ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.597.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 597/2021-150
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 6. 2021 o dovoláních obviněných J. L. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, a I. L. , rozené Š., nar. XY v XY, Slovenská republika, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 4 To 320/2020, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 2 T 103/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. L. a I. L. odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 2 T 103/2019, byli obvinění J. L. a I. L. (dále též jen „obvinění“, popř. „dovolatelé“) uznáni vinnými přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 tr. zákoníku jako spolupachatelé podle §23 tr. zákoníku. Za to byli podle §208 odst. 2 tr. zákoníku odsouzeni shodně k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená J. S., nar. XY, bytem XY, s nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění J. L. i I. L. odvolání, která zaměřili proti výroku o vině. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 4 To 320/2020, byla podle §256 tr. ř. odvolání obviněných jako nedůvodná zamítnuta.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obvinění přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 tr. zákoníku dopustili tím, že nejméně v době od 19. 10. 2018 do 4. 4. 2019 neoprávněně užívali dům na adrese XY, okres České Budějovice, ačkoliv byli povinni vyklidit pozemek parcelní číslo st. XY, včetně stavby číslo popisné XY, která je jeho součástí, a pozemek parcelní číslo XY, vše v katastrálním území XY, v obci a části obce XY, a vyklizené je předat majitelce J. S., nar. XY, a to do tří měsíců od právní moci rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 3. 2018, č. j. 35C 489/2017-54, který nabyl právní moci dne 19. 7. 2018, tedy do 18. 10. 2018, což neučinili, na základě uvedeného rozsudku byla nařízena exekuce sp. zn. 57EXE 778/2018, přičemž z jejich strany byl dne 30. 10. 2018 podán návrh na odklad exekuce, který byl usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích pod č. j. 57EXE 778/2018-33 dne 13. 11. 2018 zamítnut, a následně byl dne 20. 12. 2018 podán opětovný návrh na odklad exekuce, který byl pod č. j. 57EXE 982/2018-39 dne 16. 1. 2019 zamítnut.
II. Dovolání a vyjádření k nim
4 . Proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 4 To 320/2020, podali oba obvinění prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě společným podáním dovolání. Shodně odkázali na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítli, že nebyl správně vyhodnocen skutkový stav ani právní stránka věci.
5. Obvinění vyjádřili přesvědčení, že jejich jednání nelze považovat za jednání naplňující trestněprávní rozměry. Měli za to, že jim není možné klást za vinu, že nemovitost užívali neoprávněně. Konstatovali, že předmětná nemovitost byla zpeněžena v rámci insolvenčního řízení, když sloužila k bydlení dlužníků a příslušníků jejich domácnosti. Odkázali na ustanovení §285 odst. 3 insolvenčního zákona, podle něhož po celou relevantní dobu platí, že při vyklizení nemovitosti, kterou dlužník užívá k bydlení svému a své rodiny, přísluší dlužníkovi stejná bytová náhrada jako při výpovědi nájmu bytu dané nájemci pro hrubé porušení povinností vyplývajících z nájmu bytu. Obvinění proto byli povinni vyklidit nemovitost až poté, co by jim byla zajištěna bytová náhrada. V době zahájení trestního stíhání však náhrada zajištěna nebyla. K jejímu zajištění došlo až v dubnu roku 2019 s tím, že možnost přestěhovat se nastala až v srpnu roku 2019. Obvinění zdůraznili, že se přestěhovali, jakmile jim to bylo umožněno, a nemovitost vydali exekutorovi dobrovolně na jeho výzvu, načež byla exekuce vyklizením zastavena. Podle jejich názoru tak neužívali nemovitost neoprávněně, a to i přesto, že soud jim v řízení o vyklizení bytovou náhradu nepřiznal, neboť na tom, že měli nárok na náhradu, nic nemění odlišný názor civilního soudu.
6. Podle mínění obviněných jejich jednání nedosahovalo takové intenzity, aby byla naplněna společenská nebezpečnost (správně škodlivost) deliktního jednání. Měli za to, že soudy při zkoumání okolností případu sice míru společenské škodlivosti určitým způsobem zohlednily minimální výší trestu, avšak nedostatečně se vypořádaly s tím, že jiný zákon jim zakotvil jistou ochranu tím, že jim přiznal právo na náhradní bydlení. Závěrem připomněli, že i z hlediska judikatury Ústavního soudu platí, že pokud obecné soudy nedostatečně zdůvodní, proč není v případě protiprávního užívání nemovitosti možné dosáhnout ochrany vlastnického práva mírnějšími prostředky a aplikují automaticky prostředky trestního práva, porušují tím princip subsidiarity trestní represe.
7. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud rozhodl podle §265k odst. 1 tr. ř. a případně rozhodl sám podle §265m odst. 1 tr. ř. tak, že se obvinění zprošťují obžaloby.
8. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovoláním obviněných předně uvedla, že dovolatelé se v rámci svých námitek neřídili skutkovým podkladem tak, jak vyplývá z tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku nalézacího soudu. Konstatovala, že absentující právní titul k užívání předmětné nemovitosti ve smyslu neoprávněného bránění ve výkonu takového oprávnění osobě oprávněné v daném případě vyplývá ze změny subjektu vlastnického práva k ní ve prospěch její vydražitelky J. S. Proto pro právní závěr o tom, zda se dovolatelé v době přisouzeného jednání nacházeli v postavení osob oprávněných nemovitost užívat, není podle státní zástupkyně rozhodným, že daná nemovitost v době předcházející jejímu zpeněžení v insolvenčním řízení sloužila k uspokojení bytové potřeby jejich rodiny včetně jejich nezletilých dětí. Neztotožnila se s názorem obviněných stran jejich argumentace, namítali-li s odkazem na ustanovení §285 odst. 3 insolvenčního zákona, že měli právo na bytovou náhradu, a jelikož jim nebyla poskytnuta, nezasahovali do práva k domu, v němž v předmětné době stále pobývali, do doby, než jim byla bytová náhrada poskytnuta, neoprávněně. Měla za to, že obviněným nesvědčilo oprávnění k užívání zpeněžené nemovitosti do doby přidělení bytové náhrady, jak vyplynulo z právního rozboru řešení problematiky, kterého se jim dostalo prostřednictvím odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 3. 2018, sp. zn. 35 C 489/2017. Právě z tam uvedených důvodů bylo vyhověno žalobnímu návrhu J. S. a obviněným byla uložena povinnost vyklidit tam specifikovaný pozemek včetně stavby na něm umístěné a do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku je předat vyklizené jeho vlastnici. Jestliže do takto vymezeného data, připadajícího na 19. 10. 2018, nesplnili svoji povinnost, která jim byla tímto pravomocným civilním rozhodnutím uložena, resp. ji splnit odmítli s tím odůvodněním, že rozdílný názor civilního soudu o právních důvodech jejich chybějícího nároku na poskytnutí bytové náhrady neakceptují, pak jim státní zástupkyně nepřisvědčila stran přesvědčení, že byli kriminalizováni za takové jednání, při kterém spoléhali na dodržení zákona svědčícího v jejich prospěch. Zdůraznila, že právní závěr o takto poukazovaném vědomém nedbalostním vztahu dovolatelů k možnosti zásahu do zájmu na ochraně vlastnického práva poškozené vlastnice dotčené nemovitosti ve smyslu skutkové podstaty trestného činu podle §208 odst. 2 tr. zákoníku, založený na jejich spoléhání na vlastní laický (a nezbytné právní konsekvence postrádající) výklad dotčeného ustanovení insolvenčního zákona o bytových náhradách jen proto, že vyznívalo v jejich prospěch, nemohly soudy akceptovat. Konstatovala, že povinnost vyklidit stavbu dovolatelům vyplývala z pravomocného a vykonatelného civilního rozhodnutí, tito navíc nevyužili svého oprávnění k vyvolání mimořádného opravného přezkumného postupu, aby tak dali najevo minimálně svůj kvalifikovaný nesouhlas s právními závěry, o které se takové rozhodnutí opíralo. Obvinění by tak museli kvalifikovaně oponovat podrobné analýze právního vývoje institutu tzv. bytových náhrad napříč časovou působností dotčených právních předpisů, na jejímž podkladě přijal civilní soud ten podstatný závěr, že právní úpravu bytových náhrad ve smyslu §285 odst. 3 insolvenčního zákona nelze ve smyslu přechodného ustanovení občanského zákoníku (§3029) od nabytí jeho účinnosti aplikovat právě s ohledem na odlišnou koncepci nové občanskoprávní úpravy, která dosavadně upravené bytové náhrady v občanském právu již neobsahuje. S přihlédnutím k takové míře jejich informovanosti o důvodech, pro které jim byla pravomocným rozhodnutím civilního soudu uložena povinnost, kterou odmítli splnit s odkazem na vlastní způsob výkladu zákona, nelze podle státní zástupkyně na jejich straně shledávat naplnění takto nepřímo namítaných podmínek jejich jednání ve smyslu §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ale naprosto zřetelné srozumění s eventualitou zásahu do vlastnického práva poškozené J. S., jak ve smyslu §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku shodně dovodily oba soudy.
9. K námitkám dovolatelů stran trestnosti jejich jednání ve smyslu, zda dosahuje takového stupně intenzity, aby byla naplněna jeho společenská škodlivost, poznamenala, že i touto otázkou se oba soudy dostatečně zabývaly. Uvedla, že z odůvodnění rozhodnutí obou soudů v předmětné trestní věci je zřejmé, že se při posouzení společenské škodlivosti neoprávněného užívání dotčené nemovitosti a tím i v souvislosti s přijetím závěru, že jsou dány důvody pro vyvození trestní odpovědnosti dovolatelů ve smyslu §208 odst. 2 tr. zákoníku, řídily mimo jiné i nezanedbatelnou a téměř půlroční délkou jejich protiprávního jednání. Soudy nepřehlédly, že obvinění tímto jednáním poškozené vlastnici nemovitosti bez právního důvodu bránili v nakládání s předmětem jejího vlastnického práva způsobem odpovídajícím obsahu a rozsahu jejího oprávnění, a to aniž by v souvislosti s využitím obvyklého účelu nemovitosti – byť bez odpovídajícího právního titulu, nicméně ve smyslu obdržené hodnoty požitků, spojených minimálně s uspokojením své bytové potřeby – poskytli odpovídající finanční protihodnotu (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 1842). Státní zástupkyně poukázala i na judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k řešené otázce (kupř. usnesení ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010, ze dne 11. 4. 2019, sp. zn. 6 Tdo 420/2019, ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1532/2014), v nichž Nejvyšší soud rovněž dospěl k závěru o nutnosti aplikace trestněprávní odpovědnosti u přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 tr. zákoníku. Připomněla usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 11 Tdo 684/2013, v němž Nejvyšší soud judikoval, že ke snížení společenské škodlivosti u přečinu podle §208 odst. 1 tr. zákoníku může dojít v případě, že pachatel by se splněním povinnosti vyklidit dům, byt nebo nebytový prostor náhle ocitl ve stavu bezdomovectví. Ani v tomto smyslu však nelze podle státní zástupkyně soudům nižších stupňů ničeho vytknout, neboť soudy nepřehlédly dobu ke splnění uložené povinnosti k vyklizení nemovitosti, která byla civilním soudem obviněným nad rámec 15denní lhůty prodloužena na celé tři měsíce, a to právě za tím účelem, aby byla obviněným poskytnuta dostatečná časová kapacita k zajištění náhradního bydlení.
10. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
III. Přípustnost dovolání
11 . Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání jsou podle §265a tr. ř. přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněných jsou zjevně neopodstatněná.
IV. Důvodnost dovolání
12. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obvinění ve společně podaném dovolání odkázali na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
13 . V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
14. Z hlediska napadeného rozhodnutí, obsahu dovolání a uplatněného dovolacího důvodu je významná otázka, zda obvinění svým jednáním naplnili všechny znaky skutkové podstaty přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 tr. zákoníku. Obvinění totiž namítli, že jim svědčilo právo na bytovou náhradu vyplývající z ustanovení §285 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále „insolvenční zákon“), předmětnou nemovitost proto do doby, než jim byla poskytnuta bytová náhrada, neobývali neoprávněně a neoprávněně ani poškozené nebránili v užívání nemovitosti.
15. Přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 tr. zákoníku se dopustí, kdo neoprávněně brání oprávněné osobě v užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru.
16. Objektem přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 tr. zákoníku je zájem na ochraně nerušeného užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru oprávněnou osobou. Neoprávněným bráněním v užívání bytu se rozumí jakýkoliv neoprávněný zásah do práva oprávněné osoby, který jí znemožňuje nebo podstatně ztěžuje řádně a obvyklým způsobem byt užívat. Po subjektivní stránce se k naplnění přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 tr. zákoníku vyžaduje úmysl, přičemž postačí i úmysl eventuální. Spáchání přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 tr. zákoníku je podmíněno skutkovým zjištěním, že poškozený byl oprávněn byt užívat a že pachatel mu v tom bránil neoprávněně. Tuto otázku je třeba vyřešit jako otázku předběžnou ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř., jelikož se jedná o otázku posouzení viny (k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 232/2003).
17. Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud považoval za naplněné znaky přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu a k nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, spočívající v tom, že obvinění společným jednáním oprávněné osobě neoprávněně bránili v užívání domu. Všechny zde uvedené a zákonem požadované znaky jsou obsaženy ve skutkových zjištěních soudu prvního stupně obsažených v tzv. skutkové větě výroku o vině jeho rozsudku, podle nichž obvinění nejméně v době od 19. 10. 2018 do 4. 4. 2019 neoprávněně užívali dům, který byli povinni společně s pozemkem vyklidit a vyklizené je předat majitelce J. S., a to do tří měsíců od právní moci rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 3. 2018, sp. zn. 35C 489/2017, který v tomto výroku nabyl právní moci dne 19. 7. 2018, tedy do 18. 10. 2018, což neučinili, na základě uvedeného rozsudku byla nařízena exekuce pod sp. zn. 57EXE 778/2018, přičemž z jejich strany byl dne 30. 10. 2018 podán návrh na odklad exekuce, který byl usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 11. 2018, č. j. 57EXE 778/2018-33, zamítnut a následně byl dne 20. 12. 2018 podán opětovný návrh na odklad exekuce, který byl usnesením téhož soudu ze dne 16. 1. 2019, č. j. 57EXE 982/2018-39, zamítnut.
18 . Dovolatelé i v tomto mimořádném opravném prostředku vyjádřili své přesvědčení, že dům neužívali neoprávněně. Měli za to, že v případě zpeněžení nemovitosti, jak tomu bylo v jejich případě, jim svědčilo právo na bytovou náhradu vyplývající z ustanovení §285 odst. 3 insolvenčního zákona, přičemž do jejího poskytnutí měli právo předmětnou nemovitost obývat. K této problematice se již vyjadřovaly soudy obou stupňů, které se ztotožnily s právním názorem vyjádřeným Okresním soudem v Českých Budějovicích v rozsudku ze dne 12. 3. 2018, sp. zn. 35 C 489/2017, jímž bylo rozhodnuto o povinnosti obviněných vyklidit předmětné pozemky včetně konkretizované stavby a vyklizené je předat poškozené do 3 měsíců od právní moci rozsudku (výrok I.) a zamítnut návrh obviněných, aby vyklizení bylo podmíněno zajištěním bytové náhrady (výrok II.). Dovolací soud s názorem soudů nižších stupňů souhlasí. Soudy správně poukázaly na znění relevantních ustanovení insolvenčního zákona, zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též „o. z.“) a jeho přechodná ustanovení a uzavřely, že obviněným právo na bytovou náhradu nesvědčilo, a nemovitost tak užívali a poškozené bránili v jejím užívání neoprávněně, čehož si s ohledem na pravomocné a vykonatelné rozhodnutí civilního soudu byli vědomi.
19 . I přes uvedené ale není od věci připomenout a rekapitulovat, že podle §285 odst. 3 insolvenčního zákona přísluší dlužníku při vyklizení podle odstavce 2 (tj. byla-li zpeněžena nemovitost, kterou dlužník používá k bydlení své rodiny, anebo byt ve vlastnictví dlužníka) stejná bytová náhrada jako při výpovědi nájmu bytu dané nájemci pro hrubé porušení povinností vyplývajících z nájmu bytu. Předmětné ustanovení tak odkazuje na právní úpravu nájmu z bytu a následky spojené s výpovědí nájmu bytu pro hrubé porušení povinností nájemce. Odpovídající právní úprava je obsažena v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2014. Z jeho obsahu nutno upozornit na §3029 odst. 1 o. z., podle něhož dovolávají-li se právní předpisy ustanovení, která se tímto zákonem zrušují, vstupují na jejich místo jim odpovídající ustanovení tohoto zákona. Nový občanský zákoník dřívější úpravu ohledně zajištění bytových náhrad (§712 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013) nepřevzal a nájemci, jemuž byla dána výpověď z nájmu bytu pro hrubé porušení jeho povinností vyplývajících z nájmu bytu, právo na zajištění bytové náhrady nepřiznává. Nelze ji tudíž od účinnosti tohoto zákona přiznat ani dlužníku při vyklizení nemovitosti ve smyslu §285 odst. 3 insolvenčního zákona. Toto ustanovení insolvenčního zákona se od účinnosti nového občanského zákoníku stalo obsolentním. Odvolací soud situaci výstižně komentoval poznámkou, že nelze-li podle práva přiznat nájemci, jemuž je dána výpověď z nájmu pro hrubé porušení povinností vyplývajících z tohoto závazkového vztahu při vyklizení bytovou náhradu, tím spíše nelze dovozovat, že by právo na bytovou náhradu měl mít ten, kdo nemovitost užívá bez právního důvodu (bod 14. napadeného usnesení). Rozdílná situace by mohla nastat v případě, došlo-li by ke zpeněžení nemovitosti ve smyslu §285 odst. 2 insolvenčního zákona přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (srov. §3076 tohoto zákona, podle něhož bylo-li přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona zahájeno řízení o neplatnosti výpovědi nájmu bytu, dokončí se podle dosavadních právních předpisů; právo nájemce na bytovou náhradu nebo na jiná plnění podle dosavadních právních předpisů nejsou dotčena.). K tomu však v projednávaném případě obviněných nedošlo. Ke zpeněžení pozemku včetně stavby, kterou obývali obvinění, došlo dne 22. 9. 2017, kdy poškozená koupila předmětnou nemovitost od insolvenčního správce obviněných (č. l. 53 až 54), tedy v době, kdy již byl účinný nový občanský zákoník, který bytovou náhradu při výpovědi nájmu bytu dané nájemci pro hrubé porušení povinností vyplývajících z nájmu bytu neupravuje, z čehož vyplývá, že právo na zajištění bytové náhrady nemůže být přiznáno ani dlužníku, který byl ustanovením §285 odst. 3 insolvenčního zákona ve smyslu nároku na bytovou náhradu staven na roveň nájemci, jemuž byla dána výpověď nájmu bytu pro hrubé porušení jeho povinností vyplývajících z nájmu bytu. Podstata tohoto problému a také důvody jeho řešení v neprospěch názoru obviněných byly přesvědčivě a srozumitelně vyloženy v odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 3. 2018, č. j. 35 C 489/2017-54, které ve výroku pod bodem I. nabylo právní moci dne 19. 7. 2018. Okresní soud v označeném rozsudku pečlivě vysvětlil, jakými úvahami byl veden, zamítl-li návrh obviněných, aby vyklizení bylo podmíněno zajištěním bytové náhrady. Po připomenutí, že insolvenční řízení ve věci obviněných bylo zahájeno až po 1. 1. 2014, s odkazem na komentářovou literaturu, jakož i dosavadní judikaturu soudů přesvědčivě argumentoval, že od 1. 1. 2014 (od účinnosti nového občanského zákoníku) platí, že vznikla-li dlužníkovi povinnost byt nebo dům vyklidit, nelze §285 odst. 3 insolvenčního zákona aplikovat (body 15. až 19. rozsudku). Tento soud také vyložil, že prodloužil zákonnou 15denní lhůtu k vyklizení na 3 měsíce, poněvadž je potřeba obviněným poskytnout přiměřený čas k zotavení se po vážných zdravotních problémech a k zajištění náhradního bydlení pro jejich rodinu (bod 20. rozsudku).
20 . Z uvedeného vyplývá, že obvinění neměli právo na zajištění bytové náhrady novou majitelkou zpeněžené nemovitosti, tj. poškozenou, a předmětnou nemovitost tak od 19. 10. 2018, tj. ode dne vykonatelnosti výroku rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 3. 2018, sp. zn. 35 C 489/2017, jímž byla obviněným uložena povinnost do tří měsíců od právní moci rozhodnutí, tj. 19. 7. 2018, předmětnou nemovitost vyklidit, obývali a bránili poškozené, aby tuto nemovitost mohla užívat, neoprávněně.
21. Obvinění se dále snažili zpochybnit zákonem vyžadovanou formu úmyslného zavinění tvrzením, že spoléhali na svou ochranu vyplývající z ustanovení §285 odst. 3 insolvenčního zákona a z něj vyplývající oprávněnost předmětnou nemovitost nadále užívat až do přidělení bytové náhrady. Nepřímo tak odkazovali na případné zavinění ve formě nedbalosti vědomé podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, podle něhož trestný čin je spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Obviněným ani zde nelze přisvědčit. Jestliže do již zmiňovaného 19. 10. 2018 nesplnili svoji povinnost, která jim byla výše označeným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích v občanskoprávním řízení uložena, a svévolně nepřijali právní důvody konkretizované tímto soudem týkající se absence jejich nároku na poskytnutí bytové náhrady, nelze přijmout jejich tvrzení, že tak učinili opíraje se o poznatek, že citované ustanovení insolvenčního zákona je stále účinné, z čehož pramenilo i jejich přesvědčení, že mají nárok na zajištění bytové náhrady, na čemž nic nemění ani rozdílný názor civilního soudu. Jak přiléhavě a správně uvedla státní zástupkyně, právní závěr o této formě nedbalostního vztahu obviněných (nedbalost vědomá) k možnosti zásahu do zájmu na ochraně vlastnického práva poškozené vlastnice předmětné nemovitosti ve smyslu skutkové podstaty uvedené v §208 odst. 2 tr. zákoníku, založený na jejich spoléhání na vlastní laický výklad ustanovení §285 odst. 3 insolvenčního zákona o bytových náhradách jen proto, že vyznívalo v jejich prospěch, nelze akceptovat. Nejen existence pravomocného a vykonatelného rozhodnutí civilního soudu, jež jim ukládalo povinnost předmětný pozemek se stavbou vyklidit, ale i míra informovanosti obviněných o důvodech, pro které jim byla pravomocným rozhodnutím civilního soudu uložena povinnost, kterou odmítli splnit s odkazem na vlastní výklad zákona, žádným kvalifikovaným subjektem nepodloženým, vylučují na jejich straně shledávat naplnění nedbalostního jednání ve smyslu §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Jejich jednání nutno ve shodě se soudy kvalifikovat jako jednání úmyslné, spočívající ve srozumění s eventualitou zásahu do vlastnického práva poškozené ve smyslu §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku.
22. Dovolatelé se dále prostřednictvím námitky, že jejich jednání nenaplnilo potřebnou míru společenské škodlivosti, domáhali aplikace zásady subsidiarity trestní represe.
23. K zásadě subsidiarity trestní represe je nutno v obecné rovině připomenout, že se jedná o základní zásadu trestního práva vyžadující, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikace určitého jednání jako trestného činu jsou považovány za ultima ratio , tedy za krajní prostředek ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (občanskoprávní, obchodněprávní, správněprávní apod.). Plyne z ní, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Proto prostředky trestní represe nesmějí sloužit k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny. Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (srov. k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 69/06, aj.).
24. V této souvislosti není od věci vysvětlit, že při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio , trestní odpovědnost pachatele (srov. §12 odst. 2 tr. zákoníku; k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Trestní odpovědnost je vyloučena pouze tehdy, lze-li uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).
25 . V posuzovaném případě byla obviněným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 3. 2018, sp. zn. 35 C 489/2017, který nabyl v rozhodující části právní moci dne 19. 7. 2018, uložena povinnost vyklidit předmětné pozemky včetně zde uvedené stavby a předat je vyklizené poškozené do 3 měsíců od právní moci označeného rozsudku, tedy do 18. 10. 2018. Obvinění takto neučinili, a to i přesto, že jim byla poskytnuta dostatečně dlouhá lhůta k vyklizení, neboť civilní soud poskytl obviněným k zajištění bytové náhrady nad rámec zákonné patnáctidenní lhůty lhůtu tří měsíců, aby tak nedošlo k situaci, že by splněním povinnosti vyklidit byt byla ohrožena jejich základní lidská potřeba bydlení (a že by se obvinění bezohledným opuštěním předmětného bytu měli dostat do stavu bezdomovectví). Ačkoliv si byli obvinění vědomi své povinnosti vyklidit předmětné pozemky a stavbu, jež jim byla uložena soudním rozhodnutím, tuto nerespektovali a zcela neoprávněně nejméně po dobu více než pěti měsíců bránili poškozené ve výkonu vlastnického práva, které jí náleželo, a obstrukce činili i v navazujícím exekučním řízení. Odvolací soud též výstižně upozornil, že ačkoliv dne 4. 4. 2019 uzavřela obviněná I. L. podnájemní smlouvu na užívání bytu s Nadačním fondem Základní školy a mateřské školy D., vyklidili nemovitost poškozené teprve v měsících červenci či srpnu 2019, aniž by ji vyklizenou předali majitelce (bod 15. jeho usnesení). Bez povšimnutí nelze ponechat ani skutečnost, že za užívání bytu neposkytli poškozené žádnou kompenzaci a ani se nesnažili dohodnout se s ní na nájemném a možnosti v bytě legálně setrvat. Je tak zřejmé, že se dopustili činu společensky škodlivého, na který již nepostačuje pouhé uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, byť se jednalo o čin vycházející z občanskoprávního vztahu. Obvinění svým jednáním naplnili po stránce objektivní i subjektivní všechny znaky skutkové podstaty přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství ve smyslu §23 tr. zákoníku, a to způsobem, který vyžaduje užití prostředků trestního práva a uplatnění trestní represe, třebaže mírnější povahy.
26. K odkazu dovolatelů na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2014, sp. zn. 8 Tdo 539/2014, je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud v citovaném usnesení kladl při stanovení míry společenské škodlivosti při neoprávněném užívání nemovitosti důraz na pečlivé hodnocení okolností případu, délku neoprávněného užívání objektu a způsobené následky. Soudy nižších stupňů svůj závěr o společenské škodlivosti jednání obviněných řádně odůvodnily a dostály všem požadavkům na hodnocení okolností významných pro stanovení míry společenské škodlivosti i požadavku na dostatečné odůvodnění, proč nelze v případě protiprávního užívání nemovitosti možné dosáhnout ochrany vlastnického práva mírnějšími prostředky mimo trestní právo (tedy v souladu s názorem vyjádřeným v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 3080/16, na nějž rovněž dovolatelé odkazovali). Zásadou subsidiarity trestní represe se náležitě zabývaly, a proto lze v podrobnostech odkázat na bod 27. na str. 5 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a body 17. až 21. na str. 4, 5 usnesení odvolacího soudu.
27 . Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání obviněných J. L. a I. L. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jsou zjevně neopodstatněná. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 6. 2021
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu