ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.557.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 557/2021-395
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 6. 2021 o dovolání obviněného P. H. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. 13 To 328/2020, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 3 T 51/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. H. odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 2. 9. 2020, sp. zn. 3 T 51/2020, byl obviněný P. H. (dále též „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným přečiny ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla uložena povinnost, aby podle svých sil v průběhu zkušební doby nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §70 odst. 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to gumového obušku specifikovaného ve výroku rozsudku. V dalším byla podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, se sídlem Orlická 4/2020, Praha 3, IČ: 41197518, na náhradě škody částku 55 137 Kč a poškozenému M. R., nar. XY, na náhradě škody a nemajetkové újmy částku 20 080 Kč.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný, který je zaměřil proti výroku o vině a trestu, a poškozený M. R., který brojil proti výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. 13 To 328/2020, z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o nárocích poškozeného M. R. na náhradu škody a nemajetkové újmy. Podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost zaplatit poškozenému M. R. na náhradu škody částku 5 080 Kč, podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozeného s nárokem na náhradu nemajetkové újmy odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních a podle §229 odst. 2 tr. ř. poškozeného se zbytkem nároku na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. V dalších výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn. Podle §256 tr. ř. odvolání poškozeného jako nedůvodné zamítl.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil označených přečinů tím, že dne 13. 12. 2018 v době kolem 15:50 hod. na ul. XY ve XY, okr. Pardubice, cca 100 m před navazujícím kruhovým objezdem, poté co s ním chtěl M. R., narozený XY, řidič vozidla Škoda Fabia, reg. zn. XY, řešit předchozí dopravní incident, vystoupil ze svého vozidla Seat Toledo, tmavě zelené barvy, reg. zn. XY, a jmenovaného ihned fyzicky napadl gumovým obuškem o délce 43 cm, se kterým se napřáhl nad svou hlavu a vedl úder směřující na hlavu poškozeného M. R., přičemž tímto obuškem zasáhl hřbet jeho pravé ruky, kterou se poškozený snažil úder vykrýt, čímž poškozenému M. R. způsobil otok hřbetu pravé ruky a zlomeninu IV. záprstní kosti pravé ruky (těla až hlavičky, dlouze šikmou až spirální, s posunem a zkrácením), toto poranění si vyžádalo dne 13. 12. 2018 nejprve ambulantní lékařské ošetření (sádrovou dlahu a šátkový závěs), poté i léčbu operační (tzv. osteosyntézou – zpevněním zlomeniny kovovým materiálem) s hospitalizací v XY nemocnici od 17. 12. 2018 do 19. 12. 2018, dále fixaci (znehybnění ruky a předloktí sádrovou dlahou) a následně rehabilitaci z důvodu omezení hybnosti pravé ruky a vedlo k podstatnému omezení v běžném způsobu života poškozeného po dobu delší než 1 týden, avšak kratší než 6 týdnů, a toto fyzické napadení u poškozeného M. R. vyvolalo lehkou formu posttraumatické stresové poruchy s nutností zajištění psychologických intervencí, která u poškozeného přetrvávala nejméně do 18. 6. 2019, tedy po dobu delší než 6 týdnů, ale podstatně jej neomezovala v běžném způsobu života.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. 13 To 328/2020, podal obviněný P. H. (dále též jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Namítl, že bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání, ačkoliv odvoláním napadený rozsudek spočíval na nesprávném právním posouzení skutku, neboť jeho jednání mělo být posouzeno jako jednání v nutné obraně podle §29 tr. zákoníku.
5. Konkrétně dovolatel vytkl, že nesprávnou realizací důkazního řízení byla porušena jeho základní práva a svobody, zejména právo na spravedlivý proces, jelikož ve věci existuje extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Zdůraznil, že trvá na své nevině a že poškozeného nikdy neudeřil. S ohledem na odlišnosti při popisu skutku obviněným a poškozeným je podle něj zásadní otázka, zda gumový obušek, kterým měl poškozeného udeřit, je způsobilý přivodit poškozenému zjištěná zranění. Konstatoval, že ve věci byl ohledně zranění poškozeného vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, znalec MUDr. Petr Baláž však neměl při vypracování znaleckého posudku k dispozici fotografie pravé ruky poškozeného, na nichž je zjevná drobná čerstvá oděrka přímo nad průběhem zlomeniny IV. záprstní kosti jeho pravé ruky. Poukázal na to, že znalec v hlavním řízení po předložení těchto fotografií uvedl, že tato oděrka a zlomenina nemohly být způsobeny při jednom působení násilí, a vyloučil, že by ji způsobil gumový obušek. Poškozený však uvedl, že jej obviněný udeřil pouze jednou a o dalším působícím násilí se nikdy nezmínil. Obviněný trval na tom, že poškozeného žádným obuškem nikdy neudeřil a že si poškozený musel zranění způsobit jinak. Poněvadž měl obviněný za to, že znalec vypracoval posudek, aniž by měl k dispozici veškeré informace o zranění poškozeného, žádal vypracování nového znaleckého posudku, což však nalézací soud zamítl. Z uvedeného důvodu si obviněný nechal vypracovat vlastní znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, znalcem MUDr. Tomášem Vojáčkem, v němž znalec uzavřel, že předmětná zlomenina, otok měkkých tkání a kožní oděrka vznikly v rámci jednoho úrazového děje, přičemž vyloučil, že by gumový obušek mohl způsobit kožní oděrku, proto nebyl gumový obušek způsobilý ani ke vzniku zlomeniny. Obviněný odvolacímu soudu vytýkal, že závěry znalce v odůvodnění svého rozhodnutí vytrhl z kontextu, a v této souvislosti žádal Nejvyšší soud, aby se seznámil se zvukovým záznamem z veřejného zasedání s vysvětlením znalce MUDr. Tomáše Vojáčka. Za nepřípustnou považoval domněnku odvolacího soudu, který v rámci ústního odůvodnění uvedl, že si poškozený předmětnou oděrku pravděpodobně způsobil sám při zahradnických činnostech. Obviněný však zdůraznil, že poškozený nic takového neuvedl a pouze konstatoval, že daný den sekal trávu sekačkou a foukal listí, proto se neměl ani o co škrábnout. Měl za to, že soudy nižších stupňů vykládaly veškeré důkazy k jeho tíži, čímž došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.
6. Obviněný také mínil, že v jeho neprospěch byly hodnoceny i rozporuplné svědecké výpovědi E. M. Shrnul, že jeho výpověď podpořil svědek Z. Č., který viděl, že poškozený na vozovce uklouznul, ve prospěch verze poškozeného svědčila jeho kolegyně E. M. Zdůraznil, že svědkyně E. M. je kolegyní poškozeného, a má tak zájem na výsledku řízení, zatímco svědek Z. Č. se s obviněným osobně neznal, ačkoliv o něm v rámci vesnice věděl, navíc měl jako jediný dobrý výhled na celý incident, a proto je jediným nezaujatým a přímým svědkem celého incidentu. Odvolací soud neuvěřil tvrzení, že poškozený měl něco v ruce, když vyšel ze svého vozu, ačkoliv svědek Z. Č. toto potvrdil. Poukázal na to, že výpověď svědkyně E. M. obsahuje hrubé rozpory s její dřívější výpovědí před policejním orgánem, že koliduje s jeho výpovědí i výpovědí poškozeného, je zjevné, že svědkyně se snažila věc zdramatizovat a její výpověď byla nelogická a nereálná, přesto z ní soud prvního stupně při svých závěrech vycházel. Upozornil, že navrhoval provedení vyšetřovacího pokusu ohledně rozsahu výhledu svědkyně z vozidla a rekonstrukci, což však bylo zamítnuto. Obviněný usuzoval, že důvodem, proč poškozený zatarasil cestu obviněnému, muselo být jedině jeho rozčilení nad tím, že obviněný jel pomalu, případně mu zrcátko odřelo jiné vozidlo a poškozený si vozidla zaměnil, a specifikoval i další důvody vedoucí k závěru o nevěrohodnosti poškozeného. Uzavřel, že soudy vycházely pouze z důkazů svědčících v jeho neprospěch, mezi kterými navíc byly značné rozpory, závěry znalce vytrhly z kontextu a zamítly veškeré důkazní návrhy obviněného. Podotkl, že ani ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. Richarda Köhlera nelze vyvodit nějaký konkrétnější závěr, znalec nemohl s jistotou říci, co bylo pravou příčinou posttraumatické stresové poruchy poškozeného či zda jí skutečně trpí.
7. Dovolatel uvedl, že pokud by dovolací soud neshledal nutnost revize napadeného rozsudku a byla by potřeba vycházet ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, pak je jeho jednání třeba považovat za jednání v nutné obraně. Konstatoval, že poškozený nic netušícího obviněného nečekaným a náhlým manévrem v jízdě nebezpečně omezil tak, že jej zcela zablokoval a donutil jej zastavit, přičemž obviněný měl ve vozidle cenné šavle. Situaci popisoval tak, že se k němu rychle přibližoval řidič vozidla, které jej agresivně zatarasilo, navíc měl tento muž v ruce nějaký předmět, obviněný tak nemohl celou situaci vyhodnotit jinak, než že jej poškozený jde napadnout nebo okrást s připravenou zbraní. Obviněný tak měl obavy o svůj život, zdraví a majetek, což jsou zájmy chráněné trestním zákoníkem. Kvůli možnému fyzickému útoku poškozeného se zbraní si vzal na obranu do ruky gumový obušek a zcela oprávněně se domníval, že jedná v nutné obraně, byť se mohlo jednat o nutnou obranu putativní. Upozornil dále na výpověď poškozeného, který uvedl, že obviněného viděl držet nějakou tyč, když od sebe byli cca 4,5 metru vzdáleni, poškozený tak měl dostatek času vrátit se do vozidla a vyhnout se tvrzenému útoku obviněného na něj, přesto se k obviněnému s předmětem v ruce dále přibližoval, což obviněný vnímal jako útok. Měl za to, že na svou domnělou obranu reagoval zcela přiměřeně, poškozeného měl udeřit pouze jednou, aby odrazil útok, a to jen gumovým obuškem, u nějž si lze laickým úsudkem jen těžko představit, že takový obušek bude schopný způsobit nějaké citelnější zranění než obyčejnou modřinu. Na základě popisu postavy poškozeného, který je mladší, statnější, a měl tak fyzickou převahu, uvedl, že pokud se poškozený obviněného držícího obušek nezalekl, pak obviněný jednal zcela přiměřeně, pokud jej jednou udeřil, aby poškozeného odvrátil od očekávaného napadení. Podle obviněného není pravdou, že domnělý útok v době, kdy obviněný měl udeřit poškozeného, již skončil, netrval. Ať již šlo o domnělý útok či skutečný, tento útok započal agresivním zablokováním obviněného v jeho autě a skončil zavrávoráním poškozeného poté, co měl dostat ránu od obviněného. Ze subjektivního hlediska tak musel mít obviněný s ohledem na popsané jednání poškozeného zcela důvodnou obavu, že mu z jeho strany hrozí bezprostřední nebezpečí.
8. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. 13 To 328/2020, zrušil a obviněného zprostil obžaloby nebo případně věc vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích k dalšímu řízení.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání obviněného připomněl, jaké námitky lze v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnit, a zdůraznil, že skutkové námitky obviněného tomuto dovolacímu důvodu neodpovídají, neboť skutková zjištění lze před dovolacím soudem napadnout pouze v případě, že mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními existují extrémní rozpory, ty však státní zástupce v projednávané věci neshledal. Skutkové závěry mají podle jeho názoru oporu ve výpovědi poškozeného a svědkyně E. M., jakož i ve znaleckých posudcích, které s výpověďmi svědků v podstatných bodech korespondují. K dílčím nesrovnalostem uvedl, že tyto se netýkají okolností významných pro naplnění znaků příslušné trestné činnosti. Ve vztahu k hodnocení důkazů odkázal na str. 5 až 7 rozsudku odvolacího soudu a str. 2 až 4 rozsudku soudu prvního stupně, kde jsou tyto otázky řešeny a kde soudy dospěly k závěru, že vina obviněného je jednoznačně prokázána. K výtkám, že soudy neprovedly veškeré důkazní návrhy obviněného, uvedl, že tyto výhrady nemohou založit vadu opomenutých důkazů, neboť podle názoru soudů nižších stupňů byla vina obviněného prokázána bez důvodných pochybností, provádění dalších důkazů by tak bylo nadbytečné. Soudy se navíc daným návrhům věnovaly a nepřehlédly je, když řádně zdůvodnily, proč návrhy zamítly. Stran výhrad obviněného ohledně nutnosti kvalifikace jeho jednání jako jednání v nutné obraně státní zástupce uvedl, že pod uplatněný dovolací důvod lze podřadit pouze námitku, kterou obviněný v podstatě zpochybnil naplnění subjektivní stránky přečinu, když namítal, že si nebyl vědom možného zraňujícího efektu rány obuškem. Státní zástupce konstatoval, že s ohledem na povahu užité zbraně, intenzitu jejího užití či lokalizaci úderu si musel být obviněný zraňujícího potenciálu svého útoku plně vědom a současně musel být vzhledem ke zmíněným okolnostem srozuměn s tím, že porucha zdraví poškozeného předmětným útokem nastane, když nebyla zjištěna žádná okolnost, na kterou by mohl obviněný spoléhat, že možný škodlivý následek na zdraví poškozeného vyloučí. Subjektivní stránka přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku tedy byla podle názoru státního zástupce naplněna. Nutnou obranu však obviněný namítal zcela mimo rámec užitého dovolacího důvodu, jelikož ji obviněný budoval na své vlastní verzi skutkového děje, podle které byl napaden poškozeným, což však soudy nižších stupňů zjištěno nebylo. Obviněný nečelil žádnému útoku ze strany poškozeného, ani mu žádný bezprostředně nehrozil, chybí tak základní podmínka nutné obrany. Měl za to, že nebyly zjištěny ani žádné významné okolnosti, na jejichž základě by se obviněný mohl, byť mylně, domnívat, že je poškozeným napaden, a nebyla tak dána ani putativní nutná obrana.
10. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
11 . Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
12. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
13. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 pod písmeny a) až k) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174–3175): 1) řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, 2) odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, 3) řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše pod bodem 1), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
14. Existence dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uplatněného v alternativě odpovídající shora uvedeným bodům 1) a 2) tedy spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, odmítl nebo zamítl řádný opravný prostředek (odvolání nebo stížnost). Podstatou alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uvedené pod bodem 3) je pak skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. byl uplatněn relevantně. Obviněný namítl, že jeho odvolání bylo zamítnuto, ač v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
15. Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
16 . V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
17 . Nejvyšší soud připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
18. Dovolatel ve svém podání vytýkal existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními a trval na tom, že poškozeného neudeřil a zranění mu nezpůsobil. V uvedeném smyslu polemizoval se způsobilostí gumového obušku přivodit zranění, která byla na poškozeném zjištěna, upozorňoval na nevěrohodnost a rozpory ve výpovědi svědkyně E. M., nutnost hodnotit výpověď svědka Z. Č. jako věrohodnou a akcentoval i vyšší kvalitu znaleckého posudku vypracovaného MUDr. Tomášem Vojáčkem v komparaci se znaleckým posudkem MUDr. Petra Baláže, který neměl při jeho vypracování k dispozici jisté fotografie zranění poškozeného, z nichž je zjevná kožní oděrka na ruce poškozeného. Nejvyšší soud na základě uvedených námitek tedy zkoumal, zda proces dokazování byl proveden ústavně konformním způsobem, žádné pochybení však neshledal.
19. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (zejména body 3.–10. na str. 3–4 rozsudku nalézacího soudu, body 21.–26. na str. 6–7 rozsudku odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními nalézacího soudu a úvahami při hodnocení důkazů. Jednání obviněného popsané v tzv. skutkové větě rozsudku nalézacího soudu bylo spolehlivě a bez jakýchkoliv důvodných pochybností prokázáno především výpovědí poškozeného a svědkyně E. M., jejichž výpovědi byly shledány věrohodnými a byly podpořeny také dalšími důkazy, zejména znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, vypracovaným MUDr. Petrem Balážem (č. l. 116–133), a nepřímo též znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. Richarda Köhlera (č. l. 139–155). Tyto důkazy spolu korespondují a obhajobu obviněného vyvracejí. Poškozený vypověděl, že svým vozidlem zastavil vozidlo obviněného, k němuž následně přistupoval, aby s ním vyřešil poškrábání zrcátka vozidla, obviněný však k poškozenému přikročil s něčím, co se mu zdálo jako tyč, a udeřil jej, načež poškozený odešel do vozidla a obviněný odjel. Shodně vypovídala i svědkyně E. M. s tím rozdílem, že měla za to, že obviněný poškozeného udeřil vícekrát. Uvedený průběh útoku, jak jej popsal poškozený, byl podpořen i znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, v němž znalec uzavřel, že mechanismem vzniku poranění poškozeného mohl být a velmi pravděpodobně byl úder gumovým obuškem, který měl u sebe obviněný. Rovněž pak nelze opomenout závěry znalce z odvětví psychiatrie, který věrohodnost výpovědi poškozeného potvrdil, když u poškozeného shledal vznik lehké formy posttraumatické stresové poruchy způsobené tím, že poškozený byl obětí události, která se vymyká běžnému chodu věcí, a vyloučil její vznik v souvislosti s pádem, který by si způsobil poškozený sám, či tím, že by si celé napadení ze strany obviněného vymyslel.
20. K výhradám obviněného ohledně kvality znaleckého posudku vypracovaného MUDr. Petrem Balážem založeným na tom, že znalec neměl při vypracovávání znaleckého posudku k dispozici fotografie, z nichž byla zjevná oděrka na ruce poškozeného, v důsledku čehož nelze nepovažovat za relevantní jeho závěry ohledně možnosti vzniku poranění poškozeného, zejména pokud šlo o to, zda jeho zranění mohla být způsobena obuškem či pádem a zda byla způsobena toliko jedním působícím násilím, je třeba uvést, že soudy nižších stupňů se předmětné výhradě obviněného věnovaly a řádně odůvodnily, proč uzavřely, že ke vzniku zranění poškozeného došlo právě v důsledku úderu gumovým obuškem ze strany obviněného. Znalec se jako kvalifikovaná osoba vyjadřoval k mechanismu vzniku poranění poškozeného, a to zlomenině IV. záprstní kosti pravé ruky a otoku. Uzavřel, že popsané poranění vzniklo jednorázovým tupým násilím o velké intenzitě a lze je označit i jako zranění typicky obranné před útokem tupým předmětem, kterým mohl být právě předmětný gumový obušek, přičemž uvedl, že vznik předmětných poranění by popis událostí poškozeným či svědkyní E. M. dobře vysvětlil. Znalec naopak vyloučil, že by si poškozený zranění způsobil pádem na ruku, jak uváděl obviněný. Obviněný svou argumentaci proti závěrům jmenovaného znalce či závěrům soudu opřeným o tento znalecký posudek postavil na existenci oděrky na ruce poškozeného, která podle znalce MUDr. Petra Baláže ani nemohla být způsobena předmětným obuškem. Takovou argumentaci je třeba považovat za lichou. Předmětná drobná oděrka není způsobilá uvedené závěry vyloučit, neboť z žádného důkazu nevyplynulo, že by měla být způsobena v rámci projednávaného jednání, není ani vyloučeno, že si ji poškozený přivodil v jiných časových relacích jakýmikoliv jinými svými aktivitami, přičemž si toho ani nemusel být vědom. Způsobení oděrky na kůži není v běžném životě ničím neobvyklým, obzvláště ne u osoby, která se živí tím, že uklízí zahrady (jak zmínil i odvolací soud). To, že poškozený měl na ruce kromě ostatních zranění také oděrku, nikterak nevylučuje průběh zranění, jak jej naznačil znalec ve shodě s poškozeným, ani nedává jakýkoliv podklad pro závěr, že si poškozený způsobil zranění, která byla předmětem znaleckého zkoumání, sám, např. pádem. Tyto úvahy nebyly vyloučeny ani závěry znalce MUDr. Tomáše Vojáčka. Ten se ve znaleckém posudku a ve výpovědi v hlavním líčení věnoval především tomu, zda úderem gumového obušku obviněný mohl způsobit i předmětnou oděrku, a na základě úvahy, že tuto gumový obušek způsobit nemohl, uzavřel, že gumový obušek celkově nemohl způsobit zranění poškozeného. I tento znalec však připustil, že samotnou zlomeninu obušek způsobit mohl a rovněž připustil, že kožní oděrka mohla vzniknout již před útokem obušku (viz protokol o hlavním líčení konaném dne 26. 1. 2021 na č. l. 267–270 ve spojení s připojeným zvukovým záznamem). V uvedeném smyslu je rovněž třeba připomenout, že i na znalecké posudky a závěry v nich učiněné lze bezezbytku vztáhnout ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., i tyto soudy hodnotí jednotlivě i v souhrnu s ostatními provedenými důkazy a je pak zcela na úvaze soudu, která však musí být založena na pečlivém a logickém uvážení všech okolností případu, ke kterým závěrům se přikloní. Pokud tedy znalec MUDr. Tomáš Vojáček prosazoval závěr o nemožnosti vzniku předmětného poranění obuškem, který navíc postavil na předpokladu, že oděrka musela vzniknout ve stejnou chvíli jako zlomenina, a znalec MUDr. Petr Baláž považoval za pravděpodobnější opačnou verzi, pak nelze soudům ničeho vytknout, když se přiklonily k závěru znalce MUDr. Petra Baláže o tom, že poranění poškozeného popisované ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně vzniklo úderem předmětným obuškem, neboť tento závěr má dostatečný podklad v provedeném dokazování.
21. Polemika obviněného ohledně možnosti výhledu svědkyně E. M., na jejímž základě obviněný hodnotil její výpověď jako nevěrohodnou, je zcela bezpředmětná. Není žádný rozumný důvod provést vyšetřovací pokus a rekonstruovat, jak přesně byla obě vozidla postavena, jak bylo nastaveno zrcátko, v jaké přesné pozici měla svědkyně sedadlo a co tedy přesně mohla z vozidla pozorovat. Sama svědkyně uvedla, že se patrně naklonila, aby viděla, co se děje. Rozhodně se s ohledem na stresovou situaci i dlouhý časový odstup mezi projednávaným skutkem a výslechem svědkyně nelze divit, že svědkyně již nebyla schopna přesně určit, kterým okýnkem či zrcátkem celý skutek pozorovala, navíc je takový detail zcela irelevantní. Podstatné je, že svědkyně byla na místě činu a byla schopna si vytvořit výhled na něj z vozidla poškozeného. Rozpory v její výpovědi ohledně počtu ran, které měl obviněný poškozenému zasadit, nemohou opodstatnit závěr o její nevěrohodnosti, lze je srozumitelně vysvětlit časovým odstupem i stresovou situací. Je možné, že svědkyně v rámci stresové situace vnímala útok o něco dramatičtěji a měla za to, že poškozený byl udeřen vícekrát. V tomto ohledu je pak její výpověď, která však ničím podstatným nevybočuje z toho, co uváděl poškozený, upřesněna detaily, které poškozený uvedl, zejména pokud šlo o počet úderů. Soudům nižších stupňů nelze ničeho vytknout ani ve vztahu k hodnocení výpovědi svědka Z. Č. jako nevěrohodné, a to s ohledem na skutečnost, že se tento jako svědek celé události ohlásil až s velmi výrazným časovým odstupem, když na policii vypovídal až téměř rok po incidentu, ale rovněž s ohledem na to, že celý incident měl pozorovat v postavení protijedoucího řidiče. Za takových okolností je krajně nepravděpodobné, že by svědek byl skutečně schopen zaznamenat a po takovou dobu si pamatovat všechny podrobnosti, jako je barva vozidel, jejich výrobce, zda měl poškozený v ruce telefon apod., když navíc téměř rok nepředpokládal, že ve věci bude jako svědek vypovídat, a neměl tak důvod se na takové detaily soustředit či si je kamkoliv poznamenat. Jeho výpověď, podle soudu prvního stupně důvodně hodnocenou jako nápadně se podobající výpovědi obviněného, byla z uvedených důvodů přesvědčivě hodnocena jako účelová. K další argumentaci dovolatele je třeba poznamenat, že nic nepodporuje ani jeho tvrzení o tom, že by poškozený řídil jiné vozidlo. Podstatnou není ani skutečnost, zda obviněný opravdu poškozenému odřel zrcátko či nikoliv, neboť důvodnost zastavení vozidla obviněného ze strany poškozeného není předmětem tohoto řízení a není z hlediska napadení poškozeného obviněným relevantní.
22. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí nepřisvědčily. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku také vyložil, proč nevyhověl návrhům obviněného na doplnění dokazování a proč je shledal nadbytečnými (body 9, 10, str. 4 rozsudku). Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
23. Z hlediska uplatněného důvodu dovolání, obsahu dovolání a napadeného rozhodnutí obviněný relevantně uplatnil výhradu, jejímž prostřednictvím vyjádřil přesvědčení, že jeho jednání mělo být posouzeno jako jednání v nutné obraně ve smyslu §29 tr. zákoníku, případně v putativní nutné obraně.
24. Nutná obrana jako okolnost vylučující protiprávnost činu je definována v ustanovení §29 tr. zákoníku. Podle §29 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Podle §29 odst. 2 tr. zákoníku nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. K tomu, aby bylo možné v konkrétním případě uvažovat o nutné obraně, a tedy i o vyloučení protiprávnosti činu osoby, jež odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, je třeba splnit dva základní předpoklady obsažené v ustanovení §29 tr. zákoníku. Podle prvního z nich musí jít o útok na zájem chráněný trestním zákonem, který v době obranného jednání přímo hrozí nebo trvá. Zájmy chráněné trestním zákoníkem, což je vyjádření objektu trestného činu, jsou blíže rozvedeny v jednotlivých ustanoveních zvláštní části trestního zákoníku (např. zájem na ochraně života, zdraví, majetku apod.). Pokud jde o bezprostřední hrozbu nebo trvání útoku, buď je zde důvodný předpoklad útoku následujícího bezprostředně za hrozbou, anebo útok již započal a stále probíhá. Útok tedy ještě nesmí být ukončen ani krátkodobě přerušen, protože nutnou obranu lze použít proti útočníkovi jen do doby, pokud trvá útok na zájem chráněný trestním zákonem. O nutné obraně tudíž nelze uvažovat za situace, kdy útok ještě bezprostředně nehrozí ani nezačal, nebo pokud je útok již dokončen. Druhým předpokladem, který musí být současně splněn při závěru o existenci nutné obrany, je zákonný požadavek, aby obrana nebyla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že pojem „způsob útoku“ v sobě zahrnuje nejen způsob provedení útoku, nýbrž i osobu útočníka, jeho úmysl a vlastnosti, prostředky použité k tomuto útoku apod. (srov. ŠÁMAL P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 399 a násl.). Posouzení, kdy je obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku, vždy závisí na okolnostech konkrétního případu.
25. Podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem, a to činem, který by jinak byl trestným činem, namířeným proti útočníkovi. Útok musí skutečně existovat; jestliže reálný útok chybí, obránce se však domnívá, že útok přímo hrozí nebo trvá, jde o tzv. domnělou (putativní) nutnou obranu. Ta se právně hodnotí jako pozitivní skutkový omyl o okolnostech vylučujících protiprávnost a tím i trestní odpovědnost (§18 odst. 4 tr. zákoníku). Takový skutkový omyl vylučuje pachatelovo zavinění ve formě úmyslu, ale zjišťuje se, není-li v tom, že pachatel správně nerozpoznal situaci, nedbalost.
26. Soudy obou stupňů se námitkou obviněného, že měly na jeho jednání nahlížet jako na jednání v nutné obraně ve smyslu §29 odst. 1 tr. zákoníku, v odůvodnění svých rozhodnutí zabývaly a tuto možnost odmítly. Soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí výstižně shrnuly, jakými úvahami byly vedeny, vyloučily-li, že obviněný jednal v nutné obraně (viz bod 15. na str. 5 rozsudku nalézacího soudu, bod 28. na str. 7 rozsudku odvolacího soudu). Správně zdůraznily, že obviněný ze strany poškozeného nečelil žádnému útoku, poškozený obviněnému nevyhrožoval a nebyl ozbrojený.
27. Obviněný tvrdil, že měl důvod cítit se reálně ohrožen na svém zdraví či majetku proto, že jeho vozidlo cizí osoba agresivním způsobem zatarasila a zastavila na vozovce a následně se k němu přibližovala, aniž by obviněný tušil, z jakého důvodu tak mohla činit, navíc s něčím v ruce, což mohla být podle jeho domněnek zbraň, a proto si vzal do ruky obušek, který měl ve svém vozidle, aby se měl čím bránit. Poškozený k obviněnému přistupoval i přesto, že viděl, že má obviněný v ruce obušek, což v obviněném vyvolalo obavy o jeho zdraví a přesvědčení o tom, že se jej chystá poškozený napadnout.
28. Dovolací soud nezpochybňuje, že poškozený vozidlo obviněného zastavil na vozovce agresivnějším způsobem. Žádné další okolnosti nasvědčující tomu, že by obviněný čelil útoku či bezprostředně hrozícímu útoku ze strany poškozeného, ani tomu, že by se obviněnému takové okolnosti mohly v předmětné době z pohledu jeho subjektivního vnímání jevit, nebyly v projednávané věci zjištěny a nevyplývají z provedeného dokazování. Dovolatel svůj závěr o nutnosti kvalifikace jeho jednání jako jednání v nutné obraně či v putativní nutné obraně založil na vlastních skutkových zjištěních, která neodpovídají skutkovému stavu zjištěnému soudy nižších stupňů, ale ani popisu skutku, který obviněný učinil v rámci své výpovědi v hlavním líčení. Z popisu skutku ve výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, jeho odůvodnění, ale ani z výpovědi obviněného učiněné v rámci hlavního líčení nevyplývá nic, z čeho by bylo možno dovodit jeho subjektivní přesvědčení o bezprostředně hrozícím napadení ze strany poškozeného. Pokud jde o tvrzení, že poškozený vystoupil z vozidla a držel v ruce něco, co se obviněnému mohlo jevit jako zbraň, pak takové tvrzení nebylo prokázáno, neboť výpověď obviněného i výpověď svědka Z. Č., kteří takovou skutečnost tvrdili, nebyly shledány věrohodnými. Uváděl-li obviněný, že jeho subjektivní obava o jeho zdraví či majetek vyplývala i ze skutečnosti, že přesto, že držel v ruce obušek, se poškozený nezalekl a dále k němu přistupoval, z čehož obviněný dovozoval odhodlání poškozeného na jeho osobu zaútočit, je třeba připomenout výpověď obviněného učiněnou v hlavním líčení, v níž uvedl, že poškozený se po spatření obušku zastavil a běžel zpět do auta, načež obviněný nasednul do auta a z místa odjel. Argumentace obviněného užitá v jeho dovolání je tak zjevně účelová a nemá opodstatnění ve skutkových zjištěních soudů nižších stupňů. Obviněný navíc svou verzi skutkového děje mění podle toho, jakou argumentaci zrovna volí, zda mluví o nutné obraně, o putativní nutné obraně, či zda zrovna uvádí, že poškozeného neudeřil vůbec. Stěží pak může být přesvědčivé sdělení obviněného, že se obával útoku ze strany poškozeného, když poškozený k němu měl přicházet ze vzdálenosti cca 4 metrů. Měl-li by skutečně obavu o svůj život, zdraví či majetek, nic mu nebránilo, aby vozidlo poškozeného objel a z místa odjel, aniž by vůbec došlo k setkání s poškozeným, což následně (až poté, co poškozeného obviněný obuškem udeřil) taky učinil. Je třeba rovněž zdůraznit, že obviněný neuváděl, že by na něj poškozený zaútočil, či že útok poškozeného bezprostředně hrozil, že by již ze strany poškozeného např. spatřoval nějaký náznak útoku, jako je pohyb tělem směřující k bezprostřednímu napadení obviněného, naopak pouze uvedl, že k němu poškozený přicházel, načež jej obviněný v podstatě udeřil „preventivně“. Lze připustit, že obviněný mohl mít z poškozeného obavy s ohledem na způsob, jakým jej na vozovce zastavil, poškozený však na obviněného nezaútočil a útok z jeho strany ani objektivně nehrozil, ostatně ani sám obviněný neuvedl žádné konkrétní okolnosti, z nichž by vyplývala jeho subjektivní představa o přímo hrozícím útoku ze strany poškozeného. Hovořit za této situace o putativní nutné obraně, natož pak nutné obraně, je zcela nepřiléhavé.
29. Reagovat je třeba i na tu část dovolání, v níž obviněný zpochybňuje svoji vědomost o tom, že jedním úderem měkkého, ohebného gumového obušku by mohlo být způsobeno citelnější zranění než modřina, natož zlomenina. Jak správně uvádí státní zástupce, takovou námitku lze vnímat jako zpochybnění subjektivní stránky přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Ve shodě s ním však nutno také připomenout že s ohledem na povahu této zbraně, intenzitu jejího užití i místo úderu si obviněný zraňujícího potenciálu svého útoku musel být vědom a vzhledem k okolnostem útoku byl srozuměn s tím, že porucha na zdraví poškozeného nastane. Nebyla ani zjištěna žádná okolnost, na kterou by mohl obviněný spoléhat, že možný škodlivý následek na zdraví poškozeného vyloučí. Závěr soudů o naplnění zavinění ve formě eventuálního úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku je tak opodstatněný. Napadený rozsudek odvolacího soudu a ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně tudíž nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
30. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je v posuzovaném případě vázán na jiné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm a) až k) tr. ř., konkrétně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., z čehož plyne, že je-li dovolání zjevně neopodstatněné s odkazem na tento důvod dovolání, platí totéž i z hlediska důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
31. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 6. 2021
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu