svého jednání. Z konkrétního průběhu trestního řízení a obhajoby uplatňované obviněným nelze nabýt přesvědčení, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu a právo na spravedlivý proces, nebyl-li explicitně před vyhlášením odsuzujícího rozsudku soudem prvního stupně upozorněn na změnu právní kvalifikace, když v dalších fázích řízení mu možnost uplatnit obhajobu zaměřenou právě tímto směrem nijak upřena nebyla.
24. V souvislosti se změnou právní kvalifikace skutku nelze přistoupit ani na dovolací námitku, že by dokazování zůstalo neúplné, a to zejména ve vztahu ke znaku využití tísně a získání prospěchu. Naopak je potřeba konstatovat, že soud prvního stupně provedl velmi pečlivé dokazování a podařilo se mu (i přes nemožnost provedení výslechu V. P.) dostatečně objasnit charakter jednání obviněného, okolnosti, za kterých docházelo k uzavírání předmětných smluv (především tedy kritickou finanční situaci poškozených), hodnoty vzájemných plnění mezi dovolatelem a poškozenými a jejich zjevný nepoměr. Uvedená zjištění soudu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. poskytla dostatek podkladů k přijetí závěru, že obviněný naplnil všechny zákonné znaky přečinu lichvy podle §218 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
25. Dokazování považuje Nejvyšší soud za úplné též ve vztahu ke zjištěným cenám nemovitostí, které byly předmětem uzavíraných kupních a zástavních smluv. Soud prvního stupně měl k dispozici obvykle více než jeden kvalifikovaný odhad jejich ceny (znalecký posudek, odhad pro potřeby finančního úřadu) anebo dokonce konkrétní peněžní částku, za kterou byly dané nemovitosti reálně převedeny na nového nabyvatele. Na tomto základě mohl přijmout skutkový závěr o hodnotě příslušného domu či bytu, aniž by bylo potřeba dalšího dokazování (např. revizním znaleckým posudkem, jak dovolatel navrhoval). Rovněž nelze než znovu připomenout, že dokazování v této věci bylo vedeno pro trestný čin podvodu, znakem jehož základní i všech kvalifikovaných skutkových podstat je způsobení majetkové škody. Bylo proto úkolem soudu částku předpokládané škody přesně vyčíslit, čemuž Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci bezpochyby dostál. Nadto vždy důsledně respektoval zásadu in dubio pro reo a vycházel z částky, která byla pro obviněného příznivější. Při následné změně právní kvalifikace pak mohl takto získané poznatky bez dalšího využít k přijetí závěru o naplnění znaku hrubého nepoměru vzájemného plnění podle §218 odst. 1 tr. zákoníku, stejně jako získání značného prospěchu ve smyslu §218 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
26. Výhradě dovolatele týkající se stanovení ceny předmětných nemovitostí i další jeho skutkové námitce, že (zjednodušeně řečeno) očekával splnění sjednaných závazků ze strany poškozených z úvěrových prostředků, které jim zajistí V. P., bude ještě Nejvyšší soud věnovat pozornost, jelikož obě velmi úzce souvisí také s hmotněprávním posouzením skutku. Na tomto místě dovolací soud uzavírá, že dokazování jako celek bylo v posuzované trestní věci provedeno ústavně konformním způsobem, žádný podstatný důkaz nebyl opomenut, případně hodnocen v rozporu s §2 odst. 6 tr. ř. Ani změnou právní kvalifikace jednání obviněného, jak již bylo dříve řečeno, nebylo dotčeno některé z jeho základních práv, jimiž je garantován spravedlivý proces v řízení před soudem (např. právo na obhajobu).
27. Dovolatel ve svém podání vytýkal, že jeho jednání nenaplnilo (po stránce objektivní ani subjektivní) žádný ze zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, jehož spácháním byl uznán vinným. Tím byl přečin lichvy podle §218 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustí, kdo zneužívaje něčí rozumové slabosti, tísně, nezkušenosti, lehkomyslnosti nebo něčího rozrušení, dá sobě nebo jinému poskytnout plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, a tímto činem získá pro sebe nebo jiného značný prospěch. Podle tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se obviněný označeného přečinu dopustil tím, že zneužívaje něčí tísně, nechal sobě poskytnout plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, a činem získal pro sebe značný prospěch. Jde o trestný čin úmyslný; zavinění v této formě musí zahrnovat zejména i okolnosti, za nichž dochází k lichvářskému jednání (tíseň), jakož i lichvářskou povahu pohledávky. Z hlediska kvalifikované skutkové podstaty postačí zavinění z nedbalosti [§16 ve spojení s §17 písm. a) tr. zákoníku]. Nejvyšší soud výhrady obviněného směřující proti správnosti právního posouzení nesdílí, naopak je přesvědčen, že jeho čin citovanou skutkovou podstatu bezezbytku naplňuje. Dovolací námitky zaměřené proti právnímu posouzení skutku proto považuje za zjevně neopodstatněné.
28. Soudy obou stupňů zcela správně dovodily naplnění obviněným zpochybňovaného znaku zneužití tísně, ve které se všichni poškození v době uzavírání smluv s obviněným prokazatelně nacházeli. V této souvislosti není od věci připomenout, že tísní se rozumí mimořádně tíživá situace poškozeného, vyvolaná určitou, i přechodnou naléhavou potřebou, jejíž uspokojení není v možnostech poškozeného. Zpravidla půjde o hospodářskou nesnáz, např. splatnost dluhu, jehož nesplacení může vážně ohrozit společenské postavení nebo hospodářské poměry poškozeného, ale může jít i o jiné nesnáze. Není podstatné, zda si stav tísně způsobil sám poškozený nebo zda k němu došlo pod vlivem okolností na něm nezávislých (k tomu srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2168, rozhodnutí uveřejněné pod č. 5/2001-I. Sb. rozh. tr.). Obviněný sám doznal své povědomí o více než nepříznivé finanční situaci poškozených, hájil se ovšem tím, že jim poskytl finanční prostředky na překlenutí doby, než získají úvěrové prostředky slíbené V. P. Cílem jeho konání údajně měla být „záchrana“ nemovitostí poškozených před nedobrovolnými dražbami. Na tuto jeho obhajobu nemohly nižší soudy s ohledem na výsledky provedeného dokazování přistoupit. Namísto toho dospěly k logickému závěru, že jeho skutečným cílem bylo využít akutně tíživé finanční situace poškozených k získání jimi vlastněných nemovitostí za zlomek jejich skutečné hodnoty.
29. Ačkoliv v řízení nebyla bez důvodných pochybností prokázána dohoda původně spoluobviněných M. P. a V. P. na společném podvodném jednání, přesto by i v případě opravdu nezávislého počínání obou jmenovaných bylo jen stěží možno očekávat, že by poškození měli reálnou šanci získat úvěry (přinejmenším) ve statisícové výši. Před uzavřením smluv o půjčkách s dovolatelem se nacházeli ve velmi kritické majetkové situaci, a převážná část poskytnuté peněžní částky byla použita na úhradu jejich předchozích dluhů. V hotovosti obdrželi od obviněného povětšinou jen pár desítek tisíc a jejich nemovitosti byly zatíženy zástavním právem v jeho prospěch. Žádnými dalšími finančními prostředky, s ohledem na právě uvedené skutečnosti, zcela jistě nedisponovali. Každý racionálně uvažující jedinec, kterým dovolatel nepochybně je, by tedy nemohl s potřebnou mírou jistoty očekávat, že poškození dosáhnou na úvěry v takové výši, aby mohli splatit své závazky plynoucí z uzavřených smluv o půjčkách. Nadto nelze odhlédnout ani od faktického dění, kdy V. P. klientům žádné úvěry nezprostředkovala, což je patrné zejména ze skutkové věty podané obžaloby, přičemž obviněný musel tento nesporný fakt nepochybně také zaregistrovat.
30. O tom, že dovolatel očekával, že poškození ve sjednané době svůj závazek nesplní, svědčí i další zjištěné skutečnosti. Soudy nižších stupňů trefně poukazovaly na velmi (až nepřiměřeně) krátkou dobu splatnosti (např. půjčka ve výši 1 200 000 Kč s dobou splatnosti tři měsíce v případě poškozeného J. S.). Odvolací soud si dále povšiml, že ve vztahu k poškozenému R. B. obviněný podal návrh na vklad vlastnického práva u katastrálního úřadu čtyři měsíce před okamžikem splatnosti půjčky. Nejvyšší soud pak doplňuje ještě jednu pozoruhodnou skutečnost, a to že ve smlouvách o půjčkách sjednávaných s poškozenými absentuje jakékoliv podrobnější ujednání o splácení dluhu a chybí zde dokonce i tak významný údaj, jakým je číslo bankovního účtu dovolatele (tento se nevyskytuje ani v kupních smlouvách ani ve smlouvách o zřízení zástavního práva k nemovitosti). Jediné, co smlouva předpokládá, je právě zápočet dlužné částky do kupní ceny nemovitosti (srov. č. l. 135, 219 a 451 spisu původně vedeného pod sp. zn. 2 T 23/2016, a č. l. 63 spisu původně vedeného pod sp. zn. 2 T 73/2018). Posledně zmíněná okolnost je podezřelá také s ohledem na to, že poškození jednali takřka výlučně s V. P. s tím, že o kontakt s obviněným se pokoušeli právě přes její osobu. Ještě podezřelejší je v daném směru skutečnost, která zazněla ve svědectvích poškozených J. S., J. K. i J. K., že V. P. před nimi dovolatele zapírala (tvrdila např., že je v zahraničí), a to i v případě, kdy tito poškození projevili zájem půjčku splácet. Pokud již tedy nalézací soud nezahrnul tato fakta (jasně vyplývající z provedeného dokazování) do úvah o trestném činu podvodu, lze je využít alespoň při úvahách o skutečném motivu jednání obviněného spočívajícím ve snaze získat nemovitosti poškozených za velice výhodnou cenu. V opačném případě by jim totiž musel poskytnout vyšší míru součinnosti za účelem splácení jejich závazků. Dvojnásob by to pak platilo za situace, kdy by on i V. P. jednali víceméně nezávisle na sobě a neprobíhala by mezi nimi žádná forma bližší vzájemné spolupráce.
31. Cíl, který dovolatel svou činností sledoval, je tedy patrný již z obsahu všech smluvních ujednání mezi ním a poškozenými. Vedle shora uvedených skutečností je nutno vyzdvihnout také podpis kupních smluv současně s uzavřením smluv o půjčkách, jejichž primárním účelem (s ohledem na zjištěný skutkový stav) rozhodně nebylo pouhé zajištění jeho pohledávek. Jeho úmysl byl tedy prokazatelně dán od samého počátku jeho protiprávního jednání. V uvedené době se poškození nacházeli ve velmi neutěšeném stavu svých financí, kdy jedinou alternativou k přijetí takto nevýhodné půjčky byla nedobrovolná dražba jejich nemovitostí. Z jejich strany se jednalo o poslední pokus odvrátit toto reálně hrozící nebezpečí. Zmíněných okolností si byl obviněný velmi dobře vědom, sám to při svém výslechu potvrdil. Jinak řečeno byl si prokazatelně vědom jejich akutní tísně, při které by nejedna, jinak zcela rozumně uvažující, osoba raději zvolila lichvářskou půjčku před ztrátou svého domu či bytu. V kombinaci s prokázaným motivem dovolatele tak nemůže být uzavírání kontraktů s poškozenými chápáno nijak jinak než jako vědomé (úmyslné) zneužití jejich tísně, a tudíž naplnění tohoto znaku skutkové podstaty §218 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku po stránce objektivní i subjektivní. Lze ještě doplnit, že v případě poškozené J. N. (která má IQ 70) by byl vedle toho dán také znak zneužití rozumové slabosti.
32. Akceptovat nelze ani výhradu obviněného, že nebylo prokázáno, že získal od poškozených plnění, které bylo v hrubém nepoměru k plnění, které on poskytl poškozeným. Hrubý nepoměr poskytnutého plnění ve vztahu k tomu, co za to poškozený obdrží, nutno posoudit z hlediska současných objektivních směnných hodnot obou plnění. Hodnota vzájemného plnění se stanoví podle stejných zásad, jako se určuje výše škody (srov. §138 odst. 1 tr. zákoníku). Je-li předmětem plnění věc, při určování její hodnoty se uplatní §137 tr. zákoníku. Pro posouzení hrubého nepoměru vzájemných plnění záleží jen na hodnotě obou plnění a na jejich vzájemném srovnání. Obviněný, který je vlastníkem desítek nemovitostí, a je tedy v dané oblasti znalý, musel vědět, že plnění, které poškozeným poskytl, je v hrubém nepoměru k hodnotě, kterou představovala cena následně získaných nemovitostí. Je vhodné připomenout, že sjednaná kupní cena v žádném z posuzovaných dílčích útoků nedosahovala ani poloviny jejich zjištěné hodnoty. V tomto ohledu dovolatel namítal, že pro přijetí závěru o ceně nemovitých věcí měly být brány v úvahu také právní vady (zástavní práva, exekuce), jimiž byly příslušné domy či byty zatíženy. S tímto jeho postojem však nemůže Nejvyšší soud souhlasit. Nelze totiž pominout, že finanční prostředky byly ze strany obviněného poskytovány primárně za účelem vyplacení předchozích závazků poškozených, které byly zajištěny zástavními právy třetích osob váznoucími na daných nemovitostech. Uvedená skutečnost byla obvykle zakotvena přímo v uzavíraných smlouvách o půjčkách. Okamžikem jejich podpisu, tj. dokonáním posuzované trestné činnosti, byl automaticky, bez dalšího a nevyhnutelně nastartován proces očištění nemovitostí od všech jejich právních vad, který je tak možno považovat za nedílnou součást posuzovaného protiprávního jednání. Stručně řečeno obviněný poskytl určitou částku právě (a v podstatě jedině) za účelem očištění vad nemovitostí, aby tyto následně získal již bez jakýchkoliv právních vad a v hodnotě více než dvojnásobně převyšující výši jím vynaložených finančních prostředků. Jádro jeho konání tudíž spočívalo ve dvou dílčích krocích, a to za prvé v očištění nemovitosti od právních vad, za druhé v jejím nabytí do jeho vlastnictví (pro něj velmi výhodném). Bylo by tedy v rozporu se samotným charakterem této trestné činnosti kalkulovat při oceňování nemovitostí s jejich právními vadami, které byly dokonáním každého z dílčích útoků de facto odstraněny (obdobně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 6 Tdo 600/2015).
33. Soudy obou instancí proto správně vycházely z ocenění nemovitostí, v nichž nebyly zahrnuty právní vady, anebo z jejich reálné kupní ceny, pokud byly již očištěné převedeny na nové nabyvatele. V takovém případě pak jednoznačně vynikne hrubý nepoměr vzájemného plnění mezi dovolatelem a poškozenými. Již bylo uvedeno, že hodnota nemovitostí byla více než dvojnásobná oproti výši poskytnuté půjčky. Obviněný byl s konkrétními čísly detailně obeznámen, neboť to byl on, kdo půjčky ze svých prostředků poskytoval, kdo poté (sám či prostřednictvím své matky) nabýval nemovitosti do svého vlastnictví a následně je prodával třetím osobám. Žádným způsobem tedy nemůže popřít, že by nebyl seznámen s tím, že od poškozených přijímá plnění, které je v hrubém nepoměru ke vzájemnému plnění. Naopak to věděl velice dobře, čímž naplnil citovaný znak skutkové podstaty §218 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku i z hlediska požadované formy zavinění, tedy v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. V souvislosti se zjištěnými cenami nemovitostí soudy bezchybně určily též výši prospěchu, který dovolatel svou trestnou činností získal, což se relevantně odrazilo v právní kvalifikaci jeho skutku podle §218 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, neboť znatelně přesáhl hranici prospěchu značného (§138 odst. 1, 2 tr. zákoníku ve znění účinném v době rozhodování soudů, tj. do 30. 9. 2020).
34. Na okraj je možno v obecné rovině doplnit, že způsob podnikání obviněného popsaný ve skutkové větě výroku o vině nepřipouští ani civilní právo (a to bez ohledu na poměr či nepoměr vzájemných plnění smluvních stran), neboť jde fakticky o institut tzv. „propadné zástavy“, s nímž je spojována absolutní neplatnost takových smluvních ujednání. Dovolací soud na uvedené upozorňuje, ačkoliv si je vědom, že na spáchání trestného činu lichvy nemá vliv okolnost, jestli jsou úkony, jimiž došlo ke sjednání lichvářské pohledávky nebo k jejímu převedené na pachatele, podle předpisů občanského práva neplatné či nikoliv.
35. Nejvyšší soud uzavírá, že část námitek dovolatele neodpovídá žádnému dovolacímu důvodu zakotvenému v §265b tr. ř., další část je zjevně neopodstatněná. Pro úplnost lze poznamenat, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je v posuzovaném případě vázán na jiné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., konkrétně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., z čehož plyne, že jsou-li relevantně uplatněné námitky zjevně neopodstatněné, platí totéž i z hlediska důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Proto bylo podané dovolání jako celek odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a to v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 2. 2021
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu