ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.539.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 539/2021-175
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. 6. 2021 o dovolání obviněného R. H. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Příbram, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 1. 2021, sp. zn. 7 To 321/2020, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 34/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. H. odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 17. 7. 2020, sp. zn. 12 T 34/2020, byli obvinění Ž. B. (nar. XY) a R. H. uznáni vinnými zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento a sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně č. j. 12 T 170/2019-231 ze dne 16. 12. 2019, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně sp. zn. 7 To 46/2020 ze dne 27. 2. 2020, v právní moci téhož dne, a přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně č. j. 10 T 174/2019-79 ze dne 4. 3. 2020, v právní moci téhož dne, byl obviněný R. H. podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen ve výroku o trestu rozsudek Městského soudu v Brně č. j. 12 T 170/2019-231 ze dne 16. 12. 2019, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně sp. zn. 7 To 46/2020 ze dne 27. 2. 2020 a rozsudek Městského soudu v Brně č. j. 10 T 174/2019-79 ze dne 4. 3. 2020, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž tímto zrušením došlo, pozbyla podkladu. Obviněná Ž. B. byla podle §173 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 2,5 roku, jehož výkon byl podle §84, §81 odst. 1 a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků a současně byl nad obviněnou vysloven dohled. Podle §85 odst. 2 tr. zákoníku jí byla uložena povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil uhradila škodu, kterou trestným činem způsobila. Dále byla oběma obviněným podle §228 odst. 1 tr. ř. stanovena povinnost nahradit společně a nerozdílně poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, se sídlem Praha 3, Orlická 4/2020, IČ: 41197518, škodu ve výši 888 Kč.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný R. H. odvolání, které směřovalo do výroku o vině i trestu. To však bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 14. 1. 2021, sp. zn. 7 To 321/2020, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
3. Podle skutkových zjištění uvedených v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 17. 7. 2020, sp. zn. 12 T 34/2020, se obvinění Ž. B. a R. H. dopustili zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku tím, že společně dne 1. 9. 2019 v době kolem 17:20 hodin, na dřevěné lávce přes výkop, která se nachází mezi domem číslo XY na ulici XY a domem číslo XY na ulici XY v Brně, nejprve oba verbálně napadali poškozenou E. B., nar. XY, tak, že na ni křičeli výrazy „bílá čubko“, že je štětka a podobně. Když pak poškozená chtěla napadení telefonicky oznámit na linku Městské policie v Brně, což se jí podařilo, poškozenou fyzicky napadl R. H., a to úderem nezjištěným předmětem či částí těla do pravé části hlavy, v důsledku tohoto úderu poškozená upadla na zem a na chvíli ztratila vědomí, v tento moment se jmenovaní zmocnili předmětného mobilního telefonu značky Xiaomi Redmi 7, modré barvy, nezjištěného výrobního čísla, v plastovém obalu, se SIM kartou, vše v hodnotě celkem 6 000 Kč, poškozené a z místa společně odešli. Následně u obchodního domu A., na ulici XY v Brně, poškozenou kontaktovala hlídka Městské policie v Brně, která byla na místo přivolána v důsledku jejího oznámení a dle popisu v obchodním domě A., na ulici XY v Brně, Ž. B. a R. H. vypátrala a u Ž. B. byl předmětný mobilní telefon nalezen. Poškozené E. B. bylo uvedeným napadením způsobeno zranění spočívající ve zhmoždění pravé části hlavy, se kterým vyhledala téhož dne 1. 9. 2019 ošetření v Úrazové nemocnici v Brně, a dále škoda odcizením ve výši 6 000 Kč, telefon jí však byl následně vrácen. Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, se sídlem Orlická 2020/4, 130 00 Praha, byla způsobena škoda 888 Kč na nákladech za poskytnutou zdravotní péči.
4. Pro úplnost je vhodné uvést, že soudy nižších stupňů nerozhodovaly ve věci obviněných Ž. B. a R. H. poprvé. V pořadí prvním rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 16. 12. 2019, sp. zn. 12 T 170/2019, byli obvinění uznáni vinnými dvěma skutky, a to v bodě 1) zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a v bodě 2) přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku v případě obviněného a podle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku v případě obviněné. Za oba tyto skutky byl obviněný R. H. podle §173 odst. 1 a §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3,5 roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněná Ž. B. byla podle §173 odst. 1 a §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2,5 roku, jehož výkon byl podle §84, §81 odst. 1 a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků a současně byl nad obviněnou vysloven dohled. Podle §85 odst. 2 tr. zákoníku jí byla uložena povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil uhradila škodu, kterou trestným činem způsobila. Oběma obviněným byla podle §228 odst. 1 tr. ř. stanovena povinnost nahradit společně a nerozdílně poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, se sídlem Orlická 4/2020, Praha 3, IČ: 41197518, škodu ve výši 888 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený SVAPO, s. r. o., se sídlem Skořepka 336/15, Brno, IČ: 60750006, odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
5. Z podnětu odvolaní obviněného R. H., směřujícího do výroku o vině pod bodem 1) a výroku o trestu, byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 7 To 46/2020, podle §258 odst. 1 písm. a), b), c), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ohledně obviněného zrušen ve výroku o vině zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody učiněném podle §228 odst. 1 tr. ř. k poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR. Za použití §261 tr. ř. byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen také ve vztahu k obviněné Ž. B., a to ve výroku o vině zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody učiněném podle §228 odst. 1 tr. ř. k poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR. Výrok o vině přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku zůstal ohledně obviněné nezměněn. Citovaným rozsudkem odvolacího soudu byl dále obviněnému R. H. uložen za přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal napadený rozsudek nezměněn, podle §205 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc v rozsahu zrušení ohledně obviněných R. H. a Ž. B. vrácena soudu prvního stupně. Zde byla věc dále vedena pod sp. zn. 12 T 34/2020 a dne 17. 7. 2020 byl vyhlášen výše uvedený v pořadí druhý odsuzující rozsudek.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 1. 2021, sp. zn. 7 To 321/2020, podal obviněný R. H. (dále „obviněný“, popř. „dovolatel“) prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání. Uvedené rozhodnutí napadl v celém jeho rozsahu, přičemž odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
7. Dovolatel v úvodu svého podání konstatoval, že se nedopustil skutku, který je mu dáván za vinu. Připomenul předchozí stadia trestního řízení a zdůraznil, že první odsuzující rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena nalézacímu soudu za účelem opětovného vyslechnutí obviněných i poškozené E. B. a odstranění rozporů ve skutkových zjištěních. Obvinění u následného hlavního líčení nevypovídali, naproti tomu poškozená uvedla třetí verzi toho, co se mělo stát. Za takto nejasné situace nelze rozhodnout o vině. Obviněný připustil, že k určitému konfliktu mezi nimi a poškozenou dne 1. 9. 2019 skutečně došlo, nicméně průběh byl jiný než ten, který uváděly soudy nižších instancí. Popsal, že poškozená procházela po lávce na ulici XY kolem obviněných a dovolatel se díval na její pozadí. Na základě toho vznikl konflikt mezi obviněnou Ž. B. a poškozenou s tím, že původně slovní potyčka přešla do fyzické roviny, začaly se navzájem žduchat, spoluobviněná se snažila vytrhnout poškozené mobilní telefon, protože ta již vytáčela policii. Dovolatel se žádného napadání neúčastnil, rozhodně poškozenou nepraštil, už vůbec ne zezadu, pouze od sebe obě ženy odtrhnul, vzal spoluobviněnou a odešel s ní do obchodního domu A. Mobilní telefon poškozené nesebral, ani to neměl v plánu, ten odcizila spoluobviněná, k čemuž se také doznala. V případě dovolatele proto nedošlo k trestnému činu loupeže, neboť napadení poškozené nenastalo na základě vzájemné dohody mezi ním a spoluobviněnou.
8. Výpovědi všech tří účastníků konfliktu se zásadně rozcházejí, přičemž tyto rozpory nebyly odstraněny ani v obnoveném hlavním líčení, přesto odvolací soud druhé odvolání obviněného bez dalšího zamítl. Přehlížel tak zcela extrémní rozpory, které odůvodňují podání tohoto dovolání. V daném ohledu dovolatel zdůraznil, že nejde o klasický rozpor, kdy obvinění trestnou činnost popírají a poškozená je usvědčuje. V tomto případě se k jednání doznává spoluobviněná, jeho výpověď to potvrzuje, zatímco poškozená hovoří o napadení, ale jeho průběh není schopna řádně popsat a opakovaně svoje výpovědi mění. Dovolatel následně připomenul jedinou výpověď spoluobviněné učiněnou u vazebního zasedání, kde tato doznala, že poškozenou nejprve verbálně a pak i fyzicky napadla, snažila se jí vzít telefon, což se jí nakonec povedlo. Doznala, že dala poškozené „bombu“, a uvedla, že obviněný neměl s tímto napadením nic společného. Následně se dovolatel v podrobnostech věnoval jednotlivým výpovědím poškozené (tj. z přípravného řízení a z hlavních líčení konaných dne 16. 12. 2019 a dne 17. 7. 2020) a poukazoval na konkrétní rozpory v jejích tvrzeních, a to jednak v otázce fyzického napadání před onou „konečnou“ ránou, jednak stran okolnosti, zda se jí někdo pokoušel sebrat mobilní telefon a především ohledně zmiňované poslední rány, kdy poškozená buď uváděla, že útočníka neviděla, anebo označovala dovolatele, lišily se také její údaje o postavení útočníků (obviněných) v okamžiku úderu do hlavy. Odvolací soud sice připustil rozpory ve výpovědích poškozené, nicméně uzavřel, že v podstatných bodech vypovídala vždy shodně. Podle názoru dovolatele toto však lze aplikovat pouze na holé tvrzení, že poškozená byla napadena, upadla na chvíli do bezvědomí a byl jí odcizen telefon. V konkrétnostech však vypovídala natolik rozporně, že toto nelze pominout. Rozhodně se nejedná o drobné nejasnosti. S nimi se však odvolací soud odmítl vypořádat.
9. Obviněný netvrdil, že by poškozená účelově lhala, k tomu by ostatně neměla žádný důvod. Vyjádřil ale pochybnosti, zda si byla schopna situaci správně zapamatovat. Poukázal přitom na skutečnost, že poškozená se při útoku nacházela v silně stresové situaci, kdy podle jejích vlastních slov „toho moc nevnímá“, navíc ještě ztratila vědomí. Již předtím se léčila na psychiatrii, neboť trpí sociální fobií. V průběhu celého řízení byla k věci 3x vyslechnuta a v každém případě situaci popsala v podstatných bodech jinak. Lze sice souhlasit, že určitý základ uváděla stále stejně, jednalo se však o opravdu strohý základ (srov. výše). Vedle toho spoluobviněná potvrdila, že poškozenou napadla, což dosvědčil i dovolatel, a ani výpověď poškozené toto nijak nevyvrací. Trestný čin tedy spáchala výlučně obviněná Ž. B. S ohledem na to, navíc za stavu, kdy neměl k dispozici žádné další důkazy než výpovědi tří účastníků konfliktu, měl soud postupovat „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Namísto toho ovšem absurdně uzavřel, že oba obvinění vypovídali nepravdu, zatímco poškozená mluvila pravdu, byť z těch několika pravd si vybral tu, která je pro dovolatele nejhorší.
10. Z výše uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 1. 2021, sp. zn. 7 To 321/2020, v celém jeho rozsahu, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
11. Dovolání obviněného bylo v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. v opise zasláno Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Do konání neveřejného zasedání Nejvyšší soud vyjádření nejvyššího státního zástupce neobdržel.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
13. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
14. Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
15. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
16. Dovolatel se ve svém mimořádném opravném prostředku nijak nezabýval právní kvalifikací skutku jako zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Sám dokonce potvrzoval, že k tomuto trestnému činu opravdu došlo, namítal však, že se na jeho spáchání nijak nepodílel a že se jej dopustila výlučně spoluobviněná Ž. B. Zároveň poukazoval na to, že průběh skutkového děje byl jiný než ten, který je popsán ve skutkové větě výroku o vině rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 17. 7. 2020, sp. zn. 12 T 34/2020. V podaném dovolání proto obviněný opětovně hodnotil výpovědi všech osob zúčastněných na posuzovaném jednání (se speciálním zaměřením na rozpory v jednotlivých procesně použitelných výpovědích poškozené E. B.) a na základě toho pak předkládal svou vlastní verzi skutkového děje, tj. že on sám se žádného trestného činu nedopustil. K dovolací argumentaci tohoto zaměření ovšem nelze než konstatovat, že se neslučuje nejen se zákonným rozsahem ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale též ji není možno podřadit pod žádný z dalších důvodů dovolání zakotvených v §265b tr. ř. Výše bylo přitom výslovně uvedeno, že předmětem dovolacího řízení nemůže být opětovný přezkum skutkových zjištění, která učinily soudy nižších instancí, zejména tedy soud prvního stupně. Z toho zároveň vyplývá, že Nejvyšší soud není v řízení o dovolání oprávněn do příslušných skutkových závěrů jakkoliv zasahovat a v tomto kontextu není ani povinen se skutkovými námitkami po věcné stránce zabývat.
17. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, neuplatní bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03).
18. Dovolatel oběma soudům vytýkal, že hodnocení důkazů je v extrémním rozporu s objektivně zjištěnými skutečnostmi. Nejvyšší soud proto zkoumal, zda v posuzovaném případě došlo k namítanému ústavně nekonformnímu postupu v procesu dokazování, které by znamenalo porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Je nutno připustit, že důkazní situace je v dané věci poněkud komplikovaná, neboť jedinými přímými důkazy ke zjištění průběhu skutkového děje jsou výpovědi obou obviněných a poškozené E. B. K věci nebyl zajištěn žádný další svědek ani např. kamerový záznam. Dalšími nepřímými důkazy jsou již pouze různé záznamy policejního orgánu o výjezdu hlídky městské i státní policie, zadržení obviněných a zajištění odcizeného mobilního telefonu (náležícího poškozené) u obviněné Ž. B. Posledním nepřímým důkazem, s poměrně nízkou výpovědní hodnotou, je lékařská zpráva na č. l. 102 spisu, dokládající drobné zranění poškozené. Vedle toho nelze odhlédnout ani od faktu, že mezi výpověďmi všech tří účastníků dané potyčky panují velmi výrazné rozpory, přičemž nezanedbatelné odlišnosti lze shledat i mezi jednotlivými výpověďmi poškozené učiněnými jak v přípravném řízení, tak opakovaně i u hlavního líčení. Přes uvedené obtíže dospěl soud prvního stupně k závěru, že trestného činu se dopustili oba obvinění jako spolupachatelé. Odvolací soud se nakonec (po zrušení prvního odsuzujícího rozsudku) k jeho názoru přiklonil a v pořadí druhé odvolání obviněného již zamítl. Nejvyšší soud po důkladném seznámení se se spisovým materiálem shledal, že hodnocení důkazů nebylo provedeno v rozporu se základy formální logiky, ty byly naopak v daném případě plně respektovány, v důsledku čehož nedošlo ani k porušení zásady volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. V procesním postupu soudů nelze shledat žádné znaky nepřípustné libovůle, svévole, selektivního hodnocení důkazů či deformace jejich obsahu. Naproti tomu je možno konstatovat, že v posuzované trestní věci byl dán dostatečný důkazní podklad k odsouzení obou obviněných z „loupežného přepadení“ poškozené.
19. Dovolatel ve svém podání nijak nezpochybňoval, že k napadení poškozené došlo, připouštěl i to, že byla udeřena do hlavy a v důsledku toho upadla a ztratila na chvíli vědomí, prosazoval nicméně názor, že ke spáchání předmětného skutku se doznala obviněná Ž. B., přičemž on sám tuto skutečnost potvrdil. Jediná poškozená naopak hovořila o tom, že se napadení účastnil také on, ohledně konkrétního průběhu událostí však vypovídala pokaždé (a to nikoliv jen v margináliích) jinak. S pohledem dovolatele na věc se ale nelze v žádném jeho aspektu ztotožnit. V prvé řadě je nutno přisvědčit oběma soudům v jejich poznatku, že výpovědi obou obviněných jsou natolik rozdílné, že jedna druhou zcela vylučuje, než aby cokoliv potvrzovala. Obviněná Ž. B. vypovídala v řízení pouze jednou – u vazebního zasedání dne 4. 9. 2019 (č. l. 29). Zde uvedla, že poškozenou udeřila a sebrala jí mobilní telefon. Okolnosti úderu popsala nejprve tak, že „ona (poškozená) volala policajty proto, že jsem jí slovně napadla, a že jsem jí dala bombu“. Hned v následujícím vyjádření však důvod tohoto ataku na poškozenou poněkud (nikoliv však bezvýznamně) pozměnila, když uvedla: „Tu bombu jsem jí dala proto, že je začala vytáčet, kvůli tomu, že jsem ji napadla.“ K účasti dovolatele na předmětném jednání zmínila, že „R. tama jenom prošel a byl asi u půlky toho mostku. On s tou bitkou neměl nic společnýho“. Jinými slovy se dovolatel neměl podle spoluobviněné na konfliktu s poškozenou vůbec podílet, a to nejen fyzicky ale zjevně ani verbálně. Obviněný R. H. však v přípravném řízení (dne 2. 9. 2019, č. l. 155 a 156) popisoval událost značně rozdílně. Například k dotazu, zda spoluobviněná fyzicky napadla poškozenou, odpověděl, že ne. Z jeho slov v podstatě vyplývá, že celý konflikt iniciovala poškozená. Rovněž nepopisoval nic v tom smyslu, že by obviněná dala poškozené „bombu“, na dotaz k charakteru potyčky odpověděl: „Prostě se přetahovaly, jak holky, prostě jedna druhou žduchla, vzájemně do sebe žduchaly.“ Na rozdíl od spoluobviněné přiznal i svou účast na fyzickém konfliktu, když měl obě ženy od sebe odtrhnout, což okomentoval takto: „Prostě jsem šel mezi ně, dal jsem mezi ně ruce a odhodil jsem je. Vzal jsem B. a šel jsem s ní do A.“ Připustil také, že v důsledku odtržení z jeho strany mohla poškozená spadnout na hlavu, což ale neviděl.
20. Z citovaných vyjádření obviněných je patrné, že jejich výpovědi (kromě výše naznačených vnitřních rozporů ve výpovědi spoluobviněné) jsou nesouladné do takové míry, že vcelku logicky vzbuzují nemalé pochybnosti o jejich věrohodnosti, a to za situace, kdy oba dva byli – na rozdíl od poškozené – zainteresováni na výsledku řízení (srov. níže). Určité drobnější rozpory by pochopitelně bylo možno tolerovat, nicméně například tvrzení obviněné, že dovolatel se potyčky vůbec neúčastnil a pouze kolem prošel, je s jeho vlastním tvrzením, že konflikt ukončil odtržením obou sokyň, ve velmi citelném rozporu, který již nelze ignorovat. Ani jedna z těchto verzí rovněž dostatečně nevysvětluje pád poškozené po obdrženém úderu a ztrátu jejího vědomí, byť ani sám obviněný danou skutečnost v podaném dovolání nevyvrací a navíc tato nepřímo vyplývá i z dalších důkazů, které byly provedeny u hlavního líčení dne 16. 12. 2019 (např. lékařská zpráva nebo dva dokumenty policejního orgánu na č. l. 98 a 99). Nadto z jejich výpovědí ani nelze vyvodit, zda k pádu došlo v důsledku „bomby“ ze strany obviněné anebo odtržení a odhození ze strany obviněného (oni sami o žádném pádu nehovořili, resp. jej údajně neviděli). Za takto popsaného stavu nelze vytýkat soudu prvního stupně, že výpovědi obviněných neakceptoval a při dovozování skutkových zjištění upřednostnil výpověď poškozené, byť ani ta nebyla prosta rozporů. V podrobnostech k hodnocení výpovědí obou obviněných je vhodné dále odkázat na body 3. až 5. (str. 3 až 4) rozsudku soudu prvního stupně, které dovolací soud považuje za zcela přiléhavé a správné.
21. Nad rámec výše uvedeného lze (pro doplnění) ještě poukázat na jistou strategii obhajoby obou obviněných, která se naplno projevila u hlavního líčení konaného dne 16. 12. 2019 (srov. protokol o hlavním líčení na č. l. 225 a násl.). V tehdejší fázi trestního řízení, vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 170/2019, byly projednávány dva skutky, jichž se měli obvinění dopustit, a to loupežné přepadení poškozené E. B. pod bodem 1) a zároveň krádež pracovního nářadí v areálu na ul. XY č. XY pod bodem 2). Nelze si přitom nepovšimnout, že od samého počátku trestního řízení každý z obviněných doznával jen ten skutek, při jehož páchání vystupoval aktivněji (tj. dovolatel se doznával ke krádeži nářadí a spoluobviněná k loupeži), a současně zdůrazňoval, že daný trestný čin spáchal sám a druhý z obviněných s tím neměl nic společného. Zároveň oba popírali svůj podíl na druhém skutku. Na tomto svém postoji setrvali až do samého konce řízení a vyjádřili jej i v rámci závěrečných řečí dne 16. 12. 2019 (srov. str. 4 protokolu o předmětném hlavním líčení – v této souvislosti je mimochodem zajímavé, že obviněná se zčásti odklonila od své původní výpovědi a podpořila verzi dovolatele ohledně jejího odtrhnutí od poškozené). Další ve věci provedené důkazy však obhajobu obviněných ani v jednom bodě obžaloby nepotvrzovaly, bylo tomu právě naopak. Situace byla o poznání jasnější u skutku pod bodem 2), kde byli oba obvinění jednoznačně usvědčeni kamerovým záznamem a následně pravomocně odsouzeni za trestný čin krádeže spáchaný ve spolupachatelství (srov. rozsudek Městského soudu v Brně v Brně dne 16. 12. 2019, sp. zn. 12 T 170/2019, č. l. 231 a násl.). V případě skutku pod bodem 1), který je předmětem i tohoto dovolacího řízení, stála proti obviněným výpověď poškozené E. B., které se bude Nejvyšší soud v dalším věnovat. Na tomto místě lze uzavřít, že výše popisovaný postoj obviněných jak ke své vině, tak k účasti druhého z nich na příslušné trestné činnosti měl nepochybně za cíl jednak umenšit vlastní trestní odpovědnost, jednak pomoci druhému ze spoluobviněných (k němuž jej poutal přinejmenším kamarádský vztah). Tato zcela zjevná strategie se ovšem musela promítnout i do hodnocení (ne)věrohodnosti jejich (již tak dost rozporných) výpovědí, a to zejména v kombinaci s dalšími faktory, resp. dalšími zjištěnými skutečnostmi.
22. Závěr o vině obou obviněných vystavěly soudy nižších instancí především na výpovědi poškozené E. B., která však (jak již bylo opakovaně zmiňováno) nebyla prosta rozporů. Za takových okolností je povinností soudů v souladu se zásadami spravedlivého procesu pečlivě zkoumat věrohodnost a pravdivost této klíčové svědecké výpovědi. V rámci toho musí soudy posuzovat mimo jiné a) okolnosti, které mohly ovlivnit výpověď svědka, b) jeho schopnost vnímat okolnosti, o nichž vypovídal, c) jeho schopnost zapamatovat si tyto okolnosti a d) jeho schopnost reprodukovat. Úvahy soudů týkající se věrohodnosti a pravdivosti tohoto kruciálního důkazu musí být též seznatelné z odůvodnění jejich rozhodnutí (k tomu nálezy Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 3622/10, ze dne 6. 3. 2020, sp. zn. II. ÚS 2929/18). Dovolací soud je přesvědčen, že zejména soud prvního stupně této povinnosti v odůvodnění svého rozhodnutí náležitě dostál.
23. Lze připomenout, že poškozená svědčila v průběhu řízení třikrát, určitý základ v popisu prožité události je ve všech třech případech víceméně shodný, avšak jsou zde evidentní rozdíly týkající se zejména některých okolností průběhu konfliktu, které se odehrály předtím, než obdržela úder, jímž byla omráčena. Tyto rozpory dovolatel ve svém podání detailně rozebíral, přičemž ve vztahu k charakteru počátečního fyzického napadání anebo snaze vytrhnout poškozené mobilní telefon, je nutno dát mu za pravdu. Uvedené okolnosti nebyly bez důvodných pochybností prokázány, neobjevily se ani ve skutkové větě výroku o vině s tím, že bylo nutno její znění v druhém odsuzujícím rozsudku mírně upravit, resp. některé informace z ní vypustit. Je však otázkou, zda tyto nesrovnalosti mohou vést ke znevěrohodnění svědeckých výpovědí poškozené jako celku. Nejvyšší soud, v souladu s názorem soudů nižších stupňů, tohoto mínění není.
24. Sám dovolatel nebyl toho názoru, že by poškozená účelově lhala a připouštěl, že k tomu neměla žádný motiv. S tímto tvrzením nelze než souhlasit, neboť poškozená se před posuzovaným jednáním s obviněnými neznala. Nahlédnutím do spisu mohla navíc zjistit, že k činu se od počátku doznávala obviněná Ž. B., u níž mohla očekávat (z jejího pohledu spravedlivé) potrestání, měla tedy o důvod méně usvědčovat také obviněného R. H., pokud by se na předmětném jednání nijak nepodílel. Dovolatel však naznačoval, že poškozená si nemusela děj správně zapamatovat, a to s ohledem na její psychickou labilitu. Ona sama v hlavním líčení dne 17. 7. 2020 vypověděla, že se od 17 let léčí na psychiatrii, jelikož trpí sociální fobií (č. l. 61 spisu zn. 12 T 34/2020). Předtím uvedla v hlavním líčení dne 16. 12. 2019, že když je ve stresové situaci, moc nevnímá (č. l. 227). K tomu lze doplnit, že v lékařské zprávě na č. l. 102 se nachází informace, že poškozená v posuzovaném období užívala lék Diazepam, jehož hlavním účelem je zmírnění úzkostí. Jde přitom o velice silný medikament, na němž může vzniknout závislost, která se blíží závislosti na alkoholu či drogách. Je tedy nasnadě, že takový lék by měl být využíván pouze v závažných případech, tj. u jedinců trpících opravdu silnými úzkostmi. Takovou osobou je zjevně i poškozená. Proto napadení dvěma neznámými osobami (kdy jedním z nich byl muž) pro ni muselo být nadmíru stresující, a lze tak uvěřit tomu, že průběh útoku nemusela do všech detailů vnímat. Značně stresující (více než u běžného člověka, který netrpí sociální fobií) ale pro ni musely být i výslechy před policejním orgánem a soudem, což mohlo také do určité míry ovlivnit její schopnost reprodukovat prožité události. Přesto, a to považuje dovolací soud za podstatné, poškozená popsala skutkový děj v základních (a nejdůležitějších) bodech vždy shodně, aniž by měla jakýkoliv prokazatelný zájem na výsledku řízení – na rozdíl od obou obviněných, zejména dovolatele, jemuž s ohledem na jeho bohatou trestní minulost hrozil již citelný nepodmíněný trest odnětí svobody. Lze ještě podotknout, že první výpověď poškozené v přípravném řízení byla velmi podobná jejímu svědectví podanému v hlavním líčení dne 17. 7. 2020. Pouze výpověď učiněná před soudem dne 16. 12. 2019 se od zbylých dvou výrazněji odlišovala.
25. Konkrétnímu obsahu jednotlivých výpovědí poškozené věnoval soud prvního stupně ve svém druhém rozsudku značnou pozornost a pečlivě se vypořádal s každým jejím tvrzením. Nejvyšší soud tudíž nepovažuje za potřebné veškeré detaily znovu opakovat, jelikož soudu prvního stupně nemá v daném ohledu co vytknout. Z tohoto důvodu odkazuje na body 6. a 7. (na str. 4 až 7) rozsudku ze dne 17. 7. 2020, sp. zn. 12 T 34/2020. Pokládá nicméně za vhodné vyzdvihnout alespoň klíčová fakta. Základ popisu jednání obviněných je ve všech třech případech poměrně stabilní s tím, že se na něm měli od samého počátku podílet oba dva společně. Nejprve měli poškozenou častovat vulgárními urážkami (a to i s rasistickým podtextem), poté, co jejich nevhodné jednání pokračovalo, volala poškozená městskou policii, avšak v průběhu hovoru zaregistrovala červené tenisky a bezprostředně na to utržila ránu do pravé části hlavy, po které ztratila na chvíli vědomí. Když se probrala, pomáhal jí nějaký muž vstát a upozornil ji na policejní hlídku, která na místo mezitím dorazila, a ona jí šla vstříc. V tomto směru je potřeba zdůraznit, že okolnost, zda někdo z obviněných v průběhu obtěžování do poškozené žduchl, vrazil nebo se jí snažil vytrhnout mobil z ruky, není až tak zásadní jako rána, po které ztratila vědomí. Lze se logicky přiklonit k té variantě, že poškozená po zahájení daného jednání ve stresu nevnímala naplno jednotlivé drobnější útoky (ať již byly pouze verbální, anebo přešly i do roviny fyzické) a bezpečně si zapamatovala až onu (mnohem výraznější) poslední ránu do hlavy. Nad rámec toho lze (v teoretické rovině) uvažovat v tom smyslu, že zmíněné ne zcela prokázané ataky by do posuzovaného skutkového děje velmi dobře zapadaly, neboť poškozená musela mít nějaký důvod, pro který volala na policii, a je též velmi pravděpodobné, že obviněným se toto její počínání příliš nelíbilo. Přestože tedy nelze mít dané skutečnosti za důkazně podložené, jelikož poškozená nebyla v tomto ohledu konzistentní, nejsou zároveň důvodem pro konstatování nevěrohodnosti její svědecké výpovědi v celé šíři.
26. Velmi zásadní otázkou z pohledu dovolatele byl závěr soudů, že to byl právě on, kdo poškozenou uhodil do hlavy (čímž byl primárně naplněn znak „užití násilí“ ve smyslu §173 odst. 1 tr. zákoníku). V uvedeném směru je však nutno považovat výpověď poškozené za konstantní, byť obviněný ve svém podání namítal pravý opak. Ve všech třech svých procesně použitelných výpovědích poškozená poukázala na dovolatele jako na onoho finálního útočníka a nikdy ani nenaznačila, že by tento úder měl přijít od obviněné Ž. B. Přestože útočníka přímo neviděla, již v přípravném řízení popisovala, jak k ní jdou červené tenisky (které měl prokazatelně obuty obviněný) a pak dostala ránu do hlavy, a to spíše na její pravou polovinu, neboť v levé ruce měla mobil u ucha (č. l. 80). U hlavního líčení dne 16. 12. 2019 upřesnila, že obviněná stála někde po její levé straně, zatímco dovolatel v její blízkosti po pravé straně, odkud vzápětí přišla rána, kterou si poškozená opět spojila s červenými teniskami (č. l. 227). V hlavním líčení dne 17. 7. 2020 poškozená výslovně označila dovolatele jako toho, kdo ji naposledy udeřil, v čemž nelze spatřovat jakýkoliv rozpor s jejím tvrzením, že útočníka přímo neviděla, neboť tento fakt je poměrně jednoduše vyvoditelný z konkrétních okolností skutkového děje, které poškozená popsala velmi podobně jako předtím: „Pamatuji si, že jsem byla otočená zády k plotu, obžalovaná byla z mé levé strany, obžalovaný z pravé strany. U levého ucha jsem měla telefon, volala jsem s policií a ránu jsem dostala z pravé strany, tedy ze strany, kde stál obžalovaný. Ještě si vybavuji ty červené tenisky, nic jiného.“ (č. l. 61 spisu zn. 12 T 34/2020). Pokud tedy soudy přijaly za své, že poškozenou udeřil do hlavy dovolatel, stalo se tak na základě zcela racionálního a správného hodnocení důkazů, učiněného s respektem k §2 odst. 6 tr. ř. Lze ještě doplnit, že určité rozpory týkající se konkrétního postavení obviněného, tedy zda na poškozenou zaútočil zezadu anebo se blížil v úhlu 90 stupňů již nejsou ve světle shora popsaných (konstantních) informací nikterak významné. V neposlední řadě je možno poukázat na skutečnost, že přesně tyto údaje o svém napadení, resp. o původci oné závěrečné rány, poskytla poškozená rovněž policejní hlídce, která se na místo činu dostavila, což je patrné z výpisu z informačního systému Policie České republiky založeného na č. l. 98 spisu, který byl proveden k důkazu u hlavního líčení konaného dne 16. 12. 2019 (č. l. 226).
27. Již zcela nad rámec tohoto řízení o dovolání lze skutkové závěry soudů podpořit těmito doplňujícími informacemi. Z obou obviněných to byl jednoznačně dovolatel, kdo disponoval větší fyzickou kapacitou udeřit poškozenou tak silně, aby ta na pár momentů upadla do bezvědomí. Sama poškozená jej v přípravném řízení popsala jako 175 cm vysokého muže svalnatější postavy, zatímco o spoluobviněné hovořila jako o 165 cm vysoké ženě hubené postavy (č. l. 76). Obviněná pak u vazebního zasedání zmínila, že váží 50 kg (č. l. 29). Ve spise se navíc nacházejí určité indicie svědčící o agresivním potenciálu dovolatele. U hlavního líčení dne 16. 12. 2019 byla jako důkaz provedena jednak výpověď obviněného z přípravného řízení (č. l. 225), ve které tento mimo jiné přiznal, že se v 8 letech se léčil na psychiatrii z agresivity (č. l. 155), a zároveň vazební materiály (č. l. 226), jejichž součástí je rovněž výpověď Ž. K., matky obviněné Ž. B., z vazebního zasedání, kde si svědkyně stěžovala na časté násilné jednání dovolatele vůči obyvatelům domu, v němž s rodinou žije (č. l. 31).
28. Lze tedy uzavřít, že skutková zjištění soudů nižších instancí, popsaná ve skutkové větě výroku o vině, nejsou zatížena vadou extrémního rozporu, kterou obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku namítal. Nejvyšší soud tudíž neshledal důvod (ani oprávnění) předmětné závěry soudů zpochybňovat či do nich jakkoliv zasahovat.
29. Dovolání obviněného tak bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. 6. 2021
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu